Unabomberův manifest (úryvek)

Unabomberovy argumenty by jistě našly řadu přiznivců v jakékoliv civilizované společnosti, do níž ideologové, média a ekoteroristé patřičně nahustili fobii z techniky.

Unabomberův manifest

Následující text je malou částí značně rozsáhlého dokumentu, běžně přístupného na Internetu (díky za download, Rodriguezi). Jde o manifest teroristy, který má na kontě smrt třiadvaceti lidí a zranění dalších 23 a který se ve svých akcích zaměřoval často na atentáty proti představitelům univerzit a aerolinií (odtud přezdívka Unabomber). Na Unabombera se znovu obrátila světová pozornost letos na jaře, když agenti FBI (dobrá práce, Coopere) zadrželi Theodora Kaczynskiho, bývalého profesora matematiky a později podivínského poustevníka žijícího u městečka Lincoln, s vážným podezřením, že jde o hledaného teroristu. Publikováním části manifestu (vypustili jsme čísla označující začátky jednotlivých bodů) chceme našim čtenářům předložit ukázku zkratového uvažování vedoucího ke zkratovému jednání. Myslíme si, že Unabomberovy argumenty by jistě našly řadu přiznivců v jakékoliv civilizované společnosti, do níž ideologové, média a ekoteroristé patřičně nahustili fobii z techniky. Jak říká Sterling, necítíme k tomu člověku žádné sympatie. Jeho grafomanský text připomíná stovky sešitů, které trpělivě zaplňoval svými duševními výměšky sériový vrah ve filmu Sedm.

Někteří lidé uspokojují svou potřebu moci ztotožňováním se s mocenskou organizací nebo masovým hnutím. Jedinec postrádající cíle se přidá k hnutí nebo k organizaci a přejímá její cíle za své. Jeho úsilí pak směřuje k jejich naplnění. Když je těchto cílů dosaženo, jedinec se cítí, jako by prošel mocenským procesem (vzhledem k jeho ztotožnění s hnutím nebo organizací), i když jeho osobní úsilí hrálo zanedbatelnou roli v jejich uskutečňování. Tento fenomén využili fašisté, nacisté a komunisté. Naše společnost jej využívá také, i když ne tak násilným způsobem. Příklad: Manuel Noriega byl na obtíž USA (cíl: potrestat Noriegu). USA provedly invazi do Panamy (úsilí) a potrestaly Noriegu (dosažení cíle). USA prošly procesem moci a mnoho Američanů ve snaze ztotožnit se s vlastí tímto procesem prošlo také. To vysvětluje souhlas široké veřejnosti s invazí do Panamy: lidem to dalo pocit moci. Stejný fenomén se vyskytuje v armádách, sdruženích, politických stranách, humanitárních oprganizacích, náboženských nebo ideologických hnutích. Především levicová hnutí se snaží přitahovat lidi, kteří chtějí ukojit svou potřebu moci. Ale pro většinu z nich platí, že ztotožnění se s velkou organizací nebo masovým hnutím jejich potřebu moci plně neusopokojuje.
Uspokojování potřeb moci jsou náhražkové aktivity. Náhražková aktivita směřuje k dosažení umělého cíle, o což jedinec usiluje kvůli naplnění, tohoto cíle se však nesnaží dosáhnout proto, že jej potřebuje uskutečnit. Například nejsou žádné praktické důvody k trefování se míčkem do jamky, získávání kompletních sérií poštovních známek nebo zvětšování svalstva. A přesto se tolik lidí v naší společnosti věnuje golfu, sbírání známek nebo bodybuildingu. Ne všichni lidé jsou stejně orientováni, a proto se někteří mnohem ochotněji věnují náhražkovým aktivitám. Dělají to proto, že lidé kolem nich tyto činnosti považují za důležité, nebo to říká společnost. Proto někteří berou velmi vážně tak bezvýznamné aktivity, jako jsou sporty, bridž nebo šachy, přičemž jiní lidé v těchto věcech vidí pouze vedlejší činnosti, kterými jsou, a tím pádem jim nepřikládají dostatečnou důležitost a nemohou tímto způsobem uspokojit svou potřebu projít mocenským procesem.
I když je většina lidí v industriální civilizaci spokojena, my (Freedom Club) budeme stále proti tomuto uspořádání společnosti, protože (mimo jiné) podle nás snižuje možnost naplnění potřeby mocenského procesu náhražkovými aktivitami a ztotožnění se s organizacemi, místo aby lidem umožnila dosahovat opravdových cílů.
ODVAHA SVOBODY
Industriálně technologická společnost může být reformována takovým způsobem, aby postupně nezužovala sféru lidské svobody. Ale protože svoboda je slovo, které je možné interpretovat mnoha způsoby, musíme si nejdříve ujasnit, o jakou svobodu se nám jedná.
Svobodou myslíme příležitost projít mocenským procesem s opravdovými cíli, ne s umělými cíli náhražkových aktivit, bez vměšování, manipulace nebo dohledu kohokoliv, hlavně jakékoliv velké organizace. Svoboda znamená mít pod kontrolou (buďto jako jednotlivec nebo příslušník malé skupiny) otázku životních podmínek lidské existence (jídlo, oblečení, přístřeší a ochrana proti jakémukoliv vnějšímu ohrožení). Svoboda znamená mít moc, ne však moc nad jinými lidmi, ale moc kontrolovat události vlastního života. Člověk není svobodný, pokud má nad ním někdo moc (především velká organizace), a nezáleží na tom, jak shovívavě či tolerantně je tato moc vykonávána. Je důležité neplést si svobodu a dovolení.
Co se týče našich ústavních práv, vezměte v úvahu například právo na svobodu tisku. Samozřejmě nechceme toto právo kritizovat: je to velice důležitý nástroj k omezení soustředění politické moci a také k udržení na uzdě těch, kdo mají politickou moc, pod dohledem veřejnosti. Ale svoboda tisku má pro průměrného občana jako jedince jen velmi malé upotřebení. Masové sdělovací prostředky jsou z větší části ovládány velkými organizacemi, které jsou nedílnou součástí systému. Každý, kdo má trochu peněz, si může nechat něco vytisknout, rozšířit přes Internet atp., ale jeho sdělení se ztratí v záplavě materiálu produkovaného sdělovacími prostředky, takže to zůstane bez praktického výsledku. Proto je pro většinu jedinců a malých skupin takřka nemožné dosáhnout pomocí slovního projevu nějakého ohlasu ve společnosti. Vezměte si například nás (Freedom Club). Kdybychom nikdy nepoužili násilí a místo toho předložili tyto listiny vydavateli, nedostalo by se nám vyslyšení. I kdyby byly přijaty a vydány, nejspíš by nepřitáhly mnoho čtenářů, protože je mnohem jednodušší dívat se na zábavné pořady uváděné sdělovacími prostředky než číst vážnou stať. A i kdyby tyto spisy měly mnoho čtenářů, většina z nich by brzy zapomněla to, co si přečetli, jelikož jejich mysl je zaplavena množstvím materiálu, který k nim přichází pomocí médií. Aby se naše poselství dostalo k veřejnosti s nějakou vyhlídkou na zanechání trvalého dojmu, museli jsme zabíjet.
INDUSTRIÁLNÍ CIVILIZACI NELZE
REFORMOVAT
Byla by obtížná reforma průmyslového systému, která by zároveň nezužovala sféru svobody občanů. Již přinejmenším od průmyslové revoluce je patrná důsledná snaha o posilování systému technologií za cenu individuální svobody a lokální autonomie. Proto veškeré snahy směřující k ochraně svobody od technologie se protiví základnímu trendu naší společnosti. Proto by taková změna byla pouze dočasná a byla by brzy překonána postupem dějin. Kdyby však změna byla dostatečně velká na to, aby byla trvalá, změnila by se podstata celé naší společnosti. Bylo by to riskantní, poněvadž způsob přeměny by nebylo možné dopředu předpovědět. Změny dostatečně velké na to, aby způsobily trvalý pokrok ve prospěch svobody, by nebyly započaty, protože by si společnost uvědomila, do jaké míry by to rozvrátilo systém. Takže všechny pokusy o reformu by byly příliš nesmělé na to, aby byly účinné. I kdyby se započaly změny dostatečně velké, byly by odvolány hned, jakmile by se projevily jejich rozvratné účinky. Takže pro trvalé změny ve prospěch svobody mohou být získáni pouze lidé připravení přijmout radikální, nebezpečné a nepředvídatelné proměny celého systému. Jinými slovy revolucionáři, a ne reformátoři.
OMEZENÍ SVOBODY JE V INDUSTRIÁLNÍ
CIVILIZACI NEVYHNUTELNÉ
Jak již bylo vysvětleno, moderní člověk je chycen do sítě pravidel a omezení, jeho osud závisí na jednání osob jemu vzdálených, jejichž rozhodnutí nemůže ovlivnit. Tento stav není náhodný, není výsledkem byrokratických úsudků, je to nezbytný a nevyhnutelný jev v každé technologicky pokročilé společnosti. Systém MUSÍ přísně regulovat lidské chování, aby mohl fungovat. V zaměstnání musí lidé dělat, co se jim řekne, jinak by se výroba zvrtla v chaos. Byrokracie musí fungovat v souladu s přísnými pravidly. Vlastní úsudek se nesmí přenechávat níže postaveným byrokratům, to by vedlo k obvinění z nepoctivosti a k rozpadu systému, poněvadž úsudky jednotlivých byrokratů se liší. Je pravda, že některá omezení naší svobody by mohla být odstraněna. Ale OBECNĚ ŘEČENO, řízení našich životů velkými organizacemi je nezbytné pro fungování industriální civilizace. Výsledkem je pocit bezmoci průměrného člověka. Přeci jenom je ale možné, že určité předpisy budou stále více směřovat k nahrazení psychologickými pomůckami, které nás donutí dělat to, co po nás systém požaduje. (Propaganda, způsob výchovy, programy duševního zdraví, atd.)
Kvůli stálému nátlaku, kterým se systém snaží upravit lidské chování, se stále zvyšuje počet lidí, kteří se nemohou nebo nechtějí přizpůsobit požadavkům společnosti: mladí členové gangů, vyznavači kultů, protivládní rebelové, sabotující radikální ochránci přírody, odpadlíci a odpůrci různého druhu.
V jakékoliv technicky rozvinuté společnosti MUSÍ osud jedince záviset na rozhodnutích, která do velké míry nemůže osobně ovlivnit. Technologická společnost se nemůže rozpadnout na malé autonomní celky (komunity), protože výroba je závislá na spolupráci velkého množství lidí a strojů. Taková společnost MUSÍ být vysoce organizovaná a rozhodnutí MUSEJÍ být taková, aby postihla velkou část lidí. Jestliže rozhodnutí postihne řekněme milion lidí, má tedy každý z postižených jedinců v průměru na rozhodnutí jen miliontý podíl. V praxi rozhodují obvykle veřejní činitelé, čelní představitelé společností nebo techničtí odborníci, ale i když rozhodnutí závisí na výsledku hlasování, počet voličů je obyčejně moc velký, takže samostatný hlas jedince nemá žádný větší význam. Tím pádem jedinci nemohou přiměřeně ovlivnit většinová rozhodnutí, která mají vliv na jejich životy. Takže neexistuje způsob, jak tento stav technicky pokročilé společnosti napravit. Systém se snaží vyřešit tento problém využíváním propagandy nutící lidi CHTÍT přijímat rozhodnutí, která byla učiněna za ně, ale i kdyby toto řešení uspělo a pomohlo lidem cítit se lépe, bylo by to ponižující.
Konzervativci a někteří další obhajují větší místní samo-
správu. Obce dříve byly samostatné, ale taková samostatnost je stále méně možná, protože místní komunity jsou stále závislejší na systému - potřebují veřejné instituce a počítačové sítě, dálnice, masové sdělovací prostředky, moderní zdravotnickou péči. Proti samosprávě se staví také skutečnost, že technologie užitá v jedné oblasti často postihuje jinou, i vzdálenou oblast. Tak mohou pesticidy nebo chemikálie použité v blízkosti vodního toku kontaminovat vodu stovky mil níže po proudu a skleníkový efekt postihuje celý svět.
ŠPATNÉ STRÁNKY TECHNIKY NEMOHOU BÝT ODDĚLENY OD DOBRÝCH
Dalším důvodem, proč se industriální civilizace nemůže přeměnit ve prospěch svobody, je to, že moderní technika je sjednocený systém, ve kterém všechny jeho části závisejí jedna na druhé. Nejde se zbavit pouze špatných součástí a ponechat ty dobré. Vezměte si například moderní medicínu. Pokrok v lékařské vědě závisí na pokroku v chemii, fyzice, biologii, vývoji počítačů a jiných oblastech vědy. Moderní lékařská péče vyžaduje drahé špičkové vybavení, které je dosažitelné pouze v technologicky pokrokové a ekonomicky vyspělé společnosti. Je zřejmé, že pokrok v medicíně se neobejde bez technologického systému a všeho, co s tím souvisí.
I kdyby se rozvoj lékařství a medicíny obešel bez ostatního technologického systému, přineslo by to určité zlo. Představte si například, že by byl objeven lék proti cukrovce. Lidé s genetickými předpoklady pro cukrovku by tím pádem přežívali a rozmnožovali se jako každý jiný. Boj přírody proti těmto genům by skončil, a ty by se rozšířily po celém obyvatelstvu (to se do jisté míry děje již nyní, od doby, co je cukrovka ne léčitelná, ale kontrolovatelná pomocí inzulínu). Totéž se stane se spoustou dalších nemocí, ke kterým je populace náchylná vinou genetické degradace. Jediným řešením by byl nějaký eugenický program nebo rozšíření genetického inženýrství na člověka. Takže člověk v budoucnu by již nebyl stvořením přírody nebo náhody nebo Boha (podle vašeho náboženského vyznání nebo filosofického názoru), ale umělým produktem.
Jestli si myslíte, že vláda zasahuje příliš do vašeho života TEĎ, jen počkejte, až vláda začne upravovat genetickou stavbu vašich dětí. Takové úpravy budou bezpochyby následovat po zavedení aplikace genetického inženýrství na člověka. Následky neomezeného užití genetického inženýrství by byly katastrofální.
Obyčejně se místo přímé reakce na tyto obavy začne mluvit o lékařské etice. Ale morální kodex by neposloužil obraně svobody před lékařským pokrokem, jen by situaci zhoršil. Morální kodex použitelný pro genetické inženýrství by byl ve skutečnosti prostředkem k upravování genetické stavby člověka. Někdo (pravděpodobně vyšší střední vrstva) by rozhodl, že takové a takové použití je etické, a jiné ne. Takže by vlastně vložili své vlastní hodnoty do genetické stavby veškerého obyvatelstva. I kdyby byl morální kodex zvolen demokratickou cestou, většina by pohltila jakoukoliv menšinu, která by mohla mít rozdílný názor na to, co ustanovit etickým v používání genetického inženýrství. Jedinou opravdovou ochranou svobody by byl úplný zákaz JAKÉHOKOLIV genetického inženýrství na člověku, a můžete si být jisti, že nic takového se v industriální společnosti nestane. Žádný kodex redukující roli genetického inženýrství se dlouho neudrží, protože nesmírná moc skrytá v biotechnologii je neodolatelná. Většině lidí bude jeho využití připadat samozřejmé a jednoznačně správné (odstranění tělesných a duševních postižení, poskytnutí schopností, které lidé potřebují, aby mohli v současném světě lépe existovat). Genetické inženýrství bude tedy široce využíváno, ale jen způsobem odpovídajícím potřebám industriálně technologické společnosti.
TECHNIKA JE MNOHEM MOCNĚJŠÍ SPOLEČENSKOU SILOU NEŽ TOUHA PO SVOBODĚ
Není možné udělat trvalý kompromis mezi technikou a svobodou, technika má větší účinnost ve společnosti a soustavně neprávem zasahuje do svobody pomocí OPAKOVANÝCH kompromisů. Představte si dva sousedy. Na začátku mají oba stejně velký pozemek, ale jeden je silnější než druhý. Ten silnější vyžaduje kus sousedova pozemku. Slabý odmítne. Silný řekne: Dobrá, udělejme kompromis. Dej mi půl toho, o co jsem si řekl. Slabý nemá jinou možnost než mu to postoupit. Později si silný řekne o další kus, znovu je tu kompromis, a tak to jde dále. Vynucením dlouhé řady kompromisů na slabším získá silnější nakonec celý jeho pozemek. A stejné je to s konfliktem techniky a svobody.
Zatímco technický pokrok JAKO CELEK neustále zužuje sféru svobody, každé nové technické zlepšení je SAMO O SOBĚ vítané. Elektřina, rychlé spojení na velké vzdálenosti, rozvodná síť... Jak bychom se mohli stavět proti některé z těchto věcí nebo vůbec proti jakékoliv z nesčetných technických vymožeností, které tvoří moderní civilizaci? Bylo by absurdní bránit se například zavedení telefonu, které přineslo mnoho výhod a žádné nevýhody. Jenomže všechny tyto vymoženosti dohromady stvořily tuto civilizaci. Svět, ve kterém osud průměrného člověka již nespočívá v jeho vlastních rukou nebo v rukou jeho sousedů a přátel, ale v rukou politiků, čelných představitelů společnosti a anonymních techniků a byrokratů, které jedinec nemá možnost ovlivnit. Vezměte si například již zmíněné genetické inženýrství. Nikdo nebude nic namítat proti zavedení genetických technik, které by odstranily dědičné choroby. To by nezpůsobilo žádné škody, naopak, zabránilo by to velkému utrpení. Jenže velké množství genetických vylepšení dohromady by z člověka vytvořilo umělý produkt.
Dalším důvodem k tomu, proč má technologie takovou silnou pozici ve společnosti, je, že v kontextu dané společnosti postupuje technický rozvoj pouze jedním směrem, který nelze nikdy obrátit. Když je technické vylepšení zavedeno, lidé se na něm stanou závislými, pokud není nahrazeno něčím ještě lepším. Závislými se nestanou pouze jedinci, ale celý systém jako celek (představte si, co by se stalo se systémem dnes, kdyby byly odstraněny všechny počítače). Takže systém míří pouze jedním směrem, a to k ještě větší technologizaci. Technika opakovaně nutí svobodu ustupovat ve prospěch dalšího rozmachu technického systému.
Žádná společenská opatření, ať jsou to práva, instituce, zvyky nebo morálka, nemohou poskytnout ochranu proti technice. Dějiny ukazují, že všechna společenská zřízení jsou dočasná a jednou se zhroutí. Ale technický pokrok je trvalý v kontextu dané civilizace. Předpokládejme například, že by bylo možné dosáhnout nějakého společenského zřízení, které by zabránilo aplikování genetického inženýrství na člověka nebo jeho využívání takovým způsobem, které by ohrožovalo jeho svobodu a důstojnost. Technologie by ale pouze počkala, až by se toto společenské zřízení dříve nebo později zhroutilo. Spíše dříve, vzhledem k tempu, jakým se naše společnost proměňuje. Potom začne genetické inženýrství napadat sféru svobody a tato invaze bude nezvratná (až do zhroucení samotné technické civilizace). Veškeré iluze o tom, že by šlo pomocí sociálního zřízení dosáhnout něčeho stálého, se rozptýlí, podíváme-li se na to, co se děje s životním prostředím. Před pár lety se zdálo, že zde jsou bezpečné bariéry zabraňující alespoň některým nejhorším formám ničení životního prostředí. Ale se změnou politického uspořádání tyto zábrany odpadly.
Všechny tyto důvody dělají z techniky mocnější společenskou sílu, než jakou je touha po svobodě. Toto prohlášení však vyžaduje velkou způsobilost. Vypadá to, že během příštích několika desetiletí bude industriálně-technologický systém pod velkým tlakem problémů ekonomiky, životního prostředí a především lidského chování (odcizení, rebelantství a různé sociální a psychologické problémy). Doufáme, že tyto těžkosti, kterými bude systém procházet, způsobí jeho zhroucení nebo jej přinejmenším natolik oslabí, že nastoupí revoluce, a ta bude úspěšná. V tom okamžiku se touha po svobodě ukáže jako mocnější než technologie. Z
přeložila Anna Týčová

O manifestu a svobodě

Martin Klíma
(dovětek k předchozímu textu)

Pan Hugh Scrutton pronajímal počítače a zemřel 11. prosince 1985. Pan Thomas Mosser pracoval v reklamní agentuře a zemřel 10. prosince 1994. Pan Gilbert Murray byl presidentem Kalifornské lesnické asociace a zemřel 24. dubna 1995. Všichni tito lidé zemřeli proto, abyste si přečetli Unabomberův manifest.

96. Pro většinu jedinců a malých skupin je takřka nemožné dosáhnout pomocí slovního projevu nějakého ohlasu ve společnosti. Vezměte si například nás (Freedom Club). Kdybychom nikdy nepoužili násilí a místo toho předložili tyto listiny vydavateli, nedostalo by se nám vyslyšení. I kdyby byly přijaty a vydány, nejspíš by nepřitáhly mnoho čtenářů, protože je mnohem jednodušší dívat se na zábavné pořady v médiích než číst vážnou stať. A i kdyby tyto spisy měly mnoho čtenářů, většina z nich by brzy zapomněla to, co si přečetli, jelikož jejich mysl je zaplavena množstvím materiálu, který k nim přichází pomocí médií. Aby se naše poselství dostalo k veřejnosti s nějakou vyhlídkou na zanechání trvalého dojmu, museli jsme zabíjet lidi.

Funguje to přímo úžasně. Desetitisíce kilometrů daleko, v jiné zemi a v jiném jazyce čtete tato slova, já o nich píši jakési úvahy a troufám si říci, že oba na ně hned tak nezapomeneme.
Citát pochází z dokumentu známého jako Unabomberův manifest. Jeho autorem je Theodore Kaczynski, nejhledanější americký terorista posledních patnácti let. Co se jím snaží sdělit? Jaké pravdy jsou tak důležité, že stojí za to kvůli nim vraždit nevinné lidi?
Ústředním Unabomberovým pojmem je power process, česky asi mocenský proces nebo průběh moci.

33. Lidé mají (pravděpodobně biologickou) potřebu něčeho, čemu budeme říkat mocenský proces. Úzce souvisí s touhou po moci (která je všeobecně uznávána), ale není to úplně to samé. Mocenský proces má čtyři části. Tři, které jsou z nich nejzřetelnější, nazýváme cíl, úsilí a dosažení cíle. [...] Čtvrtá součást se definuje obtížnějí, a ne každý ji potřebuje. Nazýváme ji autonomie a budeme o ní mluvit později.

Právě poslední věc - autonomie - je však na celém mocenském procesu nejdůležitější a odlišuje skutečný, správný MP od nesprávného a ohavného náhražkového MP, jako je třeba věda, podnikání, umění atd., zkrátka všeho, co není přímo svázáno se základními potřebami člověka: potravou a přežitím.
Unabomber dále tvrdí, že dříve byli lidé šťastnější, protože jejich MP byl autentický, nezkažený a nezprostředkovaný. Zkrátka nemůžete být šťastní, když vlastníma rukama nezardousíte šavlozubého tygra a pak ho nesežerete k večeři.

45. Máme dobré důvody věřit, že primitivní člověk méně trpěl stresem a frustrací a byl spokojenější se svým způsobem života než moderní člověk. Je pravda, že v primitivních společnostech nebylo všechno sladké a prosluněné. Mezi australskými domorodci je běžné zneužívání žen, mezi některými indiánskými kmeny byla dosti běžná transsexualita. Ale vypadá to, že GLOBÁLNĚ byly problémy popsané v předcházejících odstavcích mnohem řídší, než jsou v moderní společnosti.

Kdo za to může? Unabomber má jednoznačnou odpověď: technika. Byla to průmyslová revoluce, která připravila lidi o jejich přirozený způsob života, zbavila je možnosti realizovat autentický mocenský proces a nahradila ho náhražkovými aktivitami.

48. Kdyby stroje nebyly nikdy vynalezeny, nezpůsobily byl žádné konflikty a frustraci...
Technika je pro Unabombera nepřirozený, zrůdný produkt evropské civilizace, slepá větev vývoje, která neměla být nikdy objevena.

211. Na konci středověku byly čtyři hlavní civilizace zhruba stejně rozvinuté: Evropa, Islám, Indie a Dálný východ (Čína, Japonsko, Korea). Tři z těchto civilizací zůstaly více méně stabilní a pouze Evropa získala dynamiku. Nikdo neví, proč se tehdy z Evropy stala dynamická společnost; historikové mají svoje teorie, ale jsou to pouze spekulace.

A jaké je řešení? Revoluce! Celá závěrečná pasáž se zabývá přípravou revoluce, která smete techniku, zničí technologie a vrátí nás zpátky do šťastného středověku, kde budeme moci uskutečňovat svůj autentický mocenský proces.

142. Ale jakmile se společnosti zmocní revoluční horečka, lidé jsou kvůli své revoluci ochotni přijmout neomezené těžkosti. To je zcela zřejmé z francouzské a ruské revoluce. Je možné, že v těchto případech byla revoluci oddána jen menší část obyvatel, ale tato menšina byla dost velká a aktivní na to, aby se stala dominantní silou ve společnosti.

166. A proto před těmi, kdo nenávidí otroctví, do kterého průmyslový systém uvrhl lidstvo, stojí dva úkoly. Za prvé musíme pracovat na zvýšení sociálního napětí ve společnosti, abychom zvýšili pravděpodobnost toho, že se systém zhroutí nebo bude oslaben natolik, abychom proti němu mohli vést revoluci. Za druhé je zapotřebí vyvinout a šířit ideologii, která oponuje technologii a průmyslové společnosti a která bude zužitkována, až bude systém dostatečně oslaben. Taková ideologie nám pomůže zajistit, že ve chvíli, kdy se průmyslová společnost zhroutí, bude zničena tak, že ji nebude možno opravit, tak, že systém nebude možné obnovit. Továrny budou zničeny, učebnice spáleny atd.

168. Pro mnoho z nás je svoboda a důstojnost důležitější než dlouhý život nebo vyhýbání se fyzické bolesti. Kromě toho jednou stejně musíme zemřít a bude lepší, když zemřeme v boji o přežití nebo za nějaký ideál, než když budeme žít dlouho, ale náš život bude prázdný a beze smyslu.

204. Revolucionáři by měli mít co nejvíc dětí. Jsou silné vědecké důkazy o tom, že společenské postoje jsou do značné míry dědičné.

Při četbě Unabomberova manifestu nám nemohou uniknout některé inherentní paradoxy, které obsahuje.
Celý text je vyznáním nenávisti k technice, vědě a pokroku. Přitom kdyby nebylo telefonu, Internetu nebo alespoň telegrafu, nikdy bychom se o něm nedozvěděli. V manifestu se mnohokrát opakuje, že revolucionáři mají povoleno používat techniku, pokud tak činí za účelem vítězství revoluce, ale to je chabá výmluva. Jak by revolucionáři mohli kontrolovat obyvatelstvo, zda někde tajně neobnovuje ztracené technologie? Zda někdo podloudně neučí své syny řešení diferenciálních rovnic? Zda se někdo nepokouší sestrojit dynamo? K tomu všemu potřebují techniku; nevěřím, že bychom se mohli dožít doby, kdy by revolucionáři řekli: O.K. Technika je neobnovitelně zničena. Zítra necháme spadnout svoje špionážní družice, vyhodíme do povětří naši elektrárnu, vykopeme kabely a naštípáme si trochu pazourku. To spíš uvěřím, že se dožiji komunismu.
Dalším paradoxem je přísně vědecký duch celého manifestu, kde se vědcům tak spílá. Tento paradox je umocněn tím, že ve skutečnosti se o žádnou vědeckou studii nejedná. Unabomberova manipulace s fakty je odstrašující, jeho znalosti historie přírodních věd mizerné. V odstavci 170 se například dočítáme:

170. Vědci se například chlubí, že ukončí hladovění tím, že vytvoří nové, geneticky upravené rostliny. Ale to umožní lidské populaci neomezený růst a je dobře známo, že přelidnění vede ke zvýšenému stresu a agresivitě.

To je případ pravdivého faktu podaného lživým způsobem: ve skutečnosti je největší přelidnění tam, kde je jídla nejméně, zatímco třeba v Evropě, kde je jídla dostatek, ba nadbytek, přírůstek populace stabilně klesá.
Ale základní rozpor Unabomberova manifestu je podle mého názoru někde jinde. V odstavci 211 říká, že existovaly tři stabilní společnosti, které nepropadly hříchu techniky: Islám, Dálný východ a Indie, a z textu lze vyvodit, že zhruba do této doby by nás chtěl Unabomber vrátit. Ale výše zmíněné státy tehdy rozhodně nebyly zeměmi, kde by člověk mohl realizovat svůj autentický mocenský proces, naopak, byly to země, kde by pravděpodobně nikdo nepochopil, co autentický vlastně znamená.
Je možné, že ten rozdíl, který odlišuje evropskou civilizaci od zbytku světa a který byl hnacím motorem technického vývoje, je právě touha po autentickém mocenském procesu, po individuální seberealizaci, po zlepšení vlastního osudu; přesvědčení, že stát je tu pro občany, a nikoli naopak.
Je asi možné vytvořit nebo si alespoň představit společnost, kde lidé žijí v souladu s přírodou, kde není žádný technický ani společenský pokrok. Taková společnost existovala například v Číně. Ale nedosáhneme jí tím, že zničíme technologie, ale tím, že se vzdáme touhy po mocenském procesu.