Mr. Andersson, welcome back!

Rozhovor s Maxem Anderssonem, komixářem, který má v hlavě barevnou televizi

Jak vaše comicsy vznikají?
Nápady často přicházejí nečekaně, náhodně. Jen tak čmárám a najednou zjistím, že mi pod rukama něco vzniklo. Někdy vytvořím situaci a chci zjistit, co bude následovat. Nebo se vše odvine od postavy, u které se pak pokouším zjistit, co je zač. Potom dlouho píšu scénář. Než začnu kreslit, mám vždy kompletní scénář se všemi dialogy. Někdy si také načrtávám jednotlivé scény, jen pro představu jak bude scéna vypadat. Pak začnu kreslit. Nejprve tužkou a pak používám tuš. Mám obyčejné staromódní pero, které namáčím do tuše. Někdy také používám štětec.

Jak dlouho vznikal Pixy?
Asi tři roky, ale s velkými přestávkami.

Z jakého nápadu vznikl?
Už si bohužel nevzpomínám, určitě to bylo několik nápadů dohromady. Nevymýšlím příběhy vždy tak, jak jdou za sebou, někdy začnu odprostředka a pokračuji různými směry.

Vystudoval jste kurs filmové režie. Měl jste v úmyslu natočit i delší film?
Uvažoval jsem o tom, ale pak jsem se začal plně věnovat comicsu.

Převedl byste rád do filmové podoby nějaký svůj comics?
Rád bych ho viděl zfilmovaný, ale nechtěl bych to dělat já.

Když ne vy, tak kdo?
Hmmm... snad Tim Burton?
Je ale zajímavé, jak těžké je převést comics do filmu. Přitom by se zdálo, že ta média jsou si velmi blízko.
Myslím, že to je nepochopení. Protože comics má obrázky, lidé si myslí, že je blíž filmu než knize. Já bych řekl, že je ve skutečnosti někde uprostřed, že má možná i blíž k literatuře. Abeceda je soubor písmen, která si můžete poskládat různými způsoby, aby vznikl příběh. Čtenář si jej teprve v hlavě skládá ze znaků do příběhu. Čtenář si také sám skládá tempo příběhu. V tom je text podobný comicsu. Film je podobný hudbě, je lineární, jako vlak vás veze z jednoho konce na druhý. Samozřejmě musíte také zapojit hlavu, abyste ty obrázky nějak interpretovali, ale nemůžete rozhodnout, jaký obraz přijde teď a jaký pak. Jako čtenář máte větší volnost.

Když čtete comics, také neskáčete mezi obrázky, ten je také lineární.
Ano, v comicsu máte naznačenu cestu, po které máte jít, ale nic vás nenutí poslechnout. Když se díváte na obrázek, zároveň koutkem oka sledujete i ten sousední. Je těžké to nedělat, protože oba leží na stránce hned vedle sebe. Někdy když obrátíte stránku, nejprve se podíváte na ten úplně poslední, protože vám padne jako první do oka a pak se teprve vrátíte k tomu, kterým stránka začíná, abyste se dozvěděli, jak k tomu poslednímu došlo.

Musím se přiznat, že tohle já nedělám.
Bravo, tak to jste velmi disciplinovaný čtenář. Já vždy raději předpokládám, že čtenáři mé comicsy nebudou číst tak, jak jim to předepisuji. Že je budou číst po svém.

Jakou důležitost přikládáte typu písma v bublinách? Vy si písmena raději kreslíte sám.
Ano, myslím, že tak by to mělo být vždy. Nemám rád comicsy s písmem vysázeným v počítači. Všechno by mělo být děláno stejnou osobou, je to pak autentičtější. Samozřejmě to není možné, když vycházíte v překladech. Osobně jsem letteroval anglickou i německou verzi, ale nemohl jsem letterovat třeba českou.

Ve vašich comicsech se snažíte zpochybnit hranici nejen mezi mrtvými a živými věcmi, ale i mezi tím, co je pokládáno za dobré a za zlé. Byl to záměr?
Ano. Vždyť snad jen George Bush už věří, že existuje něco jako Dobro a Zlo. Nikdo jiný na to dnes věřit nemůže, protože všechno je mnohem složitější.

Hrál jste ve filmu Killer.Berlin.doc, který jsme před časem také uváděli v Roxy v rámci cyklu Shocknights. Jak k tomu došlo?
Náhodou. Mí přátelé, kteří ten film točili, hledali nějaké „herce" a oslovili mě. Bylo to zvláštní, ale docela zábavné. Nejsem si jist, jestli je ten film dobrý. Je zajímavý, ale nemyslím si, že by sami tvůrci byli s výsledkem spokojeni. Myslím, že chtěli udělat něco trošku jiného. Pro mě samého je to dost marginální záležitost, která nemá příliš společného se mnou ani s mým dílem.

V rámci loňského festivalu animovaných filmů v Třeboni se vystavovaly také plyšové hračky podle vašich comicsových postaviček, například Smrt nebo Pan Bouchačka. Ty hračky někdo sériově vyrábí?
Bylo by to hezké, ale žádný výrobce zatím neprojevil zájem. Ty postavičky jsem vyrobil spolu s jedním přítelem, vyrobili jsme jich jen asi dvacet a většinu jsme jich už prodali. Kupovali je ale sběratelé.

Bylo by hezké, kdyby si děti mohli hrát třeba se Smrtí.
Ano, myslím, že by se to dětem líbilo.

Možná by to dokonce v dětech změnilo přístup ke smrti. V jednom rozhovoru jste řekl, že lidé si myslí, že vaše comicsy jsou o smrti, ale ony jsou spíše o životě. Vždyť smrt je integrální součást našich životů. Takže děti by mohly být na smrt připravovány už odmalička.
Nevím, jestli bychom jim to měli připomínat.

Pro děti je to prý trauma, když zjistí, že jednou zemřou.
Ano, taky jsem to slyšel. Špatné zprávy... Smrtka byla velmi oblíbený motiv ve středověku. Nejspíš to začalo s morovou epidemií, která vyhubila ve 14. století snad polovinu Evropy. Byla to úplná katastrofa, horší než jakákoliv válka. Tehdy lidé začali smrt hojně zobrazovat na malbách. Když jsem ten comics dělal, ještě jsem si to neuvědomoval, ale teď jsem si přečetl nějakou literaturu o smrti a viděl jsem tu souvislost. A samozřejmě v Mexiku mají ty krásné malé kostřičky, kterými oslavují Svátek mrtvých.

Scott McCloud se domnívá, že elektronická média hodně změní tvář comicsu, že comics na webu například umožní ještě méně lineární, hypertextové čtení příběhu a podobně. Jaký na to máte názor?
Nemyslím si, že comics je příliš vhodný na web. Možná jsem staromódní, ale já potřebuji vytištěnou stránku. Její kompozice je pro mně důležitá, je důležité, že vidíte víc panelů najednou. Pro mě by to nefungovalo, kdybych si musel nějak klikat a vybírat cestu. Ani jsem neviděl nic takového, co by opravdu fungovalo.

Proč myslíte, že je comics záležitost převážně mužů?
Klasickým vysvětlením je, že pro holčičky neexistovalo tolik zajímavých comicsů jako pro chlapce. Dívky se tedy v raném věku o toto médium ani nezačaly zajímat.

Váš obličej mi trošku připomíná některé z vašich postav. Teď nemyslím Smrt...
... pod kůží se mu určitě podobám.

... což je docela běžné mezi výtvarníky.
Ano, možná vědomě možná podvědomě výtvarníci kreslí sami sebe. Já tedy nekreslím jen sebe, ale i lidi, které dobře znám.

Identifikoval jste se s některou z vašich postav?
Asi se všemi, nějakým způsobem. Je těžké nedělat to. Kdybyste se s postavami neztotožnil, nebyly by živé. To se mi líbí i na románech, když si uvědomíte, že všechny postavy jsou vlastně různé složky autorovy osobnosti.

Možná proto někteří autoři píší. Aby si vyzkoušeli různé úhly pohledu na tutéž věc, což v realitě nejde jinak udělat.
Dost se tím zabývám ve svém novém comicsu Bosenský plackopes. Kreslil jsem ho společně se svým kamarádem. Každý jsme kreslili sami sebe, ale někdy jsme si to prohodili, on kreslil mě a já jeho. A také v dialozích se k tomu vyjadřujeme - proč asi malíři kreslí sami sebe.

Jak mohou dva lidé dělat dohromady comics? Střídáte se rámeček po rámečku?
Ne, každý z nás udělá část téhož obrázku. Chtěli jsme to propojit jak nejvíc to šlo. Dali jsme si tedy závazek, že nikdo z nás nesmí nakreslit sám žádnou z postaviček. Všechny musely být tvořeny společně. Já například začal částí hlavy, uchem nebo nosem a pak jsem to předal jemu a on postavu domalovat. Někdy jsme si to dokonce na jedné postavě prohodili několikrát, takže teď už ani nepoznáme, jakou část kdo z nás nakreslil.

Příběh je opravu z Bosny?
Je z Bosny, ale částečně z Bosny, která se nachází jen v našich myslích. Inspirací nám k němu byl náš výlet do Bosny v roce 1999, kdy tam zuřila válka.

Budete se v něm věnovat politice?
Určitě ne tak, že bychom chtěli něco někomu vysvětlovat. Nevíme o té situaci dost, abychom si mohli vytvářet seriózní politické názory. Svým způsobem je tam všechno politické. Ne ale víc než mé ostatní příběhy. Ani méně. Snažíme se jen upřímně popsat, co my sami cítíme. Nikdy bych ale nechtěl čtenáři říkat, co si má myslet. Snažím se mít sám odstup od svých vlastních příběhů. Samozřejmě, že v těch comicsech vyjadřuju své postoje, ale snažím se, aby byly schovány co nejlépe.

A o čem je ten druhý projekt, který chystáte?
O snech. Chtěl jsem je nakreslit nejvěrněji jak jsem dovedl. Je to doslovný záznam mých snů, snů o mé rodině. Vždy jsem chtěl vytvořit nějaký comics o mém otci, matce a sourozencích. Ale nemohu je zachycovat tak, jak je znám z reality, tak jsem sáhl po svých snech.

Sníte černobíle? Psychologové tvrdí, že lidé sní většinou černobíle.
Barevně. Určitě. Mám v hlavě barevnou televizi.