Animovaní amatéři jako orbaz doby
V klubu animovaných a krátkometrážních amatérů, ve světě večerníčků, byste židli hledali jen dost těžko. Za vlastnoručně sbitou zástěnou z fošen si své zlepšováky předvádějí specifické klony socialismu - kutilové, mezi které patří ty největší večerníčkové stars, zatímco looseři scenáristy předem odsouzení k selhání spřádají v příšeří cigaretového kouře svoje plány. Je tu zkrátka pěkně nabito.
Neúnavní amatéři-kutilové
Boom odstartoval už Ferda Mravenec Ondřeje Sekory, když sesurfoval po jehličí z mraveniště a na cestě světem nad sebou vyvěsil imaginární firemní štít „Práce všeho druhu“. Všechno uměl, všechno svedl, přinesl, opravil, postavil a pokud by náhodou nějakou činnost neovládal, tak se jí, stejně jako jeho následovníci, postavil s odvahou člena hvězdné posádky lodi Enterprise a odvážně se pustil do toho, co dosud předtím nikdy nezkusil. Ferda byl předvojem fenoménu práce v animovaném seriálu pro děti. Takový doyen pracujících, i když stále všema šesti nohama a s tovaryšskou dekou přes rameno pevně zapřený v předválečném období, kdy se začal rodit kult „zlatých českých ručiček“, který se na svém vzestupu už nenechal zastavit.
Když si promítnete v hlavě nejznámější československé večerníčky, které vznikly od 60. let, tak vám z většiny z nich neomylně vystoupí jeden spojující motiv, práce. Až nápadně často se v nich maká, buduje a postavičky div že nedělají přesčasy. Zdálo by se, že se vítězný postup pracující třídy nezastavil ani před vrátnicí Krátkého filmu. V určitém smyslu to tak je, ale zajímavější je fakt, že se efekty centralizované ekonomiky prolnuly s nereálností animovaného světa a občas vytvořily usmívajícího se, rozkošného diverzanta disponujícího nadhledem a poetikou. V téhle kategorii amatérů-kutilů si můžou šroubováky vyměňovat takové hvězdy jako Krteček, Pat a Mat, Křemílek a Vochomůrka nebo Štaflík a Špagetka. Na oběžnou dráhu je vynesla neschopnost nefungující ekonomiky, v jejíž realitě poloprázdných obchodů a rozpadající se sítě služeb vyrostl specifický exemplář, kterého byste v kabinetu našli pod visačkou člověk kutivý neboli KUTIL.
Ze suterénů rodinných domků, z garáží a zahradních přístřešků u chatek za městem se linul odér kanagonu a luxolu a ozývalo se úpění vrtaček a údery kladiv. Stejně jako někteří naši předci našli za vlády velkého bratra azyl před sociálním marastem mezi kedlubnami a mrkvemi, u nichž si byli jistí, že nic nikomu neřeknou, uchýlili se zároveň k filozofii, že co si neuděláš, to nemáš a většinou ani pod pultíkem neseženeš. Městem i vesnicí znělo dunění tamtamů do-it-yourself.
Prvním důvodem, proč práce v animovaných seriálech vzniklých před rokem 1989 tak kvetla, byl fakt, že práce šlechtí, a s tím nic nenaděláš. Když si před ní ještě ráno zacvičíš, tak šlechtí dvojnásob a příklady, jak známo, táhnou. Skutečně uvědomělými budovateli a zvelebovateli spořádané společnosti byla dvojice psíků ve večerníčku Štaflík a Špagetka. Zvelebovali a rozšiřovali svůj majetek i dvoučlennou komunu, natírali plot i dům, kopali studnu i strouhu na vodu, proutkařili a to vše navzdory zákeřné vráně-záškodnici, která se jim jejich snažení pokoušela různými úskoky překazit.
Každá z pracovních (většinou) dvojic měla vlastní způsob, jak se stát oním malým diverzantem v rámci dominantní ideologie. Ve Štaflíkovi se Špagetkou to byli samotní hlavní představitelé, kteří vesele štěkali do světa, že v tomhle státě buduje skutečně každý, i pohádkový psík. Krteček, Pat a Mat a Křemílek s Vochomůrkou už pak míří na čisté kutilství, i když každý ze seriálů jinak. Jako vývozní artikl měl Krteček svou pozici o něco komplikovanější. Navozoval iluzi spokojeného, krásného a bohatého Československa, kde jsou lidé zavaleni tranzistory, televizory, vozí se v pěkných autech, džípech nebo motorových člunech. V roce 1966 Krteček dokonce letěl zcela v trendu doby raketou do vesmíru. Kromě vesmírných závodů se v Krtečkovi objevuje i mnohem prozaičtější syndrom doby. Kutilství má kvůli své československé provenienci v krvi. Ve zřejmě nejznámějším příběhu Krteček a autíčko zatouží po pěkném autě, kterých viděl tolik jezdit po ulicích. Posbírá staré harampádí a začne na pasece zcela v diskurzu českého amatéra-kutila, který měl přístup maximálně k trabantům, žigulíkům a moskvičům, uskutečňovat svůj sen. Výsledek je katastrofa a pak mu dojde, že by druhý pokus měl raději svěřit profesionálům z velice nestátně vyhlížejícího Auto Service, odkud růžový chevrolet kabriolet na klíček vyjede jako nový. Krteček je v tomhle ohledu dvojsečný. Popírá realitu a zároveň připomíná rozpor mezi tím, jaké to je, a jaké by to mohlo být. Přestože vyvrací dobovou nutnost kutilství a v případě šití nových kapsáčů je rozjuchaně kolektivistický, může být i přes veškerou svou nepravdivou idyličnost varováním před hraním si na vlastním písečku, bytovým izolacionismem a před bující nedůvěrou a paranoiou.
Analogii s nefunkčností socialistické produkce naprosto pomateně a zcestně velebené ve 130% plnění plánů nabízejí některé epizody Křemílka a Vochomůrky z pera Václava Čtvrtka a štětce kreslíře Zdeňka Smetany. Oba předvádějí etudy na téma, kam až může takové domácí kutilství dojít a jak může být pro společnost škodlivé. Šití nových kalhot pro Křemílka a pobíhání s kilometrovou nití mezi pařezy by mohlo skončit malým harakiri, kdyby se k akci nakonec nedostala vosa profesionálka, která umí dělat rozhodně lepší stehy než oba pánové dohromady. Domácí kutilství, ke kterému se někdy oba skřítkové uchylují i kvůli rozličnosti a větší zábavnosti jejich příhod, se mění v metaforu neschopnosti perverzního systému, který nelogicky likviduje ty, kteří jsou ve svých soukromých profesích dobří.
Elitními zástupci amatérů-kutilů jsou unikátní Pat a Mat ze seriálu …A je to!. (1976-...) Postavičky z dílny Lubomíra Beneše, Vendulky Čvančarové a Vladimíra Jiránka, které se poprvé ještě bezejmenné a bez typických pokrývek hlavy objevily v celovečerním filmu Kuťáci z roku 1976 určeném pro dospělé, udělaly s kutilstvím přesně to, co dělají s věcmi ve svých bytech, když mají zrovna tvořivou (piano změní na cimbál; hadičky, kolo, trychtýře a valcha se transformují na orchestrion). Z úložného prostoru ve křesle vytáhly oranžovou vrtačku jak od Mountfielda a pěkně mu změnili vizáž. Tomu kutilství. Kutilství už pro ně není nutnost, ale čirá radost. Namísto aby si nedostatkové věci vyráběli a shromažďovali majetek, kterého ostatně už stejně mají hromady, kreativně ničí vybavení svých panelákových bytů. Z budovatelů se stali tvůrci. Ve svém imaginativním světě okamžité inspirace se dvojice ovlivněná imperialistickou němou groteskou Laurela a Hardyho posmívá systému, který kutila vyšlechtil. Kritizovaný byto-domo-centrismus už mrkne z téměř každého titulu: Houpací křeslo, Tapeta, Koberec, Obraz, Voda, Velké prádlo, Pračka nebo Dílna. Nechybí ani obligátní Výlet a Zahrádka.
Pat a Mat sice získali svá jména až v roce 1989, do té doby ale rozhodně neklímali s lahváčem před televizní obrazovkou. V exilu jejich bytů se z nich nestali ustaraní, ustrašení a zamračení pesimisté věčně nadávající na režim, ale virtuosové vnitřní aktivní rezistence. Jejich hlavními nástroji jsou vedle standardní rašple a šroubováku i akce a spontaneita. Namísto uvržení do pasivity srší aktivitou. Aby iluze socialistické domácnosti a následně její popření bylo dokonalé, vyrážejí občas i na svou chatičku, kde kromě toho, že smýčí, perou a blbnou, pokračují čas od času oddávání se orgiím neortodoxnosti. Například když si uprostřed léta napustí záhonek vodou, pomocí mrazničky na něm vytvoří led a pak si střihnou Labutí jezero. Nápis PROFI na krabici od prášku, který právě v epizodě Korčule (Brusle) vsype jeden z nich do míchačky, je ironicky symbolický.
Amatéři na trhu práce
Vedlejším produktem boomu práce je tzv. amatér profesní, tedy ten, kdo se věnuje nějaké skutečné práci ve smyslu profese, již předtím nikdy nedělal, proto, aby se uživil. Na plný úvazek se takhle nechal zaměstnat Rumcajs, svého času obyčejný švec na rynku v městě Jičíně. Protože se znelíbil vrchnosti, musel přejít na něco více rebelantského, něco, co by jasně říkalo: jsem mimo tuhle společnost, kterou řídí tak špatní lidé. Loupežník asi zůstal na nástěnce bez povšimnutí a Rumcajs tak vyplnil mezeru na trhu práce. Stává se loupežníkem z povolání, a protože se jím nikdy pořádně nevyučil, a protože patří k zemi silně ovlivněné Jánošíkovskou legendou, tak dříve negativní povolání změní na spravedlivý úřad, něco na způsob ombudsmana. Rumcajsím poselstvím
je davidovsko-goliášovský syndrom českého národa proti jakékoliv okupační moci zakořeněný hluboko v historické paměti. V tomhle případě je ona moc reprezentovaná jičínským starostou, cizáckým knížetem a rakouským císařem. „Zlaté české ručičky“ vystřídala pověstná „česká chytrost“ neboli mýtus malého národa, který svými schopnostmi a odhodláním přemůže „tupou sílu“. I Čech amatér, když jde o dobrou věc, je lepší než cizák profesionál. Už bez tupé síly se obejdou zřejmě nejvýraznější zástupci této kategorie, králíci z klobouku kouzelníka Pokustóna Bob a Bobek. Jim patří heslo, že práce šlechtí, a díky němu jim prošlo, že jsou vlastně řečí komunistické moci příživníci bez stálého zaměstnání (žonglují na ulici za peníze, malují na zaoceánské lodi, zametají ulice, řídí restauraci, jedou na blind na hory shánět si práci u vleků…). Žijou ze dne na den, toulají se po kraji a jsou permanentně on the road. Vladimír Jiránek, Jaroslav Pacovský a Jiří Šebánek tak stvořili pracující bohémy, kteří se při svých toulkách od práce k práci a zpátky ke klobouku sami odvolávají na Ferdu Mravence, když nabízejí své služby. Zprofanované čest práci u nich nějak získává smysl a trochu rehabilitují tuhle mírně zdiskreditovanou kategorii.
Amatéři selhávající
Zřejmě nejvíce poplatků za členství by vybral pokladník v sekci amatérů-looserů. V silně obsazené, dramaturgicky vděčně kategorii - protože lidi jsou většinou zlomyslný mrchy a nerozveselí je nic víc než selhání. Toho druhého, ovšem. Zde se strkají a překřikují zástupy čertů, vodníků, loupežníků s Pučmelounem nebo vodníkem Kebulí z večerníčku o Ševci Kubovi. Patří sem i fenomenální Trautenberg, ale ten si zaslouží vlastní kategorii.
Pojem amatér z jedné strany vymezuje jednoduše a spolehlivě vyhlížející heslo ve Slovníku cizích slov, který tvrdí, že amatér je opak profesionála, tedy ten, kdo pěstuje umění, vědu, techniku nebo sport ze záliby, ne jako své povolání. Pro koncept amatéra-loosera je potřeba absolvovat významové salto o 360ľ, které odráží potenciální riziko obsažené v amatérismu, jež můžeme třeba označit jako fušerství nebo neschopnost a neumětelství. Po doskoku tak amatér udělal rozmařilý úkrok stranou a vytvořil svůj negativní mentální otisk. Velmi obecně řečeno, looser je ten, jenž nedokáže splnit svoji misi, ať už je jí cokoliv. Přestože tenhle prostor patří hlavně amatérům v krátké metráži, amatérům-looserům se daří i v klasických celovečerních pohádkách, kde scenárista touží po nějakém komickém efektu. Nejčastěji jsou zpochybňovány profesní schopnosti zlých a temných nadpřirozených bytostí, jako jsou čerti nebo vodníci, a pak jejich pozemských kolegů loupežníků, s nimiž je spojuje škození lidem. Trojice čertů ze začarovaného mlýna v Hrátkách s čerty Josefa Lady umí lépe hrát mariáš než děsit kolemjdoucí, v případě pohádky s Čerty nejsou žerty stojí i navzdory titulu na počáteční neprofesionalitě a neschopnosti vyslance pekla rozdmýchání základní zápletky. Peklo svoji výstražnost v závěru obnoví, ale pouze díky své spravedlnosti, protože je prezentováno, na rozdíl třeba právě od prvně zmíněného titulu, jako peklo dobré a prospěšné. V ještě modernějších verzích pohádkových příběhů pak čerti občas ztrácejí svoji děsuplnost zcela a mění se v roztomilé „malé, ale šikovné“ diblíky paktující se s přejemnělými vodníky koketujícími s mainstreamovým stereotypem vlastností homosexuálů (Princezna ze mlejna).
Právě příslušnost postav ke zlu v jakékoliv formě, v případě čertů ke zlu symbolickému, v případě civilnějších postav pak zlu vtělenému do povahových vlastností, je jedním ze dvou důvodů jejich amatérismu. Amatérismus se tak na jedné straně stává metaforou pro závadnost charakteru všeho druhu, a v řadě případů i tmavým pozadím, na němž může vyniknout morální i osobnostní integrita kladného protihráče. Amatérovo selhání, respektive selhání jeho nekalých aktivit, je pak signálem, že zlo se nevyplácí a nezůstane nepotrestáno.
Amatéři kapitalisté
Hvězdou kategorie v těžké váze je Herr Trautenberg, který se o tlustý doutník dělí s jičínským knížepánem z Rumcajse a řezníkem Krkovičkou z Jáji a Páji v elitní kategorii amatérů-kapitalistů. Hamižná a omezená trojka si své vlastnosti zasloužila svým cizím státním občanstvím a svou touhou po majetku a moci, které mají patřit všem. Proti nim ovšem opět stojí chytrý krajánek, chytrý Čech, který svou kůži (Jája, Pája a děda Lebeda), zemi (Krakonoš) a svou svobodu (Rumcajs) nedá lehce. Trautenberg (Ilja Prachař) z Krkonošských pohádek režisérky Věry Jordánové a scenáristek Marie Kubátové a Boženy Šimkové nikdy nepřechytračí Krakonoše, přestože z toho udělal své poslání a pohon svojí existence. Vždycky pro něj duel s pánem hor skončí fiaskem, velmi často doprovázeným fyzickou prací (!) jako trestem. (Kapitalisté na rozdíl od socialistů totiž nepracují.) Německá roztahovačnost se mu nevyplatí a nemá šanci uspět, protože na české straně stojí mystické vyšší síly. Jako správný amatér si najme tým, který ho neposlouchá. Takže jeho chaotické rozkazy Anči, Kubovi a hajnému končí potupně i kvůli kolaboraci jeho poddaných s Krakonošem. Kromě klasického boje zlo vs. dobro je tu i symbolická slovansko-germánská přetahovaná, která v případě Trautenberga končí vždycky spuštěním hraniční závory s cedulí No passarant!, protože v československých večerníčcích se kapitalistické zahálení netrpí.
