izrael x palestina

Nevím, odkud začít. Vůbec ne. Je toho tolik, co potřebuji po třech týdnech v Izraeli a na palestinských územích říct všem okolo sebe, že neříkám nic. Kromě Doprdele, když si přečtu článek v novinách o válce proti terorismu.

Jak je sakra možné, že věci jsou TAK úplně jiné, než se zdají zvenku? Jak může existovat takový svrab a bída a krev a slzy a kamení a hlad a nic zítra, slova, která si bereme do huby a nevíme, co to je cedit je mezi zuby do písku? Jak můžeme říkat Kdo si hraje, nezlobí a Hračky plačky a kdesi cosi, a přitom dětem kupovat bakelitové samopaly u stánku na pouti? Jak můžeme říkat Krev není voda a přitom pouštět vodu z kohoutku do odpadu a posílat děti do školy a mít občanku a právo něco si myslet a jít na vojnu jenom na rok a vzít si, koho milujeme, a umřít později než ve třiceti a klidně se ani jednou za život nedostat za mříže? Nebudete mi to věřit, milí bratři, ale váš vypravěč, jak viděl to tolčokování a tu krev, vůbec nebyl rád. Naopak se mu zachtělo zvracet. I’m telling you mi brothers, I’m not gonna take one moloko tonight…...
Přijedete do Izraele a je přesně takový, jak jste si ho představovali. Supermoderní letiště, přísná ale nutná kontrola prsatými vojandami v khaki sukních („Šalom, why did you come??“, pohled skrz brýle nebo kontaktní čočky, ani náznak pohostinného úsměvu), všude jste pod dohledem. Z fontánek stříká čistá voda, portrét Davida Ben Guriona, malé děti s nakulmovanými pejzy v kipách. Zodpovíte pár otázek, bum, razítko, Lehitraot. Ano, Izrael, země, která je už padesát let ve válce, stát, na který je nutno brát jiná měřítka, Izrael bojující za evropské hodnoty a proti fanatismu. Útočiště židovského národa po nesmírně kruté zkušenosti genocidy. Demokracie moderního typu s volným trhem a prosperujícím hospodářstvím. Nasednete do taxíku, z rádia popmusic nejhrubšího zrna, zprávy o útocích palestinských radikálů a odvetách IDF, sklizeň, odbory, dopravní informace, počasí. Pět hodin ráno a nad Svatým městem vychází slunce, čilý ruch, plné ulice Pánů Klobouků.
Nádhera, pohádka, sen. Splněný sen mnoha Židů.
Pak se setkáte s těmi správnými lidmi a dostanete se na ta správná místa. Rozjedete se deset kilometrů na východ a zjišťujete, že to je noční můra.

izrael
Izrael není výspou moderní demokracie v arabském světě, jak se často píše. Má sice parlament, ale to je tak všechno. Absolutní moc drží armáda (IDF - Israeli Defensive Forces, to defensive je eufemismus jako svině), jejíž statut a pravomoci jasně nevymezuje žádný zákon a která se nezodpovídá nikomu. Pro ilustraci: když stál nynější premiér Ariel Šaron ještě v čele IDF, obklíčil, vyhladověl a rozbombardoval libanonskou metropoli Bejrút, aniž k tomu měl předchozí souhlas izraelského kabinetu. Druhou částí moci je Šin Bet - tajná služba. Ta je úplně neprůhledná. Parlament jí odsouhlasil, že může v souladu se zákonem používat fyzické mučení u osob podezřelých ze spojitosti s terorismem. Rozsah tohoto mučení není kodifikován, prý ho určuje tajná vyhláška, kterou neznají ani sami poslanci.
Izrael nemá ústavu. Jeho hranice a jeho hlavní město (ne, Jeruzalém není hlavní město Izraele, protože půlka města je vojensky okupována v rozporu s mezinárodním právem) neuznává žádný jiný stát světa. Není republikou, jeho název Erec znamená „vlast“. Ve vládnoucím Šaronově politickém seskupení Likud není jasno ani o tom, co vůbec Izrael je a jak má vypadat - jsou v něm zapojené i ultraortodoxní strany, které požadují, aby byl Izrael řízen pouze starověkými zákony Tóry a volají po vytvoření Velkého Izraele s hranicemi od Nilu po Eufrat.
Izrael nepraktikuje nehumánní trest smrti, jak se dočtete v každém oficiálním průvodci (kromě Eichmannovy popravy, která se samozřejmě nepočítá, protože co se týká šoa, o tom se nediskutuje). Ne, tuhle hru my nehrajeme… Cha cha. Hoši z IDF vymysleli totiž něco, co celý proces podstatně zkrátí a zlevní: „cílené odstranění“. Vytipovaná oběť je bez nějakých soudních cavyků a schvalovacích procedur - natož odvolání - zabita chirurgicky přesnými raketami z vrtulníku. To není výmysl, izraelský kabinet tyto případy (desítka ročně) oficiálně přiznává.
Na druhé straně v Izraeli neexistuje běžná kriminalita. To je ale další z rysů totalitních států: policejní mašinerie je tak rozsáhlá, že pro běžný zločin není místo. „Velké“ zločiny však bují ve velkém. Například podle Ženevské konvence nesmí okupující stát využívat přírodních zdrojů okupovaného území k vlastnímu finančnímu zisku, nesmí konfiskovat půdu, nesmí provádět transfery (zase eufemismus jak svině) obyvatel.
Izrael se sice opravdu nachází na území, kde kdysi existovalo židovské osídlení. KNIHA říká, že, jak známo, Abrahám tuto zemi (jak vtipkují sami Židé) dostal za uříznutý kousek svého ptáka. Tím však všechna kontinuita končí, protože - od počátku exodu ve starověku - byl přes 1400 let podíl židovského osídlení minimální. Na území dnešního Izraele téměř žádní Židé nežili, předkové dnešních Izraelců se sem začali stěhovat až koncem devatenáctého století. Zato zde celých těch 1400 let žili Arabové, jejichž potomci nyní živoří již 35 let v ghettech velice podobných evropským koncentrákům (a kdo řekne že ne, tak tam nebyl, což je pravděpodobné, protože se tam málokdo dostane. Sami Izarelci si tuhle možnost nepřipouštějí).
Na Izraelem okupovaných palestinských územích (Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy) žije už pětatřicet let v nelidských podmínkách dva a půl až tři a půl miliónů lidí, zbavených občanských práv, podléhajících vojenským tribunálům.
Tato území Izrael bezdůvodně vojensky okupuje od roku 1967, v rozporu se vším mezinárodním právem, sám to uznává a nijak se tomu nebrání. Na všechny bezzubé rezoluce OSN velkoryse kašle, spoléhá na pomoc USA a provinilý tolerantní postoj zavřených očí v Evropě, s odkazem na holocaust a nevměšování se do vnitřních záležitostí. Samozřejmě po souhlasu euroamerického veřejného mínění s vágně formulovanou válkou proti terorismu jsou militantní kruhy v izraelské společnosti ještě více na koni než kdy dříve.
Když se začátkem devadesátých let zdálo, že na přání většiny Izraelců armáda vyklidí okupovaná území výměnou za mír, a premiér Rabin to stvrdil podpisem smlouvy ve Washingtonu roku 1993, část izraelské společnosti nechtěla tolerovat vydání „ani kousku Svaté země“ do rukou Arabů. Ortodoxní Žid Jigal Amir „zrádce“ Rabina zastřelil a bylo to. Mírový proces skončil a k moci se dostal Ariel Šaron, člověk s rukama od krve tisíců lidí, za kterou se nestydí.
Při četbě českých novin má čtenář (obávám se, že pisatelé článků jsou přesvědčeni o tomtéž) dojem, že palestinští teroristé jsou připravováni a cvičeni na území jakési autonomní Palestiny, existující jen díky benevolenci izraelských úřadů. Nesmysl. Žádné celistvé palestinské území neexistuje, ani v Izraeli, ani v jeho sousedství, ani nikde jinde na světě. Izraelem okupovaná palestinská území jsou rozdělená do zón A,B,C. Proto ne peace process, ale pieces process. Pod palestinskou samosprávou je pouze zóna A - města jako Betlém, Nábulus, Ramalláh, Gaza. Představte si okupovanou Českou republiku s papírovou samosprávou v Brně, Plzni, Hradci Králové a několika dalších městech. Tato zóna A ale zabírá jen 18% území západního břehu a Gazy. Mezi těmito samosprávnými bantustany neexistují žádné koridory a pro Palestince je pohyb mezi nimi prakticky nemožný. Okolí měst zóny A je totiž v území B: to je pod civilní správou Palestinců - ale vojenskou „ochranou“ izraelské armády. Tato zóna B zahrnuje 24% z palestinských území. Celých zbylých 58% palestinských území (zóna C) je navíc kompletně pod izraelskou vojenskou i civilní správou. Žádná další palestinská území nikde neexistují. Proto:
Zemanem a Knížákem navrhovaný odsun Palestinců není možný. Prostě není kam je odsunout. Zeman se ani nepodíval na mapu. Leda by měl na mysli odsun do moře. Že si nepřečetl rezoluce OSN, které naopak už třicet let požadují ukončení okupace palestinských území Izraelem, proto ani nepřekvapuje. Stát Izrael má sice velmi moderní hospodářství, ale na svou obludnou armádu vydává tolik, že nepřežije bez pomoci USA. Údaj z roku 1997, tehdy ještě dostupný: celkem 5,5 miliardy dolarů, to je patnáct miliónů dolarů na den. Na to, že v Izraeli žije 5,8 milionu lidí, docela slušná bratrská pomoc.

palestina
Dženín. Operační základna Islámského džihádu, teroristů-smolařů. Na nejbližší izraelské území je to totiž tak daleko, že než tam „mučedník“ naložený nitrákem a deseti kily hřebíků dochrastí, IDF ho odprásknou jako psa.
Dorážíme tam ráno poté, co se dvěma mladíkům z uprchlického tábora v Dženínu podařilo v noci přes obklíčení města dostat na nádraží v nejbližším izraelském městě a zabít několik nevinných civilistů. Ve vzduchu je cítit dusno před bouří. Ráno přijely tanky, zabily jednoho člověka (na autonomním palestinském území, rozumíte…) a zase odjely. Je jen otázka času, kdy se vrátí.
Kafe v místním sídle Hammásu. Třesení rukama, radostné obličeje, srdeční, obyčejní lidé, mladí i staří. Těžko uvěřit, že tohle jsou lidé, kteří jsou ochotni zabíjet a kteří také dříve nebo později budou sami zabiti. Stejně nepravděpodobná představa, jako že je zabije ten mladý kluk v olivové uniformě IDF, který střeží checkpoint před Dženínem a mává na projíždějící autobus s jeptiškami. Přesto je to velmi pravděpodobný scénář.
Zasedání na radnici. Starosta je Arafatem jmenovaný muž, ale účastní se i vedoucí místní organizace Hammásu, několik fousáčů z Džihádu a hlavně ženské i s dětmi. V izraelském autobuse si žena nesmí sednout vedle muže - výspa demokracie. Palestinské ženy na radnici - islámský fundamentalismus. UAAAA. Dvacet Francouzů z úchylné organizace na ochranu Palestinců, která funguje jako jakási politická cestovní kancelář, přednáší projevy soudružské solidarity, Arafatův starosta děkuje, jakási žabožroutská umělkyně vypráví o projektu svého kamaráda, který udělal instalaci ze stromu omotaného ostnatým drátem, zabité dvě hodiny času, kdy se kolem města stahují izraelské tanky. Hraná atmosféra k uzívání - tedy kdyby o nic nešlo. Na ulici dusno.
Mě zajímá jediný člověk, který nepromluvil ani slovo. Velitel palestinské policie v Dženínu je sympaťák, padesátiletý chlapík. Typ blízkovýchodního špiona z bondovek, větrem ošlehaná vrásčitá tvář. Na rozdíl od všech na radnici je vidět, že není vekslákem s kuřaty. Má ruce jako lopaty, zelený baret, balí si cigára, jedno mi nabízí. Nekouřím, ale tohle si dávám, uznejte sami. Byl partyzánem v Libanonu. „Pak nás Arafat zavolal: složte zbraně a vraťte se. Budeme budovat mírovou Palestinu, potřebujeme každou ruku. My blbci tam nechali zbraně a vrátili se sem. Arafat na nás kašle, Izraelci přijedou na naše autonomní území a zabíjejí nás, pro svět jsme teroristi. Čechia? Aha, jednou jsem tam byl. Kdysi. Viděl jsem takovou fontánu, která stříká vodu podle hudby. No, asi jste jediný národ, který dokáže dělat revoluci bez krve.“

Izraelci mu 22. října zabili jedenáctiletou dceru: tanky přijely a rozstřílely školu. On a další palestinští policisté evakuovali děti, jedno z nich zabil granát v přízemí školy. Zrovna jeho dcera. Má ve skříni její zkrvavenou košili. Nedělá si iluze o ničem a o nikom. Na otázku, jestli se mu nezdá tohle jednání na radnici za nastalé situace jako ztráta času, se pobaveně usmívá. Zkoušeli jste někdy v osmdesátých letech vysvětlit naše české reálie někomu ze Západu?

pohádka o tom, co není, když se řekne…
Do you know about the situation? nemá nic společného se situací. Znamená to:Co tady do prdele děláte?! Na protiotázku Which situation do you mean? jsem nikdy neslyšel žádnou odpověď.
Intifáda znamená „setřesení“. Neozbrojené povstání na okupovaném území za účelem odchodu okupující armády neschopné čelit občanské neposlušnosti neozbrojených civilistů. Překvapivě tedy nemá nic společného s terorismem.
IDF, izraelská armáda, plní více úkolů v zajištění pořádku ve vnitrozemí než ve vztahu k zahraničí. Přestože není cvičena na zásahy proti neozbrojeným lidem a nemá adekvátnější donucovací prostředky než střelné zbraně, již půl století je nasazována k rozhánění demonstrací se zřejmým účinkem. Není armádou, ale hypertrofovanou policií. Slovy jednoho ministra: Police of the Middle-East.
Palestinská autonomie zahrnuje jen 18% území okupovaných Izraelem. Izraelská armáda do těchto zón nemá podle dohod, které v roce 1993 Izrael podepsal, přístup. Přesto je na denním pořádku, že izraelské tanky přijedou, zabijí pár lidí, zboří pár domů a pak možná odjedou. Nebo taky ne, jako v Dženínu, který je pod blokádou s malými přestávkami už druhým rokem a převážná část jeho uprchlického tábora byla srovnána se zemí v rámci protiteroristické operace IDF na jaře 2002. Palestinská autonomie tedy nemá nic společného s autonomií.
Islámští radikálové je běžné označení pro Palestince. Ve skutečnosti byli Palestinci před svou národní katastrofou nejsekularizovanější a nejvzdělanější částí arabského světa. Uzavřením umírněných Palestinců do ghett a zničením palestinské inteligence (včetně zabíjení spisovatelů v exilu izraelskou tajnou službou - například Ghassán Kanafání roku 1972) si naopak Izrael vychoval militantní odpůrce z řad mladých nevzdělaných lidí s nulovou životní perspektivou.
Hammás je v prvé řadě sociální síť, pak teprve teroristická organizace. Supluje společenské a státní struktury, které Arafatova samospráva nedokázala vybudovat a ani se moc nesnažila. Na rozdíl od Arafatových lidí má Hammás naprostou a masovou podporu Palestinců, protože zajišťuje podmínky potřebné k životu. Jásir Arafat je skutečně mezinárodně uznaným představitelem Palestinců. Když ho USA odmítly vpustit na své území na zasedání OSN, zvolilo OSN kvůli němu přestěhování se do Ženevy. Nevzešel však z žádných voleb a představitelé palestinské samosprávy jsou jím jmenováni. Vodí už od roku 1993 zahraniční novináře do palestinských koncentráků na Izraelem okupovaných územích a peníze od humanitárních organizací si cpe do kapes. Není už sice otevřeně terorista, zato veksluje s utrpením lidí, za které do doby, než se stal slavným, bojoval.
Uprchlický tábor je město za třímetrovou betonovou zdí. Uprchlický proto, že do něj Palestinci uprchli před židovskou armádou za války roku 1948 nebo 1967. Od té doby v něm žijí a nesmějí ho opustit. Protože mezi jednotlivými palestinskými městy neexistuje spojení, jídlo zajišťují teď v období intifády („teď“ znamená už od 28. září 2000) humanitární konvoje. Ve většině z nich je přesto hlad. Protože v nich ale Palestinci žijí již třetí generaci bez vyhlídek dostat se někdy někam jinam, má málo společného s uprchlickým táborem. OSN registruje 3,5 milionu palestinských uprchlíků na územích okupovaných Izraelem a v okolních státech. Izraelská vláda se v dubnu 2002 rozhodla postavit okolo uprchlických táborů i elektrické ploty, aby „zabránila pronikání palestinských teroristů na izraelská území.“
ID jsou dokumenty. Židé v ní mají napsáno Žid, těch pár izraelských Arabů, kteří dostali izraelské občanství, tam mají napsáno Arab. Ti pak nesmějí ani sloužit v armádě a jsou občany druhého řádu. V jeruzalémském muzeu holocaustu Jad Vašem jsou paradoxně vystavené válečné říšské dokumenty a tabulka upozorňující na nápis Žid na jejich stránkách, stejný nápis, který má dnes každý izraelský Žid v ID.

kdo je terorista?
Palestinci pro jistotu nemají doklady vůbec žádné. Nemají pas, nemohou nikam odjet. Nemají žádné občanství, národnost, státní příslušnost. Nepatří nikam. Pokud si Palestinec vezme Židovku (velmi nepravděpodobné, přesto několik případů je), nestává se izraelským občanem. Pokud si vezme dejme tomu Angličanku, stává se krajně podezřelým Palestincem, stále pod kontrolou vojenské administrativy, s britským pasem v kapse. Ze země, ve které jejich předci bydleli 1400 let, Palestince vyhnali a nikde jinde je nechtějí. Sousední arabské státy se k nim chovají velice macešsky - a stejně nemají, jak se tam dostat. Například v době, kdy píšu tenhle článek, platí v Betlémě už měsíc a půl absolutní zákaz vycházení, s výjimkou tří hodin jednou za tři dny. Jejich auta mají zelenou espézetku, auta Židů mají žlutou. Se zelenou espézetkou oficiálně nesmějí na silnici, ani v případě neodkladné zdravotní péče. Polovina z nich nemá zaměstnání a 1,3 milionu má příjem nižší než dva dolary na den - tolik stojí třeba dva balíčky sušenek a i jeden lístek na autobus po Jeruzalémě je dražší (tam se ale stejně nikdy v životě nepodívají). Všichni spadají pod pravomoc vojenské justice. Čtyři pětiny plnoletých mužů byly ve vězení, většinou za účast na demonstracích.
Věc má další háček: západní břeh Jordánu a Gaza jsou oblasti okupované po izraelské vojenské agresi roku 1967 v rozporu s mezinárodním právem a ani Izrael to nikterak nepopírá. Proto jejich obyvatelé mají mezinárodními dohodami, které podepsal i Izrael, zaručenou svobodu postavit se okupaci a agresi na odpor, i se zbraní v ruce. Kdo je tedy terorista? Podle mezinárodního práva tento pojem neexistuje (existuje ale ještě vůbec mezinárodní právo?), podle izraelské vlády je terorista každý ozbrojený Palestinec (přičemž vojenské zákony považují za zbraň i kámen nebo zápalnou lahev), podle Arafata každý Palestinec, který zaútočí na civilní cíl v Izraeli. Podle Palestinců samotných je největším teroristou izraelský premiér Ariel Šaron, který nese přímou zodpovědnost za vyhladovění a rozbombardování Bejrútu a masakr v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla v rámci operace Mír pro Galileu, které velel. Tedy smrt civilistů v řádu minimálně tisíců obětí.
Kritizovat politiku Izraele, která je v mnoha ohledech otevřeně rasistická (vnímání vlastních občanů na základě rasové příslušnosti, segregace izraelských Arabů a opovržlivý vztah k sefardským Židům, hlavně zákon o právu na návrat - Izrael je jediný stát světa, který občanství podmiňuje náboženskými měřítky), neznamená být antisemita. A už vůbec to neznamená zpochybňovat nezměrné utrpení Židů během holocaustu. Chybou je, že se to tak stále ještě pociťuje. Antisemitismus a kritika Izraele jsou dva různé pojmy. To je doslovná citace nadpisu článku Edgara Bronfmana, předsedy Světového židovského kongresu, Stern 28/1988. Nahum Goldmann, který zastával stejnou funkci, šel ještě dál: Izrael bude karikaturou židovských dějin, Der Spiegel 23. 8. 1982. Cítí se být někdo povolanější než oni?

jak to tehdy bylo
Konec devatenáctého století. Palestina je kus pouště. Nic. Ani voda, ani zeleň, štíři bůhvíco žerou. Patří to Osmanské říši. V celé zemi panují neudržitelné feudální poměry, takže půda leží ladem. Podíl židovského obyvatelstva je minimální už 1400 let. Všichni ostatní jsou Arabové, část z nich jsou křesťané, hlavně v Betlémě. Theodor Herzl vydává v roce 1896 brožuru Judenstaat a sionismus je na světě. Klade si za cíl návrat Židů do země Erec Yisrael, země, na kterou mají historické právo, protože jim ji slíbil Jahve. Heslem se stává „Země bez lidí pro lid bez země“. Má to jednu chybu. Ta se ukazuje hned na druhém sionistickém kongresu, když se delegáti překvapeně dovídají, že v Palestině už někdo žije, a sice Arabové. V Herzlových knihách se slovo Arab neobjevilo ani jednou. Sionismus se rozdělí, Ahad Haam tvrdí, že stát není tak důležitý jako duchovní a náboženské centrum. Ale mladí Židé se již organizují a odjíždějí do Palestiny, kde kupují od osmanskoarabských latifundistů neúrodné pozemky a zúrodňují kamenité pouště, vytvářejí polovojenské osady, bojují s pískem a Araby o každý centimetr polí. Baron Rotschild vyjadřuje ochotu tyto osady pravidelně financovat. Tato epocha je pěkně popsaná ve známém románu Exodus od Leona Urise.
První světová válka. Turecko bojuje na straně Německa a Rakouska. Palestinští Arabové zorganizují za asistence britské tajné služby povstání proti Turkům a Angličané jim za to slíbí vlastní stát po vyhrané válce. Místo toho se ale po válce palestinské území dostává pod britskou správu. Ta vážně uvažuje o předání země ne Arabům, ale sionistům. Židů mezitím podstatně přibylo a přibývá jich i nadále. Židovští osadníci přivážejí technologický pokrok, moderní způsoby obdělávání půdy, vzdělanou střední vrstvu lékařů a právníků. Arabští šejchové se vyrovnávají s kulturním skokem několika století. Vznikají židovské polovojenské milice Hagana, bojující jak proti arabským rolníkům, tak proti Britům. Arabští statkáři se organizují podobným způsobem. Pochopili, že jim hrozí nebezpečí stát se nezvanými hosty ve vlastní zemi, a apelují na sliby Britů. Sionisté argumentují odvěkým právem na Zaslíbenou zemi. Britové se snaží manévrovat mezi oběma těmito nekompatibilními požadavky. V roce 1933 vypuknou nepokoje mezi židovskými osadníky a arabskými rolníky, vyhnanými z vykoupené půdy. Rozšíří se po celé Palestině. Začíná průser. I v Evropě. Po nástupu Hitlera k moci stále přibývá Židů uprchlých do Palestiny. Půl roku generální stávky, rok 1936. Britům se nedaří zastavit příliv Židů do země. V roce 1939 jich už je tolik, že Britové nařizují ukončení imigrace a zákaz výkupu arabské půdy židovskými magnáty. Židovská teroristická organizace Stern odchází do konspirativní ilegality a pouští se s Brity do boje.
Druhá světová válka. Jeruzalémský muftí vyjádří souhlas s Hitlerovým řešením židovské otázky. Britskou policií je naopak zabit rabín, který napsal Hitlerovi, že když bojuje proti Angličanům, mají přece společného nepřítele a měli by spolupracovat. Hagana má 60 000 mužů ve zbrani, útočí na arabské farmy a britské základny. Stern a Irgun Zvai Leumi se prohlašují za organizace bojující terorem za vytvoření židovského státu. Jejich zahynuvší členové jsou považováni za mučedníky. Židovští teroristé z Irgun Zvai Leumi později vyhodí do vzduchu hotel King David v Jeruzalémě: 91 mrtvých a 45 zraněných. Toto krveprolití stojí u vzniku židovského státu a tvoří nedotknutelný a posvátný základní kámen jeho historie. Začalo to slibně, že? Pokračovalo ještě líp.
Rok 1947 a Britové se zříkají odpovědnosti za situaci v zemi. Spojené státy naopak chtějí převzít záruky za další vývoj. OSN chce rozdělit Palestinu na dvě stejné části, židovskou a arabskou. Arabové odmítají šanci na kompromis, čehož dnes lituje většina z jejich potomků. Hagana obsazuje Haifu a Jaffu, přičemž vyhání jejich arabské obyvatelstvo. Stern a Irgun Zvai Leumi hromadně pozabíjejí všech 254 obyvatel obsazené arabské vesnice Dajęr Jásín. Masový panický exodus Arabů z celé oblasti.
14. května 1948 se konečně naplní sen pro jedny a noční můra pro druhé - David Ben Gurion vyhlašuje založení Státu Izrael. Britští vojáci jsou na základě předchozího rozhodnutí evakuováni, část zbraní a vojenského materiálu předávají Arabům nebo Židům, podle toho, s kým sympatizují. Velmoci se tváří diplomaticky, sionisté rozpačitě, ortodoxní židé odmítavě, protože světský stát neodpovídá jejich představě uspořádání Vlasti. Arabové se netváří nijak a druhý den spojené armády pěti arabských států zahajují útok. Hagana hrdinně vzdoruje, klobouk dolů, ale je prakticky v beznadějné situaci. OSN zprostředkovává příměří, během něhož Československo vyzbrojí židovskou armádu zbraněmi zděděnými po Wehrmachtu, a situace se obrací. Irgun Zvai Leumi ještě pro jistotu zabíjí předsedu Mezinárodního červeného kříže, který měl z pověření OSN zprostředkovat mír, a do konce roku jsou Arabské legie na kolenou. Přichází příměří, Izrael se rozrostl. Palestinci, vyhnaní z území dobytých a obsazených Židy do okolních států, jsou shromážděni ve sběrných táborech na západním břehu Jordánu (Jordánské království) a v pásmu Gazy (Egypt). Z nich se už nikdy nedostanou.
V roce 1967 totiž Izrael obsazuje v další válce i zbytek bývalé britské Palestiny. Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy a Golanské výšiny zůstaly pod okupační správou Izraele dodnes. Stejně jako východní, arabská část Jeruzaléma. Tuto agresi mezinárodní společenství nikdy nepřijalo - proto žádný stát světa ani neuznává Svaté město za hlavní město Izraele.

proč vlastně izrael palestinská území okupuje?
Žádný strategický důvod pro to opravdu není. Pokud nebudeme brát vážně argument ortodoxních Židů, že je to prostě součást biblické Vlasti před dvěma tisíci lety a hotovo.
Palestinská území, tedy Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy, jsou pro Izrael nesmírnou přítěží a sami Izraelci si to dobře uvědomují. Tato území už nemají ten strategický význam, jaký mohla mít v roce 1967, když je Izrael obsadil. Jejich okupace stojí Izrael desítky životů ročně, nemluvě o finanční stránce věci a klesající mezinárodní podpoře kvůli stovkám zabitých Palestinců každý rok. Všechny pokusy vybudovat obecní správu z řad palestinských kolaborantů s Izraelem zkrachovaly a Izrael naráží na okupovaných územích na umíněný odpor na každém kroku. Mladí Židé musí jen kvůli těmto okupovaným územím na tři roky na vojnu a každoroční vojenská cvičení. Užitek Gazy a Západního břehu je nulový. Většina obyvatel Izraele i palestinských území už začátkem devadesátých let rozhodla, že podporuje vyklizení okupovaných území a ukončení teroru ve smyslu „území za mír“.
Tak v čem je problém? V takzvaných osadnících. Fenomén osad na okupovaných územích je u nás naprosto neznámý, ale pro pochopení situace naprosto klíčový. Izraelská vláda totiž po vyhrané válce v roce 1967 rozhodla, že na okupovaných územích (na kterých žádní Židé nežili) bude podporovat zakládání židovských vojensko-zemědělských osad, aby mohla lépe čelit mezinárodnímu tlaku, požadujícímu ukončení rozpínání Izraele na další a další území. Je to logické, protože argument: „nemůžeme Západní břeh a Gazu pustit, protože tam žijí naši židovští osadníci“ je jistě obhajitelnější než „nemůžeme vydat Arabům do rukou okupovaný Hebron, protože je tam hrobka Abraháma a Sáry.“ Podle mezinárodního práva je kolonizace okupovaného území nelegální a OSN proto požaduje už třicet let ukončení výstavby osad a jejich postupné zrušení (podobný konflikt má například Čína s „počínšťováním“ Tibetu). Dohodami z Osla sice Izrael formálně souhlasil s tímto požadavkem, ale přesto bylo od té doby založeno nejméně 74 dalších osad. Všechny osady mají statut vojenských základen a osadníci (přestože nejsou vojáky) jsou vyzbrojeni automatickými zbraněmi. Jejich domy stojí na zkonfiskované palestinské půdě a osady mezi sebou jsou propojené bypass roads - silnicemi, vyhýbajícími se palestinským vesnicím a stojícími na polích zkonfiskovaných Palestincům. Tyto silnice jsou vojenskými objekty, jsou střežené armádou a Palestincům je na ně vstup zakázán. Jejich hustá síť rozděluje palestinská území na malé, navzájem hermeticky uzavřené ostrůvky. Vliv na možnost pohybu osob nebo zboží je zřejmý.
Je jasné, že Izrael na ochranu osadníků vynakládá nesmírné a zbytečné úsilí. Například pásmo Gazy: pruh pouště široký asi čtrnáct kilometrů s neuvěřitelně bídnými životními podmínkami. Na ploše 106 kilometrů čtverečních žije více než milion Palestinců - Gaza je místem snad největší hustoty obyvatelstva na celém světě - a pět tisíc ilegálních židovských osadníků. Těchto pět tisíc fanatiků však zabírá celou třetinu území Gazy.
Osad je na okupovaných územích celkem 205 a jsou v zásadě dvojího druhu: ekonomické a náboženské. Do ekonomických se osadníci přistěhovali kvůli lákavé finanční podpoře od vlády. S těmito osadami problém není, protože jejich obyvatelům je možné nabídnout odškodnění za zrušení osady a evakuaci obyvatel na izraelská území. Horší je to s osadami založenými ultraortodoxními fanatiky. Ti plní dějinné poslání a naplňují slova Tóry, žijí podle Tóry (někteří z nich ani neuznávají autoritu Izraele jako státu, ale pouze zákony Tóry). S těmi je opravdový problém. Vyvolávají konflikty s Palestinci, samovolně osady rozšiřují o zabraná palestinská pole, podnikají výpravy do palestinských vesnic, kde terorizují obyvatelstvo. Zprávy v novinách o palestinských domech zbouraných buldozery osadníků již nikoho nepřekvapují.
Bourání domů je kapitola sama pro sebe. Od roku 1967 nevydaly okupační úřady ani jedno stavební povolení palestinským žadatelům. Z toho vyplývá, že všechny domy postavené za posledních pětatřicet let jsou černé stavby. Pokud se IDF rozhodnou (nebo kdokoli jiný), mohou jakéhokoliv nepohodlného Palestince potrestat tím, že mu zbourají dům. A dělají to často. Je to myslím věc, která okupovaná území naplňuje největší beznadějí: vědomí naprosté bezmoci a nesmyslnosti jakéhokoliv konstruktivního snažení tváří v tvář buldozeru, který během půl hodiny bezdůvodně zničí tvůj domov a nechá tě stát na chodníku.
Samozřejmě, že když osadník nějakého Palestince zastřelí, věc se vyšetřuje. Od roku 1967 však nebyl za zabití Palestince ještě žádný osadník odsouzen. Pokud dojde mezi osadníky a Palestinci k nějakému konfliktu, IDF sice přijedou, ale pouze v minimu případů si troufnou zasáhnout proti osadníkům.

Kdo dočetl sem, ať zkusí jednou navštívit stránky nejčtenějšího anglicky psaného izraelského deníku Haęaretz, www.haaretzdaily.com, místo Mladé fronty. Koho moje pohádka zaujala, může zkusit i palestinskou velmi objektivní nevládní organizaci Health, Development, Information and Policy Institute - www.hdip.org nebo www.palestinemonitor.org . Nejlepší ze všeho je půjčit si někde knihu Miloše Mendela Židé a Arabové: dialog idejí a zbraní a udělat si obrázek sám. Její síla totiž spočívá v tom, že přináší nekomentovaná interview s historickými i současnými postavami konfliktu z obou stran.