William Wilson a ptáci v zimě - povídka

Slovo autora Říkají mi Tob a vyrůstal jsem v osmdesátkách. To znamená, že miluju všechno, co bylo před tím, a všechno, co přišlo potom. Se jménem Jirous, které si někteří stále překládají jako - vyrobeno v undergroundu, jsem se ani nemusel příliš snažit. (O cokoliv.) A pak nevěřte na osud! Po kontrarevoluci (ach jak sladce mi to slovo zní) jsem prokládal různé školy zaměstnáním. Vydal jsem nějaké básničky a tu a tam mi otiskli povídku. Na pořádnej průlom jsem si musel skoro deset let počk

Hemingway neviděl za celej život tolik svítání, co já za tenhle rok. Nemohl jsem usnout. Lehl jsem si do postele. Nic. Otočil jsem se na břicho. Nic. Na bok. Nic. Vstal jsem k oknu. Okno otevřel, nebo zavřel. Podle situace. Co taky můžete dělat s oknem jiného? V duchu, to byla jiná, to jsem lítal, lámal si kosti, vytékal lebkou na chodník...ale popořádku. Vymočil jsem se do láhve a zase si lehl. Tak pořád dokola, dokud nespustili ptáci.
Ptáci mě uklidňovali. Jejich flegmatické - Frý, frý, čiry, čiry. Nebo - Hui, hui, mě uspávalo. Přemýšlel jsem o ptácích. Když ani to nezabralo, sáhl jsem po Wittgensteinovi. Nebojte se, Wittgenstein není nová erotická pomůcka, co vám zas unikla, Wittgenstein je přenosná zavařovačka mozku. Omylem ho řadí mezi filozofy, ale podle mě by mu to mnohem víc slušelo mezi kyselinama. (Takže klid, tahle povídka nebude o filozofii.) Četl jsem ho, protože pod jeho vlivem nebylo těžké si představit Marxův pěstěný plnovous, o kterém H. G. Wells řekl, že z něho lidská část obličeje trčela jako strnulá sova, jak tenhle normální život znemožňující porost mizí. Peroxid Wittgenstein ho sežral. Immanuel Kant se umanutě držel do třetího kola. Byl to nářez. Witty si je podával jednoho po druhém. (Hltal jsem ho s nadšením nedostudovaného.) Platón si rozvázal ručník okolo pasu...(v některých případech je i kontumace výhra). Proč o tom píšu? Nemohl jsem usnout
Myslel jsem na všechny holky, co zrovna spaly. Představoval jsem si jak objímaj polštář, medvídka, nebo něco (někoho), co jim ho připomínalo. Bez kapky ironie, prosím. Sakra, já jim to přál (když to říkám). Opravdu. Já v posteli nevydržel osm hodin bez hnutí. Převaloval jsem se, chrápal, zvedal se k šustivejm papírům, hledal jsem tužku, kondom, lubrikant, zpřetrhanou myšlenku... Život se mnou nestál za nic. Proč žít s někým, kdo vám to za pár dní v úsporně výstižné formě stejně nechá všechno přečíst?
Kličkoval jsem. Říkal jsem si, že dobrej hráč se musí soustředit především sám na sebe. Musí umět proniknout obranou, a pak se už nějak uvidí. Vždy jsem viděl jen to, co jsem potřeboval vidět. (Býval jsem bystrej pozorovatel.) Nechápu, že jsem si nevšimnul, že stojím už mimo vápno. Myslel jsem si, že stačí být jen dostatečně sexy, a úplně jsem zapomněl, že když nemáte vlastní byt, stálej přísun oběživa, saténová košile vás s toho nevytrhne. Nechtěl jsem si stěžovat, kdybych trochu snížil laťku, měl bych se v posteli o co opřít. Proti latexu a šlapací pumpičce jsem nikdy nic neměl, ale to by byl už jiný příběh. Chtělo by se mi ho psát?
Ptáci? Hej, spíte?
Miluju ptáky. Zvlášť ty, co v zimě neodlétaj. Zobáky jim mrznou, že nemůžou ani zakňourat, a přesto neprásknou do bot. Co je tady drží?
Myslíš ptáky?
Jo.
Ptáci jsou jako myšlenky. (Okno, o které se opírala mi nepatřilo, ani pohovka, jen to hulení bylo moje).
Ukaž. (Sáhl jsem ji na kalhotky).
O co se to pokoušíš?
(Stává se mi to zřídka, ale jsou otázky na které nemám hned rychlou odpověď. Nasoukal jsem se do péřové bundy.)
Kam jdeš?
Vidíš.
Nevěřila tomu.
Ale já věděl, o co jde.

Vltavou připlavala pěkná řádka krys od dob, kdy jsem prvně pohladil hřbet knihy s nápisem - Edgar - Zrádné srdce - Allan - Výbor z díla - Poe. Dnes věřím, že to nebyla náhoda. Jsou knížky, které čekají jako potměšilé kočkovité šelmy, na okamžik, kdy vám změní život. Má smysl dnes vyčítat matce, že mě nevarovala? Kdo mohl tušit, že jedna jediná povídka s nenápadným názvem William Wilson, promění mé čtyřlístkové dětství v tak děsivou dospělost.

Nešťastníkům, kteří v knihovně po rodičích najdou pod písmenem P jen horrorově znějící jména, jako Páral, nebo Plzák, doporučuju, aby přestali číst a udělali si malou procházku po nejbližších antikvariátech. I kdybych se pokusil o ten sebelepší historickej sloh, jako J. V. Pleva vám to nepřežvejkám. Každé byť i jen nepatrné zjednodušení by porušilo tu podivně dusivou atmosféru, která následovala po větě - Byl bych rád, kdyby jste uvěřili, že jsem byl do jisté míry otrokem okolností, vymykajících se lidské moci... Ne, to nebyla dětská knížka, ale vysvětlete to sotva desetiletému spratkovi. Četl jsem Williama Wilsona jako dobrodružný příběh, vůbec mě nenapadlo, že něco takového se může stát i mě. Po odkroucení školní docházky jsem nastoupil na internát. Procházel jsem se temnými chodbami zkonfiskovaného zámku a poslouchal vzdálené sandály spolužaček. Na Williama Wilsona jsem si tehdy v tom nekontrolovatelném návalu hormonů ani nevzpomněl. Přikrčil se hlouběji do koutku mé ustrašené duše? Vyčkával, nebo jen usnul? Těžko říct. Seznámil jsem se s jednou zrzavou holkou. Patřila k tomu vzácnému typu drzejch holek, které se v normálním životě už nenajdou, jen občas, jednou za sto let se o nich dočtete - V šestnácti měla za sebou dva potraty, nosila okovanou bundu s obrázkem na zádech, vychovateli vrátila facku a mě vsunula jazyk do krku.
Co to bylo?
Tak se to přeci dělá, usmála se.
Byl jsem v sedmém nebi. Mělo to jen jeden háček, byl jsem v té části určené pro cherubíny, eunuchy a panice. Léta zácviku s vyhřezlou matrací si žádala nevyhnutelnou změnu. Jak to ale udělat? Chlapecké pokoje po večerce zamkli a dívčí patro, to skladiště našich sexuálních frustrací, se nám vzneslo nad hlavu jako obláček, jako těžký mrak, z kterého neukápne, i kdyby to do něj nasmažil blesk. Zámek chátral, nám vyrážely uhry a život šel dál. šel? Ten plíživý posun od budíčku k večernímu cvaknutí klíčů se sotva dal nazvat pohybem. Jak jsem před chvilkou neobratně naznačil, zámek chátral a v tom se ukázala (pod opadanou obvodovou zdí) naše spása. Modlitby byly vyslyšeny. Jákobův žebřík z toho sice nebyl, jen lešení, ale i to nám bohatě stačilo. V duchu jsme začali počítat metry.
Třicet, řekl Jarda. Od paty až po špičku.
Blbost, osmnáct, ne víc, než dvacet, zašklebil se Petr.
Drahoš mlčel a Martin si šel vyčistit zuby.
K našemu oknu, tak patnáct, plus dva k jejich...
Není to jedno? Když spadnem, je po nás, řekl Jarda.
Drahoš si promnul chmýří pod nosem. Jsou to stejně všechno děvky.
Petr se zašklebil.
Na Martina se nečekalo, kloktání rovnátek mu dávalo dost zabrat.
Já jsem se podíval na Jardu a Petr se hystericky rozchechtal, jako vždy, když šlo do tuhého.

Popřáli jsme vychovateli dobrou noc. První zámek, druhej, třetí. Slyšeli jste to? Ten hajzl zamkl i na chodbě!
Cha, cha, cha, Petr se zas začal dusit
Drž hubu, chceš aby se vrátil?
No joó, protáhl vzdorovitě Petr. Já stejně nikam nejdu.
Co ty, Drahoši?
Jsou to bekyně, řekl Drahoš.
Mě se Jarda ptát nemusel, opatrně jsem už otevíral okno.
Psst!
Psst! (Stáli jsme na lešení.)
Psst!
Nemůžu za to, že to tak vrže.
Jestli ta tvoje zrzka spí, tak jsme v hajzlu.
Nespí.
Myslíš, že ti dá?
Nevím, ty máš tu svou jistou?
Nemám.
Psst!
Nemám...
Nejsem hluchej...
...tam žádnou.
Co?
Psst!
Co jsi říkal?
Nic.
Slyšel jsem žádnou.
Jo.
?
Pochop, nemohl jsem se před klukama shodit.
Jseš debil.
A ty ne? Za tohle je padák...
Když nás chytnou.
Ještě se můžem vrátit...
Okno se otevřelo.

Když s odstupem let vzpomínám na tu noc, nechápu, co jsem si představoval. Držel jsem zrzku za ruku a pak, když mi zmáčená potem vyklouzla, jsem ji pohladil. Zadržená krev mi zaplavila mozek. Co to říkám, mozek? Jedno velké měkké prso! Pamatuju si, že jsem stačil vykřiknout - Vychovatel! Ale to jsem už utíkal. Zvuk kroků mi duněl za zády, nebo to byl tlukot srdce? Co to bylo? Co jsem tehdy slyšel přicházet chodbou rozpadajícího se zámku? Někdy mám pocit, že ty kroky, tak podobné mé vlastní chůzi, mě stále pronásledují.