Na východ od Ráje (Tomáš Halík)

Jsou dva způsoby, jak být jako bůh...

Být technooptimistou neznamená automaticky se uzavřít před odlišnými hlasy z jiných stran. Naopak, zpětná vazba, ať už je jakákoliv, je pro rozvoj systému nezbytná. Proto jsme se s kopií článku Technologická transformace člověka (Živel č. 5) vypravili za mediálně zřejmě nejznámějším představitelem křesťanské intelektuální obce, docentem Tomášem Halíkem. Docent Halík byl vysvěcen na kněze v roce 1978 a řadu let působil jako psycholog a psychoterapeut, mj. i v léčebně pro toxikomany. Nyní je prezidentem České křesťanské akademie, přednáší religionistiku na Filozofické fakultě UK a je rektorem univerzitního kostela svatého Salvátora. Návštěvy a studenty přijímá v hlubině kožených křesel sešeřelé vysokoškolské kanceláře, připomínající pracovnu psychoterapeuta. Za jeho charismatický pohled by jistě nejeden hypnotizér zaplatil celé jmění. Jak sám říká, rád filozofuje v noci. A doma na stole má postavený počítač.

V jedné debatě jste hovořil o tom, že každý z nás v sobě nese určitou pravíru, jakousi základní vůli k náboženství. Vy jste přítomnost této pravíry vysvětloval lidskou vděčností za existenci. Není příčinou spíše touha člověka po transcendenci?

Tyto pojmy od sebe nejsou tak vzdálené. Ve shodě s řadou moderních badatelů v oblasti náboženství jsem přesvědčen, že náboženství není jen nějaký vývojový stupeň dějin kultury, jakési dětství lidstva, ale že je antropologickou a kulturní konstantou. Není to pouze jeden ze světových názorů. Jde o dimenzi lidského života, která je, chcete-li, potřebou hluboce vloženou do lidské psychiky. Jistě bychom tuto potřebu mohli nazvat potřebou transcendence. Co se týče jejích psychologických prazákladů, zdá se, že silně souvisí s tím, čemu říkám pradůvěra. Ta se v psychice člověka formuje mimo jiné vlivem raných zážitků, jako je zejména kontakt s matkou. Tato potřeba může být rozvíjena, nebo naopak deformována. Pokud někdo ve svém raném vývoji prožije nějaké trauma, jeho pradůvěra k světu a ke skutečnosti je narušena a je deformován i jeho náboženský vývoj. U někoho tato potřeba naplněna není, například když se působením výchovy a prostředí nesetká s náboženskou tradicí. Náboženský vztah takového člověka se může upnout k něčemu jinému, například ke zbožňování strany, národa, sexuality a podobně.

Pokud existuje v lidské psychice nějaká vrozená touha po náboženství, které aspekty víry není možné vysvětlit prostředky psychologie?

Já se nedomnívám, že se skutečnost striktně dělí na dvě zcela oddělené sféry, přirozenou a nadpřirozenou. Spíše jde o úhel pohledu. Jistě můžeme lidskou potřebu transcendence také popisovat psychologicky, ale je určitý rozměr, který se tomu psychologickému výkladu vymyká. Psychologie tuto touhu samozřejmě popisuje jako lidský akt, tedy zdola, ale můžeme se na ni dívat také pohledem shora, jako na boží dar vložený do člověka, jako na výzvu. Psychologie popisuje psychické procesy, zatímco teologie se může zamýšlet nad hlubším smyslem a vnitřním rozměrem tohoto daru.

Lidské směřování k transcendenci je obsaženo již v mýtu o Adamovi a Evě, kteří byli kvůli touze po poznání vyhnáni z Ráje. Proč se vůbec na jejich čin pohlíží jako na hřích, když možná šlo o nejvýznamnější krok směrem ke svobodě v dějinách lidstva?

Příběh o Ráji je interpretován mnoha způsoby. Interpretace, kterou tuším ve vaší otázce, je gnostická. Ta skutečně zdůrazňuje, že šlo o poznání, a poznání vidí jako to vůbec nejcennější. Existovaly i gnostické sekty, které hada, jenž nabídl Evě jablko, adorovaly a viděly v něm základní pozitivní princip. Ta obvyklejší interpretace, ke které se kloním i já, říká, že v tomto příběhu nejde prvotně o poznání ve smyslu noetickém, ale že jde o moc. Že jde o pokus odstranit Boha z jeho místa, posadit se místo něj a rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé. To slovo poznat, hebrejské jáda, je velmi silný pojem používaný i pro pohlavní spojení, je to tedy poznání pronikající, bytostné. Jde o panování nad dobrem a zlem. A tato touha odstranit Boha je něčím velmi nebezpečným.

Ale dala by se přece vykládat jako snaha člověka vzít osud do vlastních rukou.

Ano, ale něco jiného je chtít vzít do vlastních rukou osud svůj, a něco jiného je brát do svých rukou osud veškerenstva. K tomu je člověk velmi ponoukán a zahrát si na Boha, to je to nejstarší pokušení. Nietzsche říká: Kdyby byl Bůh, jak bych snesl, že nejsem Bohem. Touha být Bohem je skutečně pratouha člověka. Ale zřejmě z této touhy také pramení veškeré zlo, které je na Zemi. Jsou dva způsoby, jak být jako Bůh. Jeden je tento adamovský způsob; posadit se na Boží místo, pokusit se rozvíjet vlastní potenciál, kam to jen půjde, bez odpovědnosti před kýmkoliv a čímkoliv. Tím člověk kopíruje příběh o pádu andělů, o Luciferovi, který řekl ono non serviam a chtěl být zdrojem, nikoliv jen nosičem Světla. Druhý způsob, jak být jako Bůh, ukazuje Kristus: Být dobrý jako Bůh. Je totiž možná také transcendence v lásce. Sebe překračuje ten, kdo miluje. Kdo miluje Boha i bližního, kdo je schopen překročit sebe sama v oběti a službě. I tato transcendence ovšem otevírá lidem oči a přináší poznání. Je pravým opakem transcendence jakožto moci. Onen způsob chápání vědění jako prostředku moci je typický pro novověk, ozývá se například v Baconově prohlášení Vědění je moc. Objevují se tedy stále nové varianty gnostické cesty poznání. Gnostik chápe duši jako něco, co upadlo do zlého světa a žije ve spánku. Pochopil však své božské poslání, výzvu, aby jeho nastoupila cestu poznání a uskutečnění své pravé velikosti. Tady je třeba rozlišit gnosticismus jako směr, který se rozvinul ve druhém století, a gnózi jako tendenci lidského ducha prostupující celé dějiny. Křesťanství tvrdě proti gnózi vystupovalo a myslím si, že obhájilo daleko lepší alternativu. Moderní filozof politiky Erik Voegelin ukázal, že nejadekvátnějším společenským vyjádřením gnostické cesty jsou totalitární režimy. V dějinách křesťanství existuje ale také křesťanská gnóze, která se snažila na křesťanské půdě zpracovat některé gnostické podněty. To je nesmírně zajímavá perioda v prvních křesťanských stoletích, zejména v takzvané alexandrijské škole. Křesťanská gnóze rozpracovala originální kristologii, vyjadřující tezi, která je oblíbená také v pravoslavné teologii a mystice: Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Bohem. Snaží se pochopit zbožštění člověka spojením s Kristem. Není to tedy to luciferské pojetí, které chce ovládat, které nemá žádného partnera, které je nabobtnalým Já a nemá žádné Ty, které sleduje právě to bezbřehé rozvíjení potenciálu člověka, o kterém byla řeč.

V současné době jsme svědky prudkého šíření nové spirituality (např. New Age), ale i snahy podstoupit cestu transcendence pomocí prostředků moderní civilizace; od diety až k nanotechnologiím a kyberprostoru. O tom hovoří Max More ve svém extropiánském manifestu. Jaký jste měl z toho textu pocit?

Ten článek jsem četl jen zběžně, ale první dojem z něj byl velmi negativní. Myslím, že je nebezpečné chápat transcendenci jen jako lidský výkon, a nikoliv jako dar, jako nějaké stupňování lidských možností bez pokorného uvědomění si lidského místa na světě. Může tak dojít k tomu, před čím varoval C. G. Jung - k inflaci Ega, které nemá nějaký korektiv. Jung říkal, že se v jisté fázi lidského zrání setkávají dvě centra vědomého života - jednak Ego, a jednak das Selbst, tedy hlubší, niterné Já. Při tom může dojít k určitým katastrofám. Hrozí možnost, že se naše Ego úplně rozplyne, jak je tomu u východních duchovních cest, nebo že se Ego pokusí do sebe pozřít das Selbst, což je případ těchto moderních tendencí. A to je největší projev pýchy, hybris, právě o to šlo při prvotním hříchu. Touha po transcendenci je velmi silná a je legitimní. Civilizace novověku ji v mnohém nenaplňovaly. Je třeba ale slyšet moudrá varování obsažená ve starých duchovních cestách, ať už jsou křesťanské nebo východní. Tam je koncentrována duchovní zkušenost lidstva, kterou by bylo pošetilé nebrat na vědomí. Varuje nás, abychom se nejdříve pročistili a stali se pokornými, protože obstát může jen ten, kdo nemá špatný úmysl, nezřízenou touhu po moci či zištnost, a když nechce tuto cestu nijak urychlovat. Tato cesta je vždy dlouhá a všechny snahy dostat se po ní někam zkratkou vedou ke ztroskotání. Jednou z takových častých zkratek jsou drogy. Dalším příkladem je technika, která se zdála být dobrým sluhou, ale může se ukázat jako strašlivý pán.

V jakých sférách je podle vás přítomnost techniky legitimní, a kam by se naopak neměla pouštět?

Technika je součást našeho světa a našeho porozumění světu. Tuto roli techniky z moderních filozofů nejhlouběji analyzoval Martin Heidegger. Ten ale také řekl krásnou větu: Technika překonala všechny vzdálenosti, ale nezprostředkovala žádnou blízkost. To je třeba mít na vědomí. Může nám v něčem usnadnit život, ale musíme si být vědomi její odvrácené stránky a toho, že ona blízkost je věc povýtce duchovní. Zřetelné je to na psychologii dětí, které komunikují především s počítačem a na rodiče se pak dívají jako na nepohodlné, neovladatelné veličiny. Takové děti vše, co dlouho trvá a co klade nevypočitatelné předpoklady, tedy vše lidské, chápou jako něco rušivého. Ze stejného důvodu je mi proti mysli přenos bohoslužeb po televizi, protože nedávají možnost zažít posvátný prostor a posvátný čas. To vše média odbourávají, a duchovní prožitek tak ochuzují. Blízkost není v moci techniky.

Jak se pozná, co je ještě touha po pokroku a co už je pýcha?

Pýcha je tam, kde ustupuje úcta k životu. Korektivum pýchy je láska a úcta k životu. Je třeba učit se respektu a vědět, že ne všechno, co člověk umí, také smí. Sem patří třeba oblast etiky vědy. Ve vědě je dnes téměř vše možné technicky zařídit, ale nikoliv mravně obhájit.

Kritéria mravnosti se ale mění v různých společnostech i v různých dobách.

Ano, ale jen do jisté míry, nikoliv absolutně. Pokud přistoupíme na totální relativizaci hodnot, ocitáme se v pozici uctívání síly. Jestliže každý má svou pravu a všechno se mění, pak tím, co ve světě rozhoduje, je síla. Anebo uznáme existenci určitých hodnot posvátného charakteru - např. úctu k životu, k lidským právům.

Totalitní režimy, děti odchované počítači, drogy... neargumentujete příliš extrémními či zjednodušeně negativními prvky moderní doby, nevystihujícími její složitost? Nemyslíte, že bez jisté dávky onoho neposlušného luciferského myšlení by lidstvo stagnovalo jak technicky, tak duševně?

Nepatřím k pesimistům, kteří jen naříkají nad moderní dobou, mohl bych ještě déle mluvit o jejích kladech. I křesťanská tradice hovoří dokonce o Adamově vině, matce všeho hříchu, jako o felix culpa, šťasné vině, která v Božím plánu nakonec způsobila největší dobro, příchod Vykupitele. Jung jde ještě dále a mluví, podobně jako vy, o potřebě integrovat Lucifera v zájmu duševní celistvosti. Já však, jako pilný čtenář Fausta, bych byl s tou vstřícností ďáblu poněkud zdrženlivější.

Moderní doba znovuobjevila vizionářské dílo Teilharda de Chardina. Je ve vašem pohledu tento myslitel spíše výstředníkem, nebo hraje významnou roli ve vývoji křesťanského myšlení?

Teilhard patří k originálním myslitelům, pokusil se spojit křesťanskou mystiku s důvěrou ve vědu a pokrok. Jistěže patří také do linie křesťanských gnostiků. Já sám jsem se s jeho dílem seznámil počátkem 70. let a prožil jsem si takové intenzivní teilhardovské léto. Byl jsem tehdy okouzlen jeho texty, které mně otevíraly nový pohled jak na víru, tak na svět okolo mne. Pak jsem z toho opojení trochu vystřízlivěl. Zdálo se mi, že je příliš optimistický, že příliš zbožňuje moderní svět a že nebere dost v potaz paradoxy naší existence. Nedávno jsem se s ním setkal znovu na jiné rovině, kdy mne kdosi upozornil na podobnost učení Teilhardova a Jungova, a já jsem zjistil, že Jung před smrtí Teilharda četl a velmi oceňoval.

Planetizace lidstva, vznik globální noosféry, nezdá se vám, jako by Teilhard předvídal celosvětovou počítačovou síť?

Je to jistě velké téma, které se stává aktuálnějším s blížícím se symbolickým datem 2000. Internet je jeden z důležitých aspektů toho srůstání světa, ale je tu i řada dalších. Mne třeba velmi zajímá mezináboženský dialog.

Nevytrácí se v křesťanské víře v Boha vztah ke globální ekologii, či - abych citoval Ralpha Abrahama - k diskursu s přírodou? Co soudíte o teorii živé planety Gaia?

V nedávné minulosti se křesťanství předhazovalo jako největší výtka, že je protivědecké. Dnes je křesťanství v palbě právě opačné kritiky - že je odpovědné za vědecký přístup ke světu. Už kvůli oné biblické události, kdy je člověk učiněn správcem Stvoření. Bůh řekl: Jděte a podmaňte si zemi. Kritika tvrdí, že Bible už od prvních kapitol demytologizovala a desakralizovala přírodu, že tím otevřela cestu k přírodovědeckému bádání včetně technického přístupu ke světu. Tím že křesťanství nese jakousi morální spoluvinu i za příslušné negativní následky. Domnívám se, že tato kritika je poněkud nespravedlivá. Je pravda, že nikoliv náhodou vědeckotechnický přístup ke světu uzrál v prostoru judeo-křesťanské víry a díky jejímu porozumění kosmu. Na druhé straně, to biblické Jděte a podmaňte si zemi neznamenalo Ničte ji a vykořisťujte, ale Buďte odpovědnými hospodáři. Máte pravdu, že v minulosti křesťanství tento prvek odpovědnosti člověka za přírodu zanedbalo. (Jsou zde samozřejmě světlé výjimky, v minulosti například františkánská spiritualita s její blízkostí k přírodě.) Když si vezmete učebnice morální teologie staré padesát let, najdete tam pasáže o sexualitě, o majetku, ale téměř nic o tom, že se člověk může provinit také proti přírodě. Přitom málokteré jiné náboženství by mohlo skýtat takovou spirituální a teologickou bázi pro odpovědnost za přírodu. Křesťanství vidí v přírodě ne jen nějaký materiál pro budování člověkova domu, ale Stvoření, něco, co vyšlo z Boží ruky a za co má člověk spoluzodpovědnost. Na této bázi by bylo možné v budoucnosti stavět. Všude tam, kde křesťanství nějakou hodnotu zanedbalo, ta hodnota se vrátila v podobě nějakého divokého hnutí. Například když křesťané zanedbali sociální zodpovědnost, objevil se socialismus. Je to analogické Jungovu pojetí vzniku komplexu z potlačených či zanedbaných obsahů vědomí. Totéž se stalo s ekologií. Dnes se ekologické teorie vyvíjejí v určitém kritickém napětí vůči křesťanství a hledají základnu spíše v novopohanských teoriích, jako je třeba ona teorie Gaia, nebo v radikálně-levicových politických hnutích. To je dost nešťastné, protože regres k pohanské mytologii není velkým přínosem. Ale pro dnešní křesťanství je to napomenutí a výzva: je třeba nepropadnout tendenci k přílišné institucionalizaci víry a racionalizaci teologie. Je naléhavě třeba znovuobjevit křesťanskou mystiku, spirituální dimenzi křesťanství. Pak bude moci být křesťanství kompetentním partnerem člověku, který v dnešní době upřímně hledá odpovědi na základní otázky života.

Děkuji za rozhovor.