rozprava s dr. peterem jachimiakem /university of glamorgan/ o osudu britských subkultur Chodil jsem, k němu na Communication and Persuasion, které přednášel se Susan Hogben, aktivistickou lingvistkou z Cardiff Uni (lookem, chováním i postoji Lisa Simpson). Taky vedl Women, Men and Language, Masculinities, a Cultural Topics s kulturální legendou Johnem Beynonem. Jen pro představu, na obálce reading packu posledně jmenovaného předmětu pro 1. ročník jsou: Quadrophenia, Kingova Football Factory,
Británie je považována za velmi politickou, napříč třídami byla politika vždy silné téma a určovala kulturní fenomény. Za svých dvou delších pobytů během sedmi let jsem ale dospěl k názoru, že koncem 80s a v 90s proběhla depolitizace i tady. Na druhou stranu ohromnou politickou debatu zvedl jediný kriketový zápas v diktátorské Zimbabwe a já se ocitl v největší demonstraci v dějinách Británie. To byla teda euforka. Noam Chomsky říká, že útok na Irák se setkal s odporem větším než jakýkoli konflikt v dějinách a to dřív, než vůbec vypukl.
Mohu říct, ano, Británie je politická a ne, není. Jsem docela frustrován, že průměrný člověk na ulici - ať to znamená cokoli - a určitě průměrný student/ka, na politiku kašle. Politika je pro každodenní život většiny dnešních Britů bezvýznamná. Rozvedu to. Narodil jsem se v 66, má rodina patří k pracující třídě, otec byl polský imigrant, skoro nevzdělaný, protože utekl za války. Dospíval jsem - politicky a kulturně - v ranných 80s. Tenkrát jste nemohli poslouchat hudbu bez nějakého politického příklonu. Já bych například neposlouchal pravokřídlou skupinu. A bylo zcela jasné, kam která patří. Poslouchal jsem Style Counsil. Retrospektivně kapela, která se halila do velice proevropský-yuppie-upíjející-cappucino image. S jazzem a soulem. Ale na albu měli píseň Internationalist, evidentní narážku na socialismus a Internacionálu. Každý song obsahoval politické prohlášení. Ať o tom víte nebo ne, existuje takovej chlapík jménem Paul Weller a punk/mod kapela The Jam, jedna z mých nejoblíbenějších, vyrostl jsem s nimi. Původně velmi političtí, texty byly těžce nalevo. V 80s byl Weller nazýván ‚socialista šampaňského‘, především proto, že zpíval o nezaměstnanosti a nosil návrhářské obleky. Staly se z nich hvězdy, byli komerčně úspěšní, a Weller začal extrémně depolitizovanou sólo kariéru. Sám připouští, že už ho to nemotivuje.
Kdy se to zlomilo? Adorno odsuzoval popkulturu jako depolitizovanou už v 40s a 50s. Samozřejmě, vycházel ze zkušeností D, A a USA. Birminghamská škola kulturálních studí vidí subkultury dvěma pohledy. Jeden, zastoupený Hebdigem, tvrdí, že subkultury v UK v 60s-80s přinášely silný politický náboj celé společnosti. Jeho kritici oponují, že popkultura byla vždy apolitická, a že Hebdigovo pojetí idealizuje dobu i samotné subkultury, které ve skutečnosti byli jen hrstkou extrémistů bez většího vlivu na většinu. A že takto to jde už věky.
Někde mezi druhou polovinou 80s a současností vyrostla nedůvěra, nenávist a obecný konsensus, že politika pro nás nic neznamená. Především stranická politika není teď shledávána podstatnou. Jmenuje se to „Blairova sociální břečka“ - všichni se sesunuli ke středu. Všichni předvádějí pohodlný, blahobytný životní styl. Vystavují na odiv značky. I když jsou bez halíře. Bývalé luxusní zboží jako mikrovlnky nebo televize jsou teď běžné. V tom smyslu jsou lidé depolitizovaní, pokud vůbec volí, není relativně velký rozdíl mezi stranami. Ale je tu posun k osobní politice. Stranická odchází, problémy ekologické, antikapitalistické, za venkov, proti venkovu, ochrana zvířat, to všechno získává na důležitosti. Osobní politika se velmi pěkně pojí s globální situací. Národní politika ztrácí na významu a nahrazuje ji na jedné straně lokální a na druhé pak celosvětová agenda. Hodně tomu pomohla média - 9/11 byla globální záležitost, ale zároveň velmi osobní a soukromá - každý nyní řeší kdo je a kdo není terorista, i na velmi osobní bázi. Viděli jsme, jak ti lidé byli zabíjeni, druhý den jsme v novinách četli jejich osobní vzkazy, které telefonovali z letadel. Známe jejich příběhy.
Změna tedy spočívá v přechodu od utopických obecných ideologií jako je komunismus k mnohem lokálnějším a stratifikovanějším problémům, které se dotýkají lidí velice blízko. K přímé, konkrétní a jednorázové akci, jakou může být záchrana prožrané lípy na návsi. Mysli globálně, jednej lokálně.
Jsem o tom přesvědčen. Posunuli jsme se od starého černobílého ‚komunismus proti všemu ostatnímu‘, k novému černobílému - já nejsem terorista, ale tamten člověk potencionálně je, já nejsem žadatel o azyl,
ale tenhle možná je, já nejsem pedofil, ale tady ten by mohl být. Velmi individualizovaná černobílá oproti dřívější globální kolektivní černobílé.
Británie má bohatou historii undergroundového tisku. V 70. letech se zrodil souputník subkultur - fanziny. Věnované konkrétní subkultuře, politické příslušnosti nebo dokonce volnému času - fotbalový Boyzone (podle chlapeckého komiksu z 30s). Clocktower Press a Rebel Inc třeba odstartovali Irvina Welshe. Teď byl undergroundový tisk převálcován overgroundovou elektronikou. Kultura DiY (do-it-yourself), soustředěná
na individualitu, soběstačnost a aktivitu, může být podle některých považována za dítě pravice. Struktura je pravicová - nespoléhání na komunitu, důraz na osobní management dovoluje některým nazývat britské hnutí DiY ‚Thatcherismem undergroundu‘ a považovat Reaganova léta v USA za zlatý věk, kdy verbální podpora samostatnosti dala vzniknout mnoha DiY akcím a produktům. V tom se DiY odklání od klasického marxismu-komunismu a spojenectví. Jestliže v 60s byli aktivisty studenti, pak v 90s to byli nezaměstnaní absolventi - produkt Thatcherové programu masového vyššího vzdělání. Měli dost času a motivace. Ale pravděpodobně tomu tak není, DiY klade důraz na komunitu. Mělo by se spíš nazývat Do it Ourselves.
Alkohol teď není společník volného času, je jeho klíčovým a centrálním jádrem.
Nemá DiY hlubší kořeny?
Už v roce 1649 existovali tzv. Diggers. V 19.století land-grabbers, verze dnešních squaterů. V reakci na nezaměstnanost, chudobu a hlad zabírali půdu nechanou ladem a pěstovali si vlastní potraviny. Prolamovali tak závislost dělníků na kapitalismu - zpět k půdě. Během 20.století lidé vyhlašovali různé státy ve státě. V roce 77 120 squatterů obsadilo obecní prostory ve Freston Road v západním Londýně. Jednostranně deklarovali nezávislost na Británii a vyhlásili Svobodnou nezávislou republiku Frestonia. Všichni přijali společné příjmení Bramley, zažádali o plné členství v OSN a poslali telegram královně…V 90s se vyvinula do Party and Protest, kde je sociální kritika kombinována s kulturní aktivitou v něčem, co je jak utopické gesto, tak praktická ukázka odporu. Užitečná je kniha DiY Culture: Party and Protest in Nineties Britain. Populární bylo tunelování. V roce 96 v Fairmile v Devonu a v roce 97 na Manchesterském letišti se demonstranti zakopali do zemljanek, aby zabránili vjezd těžké technice, a museli být bezpečně vyhrabáni. Protestují proti postupující privatizaci nebo pseudo-veřejnosti veřejného prostoru, automobilismu, stavbě dálnic, testování na zvířatech...
(tak to jsem si našel, s. 35: „Každý okupant by si měl vytvořit pohodlné místo na postel a něco k skladování jídla a vody. Udržujte to v čistotě, jídlo v plechových krabicích, jinak se vám tam nastěhují krysy. Mějte dost prázdných lahví na čůrání a popel k zakrytí smradlavostí. Připravte si způsoby jak zvládat nudu a izolaci. Nejlepší osvětlení je pár malých žárovek - nejlíp bílá vánoční světýlka a autobaterka. … Aby zmapovali systém tunelů a našli vás, můžou použít radar a vyhledávání pomocí tepla. Pro zmatení zvažte zahrabání pytlů se siláží - hnije bez kyslíku a produkuje teplo.“ s. 53: „Může se to zdát radikální, ale to jen dokazuje jak volný trh udělal z lidového idealismu něco nemoderního. Dneska může vypadat radikální jet autobusem nebo jít pěšky.“)
Eskapická zábava a šoubyznys se s politikou nemíchají. Jedni tvrdí, že to vede k obcházení přehrady (minule Skin, teď Jo Hunt v Jarcrew rozhovoru), že to nutí lidi hledat v undergroundu. Akademici zas, že naopak kulturní underground/DiY aktivita (freeparties, samizdat) sublimuje energii, která by jinak byla použita na přímou politickou akci. Je to vlastně spor, zda věříte, že elity s opozicí bojují (diktátoři, totality), nebo že establishment nechá opozici vybujet a pak ji inkorporuje a tím odzbrojí (‚Západní‘ způsob).
Pokud se ale ptáte, zda je underground škodlivý establishmentu, nebo jen jakýsi pojistný ventil, pak je to druhé. Kdyby byl tak nebezpečný a subverzní, že by představoval jakoukoli hrozbu, byl by totálně vyhlazen.
Je ponechán aby živořil, aby byl slyšen. Je tolerován.
Pomineme-li inkorporaci, má establishment nyní lepší prostředky k udržení status quo a kontrole opozice (congestion charge, kde kvůli poplatku za vjezd do centra Londýna kamery zaznamenávají každé auto; budoucí placení silniční daně podle satelitového sledování vozu; bezpečnostní kamery; počítačové slídění; sledování mobilu; ukládání dat z kreditky atd.), nebo se - jak předpokládají někteří romantici díky elektronické revoluci - vymkla kontrola poněkud z rukou?
Je velmi nepravděpodobné, že by vlády nebo korporace vypustily technologie, aniž by věděly co můžou způsobit a jaké zbraně dávají lidem do rukou. Amatérský Guttenberg už těžko přijde. Bez špičkového vybavení, kterým elity disponují, a s přehledem, který mají, žádná revoluční technologie do světa neunikne neprověřena. Foucaultovo panoptikum - žijeme ve společnosti, kde jsme neustále viděni, nemůžeme vidět dohlížitele, ale víme že on/ona tam jsou. Lidi to akceptovali. Všichni víme, že když vstoupíme do Cardiffu, budeme zachyceni kamerou tucetkrát. Na druhou stranu to zločin nezastavilo. Ani násilí v centru Cardiffu o sobotních nocích. Kdyby policie chtěla, mohla by to vymýtit kompletně. Je to ale trpěno. Opilecké násilí je zaznamenáno, je tam a ano, policie to řeší, ale ta aktivita je umožněna, dokavad je pod dohledem. Největším nástrojem jsou ovšem stále chléb a hry, materiální blahobyt.
Takže existují kategorie pro škodlivé a neškodlivé chování a tomu škodlivému je rychle zamezeno. Opilí Britové v sobotu v noci jsou v té druhé. Nechají je se vyblbnout, aby mohli v pondělí ráno do práce.
Ano. Ptal jste se, v jakém bodě jsme se depolitizovali. V momentě, kdy se v polovině 80s uvedl rave a kultura extáze. Ani to nebyla kultura mladých nebo subkultura, to byla masově drogová kultura. Jediné, co měla na mysli, byl hedonismus a konzumace ilegálních drog. Na počátku 90s si ti nahoře řekli ‚Počkat, tohle se nám vymyká z rukou, musíme to usměrnit‘. Altered State: The Story of Ecstasy Culture and Acid House - Matthew Collin tam uvádí, že počátkem 90s proběhl strmý pokles násilí hooligans. Všichni byli naložený extází a objímali se. Soupeřící fans z Chelsea a Man U najednou sdíleli společné - ‚Kde je rave?!‘ Policie byla nějakou dobu ráda, že hooligans mají na práci něco jiného, něž si vymlacovat mozek z hlavy.
Čili myslím, že stát nás ovládá skrz naše vlastní ovladače, dovolí nám se oddávat nějakým ilegálním aktivitám, pokud to zvládá tlumit nějakou drsnější aktivitu.
Rave - a drogy a ne-spotřebitelé vůbec - byl nebezpečný, protože dával možnost celkem levně, bez státního vlivu, daní apod. zajistit
ráj už na zemi. Aniž byste se poctivě propracovali životem, vytvářeli hodnoty a pak doufali v krematoriu, že elity měly pravdu. Všichni tancovali celý týden, drogy vás udržely na nohou i v noci, ale to by pak nikdo nepracoval a nekonzumoval. Celý systém by se zhroutil a elity by neměly z čeho žít. Proto byla rave revoluce drsně potlačena a usměrněna do striktně víkendového, ‚oficiálního‘ klubbingu, který práci ohrožuje max v pondělí a je dobře kontrolovatelný, protože se odehrává v místech k tomu určených, a podle hygienických, etických a finančních norem, které vyhovují chodu mašiny, která podobně běží už od otroctví. Takhle nějak by to asi formuloval Marx.
Ano, jen centrem zájmu subkultur byla oslava víkendu už od 50s. Mods poprvé uhodili na to, že můžou být na amfetaminu a tím pádem vzhůru celý víkend a pak pravděpodobně nejít v pondělí do práce. A velebili to i svým heslem Ready, Steady, Go a černobílým popartovým logem. 5,4,3,2,1 the weekend starts here. Volný čas o víkendu byl vždy uctíván a opatrován všemi subkulturami. Ať je to 24 Hour Party People nebo do Cardiffu zasazené Human Traffic, kde opravdu vidíte jen extází horečnatý nápor jednoho večera. Hovoří se o „zabitém víkendu“ - máte vokno a v pondělí ráno si v metru říkáte ‚Kurva, co se to tam dělo?‘ Potom co establishment zakročil proti revoluci extáze, to lidé opět celkem přijali. Byla jim nabídnuta prověřená alternativa - alkohol. Alkohol teď není společník volného času, je jeho klíčovým jádrem.
Takže úřady došly k tomu, že raději budou tolerovat tradiční alkorvačky buldočích Britů, než by nechali rozpustit identitu národa a národ sám v zahálečné všeobjímající lásce a zábavě a následné depresi. České úřady také raději občany otupělé pivem, než Czech Tekk.
Tento víkend se objevila zpráva, že UK přichází o miliardy liber a mnoho pracovních hodin kvůli alkoholu, spíš než kvůli drogám. Možná jsme generace nonstop party, která se dokázala vyrovnat se svým volným časem braním extáze a dalších drog. Ale nedokážeme se vyrovnat s alkoholem. Zvládáme dojezd, ale nezvládáme kocovinu. Abych to shrnul - Británie cítila, že volný čas útočil na práci, zvláště pak na vrcholu raveu, ale zabitý víkend byl začleněn do běžného života. Ti, co byli tenkrát teenageři jsou teď dvacátníci, skoro třicátníci a vzali si to s sebou. A sama společnost zrychlila, aby se s tím vyrovnala.
Nedávno se pokusili zakázat Glastonbury, jedná se o Licencing Actu, ještě drakoničtějším zákoně než byl Criminal Justice Act, který ilegalizoval rave. Každý, kdo by chtěl provozovat hudbu, třebas jen na své garden party, by musel mít licenci.
Za války v Zálivu dostal Gilles Peterson padáka za to, že v radiovém vysílání vyjádřil protiválečný postoj. To ostatní je veřejností tolerováno, protože je to spíše regulace, než cenzura. Kontrola, ale s jistými svobodami.
Ale vzali ho do BBC Radio 1. Je to svého druhu cenzura. Krok k destrukci jakékoli formy spontánní, neoficiální hudby.
Pravdaže.
Jak jsou na tom hooligans?
Hools se nikdy nevzpamatovali z následků neštěstí na Heysel Stadium v roce 85. Jsou nyní pod dekou. Nedostává se jim žádné mediální pozornosti. Wembley je v opravě, většina důležitých zápasů se hraje tady v Cardiffu v Millenium Stadium. Při poháru před rokem nebo dvěma probíhaly v centru nesmírné výtržnosti. Bitvy s policií. Ve zprávách se to neobjevilo. Trvalo 7 měsíců, než o tom referovali. V dokumentu Hooligans se objevil díl. Přestože to byl zápas Birminghamu proti nevím komu, nejvíc trablí způsobili cardiffští hools, kteří se snažili demonstrovat svou pozici a vysoký standard. Ten problém je stále stejný. Styl se už zase ustálil na velmi rozeznatelném - specialita cardiffských hools je značka Stone Island. Má na rukávě malé logo s kompasem, když jsem to poprvé viděl, myslel jsem že to je fašistický odznak, ale když si uvědomíte, že ji nosí skupina velmi navrčených, velmi agresivních mužů, můžete to číst jako fašistickou insignii. Pijí v pubu - který vzali za svůj a ostatní hools ho tak berou - kde popíjí také hrstka pravicových skinheads.
A skins?
Britští skinheadi jsou spíš než pravičáci jen retro look. Skinheads v UK coby věrohodná alternativní subkultura mladých neexistují. Jen solitéři. Pravicový look je trochu pestřejší. Většina tvrdého jádra skinheads se rozpadla na malé frakce. Jsou dnes v National Front nebo hooligans. Ne otevřeně, ale z mých několika hovorů s některými hools vím, že jsou rasističtí a pravicoví. Evidentně existuje probritský, anti-vše-ostatní (azylanti, Asiaté…) typ s rváčským lookem. Možná něco mezi uhlazeným lookem pracující třídy z filmu Sbal prachy a vypadni a agresivním skinhead lookem.
Násilí patří v Británii jaksi k folklóru. Snad nikde jinde na světě nemůžete očekávat rvačku vždy, když jdete do hospody. Je to druh zábavy.
Je to druh existence, akceptovaný způsob života. Někdo říká, že teď to není tak násilné. Za mého dospívání jste musel patřit k nějaké subkulturní skupině. Většina předchozích subkultur ještě žila - musely koexistovat. V roce 80 nebo 81 byli v mé škole skinheads, mods, něco mezi nimi - 2 tone rudies, bastardizovaná verze teddy boys zvaná psychobillies nebo rockabillies, byli tam metloši nebo hevíci - ACDC, Led Zep. Byla to éra odznáčků, které říkaly, jsem punk, mod… - musel jste někam patřit. A to bylo v Neathu, malém průmyslovém městečku u Swansea. Většina násilí ve městě pramenila z jejich střetů. Potkala se skupinka skinheads s mods, aj, tady bude rušno. Kamarád ráno přišel do školy, nechal se zapsat a šel do centra. Flákal se a posedával v cafés. Pořád s sebou nosil svůj školní batoh. A jednou z něj vytáhnul železnou tyč. ‚Na co to sakra sebou taháš?‘ A on říká, ‚Dneska je nebezpečný bejt mod. Musim mít něco, abych se o sebe postaral.‘ Násilí je v Británii znakem vaší maskulinity. Rvačka je přijatelná činnost, na stadiónu nebo jinde.
Přežily nějaké subkultury, které by nebyly jen retro?
Podle současných odborníků na subkultury, jako je Steve Redhead, nejsou. Nic pouličního. Tvrdí, že všichni žijeme v supermarketu stylů (něco podobného ví Coupland - jeho dekádový mix - pozn. nan), kde si můžeme vybrat části předchozích subkulturních identit a namíchat si je podle sebe. Jestliže byly subkultury postmoderní, tohle je postpostmoderní. Sám se pořád zajímám o své subkulturní dědictví, zajímám se o mod kompilace a reedice, sleduji sajty mods. Trh tu zřetelně je. Dnes večer začíná nový dokumentární seriál, jmenuje se Soul - Sound Of Undergroung London. Napsal ho Eddie Piller, jeden z hybatelů mod revivalu (originální mods na konci 60s, revival 1979), majitel labelu Acid Jazz, byl osobně zodpovědný za zrod acid jazzu. Pořad se věnuje subkulturám v Londýně - teddy boys, skinheads, mods, soul boys, northern soulu… Má to svůj komerční aspekt - zároveň vydali celou řadu cédé, můžete si koupit hudbu té které subkultury. Zájem je a subkultury jsou vnímány jako součást britského dědictví.
Říká se, že se rozplynuly v kyberprostoru.
To se těžko zjišťuje. Jisté je, že s pomocí internetu se stávající subkulturní styly snadno exportují do dalších metropolí. Británie vždy své styly vyvážela. Londýn je plný španělských mods, francouzských goths a italských raverů, kteří se přijíždějí podívat, kde to všechno začalo. Před několika měsíci vyšla kniha o historii mods Grahama LemsHHHH Influential Factor. Končí přehledem mods v Londýně, Tokiu, San Francisku - rozšířili se do všech částí světa. Ale už to není styl ulice, jen look, který lidé adoptují v klubech. V Londýně je klub Blowup, což je odkaz na Antonioniho film o swingujícím Londýně. Holky jsou tam oblečeny v extravagantní verzi 60s, minisukních atd., kluci v Paisley šátcích, růžových košilích Austina Powerse a červených edwardiánských vojenských kabátech. Když tam o víkendu jdou, říkají si mods, ale nenosí parky, nejezdí na skútru a nepoflakují se na rohu celý zbytek týdne. Je to jen móda. Nepojí se s tím žádný životní styl. Ptal jsem se svých prváků, jestli existují subkultury a odpověděli kladně, protože stále rozeznávají své vrstevníky, kteří se sdružují a vytváří vlastní jazyky a look. Masové už nejsou, ale když se projdete večer kolem nádraží Cardiff Central narazíte na potomky goths, s tričkem Marylin Manson. Většina lidí, co si kupují komiksy a zvlášť ti, co se identifikují s příslušnou image a chodí každý týden do Forbidden Planet (síť obchodů s komiksy, knihami, postavičkami, sci-fi, horrory, manga, fantasy a samozřejmě Emily Strange atd - pozn. nan), to je nová verze subkultury. Pokud bereme subkulturu jako něco, co začleňuje a vyčleňuje, co stojí na lingvistickém a vizuálním elementu, kterým jiný, především starší, nerozumí, pak je možné je za subkulturu považovat. Ale chybí tomu ten fyzický kontakt na ulici a každodenní životní styl. Definic subkultury je víc.
Mění se poselství jedné subkultury s výměnou generací? Pokud tedy nějakým zázrakem přežije víc než jednu.
Účelem subkultury je odlišit se a najít svou identitu skrze masový vzhled. Je tam odcizení, kolektiv atd. Střelci z Columbine byli stejně vyřazení. Chcete někam patřit a zároveň se cítíte vydělený. Byli původní goths jiní než ti dnešní? Ano i ne.
Největší změnou kterou jsem letos zaznamenal je pozvednutí asijské komunity. Objevují se asijské kanály veřejnoprávních médií Asian Network, asijská hudba se hraje (Punjabi MC, Bhangra Knihts, RDB djs), média o nich referují. Británie jako by rozeznala v asijské komunitě, která se dostala z největšího srabu a utěšeně se množí, trh, který je možno obsloužit.
Asijství je další komodita. Ministry of Sound, taneční korporace, vydala nedávno dvě kompilace nazvané Karma Collection, velké přikývnutí integraci asijské komunity v UK. Ale zároveň je to ironické pošťouchnutí, protože je to zabaleno v luxusním tmavě rudém sametu s Buddhou vyvedeném ve zlatě. Což je jistě silné objetí asijské a britské kultury, ale také reakce na velmi špinavé indické restaurace ze 70s, které byly všechny dost temné a řvavé, tapety bývaly takhle tmavě rudě sametové s levným zlatem. Je to velmi zasvěcené potvrzení asijské tradice v Británii.
Má Wales nějakou specialitu?
Nenapadá mě žádná velšská subkultura. Samozřejmě existují regionální subkultury v subkulturách. Jedna z frakcí rozpadlého revivalu mods byli skútristi. Nosili armádní zelenou, marteny, džísky s - bizarní - pivními utěrkami (beer towels, takovýto froté na pultech v pubech - pozn. nan), přišívali si je i na kapsáče. Měli nápisy Byl jsem na setkání skútrů v Mortenu 1985, nebo něco. Mix punku, mods a heavy metalu. Své italské skútry si přizpůsobovali skoro jako choppery. Jeden klub býval v Cardiffu, scházeli se v McIntosh pubu v Cathays každý víkend. Říkali si A 48 Jokers. Čili velmi regionální, skoro motorkářská mentalita. V době Cool Britannia, tu byla snaha lokalizovat regionální kapely, regionální hudbu a regionální pohledy na věc. Zajímavé kapely jako Catatonia nebo Manics (kteří se ale dali dohromady dlouho předtím), 60ft Dolls, Super Furry Animals, dokonce zpívaly velšsky - Big Leaves. Velšství se stává komercionalizovaným výrobkem.
A funguje ta decentralizace?
Pro britskou kulturu mladých byly vždy důležité zajímavé regionální scény. Mersey beat, brummie beat, the Who z Londýna, baggy - crossover tanečna a indie - Stone Roses, Inspiral Carpets, the Charlatans, i když ty kapely všechny nebyly z Manchesteru, byla oslavovány jako Madchester. Británie byla vždy posedlá regiony.
Korporace přijaly řeč svých oponentů - reklama na Diesel ukazuje demonstranty s kombinací looku 60s a punks. Kontrakultura je výhodnou komoditou. Kniha No Logo se sama stala dobře prodávajícím logem. Antikapitalismus a antiglobalizace mají teď svůj nablýskaný regál v každém luxusnějším knihkupectví po celém světě.
Jistě. Ať je to seberadikálnější, nakonec to stejně vcucne mainstream, bude to vyčištěno, znovu zabaleno a prodáno. Bude to neškodné, stane se to prostě další značkou. Bude to přitaženo k jádru, pokud za jádro považujeme bezpečný střed konzumní společnosti, z okraje to bude přitaženo na dosah ruky a předěláno na stravitelné a finančně lukrativní. Bude to mnohem méně radikální a výhružné, ale pořád výhružné a radikální tak, aby to neztratilo přitažlivost.
Jako tenhle rozhovor.
Až ho uděláte, pošlete mi výtisk. Zajímalo by mě mít i ten rozhovor s Blur - bude hezké, až na večírcích budu moct říct přátelům ‚Hele, tenle kámo se mnou dělal rozhovor, ale taky tejden předtim mluvil s Blur…‘