Anihilisti

Rozhovor s kapelou, která snad anihilovala českou scénu „Na to, že fungujeme tak krátce, se nám podařilo vytvořit už malou „nihilistickou scénu“. Nebo chceš, abychom zaplakali, jak jsou Češi dementní, že na nás nechodí?“ La Petit Sonja má recht. Ačkoli se Moimir Papalescu & The Nihilists se svým debutem Analogue Voodoo objevili na malé nezávislé brněnské značce X Production teprve v říjnu minulého roku, jejich otisk na domácí scéně je ránou rovnou do držky. The Nih

Jana Kománková vás v Reflexu označila za jediný reprezentanty český electroclashový scény. Cítíte se být pionýry?

Hank: My ale ve svý podstatě nejsme electroclash. Když se podíváš na londýnskou nebo berlínskou scénu současnosti, zjistíš, že se to přetransformovalo v něco novýho. V něco jako novej rock’n’roll, kde se míchá electro, disco, punk a klasický rockový postupy z celý hudební historie, včetně okrajových žánrů, třeba i country. Electroclash sám tomu pouze pootevřel dveře. Na druhou stranu je tady podobná atmosféra jako na počátku 80tých let, kdy přišla postpunková vlna, experimentovalo se se vším a zároveň to byla ohromná zábava.
Moimir: Pionýrem jsem byl již v dětství, než mě kvůli špatné docházce vyloučili. Stále však mám někde doma ten skvostný pásek s nápisem „Buď připraven — vždy připraven!“ V duchu tohoto hesla jsem doživotní pionýr! Nejen co se e-clashe týče. A jestliže nás někde označili za jediný reprezentanty, cítím to jako poctu a jsem připraven naši malou, ale krásnou zem svědomitě reprezentovat.

Jak jste se dostali ke zvuku The Nihilists?

Hank: Myslím, že jde hlavně o to propojení elektroniky a syrových kytar. A opět to navazuje na předchozí otázku.
Sonja: Jistě. Byla tam nutkavá touha vyvětrat. Chuť kombinovat věci zdánlivě nekombinovatelné. Ani jeden z nás nemá rád hranice.
Moimir: V zásadě tam byly tři důležité aspekty, které mne velice ovlivnily a ze kterých čerpám i v Nihilists: když jsem jako malý kluk točil na rádiu kolečkem ladění a poslouchal na krátkých vlnách „hudbu sfér“, když jsem od svého dědy-radioamatéra dostal knihu „ABC lovce zvuků“ a naučil se, jak vyrábět zvuky — například výstřel z revolveru, praskající táborák nebo pochodující četu vojáků a do třetice, když jsem konečně sehnal „první japonský syntezátor“ Roland SH-1000 z počátku 70. let, který ve spojení s MIDI převodníkem a dalšími mašinami dnes tvoří charakteristický sound The Nihilists.

Jak se vy sami díváte na electroclash jako takovej? Miss Kittin, Felix da Housecat, Fischerspooner, Ladytron atd.

Hank: Vysvobození z let nudy...
Moimir: Můj dojem při prvním setkání s těmito umělci a jejich hudbou byl podobný, jako když z maštale plné hnoje vstoupíte do provoněné a vyvětrané místnosti.

Idea punku stála na kontraverzi vůči společnosti. V Čechách měl punk svůj specifický náboj a na rozdíl od popkulturou přijaté verze punku v Anglii nikdy nepronikl za hranice undergroundu. Proč stavíte svoje kořeny na punku, je to jen výhodné startovní místo nebo potřeba něco sdělit?

Moimir: Protože punk ve svých začátcích (myslím hlavně vše kolem newyorského klubu CBGB a s tím spojených lidí jako Iggy, Patti, Blondie, Ramones, Television, NY Dolls) byl ideálním příkladem propojení primitivismu, nasrané avantgardy a intelektuální drzosti, tedy směsi, která byla natolik explozivní, že nekompromisně nastavila zrcadlo tehdejší stagnující a vyčpělé hudební scéně a doslova ji smetla.
Hank: Žádnej punk ve skutečným smyslu slova neexistuje. Byl tady už Charles Baudelaire, Velvet Underground a Alex Chilton, namátkou. To ostatní (včetně The NIHILISTS) je furt dokola omílání starých pravd a postupů.
Sonja: Punk kdekoli na světě měl pro jedince ohromný terapeutický účinek. Osvobození. Takže podstata punku je v tom, že když novináře zajímá, co chceme sdělit, tak bysme ho měli poslat do prdele.

Nevstoupili jste na scénu jako neznámí outsideři. Ty sám Moimire máš za sebou celkem úspěšné EBM projekty Gun Dreams, Vanessa a Art Commando, Hank Rány těla... Přesto mám pocit, že až teprve s Nihilists jste našli ten správný projev.

Moimir: Asi jsem to předtím bral všechno moc vážně. Ale je to samozřejmě taky o lidech. V GD po odchodu Laxe (Lubor Benda — pozn.aut.) to byla již v podstatě one-man show, Vanessa byla sice dobrá škola asertivity, ale na druhou stranu tam byla ta trapná snaha někam to dotáhnout. S Nihilists je to jedno, je to o nihilismu — a to mi vyhovuje.
Hank: Možná to je proto, že jsme všichni, co se týče hudebních vlivů, tak schizofrenní. Líbí se nám v podstatě všechno, co má tu správnou duši. Teď se jen skvěle doplňujeme a z toho to asi pramení. Našli jsme něco jako klid.

Se Samirem, dnes Brunem Ferrari jsi v 90. letech dělal na Vanesse, což byla česká reakce na evropskou vlnu EBM. Co tehdy bylo blbě?

Moimir: No, ze začátku nic a potom všechno. V podstatě to šlo do prdele, když jsme se začali tvářit jako disko kapela. Vyhodili jsme Rusáka a vzali Pilota Pirxe. A lidi nám to nežrali. Chtěli jednoduše dál tu svoji EBM. Když jsme to pochopili, bylo už pozdě a nepomoh ani návrat Dana Rodnýho, kterýho většina fans dřív považovala za jakéhosi guru EBM.

Taneční scéně 90. let se nyní nevyplácí její apolitičnost. Jak se díváte na její úpadek? Je to nevyhnutelný jev, po deseti letech zpátky pěkně k analogovým emocím? Ostatně máte to i v názvu alba...

Moimir: Spíš než apolitičnost je to bezpohlavnost a postupem času i impotence. Je to jako s každou vlnou — dřív nebo později přijde stagnace. Pak záleží, jak zareagují lidé uvnitř té scény. Pokud si to včas uvědomí, mají šanci. S trochou štěstí a směsí nového koření :)

Nedávno jste u X Production vydali desku Analogue Voodoo. Vyjma příznivé recenze v MF (kterou stejně napsal nanoru) mám ale pocit, že oslovila jen omezený počet vašich fans. Člověk by si řekl, že se stanete hvězdami na coverech popových časopisů (Mortene, tady žádný popový časopisy nejsou — pozn. nan), dlouhý rozhovory, tv atd. Český mediální prostředí je ale neuvěřitelně rezistentní... očekávali jste to?

Moimir: Očekávali? To je fuk. Hlavně nikam nespěchat a nepropotit si zbytečně triko. Jestli má něco přijít, tak ono si to cestu najde.
Sonja: Nesměřujeme k tomu být hvězdami na coverech popových časopisů.

Když ve druhé polovině 90. let vyšla v Čechách hvězda jménem Ohm Square, scéna na ni byla připravena. U Nihilists mám pocit právě opačný. Jakoby hráli pro scénu, která se ještě nestačila vytvořit.

Moimir: To je zcela přirozené. Je nás tady přece jen trochu málo a tak každý prdnutí do hrnce může někomu připadat významný a naopak.
Sonja: Na to, že fungujeme tak krátce, se nám podařilo vytvořit už malou „nihilistickou scénu“. Nebo chceš, abychom zaplakali, jak jsou Češi dementní, že na nás nechodí? Oni ale chodí. To, že jsou pozadu, je fakt, ale netýká se to všech. Netrápí mě to.

Poměrně často je vám dávána nálepka recesistů. Jak jste k tomu přišli?

Sonja: Asi jsme moc legrační. Budeme se nad tím muset zamyslet.
Hank: Myslim, že je to v pořádku, vždyť je to především sranda.
Moimir: Přišli jsme k tomu asi tak, jako když holka v 16 přijde do „jináče“.

Slyšel jsem o reakci jednoho týpka, kterýmu doma v kuchyni při poslechu „Mickey Bar“ na berlínským rádiu vypadnul překvapením salát z ruky. Vyklubal se z něj redaktor Sternu. Vypadá to, že spíš než u nás jsou na vaši hudbu připraveni lidi v Německu.

Moimir: Německo je zkrátka multikulturní. Všeobecně vzato se tady stále ještě většina lidí honí jako stádo mimoidních psů dokolečka za svým ocasem.

Jaký je Váš vztah k retru 80. let? Dešifroval jsem samply z Johna Foxxe. Máte nějakou hranici co brát a co ne?

Moimir: Samplování jsou pro mne hry bez hranic, kdy beru to, v čem cítím pečeť doby. Je to vždycky vlastně taková malá spiritistická seance:) Ale dešifroval jsi dobře, sampl beatboxu od Johna Foxxe je ve skladbě Paperlove.

Na jaký hudbě jste vyrostli? U Sonji předpokládám ABBu, u Hanka Crime and the City Solution a u Moimira Visage...

Moimir: Úplně první byl Elvis a Paul Anka. To mi byly asi 4. Na základce třeba Kiss a Sex Pistols. Na gymplu Kraftwerk a Neu. A pak se mi to vymklo z kontroly.
Sonja: To spíš ten Elvis Presley, ale rozhodně ne ABBA. Vždycky mi vadilo, jak jsou cukroví a vadí mi to dodnes. I když jsem jako dítě neměla možnost výběru, vždycky mě bavily kontrastnější věci.
Hank: Částečně to tak je. Vyrůstal jsem hlavně na Kiss, glam rocku, a discu. Pak třeba na Davidu Bowiem. Později to byl třeba Elvis Costello, Adam Ant, Ultravox…Velvet Underground, Birthday Party nebo zmínění Crime přišli až o něco později. Taky miluju staré americké country z 60. a 70. let. To jsem sjížděl jeden čas fakt denně. A na nic z toho jsem nezanevřel. Není tedy divu, že z takové směsice vznikne obludnost jako jsou The Nihilists.

Koncertům Nihilists předskakuje Moimirův projekt Magnetik. Zaujal mě mírou magnetismu ke Kraftwerk. Není už tahle poloha retra příliš rozmělňující?

Moimir: Magnetik jsou především jakýmsi holdem všem vesmírným pionýrům, snílkům a klasikům sci-fi. Také odrážejí moji a Peterovu (saxofonista Peter van Krbetz -pozn.aut.) fascinaci vesmírem. Peter mimo jiné studuje astronomii a je vášnivým hvězdářem. Album We Are Magnetik je také jistým odkazem na hudební styl krautrock. To byl unikátní hudební styl na přelomu 60. a 70. let, který určovaly dnes již takřka zapomenuté německé avantgardní skupiny jako Novalis, Tangerine Dream, Guru Guru, Embryo, Neu nebo Organisation a z nich vznikli posléze Kraftwerk. Ti paradoxně celý tento styl, který jako první začal propojovat rockovou hudbu s naivní elektronikou a romantickými minimalistickými prvky, ukončili. Postupně jej vizionářsky transformovali do čistě futuristické techno-electro podoby, ze které spousta lidí z taneční scény (a nejen z ní) těží dodnes. Magnetik naopak tyto dvě oblasti (krautrock a electro) budou prezentovat jako syntézu. Navíc, představ si, že Kraftwerk by používali samply od Franka Sinatry nebo Deep Purple. Přesně tak Magnetik rozmělňují tento retro odkaz a výsledkem je nová forma, ke které by se Kraftwerk samotní nemohli nikdy dostat.
O tom možná svědčí i remake titulní skladby ze seriálu Tajuplný ostrov (roli kapitána Nema tehdy ztvárnil Omar Sharif - pozn.aut.), kterou jsme se rozhodli na desku zařadit.

Moimire, zmínil ses někde, že tvůj sen je udělat skladbu šitou na Karla Hálu. Proč zrovna on?

Moimir: Karel je dávný rodinný přítel. Společně se Zátopkem často navštěvovali mé prarodiče. Zpíval na svatbě mojí tety. Byl jsem s ním v roce 1977 na Kubě. Vždycky jsme si slibovali, že spolu něco spácháme. Chtěl bych tento slib splnit a proto plánuji společný duet ve skladbě We Are Magnetik. Myslím totiž, že Karel Hála jako jeden z mála lidí dřívější generace stále oplývá silným osobním magnetismem. Vím, jak stále mocně přitahuje spoustu dam. Ve svém věku má mimořádné charisma. Je to jeden z posledních opravdových dandyů staré školy. Ta deska by měla vyjít v květnu 2005.

Překvapila mě vaše verze Nancy Sinatry, kterou hrajete na koncertech. Vypadá to, že po Miss Kittin a Ladytron se Sinatrovci stali terčem a ikonou elektroclashový scény. Co to?

Hank: Ale to ne, já třeba poslouchám Lee Hazlewooda už řadu let. Jejich coververze udělali dávno před vlnou e-clashe třeba Rowland S. Howard s Lydií Lunch. Hazlewoood byl a je taky velkej idol berlínsko-australské scény, podobně jako třeba Johnny Cash. Snad proto, že mají v sobě něco punkově potemnělého a zároveň jsou tak kýčovití. Prostě e-clashová scéna vycítila, co je dobré, protože ji dělají vesměs vnímaví lidé, naladění na podobnou vlnu. Nehledě na to, že všechny ty songy Lee & Nancy jsou tak teskně pedofilní:)

Používáte nějaký samply z filmů?

Moimir: Jeden příklad za všechny — skladbu „Hotroad Hank“ Boris Karloff uvádí slovy:
„Do you believe in Ghosts?… You don’t?!?… You can’t deny that there are Signs, from the Dead“.

Moimir nějaký čas dělal v Pardubicích rádio. Jaká je tvoje zkušenost s českými rádii z pohledu zevnitř? Po vydání vaší desky jste zaslali kopie do 56 českých rádii a hrají vás jen na R1, Černý hoře a tvém domovském rádiu Life. Nemyslím, že by vás měli točit od rána do večera, ale přece, není to divný?

Moimir: Hlavně by asi bylo divný, kdyby nás tu najednou hráli na všech frekvencích. To bych si myslel, že se zbláznili. Problém je, že většina soukromých rádií na místech hudebních redaktorů zaměstnává poslušné roboty, kteří jsou naprogramováni nadnárodními vydavatelskými společnostmi. Zde není a zřejmě ani nikdy nebude příliš prostoru pro originalitu a kreativitu. Nebo snad znáš nějakýho českýho Johna Peela nebo Howarda Sterna?

Nedávno jsem si uvědomil jak Sigue Sigue Sputnik předběhli svoji dobu. Jak jsou až dnes současní. Co pro vás znamenají, pokud něco?

Hank: Taky jsem si to uvědomil až nedávno. Nikdo je nikdy nebral moc vážně.
Moimir: SSS mě chytli okamžitě, jak vyšlo LP Flaunt-It a společně s SM24 (člen GD a Magnetik — pozn. red.) jsme si je pak pouštěli hodně často. V tý době jsem jako řídící jednotku používal počítač Atari a tak je pochopitelné, že například skladbu Atari Baby jsme doslova žrali.

Proč myslíš, že v Pardubicích byla tak rozjetá elektronická scéna? Koneckonců, vyšel z ní i Tomáš Zilvar, který od původního Trip2House rozjel záběr a pod imediapublishing vychází i tento Živel...

Moimir: No asi proto, že jsme to tam po týhle stránce tak trochu rozjeli J. Do Pardubic jednu dobu jezdila vysílat Kománková a na inspirativní meetingy s legendárním Pavlem Kracíkem (spolupořádal tu v 90. letech koncerty Laibach, Cure nebo Kraftwerk) i Josef Sedloň. A spousta dalších lidí, který zajímala elektroscéna. Zmínil jsi například Tomáše Zilvara, dnes úspešného vydavatele, který jednu dobu dělal spíkra v našem rádiu a který měl vždycky zajímavý vize. Nerad bych v týhle souvislosti zapomněl na Aleše Blehu - člověka, který jako jeden z prvních promotérů u nás našlápl taneční i elektronickou scénu - začátkem 90. let k nám dotáhl lidi z Renegade Soundwave, Soft Cell resp. Grid, Underworld, Shamen, Advent a mohl bych pokračovat.
Analogue Vodoo jste vydali na malém brněnském labelu
X- Production. Proč jste se rozhodli pro nezávisly label a nenabídli se někomu velkýmu?
Moimir: Nechtěli jsme podlehnout všeobecnému tlaku , nechtěli jsme se objevovat v rámci promoaktivit tam, kde to považujeme za neúnosné. Chtěli jsme maximální tvůrčí svobodu a v "malém" vydavatelství typu X-Production jsme dostali maximální prostor i podporu.
Hank: Jediné co chceme je maximální tvůrčí svoboda a kontrola nad vším co děláme a to i co se týče presentace naší hudby i nás samých v médiích. Zatím nemáme absolutně důvod něco měnit.

Vaše první várka je rozebraná a vycházíte v dalším nákladu na vynilu s německym distributorem Pale Music. Co od toho očekáváte? Vstup na německy trh?

Moimir: Neočekáváme v tomto směru nic konkrétního, alespoň můžeme být příjemně překvapeni, když se něco podaří :)
Hank: Pozor, nejedná se o německého distributora, ale berlínský label PALE MUSIC, který má pod sebou nám velmi spřízněné a blízké umělce. Namátkou třeba Mignon, Nouvelle Vague a další. Dělají společné koncerty a kompilace s názvem Berlin Insane. Tamní scéna je velmi kosmopolitní a tolerantní. Takže krom toho, že jsme našli vazby na skvělé lidi z celého světa, nezatížené předsudky a mindráky, tak chystáme společné koncertování, budeme se účastnit jejich zmiňovaných kompilací a očekávíme průnik ne na německý, ale na trh minimálně evropský.

Sunshine se v Čechách plácali několik let a paradoxně až po průniku na americký trh se jim podařilo získat smlouvu s Českým Universal. Znamená to, že tady je někdo opatrnej? Je to důvodem proč není tady nastartovanej progresivní trh?

Moimir: Spíše než opatrností bych to nazval nešikovností. Možná také špatným vkusem :)
Hank: Tady se holt lidem nejdřív musí o něčem napsat v novinách, aby pochopili, že je to dobrý.

Jakou českou kapelu v současnosti respektujete a proč?

Hank: Měl jsem hodně rád Majklova Strýčka, pak industriální scénu s P.I.G a Jarouškem Palátem v čele. Teď třeba Sunshine, Secret9Beat, Gang Nails, Green Monster... ani nevíš jak rád bych, aby toho bylo víc.
Moimir: Dtto jako Hank. Měl jsem rád Valerian’s Future a Meat-House Chicago I.R.A., ale nevím, jestli ještě hrají. Pak jsou tu moji oblíbení Mind The Step. Jinak se mi zdá, že jsem ten respekt nějak ztratil.

Adam Holý mi po focení k Analogue Voodoo řekl, že vaše zpěvačka prý měla dost problém s propagací svýho obličeje. Tak jak to vlastně myslí, být punk nebo pop?

Sonja: Nemám s tím problém, mám to srovnaný. Nepotřebujeme předsunovat všude můj obličej. Jestli to v tomhle ohledu chceš rozdělit, tak raději ten punk …takovej koktejl s punkovou esencí..

Sonja vypadá, že má dost zmáknutou Miss Kittin. Přitom nejde o plagiát, ale o neskutečně autentickej projev, jaký v Čechách nemá obdoby. To je komplimentJ Nemyslíte, že její plné nasazení v Nihilists by vám prospělo víc, než rocknrollově vypjatý mužský srdcerváč?

Sonja: Nemyslím. Naše síla je právě ve střídání ženské a mužské role. Baví nás to takhle. A Miss Kittin vůbec zmáknutou nemám. Jestli mám zmáknutou nějakou ženskou zpěvačku, jako že bych s ní chtěla dejchat, pak je to spíš třeba Ella Fitzerald. Ale jsme natolik odlišné typy, že to vážně nehrozí.

Mě osobně dostala skladba Mickey Bar. Její „miky maki muky bar“ je svou stupiditou zlatým hřebem desky. Jaks došla k tomuhle popěvku, proboha?

Sonja: Pro každého je zlatý hřeb desky jinde. Mickey Bar v sobě ukrývá pradávnou rumunskou mantru.

Existují dva proudy v Nihilists. Proud Moimir a proud Manchini. Kraftwerk versus Cave. Abych to zjednodušil, jak bojujete o konečnou rovnováhu?

Hank: Chápu, že to lidi, hlavně tady v Čechách, tak vytáčí a znervózňuje. Nemají to kam zařadit. Ale stačí se podívat, co dělají nové kapely, ve státech The Faint, ARE Weapons, nebo naši přátelé z Berlína okolo vydavatelství Pale Music. Kid Congo Powers má třeba tak neuvěřitelnej projekt, stylově složenej z toho nejlepšího z jeho hudební historie (Bad Seeds, Gun Club, The Cramps) a zárověň z tý nejujetější elelektroniky. Tyhle dva proudy, o kterých mluvíš, prostě dělají z Nihilists to, co jsou. Kdy už to konečně někdo pochopí? Přichází totiž doba nového rock’n’rollu, kdy se vše propojí, protože jiná cesta prostě není.