Massive Attack - Realy fuck me what is going on

Rozhovor s Robertem 3D Del Naja, který stále chodí na pódium s mikinou uvázanou u pasu

Loading image…
Horace vykráčel před hotelem z mikrobusu, roztékajícího se jako zlatý ingot.
„Tady je to jako na Jamajce. Měl jsem jedno pivo a jsem úplně opilej!“ 33 techniků a hudebníků se rozlezlo po Hiltonu dospat let ze Záhřebu a pozornost fotografů Blesku přilákaných 3Dho skandálkem s dětským pornem. Daddy G, Deborah Miller a klávesák se ale za chvíli vynořili, aby v army shopu v Žitný strávili dvě hodiny dohadováním se o pravosti zboží a zkurveně malejch velikostech. Odnesli si teleskopický obušek, pepřový sprej, khaki kapsáče, mariňácké tričko a plátěnou bundu (Daddy G), kalhoty se zipem na variabilní délky (klávesák) a černou kombinézu pro pana Millera. G si dal v Cihelně hamburger. Po pár mojitech absolvoval rozhovor s redaktorkou ČT, která nevládla anglicky a nevěděla, kdo jsou Massive Attack. Večer se pak všichni svorně vykalili na manažerově narozeninové party v Central Loungi.

Loading image…
Kdybyste nedejbože viděli moji fotku na první občance, možná byste ani nepoznali, že to má být 3D. Ani v skličujícím prostředí socialistického fotoateliéru jsem nedokázal reprodukovat ty ztrápený voči utahanýho ohaře lordů. Alkoholika, který
se svěšenou tváří vyfakoval vévodkyni z Yorku. Thin White Duka, který svou žlutosýrovou škáru schovává před světlem v domě Usherů. Romantického, zasmušilého, přecitlivělého a cynického umělce.

Loading image…
3D bloumá s kelímkem červeného kolem stanů, kolem blonďaté štěbetající trojice houslistka, zpěvačka, fotografka, kolem manažera, který v obligátní hře na hodnou kapelu a zlého manažera našel svou životní roli, kolem vtípků velkého dítěte Daddyho G s ohnutým špekem v koutku, kolem nepřítomného Horace, hypnotizovaného Marsem, s věčným tajemným cd přehrávačem ve tvaru bubínků z italského plastu. 3D sám, zamračeně a otráveně těkající.
3D posedlý změnou. 3D co se hodně rychle unudí. 3D co předělává alba ještě v lisovně. Už 16 let MA. „Massive nikdy nezažili ten romantickej moment - sedět spolu u piána s brandy a psát texty.“ Většinou se nesnášeli, pokud se výjimečně potkali ve studiu, mluvili o hudbě, aby se nemuseli bavit o sobě. Na turné se každej drží se svejma lidma. Zas uvažoval, že před šňůrou uteče po náckovském vzoru někam do Peru.
Oslovíte ho a všechny vaše pubertální projekce jdou jako vždycky k čertovi - rozbalí se z aristo odtažitosti do až vykoksované aktivity. Jak když zvednete kámen v lese. Odstrkované dítě, kterému dáte prostor. Plain air rozhovor potom popsal jako souboj. V poli používal asertivní munici. Je z těch, co vás nepustěj ke slovu a dojmem strašný otevřenosti vám berou pozice a agresivitu. Jako bych byl vyšetřovatel. Což pro něj vlastně jsem. „Vyznávám otevřenou hru. Tady je moje kreditka, moje adresa, to jsem já, nedělám nic špatnýho, a tak se nemám čeho bát. Není ta policie debilní, když si myslí, že já se svým jménem a v mé situaci se budu vystavovat se všema detailama a dívat se na nějaký takový strašný věci? Řikám, tady je můj komp, moje videokazety, všechno si to prohlídněte. Samozřejmě nenašli nic.“ S nadšením hraje se mnou šachy západoanglickým přízvukem. Má pocit, že se musí obhajovat. U hvězd to nevídáte. Obhajuje se hlavně před sebou.
„Dělal jsem rozhovory pro televizi a dodneška toho lituju, protože jsem tam akorát vypadal obyčejně a uboze. Protože přesně takovej sem.“

Začali jste jako velká rodina Wild Bunch, postupně se členové ztráceli, ažs zbyl jen ty…
To je jako u všech rodin, innit? Ve věku nukleární rodiny. Táta s mámou žijou sami, sestra má manžela, žije jinde, já přítelkyni, taky žiju jinde. Vyletíš z hnízda, založíš nový. Lidi přicházej, umíraj… přirozený. U kapel si to vynásob deseti. Ten opar marnivosti a eg. Jako každá jiná skupina lidí nikdy nemůže trvat věčně. Ne ve stejném tvaru a se stejnou rovnováhou. Je obdivuhodný vydržet v kapele roky.

Jasně, ale 100th Window je jak tvoje sóloalbum.
Sóloprojekt by vypadal zcela jinak. Pohyboval bych se v úplně jiných mantinelech, protože bych neměl žádnou historii, na kterou bych se musel ohlížet. Točit 100th sám nebylo to moje rozhodnutí, ale tlak okolností. Musel jsem se s tím nějak poprat.

Není smutný ztrácet po cestě kamarády a zůstat sám? Mám pocit, že se to velkou měrou odrazilo na albu. Pro mě je to nejdepresivnější, co jste/jsi natočil/i. Představuju si tě samotnýho v tom velkým tichým studiu, kde se má motat tolik lidí a je tam přehršel udělátek pro spoustu rukou. Jsi tam sám schoulenej, je tam šero, chodíš po těch prázdnejch chodbách. Takovej kafkovskej model. Jak v tom domě pro velkou rodinu, kde jsi sám s prázdejma postýlkama.
Nesouhlas. Tak teď funguje žurnalistika. Nezbývá čas věci pořádně strávit. Sdělení musí být jednoznačné, tuhé, čitelné, aby lidi velmi jednoduše pochopili, o co jde, a koupili si to. Někdo řekne: Tohle album Massive je takové a osoba, která nemá čas to opravdu naposlouchat, to přijme.

Hele, já to nečet…
Mezzanine je krom asi dvou jasnějších tracků velmi studený a bezútěšný. Záměrně postavený na stejných tvarech a linkách kytary, basy a valivejch bicích. Kdežto 100th je plný nástrojů - kytary, klávesy, varhany, housle, harfy, smyčce, děje se tam spousta věcí. Většina písní je mnohem pozitivnější, protože kladou otázky. Texty jsou samé otázky. Na Mezzaninu byla jen deklarativní prohlášení - Tak to je, tohle je výsledek mého života. Mezzanine byl o dislokaci. O ztrátě kontaktu se sebou samým. Od Teardrop přes Inertia Creeps po Man Next Door jsou to všechno studie stavů, ve kterých jsem se tou dobou nacházel. A tečka. Jen uzavřený rozbor situace. Nenabízelo to žádnou naději. Žádnou budoucnost nebo rozuzlení. I když tam témata jako scvrkávající se svět či voyeurství najdeš, na 100th se neustále ptám: Co se to děje? Proč zrovna tohle? Co to má znamenat? V tomto smyslu je hřejivější, nepřibouchává ti dveře do ksichtu.

Pravda. Na druhou stranu Mezzanine byl agresivní, v tom byl pozitivnější, byl aktivní. 100th je už jen paralyzovaný třas. Nemyslím umělecky.
100th původně bylo agresivní. Záměrně jsem ale agresivitu vyňal během natáčení. Nechtěl jsem dvakrát to samý. Jak si pamatuješ, Mezzanine byl boj. Bylo to zatraceně tvrdý ho natočit - Mushroom vůbec nechtěl, abych použil kytary. Schválně jsem je použil, co to šlo, protože jsem to tak kurva chtěl! A protože se to stalo součástí kapely - věděl jsem co, byla ta výzva, vize toho alba byla zcela jasná. Na 100th jsem zkusil spoustu různých postupů - nepoužívat breakbeaty, nepoužívat samplované smyčky, nepoužívat věci, které používáme vždycky.

Černá hudba stoupá exponenciální řadou, Massive vybledli, jak jen mohli. Zbaveni soulu, hip hopu a čistého dubu, jamajského DNA prvních dvou desek a rock’n’rollu Mezzaninu. Na poslední vystoupení turné sis pozval Streets i Goldfrapp.
Hip hop měl zásadní vliv na naši práci se samply. Ve svých počátcích byl opravdu anarchistický. Za posledních 12 let ho absorbovala obecná kultura, je všude. Hip hop prodává nealko. Hip hop je pop.

To ho v mých očích coby hudební styl nedegraduje. Nejsi rád, že se dostal k tolika lidem?
Ne, protože z hip hopu se stal Americký sen. Slouží jedině podpoře prodeje výrobků. Bushova administrativa musela jednou sedět a říkat si: Jak se můžeme napakovat na afroamerický kultuře? A seděli v zasedačce tak dlouho, až je napad hip hop. Dostali ho, kam chtěli. Hip hop byl hlas lidu, byl anti. Teď je pro-everything. Kdysi vypovídal o negativních stránkách bytí mladým černochem ve městě. Teď je to jen Chci chci - dostaneš dostaneš. To je dnešní Amerika. Jsi skvělej rapper, producent, dj, nebo máš prostě super nápady - můžeš vydat desku. Ale na stejném principu okamžitosti a netrvanlivosti fungoval punk, a stejně tak to nebyla pravda. Vydáš desku, ale bez masivní podpory ji stejně tak můžeš nechat v šuplíku. A to stávajícímu zřízení zcela vyhovuje, lidi sní a realita jim úplně uniká. But really, fuck me, what‘s goin on?! Pro mě je teď hip hop depresivní, protože v něm nenacházím to, co se dělo v dobách Afrika Baaambaty a Zulu Nation nebo Public Enemy. Ty dny jsou dávno pryč. Jako by se to vůbec nestalo. Proto jsem se chtěl od hip hopu na tomhle albu odvrátit. Jakýkoli odkaz k hip hopu byl pro mě těžký. V rozporu s tím jak smýšlím o světě, zvlášť politicky, USA a tak. Neznamená to, že už nikdy nebudu používat samply, ale nechtěl jsem používat smyčky a breakbeaty. Protože reprezentují něco, čemu už nevěřím tak silně jako dřív.

Taky stojej majlant. Je Milův mix The Wild Bunch - A Story Of A Sound System dobrá ukázky doby?
Je a není. Milo musel použít jen malý střípky a k tomu klasiky. Těžká věc. Co je misreprezentováno, je Nelleeho příspěvek. Nellee Hooper hrál mnohem divnější věci, mnohem víc new wave. Šílenej mix funku a new wave. To tam není, což je škoda. Kdyby to dělal Nellee, bylo by to jiné, kdyby to dělal G, tak taky.

Je v tom nostalgie po undergroundových počátcích taneční scény před 20 lety?
Tenkrát to byla legrace, ale zpětně vidím, že to bylo kurva nefunkční. Nechci přehlížet celej ten konzumní přístup, co jsme tenkrát měli. Soutěžení o nejnovější desky, technický vychytávky a nejexkluzivnější kecky.

Týká se zatracení hip hopu i graffiti?
Graffiti miluju, chlape. Nedávno jsem byl s Banksem závorka Robin Banks je asi nejslavnejsi UK writer, delal obal posledni desce Blur, nebo vystavil zive kravy, ovce a prasata slouzici jako pplocha pro jeho praci s sablonami. coz mi pripomina ze Morten chtel nedavno pospreyovat ovci na obal hiphoperru Nase Vec závorka , dělá úžasný věci. Začal jsem pracovat s šablonama už před drahnou dobou, zbožňoval jsem šablony. Když s nima začal dělat on, nejdřív jsem jsem si řikal: Co to kurva dělá? S šablonama pracuju já! Zvlášť v Bristolu, na malym poli, řikal jsem si, Šablony sou moje! Di do prdele! Ale pak jsme šli každý trochu jiným směrem. Já k abstrakci, opustil jsem ty tradiční metody, Banks začal být politický a ironický. Super. Před dvěma dny jsem byl v Záhřebu, graffiti tam bylo zkurveně všude, spousta politickejch, taky spousta americkejch standardizovanejch. Graffitti je pořád moc důležitý.

Co si myslíš o současný vizuální kultuře?
Mám dojem, že výhodou fotografů a výtvarných umělců je, že jejich díla nemůžou být tak lehko manipulovaná kašírovanou kulturou a přitom mohou přinést velmi silná sdělení. Všechno je teď takový čípácký, všichni dělaj to samý, homogenizace, jednoduchá polarizace, všechno přizpůsobeno jen prodeji produktu, všechny časáky se perou o to, aby mohly být plné reklamy, takže jsou pod kontrolou korporací, které je zaměřují na cílové skupiny a tyhle sračky. Ale stejně, skvělá věc na bytí vizuálním umělcem je, že se můžeš zaprodat a pořád bejt skvělej. Projde ti to. Naneštěstí u hudby tohle nejde. Ztratíš všechno.

Mluvíš ze zkušenosti?
Zdůrazňuju: Když se zaprodáš společnostem. Firma může vzít krásnej obraz, kterejs udělal, a prodávat jím oblečení nebo šperky. Pořád to můžeš vyjmout z kontextu a dívat se na to jako na úchvatný artefakt. Uděláš zkurvenou hudbu pro reklamu na šperky a bude to vypadat jako sračka. Uděláš film, a napereš ho product placementem, lidi budou sedět v kině a řikat si: Tak to je fákt laciný, fakt laciný. Což se děje taky. Je to celý protimluv, žejo?

To se ti stalo s hudbou k pornu Uranus Experiment 2… Držíš dobu pod krkem spoluprací s módním fotografem módy Nickem Knightem.
Nickova práce se skinheady měla na mou generaci velkej dopad. To, co dělal v 80. letech pro the Face a jiný časopisy, bylo pro naše dospívání velmi důležité. Moc módních časáků nečtu, to moje přítelkyně, ale když vidím Nickovu reklamu pro Dior, nemůžu to nepoznat a můžu jen plesat. Vždycky se mě ptaj, co bych dělal, kdybych nedělal hudbu, a já řikám, chlape, výtvarnej umělec. Ale ty si nevydělaj ani na slanou vodu, i když některý jsou hódně bohatý, ale většina skvělejch lidí nikdy nevydělala nic. Ani nejsem dost dobrej. Nebo bych moh točit filmy. Ale to je kurva všechno fantazie. Realita je, že bych dělal v nějaký charitativní organizaci, kde bych moh dát svoje vášně do služeb něčeho prospěšného. Kdybych nemohl vynikat v hudbě, asi bych dělal něco přirozenějšího, byl bych úplně jiná osoba, pracující nenápadně ve skupině snažící se věci změnit.

Dává ti ta aktivita nějakou chuť do života? Vyhrabal ses z největší postmezzaninové letargie?
Nejspíš jsem pořád stejně morbidní. Vždycky mě zajímala smrt. Mrazí mě, když na ni myslím. Jaký to bude, okamžik smrti? Ale mám holku, co je fakt vypohodařená, pomohla mi najít trochu klidu. Moje teens byl punk a všechny filmy a knížky - Kafka, Marquez, sci-fi z té doby, které pořád zbožňuju, jsou dost temný a těžký. Všichni co hovoří o podivných lidských podmínkách. Jde o rovnováhu. Mám to štěstí, že unikám zoufalství skrze kreativitu a taky že to asi i lidi zajímá.

Pořád z toho utíkáš?
Dřív, když jsem pařil fakt vostře, dalších pár dní jsem se cítil na hranici totálního emocionálního a psychického kolapsu. Už jsem si zvyknul, tak mi to nevadí. Což není zrovna zdravý způsob života. Ale je nutný se dostat jinam, abys věci viděl jinak. Možná jednou na rok někam zmizím a najdu si jinej způsob, jak se naplnit.
(na pódiu za námi začínalo muezzinské intro a natažený krk mě zasypal krátkými otázkami: To zní jako živej vokál, co? To jsou Dirty Vegas? Maj vokalistu? Je to koncert nebo dj set? Kdo tam zpívá?)

Musíš být hodně narcistní…
Abys byl v kapele, určitě. Nemyslíš? Jestli chceš být kreativní, musíš být upřímnej, kámo. Nedovedu si představit nic horšího a nesmyslnějšího než tvořit neupřímně. Jasně že si bereš od jiných, jsi ovlivňován, užíváš si cizí kreativitu a ta tě nabíjí. Nic takového jako čisté umění neexistuje, ale tvorbu neděláš na míru přesně definovanému publiku, pro peníze. My strávíme nejvíc času taháním se o rozpočet. Nepředstavuj si, že máme neomezený rozpočet. Nemůžeme udělat jakoukoli nahrávku kdy se nám zachce. Taky potřebuju sakra z něčeho žít. A zaplatit všechny lidi, kteří s námi spolupracují a zaplatit studio. Stojí to milión malých bitev, natočit album není jednoduché. Kdybychom prodali třikrát tolik desek, mohl bych se na to všechno vykašlat a točit si jak chci a nestarat se o firmu. Ale i v takové nouzi je třeba tvořit si pro sebe. Bez ohledu na situaci.

Tys byl tak narcistní, žes přišel o kapelu.
To nebyla moje volba. Po Mezzaninu jsme ztratili dva roky, Mushroom nás opustil… Začali jsme pracovat až v roce 2001, zkurveně debilní, ztratit dva dlouhý roky s Lupine Howl. Pak nebyl G po ruce. Sem si teda řek, že udělám něco s jinejma lidma, natočím si soundtrack nebo něco. Měl jsem Massive a celý tý desky kurva plný zuby. Ale manažer mi řekl a měl pravdu: Jestli to uděláš, my jsme v prdeli, mě budeš muset propustit, a celý tým i s Neilem Davidgem, zavřít kancl, zavřít studio… Když jsem si uvědomil následky, nedostal jsem ani šanci natočit vlastní desku, protože jiná volba než další album Massive Attack neexistovala.

To se nedivím, že s takovou efektivitou práce máte problém s rozpočtem. Natočils desku skoro sám, ale sem vás přiletělo jak psů. Jak dlouho se taková deska připravuje? Rok max. Producent se najímá do studia. Manažer se buď stará o promo neustále, nebo se najímá jen na turné.
Jasně, je to pohodlné. Ale tak to s hudbou je. Být v tomhle byznysu je dost pohodlný. Je to pohodlnost a narcisismus a je to pravděpodobně snůška nejhorších lidských vlastností, těch které tě tlačí dělat to, co děláš, když se snažíš dělat dobrý věci.

V souvislosti s vaším pacifismem působí posedlost armádou a jejím vybavením bizarně.
Myslím, že naše obsedantnost armádním vybavením pochází čistě z fascinace Clash, čéče. Jejich Combat Rock Tour bylo zcela o armádě. A armáda je prostě krásná, innit?

Já ti nevim, vy nemáte povinnou vojenskou službu…
V Bristolu byla kapela Colonel Kilmore Vietnamese Formation, rockabilly punk kapela. Měli set jako Apokalypsa. Absolutně pošahaný. Citovali lajny z filmu mezi písněma, jako intro zvuk helikoptér. Apokalypsa ukazuje všechnu tu bizarnost, ironii a zbytečnost války - stejný jako nosit to oblečení. Pak je tu ta skutečnější rovina - všichni platíme daně, všichni jsme v armádě, ať chcem nebo ne. Mám smlouvu s Virgin, tu vlastní EMI, které je propojeno se Seagrams, kteří jsou propojeni se zbrojním průmyslem. Což tě zanechává s ohyzdnou pravdou. Pokud budeš sledovat tu cestu, zjistíš, že vede přímo do Afghánistánu.

Technici MA (a my všichni) ještě druhý den ráno sborově halekali Roni Size!, Roni Size! Mantru MCho Dynamite, který podle nás musel mít slíbenu fixní částku za každé vyslovení toho jména při Sizeově vystoupení. Opakoval taky Brand New Music!, a bohužel to asi nemyslel ironicky. Rok 2003 skýtal nejlepší sestavu jmen, aspoň od doby, co jsem se narodil. Nikoho nepřitáhla, ale to je putna. Byla to jména jejichž trajektorie svorně vrcholila před pěti, deseti lety. Slade k nám vždycky rádi zajedou. Aktuální dění sliboval e-clash stan Summer Of Love, podle očekávání ale nakonec přivez leda bedňáka Kraftwerk, tj. nikoho. Massive předvedli nejhorší koncert, co jsem viděl. Suchý, bez kytary Neila Davidge, bez glitchů, s mizernou pipinkovou Dot Allison, i když s digitální českou real time projekcí (Kolik tun odpadu právě na světě přibývá? Kolik smrtí na AIDS?). Zároveň nejlepší hudební zážitek za dva roky. Podle techniků byl roudnický koncert nejlepším, co MA za celé turné předvedli. Rezonoval námi všemi. Poslední velká kapela.

Horace ráno cestou na Starou Ruzyň pozvracel bus i Evropskou. Je to přece jen starý pán. Deborah dala řidiči ruličku bankovek, aby při vytírání mlčel.