Voloďa - Sociálně invalidní hippie

Voloďu jsem poprvé viděl v - dnes již historickém - squatu střešovických Medáků na přednášce o dánské Christianii. Následně ho sehnat nebylo ovšem vůbec jednoduché, protože tento programový hippie nemá mobil ani pevnou telefonní linku. Nakonec jsme se ale sešli a nadvakrát natočili svéráznou původní podobu následujícího rozhovoru. Voloďova ruština je totiž lehce stříknutá češtinou, občas se mihne i nějaký polský či slovenský výraz. Hovor se točil kolem jeho původní vlasti, kde strávi

ZIVEL Pobyl jsi několik let v sovětském vězeňském táboře a svoje zkušenosti jsi vylíčil v románu Zápisky pasažéra. Jak ses do něj dostal a jak tě to poznamenalo?
Od roku 1974 jsem se hlásil - a hlásím pořád - k hippies. V roce 1978 jsme s kamarády šířili a distribuovali do schránek Deklaraci lidských práv. Nemysleli jsme si, že je to politika nebo disidentství, měli jsme prostě za to, že by lidé měli vědět, že mohou volně cestovat, bydlet, kde chtějí apod. Z právnického hlediska jsme v SSSR nic neporušili, Deklarace nebyla zakázaná, v roce 1975 ji Brežněv v Helsinkách podepsal. Ale nás za její šíření chytili a odsoudili. Měl jsem tři paragrafy: sedmdesátý - antisovětská agitace a propaganda, a pak ještě 209 (potulka a příživnictví) a 198 (nedodržování trvalého místa pobytu). Dostal jsem šest let koncentračního tábora a odseděl jsem je až do konce, propustili mne v osmdesátém čtvrtém.

ZIVEL Jak jsi jako svobodomyslný člověk tábor snášel?
Byl jsem na tom lépe než většina mých tehdejších kamarádů, protože oni pocházeli převážně z intelektuálských rodin, zatímco já jsem už dva roky předtím, než jsem se dostal k hippies, fakticky bydlel na ulici s takovými drobnými zlodějíčky. Proto jsem prostředí v kriminálu z jejich vyprávění už ze 70 procent znal, znal jsem poměry v lágru, táborový slang i tamní zvyky, a pohyboval jsem se tam jako ryba ve vodě. Ne nijak velká, ale také ne malá, taková průměrná. Ze mne sovětský lágr neudělal disidenta, jsem hippie, ne disident. Ale antisovětčíka, to ano. Do pobytu v lágru jsem byl k SSSR indiferentní, myslel jsem si my si děláme svoje, oni si dělají svoje a jsme jakoby mimo. Po lágru jsem pochopil, že Sovětský svaz a já, to nejde vůbec dohromady. A také jsem pochopil - ti bachaři, kteří nás buzerovali a mlátili, ti nebyli přivezeni z Izraele nebo z Ameriky, to byli sovětští lidé.

ZIVEL Myslíš, že byli něčím výjimeční?
Ne, nešlo o žádnou spodinu, prostě průměrný sovětský člověk. To prostě patří k ruské mentalitě. Rusové nemilují ty, kteří jsou jiní. Za dlouhé vlasy tě doteď můžou v Rusku zmlátit, nebo za jiné oblečení, za korále apod. Když začala perestrojka, očekával jsem (a asi nejen já), že bude sovětský Norimberk a ti lidé půjdou před soud. Ale v Sovětském svazu nebyla za tuto dobu ani jedna osoba postavena před soud, Ani jedna, dodnes. Vlastně se nic nezměnilo a jakmile jsem to pochopil a jakmile to šlo, tak jsem utekl.

ZIVEL Jak vás vlastně chytili?
To vím celé od vyšetřovatele, nedělal s tím žádné tajnosti. V sedmdesátém osmém roce byl v celém Rostově na Donu, což bylo tehdy zhruba miliónové město, rozmnožovací přístroj víceméně podobný modernímu xeroxu pouze jeden. Možná měli ještě nějaký v tamním KGB či na milici. Ale v „normálním“ prostředí byl pouze jeden, a to v Institutu vodní dopravy. Tam pracoval jako noční hlídač jeden z našich kamarádů a klíč od té místnosti byl na zdi v malé skřínce, která byla zamčená a přes zámek byl papír s razítkem. No a - jak jsme zjistili - když se skřínka z toho hřebíku sundala, inkriminované klíče zůstaly viset na zdi. Na dveře ke kopírce sice také dávali papír s razítkem, ale bylo možno vzít konvici s párou a papír sundat tak, aby se nijak nepoškodil a pak ho zase v pořádku vrátit. Všechno jsme sice provedli správně, ale problém byl, že všechny rozmnožovací přístroje v Rusku jsou registrované, takže lze snadno identifikovat, kde byly ty které materiály kopírovány. Navíc 95 procent výtisků, které jsme namnožili a rozdali do schránek, lidé odnesli na KGB. Těm zbývajícím pěti procentům jsme připravili velký problém, protože nic neohlásili (většinou u výslechů tvrdili, že „to“ vyhodili). Skutečné vyšetřování vlastně nebylo vůbec žádné. Náš kamarád, který byl jakoby náš šéf, říkal: nebudeme nic zapírat, řekneme pravdu - nevěděli jsme, že to není legální. A tak jsme vypovídali všichni: „Brežněv to přece podepsal, tak co...“ Vyšetřovatel nám pak říkal: „Brežněv může podepsat, co chce, ale proč jsi to dělal ty?“

ZIVEL Jací lidé byli v táborech?
Sovětský svaz nechtěl „dělat“ moc politických vězňů. Ta špička disidentského odporu, ti byli zavřeni v politických lágrech, které ovšem oficiálně vůbec neexistovaly. Ty méně známé pak soudili - podobně jako u vás - za výtržnictví, potulku, příživnictví apod. Dávali je prostě do obyčejných lágrů, a pouze tu špičku, kterou nemohli soudit za takovéto věci, soudili za politiku. Ruské pracovní tábory měly mnoho ubytovacích baráků. Do nich rozdělili vězně tak, aby byla v jednom baráku vždy jen jedna osoba odsouzená za politiku.

ZIVEL A složení?
Když mne v sedmdesátém osmém spolu s mými kamarády soudili, tak platila vyhláška z roku 75 proti chuligánství. Tzn., že v té době byla zhruba třetina odsouzená za chuligánství, třeba když se lidé porvali v hospodě nebo někdo nadával z nejrůznějších důvodů v obchodě nebo na jiném veřejném místě. Nebylo to proto, že SSSR by chtěl tyto lidi někam uklidit, ale protože potřeboval levnou pracovní sílu. Další třetina, to byli profesionální kriminálníci, kteří podle tehdejší sovětské propagandy v SSSR neexistovali, prostě ti, kteří se kriminální činností živili. A poslední třetina, to byli lidé jako já, kterým se slangově říkalo pasažéři, což znamenalo, že se tam dostali omylem. Třeba jeden pán měl dobrou práci a dobrý plat a byl na návštěvě u kamaráda, tam se opil a když odešel, vzal omylem s sebou jeho hodinky. Nechtěl krást, ale dal si je do kapsy. A jeho kamarád nevěděl, že to udělal on, a nahlásil to na policii. Když je dostal s omluvou zpátky, chtěl na policii oznámení zrušit. Tam mu ale řekli, že to nejde, protože už na to dali razítko a řekli si o adresu toho kamaráda a ten za to pak dostal dva roky. A takových lidí byla v táboře zhruba třetina, u nich čteš jejich papíry a brečíš přitom.

ZIVEL Když tě pustili v osmdesátém čtvrtém - těsně před začátkem perestrojky, bylo cítit ve vzduchu nějakou změnu?
Po propuštění jsem měl rok ochranný dohled a dělal jsem načerno barmana. Ten dozor znamenal, že jsem musel dvakrát týdně dorazit na milici, říct jim, že jsem neutekl. Po desáté hodině večerní jsem nesměl vyjít z bytu. A v neděli jsem nesměl vycházet vůbec - pokud nepracuješ, ven nesmíš. To bylo na rok, když dozor třikrát porušíš, jdeš zpátky do lágru. Proto jsem ten rok pracoval a když dozor skončil, začal jsem cestovat, ale nejdřív pomalu a opatrně, s dřívějšími kamarády jsem se už nesetkal a od roku 87 jsem začal cestovat úplně jako dřív. Potkal jsem řadu nových přátel mladých i stejně starých jako já. Změnilo se klima, ale předtím, než se změnilo -
to popisuju ve své brožuře, kterou jsem před třemi lety vydal v českém samizdatu (Pestré louže v šedém blátě - historie hippies v SSSR) - bylo takové období, od počátku osmdesátých let po perestrojku, kdy si hippies mysleli, že ta doba nikdy neskončí. Bylo to velmi depresivní a celé hnutí prorostlo drogami a alkoholem, protože nebylo vidět žádné světlo naděje.

ZIVEL Podařilo se tehdy uspořádat nějaké větší akce?
V letech 87/88 začaly fungovat festivaly, to byla taková podivná doba, která trvala do počátku devadesátých let. Bylo to období zmatků, milice nevěděla, koho mlátit - disidenty, hippies, nebo někoho jiného. Tehdy se dělaly nenahlášené demonstrace a když je milice chtěla rozehnat, tak to nešlo, protože existovaly různé příkazy - nelze mlátit, máme perestrojku. Jenomže pak přišla ruská podoba kapitalizace a já pochopil, že už nic nebude, a odešel jsem.

ZIVEL Chybí ti Rusko?
Já s tím státem ani tamní společností nemám nic společného, mám úplně jinou mentalitu. Ale mnoho mých kamarádů hippies tam zůstalo, prostě tam chtějí žít. Jenomže, když tam jdeš po ulici, musíš se opatrně dívat kolem sebe i za roh, jestli tam nejsou holé lebky, kteří ti dají přes držku, a mně se tohle prostě už dál nechtělo absolvovat.

ZIVEL Jsi v kontaktu s těmi, kteří v Rusku zůstali?
Ano, od devadesátého sedmého roku, od té doby vychází legální hippiesácký časopis, dokonce registrovaný. Vydává ho jedna starší dáma - taková poctivá, ale elitářská hippiesačka. A mám samozřejmě i další kontakty. Dřív kamarádi z Ruska nepotřebovali k cestě k nám vízum, takže sem běžně jezdili přátelé z Ukrajiny i z Moskvy. Teď máme problémy, protože při pozvání musíme mít pro každého návštěvníka z Ruska na kontě 42 tisíc korun kvůli případné lékařské péči apod...

ZIVEL Jaké knihy jsi napsal, které z nich vyšly česky a v jaké podobě?
Napsal jsem celkem jedenáct knih. Česky vyšla jedna v kamenném nakladatelství - Bez hrdinů (Maťa 1998), ta popisuje pobyt v českém táboře pro uprchlíky, strávil jsem v něm jednu zimu. A s kamarády jsme v samizdatu vydali Pestré louže v šedém blátě - dějiny sovětských hippies. Je to kniha stručná, ale velmi důležitá. Začíná na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a končí mým odchodem z Ruska.

ZIVEL A rukopisy?
Zápisky pasažéra (Zazabornyj román) jsem už zmiňoval, ten popisuje pobyt v ruském lágru na Sibiři. Další je Historie ruského podsvětí, knih o tomto tématu je spousta, ale píší je buď vědci nebo vyšetřovatelé, ale moje kniha je psána z hlediska uvězněných příslušníků podsvětí. Pak jsem napsal knihu Terra inkognita o budoucnosti Ruska, které už neexistuje, a na jeho bývalém území žijí divoké kmeny, které jsou pozorovány komisaři OSN. Je to kniha o tom, co se může stát, když je nějaká země izolována. Jediná další moje kniha, která existuje v českém překladu - přeložila ji moje žena - je Anděl s papírovými křídly. Pojednává o hipíkovi Michaelovi z Moskvy, který emigroval do Francie a pracuje v Disneylandu jako Mikymaus. Ukázka z této knihy vyšla v revue Labyrint.

ZIVEL Jak ses dostal z Ruska a co jsi dělal potom?
Zpočátku jsem neměl konkrétní představu o tom, ve které zemi budu bydlet. Utekl jsem z Ruska nelegálně v únoru 93. Kamarádi z Vilniusu mne převedli do Polska. Šli jsme po staré železniční trati, všechno tam bylo opuštěné a v místě státní hranice byla závora se zámkem a cedulí s nápisem, že se tudy nesmí. Na jedné straně v ruštině, na druhé v polštině. V Polsku jsem pobyl půl roku, mám tam spoustu kamarádů. Tehdy jsem měl ještě družku a dvě naše děti, ty jsem ztratil v českém uprchlickém táboře. Dvakrát jsme chtěli přejít do Německa, ale to se nepovedlo. Pak nás jeden náš kamarád převedl do ČR. Cestu znal velmi dobře, za bolševika ji absolvoval mnohokrát, jednak se samizdaty a jednak za jídlem, protože v Polsku v době výjimečného stavu hippies, kteří neměli trvalý pobyt, nedostávali lístky na jídlo. V ČR jsem a bydlel v pražském squatu Zlatá loď a později ještě v táboře v Červeném Újezdě. Tam jsem se rozešel s přítelkyní, z tábora jsem odešel a potkal se se svou nynější ženou. Brali jsme se v roce 1999.

ZIVEL Pak už to bylo jednoduché?
Ne úplně - nejprve jsme se ilegálně vrátili do Polska, pak - opět ilegálně - jsme projeli celou Evropu. Nakonec jsme se vrátili do ČR a já požádal o azyl znovu. Jeden z důvodů, proč jsme zůstali tady, byl, že v Holandsku by mi sice politický azyl dali, ale Markétě jako Češce - v ČR přece demokracie - ne. Nechtěli jsme si nijak vymýšlet a vrátili se proto do Čech. Přes čtyři měsíce jsem byl v Zastávce u Brna, než se Markétě podařilo mne odtamtud dostat, dokonce jsem v mezičase držel jeden den hladovku, aby mi vyřídili papíry, které mi měli dát do čtrnácti dnů a já na ně čekal čtyři měsíce.

ZIVEL Co si myslíš o hippies dnes?
Pro mladé hipíky jsem trochu zvláštní patron, když říkám, že hnutí zemřelo, což je moc dobře. Protože každé hnutí se chce stát stranou a strana znamená moc. V šedesátých letech tu byli třeba yuppies Abbieho Hoffmanna, což byla sice napůl legrace, ale napůl seriózní směr. Proto říkám, že je dobře, když hnutí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zemřelo. Zbyli pouze lidé - ať už jako jedinci nebo malé komuny - a těm zůstaly ideály šedesátých let. Někteří se transformovali v Rainbow people nebo jiné směry.

ZIVEL Jaké máš duchovní a duševní zdroje?
Zajímavá otázka, protože já jsem takový úplně divoký muž. Maturitu jsem dělal v kriminále, protože v SSSR od roku 1975 musel mít každý občan střední vzdělání, a tak to doháněl stát i v lágrech. Informační zdroje tehdy žádné moc nebyly. Mám prostě v hlavě takový mix - nevěděl jsem třeba, co je to jóga, dlouho jsem neznal zenbuddhismus apod.

ZIVEL Čteš české knihy?
Máme v knihovně Magorův zápisník, ten velmi koresponduje s tím, co jsem prožil v lágrech. Pak mám moc rád Karáska.

ZIVEL Jaké máš rád filmy?
V osmdesátém osmém mi bylo třicet let a viděl jsme poprvé film, který je na Západě úplně běžný - Zeď. V Rusku kultovní filmy prostě nebyly k dispozici. Možná existovaly nějaké byty, kde bylo video - to si děti partajníků, které nosily dlouhé vlasy, hrály na hippies a měly na videokazetách kultovní filmy. My jsme naproti tomu milovali animované filmy pro děti, v Rusku zvané multfilm. Mezi nimi byl dokonce jeden, který byl jako dělaný pro hippies - jmenoval se Brémští muzikanti a všechny písničky, které v tom filmu zpívali, byly úplně hipísácké. Sovětští hippies si ten film vzali za svůj. Hlavní hrdina tam zpívá: Naším cílem je poddat se osudu, Kremlu svádění nám nenahradí svobodu. Nebo jiný film, ten vypadal zase jako pro feťáky. Byl to film o zvířatech, která tam mluví jako zfetovaní lidé. A v sedmdesátých letech, když jsme cestovali po střední Asii, chodila naše partička s chutí na vojenské, ba přímo militaristické filmy. Byly překládány do místních jazyků - kazaštiny, kirgizštiny apod. Ani jednou jsme se nedodívali, vždycky nás vykopli. V jednom filmu třeba přijde Borman za Hitlerem a říká: Salam alejkum Hitler aga a Hitler mu odpovídá Alejkum a salam Borman aga. Mohli jsme se potrhat smíchy.

ZIVEL Čemu se vlastně - kromě literatury - věnuješ?
Před více než půl rokem jsme zaregistrovali takový spolek, chtěli jsme pro něj požádat o granty u Sorose a dalších nadací, ale peníze nám nedají, takže budeme peníze získávat bez nich. Velkou část grantů ti dají, když spolupracuješ s obcemi, a my máme ve spolkových stanovách, že od státu nic nechceme, ani mu nechceme nic dát, protože to, co děláme, je určeno lidem.

ZIVEL A čemu se budete věnovat?
Jmenujeme se Centrum pomoci a koordinace vzájemné pomoci sociálních invalidů. Sociální invalidé jsou lidé, kteří pracují, když chtějí pracovat. Řekněme třeba část výtvarníků jsou sociální invalidé, nepracují osm hodin denně, pracují, když mají inspiraci a náladu. Třeba velká část hippies jsou právě sociální invalidé a většinová společnost je diskriminuje. Chceme zařídit malé centrum s dílnami. Každý sociální invalida by mohl do těch dílen dorazit, kdy chce, a trochu si vydělat. Bude tam třeba recyklace hadrů nebo batikování, keramická dílna apod. Výrobky se budou prodávat. Začít chceme právě s tou recyklací hadrů, máme jeden šicí stroj - já na něm umím - a dílničky budou zpočátku v bytech, kde ti sociální invalidé bydlí.
Je velký rozdíl mezi sociálním invalidou a flákačem. Protože flákač vůbec pracovat nechce. Zatímco sociální invalida má vrchol aktivity a vrchol pasivity. Když má sociální invalida vrchol aktivity, dělá happeningy,vydělává na živobytí, vydává samizdaty apod. Ale tyto vrcholy aktivity nekorespondují s vrcholy aktivity většinové společnosti. A když je vrchol sociální pasivity, může mít sociální invalida hlad, nemusí jíst třeba několik dní a nemůže nic vydělat. I v demokratických státech mají lidé s existencí sociálních invalidů problémy a nechtějí jim tento statut uznat. Ale existují země, jako třeba Holadsko nebo Švédsko, kde už je berou na vědomí alespoň sociologové. Prostě lidé bez práce, kteří nejsou flákači, jsou jistým způsobem divní.

ZIVEL Čili prozaická otázka na závěr, čím se živíš?
Náš spolek nemá placené funkce - takže jsem neplacený odpovědný ředitel. V cizině se živím pouličním prodejem vlastních obrázků a výrobků. Tady - ačkoliv mám pracovní povolení - nikdo mne bez občanství nezaměstná. Jsem živ z toho, co vydělá manželka. Až bude fungovat náš obchůdek, budu tam prodávat své výrobky.