Kuriozita pohlaví

Rozhovor s jeffrey eugenid(es)em, držitelem pulitzerovy ceny, který rád eminema nezbývá než připustit, že na sebevraždě panen je něco těžce erotického. těžce jako hmatatelná vůně sametu a lilií v balzamovačství. Věčná nevinnost. virgin suicides napsal před 10 lety. adaptovala sofia coppola se soundtrackem od air a grafickým designem mika millse. nostalgie, melancholie, rozklad, stárnutí, smrt času, hořkosladkost, adolescentní sex, život střední třídy na americkém předměstí a suchý černý humor.

Loni Middlesex, řecko-americká rodinná sága, sociální portrét Ameriky 20. století a současně Bildungsroman s hermafroditem v hlavní roli. Ani ta zatím česky nevyšla. ‚Platón šel tak daleko, že považoval hermafroditismus za původní stav. Bylo nebylo a najednou jsme byli muži a ženy a teď musíme posílat bonboniéry na Valentýna. Muži jsou zvědaví, jaké by to bylo, být ženou a naopak. Můj vypravěč to ví a poví.‘ Chceme vědět, co se děje na dámských toaletách, socializační svatyni, kde se používají výrobky, jejichž regálům se muži v krámě podvědomě, ale obezřetně vyhýbají. Popis pánských záchodů z hlediska 14leté ženy/muže-novice je zážitek. Konečně můžeme společně upozornit na křivdu páchanou na dnešních mužích, největší sexismus - nemáme na záchodech zrcadla. ‚Musel jsem dát ženské zkušenosti důvěryhodnost. Dokončenou knihu jsem dal Karen, mé ženě, a několika dalším ženám. Tahle konzultační skupina mi potvrdila, že mám ty citové věci správně. O čem jsem toho moc nevěděl, byl lak na nehty. Calliope Stephanides, čtrnáctiletý mužský pseudohermafrodit a student dívčí školy - c‘est moi.‘ Řekněme si to na rovinu, Eugenides, spisovatel staré školy, si popis scén v holčičích sprchách vychutnává. A jako lidi, co žili v cizí zemi, zajímá se o otázky identity. Pocit expatriota, imigranta a emigranta je a bude čím dál rozšířenějším pro víc a víc lidí.
Nemotorný, stydlivý, tuhý, dlouho nevylézal z pracovny. ‚Většinu života jsem strávil sám v pokoji. V tom jsem hodně dobrej. A vím, že to tak bude zítra a pozítří a popozítří. I když do toho přicházejí čtení a tak, v jádru ten život zůstává stejný.‘ Po hodině uklidňování je vnímavý, přímo tetelivě vrtící se v popelišti Americany; odváží se i do vtipu. Křehký a tvrdohlavý člověk -
jak uzavření bývají. Pak se zas želví hlava rychle stáhne. Jako by mě svým „rychle, co ode mne chcete“ jak policejním průhledným štítem neustále odstrkoval. Když mluvím, mračí se a tváří jak by myslel na to, že nechal zapnutou žehličku, nebo že musí kvůli Pulitzerovi k zubaři. Možná takový není ve dnech, kdy Pulitzera nedostává.
Pulitzer. Já to ještě nevěděl. Nevím, jestli to věděl on. Muselo to být někdy ten den. Za ‚význačnou fikci amerického autora, nejlépe věnující se životu v Americe‘. „Udílení cen a Festival spisovatelů Praha se náhodou krylo, řekl jsem si, že aspoň budu daleko od Ameriky a když prohraju, budu pít spoustu Pilsner Urquell. Náhodou jsem vyhrál, takže jsem pil spoustu Bohemia sektu. Další skvělá věc je, že tohle město je slavné díky autorovi Proměny a to je téma mé knihy. “

jak se vyrovnáváte s tendencí si při vzpomínkách idealizovat realitu?
Nikdo mě nikdy neobviňoval, že píšu o hezkém dospívání. Sebevražda 4 dívek… Většinou mi říkají opak.

nemůžete popřít, že to bylo pravděpodobně nejlepší období v životě chlapců, kteří je špehují. a dívky žádné jiné nedostaly. na s. 198 píšete: „ta píseň, která nás, i teď v muzaku obchoďáků, nutí se zastavit a zírat zpět do ztraceného času.“
Sebevraždy zarazily jejich vývoj a chlapci-vypravěči nikdy nedospěli. Stále tam jsou i jako dospělí. Nevím, jestli proto, že to byla nejlepší doba jejich života, nebo proto, že se s ní příliš citově a eroticky svázali.

virgin suicides staví na ideách a obrazech podobných romantismu 19. století, prerafaelité, najády, zemřít mladý, sebevraždou…
Při psaní jsem na nic takového nemyslel. Často mi předhazují gotické prvky, nebo starořeckého vypravěče… Nic z toho nebylo vědomé. Myslím, že čistě jen žitím v západní tradici vstřebáváme tyhle myšlenky. Nejen čtením konkrétních děl. Nemusíte je vědomě rozvíjet, prostě se objeví. V Middlesexu jsem si byl klasických motivů vědom víc.

19. století byla snad poslední doba, kdy bolest či smutek a krása nebyly odděleny. v lidských myslích jako by se tyto dva koncepty přestaly překrývat. tragika je teď popírána nebo chirurgicky odstraňována. nejen z médií soustředěných na zábavu, ale třeba i z filmů o násilí, kde bolest ve výsledku povětšinou nehraje roli, nebo je prezentována v ploché, bezpečné a neiritující podobě. Ve vs mrs. karafilis (vaše babička desdemona z middlesexu), říká ústy svého syna: „my Řekové jsme náladoví. sebevražda nám dává smysl. rozsvěcet vánoční světýlka potom, co ji spáchá vaše dcera - to smysl nedává. moje yia yia nemůže pochopit, proč se v americe každý snaží předstírat, že je neustále šťastný.“ (s. 175)
Tragikomedie. Můj život tak rozhodně vypadá, možná do jisté míry s důrazem na komično. Nedovedu si představit oddělení těchto dvou součástí. Je to jen věrohodnější vidění skutečnosti.

jako s většinou filmových adaptací jsem měl u virgin suicides problém s přílišnou popisnou doslovností. zvlášť u vs, kde velká část dojmu vychází z toho, že nevíme, jaké dívky jsou, nevíme, jak to vypadá v jejich uzavřeném domě a životě. chlapci skládají střípky „exponátů“ a svědectví lidí ze sousedství. tahle hyperbolovaná limitovanost poznání je jednou nejzajímavějších strun knihy. zvlášť když je přímo a nenásilně napojena na stejnou bezradnost reportérky, která ze střepů skládá zas zcela jiný příběh. to postmoderně-relativistické připomenutí. ve filmu vidíme vše, tajemství je zničeno. neobjevujeme černou mapu, mapa je odhalena od začátku.
Nepředstavoval jsem si vůbec dům takhle. Nemyslím, že by to byla špatná volba, mohl být takový. Jediná instrukce byla, ať to je ten nejchudší dům v pěkné ulici. A byl to ten nejméně hezký dům ve fajnovém prostředí. Interiér byl přesně, jak jsem ho popsal v knize. 4 páry dětských botiček, obrázek s poutníky… Byl to úchvatný pocit, vejít do domu a uzřít, že vše, co jsem popsal se materializovalo. Zvláštní. A k té gnozeologii - nechtěl jsem vytvářet nějaké prohlášení o obecné nebo mediální poznatelnosti pravdy, šlo mi speciálně o sebevraždu. Když někdo spáchá sebevraždu, lidé, které tu zanechá, nikdy opravdu nevědí, proč to udělal. Je to záhada, kterou nikdy nevyřešíte, i když tu osobu znáte. Nikdy se nedozvíte, čím ten den procházela.

inspiruje vás vizualita?
Při psaní Middlesexu jsem měl v hlavě dva vizuální modely. Za prvé interiér řeckého ortodoxního kostela. Ty zlacené interiéry pokryté ikonami, obličeje, kam se podíváte. A tmavé jeskyňky, kde kouří svíčky. A spousta hluku způsobeného lidmi mluvícími během mše. A velká tvář Krista Pantokratora na klenbě, shlížející dolů. To je můj vypravěč, Cal, vševědoucí i ne, zároveň transcendentní a imanentní ve stvoření, zrozený z ženy. Druhý obraz byla freska Diego Rivery na Detroit Institute Of Arts, zobrazující automobilový průmysl (Detroit Industry, 1932). Doporučuji každému, kdo kdy skončí v Detroitu, se na to podívat. Vyrostl jsem s tím a pořád to má pro mě totemovou sílu. Dlouho potom, co jsem začal Middlesex, jsem si všiml čtyř lidských ras blízko stropu. Vždycky jsem si všímal jen montážní linky a komínů na spodních panelech. Až teď jsem si všimnul těch čtyř ras. A Rivera je vyvedl jako hermafrodity. Chtěl jsem, aby Middlesex byl takový. Zároveň vyrovnaný a kypící.

v middlesexu popisujete undergroundové počátky queer hnutí v 70s ve frisku (s. 486 ‚Byli tam muži, ženatí heterosexuální muži, co někdy snili o milování se ženami, které měly penisy, ne mužské penisy, ale tenké, zužující se zženštilé stonky, jako okvětní tyčinky květin, poštěváčky, které se děsivě prodloužily kypící touhou. byli tam gayové, kteří snili o chlapcích, co byli skoro ženští, s hladkou kůží, bez chlupů. byly tam lesby, co snily o ženách s penisy, ne mužskými penisy, ale ženskými erekcemi, s citlivostí a živostí jaké žádné dildo nikdy nemohlo mít. neexistuje způsob, jak zjistit, jaké procento populace sní takové sny o kouzelné sexuální přeměně. ale přicházeli do naší podvodní zahrady každou noc a plnili boxy, aby nás mohli sledovat.`) měla na vás vliv podobně laděná 70. léta?
Samozřejmě, ten bisexuální ethos. Androgyni, glam rock… To mě muselo ovlivnit, vyrůstal jsem době, kdy se genderové role kymácely v základech. Všichni chtěli být unisex. To vysvětluje volbu hermafrodita jako hrdiny víc, než tradice literatury starého Řecka. Ale jakmile jsem začal psát, začal jsem do toho vnášet klasickou literaturu. Vždyť jsem psal o Řecích. Ovšem prvotní impulz nepřišel z řectví. Úkolem románu je jít do myslí muže i ženy. V tom smyslu - Jak to, že není vypravěč všech románů hermafrodit? Dokonalá, vševědoucí osoba. Většina hermafroditů v literatuře jsou mýtické postavy. Já chtěl to téma aktualizovat tím, že budu co nejpřesnější v lékařských a biologických faktech. Chtěl jsem intersexuální postavu ve skutečných podmínkách, ne imaginární, ale živoucí postavu. A takových lidí existuje mnoho. A od doby, co jsem knihu napsal, jich potkávám víc a víc. Nešlo o to vytvořit něco divného, ale něco, co je jaksi podivně normální. Mám v sobě něco z prudérnosti mé matky. Bylo pro mne těžké pustit se rovnou do anatomických rysů mého hrdiny. Bylo těžké psát o něčem tak odlišném od mé zkušenosti. Proto je to také rodinný román. Nedokázal jsem obydlet Calovo vědomí, aniž bych znal celý jeho klan.

co myslíte, že by na takový zdroj inspirace řekli akademici? vaše kniha se v británii objevuje v regálech s nápisem literatura, oddělených od barevných obalů fikce.
Pro mě byl román vždy formou populární kultury. Po Dickensovi se to nějak nešťastně zlomilo, jedna část se stala „vysokým uměním“ a druhá tzv. populární. Skoro všichni spisovatelé co znám, i tzv. spisovatelé krásné literatury, si berou strašně moc z popkultury. Píšete o dobách, kdy jste žili. Ve světě s médii není možné nebýt zamazán od popkultury. Jak můžete psát, aniž by se vám do toho nedostal rock? To by musel být opravdu příběh, který by se vašemu životu moc nepodobal. Necpu tam vědomě popkulturu, ale bez takových věcí není možné, aby příběh vypadal skutečně.

možná je to taky ve formě. vaše kniha má pevnou vazbu a 540 stran - to z ní dělá vysoké umění hned.
Ha ha. Ne, některé populární knihy jsou taky dlouhé.

jako třeba?
No… Crimson Peddle in the White. Nebo tak nějak. Bestseller v US, má 800 stran. Hraje si to na viktoriánský román o prostitutce. A některé knih Stephena Kinga mají 400, 500 stran.

john frusciante z red hot chili peppers říkal, že kdyby žil rimbaud dnes, byl by hudebník - punkrocker. myslíte, že poněkud jednosměrná, v podstatě lineární a řekněme plochá forma jako je román, je stále schopna přiměřeně odpovídat tomu, co se ve světě děje, způsobu myšlení? o fotografickém dokumentu už se to třeba říci nedá.
Zatím nebylo vynalezeno nic, co by ukázalo, jak a co si lidé myslí, různé odstíny emocí v jakékoli situaci lépe než román. Ve filmu můžete dokázat úžasné věci, s hudbou, akcí… Ale podívejte se na film: pokud se snaží dostat někomu do hlavy, je neuvěřitelně limitovaný - máte voiceover, můžete se snažit to deskriptivně ukázat, ale to je tak vše. Román nemusí být zrovna fungl nová forma, ale je daleko od vyčerpání se a chatrnosti. Grace Paley řekla, že nový jazyk se zvedá znovu a znovu z lidských hlasů, nikoli jen z nových teorií. Do slepé uličky se možná dostal určitý druh akademické experimentální fikce. Middlesex je v mnoha směrech postmoderní, ale také dost staromódní. Mám rád vyprávění, kvůli němu čtu a kvůli němu píšu. Dostanu z toho víc než z většiny věcí, které vidím.

lidskému myšlení má odpovídat hypertext. za hypertext je možno považovat rodokmen, jedna jednotka odkazuje k další… ten je zas základem middlesexu.
Ano, vím. Nezajímám se příliš o hypertext. V knize jako je tato se hodně pohybujete z času do času. Pohybujete se rychlostí, která přirozeně byla ovlivněna jak modernou, tak určitě filmem. V románu není problém měnit rychlost a strategie. A pořád máte tu možnost přibrzdit a ponořit se do něčí mysli. To je na tom nejlepší.

jak moc myslíte, že postmoderna zahýbala s ideou umělce jako stvořitele něčeho nového?
Idea, že autor se rodí géniem, nadaným tryskající originalitou, je mýtus. Na originalitě musíte pracovat. Tvoříte ji vy, ne ona vás. Jste ovlivněn jinými autory a být ovlivněn je z větší části proces sebeobjevování. Znamená to dostávat tipy o vlastních schopnostech a inklinacích. Akorát musíte dát všechny vlivy do mixéru a přijít s vlastním stylem a vizí. Jako v hudbě - dáte do rock songu sitár a máte nový zvuk. Hybridizace. To samé ve výtvarném umění.
pracuje se vám lehko?
Psaní je pro mě většinou bolestivé. Dokud to nenapíšu, nikdy nevím, co chci říct. Jak říká Philip Roth, nejdřív ji milujete, pak ji nenávidíte a pak se jí zbavíte. Nějak vždycky natáhnu tu etapu nenávisti. Když jsem se s Middlesexem zaseknul, psal jsem povídky - už mám asi půl knížky a 150 stran dalšího románu. Psát VS bylo jednodušší, aspoň se to tak zdá, protože to bylo před drahnou dobou. Napsal jsem je povětšinou v práci, dělal jsem, že píšu obchodní dopisy. Vždycky jsem začal Vážený pane Martine a první řádek dopisu už bylo Vstoupil do místnosti… Většina rukopisu je na hlavičkovém papíře firmy, kde jsem pracoval.

většina knih, které jsem poslední dobou četl, je o osamělosti a krizi identity. je to leitmotiv naší doby, nebo jen spisovatelé jsou takoví a proto píšou (a naopak)?
Zvláštní, někdy se mě ptají: ‚Proč všichni Američané píšou jen o rodině? Ty rodinné ságy? Evropské knihy jsou spíš o jednotlivci proti společnosti, nebo osamělém jednotlivci ve společnosti.‘ Nevím. Middlesex je samozřejmě obojí. Je i o konstrukci identity - nakolik je to genetické a nakolik enviromentální. Jak se antická idea osudu proměnila v náš genetický determinismus. Ta kniha je o metamorfóze a těch transformací je v knize několik. Z bratra a sestry je manžel a manželka. Řekové se stávají Američany. A změna z děvčete na chlapce. Je to skoro klišé o Americe - kdo tam přijde, může se reinventovat, ztratit minulost nebo si z ní ponechat jen to, co chtějí. A můžou se stát, čím chtějí. Já tenhle americký aspekt přeháním. My Američané víme, že jsme všichni odněkud museli přijít. Takže mít ten řecký nebo jakýkoli background je pro Američany velmi běžný pocit. V Německu mi říkají: „Ale ty nejsi Američan, nemáš americké jméno.“ Já na to, co je americké jméno. A oni: „Clinton.“

jak se antická idea osudu proměnila v náš genetický determinismus?
Prožil jsem posun od předpokladu, že vás tvaruje výchova a prostředí, k dnešnímu důrazu na genetiku. Freudismus a jeho zážitky z dětství vedl k postulátu, že i genderové role jsou výsledkem vlivu prostředí. V 70. letech se role začaly silně rozmělňovat. Pak ale přišla vývojová biologie. Teď to zašlo až příliš na druhou stranu, k genům, novému osudu. Z toho pramení všechna ta zjednodušení - muži-lovci, ženy-sběračky. Impulzy hominidů starých 20 000 let nás mají stále ovládat. Snažil jsem se napsat knihu o osobě, jejíž genetické determinanty jsou velmi silné a přesto má do jisté míry svobodnou vůli. Snažil jsem se najít postavu, která by tento problém ztělesňovala jak jen nejvíce je to možné, která má ten problém vepsaný ve vlastním těle.

hermafrodit jako takový má vlastně teoreticky větší možnost volby, i když prakticky je to stejně většinou nemožné.
Ano, nakonec nemá moc na výběr. Moje postava později fyzicky vypadá jako muž a nemůže vypadat jinak, aniž by podstoupila operaci. Ale tak si může změnit pohlaví každý. Nemá víc na výběr, jen ta jeho situace vyžaduje, aby si ho byl víc vědom.

myslíte, že se hranice mezi genderovými rolemi stírá dost?
V jistém smyslu vám mohu říci, že genderové role se slévají. Když se podívám na dnešní americké ženy, evidentně jsou mužštější než před 100 lety. V oblečení, způsobu mluvení, sexuálních móresech, zaměstnáních, penězích. Muži se začínají starat o děti… Na druhé straně poslední dobou - co jsem začal psát Middlesex - mám podezření, že existují rozdíly mezi muži a ženami, které jsem nikdy nepochopil. Snad způsoby vnímání. Jediné, z čeho můžu soudit, je moje žena a dcera, a nemůžu říct, jestli vidí svět jinak než já, ale někdy si říkám, že se možná mýlím a že muži a ženy jsou ve skutečnosti velmi rozdílní. Většinou si myslím, že nejsou tak rozdílní, jak se obecně soudí. Ale někdy zapochybuji a mám pocit, že mi něco uniká. Na to asi nikdy nenajdu odpověď. Píšu většinou o otázkách, které jsou nezodpověditelné. Knihy jsou způsobem, jak se s nimi vyrovnat. Zkoumám to, přemýšlím o tom. Skoro jsem si nebyl vědom, že se zajímám o gender, než jsem začal psát. Nejdřív mě zajímá příběh a ten mě pak unese k průzkumu ve prospěch příběhu. Rodiče měli přede mnou dva kluky. Chtěli, abych byl holka. Měl jsem se jmenovat Michelle. Pamatuju si, jak jsem jako malý slyšel Michelle od Beatles a myslel na to, že jsem měl být holka, ale nejsem. Je to detail, prosím nevyvozujte z toho příliš psychiatrických závěrů. Věděli jste, že Hemingwaye oblékali jako holku asi do jedenácti? Můžete říct, že si to pak vykompenzoval. Až příliš. Ve čtrnácti jsem byl krásný, úžasné, ale je to tak. Pletli si mě s holkou.

to mi připomíná mužský vzor č. 1 - eminema. jak se vám líbila reprezentace detroitu v 8mile?
Mám Eminema rád, šel jsem na 8mile, abych slyšel jeho hudbu. Hudebně je to skvostné dílko. Každopádně to prostředí vypadá jako Detroit, dokonce to místo, kde se scházejí gangy, je Opera House, změněný na kryté parkoviště. Tam jsem chodil s kamarády, když jsme vyrůstali. Nikdo o tom nevěděl, přelezli jsme plot, pili pivo a poflakovali se pozdě do noci. To je jediný moment, kde se můj a Eminemův život střetávají. Jenže já se tam pohyboval o 20 let dříve. Zbytek jeho Detroitu jsem samozřejmě viděl a znám ho intimně, ale nevyrůstal jsem tam. Ale ano, ta část Detroitu a vlastně většina Detroitu vypadá jako v Hansonově filmu.
proč máte rád eminema?
Extrémně zábavný. Texty velice, velice kongeniální, rýmy úžasné. A ve většině věcí, kde s ním lidi nesouhlasí… to se jen snaží šokovat. Způsob, jak se lidem dostat pod kůži. Jak říkáte - píšu stále o adolescenci. Stále se cítím velmi blízko adolescentnímu pohledu a dokonale chápu, proč vám v patnácti nebo šestnácti mohou věci, které říká, přijít stejně pobuřující jako skvělé a rebelské. Zároveň je neshledávám hloupými, naopak mnoho textů je vzácně dobrých. Má talent na rap i psaní. Sleduji, jak pracuje, a většinou to na mě dělá velký dojem. Jako jeho největší problém vidím prohloubení a posun od základního sdělení. Což je: Říkám věci, které lidi neradi slyší, a tak mě nenávidí, co ty děti dělají, není moje chyba. To je v pořádku, ale každá jeho deska je o tom samém. Začíná se opakovat a jestli se z toho nepohne, může začít nudit. Otázka je, jestli toho bude schopen. Leč to, co zatím udělal, je velmi literární, s velmi dobrým použitím jazyka. Moje čtyřletá dcera to má ráda.

proč máte rád detroit?
Chovám perverzní lásku k místu svého narození. Většina nejdůležitějších součástí americké historie je v Detroitu příkladně znázorněna. Od triumfu automobilu a montážní linky k hnisu rasismu, nemluvě o hudbě. Motown, the MC5, house, techno. Všechno vyrobeno v Detroitu. A atmosféra rozkladu Detroitu v 70. letech pravděpodobně inspirovala hodně z Virgin Suicides. Rozhodně přispěl k mému citu pro pomalu mizící a rozpadající se světy.

vypravěč je hermafrodit, a vůdce nation of islam wallace d. farrad v knize říká, že jako mulat může sloužit jako prostředník mezi rasami. Je hybrid konceptem, který by mohl vyřešit podobné střety?
Ano. Zároveň je to reprezentace mne samého, jsem také míšenec, bastard. Většina Američanů též. Jsem tudíž empatický vůči hybridu. Z hlediska kultur jsem samozřejmě pro míšení. Je mnohem zajímavější žít ve městě jako Berlín, se spoustou problémů s Turky a Němci. Berlín by byl bez Turků kulturně ubožejší.

můžete porovnat atmosféru Detroitu, New Yorku a Berlína?
Detroit je kompletně dokurvenený město. Město zničené rasismem. Zahynulo kvůli rasovému napětí. NY je úžasné velkoměsto a z pohledu někoho, kdo vyrostl v Detroitu, je tam skvělá rasová harmonie. Lidé jsou tam o moc víc nuceni žít spolu, na ulicích, v metru. Tolerují se mnohem víc než v jakémkoli jiném americkém městě, kde vám stačí sedět v autě, když jste bílý a projíždíte černou čtvrtí; nemusíte černého ani zahlédnout. V NY je tohle nemožné a je to tak lepší. Bláznivé, ale úžasné město… Víte, NY je teď ovládán úzkostí. Když mluvím s přáteli, kteří tam žijí… jsou úplně jiní než před pár lety. Přemýšlejí o vystěhovaní.

byl jste v ny 9/11?
Ano, ale už jsem rok žil v Berlíně. Co se sjednotil, je tam mnoho vzrušujícího. Teď zrovna ho sužují ekonomické problémy, budovy zůstávají rozestavěné, obchody zavírají. Plány byly příliš velkorysé. Vlastně jsou v bankrotu. Mívali 70 % průmyslu v Německu, teď mají 20-30 %. Nezdá se to, ale Berlín je vlastně chudý. Tahle nálada teď Berlín ovládá. Ve vzduchu je určitě víc obav a problémů než vzrušení, jako to bylo, když jsem se přistěhoval.

tenhle výčet mi opět potvrzuje váš cit pro rozklad. byl to důvod pro výběr berlína?
Ó, ano! Píšu to v Middlesexu - pro Detroiťana je místo jako Berlín nadějí, protože místo toho, aby byl rozpůlen a zanechán zániku, jako se to stalo v Detroitu, byl rozpůlen a nakonec obnoven a zdá se, že roste do nového života. Těžké časy, které teď prožívá, přejdou a vskutku se vzkřísí. Národní městské plánování v Evropě nedovoluje nechávat města zahynout, rozhodně ne taková, jako je Berlín. Některá města ve východním Německu asi čeká osud Detroitu, lidé už je opouštějí, ale to nedovolí v Berlíně.

mně rozklad připadá nádherný sám o sobě. v middlesexu na s. 217: „chtěl bych mít slovo pro ‚smutek inspirovaný neúspěšnými restauracemi‘“…
Miluju rozpadající se místa. Chátrající prostory jsou krásné, staré opuštěné fabriky… Ale to, že jsou pro mne krásné, neznamená, že jsou to vynikající místa k bydlení a že bych chtěl po všech, aby to měli jako já. Nesmíme zacházet příliš daleko. V Evropě to není takové, ale v US jsou rozpadající se místa okamžitě centrem kriminality. Tam by se vám nechtělo žít, ať je to krásné nebo ne.