mrx

Rozhovor s Richardem X, který se nebojí být pop Šárka Vaňková to taky zpívala. Whitney Houston: I Wanna Dance With Somebody. Richard X vokál podložil Computer World od Kraftwerk, nazval to I Want to Dance With Numbers a koncem století to vydal na 7“ pod pseudonymem Girls On Top. Na béčku hlas Adiny Howard z její písně Freak Like Me kolidoval s hudbou z Are Friends Electric? od Numanovy Tubeway Army (RX to nazval We Don’t Give A Damn About Our Friends). To samé s Being Scrubbed, hi

Zvláštní moment kultu producentů — vydal jsi desku pod svým jménem a zpěváci byli jen hosty. Tak se to nedělá. Producenti hostují na albech interpretů, je to tak přehlednější. Producenti byli vždy schováni v zákulisí.
Z dobrých důvodů. Veřejnost v očích nahrávacích společností nerozumí konceptu někoho, kdo neukáže obličej, nemá jasnou identitu. Televize dominuje hudbě, což je svým způsobem absurdní, ale způsobuje to, že korporace vám vlastně dovolí natočit desku za to, že budete hodný a budete se dost ukazovat. Moc mě to netrápí.

Nakonec jsou tvářemi proma Richarda X Sugababes, Liberty X a Kelis.
S Sugababes je to jasné, prorazili s Freak Like Me v době, kdy jsem byl ještě v tom zákulisí. Enormní zlom pro obě kariéry, pro mou pravděpodobně větší. Byl to ideální track pro lidi, které zrovna nezajímá nějaká moje historie, nějaké bootleggování; je pro ně pochopitelný. Krásný holky a krásný kluci, je to pop, ale někde zatím se děje něco divného. A to mám rád. Je jasný, že kdybych to byl jen já, nikoho by to nezajímalo.

U tvého tvůrčího procesu je zřejmější než u jiných, že edituješ — vybíráš z množiny všeobecně známých kusů. A propojuješ to i kousky stejně editovanými, ale z tvého počítače. V bookletu jsi škrtnul Sugababes a Freak Like a udělal z toho It’s all me. Což je trefné, protože od „vlastního tvoření“ se to nijak neliší, jen ve velikosti a rozpoznatelnosti stavebních kamenů.
Původně jsem myslel, že by bylo dobrý nedat tam žádné své zvuky. Chtěl jsem pošťouchnout ty, co řeší, jestli to není podvod, používat skladby jiných. To už se řeší věky a nedávno se samplingem, djingem, teď s bootlegy a retrem. Plagiátorství a copyright a originalita. Bylo by to hodně současné. Když jsem zjistil, že to bez mých zvuků nepůjde, chtěl jsem se arogantně tvářit, že to je jen cizí práce a nepřiznat se k nim. Kdo by věděl, ten by to chápal. Bootleggáři o tom ale mluví, takže je snad jasné, že vybrat ty správné kousky z takového množství je jednak velmi osobní a technicky to dá hodně práce.

Měl jsi problém s živými hosty?
Se Sugababes to bylo jednoduché, byly dívčí skupina, ale divná, nikam nepatřily a nevedly si moc dobře. A kupodivu znaly můj bootleg, ono se lehce zapomene, že takové dívčiny vyšly ze scény pirátských rádií; jen se najednou změnily podmínky a jsou z nich hvězdy. A to někteří snobi, kteří se skupinou končí, když prodá víc než 1000 desek, špatně nesou. Stejně jako s bootlegy. Nechtěl jsem ale celebrity pro celebrity. Ten model funguje na propojení nesourodých věcí. Takže musíte mít někoho, kdo něco znamená, abyste ho mohli předefinovat.

Kelis je výjimečné r’n’b, Liberty X a Javine lúzři a zároveň hvězdy popu… Konflikt kontextů. Ta disproporce dělá tu vzrušivost.
Ano. A pracovat s Liberty X bylo třeba mnohem příjemnější než se spoustou úzkostlivých nezávislých, kteří se bojí pouštět do zvláštních eskapád. Odmítlo jich hodně.

Jaké bylo pracovat s teenagery, kteří o Human League nikdy neslyšeli?
Je to zajímavý vidět, speciálně jak se setkali s Numanem. Pro nás je reminiscencí kusu života, víme co to znamená, víme o divných chlápcích v kravatách v Top Of The Pops. Ale pro ně to zní jen jako smyčka, hip hop break, který prostě někdo vyhrabal v nějaké blíže nespecifikované minulosti. Což to vskutku je. Stává se to zas jen hudbou. Dává ti to pochopit, že nemusíš vycházet z teorie, nemusíš vědět kde se ta hudba vzala, aby sis ji užil. Naopak, možná si ji užiješ ještě víc. Pro někoho to album bude důvod poslouchat starý fláky a pro teens novinka. A tak si řikám, že bych radši byl ten teenager. Jen tak se ti ty elementy spojí a songy se nerozpadaj na kousky. Nejlíp je to vidět na textech. Ale je to hodně sebestředný album. Album mého mládí, protože kromě fotbalu, jsem jen poslouchal — a přesně to, co je na tý desce. Takže udělat album o fotbale by taky byla možnost… Nejde tam o moje myšlenky a pocity, spíš se snažím evokovat body v mém životě, v čase. A to je hodně otravný, kdybych to s něčím nesmíchal, lidi by mě zabili.

Co pro tebe hudba v 80s znamenala?
Vždycky mě těšilo, když někdo vystoupil z té hroudy a udělal něco extrémního. Moje oblíbené nahrávky jsem často při prvním poslechu nenáviděl. Protože byly tak mimo. Když teď nahrávám, táhne mě to zpátky k tomu pocitu. K tý době. Doufám, že ne jen retrozpůsobem, nechci aby to bylo jen o 80s. Jsou tam retro zvuky, ale myšlení je současné. Je to album pro budoucnost, ne o futurismu z osmdesátek. Ta důležitá nahrávka byl první track Whitney/Kraftwerk, tam jsem cítil, že ho musím udělat a asi to bylo nové. Vycházelo to ze starých věcí, z bootleggingu, problémy s copyrightem tu už taky byly, ale nikdo to neprezentoval jako moderní pop. Bylo to strašně intelektualizované, samé teorie a společenská témata, porušení copyrightu — to všechno jsem z toho nějak smetl. Šlo tam o čistou radost z hudby spíš než o subverzi. Proti tomu je celá moje kariéra zbytečná. A že jsem bootlegging trochu uvolnil a pro spoustu lidí už je moc komerční a pop? Vždycky byl pop! Vždy je to o oslava
těch nahrávek a ty jsou vždycky pop a líbily se mi vždycky. Ať třeba vyšly z undergroundu, stejně skončily v Top 40. Jedině tak můžeš mít nějakou vlivnou inovaci, a tou jsem chtěl být.

Nejsi ale překvapen rychlostí, jakou to, cos začal s Freak Like Me, mainstream vcucnul?
Vždyckys měl mazaný producenty, co poslouchali importy, čmuchali v klubech… Ale teď je už součástí image popových skupin kvitovat extrémnější formy rockové nebo taneční kultury. Musí rychle a pružně reagovat na pohyby trendů, a proto být připraveni na všechno a na všechny.

Jejich záběr je daleko širší než dřív — inkorporace mainstreamem znamená nejen, že firma skoupí nejnovější undergroundový hype, ale také to, že stávající hvězdy mohou operovat po mnohem širší horizontále. Můžou v rychlém sledu nebo zároveň fungovat jako 2step i rock; jako rebelové, i to proti čemu rebelují. To dřív nebylo možný. Ta přizpůsobivost je dělá mnohem odolnějšími proti vlnám zdola.
U mě ta doba mezi undergroundovým 7“ a tím kdy se stal no.1 trvala asi 6 měsíců. Možná je to proto, že moje věci jsou přístupnější, ale ta představa, že holčičí poppy skupina nakupuje hromady 7“ od Rough Trade… Přitažlivé. Podle mě mnohem zajímavější než představa party nezávislých klučíků s kompama nakupujících 7“ u Rough Trade. Proto mě to bavilo, to křížení konceptů. Představa skupiny, která zpívá takový vypočítaný písničky, ale má víc vychytaných 7“ než já.

Mají lidi stále problém být označeni jako pop?
Ano, ale tohle rozlišení je dneska zbytečné. Za našich časů ještě byli lidi, kteří byli opravdu anti-pop, ale dneska chce být pop každý, ať vydá první 7“ nebo má štěk v NME. Důvodem proč založit rockovou kapelu je přece být v žebříčku. Kde jinde? I rockové kapely, které se berou vážně, vědí, že je třeba si dát pár drinků v Top Of The Pops. Myslím, že lidi už se nebojí být pop. Vždycky existuje nějaká pseudotřenice kvalitní hudba kontra pop, ale letos pop rozhodně vyhrává.

Oficiální i promo verze bookletu jsou velmi ironické, sebereferenční, metajazykové („sleeves are just advertising“ „please encourage your audience to invest in X“ a další tDR špeky). Freak Like Me uvádí intro kde Mark Goodier, bývalý moderátor Top 40, vyhlašuje the best pop album in the world ever. Stejně tak biogarfie nebo název béčka Music for an imaginary mobile phone commercial. Je nějaká ironie i v hudbě?
Asi ne. Ironie už je trochu nudná. Většinou je lepší to nechat, jak to je. Všechno co zmiňuješ je jen skutečnost, na kterou nikdo normálně radši neupozorňuje, a proto to působí vtipně. Akorát si někdo myslel, že ten protopirátskej vzkaz od EMI, že jsem fakt chtěl sám za sebe říct Prosím, nestahujte a nekopírujte to kamarádům a nedělejte s tím různý divy. Což je fakt bizardní. Tak jsem ho musel trochu poupravit, podtrhnout tu absurditu. Nemyslím ale, že ta hudba by byla vtip, je humorná, ale ne ironická. Není to používání trashe a ukazování jaký šméčko to je, právě naopak. Je to oslava. Pokud si lidé myslí, že to je ironie, ok, svobodná interpretace je v nejlepším pořádku.

Jaký vliv mělo album B.E.F.: Music of Quality & Distinction Vol 1, kde lidi jako Tina Turner coverovali pod taktovkou Wareho a Marshe věci, které by k nim nikdo nepasoval?
Velice malý. Což je překvapivé, protože jsem velký fanoušek Human League. Ale vidím ty paralely — Gary Glitter vedle znovuobjevené Sandie Shaw — až teď, když se dívám zpět. B.E.F. mě nikdy moc nevzalo. Kdybych tomu tenkrát věnoval větší pozornost, mohl jsem to vykrást mnohem dřív. Oni také před 25 lety dělali úplně vážně s Hot Gossip, což tenkrát bylo něco jako S Club 7. A také pro mě objevovali obskurity z jejich mládí, na které bych jinak nepřišel. Je podivné, jak jenom opakujete svoje dětství, všechno může mít nějakou paralelu s minulostí.

Co pro tebe spojuje elektroniku 80s a současné r’n’b?
Prvně mě zaujal technologický minimalismus, zvlášť ranný Timbaland. Ano, jeho produkce mi připomněla to jednoduché programování. V Being Boiled bylo zcela evidentní o co se HL snaží, byl to skoro funk. A když se podíváte na historii HL, hodně z toho bude černá hudba, soul, disko. Mě to v hlavě dokonale zapadalo a je to jasně obsaženo v prvních Girls On Top. Teď si dokonce myslím,
že se to přibližuje ještě více, když si poslechnete Missy Elliott, Pass The Dutch, ta produkce je úžasná, ta basa a ty zvuky jsou opravdu narušené a probíhá tam spousta náhodných zvuků. Skvělé. Street a electronica jsou vnímány jako rozdílné, ale ty kořeny elektronické hudby jsou velmi podobné. Je to pastiš.

Jak se stalo, že vydáváš nové Human League na svém labelu Black Melody?
Když jsem dělal první singl, dostal jsem se do kontaktu s Philipem a Martynem a oni mi pouštěli tyhle neuvěřitelný věci. Byli jak teenageri se svým dvoustopým kazeťákem ve svým sheffieldským pokojíčku. Prohrabávali jsme se kouskama a nápadama, asi 70 trackama chaosu. Strašně se mi to líbilo, to jsem chtěl na Black Melody vydávat, něco hodně arogantně ponořeného do sebe.

Tarantinovsky jsi resuscitoval Caron Wheeler, která zpívala s Erasure, Heaven 17, The Jam a hlavně Soul II Soul. A Deborah Stickland, která e-clash coververze dělala už v roce 1979.
Měla pořád smlouvu s Vigrin. Ale nikdo nevěděl, kde je, nemohli ji najít. Vystopoval jsem přes net jejího syna a od něj zjistil, že žije asi půl míle ode mne! Tak jsem ji šel navštívit, dělá teď pschoterapeutku, je docela respektovaná v oboru, trochu experimentuje. Vybrat Walk on By je dost perverzní, protože to je jeden z nejcoverovanějších songů na světě, a svět nepotřebuje další variantu. Spousta lidí tu verzi nesnáší. Někdo si myslí, že to je cituplné, někdo zas, že cituprázdné a že se to snaží zničit krásný song a že o to šlo.

Proč se — jak se ukázalo na e-clashi — v 80s víc mluvilo než zpívalo?
Když nejste bůhvíjaký zpěvák, můžete se z toho vymluvit. Stačí zajímavý hlas. Proto se to tak jelo v new wave a v začátcích elektroniky. Všechno najednou šlo, pořád vám ale chyběl zpěvák. Jenže i kluk v pokojíčku může nahrát I am an electronic boy. A najednou to není o melodii a zpěvu, ale o dobrém zvuku. Můžete dělat Uh! I já jsem v pozadí v tracku s Liberty X a zpívám v Rock Jacket... Je jedna z těch věcí talent kontra nutnost.

Co si myslíš o vyzváněcích melodiích? Stahuje se víc ringtones, než se prodá singlů.
Nikdy jsem žádnou neměl. Ale Virgin řekli, že to musím mít na všech reklamách, protože na tom vydělají víc. Nejsem si jistý, jestli z toho mám něco já. Asi by mě to víc vzrušovalo, kdybych měl. Baví mě, že nekupuješ to, co si myslíš že kupuješ. Je to jako ten starý fenomén kompilací z Top Of The Pops, které můžeš koupit na každém trhu. Myslíš, jak máš ty úžasný 70s kompilace, pustíš si to a všechno jsou to coververze. A to je jako s ringtones. Zaplatíš libru padesát a stejně tak bys ji moh dát žebrákovi před bankou. Poslali mi verzi Being Nobody, abych ji schválil, protože se to přecejen jmenuje po mě, ať je to, co je to. Mělo to z Nobody asi dvě noty, tu tu du tu tu du… Báječný! Stejně je to sezónní záležitost, příští rok budou mobily umět samplovat. Tak to vítám, dokud to je.

Můžeš mi odhalit pojem fiktivní pop music?
Je to sen, který se stal skutečností. Tohle album. Jsem jen popový romantik, kterému se podařilo sestavit si své superskupiny, bez ohledu na prostor a čas. Kdyby se soulová diva Whitney přidala k čtyřem týpkům z umělecký školy. Nebo kdyby zoufalej rádoby producent ze severu Anglie dostal do studia pět popových hvězdiček a udělali desku se spoustou prasáckejch zvuků! Zároveň jsem chtěl, aby to nebylo akademický, aby to znělo samo o sobě dobře i pro ty, co to nezažili. Tohle vlastně dělá každý producent, jen u mě je to víc přiznané. Udělal jsem, co sem měl. Takových desek by šlo sestavit mnoho a mnoho, ale já už jsem svůj komentář k současnému popu řekl.

No ale musíš mít nové sny.
Udělal jsem dost kolaborací a ikon a nejsem si jistý, jak to funguje ve skutečném světě. Když jsem v začátcích vzal Whitney a ona dělala co jsem chtěl, nebylo to jako teď, skuteční lidé nemusí chtít. Takže myslím, že na chvíli nechám celebrity a začnu něco zase víc při zemi. Něco skromnějšího. Ano, skromnost je budoucnost!

Slyšel jsem, že tvůj djing vždycky vyčistí parket. Necítil ses někdy špatně, předtím než se 80s vrátily, že tě považují za šílence? Jak Darkness.
Djoval jsem jen párkrát, pro lidi z Rough Trade, baví mě to. Tak jsem potkal Jarvise, hrál jsem s ním pro Desperate Sound System. Počátky slavných kapel, trochu Human League a ranou elektroniku. Docela to tam zapadlo, ale rozhodně to bylo, než se lidi začali zajímat a shánět si tyhle nahrávky. Asi to bylo nejšťastnější období, když jsem byl outsider. Teď se svými přáteli z řad celebrit na to vzpomínám…

Hlas z nádražního automatu na kávu ve scifárně z 50. let: Prosím, skončete tento rozhovor.