Vyšukaná realita

Věrnost čtenářů/prohlížečů porna je vrtkavá, takže se vydavatelé snaží pokrýt všechny zájmové skupiny a choutky. Nudí vás profi porno? Dostanete amatéry. Spolu s fotografem časopisu České ložnice jsme vypravili zjistit, jak to s tím jejich amatérismem vlastně je.

Chlapeček sedící za sloupky povidlových koláčů mezi koleny svírá hrnec. Namáčí prsty v mazlavém obsahu, který mu po hřbetech dlaní odkapává, a olizuje své kluzké nehty. Nejspíš to budou povidla,
ale kdo se za to zaručí?Reliéf chlapečka s koláči, vydlabaný do dřeva a následně opálený letovačkou nad hnědým křeslem s přehozem z umělého beránka. Monika klínem natočená do pokoje, podpatek na opěráku - boty jsou její jediný oděv, stehna rozevřená, ukazováčkem si rejdí po klitorisu a na tváři má fixní, zuby odhalující úsměv.
„Úsměv…dobrý, supr… roztáhni si kočku, ať to vidím… erotický výraz… prožívačka.“ Monika přivře oči, jako kdyby tušila šlehnutí blesku, který rozhodí její stín po žlutých tapetách s válečkovým vzorem. Nikon automaticky převine, Martin se zeptá: „Blesklo to?“
„Jo, blesklo.“
„Nech ty šňůrky od podvazků jen tak viset jako penisy znásilněných mužů,“ hecuje Martin. Dan Landa k tomu pěje o hoších… smutných a ztracených.
Za chvíli v tom samém rohu toho samého obývacího pokoje se sektorovým nábytkem, který pamatuje Husákovu inauguraci, Moniku střídá Gabriela. Majitel bytu 2 + 1 výslovně zakázal Monice s čímkoli ze zařízení hnout, jediným otiskem její přítomnosti jsou suché obilné klasy ve flašce od Finlandie a kalendář Pamely Anderson. „Tuhle holku jsme museli z agentury vyrazit, nevydělala si,“ prohodí Zdeněk. Jo, se Zdeňkem je sranda.
Gabriela přišla z koupelny z chodbičky v modrých latexových šatech. Zpočátku jsem její civilní podobě nevěnoval pozornost, ale teď věnuji. Vlasy vyčesané z čela zvýraznily obličej.
„Ne takovej drsnej výraz… malinko se pousměj… záhadně… ukaž kočku, roztáhni si ji… nohu na sedák… erotický výraz.“
Gabriela zcela zavře oči, její řasy se stisknou jako lis na plátek citrónu a rty vypoulí do perfektního kruhu. Paže překřížené přes prsa, malíčky si roztahuje vnitřní pysky své vyklenuté „frndy“. Zrcátko v Nikonu práskne. Martin ve starých výtiscích Lea nalistuje další pózu, která se mu zamlouvá, a chce po Gabriele, aby ji provedla. „Je to snazší než sáhodlouze vysvětlovat.“ Obraz vydá za tisíc slov. Gabriela si obkročmo sedá na krychlové sedátko, které Martin tituluje „bobánek.“ Hlavu do diagonály, dlaně na bradavky. Zdeněk ji pozoruje uvelebený v gauči, cpe si do pusy křupky - jako ten chlapeček: „Bjůtyfl!“ Já sedím v opačném rohu a říkám si, jestli by mi měl stát. Asi by měl. Kde jinde se mi stává, že se přede mnou holky svlíkají? Nestojí a možná se nudím - trošku.

„Hlavní rozdíl je, že zatímco ostatní časopisy jsou o sexu, České ložnice jsou především o lidech,“ popisoval své snažení šéfredaktor Petr Stránský. „Klasické porno je jako divadlo, herci hrají svoje role v perfektně nasvícených dekoracích, zatímco u nás jsou k vidění normální lidé z ulice a to je, myslím, pro čtenáře vzrušivější. Stejně tak k té nedokonalosti modelů patří i ne úplná technická dokonalost fotografií. Sledujeme trend, který vyvstal na konci devadesátých let.“

Soukromí druhých dnes nepředstavuje střeženou hodnotu. Není to něco, po čem byste museli úpěnlivě slídit. Požadavek na individualitu, ojedinělost, jedince, která ospravedlňuje jeho existenci, se v drtivé většině realizuje právě v soukromí. Logicky - s čím jiným tedy vyjít na trh? Soukromí druhých si vás najde, přichází přímo za vámi - prostřednictvím talk-show, reality-show, webových kamer, amatérského porna.
S fotografem vydavatelství PK 62 (kromě Ložnic i tituly Leo, Extáze, Flirt, Markýz) Martinem, jsem si dal sraz na desátou dopoledne pod vocasem. Kde jinde, že? Tam už čekal Zdeněk, který dnešek produkčně jaksi zajišťoval. Po jednom modelovi, co vybouchl, protože jeho ksicht i pinďour jsou příliš okoukaní, slečně s evidentně odbytým chirurgickým zákrokem na frňáku, které se Zdeněk elegantně zbavil - vzpomínka na její nos ještě k večeru dokázala pobavit - a čtyřech stovkách provolaných na kreditu, sehnal náhradníka se spolehlivou erekcí na pátou odpoledne. To pro mě znamená celý den v pornu. Ejchuchů!
„To mi takhle jedna volala, ptám se jí, jste hezká? Přijeďte jen, jestli jste hezká a máte velký prsa. To víš, že jo! Vona říká - Jo, hezká jsem. Pak se vobjevila, měla jedničky a nejmíň devadesát kilo,“ zoufá si Zdeněk z královédvorské agentury Gabriela, had na zádech jeho džísky řeči neposlouchá, kroutí se po dolní čelisti a prolézá očními otvory vybělené lebky. Zdeňkův mobil je obouchaný a izolepou sflikovaný, často lítá vzduchem. Na čem si vylejvat vztek, když volaný je nedostupný?
Dveře jednoho z bytů, jednoho z paneláků, jedné ze zastávek, na trase stopětasedmdesátky otevře Monika v teplákách z denimu a tričku. „Tak tohle je ta šeredka, co budeme fotit,“ Martin zkouší prolomit ledy, ale jako humor to nezabralo. Šminky rozházené po stolku v obývacím pokoji zabírají polovinu plochy. Gabriela je v koupelně. Gabriela není shoda jmen, Gabriela je majitelkou agentury Gabriela. Dobře se to pamatuje. Monika uvařila kávu a zvýrazňuje si pusu nánosy - vrstvu na vrstvu - červené kurevnické rtěnky. „Aby mě nikdo nepoznal.“ Není cukr. Myslí si, i Martin si to myslí, že pro něj Zdeněk už šel. On se zatím s Gábinou zavřel do vedlejšího pokoje. Jejich vztah není ryze pracovní. Kafe stydne, když se znovu objeví, je ve znatelně lepší náladě, mluví a jazyk má podrážděný voňavkou z Gábinina podpaží.
Martin se vzteká nad hořkým turkem, vyžádá si od holek občanky, kontroluje věk a vypisuje smlouvy pro honoráře. „Když jsem se v devětaosmdesátým vrátil z vojny, začal jsem fotit. Hodně mě ovlivnil Saudek a Kuščynskyj. Zvlášť spojení přírody a ženského prvku mě hodně zajímalo, fotil jsem je nejprve venku. V pornu se pohybuju od počátku devadesátých let a pořád mě to baví. Hodně si užívám SM stylizace,“ popisuje mi svoje debuty.
„Ukaž kočku,“ je hláška, kterou z dnešního dne nezapomenu.

Třetihorní nosorožec rodu Indricotherium s dlouhým krkem okusuje listy až z horních větví stromů, úlomky odpadávají od čelisti, snášejí se k zemi jako kdyby do kamery.
„Vo co, že je to převlečená žirafa? Teda jestli něco obdivuju, tak jsou tyhle chlápci, co to dokážou, takhle naprogramovat, že je to úplně neskutečný. Nepoznal bys to,“ Zdeněk komentuje dění na obrazovce v rohu u stropu hospody.
Je vepřový den, z lístku byla už jen zabijačková polívka, prejt a kroupy. Monika a Gabriela sedí naproti mně přes stůl. Oblečené. Vypadají jako afektované studentky VŠE s průměrným prospěchem. Čekáme, až se funkční model přiřítí z práce. Žádám Martina o stručný nástin budoucích událostí.
„Teď až přijde ten frajer, pojedeme nejdřív takový foto-seriál. Vyhrajte den s dívkou Lea, kde se on - bude jako ten výherce - jako s Monikou někde v kavárně seznámí a ona ho pak vezme k sobě domů, kde mu udělá striptýz. Tím to ale neskončí pojede se až dokonce, soulož, klasika pět poloh, a ta zase půjde do Ložnic.“
Monika a Gabriela dnes představovaly amatérky, odehrály i odvážné čtenářky Lea, co chodí navostro a svlékají se v ulicích s výtiskem svého zamilovaného časopisu v ruce. No, dobře, zamilovaného úplně nesedí. Ale bylo k popukání vidět chlápka, jak hamtnul na brzdu padesát metrů před křižovatkou, když v zpětným zrcátku zmerčil ňadra. Předměty v zrcadle se mohou jevit blíže, než doopravdy jsou. Moniku ještě čeká být dívkou Lea a partnerkou v páru do Českých ložnic. Holka se musí otáčet.
„Je vlastně nějak důležitá autenticita?“ ptám se na autenticitu. „Když je v Ložnicích anoncováno, že jde o amatérky, a obě holky i kluk, co teprve přijde, jsou z agentury?“
„Důležitý je, že to jsou všechno český holky, nafocený u sebe doma amatérským způsobem a v tomhle případě to odpovídá,“ opáčí Martin.
Už se neptám. Okamžitě si vybavuji fotoromán z poslední dvoustrany zářijových Ložnic. Na zahrádce restaurace si to rozdávají dva hosté se servírkou, cpou jí tam párky. Romana, Daniel a Ondra, prý severní Morava v červnu. Jeden z chlapů má epesní plnovous, takže to vypadá, jako byste načapali Abbu v zákulisí. Jenomže nad stolkem je emblém piva Erdinger. „Možná jsme ji přejali z Německa, ale vidíte, že charakterem našemu časopisu odpovídá,“ říkal Petr Stránský, když jsem mu sérii ukázal. Aha, ne Romana, Daniel a Ondra ale Ulrike, Günther a Wolfgang.

Skutečné domácí záběry většinou nesplňují základní pravidla porna. Když už mají lidé odvahu sami sebe fotit, většinou je to bez obličeje, nebo není dobře vidět na spojení a konkrétní akci. Proto volíme cestu, že zájemce navštíví náš fotograf. V současnosti razíme trend hezčích amatérek, taky říkal Petr Stránský.

V případě Českých ložnic nebo A-Sexu (zrcadlový titul vydavatelství MP Media) nejde o amatérismus, nýbrž o amatérizaci. Autenticita je stylistickou konvencí, která musí být formálně naplněna. Soubor vyjadřovacích prostředků, jež představuje přímý blesk, drobná neostrost a nedbalá dekorace, mají stejnou funkci jako přikrášlený text o choutkách fotografované holky. Vše podporuje jeden příběh, jednu fikci, která se maximálně zeskuteční a nabídne čtenářovu naturelu. Líbí - vyber si, vyhoň si, nelíbí - nasliň prst a listuj dál. Na stejném principu lze vystavět i gag do pořadu typu Neváhej a toč! a vydávat jej za spontánní produkt náhody. Neexistující pár inscenuje soukromí existujícího páru. Až na prostou zjevnost nahoty není nic úplně, tak, jak se nabízí. Ne že by se lhalo, jen verze, k níž všechny indicie vedou, není tou pravou, skutečnost je vždy o kousíček vedle.
„Sice konkrétní situace může být vymyšlená, ale není to nic, co by se normálně nedělo. Dlouhodobý soužití ve třech a podobně. Jenže lidi, kteří tak opravdu žijí, by do médií nevlezli,“ podotýká Zdeněk.
Zpět do hospy. Přišel Petr. „Ježiš, to bude pedofilie,“ ozve se Martin. Ačkoli třiadvacetiletý, Petr vypadá maximálně na sedmnáct. „Takže chlapče, co po tobě budu chtít. Až dopiješ pivo a jestli neusneš, půjdeme domů k ní, ona ti udělá striptýz.“
Dědek, k němuž jsme si přisedli a který se už chystal odejít, si rychle přiobjednal nakládaný hermelín, aby mohl poslouchat. Martin pokračuje: „Pak klasicky lízání, kouření, šedesát devítka, pět různých poloh, to znamená misionář, spoon a tak podobně, budu vám říkat - znáš spoon? - nakonec cumshot do obličeje. Tam budeme potřebovat gel, protože standardně tři až šest mililitrů semene nestačí. Můžeme to sfouknout velice rychle.“
Zdeněk polyká poslední sousta krup, zhnědlá krev mu ulpí na zubech a stažením rtů z nich mizí. Uvažuji, zda sex vždy nutně souvisí s násilím a mocí.

Stalo se, že za námi až do redakce přijel pár, měli poslední dvacetikorunu na tramvaj a byli rozhodnuti pózovat, aby nějak vyřešili svoji finanční situaci. Tak jsme je vyfotili rovnou v kanceláři a odjížděli s honorářem. Finanční motivace je mnohdy značná, ukázat, předvést se, exhibovat, chtějí jen některé mladé holky. Nejvíc zájemců máme právě ze severní Moravy, není vyloučeno, že je to v přímé souvislosti s nezaměstnaností, taky říkal Petr Stránský.

„To je hezký bydlení. A to tu bydlíš sama?“ ptá se Petr Moniky.
„Sama.“ Okna bez závěsů, odevzdaná pohledům zvenčí. Žluté tapety s válečkovým vzorem opticky zmenšují stísněnou ložnici. Oba se už osprchovali, dokázali si zapamatovat svá jména, nyní sedí na kraji postele, jejíž matrace se propadají k podlaze. Není dostatek šprušlí, rozvrzaná konstrukce.
„Tak děti, jdeme šukat,“ Martin zakládá film do nikona. Po sáhodlouhém telefonickém hovoru s bývalou manželkou se příjemný povídálek proměnil v strohého autoritáře. Pár se neohrabaně pohybuje po matraci, chrání se před hledáčkem, ve fotografovi roste nespokojenost.
„Užs někdy fotila porno?“
„Ne, nikdy,“ odsekne Monika.
„Nezlob se, ale nechováš se jako profesionálka. Když říkám pózuj, tak se máš natáčet na mě. Když říkám open nebo vé, tak potřebuju, abyste to dělali na objektiv. Myslíte, že potřebuju vidět vaše záda? Uznávám, je to nepřirozený. Když normálně kouříš, tak prostě zaklekneš a jedeš. Jenže porno je vo nepřirozenejch pozicích. A čím víc vás budu muset stylizovat, tím hůř to půjde.“
„Možná bychom měli být v pohodě, abychom se uvolnili a šlo to,“ Petr se snaží ochladit atmosféru, jeho klátič s předkožkou připomínající pletený rolák do sychravých časů zvolna tuhne. Naštěstí nemá natolik strašidelné rozměry, aby mě hodil do deprese.
„Dobře, tak jedem. Lehni si, roztáhni nohy a ty ji lízej…“ Petr položí ucho Monice na břicho a vysune jazyk k jejímu vyholenému klínu.
„Nech mu péro na pokoji… Zase… Můžeš mi říct, proč mu na to péro šaháš?“
„Aby to šlo rychlejc.“
„Dobře, já teď půjdu ven. Až budete moct, zavolejte.“
Zvedám se ze svého stanoviště na peřiňáku a opouštím taktéž ložnici. Představa, že jsem v místnosti minimálně přebytečný, je správná představa. „Devět z desíti mužů před objektivem není funkčních,“ vybavuji si slova Petra Stránského, ujišťuji se, že se mi ani jednou za celý den nepostavil. Nepostavil. Vlastně to v lecčems bylo stejné, jako kdyby se fotily skleničky, jenže skleničky se nefotily. Až se dnešní snímky objeví v časopise, i když tomu vše bude nasvědčovat, Monika nebude Monika, Petr nebude Petr, sperma v obličeji nebude sperma v obličeji. Přestože jsou stále fotografy, pisálky a modelkami, fotograf s profesionálním vybavením schválně prasí osvětlení, písmák zakopává o slova, banalizuje svůj styl a modelka bez úzkostí tloustne. Hraje se na kozatou sousedku z vašeho baráku, hraje se na realitu (po níž nikdo nechce, aby realitou byla), a to vzrušuje nejvíc.
Z ložnice do obýváku, kde se Zdeněk s Gabrielou dívají na Pálí vám to, je slyšet Moničin hlas:
„Můžeme!“