Lesní mág Robert Holdstock

Nevíte, co to je mytágo? No přece imágo mýtu. Ještě nic? V tom případě vás asi následující rozhovor nebude zajímat. Dál budou číst nejspíš jen ti, kteří propadli neodolatelnému kouzlu fantaskních románů tohoto sympatického Brita.

Robert Holdstock vypadá na fotografii (na jediné fotce na světě, kde se neusmívá) jako mytágo Cyruse Smithe z Tajuplného ostrova. Nevíte, co to je mytágo? No přece imágo mýtu. Ještě nic? V tom případě vás asi následující rozhovor nebude zajímat. Dál budou číst nejspíš jen ti, kteří propadli neodolatelnému kouzlu fantaskních románů tohoto sympatického Brita, který byl loni na výletě v Čechách. Jde o knihy Les mytág, Lavondyss, Hloubení a Les kostí. Přečtěte si je a procházka lesem už pro vás nikdy nebude taková jako dřív.

Ž: Zažil jste v dětství něco, co se později promítlo do Lesa mytág?

H: Moji prarodiče z otcovy strany žili na venkově (Kent), a kdykoliv jsme je s bratrem jako děti navštívili, s oblibou jsme se toulali nedalekým lesem. (Ty lesy nebyly tak staré a rozsáhlé jako lesy v Čechách, ale jako malým dětem nám připadaly nedozírné.) V nitru tohoto lesa byl velký rybník s polorozpadlým dřevěným domkem a potopenou lodí. To místo bylo naprosto odříznuté od civilizace a mělo magickou, hrůzostrašnou atmosféru. Stále jsme zde cítili, jako bychom byli někým sledováni. Pokud vůbec něco z mého dětství inspirovalo umístění románu Les mytág, když jsem ho začal v roce 1979 vymýšlet, bylo to toto místo. Kromě toho mi můj dědeček z matčiny strany často vyprávěl hrůzostrašné, děsivé příběhy, které mého bratra strašily, ale mne fascinovaly a určitě ovlivnily ponurou atmosféru této knihy.

Ž: Co jsou to ve skutečnosti mytága? Můžeme je nějak popsat mimo svět literárního
díla?

H: Mytágo je zobrazení mýtu, zhmotnělé v tomto světě. Mou myšlenkou bylo, že za časů intenzivního strachu a stresu v dějinách lidstva, obzvláště v období různých invazí, se v lidském nevědomí začnou vynořovat spásonosné postavy, povstávající z archetypů a ze smyšlených postav mýtů a legend, aby dodaly napadeným národům odvahu a naději. V britském folklóru je to například král Artuš a jeho družina či Robin Hood. Své ekvivalenty mají ve všech evropských zemích. Některé z těchto postav jsou zcela reálné, například Schindler. Docela dobře si dovedu představit, že se z Schindlera také stane mytágo pro ohroženou zemi někdy v budoucnosti. Spisovatel Keith Roberts mi po přečtení Lesa mytág jednou řekl, že si uvědomil, že on sám o mytágách vlastně psal celý život. Když jsme to začali probírat, ukázalo se, že jsme oba pili ze stejného pramene - měli jsme stejné obsese pro místní legendy a pro smysl skrývající se za jednotlivými hrdiny a individuálními mýty. Samozřejmě, veškerá fantasy používá rekonstruovaná zobrazení mýtu; já jsem jen našel přijatelnější vysvětlení pro jejich uvedení do existence. Má mytága se však musejí chovat způsobem, který je kompromisem mezi jejich legendárními atributy a osobností jejich tvůrce. To je samozřejmě do velké míry metafora pro vztah mezi literární postavou a jejím autorem. Odpověď tedy zní - ano. Mytága existují mimo oblast literatury, existují uvnitř svých tvůrců.

Ž: Do jaké míry jste byl ovlivněn C. G. Jungem a Frazerovou Zlatou ratolestí?

H: Jungovy spisy ve mně vyvolaly fascinaci symboly (můj druhý román, vydaný pod názvem Vítr země, se měl původně jmenovat Střet symbolů) - v umění, v příběhu, v lidském chování. V dennodenním životě je lidské chování často symbolem pro podobná chování nebo činy v minulosti i budoucnosti, jeden rituál v sobě obsahuje esenci mnoha lidských životů, mnoha přesvědčení, mnoha zvěstování, z nichž některé jsou již zapomenuty. Zlatá ratolest je mým zdrojem údivu, slovníkem nápadů, virtuálním výletem do exotické a erotické podstaty rituálu. Sahal jsem po ní kvůli inspiraci, ne však jako po návodu na konkrétní pasáže. Myslím, že se Frazer vydal správnou cestou, ale i on mohl zahlédnout jen nepatrný kousek za oponou naší mytologické minulosti.

Ž: Osmdesátá a devadesátá léta jsou mj. ve znamení návratu jungovských archetypů, revivalů archaismu, kultů nového barbarství, městských šamanů, moderních primitivů - to vše je nyní součástí naší industriální společnosti. Jak se na to díváte s ohledem na své znalosti starých kultur?

H: Nikdy jsem neslyšel o městských šamanech.., ale zní to zajímavě! Myslím však, že rozumím těmto novým proudům: neopaganisté, členové hnutí new age, kult Země, obnovování indiánských rituálů a snaha dotknout se něčeho hlubšího v našich duších... Co si o tom všem myslím? Myslím, že je to fajn! Jen tak dál. Poťte se společně s jinými zarostlými kamarády ve vigvamu. Pomalujte si tvář! Potetujte tělo! Tancujte v lesích za úplňku! Zpívejte a protestujte, najděte si způsob života, který vám vyhovuje.
Co mě však zaráží, je fakt, že v minulosti, kdy tento životní styl byl běžný, byly všechny tyto úkony a rituály spoluprací s přírodou, kulturou a společností tehdejší doby. Ale příroda, kultura a společnost se od té doby hodně změnily. Všichni tito neo-paganisté a příslušníci new age hlásající návrat k přírodě se rozhodli žít mimo dnešní společnost a využívat svůj nový životní styl k tomu, aby tuto odtrženost od společnosti demonstrovali a zdůraznili. Pak nechápu, k čemu vlastně směřují. Duchovní síly, které se tito lidé snaží evokovat, nebyly nikdy určeny k tomu, aby byly vzácné a oddělené od okolní společnosti. V křesťanské tradici byl Jan Baptista hlasem volajícím v poušti. Příznivci new age mi spíše připadají jako pouštní lidé volající po pozornosti.

Ž: V příbězích z cyklu Les mytág se hrdinové snaží racionálně zkoumat oblast transcendentna. (Možná samotná postava otce Huxleyho má připomínat britského přírodovědce T. H. Huxleyho a zároveň Aldouse Huxleyho.) Avšak pokus o racionální přístup je pohlcen transcendencí, snad jako metafora k současné, spirituálněji orientované nové vědě. Co pro vás znamená transcendence?

H: Jistě, můj vědec George Huxley byl pojmenován takto přesně s cílem evokovat vědeckou dynastii Huxleyů, a je to právě T. H. Huxley, kdo má nejblíž k mému posedlému profesorovi - pragmatický bezbožník, posedlý racionalista obklopený důkazy o nadpřirozenu, které se úporně snaží kvantifikovat, popisovat a dokumentovat. Zdá se mi, že právě to je podstata vědy, studovat a pokoušet se pochopit vše, co je součástí lidské zkušenosti. Co pro mě znamená transcendence? Částečně je to okamžik poznání po období otázek, je to vhled a pochopení, které informuje a mění naše životy. Nemá to nic společného s Bohem nebo nadpřirozenem, ale hodně to souvisí se stárnutím a prohlubováním vlastního pohledu na svět.

Ž: Urscumug, Lavondyss, Ryhopský les - tato slova mají jistě základ v přirozeném jazyce, v našem světě.

H: Ne tak docela. Mám rád zvuk těch slov, zvláště slov, která znějí pravěce, primitivně, jako by patřila k nějakému zapomenutému jazyku. Urscumug zní trochu jako jazyk eskymáků a šamanů. Ryhopský les je obyčejné, anglicky znějící jméno (v Anglii jsou stovky izolovaných starých lesů, převážně na soukromých pozemcích). Lavondyss vzniklo ze spojení slov Lyonesse a Avalon, což jsou dvě magická místa z artušovské mytologie. Mytágo je spojení slov mýtus a imágo.

Ž: Myslíte si, že fantasy je literatura sloužící k úniku před skutečností?

H: Ano. Většina veškeré literatury k tomu účelu slouží. Sama mytologie je únikem - pokouší se v imaginativních pojmech vysvětlit aspekty přírody a lidského vědomí, které nemohou být pochopeny v naší realitě, počínaje takovými jednoduchými jevy, jako je blesk (dříve pokládaný za projev bohů), a konče mnohem subtilnějšími koncepty, jako je např. morálka nebo idea posmrtného života, jejíž potřeba vznikla v okamžiku, kdy si lidstvo začalo uvědomovat své předky. Únik, který má realitu vytěsnit, je zrádný a nebezpečný. Ale pokud má sloužit k obohacení našeho chápání reality, k pohledu na realitu z jiného, exotičtějšího úhlu, jde o zdravý, zábavný a poučný jev. Proč by se jinak vyvinula lidská představivost, kdyby to nebylo k vytváření alternativních pohledů na všední život? K čemu by jinak byli vypravěči v dávných kulturách nebo i v době současné, vypravěči, jejichž příběhy umožňují posluchačům rozšířit a obohatit jejich chápání a prožívání tohoto světa?

Ž: Terence McKenna ve své knize True Hallucinations popisuje své zážitky z amazonské džungle, kde po požití halucinogenních hub zažil kontakt se ztělesněnou Přírodou. On pro tuto entitu použil označení jiná inteligence. Věříte v tomto smyslu v inteligenci přírody nebo konkrétně v existenci Ryhopského lesa?

H: Věřím, že Příroda je stejně inteligentní jako lidská rasa, která ji zkoumá, a stejně bohatá a podivuhodná, jak jen je možné ji popsat. Věřím, že Příroda je jediný celek, že to je složitý, avšak jediný organismus, včetně oceánů, atmosféry i planety samotné. Je to samoregulující se celek, díky genetickým mechanismům vybavený k přežití. Je cizí vzhledem k naší rase, protože my se nedokážeme identifikovat s tím, že jsme celek většího organismu. Samozřejmě je to stará myšlenka Gaiy. Nemyslím si však, že by šlo o nějakou mimozemskou, v zásadě odlišnou inteligenci. McKennova zkušenost povstala z jeho vlastního vědomí, jde o jeho vlastní vztah ke krásnu a k transcendentálnímu, o němž se domnívá, že ho může nějak ovládat.

Ž: Mohou mýty stále naučit něco člověka z moderní doby?

H: Jestliže jste věřící, pak ano. Veškerá náboženství jsou postavena na mýtu, ale náboženství také obsahují podpůrné, byť diskutabilní kódy k řízení společnosti.

Ž: Co vás vedlo od archetypů k mytágům? Podle Junga jsou mýty a mytické osoby symboly různých aspektů naší psychiky. Mytága mají společenský i individuální základ. Jsou to snad materializované archetypy?

H: Ano a ne. Legenda je materializovaný archetyp, učesaný a upravený a zasazený do příslušné tradice podle vkusu, potřeb a názorů kultury, která ho vytvořila. Mytágo je znovuvytvořená legenda.

Ž: Mohou mít mytága svá vlastní mytága?

H: Ano. A jsou velmi, velmi podivná.