Hackerský kodex

New York na sklonku léta je jako obvykle šílený. Před hotelem vykládají z dodávky monitory. Je jasné, že jsem na správném místě. Nacházím se v srdci Manhattanu, kde se odehraje zatím největší dvoudenní konference hackerů: HOPE.

Autor tohoto článku je technickým redaktorem vynikajícího britského
vědeckopopulárního časopisu New Scientist. Přináší nám zasvěcenou a vtipnou reportáž z konference hackerů, počítačových volnomyšlenkářů a pirátů, která se konala v New Yorku. Časopis New Scientist si můžete prohlížet ve vstupní hale instituce British Council v Praze na Národní třídě.

Pátek 19:45: New York na sklonku léta je jako obvykle šílený. Před hotelem vykládají z dodávky monitory. Je jasné, že jsem na správném místě. Nacházím se v srdci Manhattanu, kde se odehraje zatím (jak avizováno) největší dvoudenní konference hackerů: HOPE (akronym pro hackeři planety Země). Program slibuje příspěvky špiónů, hackový průnik do kódového systému newyorského metra, četbu telefonních pagerů z okolí v pohodlí hotelového pokoje, přednášky hackerů z Nizozemí a Německa, přednášky o klonování mobilních telefonů, tedy ani jedno zcela legální téma. Měla by to být legrace.
Jdu do svého pokoje. Dálkové ovládání televize připevněné drátem k nočnímu stolku nefunguje. Někdo ukradl baterky. Nemůžu nainstalovat modem do telefonu, protože na místě zástrčky je jen změť drátů. Toto jistě není prostředí hackerům příznivé. Ale bude to stačit k tomu, aby nepronikli do hotelového počítače a odešli bez zaplacení?

20:00: V osmnáctém, nejvyšším patře je připravována konference. V obrovské vstupní hale hned za hlavním sálem připojuje mladičký tým počítačovou síť na Internet. Řady prázdných stolů očekávají nainstalování stanic. Ti, kteří jsou už tady, šestnáct hodin před začátkem konference, tvoří roztodivnou skrumáž. Jsou to většinou mladiství a všichni se znají podle držáku, což značí v hackerštině jméno.
Čau, já jsem Dr. J, řekne jeden a srdečně mi potřese rukou. Další se představuje jako Císařovna. Dělá v bufetu Burger King. Chlapík, nazývaný Šílená hučka a nosící rozpláclou, purpurovou a zelenou čepici, prodává trička s nápisem HOPE vepředu a dlouhou tirádou Svědomí hackera vzadu. Deset dolarů jedno. Takže můžete být hackerem i podnikatelem. Další, oblečený v černém a s neuvěřitelně dlouhou kozí bradkou, se představuje jako Satan.
Postupně mi dochází, proč si všichni dávají tak záležet na představování, a to i zjevným cizincům - chtějí zjistit, zda se už dříve nesetkali v kyberprostoru, jako slova na obrazovce.
Hodně se tu mluví o červených krabičkách, o 1-800 a COCOTS. Červené krabičky, jak se dozvídám, jsou elektronické hračky, které přidržíte nad mluvítkem veřejného telefonního automatu. Když jste požádán, abyste vhodil čtvrťák, zapnete červenou krabičku, jež zahraje rychlou řadu tónů. Ty oblbnou kasovací počítač, jako byste zaplatili. Ale ve skutečnosti frýkujete. Přicházím též na to, že 1-800 jsou telefonní čísla zdarma, která jsou široce využívaná, a že COCOT je akronym pro běžný mincový telefonní automat, tedy budku.

20:35: Partička zapojující počítačovou síť dostává pizzu velikosti popelnicového víka. Jdu s Dr. J, Císařovnou, Satanem a kýmsi nazvaným Lohtk do bufetu naproti. Zatímco čekáme ve frontě, nahne se ke mně Lohtk a řekne: Promiňte, pane Přesjednadvacet, mohl byste mi koupit pivo? Je na první pohled příliš mladý, aby si v New Yorku mohl koupit alkohol. Já tak mladistvě nevypadám. Tuto bariéru musí ještě hackeři a frýkeři překonat.

23:10: Nahoře se to začíná zaplňovat. Už je zapojeno asi dvacet stanic do sítě. Očekává se, že na konferenci přijde na tisíc lidí, třikrát více než na jakoukoli jinou. Organizátoři však najisto nevědí. Jak by také mohli. Stěna za místností je celá pokryta obrovským kusem papíru, určeným pro tvorbu graffiti všech druhů. Aspoň stěny záchodků zůstanou čisté. Někdo vypsal soutěž o pizzu Odhal federála!, tedy agenta FBI nebo CIA. Kdosi vešel a zahulákal: Neviděl ste někdo Stormshadowa? Ticho po pěšině. No, kdybyste ho někdo uviděl, tak mu vzkažte, že ho hledá maminka.
Mluvím s Lauren, s jednou z mála žen na scéně. Je jí asi kolem pětadvaceti. Frýkeři jsou mladí, většinou ještě bydlí u rodičů, kteří se o ně starají, vysvětluje. Co se jich týče, jde jim spíš o získání repáče, tedy reputace, a o to, aby měli navrch, než o setkání s dalšími lidmi. Hackeři víc spolupracují, říká Lauren, často jsou zaměstnaní a hodně z nich se zná už skoro deset let.
Sobota 01:00: Dr. J mi sděluje, že se chce zkusit prolomit do městského centrálního ovládání dopravních semaforů, pokud nějaké existuje. Po příletu mám problémy s rozdíly v časových pásmech (jet-lag), tak jdu na kutě a nechám Dr. J jeho práci. Opravdoví hackeři zůstávají do tří, do čtyř, do pěti ráno a dělaj svý věci.

10:00: Snídaně v hotelové restauraci. Není nijak těžké rozpoznat hackery, jsou pobledlí, vyhýbaví a platí výhradně v hotovosti. Úvěrové karty mají jména, a tak mohou být identifikovány. Připadá mi to trochu paranoidní.

11:00: Před hlavním konferenčním sálem visí seznam pravidel: Za prvé: Nehackujte, nefrýkujte, či jinak si nehrajte s hotelovým majetkem, el. sítí a poplachovým zařízením. Za desáté: Předpokládejte, že jste neustále sledováni svou nejhorší noční můrou. Vcházím do velkého pokoje zaplněného lidmi, stoupnu si na židli a snažím se fotoaparátem zachytit situaci. Při zásvitu blesku se ke mně obrátí řada tváří, avšak málokterá s úsměvem. Přistupuje ke mně jeden z organizátorů: Pokud zblízka fotografujete účastníky, musí to být s jejich souhlasem. Jo, tady ti lidi jsou fakt paranoidní. Nebo si snad myslí, že jsem tajnej?
Je tady mobilní diskoparket vybavený obrovskými reproduktory chrlícími rock snesistelné hlasitosti. Řady stolů se zaplňují účastníky konference, kteří přinesli své počítače, aby ukázali, co umějí - předvést se, udělat si repáč. Některé z počítačů jsou vysoké kvality. Jeden má Silicon Graphic Iris, velmi drahé a velmi dobré zařízení. To je repáč sám o sobě.

12:00: Prvním řečníkem konference je Robert Steele, bývalý agent CIA. Pracoval jsem devět let pro CIA, sdělí fascinovanému publiku. Co se však týče počítačů, nehrozí nebezpečí pouze ze strany vojenských nebo vládních kruhů, nebezpečí přichází z celé společnosti. Chtěl bych, abyste sepsali knihu o základních chybách počítačových systémů, ale byl bych nerad, kdybyste zveřejnili, jak těch chyb zneužít. Protože ačkoliv věřím vám, nevěřím lidem, kteří ji budou číst. Publikum příkývlo.
Jdu zpátky do přijímací haly. Nemají tu kávu, ale je zde k dostání Coca-Cola, pizza, hamburgery a hranolky. Všichni tu vypadají pod dvacet a všichni mají aspoň dvacet liber nadváhu. Za to můžou všechny ty hodiny strávené za počítačem.

14:15: Nyní se dostáváme k jednomu z hlavních témat konference - jak cracknout (přeprogramovat) přepravní kartu do newyorského metra. Má velikost asi úvěrové karty a magnetický pásek, ale nikdo si není moc jistý, co to vlastně je. Karta zajišťuje jízdy v metru v hodnotě 80 dolarů. Hackeři si chtějí s kartou pohrát tak, aby na ni mohli jezdit pořád, nebo aby se dala kdykoliv znovu nakódovat.
Řečník se představuje jako úředník Newyorské oblastní přepravy a jako - hacker. Má baseballovou čepici, brýle a rolák přetažený přes bradu. Z jeho obličeje můžete spatřit asi tolik jako z Robocopa. Poznamenává, že nechce být vyhozen z práce.
Vysvětluje, jak karta funguje i jak vypadá jeho vlastní úřednická práce. V práci už zkusil všechno možné, aby se dostal do programu počítače, který v budkách kartu programuje. Vyzkoušel všechno, včetně náhodně vylité kávy do klávesnice. Nic nevyšlo. Jak vidno, newyorská přeprava je dobře zabezpečena.
Publikum i řečník zvažují různé možnosti. Kolik a jaká data jsou zakódována do magnetického pásku? Je možné vložit do automatu dvě karty najednou? Co se stane, když se vyrobí dvě karty s identickými sériovými čísly ? Ačkoli tu není nainstalováno vstupní zařízení, řečník už sám vyzkoušel tolik metod, že má odpověď téměř na každou navrhnutou variantu.
Celkově konference připomíná zajímavější univerzitní přednášku, která vás spíš provokuje k přemýšlení než k sepisování poznámek. Až na to, že publikum působí značně středoškolsky.

16:30: Při potulce vstupní halou narážím na týpka spájejícího dohromady čipy. Jsem už vcelku aklimatizován, tak mi je jasné, že jde o frýkovací krabičky (phreaking boxes) - červené nebo modré (účelem je zmást telefonní počítač, aby si myslel, že hovor nebyl spojen, zatímco vy už dávno mluvíte) nebo taky černé (pro mezinárodní hovory zdarma). Týpek s pájkou - v černé sportovní soupravě, s čírem na hlavě a s čipem, který vypadá, jako by ho měl zasunutý do spánkové kosti - potvrzuje, že jde o červené krabičky. Jmenuje se Zášť (Malice) a je mu dvaadvacet. Začal s tím po přečtení Neuromancera od Williama Gibsona, což je základní kyberpunkový román o životě geniálního hackera v budoucnosti. Další na řadě k prolomení je teď interaktivní televize. Ptám se ho, odkud je. Hmmm... z oblasti 617, odpoví záhadně odkazem na své domovské telefonní předčíslí. Nevím, proč to utajování. Kdyby se policie skutečně vážně zabývala každým hackerem, moc daleko by jí s čipem zaraženým do hlavy neunikl.
19:50: Ukázka, jak je možné číst na dálku cizí pagery (to jsou ty krabičky pro přijímání vzkazů pro ty, kteří nemají mobilní telefon), probíhá v klidu, ba téměř nudně, jelikož řečník proces hackování pouze vysvětluje (s pomocí diagramů), ale názorně nepředvádí. Tedy vše je pouze o tom, jak byste to mohli udělat... koneckonců, hackování je ve státě New York protizákonné. Opět to připomíná univerzitní přednášku, tentokrát však spíše nudnou. Odcházím.
Jeden z účastníků předvádí zařízení umožňující přečtení magnetického pásku na kartách. Je ohromující, kolik toho můžou magnetické karty skrývat a kolik informací je do nich možno zakódovat. Nenabízím mu žádnou ze svých karet, možná že shromažďuje data pro pozdější zneužití.., už se taky stávám paranoidní.
Dalším exponátem je walkie-talkie (vysílačka), upravená tak, že může být použita na 16 kanálů, namísto dvou. Úprava je absurdně jednoduchá. Dotyčný si prostě přístroj koupil, otevřel a zjistil, že nainstalovaný čip byl lobotomizován na dva kanály, ale může klidně operovat na šestnáct. Vtírá se mi představa všech těch miliónů lidí, co si zakoupili tento systém a nikdy netušili, co s ním můžou všechno provádět.

21:00: Nastupuje další řečník, hippie hodně přes čtyřicet, má rozcuchané šediny a trochu šílený lesk v očích. Je to Cheshire Catalyst, který nás seznámí s historií TAPu, radikálního časopisu hackerů. Jelikož je skutečným seniorem ve světě hackerů (prováděl hackování už na síti Telexu), je vidět, že lidé, kteří mu kladou otázky, touží po načerpání moudrosti. Buďte opatrní. Nedělejte nic opravdu nebezpečného, ať se vámi opravdu nezačnou zaobírat, pak je represe tvrdá.
Padne jméno Kevina Mitnicka. To je chlapec, který se naboural do systému počítačů americké armády ještě jako teenager (inspiroval tak film Válečné hry) a pak se věnoval větším projektům, většinou neprozrazeným. Nyní je na útěku před zákonem. Před začátkem konference oklamal odposlechem jejich telefonů několik agentů FBI, kteří po něm šli. Nikdo neví, kde je, jen několik lidí ví, jak vypadá. Je mystériem dokonce i pro hackery.
Chci se dozvědět víc. Ale když o něčem položím víc jak dvě otázky, podívají se na mě všichni pohledem zvažujícím, jestli nejsem federální agent.

22:00: Nyní je na pořadu vystoupení redakčního týmu časopisu 2600 (v podtitulu: Hackerský čtvrtletník), pojmenovaném po základním tónu, používaném k frýkování. To oni uspořádali tuto konferenci, tím, že ji oznámili ve zpravodajství Internetu. Nahlédnu do jednoho čísla: Tento článek vás seznámí se základy mezinárodního signálu CCITT-5... Další články obsahují složité diagramy, asi takové, jaké používá frýk Zášť k sestrojení svých krabiček. Další příspěvek se zabývá otevíráním cizích digitálních zámků. Je pozoruhodné, jak nudné mohou být specializované časopisy, pokud nejsou zrovna o vašem koníčku.
Vydávat hackerský časopis je svým způsobem vzrušující. V osmdesátých letech se FBI pokusila pomocí tohoto časopisu vyprovokovat sovětské hackery k odkrytí jejich tajemství. Redaktor Emmanuel Goldstein a jeho pětičlenná redakce odmítli.

22:45: První známka odporu. Letmá poznámka jedné ženy, že všichni budou zavřeni za konspiraci, vyprovokuje mručení a bučení publika.
Na přetřes přichází případ Phiber Optika. Byl, nebo stále je, dopisovatelem 2600 a byl zavřen za hackování. To byl pro nás šok, poznamenává Goldstein. Neudělal nic zlého, pouze šířil informace.
Nyní probíhá kryptografické sezení, soustředěné na problém, jak zabránit, aby se nikdo nedozvěděl vaše jméno a osobní data na Internetu. Jste za počítačem A a propojujete se na počítač C, skrze síť B... opět diagramy plné kruhů a šipek směřujících tam a zpátky. Nezvládám to.
Vzadu ve vstupní hale se stále kdosi snaží hackovat přes Internet. Pozoruji štíhlého, nervního týpka v brýlích jak z lahvového skla. Snaží se založit falešné konto na Wellu, kalifornské počítačové síti známé svou otevřeností a přátelským přístupem. Dívám se mu přes rameno. Zdá se, že úspěšně pokračuje, dostal se do registračního programu. Ptá se ho na číslo úvěrové karty. Napíše řádek devítek. Poté se ho optá, zda chce okamžitě platit. Odmítá a namísto platby si volí zkušební několikatýdenní bezplatnou lhůtu na rozhodnutí. Žádá to jeho denní telefonní číslo. Napíše řadu jedniček. Nyní si musí zvolit heslo.
Systém vysvětluje, že heslo na Wellu musí mít aspoň šest znaků, a z toho nejméně jedno číslo nebo znaménko interpunkce. Napíše šest péček. Systém to odmítne. Eee? zahučí hacker a znovu napíše šest péček. Opět to samé. Doslova nadskočí na židli. Eee?? Ukážu mu jeho chybu, tak ohleduplně, jak je jen možné. Aha, řekne a vyplní platné heslo. Systém mu děkuje a hlásí, že jeho nové konto bude otevřeno okamžitě, jakmile... Opět se nenamáhá dočíst zbytek vzkazu. Jen mačká klávesy a vrací se do hlavní části Wellu, kam vkládá své nové, falešné jméno uživatele. Ptá se ho to na heslo. Vkládá heslo. Neznámý uživatel, hlásí obrazovka. Přístup odmítnut. Rádoby hacker jen němě zírá.
Ukazuji mu, co musel přehlédnout tím, že nedočetl vzkaz na obrazovce . Tedy, že jeho konto bude založeno, jakmile bude číslo jeho úvěrové karty prověřeno telefonicky. Není možné jen tak si založit bezplatně konto v sobotu o půlnoci, dokoce ani v New Yorku ne. Css, css, vrtí hlavou a hackuje dál. ř

Neděle 01:25: Hackeři stále neznaveni, ať již na přednášce o kryptografii či za počítači. Zorane! Na kterým seš kanále? To pořebuje vědět k tomu, aby mu mohl poslat e-mail.
Otáčí se dokola na židli, aby zjistil, na kterém kanálu je Zoran. Zoran sedí metr od něj. Začínám nabývat dojem, že hackeři jsou větší hrozbou pro vlastní spánkový cyklus než pro národní bezpečnost. Určitě to tak platí aspoň pro mne.

14:30: Je tu opět Cheshire a Goldstein, tentokrát se bude mluvit o sociálním inženýrství - tedy jak přimět lidi, aby vám řekli něco, co by neměli. Společně s nimi jsou za katedrou další dva - Kapitán Crunch a někdo, kdo si nechává říkat John Draper.
Draper se chystá přimět telefonátem někoho ze zaměstnanců místní telefonní společnosti, aby mu dal bezplatná čísla k databázi obsahující jména a adresy zákazníků společnosti. Ty umožňují volajícímu zavolat databázi, vložit číslo jakéhokoliv zákazníka, a tak zaktivovat počítačový hlas, který řekne zákazníkovo jméno a adresu. Bezplatná databázová čísla jsou považována za nejvyšší tajemství, známé pouze vybraným zaměstnancům společnosti. Ve skutečnosti každý hacker v New Yorku a okolí zná číslo CNA (custome name and address) databáze a Draper je čte před začátkem ukázky, aby každý z nás také věděl konečný cíl.
Telefon je upraven tak, že všichni můžeme sledovat konverzaci. Draper telefonuje na direktorát a snaží se napodobit chladný tón zaměstnance společnosti, pracujícího v počítačovém oddělení v neděli odpoledne. Mít chladný tón před tisícovkou lidí sledující každé vaše slovo není vůbec snadné. Snaží se okouzlit operátorku, ale hlas se mu trochu chvěje, a když se ptá na číslo CNA, operátorka odpovídá váhavě a prosí o sečkání.
Draper okamžitě zavěšuje.
Když lidi prosí o sečkání, je to špatné znamení, říká Cheshire. Znamená to, že se radí s někým nahoře.
Draper opět zkouší. Všichni slyšíme: Informace. U telefonu Marcie.
Ahoj, Marcie, jak se vede, tady John ze CIS, vyhrkne. Máš toho dneska plno ?
Tak asi, odpovídá operátorka.
No jo, neděle, vím, jaký to je, říká s porozuměním. Poslechni, máme tady nějakej zkrat, sytém se zablokoval a já se nemůžu dostat k číslu na CNA. Potřebuji je, abych skončil tady tu práci. Máš ho tam?
Číslo na CNA? Ty bezplatný?
Jo.
Jasně... Pak pauza a za chvíli mu dává číslo. Potřebuješ taky PIN (číslo kódu) ?
Néé, to je dobrý, to tady máme, říká Draper. PIN by byla velmi cenná kořist, ale začalo by to být trochu nezodpovědné, neboť pak by každý přítomný hacker mohl neomezeně používat systém, včetně čísel neuvedených v telefonním seznamu. Draper září štěstím a zavěšuje, publikum rozjařeně tleská.

20:00: Konference pomalu končí. Na stěnu určenou pro graffiti někdo napsal velkým písmem: HACKSTOCK. Svým způsobem to tak je, a spíše jako první Woodstock než druhý. Registrace účastníků na poslední chvíli, přísný časový rozvrh, který nebyl dodržován téměř od začátku zasedání, vysoké ideály, přízemní skutečnost. Žádné násilí, pokud nepočítáme jednoho, který byl zatčen za frýkování nějakých mobilních telefonů. Téměř žádná policie, pokud nepočítáte šest vládních agentů, které se zapřísahal spatřit Steele (poznal je podle jejich neurčitých otázek a příliš naleštěných bot).
Namísto volné lásky volný přístup na Internet. No, co byste čekali v kyberprostoru?
Vyměním si pár slov s Edem, který si balí do tašky počítač. Jaký mělo to celé smysl? Proč se setkávat? Nepronikli jste do systému newyorské dopravy, neudělali jste žádné zásadní rozhodnutí, tak...?
V tomto státě se toho tolik nestane, když se 500 lidí zvedne a řekne, že nechtějí tuto vládu, říká. Ale stane se toho mnohem víc, když se 500 lidí nabourá do telefonní sítě.
Organizátoři odhadují, že se zúčastnilo na 1500 lidí. A to je možná smysl: Rozšiřování vědomostí je samo o sobě politickým činem, říká Ed. Z

přeložil Roman Kryštof