Sunshine
mezi LA, chlaparkem a žampiony Umělý kouř, který se ve tmě trhá do cárů o modrá a žlutá světla, připomíná písek. I když za to přirovnání nemůžu ničím ručit, mám dojem pouštní bouře. Vítr odnáší artificiální mlhu a zvuky z odposlechů. Zatímco potenciální vítěz castingu na roli vlka v hrané verzi Jen počkej!, Kay, přeběhl molo čnící do publika a šplhá po konstrukci festivalového pódia. „Moonshower and razorblades, moonshower and razorblades,“ opakuje. Spustil se déšť, mokrý trubky l
Nacházejí se v mimořádně šťastné fázi. Po bezmála desetileté existenci, po vybudování si renomé na zdejší hardcoreové scéně, po vydávání na ašském Day After (Hysterical Stereo Loops, Beats and Bloody Lips; Velvet Sucide; Necromance), po úmorném koncertování v Evropě i Americe s At the Drive-In, Murder City Devils nebo Trail of Dead, aniž by o nich leckdo v Čechách měl tuchu, se Sunshine prodrali do dalšího levelu. Ten je sice obtížnější, ale zase se v něm sbírá víc bodů.
Můžete je sledovat podle světýlek jmen, jež se kolem nich pohybovali a pohybují. Sunshine jsou ti kluci z Tábora, co si jich všimnul a spolupracoval s nimi Ross Robinson (producent, mj. Korn nebo The Cure) Jsou to ti, co předloni podepsali smlouvu v LA na labelu Custard Lindy Perry. Jsou to ti, co mají na očekávané desce, kterou produkoval Bernd Burgdorf (Pink, Green Day, Tom Waits), za hosta Trickyho. Jsou to ti, které remixuje Chris Corner ze I AM X (ex-Sneaker Pimps) nebo Fisherspooner. Jsou to ti, co jeli podzimní evropské turné 2004 s The Faint a americké se Sparta. Jsou to ti, jejichž nová deska se jmenuje Moonshower and Razorblades (distribuce v ČR Universal). Ale raději sledujte Sunshine pro ně samotné, pak spíš pochopíte to všechno cvrlikání okolo.
Docvakne vám, na čem se zakládá.„Chlapečku, Ostrava, ta byla vždycky hustá,“ vzpomněl si Amák na hlášku, jedné navalené fuchtle v pozdních středních letech, která se ocitla u stolu kapely, krátce po natáčení loňského pořadu Ladí Neladí. Používáme ji cestou na dnešní štaci dokola, má svou platnost, protože Sunshine tam hrají na Chlaparku. Akce získala interní označení Sbal prachy a vypadni II.
Procházíme s Danem jarmareční bierfest areál kolem stanu s rotopedy a posilovnou, kolem umělé horolezecké stěny. Amák utrácí žeton za jediné podávané vegetariánské jídlo — kafe. Kay sleduje z boku pódia Divokýho Billa.
Dan, ten nejklidnější, nejmíň rozjivenej z kapely, zvnitřnělá odpovědnost, proto dává smysl, že řídí a stará se o auto — si zakládá na dobrým jídle. Volí variantu kuřecí steak a kukuřičný klas, načež se ptá: „Půjdeme se podívat na ty Wohnouty?“ Myslí Divokýho Billa. Souhlasím, navíc tím přebreptem je řečeno veškeré moje hodnocení. Úvalští kotlíci nutí dav do skákání a mávání a skandování refrénů. Shlukli jsme se (Sunshine + 1) v backstagi, tlemíme se a doplňujeme: „…pozdravuj pocestný …toužila,kouřila …vrněla jak káča.“ Dohráli. Následuje přehlídka šmuckovejch riflí Time Out, exhibice akrobata na motorce a Standa Berkovec zve na plac: „Skupinu Sanšájn, která své desky nahrává v Americe.“
Čekal jsem rituál, chvíli soustředění, než vylezou na jeviště — nic takového. Možná je každý trochu obrácený do sebe, jak se snaží mírně koncentrovat, připravuje si nástroj, ale není to moc znát. Nezapírají, že mají vždycky trochu trému, ani jeden ze Suns není exhibicionista. Amák nastoupí k mikrofonu a zachroptí: „Ostrava,“ uslyší svůj hlas znásobený velkým aparátem, zalekne se a Hetfield v něm pomaličku odumírá do šepotu: „Ta byla vždycky hustá.“
Po třech skladbách je nabíledni, kdo je tady VELKÁ kapela. Když jsem viděl nový repertoár Moonshower and Razorblades poprvé, Kay byl ještě nejistý, krotký, příliš se soustředil na zpěv. Po půl roce je veškerá upozaděnost v tahu. Vyráží na catwalk, který zbyl po modelkách, klečí na něm, převaluje se, omotává se metry šňůry od mikrofonu. Dvě holky se přes zábrany natahují, aby mu sáhly na zadek. Publikum vytrvá ve vytrvalém dešti. Ke konci setu — Velvet Suicide — průtrž kulminuje, kapky deště se odrážejí od mola, vypadá to, jako kdyby z pódia bublaly drobné gejzíry.
Sunshine se proplétají jako čtyři komiksové charaktery — trochu želvy ninja, trochu úchylné manželství. Půl rok během natáčení desky, který strávili namáčknutí v jednom bytě v LA, probíhalo stylem od rána do večera, od večera do rána dva a dva v jednom pokoji. V kuchyni všichni čtyři, v obýváku všichni čtyři. Koupat se choděj všichni čtyři, do města jedou všichni čtyři, na koncerty jdou všichni čtyři a nakupovat do krámu všichni čtyři. A ta foglarovská euforie se bezezbytku přenáší do koncertů. Přitom ještě poměrně nedávno během hraní na CMJ festivalu v New Yorku na podzim 2002 kulminovala krize, následně se vyvázal zakládající člen původního tria, Mátry. Přestalo ho bavit vše, co je spojené s existencí v kapele. Náhlá souhra okolností, omlazující faktory — Amák coby nový basák a po něm Jirka angažovaný na post kytaristy — plus smlouva s labelem Custard, obrátila vše o 180°.
Deváté patro Hotelu Vista. Celá budova si podržela charakter přestavěné ubytovny. Jsem v očekávání divoký alkoholový jízdy, modelky přece bydlí na stejném patře. Jenomže jediné alko je moje teplající pivo, ukradl jsem ho v backstagi. Kay nás všeobecně varuje, že zítra se na nás chystají se slivovicí v Kopřivnici, a tak by bylo strategický sbírat síly. Punkrockovej mejdan začíná a končí v koupelně. Kluci berou sprchu. Amák si myje a pročesává vlasy, vytahuje elektrický kartáček na zuby s výměnnými nástavci. Kay vyživuje svoji tetovanou kůži krémem. Když si ve finále půjčuji od Jirky zubní pastu a ulehnu o půlnoci, kdy se na pokoji zhaslo, začínám se nervózně převalovat. Takhle brzo chodím doma spát málokdy.
Sobota ráno — vytrvale chčije. Snídaně se podává do 9. Za 10 minut 9 scházíme do jídelny, kde už Standa Berkovec kočíruje modelky, který bylo na patře slyšet až do 3 do rána. Číšník servíruje párky.
„Nemáte něco jinýho?“ ptá se neprobranej Amák.
Číšník se na něj tázavě zadívá. Amák se snaží pohled smysluplně opětovat.
„Víte, kamarád je vegetarián,“ projasňuje situaci Dan.
Číšník se vrací s talířkem oschlých kapií.
Sobota dopoledne — vytrvale chčije. „My tady umřeme,“ Jirka přechází z pokoje do pokoje, přetahuje se s Amákem o cvičebnici fonetické japonštiny. Kay esemeskuje. Imrvére mobilně komunikuje, nejdelší pauza v pohrávání si s telefonem bývá zhruba ta hodina na pódiu. Čekáme, až nás přijde vyhodit hotelová služba, jelikož z Ostravy do Kopřivnice je co by kamenem a Suns hrají jako headlineři od půlnoci. Počasí akorát vybízí k návštěvě báňského muzea. Amák hází do fóra variantu jít kalit. V půl jedné už nudou nezvládá nikdo, tudíž Sunshine obohacení o kubánského tanečníka (já) opouštějí hotel i hustou Ostravu.
Deváté patro Hotelu Tatra v Kopřivnici, když Dan pomocí argumentu: „My si totiž líp popovídáme, když jsme v jedný místnosti,“ s recepční vybavil, že budeme na dvou pokojích místo na třech. Po obědě napršelo, ale neuschlo, protože znovu začalo. Dan se ve vedlejším pokoji rozvalí u teliny, kouká na olympiádu — cyklistika a házená, Amák, který bydlí s ním, dodělává na laptopu intro pro zítřejší koncert v Roxy s Dandy Warhols. Kay, Jirka a já jsme zalezli do postele — dochází mi, že to bude tak dvacet let, co jsem si naposledy šel po obědě lehnout — a čumíme na Úsměvy Veroniky Žilkové. Miluju punkovej lifestyle.
Plomp, plomp, plomp, dělá bezpečnostní řetízek, kterým se dá zajistit pootevřené okno v devátém patře, bohužel visí příliš vysoko, tak jsem se na jeho použití vyprdnul. Plomp, plomp, plomp v průvanu začne Kayovi lézt na nervy. Říkám: „Já to zaháčkuju. Ale je to vysoko.“
„Vykašli se na to,“ radí mi, ale já už neposlouchám, protože chci být nějak užitečný, stoupám si na stolek s televizí, jehož čtvercovou desku podpírají dvě prkna do písmene T. Stoupám na nestabilní místo, chci se jenom vyhoupnout na parapet. Stolek se naklání, televize po něm sjíždí ke kraji, udělá bomp na koberec a já na záda vedle ní. „Ježiš,“ vyrazím ze sebe a pokouším se vyhodnotit situaci.
„Jestlis ji rozbil, tak zavoláme na recepci, že nám dali pokoj, kde nefunguje televize,“ vymyslí pohotově Kay — za tím okamžitým řešením cítím velkou životní zkušenost — ale není třeba, obraz opět naskočí a já velebím pana Grundiga. Uvážím-li, že jsem to byl zase já, kdo poškodil záchodovou baterii, která protékala, tak, aby vůbec nenatékala, vychází mi z toho naprosto zřetelně, kdo byl jedinej pořádnej výtržník na turné.
Sobota odpoledne — venku chčije. „My tady umřeme,“ běduje Jirka.
„Pojďte tam chlastat,“ navrhuje Amák.
„Kdybych tě neznal… pak tam budeš sedět v prochcaným filcovým stanu v backstagi, třást se zimou a nadávat si do debilů, žes radši nezůstal na hotelu. Jel bych tam tak nejdřív na osmou,“ odmázne ho Kay. Dan zatím sleduje plavání.
Přiblížila se osmá, relativně se vyčasilo, aniž bych chtěl moc prozrazovat dopředu, dnes už pršet nebude. Dodávka se Sunshine vjíždí do areálu kopřivnického fotbalového stadionu, kde nás vítá obrovský nápis nad tribunou: Zdraví — Síla — Krása.
Sotva vyfasují stravenky na pivo, začnou Amák a Kay s obsluhou řešit, jak je místo piv směnit za panáky slivky nebo vodky. S ubíhajícím večerem Amák do sebe obrací i flašku Napoleona — Bottled in Slovakia — pořídil ho v akční nabídce Divoký Billy naproti hotelu. Jirka a já sledujeme koncert Southpaw, řešíme, jestli to jsou šampóni. Dvorní zvukař Suns, Šmity, přilétá od pultu a krouží kolem jako kolibřík nasátý nektarem.
Kay — opřený o zátarasy oddělující backstage s plochou pod pódiem — si povídá s dvěma fanynkami. Vždycky projevuje nikterak vynucenou vstřícnost vůči komukoli, kdo ho osloví. Vždycky zabraný s někým do hovoru. Na určité intuitivní rovině působí na lidi jako nafoukanej freak s nosem na čele, který jako kdyby už svým výzorem demonstroval — Vy všichni to děláte špatně jen já ne. Realita těžko může být od tohoto modelu vzdálenější. Ať jde o fanoušky, kteří ho přišli jen pozdravit nebo o nametený typy, co rozkládají českou hudební scénu ze široka do ztracena. I ty druhé poslouchá, mírně přikyvuje, opravdu je poslouchá, i když z jeho kusých odpovědí a odtažitého úsměvu je poznat, že u tématu ani u dotyčného nechce dlouho setrvávat.
Časový skluz — Poláci Cool Kids of Death — kytary navostřený a la Primal Scream, mají šmrnc, ale po 3/4 hodině znějí na jedno brdo — přetahují. Dan je spruzlej z čekání, Kay stále konverzuje, Jirka se zavřel v dodávce a Amák si nemůže vynachválit kvalitu své opilosti. Šmity se už nacucal dokonale, zpestřuje zvukovku náhlými příchody na pódium, následně provede svůj standardní úkon — tzn. vyjede všema čudlíkama nahoru, takže Beskyde, Beskyde, černooký bača i ovečky procitnou a zbystří.
Zmámený Šmity se sice zvukově hledá déle než obvykle a během prvních skladeb neustále dolaďuje, ovšem i v tom bezvědomí dokáže Suns obstojně nazvučit.
Kay má problémy s odposlechem, slyší jen středy, tak jde za pódiovým zvukařem, jestli by mu vyměnil mikrofon.
„Slyším se, jak z rádia,“ říká.
„Co chceš? Takhle zpíváš,“ vyřeší jeho problém zvukař.
Po další skladbě se Kay už odbýt nenechá, protože budou následovat skladby, v kterých se slyšet potřebuje. Mikrofon mu vymění. Předchozí čekání plus problémy a nabušený zvuk se sčítají do vyznění koncertu. Jestli byl včerejšek výtvarně uvolněný, dnes jsou všichni o poznání agresivnější. Amák nejakčnější, co pamatuji, Kay přepadává přes bednu, kytara mu padá z ruky, k mikrofonu se vrací bez ní. Dan žene všechno dopředu, zkracuje přestávky mezi songy. Následuje Kayův šplh a ručkování po konstrukci. Set tradičně uzavírá Velvet Suicide. Šlus. Kay pouští mikrofon z výšky pasu (což je důležitá informace) na zem. Bum — šlupka jako tečka. Konec.
Kapela si balí věci, nastává zmatek, protože na pódium se chystají bubínkáři, přestavuje se a za Kayem vystartují prudit zvukaři, že jim zničil mikrofon za 30 000. Navážejí se do něj. „Hele, fakt v klidu,“ reaguje na ně. Trochu to zabírá. „Když si taková hvězda, tak mi ti ho prodáme se slevou,“ sykne jeden. Balení fidlátek pokračuje, když Kay zjistí, že nemá kytaru — Jaguára. Nechal ji odpočívat na pódiu ve stojanu. Chvíli obchází zákulisí, už je evidentní, že nemůže být nikde přehlédnutá. Atmosféra houstne, Kay je pěkně nasranej. Vesměs opilí bedňáci se potácejí kolem, nevědí, co by. Ukradená nebo ze škodolibosti schovaná kytara po desítce minut vyplouvá, někdo ji strčil pod pódium. Všechno se podepisuje na náladě — Kay vypruzenej, Dan otrávenej, ptá se, jak se mi koncert líbil, jemu přišel zbytečně moc agresivní, špatně slyšel kapelu. Permanentně dobře naloženej Amák se jen pousměje a poznamená,
že během koncertu divně vystřízlivěl. Nacpeme věci do dodávky, vykrosenej Šmity se rozloží v růžku na bicích a usne. My zbylí máme rozchod v areálu, doháníme divné vystřízlivění — pivo, panáky, hovory.
Návrat do hotelu nad ránem. Obestupujeme Šmityho u recepce, bavíme se na jeho konto, když se pokouší o ubytování. Na žádost o občanku vytahuje ze zadní kapsy kalhoty cédé coververzí Placebo a přesvědčuje paní recepční, že má své osobní údaje včetně fotografie v digitální podobě na tomto nosiči. Paní na pokrokové formy identifikace zjevně nevěří, a tak se Šmity chvíli šacuje. Kay ho deportuje na jednolůžák. Jirka sebou na pokoji flákne do postele: „Na hygienu dneska kašlu.“ Kay ještě zvládá sprchu i holení žiletkou, ale to já už znám jen z vyprávění, spím.
Odjezd ráno v deset, abychom stihli být v Praze v dostatečném předstihu a v klidu nazvučit před Dandy Warhols. Když vycházíme posuvnými dveřmi z Hotelu Tatra, Šmity už postává před dodávkou, v trenkách, bez jediné známky kocoviny. Čilý a svěží v obličeji. Stihnul si nakoupit, třímá jednu velkou nasolenou housku. Protože nenašel v Divoký Bille pytlík, čouhá mu půlka objemného pečiva z igelitové rukavice a prázdné prsty dole visí jako splihlé vemínko. Naprdelíme se dozadu na sedačku pro tři čtyři. Snídáme a čteme si rozhovor s Petrem Jandou: „Rocker jde do politiky.“ Jeho zlý prasečí oči nám jako téma k diskusi vydrží kilometry.
Roxy půl páté odpoledne. Zvukaři Dandy Warhols se mazlí s každým pšoukem, basistka Zia McCabe v sedmém měsíci těhotenství krouží kolem cateringu, hledá něco nutričního a Sunshine čekají. Vše se opět protahuje. Původně plánovaný čas na zvukovku — šestá (od sedmi se pouští do sálu), evidentně nevyjde. Amák vyhrožuje, že bez zkoušky hrát nebude a Kay vysvětluje Davidovi Urbanovi, že tohle jsou přesně ty ošidný kšefty, kde si jenom uříznou ostudu. Dan se mnou vtipkuje na téma čekání a chce ze mě vytáhnout, že turné jsou otravný, plný prostojů a nudy. Když to přiznám, směje se. DW končí v šest a Suns teprve staví pódiovku. Dan nezvučí bicí, musí počkat, než s Courtney Taylor-Taylorem udělá tývka rozhovor, aby je nerušil ránami. Svěřuje mi, že má rád rychlou zvukovku pod stresem, jelikož pak se to dá dobře pustit do koncertu. Zvukovka Suns — Šmity provedl klasický výjezd s čudlíky, rozjíždí se smyčka z laptopu — Trickyho vokál v Neon Religion, Kay hrábne do kytary. Courtney Taylor-Taylor vychází ze zákulisí, strká si malíčky do uší a sakruje: „Jesus Christ!“
800 lidí v Roxy, vzduch k nedejchání, vzduch k nebytí a Suns výkonem rozloží Dandy Warhols. Nepomůžou žádné projekce ani fakt, že předkapele povolili jen světla dvou barev. Už proto, že zvuk mají po třech hodinách piplaček podstatně horší, než jaký dokázal Šmity nastavit během dvaceti minut.
Současný buzz v Čechách okolo nich — probourání se z neviditelné emo HC akvizice do trendy kapely, která spolehlivě naplní Roxy, to vše během jediného roku — je symptomatický jako vstup zmlácené topmodelky s chlapeckými tvary do zahulené venkovské hospody. Žila v sousedství už léta, jen jste ji nějak nechtěli registrovat. Lak nehtů stejně brutální jako barva monoklu pod levým okem. Krásná — aniž by byla vypulírovaná, šminky jí v obličeji pozvolna tají. Vzdorovitá — aniž by byla programově jenom drzá. Proměnlivá — aniž by byla nekonzistentní. Trochu podle fashion — aniž by se z ní stala figurína. S vlastním postojem vůči okolnímu dění — aniž by se nechala jednoduše ideologicky ohraničit. Sebevědomá — aniž by byla okázale exhibicionistická. Trpělivě vlídná — aniž by musela být za cokoli vděčná. Ovšem — ani jedno z těch „aniž“ pro ni nikdy neznamenalo kompromis.
Za dobu, co se známe, vím několik věcí určitě. Vím,
že ukecanost, které je někdy schopen (i když naprosto není exemplární extrovert, který ovládá sešlosti), jde ruku v ruce s pečlivě střeženou osobní zónou a nedůvěrou. Propojenost vstřícnosti s distancí utváří šarm. Vím, jak důležitá pro něj je přítomnost. Nemluví ve vzpomínkách, ani o minulosti, protože obojí odžil a založil. Zaměstnává se vždy současností, což je zároveň příčina, která ho — potažmo Sunshine — dovedla tam, kde dnes je. Jako kdyby se tím permanentně aktualizoval, protože představa máničky, která před patnácti lety sedávala po hospodských stolech a na španělku drnkala věci od Garáže, je s ním dnes absolutně neslučitelná. Netotožná. Vím, že v čase, který věnujeme rozhovoru, eliminuje i příhody. Nemluví v historkách, vždycky je, jak se s nimi vypořádává, přetráví do zobecnění. Vím, že náš rozhovor bude postrádat děj a už mě to tolik neznervózňuje. Taky vím, že jestli bude poblíž zrcadlo, čas od času se do něj podívá, aby zkontroloval, jestli mu — jinak rozčepýřené — vlasy na temeni nezplihly a prohrábne si je.
Sedíme v jednom z několika míst na světě, v němž má Kay svůj „domov.“ Velká místnost takřka bez nábytku. Pár úvah nad rozdíly mezi Čechy a Američany v hromadění majetku. Češi schovávají věci po generace na půdách, stěhují se málo a když tak sakumprdum, kdežto Amíci mění domov co chvíli a z eastcoast na westcoast si celou obývakovou stěnu neodvezou. Mluvili jsme o kočování s naditými igelitkami, a jsem se — nevím proč — zeptal, jestli uvažuje, že s hudbou skončí.
Ježiši! Asi někdy jo. Ale neuvažuju, že bych si třeba řekl: „Tak za 4 roky se na to vykašlu.“ Nikdy mě nenapadlo, že bych se cítil starej nebo měl zdravotní problémy. I když je mi jasné, že nebudeme moct hrát donekonečna. Už jednou jsme si říkali, že až přijde doba, kdy sami realisticky zjistíme, že stagnujeme nebo dokonce upadáme, tak se na to vykašleme.
Myslíš, že se takový moment dá vystihnout, zvlášť když tvůj pohled vychází zevnitř kapely?
Určitě jo.
Jedna rovina je, že sice můžete stagnovat hudebně, ale lidsky spolu krásně vyjdete. To se pak těžko odhaduje.
To na sebe navazuje. Vztahově jsme si to odzkoušeli, to byl uzavřený případ Mátry. Byl s námi na stejné lodi od začátku, ale postupem jsme se dostali na křižovatku, kdy se vydal diametrálně odlišným směrem a my jsem ho museli dohánět nebo on nás. Strašně ovlivnil celkový klima. Zbytek kapely to z něj cítí. A nemůžeš ho do ničeho tlačit, nemůžeš ho přesvědčovat, natolik je to intimní záležitost. V té době jsme byli na turné, sekali jsme se furt, už jsme ho nemohli ani cejtit. Setrvačností s námi půl roku dohrával, ale už to šlo do kopru. My víme, jak to vypadá, když kapela přestává fungovat.
Mátry s náma už vůbec nezkoušel, odehrával staré věci, nové odzíval. S Jirkou jsme udělali nový repertoár, kterej byl hrozně nasranej. Brutál. Měli jsme vnitřní frustrace, které potřebovaly ven. Začali jsme nahrávat desku a zjistili jsme, že to nejsou věci, které by mluvili z nás. Byl to oslí můstek mezi starým a novým, překlenovací období, dostávali jsme ze sebe zlou energii. Když jsme začali psát věci na novou desku, museli jsme víc jak půlku složit v Americe, už v tomhle koncentrovaném stavu. Nejsou tolik agresivní… možná jen trošku.
Jenže do Ameriky jste už letěli na pre-production, jak jste si mohli troufnout přijet, tak nepřipravení.
Neměli jsme víc času. Udělali jsme provizorní set-list, který jsme hráli celé léto. Věci dovznikávali během koncertů, ale logicky jsme věděli, že to není ono. Neměli jsme čas psát nové věci, odletěli jsme do Japonska a s tím samým jsme tam odjeli celé turné — úspěšně (směje se). Přiletěli jsme do Ameriky, měli jsme jít rovnou do studia, ale vůbec jsme nevěděli, co budeme nahrávat. Byli jsme si jistý, že z těch nových skeletů si stojíme za třemi věcmi, a ty taky skončili na desce, ale zbytek byla loterka. Přiletěli jsme, studio zabookované, všechno mělo pevný časový rámec, ale my neměli s čím jít do studia. A nejsme takový frajeři, abychom šli do studia, které stojí 2 000 dolarů na den, že se tam budeme dloubat v nose a čekat, až nás něco napadne. Na to nemáme. Takže nám producent říkal, vůbec nikomu z firmy se o tom nezmiňujte, říkejte, že všechno je v pořádku, budeme se snažit je sem první dva týdny nepouštět a musíme něco vymyslet. Bylo to frustrující. První dny jsme vůbec nevěděli, co tam děláme. Proč? Jak? Dobře, vezmeme všechny motivy, které máme, všechno, co jsme kdy zkoušeli, všechny dema, náhodné nahrávky, nápady. Byli jsme tam 14 dnů 12, 14 hodin denně a vše zaznamenávali. Skončili jsme pre-production a měli jsme stohy kazet a cédéček. Na konci druhého týdne už jsme měli kostry pěti nových věcí. Už se s nimi dalo jít do studia. Nebyly texty, jen pomocné zpěvové linky. Ve studiu se dělali základy načisto, hráli jsme všichni dohromady, já zpíval zavřený v kukani. Byly to jen pomocné linky, které se analyzovaly, od každé věci jsme měli třeba 12, 15 verzí. Melodie se měnila, improvizovala. Pak producent šel skrz, analyzoval všechny a vybíral: „Tahle je dobrá.“ Rekonstruovali jsme je a až na hotové zpěvové linky jsem psal texty.
To musel být neskutečnej stres.
Zezačátku jo, ale těžko říct, protože hlavně ty podmínky pro nás byly úplné novum. Stres to byl, protože prvních x dní jsi pod tlakem, jak si uvědomuješ, že tam tečou neskutečný peníze. Říkáš si — jestli tady něco fakt poseru, tak mě ty lidi rozčtvrtěj zaživa — nikdo jim ty peníze nevrátí. Pak to ve chvíli, kdy si sám sebou začneš být jistej, opadne. Hlavně první reakce lidí, kteří chodili do studia na náslechy byly veskrze pozitivní. Když jsme měli kus práce za sebou, tak přišla i Linda, která je hrozně kritická a má tendence do všeho kecat, protože je producentka, neřekla ani popel. Poslechla věci, které jsme měli hotové a řekla: „Dělejte si, co chcete, až to bude hotový, tak mi zavolejte.“ Měla totální důvěru. Nic jako: „Tohle bude tak a tak, jinak vám uskřípnu peníze,“ neproběhlo.
Neměli jste — právě z důvodu, že do vás teklo tolik peněz — tendence nechat se hodně ovlivňovat?
Vůbec ne. Za a) mám hrozně dobrej vztah s Berndem. Máme hodně podobnou nesmlouvavou mentalitu. Já si rád diriguju věci sám a tenhle svůj aspekt jsem úplně potlačil a přenechal jsem ho někomu, komu důvěřuju. To se mi nestává často. Většinou jsem k lidem kolem sebe nedůvěřivý. Mám rád možnost a pocit, že do všeho můžu vstupovat v jakékoli fázi a mám právo veta. Říct: Ne! (Tleskne) V tenhle moment se mi to už nelíbí, kam to směřuje a musí se to změnit tak, jak chci já. Možná je to egocentrický, ale pokud děláš věci, pod který se musíš podepsat, tak nepřijímám kompromisy. Paradoxně jsme za těch šest měsíců neměli jedinej konflikt. Ani s Berndem, když jsme dělali zpěvy, už jsem tam byl sám, dával mi hustě do těla. 10, 12 hodin denně osm týdnu v kuse jsem dělal zpěvy, zavřený v kukani, která měla metr a půl na metr a půl. Už to ti brnká na nervy. Dal mi školu. Kolikrát jsme se dostali do stavu, kdy jsem říkal: „Ne, já to takhle necejtim, takhle to dělat nemůžu, nedám to.“ Bernd má asertivní přístup, ale zároveň má přesně vychytaný psychologický fígle, kterými tě dostane do bodu, v kterém tě chce mít. Ale netlačí. Já jsem přesný opak, když se šprajcnu, jsem jak buldozer. Tlačím lidi tam, kde je chci mít. Bernd ne. To odbdivuju, proto nedošlo k žádnému konfliktu, což je, když na něčem děláš, vzácný. On říkal: „Dobře, sice nemáme dost času, ale dělej si to, jak myslíš.“ Normálně se stalo, že jsem se mu den snažil dokázat, že můj přístup a moje ideje jsou lepší, a po tom dni jsem se spirálou dostal do míst, o němž on mluvil před čtyřiadvaceti hodinama. V ten moment on, místo aby řekl: „Vidíš, kdybys mě poslech na začátku, mohli jsme si ušetřit den,“ aby mi dal najevo, že měl pravdu. Jen řekl: „Zkusíme, jak jsem říkal já?“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že bych měl být víc pokornej. Po osmi týdnech jsme si spolu plácli a šli jsme na večeři. Dodneška jsme jak bráchové.
LA má určitě specifickou atmosféru, co se týče nahuštěné kreativity na straně jedný a zmarněných ambicí na straně druhý. Usiloval bys tam setrvávat, kdyby vám to do budoucna nevyšlo, snažil se za každou cenu dál prosazovat?
Pokusím se ti to demonstrovat na lehce pochopitelné rovině — ne proto, že bys to nepochopil, ale nejlépe to odpovídá tomu, jak to mám já. Představ si, že jsi z Tábora. V Táboře máš mizernej aparát a malou, vlhkou zkušebnu, kde všechno hnije. Veškeré tvoje kreativní tendence to strašně sráží. Nicméně tam vznikla spousta věcí a nikdy by mě nenapadlo si stěžovat. Děláš si maximálně legraci, že se tam dají pěstovat žampióny. A teď — na druhé straně — se dostaneš do prostředí, které ti nabízí maximální komfort. Máš výbornou zkušebnu, nemusíš se o nic starat, je tam čisto, teplo. Fajn. Ale vrátíš se zpátky do Tábora, najednou máš možnost srovnání. Co si vybereš? Budeš radši ten rozervanej umělec, kterej bude pěstovat žampióny mezi hraním na kytaru, nebo využiješ možností? Budeš radši nahrávat v mizerným studiu, lo-fi, ale říkat, že „to“ tam máš, anebo v dobrým a necháš na sebe lidi pokřikovat, že jsi snob, hraješ sračky, akorát je nahráváš v pohodlí? Já vím, kde je mezi tím rozdíl. Když budeme mít možnost, vždycky si vybereme LA. Atmosféra, kdy nemusíš řešit, ti nechává prostor zabývat se věcma, kterýma by ses opravdu zabývat chtěl. Umělec — samozřejmě ve velkých uvozovkách — by neměl pracovat. Fisherspooner mají výborný tričko, na kterým je napsáno: „Artists have more fun!“ Je to vtip, ale něco na tom je. Model, který dneska ještě spousta lidí razí, si myslím, je přežitý. Že si musíš sáhnout na dno, chodit někam do kolbenky nebo topit a po nocích v největších depresích vznikají klenoty. V dějinách takoví prokletí básníci jsou, undergroundový rozervanci. Dobře. Ale já říkám, pokud máš něco dělat pořádně, potřebuješ k tomu podmínky. Jinej důležitej aspekt je, že to perfektně funguje, když můžeš oscilovat od nejhůř k nejlíp a můžeš si vybrat. Dokážeš si toho vážit.
Tradičně spolu mluvíme o mezipozicích na české scéně, v nichž se Sunshine neustále ocitají. Připadá mi legrační, že za rok bzukotu kolem vás, jste se propracovali na statut kapely, která hraje headlinery na festivalech, přitom ani nemáte desku. Vyhoupli jste se odnikud a pro spoustu lidí — napadá mě i ofrňování ze strany Divokýho Billa — to je asi těžký na zpracování.
Jsme prapodivný fenomén. Podobný model jako my tady není.
Není. To je záležitost i toho sloganu — česká kapela, která je známější v zahraničí. A v takových meziprostorech se nacházíte pořád. Jen pokaždé v jiných.
Jestli máme mít v něčem prvenství, tak v tom. Hele, teď jsme odehráli nějaký koncerty a je úplně zbytečný diskutovat, jestli byly dobrý nebo špatný. Nicméně — viděls sám — máš takovou pozici, že si připravuješ věci na pódiu a už na tebe řve 30 lidí, na nichž vidíš, že tam nejsou proto, že se tam zrovna ocitli. Jsou tam, protože hraješ ty. Na jaře 2004 bylo v Roxy 800 lidí, v srpnu byl mrak kvůli Dandy Warhols. Hráli jsme 30 minut jako předkapela, což je vopruz vopruzů, ale už v půl osmý tam byli lidí, kteří přišli evidentně na nás.
Největší legrace je ta — a fakt se směju! Když vidíš, jak lidi, kteří jsou svým způsobem směrodatní pro média a roky nás ignorovali, přestože měli možnost se informovat, tak najednou teď jsou všichni zvědaví a všichni mi volají. Všichni s tebou chtějí kámošit. Všichni o tobě chtějí psát. Chtějí s tebou dělat rozhovory. Chtějí tě do debilních televizí a rádií. Ale „fuck off.“ V tenhle moment cítím zadostiučinění. Jestli dělat nějaký PR, tak jenom kvůli tomu, aby lidi přišli na koncert. Nic jinýho mě nezajímá. Nepotřebuju dělat blbečka v nějakejch Elle. Přestože takhle se holt v Čechách dělá kariéra, musíš bejt vidět dřív než slyšet. Musí si o tobě nejdřív přečíst, kdežto u nás to bylo obráceně. Teď, když žiju v Praze, se mi stává, že mě lidi občas zastavujou na ulicích, což je úplně nepochopitelný. No, z nás těžko někdy budou nějaký celebrity.
Myslím, že kdyby ses do toho opřel, tak by nebyl žádnej problém.
Když to je vono, že bych do toho asi nešel. I když… hele roky jsem měl čistej přístup, říkal jsem: „Za mnou by někdo přišel a chtěl by podpis, tak mu ho nedám, protože to je tupý.“ A teď to dělám. První velké uvědomění bylo v Japonsku, zjistíš, že mají jinou mentalitu a pro ně je to něco úplně jiného. Podpisem jim projevuješ pokoru a kdyby ses nepodepsal, seš arogantní. Tím, že za tebou jdou a chtějí, aby ses jim zvěčnil, projevujou maximální možnou míru uznání. I když ten výrazovej prostředek je strašně zprofanovanej.
Odmítnout podpis opravdu je jiná rovina. Nemá to vejšku — na rozdíl třeba od odmítnutí rozhovoru.
Když tě žádá médium, s kterým v jeho podstatě nesouhlasíš, tak mít kritickou poznámku není nic špatnýho. Ale když se s tebou někdo chce vyfotit, nebo si s tebou jenom popovídat, říct ti, jak
se měl dneska a říct, že se mu líbil koncert. Být arogantní a odmítavej jen proto, že si nechceš hrát na hvězdu — tohle jsou artefakty, které tě jako hvězdu můžou determinovat -je tupý.
Analyzoval jsi někdy u sebe, co tě v textech tolik přitahuje na propojení agrese s hebkostí. (Už v průběhu otázky se mi směje, přesně ví, kam mířím) Velvet Suicide, Necromance, Moonshower and Razorblades jsou všechno slovní spojení, která nesou identický náboj. Nakolik to děláš záměrně?
Kontrastem. Jenom uvědomění si kontrastu. V obecné rovině, jakýkoli kontrast ti dává možnost se pohybovat středem a brát si z obou něco, tvořit si vlastní názor, vlastní cestu. Jakmile se pohybuješ na okraji jakéhokoli extrému, tak seš omezenej výrazovejma prostředkama. I směrem, kam se ubírá tvoje já, tvůj život. Nedává ti možnost srovnání a flexibility, nemůžeš poznat spektrum, které je mezi černou a bílou. Nechci, aby to znělo, jako že v tom je nějaká hloubka, žádná tam není.
Hloubka v tom je určitě — alespoň psychologická, protože to tvoří až obsedantní konstantu tvorby Sunshine.
Není to otázka výhradně textů. Už od začátků, kdy jsme zněli jinak než nyní, nám bylo podsouváno, že jsme takový buzničky. Vnitřní sado-masochismus a zároveň drsná kytara — jestli nejsme úchylové, když to mícháme dohromady? Myslím si, že pokud nejsi úplný macho, tak v sobě máš tu víc, tu míň potlačovanou feminní složku. Jedno jakého seš pohlaví, obě genové informace v sobě máš, akorát jedna je potlačená a druhá vypíchnutá, to tě dělá tím, kdo seš. Když se v tobě tyhle věci tlučou, tak v některých momentech můžeš bejt drsnej punkáč, a přitom když převládne feminní složka, jsi jemnej. Máš jemný vyjadřování, chování, ale nemá to sexuální podstatu, definuje tě to jako osobnost. Iritují mě lidi, co to mají v sobě nahrubo zašlapaný a vyrůstají z nich silní buldoci, tlučou se do prsou a říkají: „My jsme chlapi!“
Dostals někdy za svůj ksicht do držky?
Ne. A asi bych se bránil. Nejsem typ, který si nechá dát facku a ještě nastaví druhou tvář.
Až vyjde deska a strhnou se kolem vás promoakce, co budeš brát jako úspěch?
Cokoli! Vlastně ani nevím. Způsob, jakým bude vycházet, je diametrálně odlišný od všeho, co jsme kdy udělali. Měla by mít velký promotion. Ale z velké části bude na nás, my ji budeme muset propagovat. Pojedem desku prodávat hraním. Na to se těšíme. Pořád se ale odděluje, co je úspěch v Čechách a co mimo Čechy. Mezi tím nejsou rovnítka. Meta Davida Urbana je příštím koncertem vyprodat Roxy, jsem zvědavej, jestli se to povede. On tvrdí, že jo, já říkám, ještě ne. Myslím, že jsme se o něco vsadili. Když prohraju, tak ho musím vzít na sushi.
