Jozef Kelemen
Chci - možná trochu komplikovaně - říci, že nepotřebujeme ani univerzální lidi, natož pak univerzální roboty.
Doc . RNDr. Jozef Kelemen, CSc. se narodil 16. března 1951 v Nových Zámcích na Slovensku a od svých vysokoškolských studií se zabývá problematikou umělé inteligence. Působil na řadě vysokých škol (v Bratislavě, v Košicích, v maďarském Gyoru a v Budapešti a na Massachusettském technologickém institutu (MIT), v Cambridge, USA). V současnosti je docentem na Fakultě hospodářské informatiky Ekonomické univerzity v Bratislavě a na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě. Je asociovaným editorem mezinárodního časopisu Journal of Experimental and Theoretical Artificial Intelligence, členem Americké asociace pro umělou inteligenci, Newyorské akademie věd a několika dalších organizací. Je (spolu)autorem desítek původních vědeckých studií a řady knih, např. první československé monografie o expertních systémech nebo první československé vysokoškolské učebnice umělé inteligence. Recenze jeho doposud poslední knihy - sbírky esejů s názvem Budoucí Altamira - vyšla v Živlu č. 3.
K Po revoluci v roce 1989 byl celý východní blok vystaven ataku informací. První housle v tom okamžitě zahrála informační technika, Internet, nezávislá televize atd. Myslíte si, že jsme byli připraveni pojmout tento radikální zvrat do našeho dlouho stagnujícího středoevropského systému myšlení? Myslím si, že jsme - alespoň v určitém smyslu - připraveni byli. Kdyby byl pravdou opak, pak by ten atak, jak jste to nazval, nemohl proběhnout tak prudce. Na co většina připravena nebyla, to je schopnost orientovat se v záplavě informací. To pak vede k neurotickým stavům, ke zkratovitému jednání a toho si užíváme dost. Vidíme totálně dezorientované lidi, kteří chtějí kamsi utéct z toho krásného nového světa, který je obklopuje. Nenaučili se žít v nadbytku informací, ani v žádném jiném nadbytku. Dříve bylo cílem naučit se shánět, a ne vybírat. Jsou typickými produkty nedostatkového hospodářství a nedostatkové informovanosti. Pokud bylo zapotřebí všechno složitě shánět, měl jejich život jakýsi smysl. Častěji než dnes mohli prožívat - i když to zní trochu paradoxně - něco jako úspěch. Bylo hrdinství sehnat rifle a půjčit si třeba Orwella nebo Milana Kunderu. Dnes je však pro ně stresující orientovat se na pultech butiků a knihkupectví. A není v tom žádné hrdinství. Tak se protestuje proti konzumnímu způsobu života. (Kdo z protestujících ho okusil a proč nepřestane konzumovat sám, ale nutí k tomu i druhé?) A brojí se proti záplavě informací. Ne proto, že bychom toho už beztak tolik znali, ale proto, že je to pro nás nezvyklé. Méně zvyklé (a ne horší) než nedostatek.
K druhé časti vaší otázky snad tolik, že nevím - nejsem si vůbec jist - jestli středoevropské myšlení v době, o které mluvíme, stagnovalo, nebo se jenom ubíralo směry, které pak ztratily svou aktuálnost. Rozhodně v něm dodnes chybí větší orientace na problémy, které bych já považoval za mnohem aktuálnější než třeba minulé vztahy mezi národy, které zde vedle sebe žijí. I ten problém je třeba řešit, je to však jaksi lokální záležitost, a budeme-li ho uměle stavět do popředí, pak se může stát, že jiný důležitý vlak nám ujede. Je zcela jisté, že se svět opět rozdělí. Nejméně na dvě, spíše na tři části. Do které části se však dostaneme, to závisí dle mého mínění více třeba na informatizaci než na tom, jestli rozdiskutujeme do nejmenších detailů minulost česko-německých nebo slovensko-maďarských nebo česko-slovenských vztahů. Tradiční intelektuál středoevropského ražení je ale už po staletí takový, že o jiných problémech de facto neuvažuje. Tahle věc je jakoby dědičná. Ano, vždyť se i říká kulturní dědictví. Intelektuál v naší oblasti se prostě piplá v dějinách, a když ne, tak vlastně intelektuálem ani není. To je to naše regionální specifikum. I jinde se to dělá, ale přeci jen se dělá i mnoho jiných věcí. U nás stačí, když intelektuál spekuluje o minulosti. Horší už je jenom to, začne-li projektovat budoucnost. Hodně spravedlivou. To jsou pak problémy na půl století.
K Co je tedy podle vás úkolem intelektuála?
Jednou jsme o tom v Bratislavě chtěli diskutovat v rámci Evropského kulturního klubu. Řekli jsme si hodně zajímavých věcí o tom, co a jak by mělo být a proč. Jenomže jsme se nedokázali ujednotit ani na tom, kdo vlastně je ten tajemný intelektuál. Jak ho rozeznat. Snad podle toho, že mu je ochotno naslouchat mnoho lidí? To asi ne, viďte. Nebo je to ten, co se odhodlá, obětavě a nezištně, učinit pro celek - ještě lépe pro lidstvo - něco velikého? To asi také ne. Ten, kdo aktivně reflektuje celospolečenskou situaci a z této kritické reflexe jejího stavu pak úpěnlivě hledá společensky nejužitečnější, navíc morálně a eticky nezpochybnitelná východiska? K Intelektuální veřejnost se postupně diferencuje v jak zastánce nových technologií, tak, abychom použili termín Umberta Eca, v skeptiky. Odkud pramení jejich obavy? Je možné, aby skutečně došlo k nějaké nové apokalypse způsobené technologií? To je velice háklivé téma. Já bych si dovolil citovat kousíček z Ecova textu, na který jste ve své otázce odkazoval, z úvodu k jeho knížce Skeptikové a těšitelé. Eco tam píše: Apokalyptik... v podstatě čtenáře utěšuje, poskytuje mu možnost, aby kdesi za katastrofou zahlédl pospolitost nadlidí schopných pozvednout se třeba jen pouhým odmítnutím daného stavu věcí nad průměrnou banalitu. Mohla by to být pospolitost nepočetná, složená třeba jen ze dvou jedinců, z toho, kdo píše, a z toho, kdo čte, jen my dva, ty a já, my jediní jsme pochopili a zachránili se: ostatní jsou masa. A pak Eco upozorňuje, že výrazu nadčlověk užil záměrně, aby podtrhl nietzscheovský nebo pseudonietzscheovský původ mnoha takovýchto postojů. Asi má pravdu. A pravdu má proto, protože člověk - i ten nejnepatrnější - chce být individualitou alespoň ve svém mikrokolektivu, třeba v očích své rodiny, i když se paradoxně musí velice často přidat k většině, aby měl pocit, že se tou individualitou stal. On se jí stává ve vlastních očích právě tím, že se přimkne k nějaké - čím slabší osobnost, k tím větší - skupině. Ale protože v zásadě je člověk - ať si o sobě myslí cokoliv - přece jenom prvkem společnosti, tak tahle umělá individualizace jde ruku v ruce s utvářením a s charakteristikami doby, ve které náš člověk žije. A náš člověk, my dnes, žijeme v době, kterou bych charakterizoval jako konec industriální společnosti. Společnosti, která kromě jiných užitečných věcí vytvořila i prostředky masové informovanosti. Zaplavila své členy informacemi, čímž jim umožnila kromě jiných věcí podílet se mnohem, mnohem účinněji a nepochybně ve svůj vlastní prospěch na společenském dění. Ona je totiž informovala. Je pravda, že technicky nebylo možné informovat každého zvlášť a s ohledem na idividualitu každého jednotlivce. To mohlo někoho znepokojovat, protože dané informaci nerozuměl, nebo proto, že stejnou informaci považoval zase někdo jiný za příliš redundantní. Industriální společnost je charakterizována masovostí. Musela přijít a musí odejít. Není místo na otázku, zda je to dobré, nebo ne.
K Co přijde?
Přijde společnost, kde bude zase více prostoru pro individualizaci. A to především díky informatizaci. Myslím si, že například sítě, které by umožňovaly přístup třeba jen k obrovským filmotékám tak, aby si každý mohl večer na obrazovku svého počítače přivolat film, na který by měl právě náladu, by způsobily mnoho změn v postojích k tomu, zda je informatická infrastruktura glajchšaltujícím, nebo individualizačním faktorem. A podobných nápadů se dá vyprodukovat velice rychle celá řada. Dost se dnes na takovýchto technických řešeních pracuje a já si myslím, že výsledky vědy možná v blízké budoucnosti vykompenzují vše, čím dvě staletí posouvaly lidstvo k masovosti. K Česká věda jakoby se však stále nacházela v jakémsi zimním spánku.
Myslíte si, že dojde v brzké době k nějakému zásadnímu ozdravění?
Nemyslím si to. Mechanismy, které ji usměrňovaly a dostaly do letargie, se systémově v podstatě nezměnily, peněz je katastrofický nedostatek, mzdy jsou totálně nemotivační a působí výrazně kontraselektivně. Působí to přímo zhoubně i na vysokoškolské vzdělávání. Bude zapotřebí mnoho organizační práce, aby se cosi hnulo, a bude to podle mne pomalý proces. Nejtragičtější na celém stavu je, že následky budou poznatelné až po desetiletí, kdy nebude střední generace vědců a ani vysoce kvalifikovaných odborníků v praxi na nejklíčovějších místech. A netýká se to jen české vědy. Je to v zásadě problém všech postkomunistických zemí. Mám podezření, že supermoderní stíhací letouny, které tyto zemičky kupují, nikdy nikoho reálně stíhat nebudou, zatímco za deset let budeme nuceni reálně se obejít bez vlastních původních patentů a budeme všechno kupovat zvenčí. Včetně zdraví a ekonomického know-how.
K Vy se i za těchto podmínek věnujete vědě a výuce. Jaké jsou cíle a prostředky výzkumu v oblasti, ve které úspěšně působíte už více než dvacet let, v umělé inteligenci? Jde o výzkum bez přesného cíle, nebo vědci směřují k víceméně jasně definované fázi? Úkolem vědní oblasti, které připadl ten ohavný název umělá inteligence, je zkoumat rozmanité předpoklady racionálního chování systémů v prostředích, ve kterých se nacházejí a v kterých konají. Zajímá nás kupříkladu stavba a z ní plynoucí funkcionalita řekněme takové bakterie, která ve svém jednoduchém prostředí - v nějakém roztoku - dokáže navigovat tak, že se vyhýbá oblastem s vyšší koncentrací pro ni škodlivých látek, a naopak, vyhledává oblasti s vyšší koncentrací pro ni užitečných látek. A tak přežívá. Setkáváme se u ní snad s nejnižší úrovní racionality. Zajímá nás i to, jak mohou být reprezentovány poznatky člověka a jaké mohou být mechanismy, které tyto poznatky tak efektivně využívají třeba při řešení problémů. Jim vděčíme za naši lidskou úroveň racionality. To, co se dovídáme, musíme nějak vyjádřit. Čím přesněji a jednoznačněji, tím lépe. A protože jde vesměs především o procesy, tj. posloupnosti změn něčeho v něco jiného, přijali jsme názor, že by bylo asi nejefektivnější popsat to něco jako strukturu sestavenou ze symbolů a procesy pak jako procedury zpracovávající tyto struktury symbolů. Z toho vyplynulo, že bychom na ně mohli nahlížet jako na procedury, které mohou principielně být vykonávány výpočetní technikou a popisovány formalizmy, které jsme zvyklí používat při teoretických úvahách o počítačích a výpočtech. Jazykem našeho teoretizování se tedy stal jazyk informatiky, teorie programování, matematiky, logiky apod.
Pro experimentální účely, kdy je cílem testovat naše hypotézy, jsou to pak jazyky programovací. Některé jsme si v rámci umělé inteligence sami vytvořili. Pro jiné účely se nemusejí příliš hodit, nám však zjednodušují práci. V rámci těchto experimentů pak vznikají někdy i dost překvapivé programy, které leccos dovedou. Třeba porazit mistra světa v šachu. Objevíme-li dostatek takovýchto a podobných principů, mechanismů, struktur atd., bude to nepochybně dobrý základ pro to, abychom se pustili do konstrukce umělých racionálních agentů. Třeba robotů situovaných ve fyzikálním prostředí jejich - a i našich - těl, nebo softwarových agentů situovaných v datových prostředích, které tam budou individuálně a autonomně konat. Podobně jako počítačové viry nebo součásti některých operačních systémů. Všechny nás, samozřejmě, zajímá, kde jsou hranice těchto našich snažení ve srovnání s našimi lidskými schopnostmi. Ta tradiční otázka, mohou-li stroje myslet. Čím jsou však naše zkušenosti větší, tím více pozbývá tato otázka smyslu.
K Je tedy pojem umělá inteligence zavádějící?
Umělá inteligence sama o sobě není zavádějícím pojmem. Těžkosti začínají, jakmile ztotožníme inteligenci s lidskou inteligencí. V zásadě totiž můžeme mluvit i o inteligenci třeba zvířecí, nebo - s prominutím - hmyzí. Vše závisí na tom, co se rozhodneme označovat nálepkou inteligence. Obvykle se laicky přilepuje na všechno, co je dostatečně neznámé a tajemné na lidském chování a co nás lidi vyděluje z živočišné říše. Nevíme, jak přesně řešit zapeklité problémy, před které nás staví život. Nevíme, jak vymyslet něco nového - jak být kreativní. Nevíme, jak se efektivně něčemu naučit apod. A všechno to, co nevíme, vysvětlujeme tou naší tajemnou inteligencí. Jakmile se něco dovíme o těchto mechanizmech, přestáváme je brát jako projevy inteligence. Dobrý příklad poskytuje hra v šachy. Dokud jsme neměli počítače, které porazí šachisty velmistrovské třídy, mnozí byli ochotni připustit, že kdybychom je měli, měli bychom umělou inteligenci. (Tiše se domnívali, že vytvoření takového programu je nemožné.) Teď, když byl program sestrojen a mistr světa poražen počítačem, už to pro ně nic neznamená. V oblasti umělé inteligence, podobně jako v žádné jiné oblasti, není cílem reprodukovat tajemno, ale odstraňovat je. Inteligence se postupně rozmělňuje na soubory velice specielních vědeckých a technických problémů, které je třeba poctivě a trpělivě řešit. To je náplní práce nás, kteří věnujeme tomuto oboru svou energii. Je to podobná situace jako například v biologii, kde už též málokoho zajímá tajemství života. Spíše se biologové soustřeďují na poznávání různých chemických procesů souvisejících s proměnou forem energie v organismech nebo zodpovídajících za to, že se potomci podobají svým rodičům apod. K Mám to chápat tak, že roboti, kteří zastanou jakoukoliv fyzickou či duševní práci, zůstanou ve vědecké fantastice?
Nemáme ani takové lidi. Jeden pěstuje sportovní chůzi, a druhý se nehne z invalidního vozíku. Může však být zdatným fyzikem, zatímco ten první neumí ani plynule číst. Ale je to tu snesitelnější, než kdybychom všichni dělali vše a navíc stejně. Pak by zanikl důvod žít ve společenství a tím - obávám se - i kultura. Chci - možná trochu komplikovaně - říci, že nepotřebujeme ani univerzální lidi, natož pak univerzální roboty. A proto nebudou existovat. Jsou špatně definováni. Technicky se nedají uchopit vlastnosti, které by měli mít, a nedá se srozumitelně artikulovat ani důvod jejich existence. K Zajímá se umělá inteligence o lidské vědomí? Domnívám se, že inteligenci či přemýšlení je možné dost dobře imitovat, ale v problému vytvoření umělého vědomí (a s tím spojeného sebevědomí, abstraktního myšlení či podvědomých procesů) se lidstvo neposunulo ani o kousek vpřed a možná nikdy neposune. Mnohé z toho, co jsem už řekl, bych mohl teď zopakovat. Pokusíte-li se precizovat, co chápete vědomím, asi se dostanete do nesnází. Opět vlastně nevíme, co bychom chtěli od stroje, který by měl vědomí. Přísně vzato, odkud víte, že ho má někdo kromě vás? A co přesně označujete tím termínem ve vztahu k vaší osobě? A abych to ještě trochu přehnal - odkud víte, že stroje, třeba vaše IBM PC, vědomí nemají? Co by vás bezpodmínečně přesvědčilo o tom, že ho mají? Je problematické vynášet soudy i o tom, posunulo-li se lidstvo v tomto směru, nebo ne. Jsme zvyklí vidět věci z perspektivy doby, ve které žijeme. Ale pokusme se podívat na naše stroje z pohledu středověku. Za pár století jsme dokázali zkonstruovat zařízení, která píší, co my diktujeme. Na to byli ve středověku písaři a to, co dělali, bylo výsostně intelektuální a jistě byli přesvědčeni, že k tomu, co dělají, je zapotřebí i jejich nesmrtelné duše. Podle mého mínění - a podle mínění některých mých kolegů z umělé inteligence, kognitivní vědy a filozofie mysli - je slovo vědomí používáno na označení mimořádně komplikovaného a nepřehledného propletence našich schopností, a doposud nebyl - a já nejsem přesvědčen o tom, že teď už je - důvod jakkoliv ho rozplétat nebo vyjasňovat. Je to slovo na označení něčeho tajemného. Rozhodneme-li se jednou zabývat se tím spletencem podrobněji, dopadneme tak jako obvykle: Vynoří se řada drobnějších problémů, některé z nich vyřešíme lehko, jiné budou náročnější. Ale co je důležité, zmizí laické kouzlo toho slova.
Jediné, co se asi ukázalo, je, že něco z toho, co označujeme mlhavým pojmem vědomí, předpokládá velmi masivní interakci jejího nositele s jeho prostředím. Nejzajímavější na tom je, že do toho prostředí vlastně musíme zahrnout i vnitřní prostředí nositele. K Co soudíte o názoru Hanse Moravce, že nejlepší cesta k vytvoření inteligence spočívá v tom, aby stroje dostaly možnost napodobit evoluci zvířecí inteligence, ovšem v procesu mnohem rychlejším, než jak probíhala evoluce biologická, darwinistická? Moravcova kniha Mind Children, kde se snad tento názor objevil, je velice inspirativní. Mě na ni upozornil Marvin Minsky právě při jedné diskusi o tom, co se vlastně chce od inteligentních strojů. Jak jsem už řekl, nedaří se definovat, co od nich chceme. Chceme od nich, aby byly schopny držet se svým dynamickým prostředím určitou dynamickou rovnováhu. Aby neznefunkčněly při sebemenší komplikaci, nepoškozovaly se (navzájem) apod. Je samozřejmé, že nejlépe se takovéto vlastnosti v určitém prostředí nabývají vývojem. Třeba darwinistickým, ale uvažuje se i o lamarkiánském. Ten by dokonce mohl být účinnější, protože bychom měli poměrně jasnou teleologickou koncepci - my bychom věděli, jaký stroj by se měl vyvinout. To je jedna možnost. Zaručit určitou variabilitu a pak možnost duplikace těch systémů, které úspěšněji přežijí v tom prostředí určitou dobu. Pak by se intelignece potřebná v tom kterém prostředí mohla takto vyvíjet. Dnes máme - díky některým superpočítačům - technické prostředky k jednoduchým experimentům s takovými vyvíjejícími se societami umělých, reprodukce schopných agentů. Postupně se dokonce rodí jedna nová, též hodně provokativní, oblast, která má stejně nesmyslný název jako umělá inteligence - umělý život. Právě tato oblast se soustřeďuje na otázky, jak může z jednoduchých komponentů, které se chovají podle jednoduchých pravidel a sdílejí společné prostředí, vzniknout - třeba vývojem - něco složitějšího, čeho chování je méně snadné předpovídat a vtěsnat do jednoduchých pravidel. Třeba něco, co nám připomíná živé organismy v jejich interakcích s prostředím. Když si teď uvědomíme, že v podstatě takovéto robustní a racionální chování vlastně požadujeme od inteligentních systémů, o kterých jsem už mluvil, pak se Moravcův plán jeví jako zcela odůvodněný. Dalo by se říci, že alespoň minimální inteligence - nebo, jak se mi více zamlouvá, racionalita - a život jsou totéž. Čím dál tím víc specialistů sdílí názor, že podstatou živosti není materiální substance, ale organizovanost a vztah s prostředím. Chris Langton - zakladatel výzkumu umělého života, působící dnes v tajemném Insitutu nelineárních studií v Santa Fe v Kalifornii - mluví v této souvislosti o zkoumání možných životů a o relevanci takovýchto výzkumů k pochopení aktuálního života, s kterým se setkáváme v pozemských podmínkách. K Existují dnes systémy, které by se daly označit za umělé a současně v jakémkoli smyslu za živoucí? Ano. Například počítačové viry. Žijí v datovém prostředí, mají tedy zcela jiný materiální substrát než běžné živé bytosti na Zemi. Na druhé straně se však množí, šíří se, jsou citlivé na charakteristiky svého prostředí a mění své prostředí. To je celkem dost atributů živého.
K Nemohou se však vyvíjet.
Naštěstí doposud ne. Na druhé straně však existují tzv. genetické algoritmy. To jsou procedury, které se vyvíjejí. Je to dnes velice módní oblast v informatice. Takže se želbohu vyvíjejících se virů brzy dočkáme. K Moravec ve zmíněné knize vyjadřuje přesvědčení, že za padesát let budou existovat roboti stejně dokonalí jako lidé, ba co víc, že lidé budou s radostí přepisovat svá vědomí do mozků robotických těl. Myslíte, že jsou takové vyhlídky reálné a že bude mezi lidmi masový zájem vyměnit své tělo za umělé? Nemluvme o tom, co bude za 50 nebo za 100 let, mluvme raději o možnostech, které dnešní výzkum skýtá. V robotice dojde k pokroku. Ze dvou příčin: Za prvé, máme dnes konečně k dispozici dost poznatků, které jej podmiňují. Dost se toho udělalo v tradiční umělé inteligenci, která sa zabývala problematikou reprezentace poznatků, vnitřní, symbolickou reprezentací vnějšího prostředí robotů a procesy, které tuto reprezentaci mohou využívat ke generování plánů činnosti robotů. V průběhu 80. let se rozvinula tzv. nová umělá inteligence a v jejím rámci tzv. reaktivní robotika, která se soustředila na výzkum chování jednoduchých organismů a na uplatnění objevených principů při konstrukci technických systémů. Dnes jsou tyto dvě tendence ještě v jakémsi protikladu a vzájemně soupeří. To však potrvá dle mého mínění jenom krátce a pak sa začnou prolínat a přinesou - možná relativně rychle - ovoce v podobě skutečně kvalitních robotických systémů. Tu Moravcovu tezi, kterou jste citoval, bych chápal tak, že pak nebude problémem zkonstruovat robotický systém na jakoukoliv práci, kterou bude rozumné přenechat strojům. Budou dostatečně autonomní a racionální, aby ji mohly vykonávat. A s tím souvisí druhá příčina mého optimismu. Ruku v ruce s vědeckými a technickými předpoklady se aktualizují starší a rýsují nové akutní společenské potřeby konstrukce takovýchto autonomních racionálních strojů. Jeden z pro mě nejpřekvapivějších projektů, s kterými jsem se na MIT střetl, je zaměřen na konstrukci miniaturních robůtků, artificielního hmyzu schopného provádět chirurgické zákroky uvnitř našich organismů bez toho, aby bylo zapotřebí organismus otevírat způsobem, jak to dělají tradičně chirurgové. Zdlouhavě se hojící a zdravotní pojišťovny finančně tím zatěžující rány totiž vznikají mnohdy jenom proto, aby se chirurg svýma velikýma rukama dostal v našem nitru tam, kde má provést zákrok, který způsobí obvykle mnohem menší ránu. Teď něco k tomu, co budeme my lidé kdy pokládat za rozumné. Dnes pokládáme za rozumné nechávat si za určitých okolností vmontovávat pod kůži kardiostimulátory nebo navštěvovat zdravotnická zařízení, aby nás v nich napojili na určitou dobu na umělou ledvinu nebo aby nám přelili do žil trochu cizí krve. Lidé si s radostí nechávají na pozůstatky svých amputovaných končetin přimontovávat protézy, které jsou schopné účelně měnit impulsy, které do těch pahýlů vysílá nervová soustava, na elektrické impulsy, které v součinnosti s mikročipy pak řídí činnost protézy. V pokročilém stadiu výzkumu - dokonce pokud vím už vývoje - jsou elektronická zařízení, která by mohla podobným způsobem kompenzovat některé poruchy vidění. Jistě budou hodně populární, až se dostanou na trh. A mohli bychom pokračovat. Chci ukázat, že vývoj v tomto směru jde relativně pomalu, takže si na novinky zvykáme, aniž bychom si příliš uvědomovali, kolik strojů vlastně se už s našimi těly integruje.
Odepřeme si zdokonalení mozku nějakým technickým vynálezem? Myslím, že nikoliv. Rozhodně je dost lidí, kteří si nedokážou odepřít jeho stimulaci chemikáliemi, což je neporovnatelně nebezpečnější a destruktivnější, než vložení vláknitého čipu do závitů v mozku.
No a pak jednou kdosi přijde se zlepšovákem, že vlastně celý obsah našeho mozku bychom mohli každý večer nahrávat přes síť do jeho duplikátu, který by byl kdesi přísně chráněn. Tak jako jsou chráněny v spolehlivých bankách naše peníze nebo v jejich sejfech naše cennosti. Pak kdosi přijde a řekne, že za přiměřený poplatek by se dal obsah našeho mozku přehrát do hlavy jiného těla, když naše vlastní tělo zemře. V knížce textů Marvina Minského, kterou jsem sestavil pro bratislavskou Archu, jsou další podobné nápady. Rozhodně lze Moravcův názor interpretovat tak, jak jsem to načrtl a já nevidím vůbec žádné překážky takovéhoto vývoje. K Stanisław Lem přichází v knize Summa technologiae se zajímavou koncepcí, jak vytvořit inteligentní myslící systém, dokonce inteligentnější než člověk. Jakési inteligentní prostředí s využitím v přírodě se nacházejících komplexních struktur. Co soudíte o takové možnosti? Spisovatelé obvykle uvažují o těchhle věcech jenom na pozadí svých úvah o člověku. Výjimkou není ani Lem. Dokáže zprostředkovat krásné a šlechetné poselství pro lidi dneška tak, že své odkazy tlumočí jakoby z budoucnosti. Pro spisovatele je - a doufám, že i zůstane - člověk prvořadějším než technické podrobnosti. Takže jim leccos promineme, jen když je jejich dílo zajímavé a má nám co říci. Nečtu ho však nikdy jako technickou zprávu a spisovatelé sci-fi mi to asi rádi odpustí. Doposud znám jedinou výjimku. Knihu Harryho Harrisona a Marvina Minského The Turing Option. Je to takový detektivní příběh. Hledají se zločinci a rekonstruuje se mozek a - co je zvlášť zajímavé a dobrodružné - i mysl jejich oběti, která je špičkovým výzkumníkem v oblasti umělé inteligence. Jen tak mimochodem je v knize ve velice čtivé podobě poskytnut relativně precizní výklad Minského societní teorie mysli. Jeden úryvek z tohoto románu vyšel s mou předmluvou ve slovenském časopisu Kultúrny život (1993, č. 23).
A teď k té možnosti inteligence dokonalejší, než je lidská. Samozřejmě je taková inteligence možná. Předpokládá však - alespoň dle mého mínění - složitější prostředí, než je to naše lidské. Takové prostředí se postupně vytváří např. tím, že si své původní prostředí zaplňujeme rozmanitými stroji. Například rozvoj automobilismu nás donutil naučit se reagovat - abychom si zachovali svou tělesnou integritu - určitým způsobem v přítomnosti aut, nebo když řídíme auto. Donutil nás stavět silnice určitého typu a přijmout určitá urbanistická řešení, přijmout určitou legislativu, regulující místo automobilu v naší společnosti apod. To vše podstatně změnilo náš svět a nás samotné. Mnoho lidí předčasně zemřelo vinou automobilismu. Mnoho by se jich uplatnilo mnohem lépe, kdyby automobilů nebylo. Mohli bychom v tom vidět snad i pokračující, civilizací urychlovanou, selekci. Ta bude pokračovat, protože se v našem prostředí budou objevovat stále nové stroje, mnohem autonomnější, než jsou dnešní dopravní prostředky nebo počítače. Ta dokonalejší inteligence, o které uvažuje Lem, ta je tu odedávna. Objevila se nejpozději s dělbou práce. Kdybych měl parafrázovat Wericha, jeden ví to a druhý zase tohle a spolu toho víme moc. Takže inteligence je snad jakýsi společenský fenomén, na kterém každý z nás participuje svým dílem. Takže čím šikovnější a autonomnější stroje do našeho prostředí umístíme, tím bude inteligence toho prostředí vyšší. K V Budoucí Altamiře kladete sugestivní otázku, zda budeme znát významy, jež vzniknou z komunikace technických systémů. Domníváte se, že můžeme dospět do fáze, kdy vedle lidské civilizace vznikne komplex techniky komunikující a přemýšlející ve vlastním světě, izolovaném od lidského chápání? U této otázky je zapotřebí vyjasnit si nejdříve, co rozumíme slovem význam. Význam nějakého znaku - třeba slova, nebo dopravní značky - je dle mého mínění komplexem mých reakcí na tento znak. Protože sdílíme totéž kulturní prostředí, jsou významy znaků, jež nás obklopují, pro nás přibližně stejné. Teď si vezmu do ruky dálkový ovladač mého videopřehrávače a stisknu tlačítko, kterým chci třeba docílit, aby se obraz, který je právě na obrazovce, fixoval, protože mě na něm něco zaujalo a chci si to podrobněji prohlédnout. To je má interpretace významu stlačení tohoto tlačítka. Videopřehrávač následkem infračerveného paprsku určité charakteristiky vyřadí z provozu motor, pohánějící cívku videokazety, ale nevypne ty komponenty, které zabezpečují transformaci elektromagnetického záznamu na pásce v pohyby elektronových paprsků po obrazovce mého televizoru. To je význam, kterého nabývá stlačení tlačítka pro videopřehrávač. Znám dopodrobna tuto strojovou interpretaci? Nikoliv. Zajímá mě? Nikoliv. A teď si představte, že stroje začnou komunikovat mnohem intenzivněji, než to dělají dnes. Je zcela možné, že ani pak nás jejich komunikace nebude zajímat. A protože jejich propojení bude nesmírně složité a těch strojů bude nesmírně mnoho, tak vlastně nikdo - žádný jednotlivec - nebude schopen jejich komunikaci sledovat a chápat významy, které pro ně mají znaky, jež si vyměňují. Jejich kultura bude izolovaná od té naší, ale nebudeme si s tím příliš lámat hlavy. Ani dnes si nelámeme - snad s výjimkou některých sociobiologů - příliš hlavu nad tím, že naše kultura a kultura termitů jsou relativně izolovány. K Současná mladá generace vyrůstá na počítačových hrách. Jak myslíte, že to ovlivní společnost, až tito lidé dorostou do produktivního věku?
Až pak bude možné říci, že se počítače integrovaly do společnosti. Nebudou v nich vidět jakési skryté nebezpečí nebo hrozby, resp. takové věci dokážou spolehlivěji než my rozeznat a částečně eliminovat. Samozřejmě to na nich zanechá určité kulturní stopy, tak jak na mé generaci dnešních čtyřicátníků zanechala svou pečeť třeba kinematografie nebo různé proudy tehdejší populární hudby. Možná jsme se stali vizuálně vnímavějšími, na druhé straně pak orientovanými spíše na pasivní přijímání produktů kultury než na participativní účast na její tvorbě. Snad se to trochu a v určitém směru změní. Počítačové hry vedou k aktivitě, i když to možná pro mnohé bude znít nepravděpodobně. Je třeba přemýšlet, včas reagovat... To v bijáku nebylo zapotřebí.
Nelze také opomenout možnosti aktivního výukového působení počítačů. Různé simulace, pro edukativní účely vytvořené virtuální reality apod. A především různá zařízení, pro která budou procesory integrovanou součástí. V Laboratoři médií MIT probíhají kupříkladu intenzivní výzkumy takovýchto možností pod vedením Seymoura Paperte, otce programovacího jazyka logo. Teď se ty výzkumy dělají s podporou firmy Lego a cílem je umožnit dětem vytvářet si stavebnicově relativně autonomní strojky nebo celá jejich společenství (například kočku, která honí pobíhající myš, a myš, která má tendenci se ukrývat před kočkou). K Na MIT jste se ocitl ve světě, který je pro obyčejného smrtelníka podobný světu science fiction. Jak ovlivňují představy sci-fi spisovatelů myšlení vědce? Je možné, že díky myšlenkové odvaze autorů sci-fi se i vědci pouštějí do odvážnějších spekulací, nebo to je spíše naopak? Osobně se domnívám, že vědci reagují spíše na to, co se nazývá společenská objednávka. Pokud jde o fantazii, tak tou jsou vyzbrojeni pravděpodobně v porovnatelné míře jako spisovatelé sci-fi. Dochází-li k ovlivňování, pak jde o oboustranný vliv. Nakonec nelze zapomenout četné osobní kontakty těchto skupin. Snad jeden příklad. Mezi blízké přátele Marvina Minského patřil Isaac Asimov a patří mezi ně například Arthur C. Clarke nebo Michael Crichton. K Je MIT opravdu vědeckým nebem na Zemi? Jak ovlivňuje to, co se tam děje dnes, budoucnost? Jak reálné je uplatnění nejnovějších objevů v praxi? Je to především místo, které je možné pokládat za jakési celosvětové centrum současné vědy. Uvědomte si, že několik ulic od kampusu MIT je areál Harvardovy univerzity a několik zastávek metrem je Bostonská univerzita a řada několika desítek dalších univerzit. Tyto školy si tvrdě konkurují, ale jsou mezi nimi i vztahy kooperace. Druhý aspekt, který stojí za povšimnutí, jsou mimořádně vhodné podmínky, které MIT pro své zaměstnance a studenty dokázalo vytvořit. Je to velice bohatá soukromá instituce a to je cítit všude. Třetí aspekt, to jsou asi tradice. Na MIT a na Harvardu toho vzniklo velice mnoho, co poznamenalo naši současnost. Na Harvardu byl např. zkonstruován počítač MARK I, jeden z prvních počítačů. Na MIT pracoval Norbert Wiener, otec kybernetiky. Uvědomte si, že tyhle dvě univerzity mezi sebou soutěží v tom, na které pracuje více nositelů Nobelovy ceny. Práce těch lidí se pak nepochybně odráží v budoucnosti. K Jak reálné se vám zdají obrazy budoucnosti ve sci-fi filmech a románech? Osobně sci-fi nijak zvlášť nemiluji, takže se k tomu nechci přímo vyjádřit. Domnívám se však, že autorům sci-fi nejde o to, aby předvídali, jaká bude budoucnost. Oni chtějí to nebo ono říci svým dnešním čtenářům. A aby to bylo čtenářsky účinnější, zpestřují děj tím, že ho posunou někam jinam, v čase dopředu, a pak vytvoří určité - z dnešního hlediska, a to je podstatné - atraktivní reálie. Nedomnívám se, že by nějak zvlášť přemýšleli o tom, jak se věci budou ve skutečnosti mít. Spíše jde o to, představit si prostředí dost atraktivní pro nás, v rámci našich současných představ o fungování společnosti, morálce, hodnotovém systému apod. A navíc takové, ve kterém dokážou nejúčinněji předvést své názory. Uvědomte si, že umístit děj do dneška přináší s sebou mnoho omezení. Když se rozhodnu psát sci-fi, pak se to vyřeší. Více představivosti může takhle kompenzovat menší znalost té dnešní skutečnosti. Určitě se něco z toho, co se ve sci-fi předkládá, uskuteční. Nemyslím si však, že je to zásluha sci-fi. K Jak změní práce v oboru umělé inteligence myšlení lidí?
Já bych to porovnal se změnou, kterou zapříčinily objevy v jiných vědních oborech. Dobrým příkladem se mi zdá být vývojová teorie Charlese Darwina. Masové odmítání ruku v ruce s hrubou dezinterpretací, diskriminační kampaně, ideologické konfrontace, pak pozvolná změna v myšlení lidí a v pohledech na sebe samé. Akceptace.
