Bruce Sterling

Bruce Sterling, spolu s Willimem Gibsonem nejvýraznější osobnost kyberpunku, mluvčí technologického věku a pozoruhodný spisovatel. Je silnější, zavalité postavy, vlastně vypadá úplně jinak, než jak by si člověk kyberpunkera představoval.

Americký počítačový časopis Wired, s jehož jménem se ještě na našich stránkách setkáte, má zvláštní, ale dobré nápady. Jedním z nich je vysílání kyberpunkových spisovatelů do všech končin světa za reportážemi. A tak se stalo, že koncem loňského roku se na ruzyňském letišti objevil Bruce Sterling, spolu s Willimem Gibsonem nejvýraznější osobnost kyberpunku, mluvčí technologického věku a pozoruhodný spisovatel. Je silnější, zavalité postavy, vlastně vypadá úplně jinak, než jak by si člověk kyberpunkera představoval - kulaťoučký, brýlatý a usměvavý. Má ale silný, zvučný hlas a zvučné názory. A celou dobu nosil také černou koženou bundu. Ne ale kvůli image. Je součástí jeho cestovní výstroje, vydrží skoro všechno, i ruskou zimu, kterou si Sterling otestoval při své předchozí reportáži z Moskvy.V Praze strávil několik dní, pro Wired se zajímal hlavně o současnou módu a staré disidenty. Článek, který pak do lednového Wired napsal, není (alespoň pro české čtenáře) nijak zvlášť zajímavý, nepostihuje příliš současnou Prahu. Sterling sám řekl, že žádnou dramatickou reportáž asi nenapíše - žádné podstatné problémy naše společnost nemá (třeba ve srovnání s Ruskem) a obličeje lidí na ulici také nehovoří o nějakém strádání. A tak si Američané v jeho reportáži přečetli legendu o Bondyho jediných a stále nošených džínách, kterou Sterlingovi obratně vyfabuloval S. M. Blumfeld. Sterling celou dobu u sebe nosil laptop, na němž ve chvílích volna sepisoval první dojmy a hrál biologicko-evoluční hru Blind Watchmaker. Kromě toho s sebou jako správný techouš nosil fotoaparát, který má místo filmu disketu a je kompatibilní s jeho laptopem. Hezká módní věcička, ale Sterling nejvíc jásal nad starými telefony při návštěvě Technického muzea.

Živel: Zmiňujete se v jednom rozhovoru, že vás ovlivnily francouzské SF comicsy. Mám otázku: proč Amerika tuhle myšlenku převzala od Evropy a proč Evropa sama se jí vzdala? Co se stalo v roce 1983? Tehdy se cosi přihodilo - co to bylo?

BS: Myslím si, že jsme se dostali k kyberpunku na začátku osmdesátých let proto, že tehdy byla spousta lidí, kteří spolu chtěli probrat řadu závažných témat, a mezi nimiž existoval silný pocit generační sounáležitosti. V roce 82 a 83 jsem právě začínal zjišťovat, kdo má v science fiction podobné nápady a témata jako já. Mimo jiné to byl Gibson - celkem nás bylo pět a byli jsme roztroušení po celé Americe; Gibson žije v Kanadě, ten dokonce ani není ve Státech; ale začali jsme si navzájem dopisovat, psali jsme kritické články. Lidi tehdy měli příležitost psát něco nového, existoval prostor, v němž se daly rozvíjet nové myšlenky, a bylo to to správné prostředí a atmosféra - 1984 byl rok, kdy byl uveden na trh počítač Apple MacIntosh; poprvé se objevil počítač, který by si mohl umělec dát na stůl a opravdu ho používat; předtím sice existovaly osobní počítače, PC, dokonce i Apple, ale šel z nich strach, používaly řádkové povely a velice těžko se daly obsluhovat, neměly žádný uživatelský komfort a člověku to hrozně vadilo, když chtěl dělat opravdu zajímavé věci. Ale když přišel MacIntosh a grafické obslužné prostředí, najednou tady byl stroj, který byl jasně navržen právě pro to, aby ho mohli používat umělci - grafika byla na velmi slušné úrovni a obsluha se dala snadno naučit, i děcko se může naučit, jak používat MacIntosh. Takže na začátku osmdesátých let začala v Americe mít revoluce osobních počítačů dopad nejenom na technicky založené lidi, ale taky na literáty, výtvarné umělce a tak. A o kyberpunku se nedá vážně mluvit, dokud se člověk aspoň trochu neseznámí s tímhle technickým vybavením. A to se šíří po celém světě - jenom se podívejte na ty japonské walkmany nebo fotoaparáty, tady je jeden, tady je druhý, každý vyrobil někdo jiný, ale podívejte se, jak vypadají podobně - oba jsou černé, mají stejný typ nápisů, stejná tlačítka a tytéž ideogramy, ty stejné šipečky. A jsou levné, a malé. Když chci něco vyfotografovat, před sto lety bych na to potřeboval náklaďák plný všeho možného - fotografické desky, černou plentu, stříbro, daugerotyp, chemikálie, a musel bych se v tom vyznat a umět to používat. Dnes jenom zmáčknu spoušť, nemusím se starat o zaostření, expozici, o nic. V okamžiku, kdy se technologie dostane na tuto úroveň, kdy je bezprostředně každému k dispozici, je možné bavit se vážně o jejím dopadu a člověk ji může používat, aniž by se kvůli tomu musel stát inženýrem, může být umělec, a přitom ji mít k dispozici.
Co se týče evropského kyberpunku, ten skutečně existuje. V Miláně je jedna skupina, setkal jsem se s nimi před pár měsíci. To jsou literáti, píšou, dělají fanziny, a taky a politiku - jsou anarchisti. Kromě toho vydávají knihy - u nich vyšla moje poslední knížka The Hacker Crackdown. Podepisoval jsem ji v anarchistickém squatu v Miláně. Přišli tam všichni ti týpci v černém, s rastafariánskými účesy, tetovaní - ale právě v tom prostředí se dějí úžasné věci. Mají tam jeden barák, kde bydlí pohromadě, a v něm je ohromná klenutá prostora, na jedné stěně jsou odshora až dolů knížky a na druhé odshora až dolů počítače MacIntosh. Mají laserové tiskárny, mají modemy, mají svou vlastní počítačovou síť CyberNet, mají vlastní systémy Bulletin Boards (počítačové nástěnky, kde se nechávají vzkazy a zprávy). Jediný problém s nimi je, že to jsou ultra levičáci - italská levice - zkrátka si myslí, že Che Guevara je sexy. Podle mě je Che Guevara postava, která nemá naprosto žádný historický význam - pro nikoho, za žádných okolností. Ale to už je Itálie - tam je politika hrozně podivná. Ale připadá mi, že ze všech skupin v Itálii právě oni jediní opravdu přijali a fyzicky strávili, metabolizovali kyberpunk v takové míře, až to bere dech. Oni skutečně představují kyberpunk, možná ještě víc, než já sám. Rozhodně jsou víc punkeři, než já vůbec kdy budu. A to je výborný příklad toho, co se děje. Další věc je šíření počítačových sítí - všude, kam proniknou počítačové sítě, se lidi začnou zajímat o kyberpunk. I tady u vás už se to hemží počítačovými sítěmi; v Praze bylo mezinárodní setkání InterNet Society před několika měsíci, Karlova universita používá gopher, ČVUT má přístup na InterNet, všude už jsou modemy. Ten průmysl už tu je, zatím se jenom nešíří mezi obyvatelstvem, obyčejný chlápek v odrbané kožené bundě ještě bude mít trochu problém, jak k tomu vybavení přijít, ale ceny jdou pořád dolů a dřív nebo později kdokoliv, kdo chce v téhle republice počítač, bude mít možnost si ho pořídit. A jednoho dne u vás telefony budou fungovat. Ještě to není tak úplně pravda, ale ony konec konců nemusí fungovat zas až tak dobře, konec konců, ve Spojených Státech (to taky není žádná sláva). Od někoho jsem u vás slyšel: My v České republice přece nemůžeme psát kyberpunk, protože nám nefungují telefony. Myslím si, že to je omyl.

Živel: Nemůžeme žít kyberpunk, když nám nefungují telefony!

BS: Ale můžete. Když budete ve Spojených Státech, budete používat tu nejmodernější telekomunikační technologii, jako třeba World Wide Web, což je grafický uživatelský interface pro InterNet. Je to žhavá novinka, hrozně sexy technologie, která se šíří neuvěřitelnou rychlostí, loni vzrostl provoz ve World Wide Web třicettisíckrát. Třicettisíckrát za jediný rok! Každý ji používá, pořád se šíří, ale to nejpodivuhodnější na World Wide Web je, že vlastně vůbec nefunguje! Je tak hrozná jako české telefony - je ještě horší! Člověk sedí u World Wide Web a má jenom na něco najet myší a kliknout, a tak si říká: No to je úžasný, jenom na to najedu a kliknu! Ale když to tak ve World Wide Web udělá, nikdy neví, kdy se něco stane, kdy dostane odpověď. Když používáte český telefon, uslyšíte tón, vytočíte číslo a když nedostanete spojení do třiceti sekund, víte, že je něco špatně. No tak zkrátka zavěsíte a zkusíte to znovu. Ve World Wide Web něco odkliknete a nikdy nevíte, jestli to bude trvat tři sekundy, třicet sekund, tři sta sekund nebo jestli se jednoduše nestane vůbec nic. A není tam žádný indikátor, nic nenaznačuje, jestli se něco stane nebo ne. Celé je to neuvěřitelně zrádné a neohrabané. Takže ten zážitek, když člověk používá velice moderní systém, jako je World Wide Web, je vlastně přeně stejný, jako když používá české telefony. Je to přesně totéž - zkrátka to tak úplně nefunguje. A důvod, proč to tak úplně nefunguje, je ten, že to není moc dobře technicky zvládnuté - je to všechno nové a velmi primitivní. A já vám prozradím jedno tajemství - až nadejde ten čas, že systém World Wide Web bude bezvadně fungovat, bude spolehlivý, ti skutečně důležití lidé budou používat něco jiného, co fungovat nebude. Ve Spojených Státech, když byl kyberpunk na samém počátku, když byl něčím novým a revolučním, nemohl ho člověk najít. Netiskl se, nebyl všeobecně dostupný, mluvilo se o něm v časopisech s mizivým nákladem, odehrával se jakoby v samizdatu, proslýchaly se o něm různé pověsti, ale člověk ho nemohl objevit, nemohl si ho koupit. Mohl se po něm ptát, mohl jít do knihkupectví a říct: Máte Neuromancera od Williama Gibsona? Oni se podívali do tlustého katalogu a našli tam někde malinkou řádečku: No, ano, ta knížka existuje. - A můžu si ji koupit? - Ne. Měli jsme jich pár minulý měsíc, ale už jsou pryč. - A kdy ji zase dostanete? - Nevíme. Je to jenom nějaký obskurní debut od kohosi, o němž nikdo nikdy neslyšel, a tak není k sehnání. A v době, kdy bude k dostání, kdy bude snadno dostupná, to už se vytratí hodně z jejího účinku - je to zkrátka v povaze umění a společnosti, když je něco nové, nadá se to snadno najít.

Živel: Tady na východě byla jedna utopie - ideologická, a na Západě jiná utopie - technologická. Nemyslíte, že zborcení pevných hranic mezi oběma systémy může vyvolat zpomalení tohoto technologického vývoje?

BS: Myslím si, že nacionalismus a etnický separatismus - s těmi má hrozné potíže Jugoslávie - jsou více méně všeobecným problémem. Hranice všech zemí jsou pořád neprostupnější, USA mají velké obtíže s Kubánci, kteří se zrovna teď snaží dostat do Spojených Států, najednou mluví všichni o ekonomických uprchlících a tak dále, ale že by to mělo zpomalit tempo technického pokroku, to si nemyslím. Rozhodně to nebude mít vliv třeba na vývoj počítačových čipů - to už je docela zavedený průmysl. Říká se, že se výkonnost počítačových čipů zdvojnásobí každých osmnáct měsíců a já nevidím žádný technický důvod, proč by to tak nemohlo být i nadále - lidi vědí, jak se to dělá. Všechno bude pořád menší, rychlejší a levnější. Do toho ideologie nevstupuje. Žádný ústřední výbor nikdy neřekl: A teď zkonstruujeme walkman Sony. Walkman Sony nemá s ideologií nic společného, je to zkrátka a naprosto předmět spotřeby. Walkmany za mého života byly rok od roku menší a menší, a ať se stane v Jugoslávii co chce, budou walkmany menší a levnější. Tak to zkrátka bude.

Živel: Otázkou asi je, jestli má technologický vývoj ideologické aspekty, a jestli politické?

BS: Určitě má politický dopad a myslím si, že ovlivňuje úvahy lidí o tom, co se dá dělat, co je možné uskutečnit. Ale v podstatě sleduje křivky vývoje, a to je naprosto fyzický vývoj - to, že se dá větší objem dat skladovat na menší ploše, to není politické rozhodnutí. Není to politické rozhodnutí, když se něco dělá digitálně a ne analogově, když má hard disk tolik a tolik megabytů nebo o tolik a tolik megabytů víc. Kapacita paměti roste, roste rychlost, a nemá to nic společného s politikou.

Živel: Jde o to, k jakému účelu se pak technika používá. Váš přítel Arthur Kroker mluví o současné éře jako o velkém úpadku západní civilizace a virtuální realitu nazývá snem liberálního fašismu. Jak se na to díváte vy?

BS: Ano, jsem Arthurův velký fanoušek a moc rád čtu jeho věci, ale připadá mi, že se ke všemu staví trochu moc nietzscheovsky. Kroker je trochu legrační, většinou to asi způsobuje jeho osobní cítění - je to člověk pronikavé sensibility a na všem vidí tu černou stránku. A Arthur Kroker taky říká všechny tyhle hrozné věci a přitom používá počítače, že je to až k nevíře - ten člověk má svůj vlastní elektronický fanzin - Canadian Journal Of Political and Social Theory, má vlastní přístup na InterNet, rozšiřuje svoje práce na disketách, čte Mondo, dokonce ho tisknou v Mondu! Jak může člověk něco naprosto odsoudit a současně se na tom z celého srdce podílet? To je, jako byste se posadili k výbornému stejku a řekli: To je mi ale líto, že ta kráva musela umřít. To je přece chmura, tahle kráva určitě hrozně trpěla! Cítím takovou vinu! a přitom si pochutnávali na tom stejku. Kroker tomu říká křeč a já si myslím, že má co říct a že to je zajímavé. Jeho věci budu vždycky číst. Já už ale nežádám, aby věci byly dobré. Myslím, že už tady bylo dost problémů kvůli lidem, kteří se snažili ptát se, jestli je technika dobrá nebo špatná. Je současně dobrá i špatná, musí být stejně tak jedno jako druhé, a taky že je. A vy buď zavřete oči a podlehnete odcizení, nebo půjdete ven a zapojíte se do toho, co se děje, a pokusíte se to nějak uchopit. A to je zajímavé. Pokud vás zajímají počítače, vždycky se někde něco děje, po celém světě se dějí podivuhodné věci, neuvěřitelně zvláštní věci. A když to jenom pozorujete, s pocitem strachu a bázně, sám, nikam to nevede. Musíte dojít k extázi a bázni, musíte si uvědomit ten potenciál. To je v povaze moci, když máte moc, můžete konat věci dobré i zlé, můžete dělat i věci, o kterých si myslíte, že jsou dobré, ale vlastně jsou špatné, nebo dokonce můžete dělat špatné věci, a nakonec se ukáže, že mají docela dobré aspekty. Já jsem se něco načetl varovné a dystopické literatury o počítačích. Teď je mi čtyřicet. Vzpomínám si, když mi bylo osmnáct nebo devatenáct, jak jsem četl science fiction o superpočítači, který ovládne svět, zmocní se odpalovacích zařízení a řekne lidstvu: Musíte mě poslouchat, nebo zničím celou planetu jadernými zbraněmi. Co tohle mělo společného s realitou? Planetu nezničí jaderné zbraně, to je jenom romantický sen. Nebude žádný Armagedon ani žádné superpočítače, jsme tady my a musíme se vypořádat s vlastními problémy. Všechen ten hnus ve společnosti mají na svědomí idioti, třeba srbští fašisti - to nemá nic společného s vyspělou technologií, není zapotřebí žádná vyspělá technologie, aby se Sarajevo srovnalo se zemí. Oni nemají počítače, mají jenom nenávist, nenávist a zbraně. A dokonce to ani nejsou dobré zbraně - nemají letadla F15, nemají transportéry, nemají výcvikové tábory, kde vojáci používají virtuální realitu - mají jenom hořký pocit etnického separatismu, říkají si, že oni jsou ti výborní a všichni ostatní lidi jsou jenom špína - to je ta skutečná hrozba. Muslimský fundamentalista je tisíckrát větší hrozbou než počítač MacIntosh. Počítače MacIntosh nepůjdou vyhodit do vzduchu World Trade Center náklaďákem plným třaskavin, ani neříkají, že Salman Rushdie musí zemřít, protože napsal nějaký román. V tom je právě jádro problému, tyhle věci na nás budou mít ohromný dopad. Ale náš život si to zaslouží, aby na něj něco mělo ohromný dopad. Ani stávající stav věcí není žádná velká pohoda. Nemáme zas až tolik co ztratit. Je to zkrátka změna - třeba po revoluci to bude vypadat jinak. Ne nutně lépe, zkrátka jinak. U vás jste měli revoluci, a teď to vypadá jinak. Je to lepší? Více méně, pro některé lidi, asi ano: v obchodech je jídlo, banány jsou k dostání...

Živel: Jaká si myslíte, že je zpětná vazba mezi literaturou a realitou, skutečným životem? Říkal jste, že když v Americe policie při domovní prohlídce zjistí, že nějaký počítačový pirát má Gibsonova Neuromancera (a předpokládám, že taky vaše knihy), bude to nejspíš znamenat, že má něco za lubem, že asi bude mít problémy...

BS: Myslím, že literatura se musí zabývat tím, co se právě děje. Když se literatura zabývá jenom světem literatury, je něco špatně. Spisovatelé musí vyslovit to, co lidé cítí, ale nedokážou to sami říct.

Živel: Ano, ale ta zásadní teze vždycky byla, že literatura odráží život. Začíná teď život odrážet literaturu?

BS: Tak to asi vždycky bylo, ale já bych se toho vůbec nebál. Teď tady sedíme, máme tu tři magnetofony a kameru - sedíme tu snad se Shakespearem a Plutarchem? Co víc ovlivňuje náš život - tyhle přístroje anebo Kupec benátský od Shakespeara? Takže o čem se budeme bavit, co je předmětem diskuse, co nás vlastně trápí? Co nás mění, co mění náš život? To je podle mě to důležité, tím by se literatura měla zabývat. Vždycky jsem říkal, že kyberpunk by mělo být něco, co se dá číst v obrazárně stejně jako v genetické laboratoři. C. P. Snow o tom mluvil - mluvil o dvou kulturách, o inženýrské kultuře a o kultuře literatury a umění. A o tom, že mezi nimi je ohromná propast. Já si myslím, že ta propast se mění, mimo jiné i proto, že ji počítače pomalu pomáhají překlenout, zbořit překážky - železná opona mezi světem literatury a světem techniky, přírodních věd, inženýrů se pomalu bortí, a prostředek, který ji bortí, jsou telekomunikace: nahrávání, digitální umění, hudba, digitální hudba, výpočetní technika, počítačové sítě a tak. Vzpomínám na doby, kdy to bylo hodně nezvyklé, hásit se ke kyberpunku - to byla doba, kdy lidé četli řekněme Gibsonova Neuromancera, nevím, kolik takových lidí bylo v roce 1984, když ta kniha vyšla. Já jsem ji dával různým lidem přečíst a říkal: To je skutečně důležitá knížka, měli byste si ji zkusit přečíst! a pak jsem od nich slyšel: Víte, přečetl jsem si sedm stránek a už jsem nemohl dál - zkrátka jsem nechápal, o čem se tam mluví, byl jsem z toho úplně vedle, co to je, co to má znamenat?! Škemrali, abych jim poradil: Cyberspace, kybernetický prostor, co se tím myslí, o čem to mluví, vloupat se do počítače, co to je, má to s něčím něco společného? Teď, o deset let později, už s tím lidé nemají žádné potíže, dostanou do rukou Neuromancera a říkají: Jo, jasně, no ano, to dává smysl.... Ta knížka zkrátka trochu předběhla dobu; teď její doba přišla, a jednou ta doba skončí.

Živel: Takže nemyslíte, že může někdo mít hrůzu z techniky?

BS: Ale myslím, jenže si taky mysím, že současně existuje také extáze z techniky. Prostě se musíte vyhnout všem těm fantastickým extrémům. V klasické science fiction najdete extrémy úplně jako v marxistické ideologii: jednoho dne stát odumře, člověk už nebude vykořisťovat člověka, všechno bude prostě skvělé, no to si budeme žít! A ten druhý extrém zase říká: všichni se řítíme do zkázy, každou chvíli už vypálí ty řízené střely, všechno, co je nám drahé, lehne popelem, nezbude tady nic než pár lidí, kteří se budou rvát o poslední kapku benzínu! Obojí to jsou romantické fantazie a nemají žádnou spojitost s realitou. Realita bude taková, jako je dnes - bude to veliký, zatraceně škaredý zmatek. Nepodaří se nám utéct historii, smazat tabuli a napsat historii znovu, budeme někde, kde to bude zrovna jako tady, v nějakém sklepení, kde je všechno špinavé a všechno trouchniví, a my se přitom bavíme o počítačových sítích, o World Wide Web! [Sterlingova narážka na sklepní prostoru v Jilské ulici, kde se rozhovor konal.] A v tom není žádný rozpor, to jenom vypadá jako rozpor. Ale není v tom o nic víc rozpor než ve skutečnosti, že existoval můj dědeček a že já jsem jeho vnuk. Děda byl farmář, měl ranč, byl to jednoduchý člověk, který obdělával půdu v Texasu, a já jsem najednou u kyberpunku. Ale to neznamená, že budu popírat jeho existenci - mám jeho geny, vypadám jako on, mezi námi je přímá spojitost, přímá lidská spojitost. Nejsem nějaká bytost, kterou si někdo vymyslel, ani jsem nevyskočil z čela bohu Diovi.

Živel: Ale váš život je jiný...

BS: Jak by mohl nebýt? Jeho život je jiný, než byl život jeho dědečka. Narodil se roku 1899, viděl zrození letadla, viděl první raketu, první počítače, první rádio, první televize. Viděl za svého života neuvěřitelný technický vývoj. Vzpomínám si, jak mluvil s mým otcem - ten mu ukazoval počítač a vysvětloval mu, co s ním všechno dokáže udělat, a dědeček mu odpověděl: Já nic takového nechci, bál bych se, že mi začne říkat, co mám dělat já. A víte, jemu počítač k ničemu nebyl, byl to už starý člověk, k čemu potřebuje osmdesátiletý farmář počítač? Byl z jiné doby, počítač pro něj neměl žádnou relevanci, měl pravdu, když jej odmítl, počítač mu sotva měl co nabídnout. Ale dědeček už zemřel. Byl tady, ve svém čase, a je pryč. Ale já netvrdím, že jeho zkušenost nebyla zajímavá, nepopírám, že jeho život byl skutečný a opravdový. Popírat to je znamením čehosi nedobrého. Historie se skládá z odpadků, všechno, co opravdu roste, roste z kompostu. Neroste to kvůli tomu, že nějaký stařík sedí ve sklepě Britského musea v Londýně a splétá složité teorie o tom, co funguje a co ne. Roste to z věcí, o které člověk zakopává, které tady zkrátka jsou, z braku a odpadků - to je zdroj veškeré lidské vitality, zdroj veškeré sociální vitality. A zbytek, to je prostě šílený sen.

Živel: Existuje nějaké filmové ztvárnění téhle literatury? Existují kyberpunkové filmy?

BS: Viděl jsem spoustu kyberpunkových filmů, ale kino mi nepřipadá moc zajímavé. Je v něm moc komerčnosti. Je to choroba.

Živel: A co Blade Runner?

BS: Blade Runner měl nádhernou výpravu, na vysoké umělecké úrovni. A nejlepší na něm je, že má retro estetiku - když se díváte na tu výpravu, zjistíte, že tam vlastně nejsou žádné nové předměty. Třeba parkovací automaty, ty co se do nich hážou mince, to jsou úplně normální parkovací automaty, jenom omotané ostnatým drátem s elektrickým proudem, aby se nedaly poškodit. To je dobrá kyberpunková estetika - nedali tam žádné vznášející se oko, které by sloužilo jako parkovací automat, není tam místo automatu nějaký superrobot. Je to ten automat, co máme dnes, změnil se jenom v souladu s povahou změn ve společnosti. Ten člověk, který dělal výpravu k filmu Blade Runner, byl hrozně schopný a opravdu rozuměl té estetice. Jenže to zkrátka není ta knížka, co napsal Philip K. Dick. Film nemá nic společného s Dickovými původními myšlenkami, není věrný předloze, ze které se zrodil. Je to docela slušný film, vlastně docela dobrý - a já od filmů moc nežádám, moc od nich nečekám. Nemyslím si, že filmy budou nějak zvlášť inteligentní, že se z nich někdy dozvím něco zvlášť zajímavého, nečekám, že se budou zabývat něčím pozoruhodným, myslím si, že jsou jedním druhem lidové zábavy. Člověk tam přijde, zaplatí jim vstupné, a oni ho dvě hodiny baví. A když má pocit, že se baví, tak má být spokojený a nemá na filmy klást jiné požadavky. Já si dokonce myslím, že comicsy jsou zajímavější než filmy.

Živel: Hrajete počítačové hry?

BS: Občas.

Živel: Jsou nějaké, kterým by se snad dalo říkat kyberpunkové?

BS: Ani ne. V některých jsou kyberpunkové motivy, existuje hra Neuromancer. Moje oblíbená počítačová hra vlastně ani není hra, ale simulační program, jmenuje se Blind Watchmaker, Slepý hodinář. Mám ji u sebe, nainstalovanou v počítači - je to simulace evoluce, na začátku si vyberete živočicha, a ten pak mutuje, množí se a člověk se dívá, jak se vyvíjí. Není tam žádné skóre, nestřílí se, nemusíte nic zabíjet, nemá to konec ani začátek, žádný scénář, zápletku nebo hrdiny - počítač zkrátka opakuje tytéž postupy znovu a znovu a jsou jen pořád intenzivnější. Vychází z toho velmi pozoruhodná grafika, náhodná grafika. Má to zvláštní krásu, jako by se člověk plavil vesmírem všech myslitelných tvarů. Tak si myslím, že by měla vypadat dobrá počítačová zábava. Hry jako takové - na ty moc nemám čas. Nechce se mi sedět u počítače, střílet po něčem a pak se dozvědět, že jsem dosáhl 40.000 bodů a říkat si: No tohle, třeba to dotáhnu na 50.000, jen kdybych uměl rychleji hýbat rukama!

Živel: Takhle to nevypadalo u Neuromancera - ten byl chytrý, vtipný...

BS: No, znám řadu lidí, kteří píšou počítačové hry, odebírám Journal of Interactive Entertainment, časopis o interaktivní zábavě, ale jsou to hry, jenom hry. Nejsou to romány. Já jsem spisovatel, novinář, hry nepíšu. Ještě jsem neviděl takovou hru, která by někoho rozplakala. Hry jsou pro zábavu a rozptýlení. Někdy jsou docela kreativní, přitažlivé, je do nich vložena spousta tvořivé energie. Třeba Myst je v Americe hodně populární, je to hra na CD ROM, má krásně navrženou grafiku, zaslouží si tu popularitu. Je to zajímavá hra, já ji mám, ale nehraju ji, nechávám to své ženě. Vždycky na mě volá z vedlejšího pokoje: Na tohle se pojď podívat! Já přijdu a řeknu: No to je moc pěkný! a zase se vrátím a pracuju. Vážím si těch lidí, kteří tu hru napsali, a doufám, že z nich budou multimilionáři. Je to dobrá hra. Ale je to hra. Neříká lidem nic o jejich životě, nemá ten umělecký dopad, jaký chci, aby měly mé knížky.

Živel: A nikdy ani nemůže mít?

BS: Nejsem si tím tak úplně jistý. Já bych si i myslel, že možná ano. Ale ne hry na CD ROM, to je hrozně primitivní technologie, úplně k ničemu. Ale virtuální prostředí by se asi dalo vytvořit tak krásné, že by do něj lidé vstoupili a plakali by, byli by pohnuti k slzám. Něco jako Stendhalův syndrom - Stendhal vypráví o tom, že když lidé přijedou do Florencie, aby si prohlédli galerie, a když projdou všemi těmi obrazárnami a uvidí všechnu tu krásu, na konci se téměř nervově zhroutí. Jsou tak naplnění tím estetickým zážitkem, že je jim do pláče, chtěli by se posadit a jenom lapat po dechu - tomu se říká Stendhalův syndrom a dodnes to funguje, lidi jezdí do Florencie a jsou úplně zničení, ještě nikdy něco takového neviděli, je to jako nějaký div přírody. Kdyby virtuální realita dosáhla takového estetického vrcholu, člověk by si nasadil přilbu a brýle a jenom zařval a úplně by ho to položilo, omdlel by z toho, tak by to bylo úžasné. A myslím si, že taková možnost existuje, aspoň teoreticky. Připadá mi ohromné, že science fiction dokáže někoho rozplakat, že vůbec nějaký román dokáže někoho rozplakat - jsou to jenom černá znamínka na papíře - jak můžou černá znamínka na papíře někoho rozplakat?

Živel: Ale mě se zdá, že tady je právě hrozný rozdíl mezi počítačem a knihou, filmem, nebo obrazem - počítač je přece interaktivní!

BS: Podle mě se ta interaktivnost hodně přeceňuje. Opravdu dobrá virtuální realita by asi byla trochu jako galerie Uffizi. Byla by spíš jako drogový zážitek - ten je do jisté míry interaktivní, ale to hlavní vzrušení u drog spočívá v tom, že vlastně znásilňují lidskou psychiku - překonávají naši vlastní kontrolu a vrhají nás do vesmírů, do kterých se sami vrhnout nemůžeme. Když člověk kouří marihuanu, tak se může slušně zfetovat, zatímco když tady sedím a říkám si: Tak teď bych chtěl být slušně zfetovaný, nemůžu si to sám přivodit, musí mě do toho uvrhnout vliv nějaké chemikálie. Myslím si, že by mohla být virtuální prostředí, do kterých člověk vstoupí a říká si: No dobrá, dělej, co umíš. Takových už jsem viděl! A pak bude úplně citově zničený, devastovaný, z toho, co viděl a zakusil. Ne, že by se uprostřed zastavil a řekl si: A teď bych mohl začít s tou interakcí - tak co to tady máme: tady je cosi modrého, tamhle taky, tak tohle vezmu a přesunu to tam... - to není skutečný umělecký zážitek, člověk není vydaný umělci na milost. Představte si, že bych šel třeba do Louvru a viděl tam Mona Lisu od Da Vinciho, a řekl si: No jo, Mona Lisa už mi nestačí, chtěl bych interaktivní Mona Lisu. Víc se usmívej! Víc! A ty oči modré! A vlasy, ty se mi nelíbí - radši kudrlinky! A je tam nějaká obrazovka, na které se objeví Mona Lisa s kudrlinkami. Kde to má nějakou estetiku?

Živel: Takže říkáte, že umělcova výpověď má zůstat taková, jaká je, a nemá se do ní míchat divák, uživatel, spotřebitel?

BS: To záleží na tom, čemu říkáte míchat se do ní. Když se půjdete podívat na Mona Lisu, sám si určíte, jak dlouho před ní budete stát. I když Mona Lisa asi není ten nejlepší příklad - před tou je vždycky dlouhá fronta. Řekněmě raději, že to bude Cézanne. Možná budete hluboce pohnutý, možná si řeknete, že to zrovna není pro vás to pravé - záleží na vás. Můžete tam jít, stát tam, jak dlouho se vám zlíbí, prohlížet si detaily, jak dlouho se vám líbí, dívat se na některý kousek plátna - je to váš prožitek, jste to vy, kdo ho prožívá, umělec vás tam s tím obrazem nezamkl - v tomto smyslu je tu jistá interaktivnost. Ale když k tomu Cézannovi přistoupíte a řeknete: Není dost modrý, té modré bych tam chtěl víc! nebo Je moc malý, potřebuju většího Cézanna, velkého Cézanna, Cézanna jako Staroměstské náměstí! a máte na hlavě sluchátka a Cézanne vyroste, na dva kilometry, naprosto věrně, každé vlákno toho plátna na něm vyvstane - to už nezažíváte umění, to už je něco úplně jiného. A sám proces tvorby umění je něco jiného než umění samo. Kdybyste zašli k Cézannovi, když ten obraz tvořil, co byste viděli? Nějakého Francouze, s paletou, a ten se podívá na plátno, udělá tam pár tahů, sní si oběd, pomiluje se se svou milenkou, přijde mu telegram, on pošle odpověď, pak se vrátí do ateliéru, udělá pár dalších tahů, podívá se na ty, co udělal před obědem, nelíbí se mu, tak je zamaluje, pak se navečeří, jde spát, v noci se probudí, jde k plátnu, udělá na něm několik dalších tahů a jde zas do postele, druhého dne vstane, podívá se na plátno, něco zamaluje a něco přidá, pak mu dojde chromová žluť, objedná si ji a někdo mu ji přinese, maluje dál, a za další dva týdny řekne: No dobře, lepší už to nebude, pozve svého agenta, ten přijde: Paule, je to dobrý! - Děkuju, věděl jsem, že to je dobrý. - Prodá se to za spoustu peněz. - To je dobře. Prodejte to a přineste mi ty peníze. Koupí si nové čisté plátno, napne ho, udělá pár tahů, za nic to nestojí, rozřeže plátno a zahodí ho... To, co líčím, není umělecký prožitek, to je tvorba umění, ale není to totéž, jako vidět ten hotový výtvor.

Živel: Máte rád barok? Barokní etiku a estetiku? Zdá se mi, že kyberpunk, virtuální realita, celá 90 léta, že je to úžasný spektákl, cirkus informací, které pomáhají zviditelnit současné technologie. Nevidíte v této podobnosti odpojení smyslů jistou paralelu?

BS: Ano, tady cítím jistou spřízněnost. Jeden kritik řekl o mých knihách, že je v nich příliš mnoho pohyblivých částí. Myslím, že je to pravda, a že totéž platí i o baroku. Miliony částí - vidíte list, a pod ním lísteček, další lísteček, a další a další - fraktální umění je vlastně hodně barokní, je to detail na detailu. A to se mi líbí, mám rád tu skoro organickou rozmanitost. Líbí se mi, když je všechno veliké, neuspořádané, vibrující, jako v džungli, překypující a plné rozkladu a kompostu. Moje estetika jde tímhle směrem. Co se mi na baroku nelíbí, je to, že většina barokního umění byla v podstatě agitace a propaganda aristokracie - to mě štve. Předstírat, že Marie Medicejská byla opravdu dobrá panovnice, jako Bůh, ještě větší a skvělejší. A to není pravda, byla to jedna italská megalomanka. A v baroku je jistý prvek, který velice vyhovuje jakési velice hloupé měšťácké estetice, když si lidé říkají: No podívej, ten se s tím ale nadřel, ten s tím měl práce. Líbí se mi organická rozmanitost, ale myslím, že období baroku nebylo politicky dvakrát přitažlivé.

Živel: Zavedl jste do literatury pojem slipstream. Můžete ho definovat?

BS: Ten pojem vymyslel jeden můj přítel, Richard Dorse, který má obchod s knihami v Austinu a je to sběratel. Na literárním žargonu a pojmech je přínosné, že zkrátka člení realitu nějakým jiným způsobem; je to jako s pojmem kyberpunk - já jsem psal science fiction, než se termín kyberpunk začal používat, a myslím si, že moje knihy jsou v podstatě science fiction, že to není kyberpunk jako takový. Ve Spojených Státech existuje jakýsi způsob psaní, který je fantastickou literaturou, ale nemá ony typické rysy science fiction, nemá stejný přístup - science fiction chce hovořit velmi konkrétně o dopadu technologie na společnost; slipstream je v podstatě postmoderní způsob psaní, který může použít prvky science fiction, ale nepoužívá tutéž techniku. Připadlo mi, že to je žánr, který se dere na svět, ale který se žánrem ještě nestal, a mimo jiné i proto, že nemá jméno. Když se něco nějak jmenuje, lze to definovat, popsat, odlišit od ostatní literatury a ostatní reality, stává se to předmětem kritického hodnocení; když pro to ale neexistuje ani podstatné jméno, dá se o tom mluvit jenom velice vágně a mlhavě. A tak jsem napsal článek, který se jmenuje Slipstream a říkám v něm, co si myslím o tomhle potenciálním žánru, a mám dlouhý seznam knih, o nichž se domnívám, že by snad mohly patřit do slipstreamu.

Živel: Parfém od Patricka Süskinda, Sto roků samoty G. G. Marqueze a to, co píše Kathy Acker, - co mají ty knihy společného?

BS: To je právě ta otázka - o tom je potřebí diskutovat. Co ti lidé mají společného? Právě to, že nemají jedno vyhrazené místo, svoji poličku v knihkupectví - každý bude někde jinde, na opačném konci krámu. Ale když člověka upoutá tento typ literatury, je dost možné, že se mu bude líbit Süskind, pokud se mu líbí Marquez, a že se mu bude líbit Kathy Acker, pokud se mu líbí Süskind. Jenže čtenářská obec nemá, jak by si tyto autory navzájem spoji