Exploding Cinema

V roce 1991 se pár londýnských amatérů rozhodlo vykopnout dveře nezávislého filmu a vehnat dovnitř čerstvý vzduch. Sdružili se kolem uměleckého squatu Cooltan, bývalé továrny na opalovací oleje v Brixtonu, a založili skupinu Exploding Cinema.

Prohlášení Exploding Cinema
Jak dlouho ještě budeme muset snášet vaši elitní protekcionářskou enklávu, vaše posvátné umělecké objekty, váš bílej, mužskej, liberální komplex viny, vaše zednářské bratrství z veřejné školy, vaše rybí fetiše, vaše oholený hlavy, váš umělecky anální řemeslný profesionalismus, váš adolescentní narcisismus, vaše psycholingvistické žvanění, vaši chalupu v Provensálsku, váš fanatický kariérismus, váš pseudoradikalismus, vaše polonahé milenky, váš intelektuální úpadek, vaše výtvarné kurzy, vaše neúnavné prdelolezectví, váš kult katolické opery, vaši mezinárodní buržoazní turistiku, vaše vodní rituály, vaše významné mlčení, váš státem dotovaný cynismus, vaše sadomasochistické pozérství, vaši neschopnost chápat film jako cokoli jiného než váš otřepaný umělecký mysticismus, vaše otročení módě, vaše lány obilí, vaši adoraci kostelem páchnoucích galerií, vaše zoufalé hledání marginálního, váš zkorumpovaný ne-průmysl, vaše opovržení každým, kdo nepatří k vaší ubohé klice, vaše nudné, líné a nekoukatelné filmy, vaši masturbační obsesi s počítačovým videem, vaši nenasytnou egománii?
Byli jste to vy, kdo způsobil, že se Underground dvacet let plácal v nesmyslech. Máme toho po krk, takže JDĚTE DO HAJZLU.

Rozhovor s Exploding Cinema připravila Šárka Halaštová

V roce 1991 se pár londýnských amatérů rozhodlo vykopnout dveře nezávislého filmu a vehnat dovnitř čerstvý vzduch. Sdružili se kolem uměleckého squatu Cooltan, bývalé továrny na opalovací oleje v Brixtonu, a založili skupinu Exploding Cinema, která bez jediné libry dotací natočila a veřejně prezentovala stovky filmů. Začínali v době, kdy podzemní filmy byly vytlačeny do squatovaných sklepů mezi hrstku nadšenců. Oni na to kašlali. Dnes je podobných filmových skupin v Londýně šestnáct, bezrozpočtové filmy obíhají Evropou a na MTV letí přesvícené poškrábané klipy. Underground může být velký byznys. Exploding Cinema nezměnili svůj postoj ani o kousek. Nepotřebují to.
V lednu tohoto roku přijeli Exploding Cinema do Prahy na pozvání jednoho ze svých zakládajících členů, Dannyho Holmana, který tu žije už skoro dva roky. Momentálně připravuje hodně neobvyklou videopůjčovnu pro Terminal Bar. Taky se občas svěřuje Živlu a podílí se na organizaci Shocknights.
Do Prahy dorazili tři zástupci Exploding Cinema. Jennet, malinká zarputilá osůbka v černém, je členkou skupiny od počátku. Colette přišla asi o dva roky později, mezitím ještě pracovala s další podzemní skupinou. Duncan má hlas i vystupování rodilého mluvčího. Ve skupině je od roku 1992. Danny se k rozhovoru přidal. Na první pohled je jasné, že jsou sehraná partička. Jako novinářka si tady neškrtnu, sotva stačím položit první otázku. Pak už to mají ve své režii. Předávají si sami slovo od jednoho k druhému, vědí, co chtějí říct. Každou chvíli odběhnou od tématu, oklikou se vrátí. To celé prokládají vzájemnými minidebatami na související témata. Ty jsem pro přehlednost bohužel musela vyřadit. Jinak to tu máte, jak to leží a běží.
Zkuste mi na začátek říct, proč vlastně vzniklo Exploding Cinema? Z jaké prvotní myšlenky? Třeba ze vzteku?
Duncan: To byla spíš praktická věc. Konkrétně já jsem prostě hrozně potřeboval skupinu, s kterou bych spolupracoval. Zkoušel jsem pracovat s etablovanýma nezávislýma skupinama v Londýně, ale to fakt nešlo, opravdu jsem je nenáviděl. Pak mě napadlo založit vlastní skupinu, když jsem uviděl reklamu na velkej uměleckej squat Cooltan. Setkal jsem se s touhle skupinou a začal s nimi připravovat veřejný projekce.
Jennet: Nejdůležitější byl ten prostor, kde by lidi mohli pouštět svoje filmy. Prostě jen tak, žádná administrativa, žádná práce okolo, nikdo nekontroluje, co je dobrý. Bylo to přátelský... Bylo to pole otevřený pro všechny. A začala přicházet spousta lidí, kteří se chtěli podílet, kteří chtěli ukázat svou práci. Taková možnost jinde nebyla.
Colette: Ještě na filmové škole jsem udělala pár filmů. Pouštěla jsem je známým a mámě, jenže znáte to, každej řekne: Skvělý! Paráda!, ale já si vůbec nebyla jistá, jestli vědí, o čem to je. Je to dobrá věc, když můžete předvést svoje filmy publiku, který neznáte, nejen učitelům a spolužákům z ročníku. Tohle je úplně nová zkušenost.
Jennet: V Anglii pořád vznikají báječný filmy, ale jejich tvůrci nemají jedinou příležitost předvést je na promítání, na festivalu, v televizi. Tyhle věci jsou záležitostí úzký privilegovaný vrstvy, hrozně konzervativní, je to klika dvou tří skupin, která nikoho nepustí dovnitř. My promítneme všechno, co nám kdo přinese, ani se na to předtím nepodíváme. Někdy je to dost divný. Ale jsou to často taky kvalitní věci, které by jinde běžet nemohly.
Danny: Myslím, že to člověku vlije úžasnou energii, když najde skupinu, kde by mohl pouštět svoje filmy. A druhá věc je být někomu publikem, to očekávání - bude to hrozný nebo skvělý? Je to vzrušující.
Colette: Někdy publikum bojuje samo se sebou. Jednou jsme promítali film, kterej byl podle mě tak nudnej, až jsem to nevydržela, popadla mikrofon a povídám: Chcete, abychom pokračovali, nebo to mám zastavit? Půlka lidí křičela: Jóó! Sklapni, chceme se dívat! Druhá půlka řvala: Je to děsný, dej to pryč! Myslím, že to je pro tvůrce podstatný, vidět ty bouřlivý reakce. Jak Danny řekl, publikum se velmi vzrušujícím způsobem na tom všem podílí, je spolutvůrcem.
Duncan: Podílet se, o tom to je. My nic neplánujeme, prostě se vezme projektor a promítá se, dál se to show vyvíjí samo...
Danny: Kontrolovaná anarchie...
Duncan: Tak. Upozornili jsme naši pražskou překladatelku Adélu, že se nám občas položí technika. Ona povídá: Fajn, můžete ten prostor využít a předvést některou ze svejch performancí. A my na to: No, víš, my jsme s performancema začali právě proto, že se někdy položila technika a my neměli co ukázat! Improvizace a nápad hraje velkou roli. Třeba jak Jennet namlouvá svoje filmy živě do mikrofonu...
Jennet: Takovej film ozvučit je hrozně složitý a drahý. Tak jsem prostě považovala za nejjednodušší rovnou to celý mluvit živě. A taky je to zábava. Pokaždý je to vlastně trochu jinej film. Lidi ze skupiny Lovely Movies se třeba oblíknou do stejnýho kostýmu, co maj ve filmu, a dole pod plátnem to celý znovu hrajou.
Duncan: Je to takový zvláštní divadlo, sami sebe sledujou ve filmu...
Jennet: Limity bezrozpočtovýho filmu tě prostě naučí hledat nový způsoby, používat fantazii. Vedou k tvořivosti. Musíš přemýšlet o svejch možnostech, o svejch zdrojích.
Duncan: Například ten můj film Okoun. Prostě koupíš v bazaru starej film, položíš ho na světlo a pak můžeš podle libosti škrábat jehlou, barvit fixama, odbarvovačem, nebo ho celej obarvit. Nic to nestojí. Nebo efekty. Nevypadají přesvědčivě, ale někdy to dopadne skvěle, lidi to milujou.
Můžu potvrdit. Podivný horůrek Arthura Lagera, kde gumový dinosaurus šlape v papírových panelácích a plyšový King Kong unáší lepou děvu, odměnili diváci v Roxy bouřlivým smíchem a potleskem. Od Colette jsem se dozvěděla, že na své filmy si Arthur vydělává v kuchyni jedné londýnské restaurace. A má hodně zvláštní nápady.
Colette: Arthur například používá dvojitou projekci. Pouštěl dva osmimilimetrový filmy na jedno plátno. A k tomu naživo bubnoval. Jednou to lidi opravdu chytlo, tančili a skákali a Arthur úplně zdivočel, pamatujete? Byl jak šílenej. A pak to celý zkusil převést na šestnáctimilimetrový film jako jeden film a přidal muziku. A bylo to depresivní.
Duncan: Bylo to pořád stejný. Zatímco když se to promítalo ze dvou projektorů, bylo to vždycky nový, protože žádný dva projektory neběží stejně rychle!
Jennet: My máme rádi ty syrový zkušenosti, změny, nechceme nic čistýho, hezoučkýho.
Duncan: Když je něco moc profesionální, vypulírovaný, lidi to nemaj rádi. Jim se líbí technický poruchy, šumy a zmatky.
Ale nějakej vývoj musí být...
Jennet: Show jako taková žádný změny nepotřebuje, protože jde o zcela otevřenej proces.
Duncan: Pořád můžete vidět nový variace své práce. Hodně třeba záleží na místu, kde filmy pouštíte. Promítali jsme filmy v hospodě, v klubu, v sakristii kostela, nebo na plaveckým stadionu...
Jennet: To byl historickej večer, dva tisíce lidí na promítání! Bylo to pod otevřeným nebem, ve vypuštěným bazénu v jižním Londýně. A taky zveme na naše show další umělce, sochaři tam vystavují svoje objekty, necháváme je tvořit podle svýho.
Ještě pořád jsme se nedobrali tý základní myšlenky...
Duncan: Pokud jsou v tom nějaký myšlenky, nějakej program za tím, je to pocit ze situace, že prostě není kde prezentovat svoje dílo. Ten mainstream tě ušlape. Ten takzvaně nezávislej film, co vůbec není nezávislej. Oni diktujou, co je dobrý, jakej druh filmu je zajímavej. Samý politikaření.
Danny: Jednou podstatnou myšlenkou bylo zbořit mýtus o dělání filmů. Jako že musíš napřed pět let studovat, mít speciální vybavení...
Colette: Když jsem byla na škole, nikdy nám nedali do ruky kameru na osmimilimetrovej film, abychom se učili co nejvíc v tom plavat. Ne, každý cvičení musí bejt na šestnáctimilimetrovej film, s osvětlením, se zvukem, všechny ty bloncky a zrzky okolo... Pak ty lidi dodělají školu a už nikdy s žádným filmem nepřijdou. Maj pocit, že jim na to nestačí vybavení. Určitě se to samý děje i v Praze.
Ale hodně členů Exploding Cinema přece má filmovou školu.
Jennet: To je pravda. Na druhou stranu třeba já jsem byla předtím malířka a než jsem natočila svůj první film, nikdy jsem kameru nedržela v ruce.
Colette: Víš, co je ta nejlepší a nejzásadnější věc na Exploding Cinema? Že teď už v Londýně existuje šestnáct skupin jako Exploding Cinema. Stejně ale asi moc věcí mimo nás nezměníme. Dám příklad. Londýnskej filmovej festival se rozhodl udělat večer nezávislýho filmu - a co udělali? Pustili americký filmy. Takový ty bezzubý věci z padesátejch a šedesátejch let.
Duncan: My je nemáme rádi, ale stejně - nikdy nepřišli, nekontaktovali nás. Každej rok dělaj festival na stejným místě, kousek od Buckhinghamskýho paláce, pouštěj stejný filmy. Protestovali jsme před tou budovou v době tiskové konference, protože na tomhle festivalu se promítalo padesát filmů a jen dva z nich nebyly dotovaný státem. Ve stejnou dobu jsme uspořádali náš podzemní festival Volcano.
Duncan: Hlavně jsme chtěli reagovat na tyhle proorganizovaný, svazující skupiny, a proto jsme se rozhodli žádnou politiku nemít. Nechtěli
jsme žádnou selekci, nechtěli jsme být něčími soudci. Exploding Cinema je politicky otevřená skupina, která akceptuje cizí názor...
Danny: Já nesouhlasím!
Duncan: Ne? Ty parchante! (Smích.) Ne, samozřejmě, že vyjadřujeme svoje postoje. Někdo třeba udělá letáky, ale nikdy neřekne, že reprezentuje názor Exploding Cinema, to je každýho věc. Máme v tom svobodu. No, měli jsme pár lidí, který byli dost frustrovaní tím, že nemáme svou politiku, že jsme se veřejně nedefinovali jako radikálové.
Jennet: Já myslím, že máme svůj politickej program, ale není to politika, tak jak ji obvykle myslíme. My vystupujeme proti všem strukturám, praktikujeme stejná práva pro všechny, technické vybavení si kupujeme společně. Máme kolektivní vlastnicvtví.
Danny: To zní hrozně komunisticky, obzvlášť tady.
Duncan: To je fakt, ale taky je to pravda.
Colette: No a? Nemáme peníze, za svou práci žádný nedostáváme, a tohle ti umožní točit.
Danny: Jo, měli bychom zdůraznit, že už na začátku padlo rozhodnutí, že nikdo nebude za nic placenej a nikdo nebude platit za užívání vybavení. Zabrání se tím nějaký žárlivosti a soupeření. Každej toho natočí tolik, kolich chce.
Duncan: Pokud jde o ten protest... Když vezmeme ten tak-
zvaně nezávislej film, je pravda, že se tam natočilo pár radikálních filmů, pár politickejch vyjádření, ale vždycky to byl film o protestu, filmovej průmysl, kterej je vyprodukoval, byl pořád stejná sračka, stejná hierachie, korupce. Už ta samotná cesta, kterou jdeme, je naše politický vyjádření; to, jak točíme filmy, je protest. Podívej se, co se stalo s filmaři ze šedesátých let. A bylo to proto, že nikdy nechtěli změnit filmovej průmysl jako takovej, hledali změny ve svý práci, ale nikdy nepochopili tu hroznou mašinérii, pro kterou tvořili.
Chápu. Chceš říct, že všechno, co děláš, je politický. Žiješ v nějakým kontextu.
Duncan: Vezmi si třeba dotace. Vyrojilo se spousta ženskejch skupin, černejch skupin, specifickejch sdružení, který se věnujou úzkýmu problému, třeba rasovým právům nebo homosexuálům. Všechny tyhle skupiny jsou totálně závislý na systému dotací. Jakmile jim stát nepřidělí peníze, zmizej, nebo se přetransformujou v komerční skupiny a všechna práce je pryč.
Jennet: My vždycky děláme jen to, na co peníze stačí. Vyděláváme peníze na vstupným. Lístky na naše představení stoji polovičku toho, co lístek do normálního kina. Ale my nijak peníze neutratíme, nemusíme skoro nic platit, takže všechno, co utržíme, jde do vybavení a filmovýho materálu. Lidi nám říkaj, že bychom si měli zažádat o peníze, ale my pracujeme soběstačně.
Colette: Když nepracuješ s dotacemi, máš naprostou autonomii.
Duncan: Být nezávislým filmařem znamená napsat návrh a žádost, a pokud tě vyberou, musíš projít strašně složitým systémem mechanismů, abys ty peníze dostal. Každému takovému filmaři nejvíc času zabírá najít vhodnou instituci, zjistit si údaje, psát žádosti a pak lidem, který ty žádosti posuzujou, vysvětlovat, co vlastně chce dělat. Takže práce na filmu ti zabere tři roky. Máme známýho, kterej vyhrál grant na film s homosexuální tematikou. Nakonec peníze nedostal. Řekli mu, že to není dostatečně gay... My říkáme ne. Prostě jdi a natoč to. My budeme tvoje publikum. Ale v poslední době se situace úplně změnila. Protože je v Londýně šestnáct klubů, kde svůj výtvor můžeš prezentovat. Všecho běží bez mechanismů, bez dotací.
Jennet: Pořád se zdokonalujeme. Máme lepší vybavení, webovou stránku, kontakty v zahraničí. Začali jsme s videokompilacemi Vacuum. Kdo si je koupí, přispěje na výrobu dalších filmů. Prodávaj se v pár klubech, dají se objednat přes Internet, Danny je vzal taky do Prahy.
Duncan: Chystáme další festival. Věci se hejbou, i když pomalu.
Jaká je vůbec situace v Londýně? Jak se kulturní scéna vyvíjí za ty léta existence Exploding Cinema? Cejtíte nějaký změny?
Duncan: Když vláda přišla s Criminal Justice Bill, znamenalo to hrozný povzbuzení pro nezávislou scénu. Všechny umělecký skupiny se semkly. Bylo to posilující. Když to pominulo, přišlo rozčarování. No, je to asi logický. Prostě se blíží ten střední věk. Některý lidi korumpuje pocit, že dlouho úspěšně tvořili, aniž by za to cokoliv měli. A začnou to samý dělat za prachy. My jim říkáme nappies, New Age profesionálové. Začali se správnejma postojema, dělali správný věci, ale nakonec jsou stejný jako všechny ty posraný struktury.
Colette: Já myslím, že Londýn je v dnešní době hodně zajímavej. Lidi z D.I.Y. scény (neboli Udělej si sám - pozn aut.) se začali organizovat, je poznat, že vědí, co chtějí dělat.
Jennet: Začali třeba s nezávislejma galeriema, umění v garáži, squatujou domy a dělají tam výstavy. Rozvíjí se divadelní scéna, kluby komedie...
Duncan: A taky poezie. Živý čtení poezie v klubech.
Colette: Dokonce časopis Time Out, což je takovej londýnskej kulturní průvodce, pravidelně otiskuje seznamy krátkodobě prázdných domů, který správní firmy nabízejí k dočasnýmu squatování uměleckejm skupinám. Je to teď módní, ale stejně se hned člověk cítí líp.
To zní v Praze přímo neuvěřitelně...
Colette: A tohle všechno přineslo koncept umění pro každého. Art Council teď nabízí peníze nezávislým skupinám. Můžeš je dostat velmi rychle. Dřív to bylo nemyslitelný.
Duncan: To samozřejmě tvůrce staví před dilema. My jsme zkusili navrhnout jako alternativu systém konspirativního dotování. Dělal jsem k tomu letáky. Systém spočívá v tom, že se několik lidí domluví, zažádá se o peníze na film, a pak se o ně všichni podělí. Takže za jednu dotaci vznikne ne jeden, ale třeba dvacet filmů. To je cesta, jak tenhle dotační systém aspoň trochu pozlobit. Nevím, jestli to někdo praktikuje, lidi to asi měli za vtip. Já si s dotacemi nejsem jistý. Může se stát, že to nezávislou scénu rozloží, ale třeba by ji to naopak rozvinulo. Nevím. Rozhodně Exploding Cinema se nechystá nic takovýho dělat.
Jennet: Všechno probíhá cyklicky. Velký média jsou hrabivý a cítí, že tohle podzemní umění je příští bomba, takže odchytávaj schopný lidi z takovejhle skupin a dávaj jim peníze a prostor. Lidi by měli bejt chytrý a vidět, kam to vede.
Duncan: Už mockrát jsme byli svědky takovejch pádů. Člověk, kterej točil bez rozpočtu skvělý záležitosti, dostane peníze - a natočí hroznej film.
Colette: A ještě se pak stydí ty svoje starý věci ukazovat, že to nemá patřičnou technickou kvalitu.
Duncan: Náš postoj byl tohle všechno ignorovat. Než vzniklo Exploding Cinema a podobný skupiny, nic, co nemělo tzv. vysílací kvalitu, nesmělo do televize. My a lidi jako my jsme to za těch pět let úplně rozmetali. To, co děláme my, je teď módní, dělaj to na MTV. Chce to prostě nepřijmout jejich podmínky, ale vnutit jim svůj způsob.
Colette: Oni teď maj drahý vybavení, se kterým vyráběj šumy, škrábance a fleky. Není to legrační?