Tabletky, světýlka, tanec (Tim Fielding - JDJ)
Tim Fielding je typický Brit. Dohola ostříhaná hlava, černé kalhoty, černá košile a šípy. Okolo něj se šíří aura člověka, který se na taneční scéně pohybuje dost dlouho, aby o ní mohl zasvěceně vyprávět.
Jedna z nejuznávanějších britských tanečních JDJ (Journey of DJ) ovládla na pátek a sobotu v prosinci minulého roku prestižní housový klub RADOST. Každý z obou dnů roztancovala čtveřice DJs něco okolo pěti set lidí, druhý den se jim podařilo roztancovat i mě. Asi okolo druhé ráno v sobotu mě Marek Vavroš z pořádající nové agentury LIGHTHOUSE seznámil s Josefem Sedloňem, který mě záhy seznámil s TIMEM FIELDINGEM, disco-ordinátorem Journey of DJ (tak zní funkce na jeho vizitce, znamená to něco jako manager). S Timem plkáme a tančíme, já se mu snažím vysvětlit, co je to Živel, on mi zase říká, že by bylo dobrý bavit se o filosofii firmy a o všech těch věcech okolo, který nejsou slyšet. Nakonec se ale shodujeme, že jsme oba už dost high na nějaký vážnější rozhovor. Smlouváme si schůzku na druhý den, až se probere z dnešní party. Sraz je v půl šesté večer. Party díky lidem od LIGHTHOUSU vesele pokračuje dál i potom, co se RADOST zavře, v hlavě mi pořád tluče 125 bpm, nespím. Tim Fielding je typický Brit. Dohola ostříhaná hlava, černé kalhoty, černá košile a šípy. Okolo něj se šíří aura člověka, který se na taneční scéně pohybuje dost dlouho, aby o ní mohl zasvěceně vyprávět. Takže v půl šesté si začínáme povídat v pokoji hotelu Luník, za rohem od Radosti.
TIM: Mám mluvit jenom o značce, nebo i o věcech, který tomu předcházely?
L. P.: No určitě i o tom, co tomu předcházelo, protože o tom tady vůbec nikdo nic neví, o britský taneční scéně, dostávají se sem jenom velice zlomkovitý a kusý informace o nějakejch průserech, třeba o Criminal Justice Act (viz Rock & Pop číslo ...), jak se to teď vlastně má?
TIM: No, všechny tyhle věci vlastně souvisí se současným postavením britský taneční scény. V praxi s tímhle zákonem vlastně problémy nejsou, jde jen o tom, že dává policii práva, který se nám zdají nedemokratický. Je ale jenom na policii, jestli bude ten zákon využívat. Ono ale už není moc důvodů dělat ilegální párty, protože si prostě uděláš licenci na klub a můžeš tam hrát do šesti do rána, když chceš. Tak před desti lety, kdy móda parties začínala, začínala právě v ilegalitě a to bylo naprosto úžasný, protože nikdo vlastně nevěděl, kde ta party je a v kolik a jak to vlastně všechno dopadne. A pak jsi tam najednou byl, něco sis vzal, a okolo tebe tančilo 2000 nadšenejch lidí. Ilegální párty byly skvělý, protože v sobě obsahovaly rizikovej faktor ohrožení. A taky sis to mohl užívat, mohl jsi dělat co tě napadne, prostě jsi tam byl a bylo to celý tvoje. To byl underground. To, co se stalo v posledních šesti nebo sedmi letech, přesunulo taneční scénu do mainstreamu. Stala se z toho pop-kultura a bylo už nemožný udržet to v intencích undergroundu.
L. P.: Prostě se to líbilo čím dál víc lidem.
TIM: Jo, najednou to bylo normální. Hrálo se to ve všech klubech. Objevila se spousta mladejch děcek, která chodila tancovat, jela Extázi a poslouchala house a techno. A lidi jako my, kteří s tím začínali v undergroundu, se prostě s touhle situací museli nějak vyrovnat. Mně osobně se to zdá trochu smutný, protože ty nejlepší párty, který jsem zažil, byly právě ilegální párty. V klubu si to prostě tolik neužiješ. Zaplatíš 10 liber jako vstupný a stejně tam nemůžeš dělat to, co skutečně chceš. A to se mi zdá dost pokrytecký, protože kluby vydělávají miliony liber na naší ideji. Vydělávají na tom, že ta děcka, co tam chodí, chtěj bejt high; určitě se dá ulítnou jenm na muzice, ale co si budem vykládat, když si něco dáš, tak to fakt pomůže.
L. P.: Ale pohled vlády, parlamentu a asi i většiny obyčejnejch lidí je jinej. Používají taková ta slova jako feťák a tak.
TIM: Jo, to je propaganda. Přesně tyhle věci se teď dějou v Británii s travellers, což je vlastně poslední skupina, která dělá ilegální párty, a jsou to fakt skvělí lidi. Ale v médiích se podařilo navodit dojem, že jsou to feťáci a špinavci, takže když zavolají nějakýmu starostovi, že k jeho městu přijíždějí travellers, má stejnej pocit, jako by se mu pod okny ozvalo: Přepadli nás Rusové! A to je průser, kterej mě fakt zneklidňuje, že spousta lidí neví, o co de. Že klubová kultura, protože je velice silná, ovlivňuje lidi a jakým směrem je ovlivňuje. V Británii byla koncem osmdesátých let hrozně silná komunita agresivních fotbalovejch fanoušků - hooligans. Strašně chlastali a řvali na fotbalovejch hřištích. Najednou to byl obrovskej problém, kterej nikdo nevěděl jak vyřešit. Ale na začátku devadesátejch let se to vyřešilo. Ta děcka, která tolik milovala fotbal, večer přišla do klubu. Ještě před klubem to byli pořád fanoušci Chelsea a Westhamu, byli na sebe nasraný a agresivní. Ale jak vlezli dovnitř, zťukli nějakou tabletku a všechno se změnilo. Najednou se na sebe podívali a říkali: Zdár, jak se vede? A začali se objímat a tancovat spolu. Najednou z nich byli bratři, kteří se svíjeli ve stejným rytmu, objevili novou muziku a už nebyli zvědaví na nějaký lyrický kecy zakomplexovanejch kreténů. A zkus se další víkend prát s někým, s kým tancuješ. Tohle by vláda nikdy nedokázala. Klubová kultura Extáze změnila přístup lidí k násilí a těmhle věcem.
L. P.: A co labels? Jsou propojený s klubama? Nebo jsou spíš proti nim, když jsou tak pokrytecký?
TIM: To vůbec ne. Klub je katalyzátor všeho dění, od něj se všechno odvíjí. Když tvoje muzika nefunguje v klubu, pak prostě není v pořádku a ty máš možnost to spravit, můžeš to znovu vyzkoušet a znovu a znovu. Je to jako hledání nějaký instinktivní kreativní síly v každým z nás. Říká se, že dobří lidé mají hudbu v sobě. Uvnitř. Ale jenom málo lidí má čas a energii na to, aby se naučili dát to najevo. Prostě nevědí, jak to ukázat. Technologie jen usnadňuje to ukazování.
L. P.: Ale u nás si hodně lidí myslí, že hudba, která tak vznikne, není přirozená, že je to prostě syntetická komerce. Neexistujou tady taneční kluby a celkově tady existuje dost skeptickej náhled na tuhle scénu.
TIM: Mně před deseti lety říkalo spousta rokenrolovejch kamarádů, že sem se musel zbláznit, že ta hudba je podvod, že je to moc jednoduchý, chemický. Ale pak jednoho dne zašli do klubu, dali si drink, zakouřili si nebo něco zťukli a najednou za mnou přišli a říkali: Do prdele, ta muzika je skvělá. Nikdy jsem nezažil tak dobrej pocit. A o to v téhle muzice jde, o dobrej pocit. My působíme v klubu BRAIN, což je dost malej klub, asi pro 200 lidí, vypadá spíš jak hospoda. Všichni lidi, co tam chodí, jsou příznivci dance-music a taky tak vypadají. Mají styl. Je to prostě silná komunita lidí, kteří dovedou zůstat v noci vzhůru, přemýšlejí nad svými nápady, skládají básně, navrhují módu, dělají nějaký ztřeštěný umění nebo vedou kluby. Jsou to ti nejlepší lidi, co znám. A rozhodně se o nich nedá říct, že nejsou kreativní, protože prostě věci, který dělají, dělají dobře. U vás to zatím nefunguje proto, protože tady neexistuje infrastruktura. Vem si jak dlouho u vás existují kluby - čtyři roky? Pět? U nás byly odjakživa. A když existujou kluby, tak začnou vznikat časopisy pro lidi, kteří do těch klubů chodí. A to už se u vás taky rozjíždí, jak tak koukám (Na Živel - pozn. L.P.F.). A pak se začnou přidávat designéři, módní návrháři a tak vzniká scéna, která může ovlivnit kulturu mladých. Je to prostě věc výchovy. Ale pořádně tady začnou lidi poslouchat taneční hudbu až tady bude rádio, který ji bude vysílat.
L. P.: Víš, ale u nás je trochu víc populární německá taneční scéna, hlavně mimo Prahu. Hodně rychlej hardtrance, takový ty věci jako se hrajou na MAYDAY a podobně. Co si myslíš o německý taneční hudbě?
TIM: To je něco trochu jinýho než britská klubová scéna. V Německu je spousta klubů. Fakt. V každým menším městě je nějakej prostor, kam se chodí tancovat. Ale všichni mají tendenci hrát podobně. V Británii se každej klub odlišuje. V jednom hrajou DJs funky věci, jinde soulový, někde čistej house, každej chce být jinej než ten druhej. Ale německý ravery mám rád. Jsou to hrozně fajn lidi. Spousta německejch raverů jezdí na léto do Indie, kde je jedno takový kultovní místo, na kterým se dostávají do transu. A třeba Loveparade v Berlíně je skvělá. To je prostě skvělá akce.
L. P.: A co Britpop a tahle scéna? Bojují v Británii mezi sebou taneční a popová scéna? Funguje tam nějak konkurence?
TIM: Nóó, já nevím. Pulp jsou fajn. Jsou legrační. Ale tyhle scény mezi sebou nebojujou. Britpop se poslouchá doma a večer v klubu je zase lepší taneční hudba. Rozhodně si nemyslím, že by se tyhle dvě scény musely tahat o příznivce, ani mezi sebou nijak nebojují. Rozhodně tam není takovej rozdíl jako mezi taneční a rockovou scénou.
L. P.: A jakej je rozdíl mezi tím, kdo dneska dělá rockovou hudbu, a tím, kdo dělá dance music?
TIM: Rockovou hudbu dělají melancholici s dlouhejma vlasama, kterejm se líbí stát o samotě, se svou kytarou a lahví whisky. Nesnášej svý rodiče, nesnášej sebe, sere je celej svět.
L. P.: A dance music?
TIM: Tu dělají lidi, kteří do sebe ládujou spoustu drog, pracují s nejmodernější technologií a vysílají signály přímo do mozku.
L. P.: S tím asi souvisí i image klubů. Není to tak?
TIM: Jasně. Rockový kluby jsou takový díry, do kterých člověk utíká, aby si potvrdil, že je jinej. V tanečních klubech o tohle nejde. Máš to v podstatě jako kostel. Do kostela chodí lidi, aby se spojili s něčím vyšším, aby zažili něco jinýho, než v obyčejný realitě. Ale v kostelech je zima, takže mně osobně přijde příjemnější dát si tripa a jít do nějakýho pěkně zařízenýho klubu, kde si s interiérem vyhrál nějakej designer nebo tak. Ale jsou i hnusný taneční kluby.
L. P.: Jak vypadají hnusný taneční kluby?
TIM: Vypadá to tam jako v kostele.
L. P.: Chystá teď JDJ něco zajímavýho?
TIM: Už dlouho mám v hlavě takovej projekt na Internetu. Moc rád bych ho využil k takový nekomerční rozhlasový stanici. Víš, Internet je skvělej. Představ si, že já z Londýna budu vysílat signál, kterej může příjímat až tisíc lidí. Každej z nich pak může obsáhnout stejnej počet posluchačů. To znamená, že když si koupíš modem, pošli mi adresu a můžeš to šířit tady. Bez reklam, bez velkejch peněz, bez těhle těch sraček.
L. P.: No, to bych si ten modem asi koupil. Ale tady je to ještě pořád finančně obtížný.
TIM: Ceny půjdou dolů. Celá tahle netová scéna je hrozně na vzestupu. A čím víc lidí se v ní začne angažovat, tím levnější budou technologie. Navíc jsou ty stroje den ode dne chytřejší, takže za rok za dva už půjdou úplně neuvěřitelný věci.
L. P.: Neovlivní to taneční scénu tak, že tu hudbu budou dělat opravdu jenom stroje? Nebude následovat nějaká vlna revivalu rockové hudby?
TIM: Podívej se. Rocková hudba se od dob Beatles nikam nepohla. Brnky, brnky, sloka, refrén. Taneční hudba se vyvíjí neustále, od dob svého vzniku. Pořád se něco děje. Zrovna teď se v klubech v Británii začíná samplovat swing a twist a tyhle věci. A pak přijde vážná hudba a dál. Neustále je co přetvářet k tomu účelu, aby se lidi mohli uvolnit. Já jsem optimista.
L. P.: Já bych tomu chtěl věřit. Děkuju za fajn hodinku.
TIM: Jóóó. Díky za ty časopisy. Budu to zkoušet číst.
L. P.: To by asi nemělo smysl. Raděj koukej na obrázky.
TIM: Nene, já to zkusím. (Otevírá Živel č. 1) Jéé, tady je Mr. C. Ten u nás taky někdy hraje.
L. P.: Díky a hodně štěstí.
TIM: Ahoj a kup si modem.
