Udo

Tenhle člověk (dramatická pauza) byl všude (důraz na všude a nechat rozeznít, výraz v očích, který nenechá nikoho na pochybách o tom, že to myslíte smrtelně vážně a udělal by nejlíp, kdyby mazal do knihovny hledat a obdivovat, jak moc to všude překonalo i vaše představy o všude). Udo Kier jsou dějiny euroamerické tvořivosti v druhé polovině 20. století (to není řečeno tónem Kalendária). Německá nová vlna (Fassbinder, Herzog, Wenders), italský horor (Dario Argento), američtí avantgardní (Paul Mor

(Adam: Budu fotit během rozhovoru, jestli vám to nebude vadit.)
Ne, ale jestli můžete odstraňte ty strupy, co mám na tváři.
(Adam: Mně se to líbí.)

Co se vám stalo?
Kamarádovi bylo 50, nechali jsme se unést, pes tam zápasil s kočkou a já se mezi ně vložil. Ta kočka mi vyběhla po tváři, strašně rychle. Hup hup hup. Ó, to bylo krve! Velice traumatické. To byla hrrrrozná kočka! Je to jedno, hlavně, že je to zajímavé.

Vy máte s Frankou Potente…
Chtěl jsem nazvat svůj Dogme 7 film Roll Lola Roll, protože to je o transsexuálovi-vozíčkáři, který se jmenuje Lola, živí se sexem po telefonu a je prezidentem klubu Outsiders on Wheels. Je to podobný příběh.

Kdy ho doděláte?
Koho to zajímá? Třeba nebude vůbec dobrý. Spálím ho a udělám film jak ho pálím.

Trávíte teď hodně času v Evropě?
Letos jsem už natočil pět filmů. Začal jsem v Spielbergově produkci s Benem Affleckem a Catherine O’Hara v Surviving Christmas. Hrál jsem kněze ve filmu Sawtooth v Idahu. Pak v Bukurešti s Deborah Unger One Point O. Před třemi dny jsem dokončil Modiglianiho s Andy Garciou, taky v Bukurešti. Hraju básníka Maxe Jacoba, společníka Jeana Cocteaua v 20. letech v Paříži. Hraje tam i Eva Herzigová — ó, úžasná holka! Nádherná! A teď pojedu do Berlína za islandským režisérem hrát ducha, který navštěvuje svého šestnáctiletého syna. Občas se staví říct mu, ať je opatrný. Pak domů a nemůžu se dočkat až budu moct pracovat na zahradě. Když jsem byl malý, teta mi posílala pohledy s palmami. Sadistka! Teď palmy pěstuju na zahradě.
Tak to má být, od pohlednice k realitě! Taky musím vymalovat.

Malujete nějak často.
Já maluju pořád! Je to odpočinek. Všichni by měli dělat takové věci. Většina mužů nikdy neumývala okna. Myjme okna! Neřekl byste, jak moc taková věc o vás vypovídá. Pro mě je zalévání meditací. Mám hadici a zalévám. Proč bych si měl pořizovat techniku? Mám rád tu hadici a všechno s ní pokropit! Zrovna jsem koupil malou budovu od knihovny v Palm Springs a chci z ní udělat svůj domov. Sbírám nábytek, mám celou sbírku Eamse a Miese van der Rohe a takovýho nábytku z 50s.

Byl jste v Brně ve vile Tugendhat?
Ne. Ale vím o ní všechno. Architektura je moje láska, miluju knížky o ní a rád chodím po domech. Můj nový dům postavil Porter Clark, společník Alberta Freye, švýcarského Corbusierova spolupracovníka, který emigroval do Ameriky. Strašně slavná budova.
Chci se už konečně nastěhovat. Za celý rok jsem nic neudělal, protože jsem pracoval. A teď je tam takový vedro, tak 44°C, že pro mě nebude chtít nikdo pracovat. Leda já sám.
Na to se těším.

Německý akcent je velmi důležitou složkou vašeho hraní. Pracujete na něm nějak?
Já ho ztrácím!! V Dogville mluvím americky. Mám tam jen jednu větu, ale bylo legrační, když jsem byl v Cannes při otevírání Dogville — když totiž točím film, nikdy se na něj nedívám. Nesnáším se ve filmu. Žádný herec to nemá rád, vždycky si myslí, že to mohl udělat lépe. Když jsem se viděl na plátně a řekl na začátku tu větu, otočil jsem se na Larse a říkám: Tys mě nadaboval?! Já bych se přízvuku mohl zbavit, ale jsou lidé jako Arnold, kteří mají mnohem silnější akcent než já a jsou tu s námi léta.

To by byla věčná škoda, ho ztratit.
No dyť proto mě taky najímají. Jako rodilého Američana by mě nikdy nenajali. Hrál jsem Rusy, hrál jsem bose KGB, s ruským přízvukem… To je součást hraní. Hlas je 50 % osobnosti. A v komediích mě chtějí mít hodně německého. (k Adamovi) Zabíráte mě pořád z profilu, proč nejdete přede mne?

(Adam: Já bych to chtěl ze strany.)
Dobře, ale jestli ty fotky budou špatný, zabiju vás.
Vy jste vážně záporňák.
Nemusím být krásný, jenom chci vypadat ok.

Máte nějaké cvičení na záporné postavy?
Vždycky říkám, že abyste mohli hrát ďábla, musíte být anděl. Klaďasy nemá nikdo rád, jsou nudní, protože musí být dobří. Zlo naopak nemá hranic. Ale co je zlo? Zlo je to, co vidím v novinách, když žena zabije své dvě děti, dá je do ledničky a z té ledničky je rok jí. To je zlo. Kriminální zlo. Ale pak je tu zlo, které máme všichni rádi — vampýři, zlí gangsteři… Občas zabít mouchu může být zlejší, než zabít člověka. Když to uděláte správně a když to natočíte (shoot) správně.

Liší se nějak způsob hraní skutečných zloduchů a těch fantaskních?
Podívejte, šéf KGB nebyl zlý, jen dělal svoji práci. Samozřejmě, že je tam rozdíl, když se podíváte na dnešní zprávy na CNN, tam je mnohem víc zla a krve než kdekoli jinde… To je děsivé. Nechci se toho účastnit. Ale být v kostýmu ve studiu, nasvícen, jako upír, který se chce zakousnout do nějaké mladé dívky, protože potřebuje panenskou krev…!

Objevil jste se vedle spousty sex symbolů, jako Pam Anderson, Brigitte Nielsen-
Protože je mám rád! Mám rád vysoké dlouhonohé blondýny jako Brigitte, Madonna a Pamela. Protože jsou to postavičky, ne herečky.
Cartoon...
Ne, ne cartoon. Na to si musím dávat pozor, jednou jsem něco takového řekl o Pamele a hodně se naštvala. Ona není cartoon, ona je osobnost, jako v Barbarelle. Jane Fonda byla figura, i když je skvělá herečka, tou dobou naplnila svou roli. Pamela je v Barb Wire výborná. To bylo úžasný — Don’t call me babe a bylo to. Kdyby hrála jak Meryl Streep, strašný. Dovedete si to představit? Vůbec by to nezapadalo. A když jsem dostal nabídku hrát na Filipínách a moji ženu hrála Brigitte Nielsen, věděl jsem do čeho jdu. Věděl jsem, že si nejedu pro Oscara. Je to zábava. Vždycky jde o zábavu. Vědel jsem proč beru Ace Venturu. I kniha Sex s Madonnou — neděláte věci z vypočítavosti, děláte věci, které vám neuškodí. Nejspíš jsem udělal víc špatných než dobrých filmů, ale koho to zajímá? Já už mám to štěstí, že nemusím nikomu nic dokazovat a můžu si vybírat.

Rozptýlení po náročných natáčeních s Larsem von Trierem.
Ta nejsou náročná ani v nejmenším! Lidi si to špatně vykládají. Pokud máte jako herec tu příležitost a štěstí pracovat s Larsem, je to ten nejpohodovější chlápek. Jen jednou mi řekl co mám dělat, když jsme před patnácti lety točili první film, Medea. Hrál jsem krále Jásona, měl jsem brnění a všichni králové tam stáli, byla to první scéna filmu, myju si ruce, otočím se a on: Stooop! Já: Co? A on: Já zapomněl, nehraj. Dal jsem ti koně, symbol maskulinity, dal jsem ti dva velký psy, tak nehraj. Od té doby jsem s ním natočil osm filmů, nepoužívám make-up, nesnáší ho, vím, že musím být sám sebou, skutečným. Nenávidí herce, kteří hrají. No, on nenávidí herce. Je to složité, protože my herci hrajeme vždy. Máte různé role, i v osobním životě- kdo z toho jsem já?! Natočil jsem přes 140 filmů, je pro mě těžké nehrát. I teď, každý pohyb tu hraju. Ale on dokonce Lauren Bacall a Benovi Gazzarovi řekl: Nehrajte. Neřekl, udělejte to takhle a takhle. Jenom: Nehrajte. Máme velmi dobře napsaný scénář a vyjdeme z něj a pak se pokusíme dostat pravdě nejblíž co dokážeme. Poslouchejte co vám říkají partneři a odpovídejte jim upřímně.

Po těch letech zloduchů, musíte o zlu vědět všechno.
Zase, co je zlo? V Prolomit vlny řeknu dvě věty a trochu jí za zády zamávám nožem a všichni novináři v Cannes řekli, že to bylo největší zlo jaké kdy viděli a já jim řekl: Ne, vy jste zlo, protože jste ani neviděli jak přijde na palubu podruhé; kdo to udělal. Záleží na režisérovi, jak to naplánuje. A Lars je mistr. Je to zatím jediný režisér na světě, který mi může říct: Přejdeš v mém filmu před kamerou zleva doprava, a já to udělám, protože vím, že to zasadí do konceptu tak, že lidi na to nezapomenou. Proto říkám, že není důležité jak velká role je, mám radši filmy, kde mám jednu scénu, ale je důležitá. Teď mi třeba nabídli, abych hrál vůdce barbarů v době těsně po Kristu. Je tam jen v jedné scéně, ale ta je tak mocná, tenhle barbarský vůdce se silným přízvukem prostě jde a podřezává koně a… To nikdo nezapomene. To je všechno, co po filmu můžete chtít. Aby na vás lidi nezapomněli. Nesnáším být přítelem hlavního herce. Nikdy nedostanete tolik pozornosti jako on. On je přecejen hlavní herec. Ostatní herci možná chtějí být na plátně celou dobu — já jsem rád na plátně, když tam něco dělám, ne když tam jsem jen abych tam byl. V Německu bych mohl hrát hlavní role, ale kdy jste naposledy viděli německý film? Kam je posílají? Goethe-Institutu v Kongu?

Dělal jste na plátně už různé věci. Manipuloval se shnilým masem…
Když jsem ho měl v ruce, nebylo shnilé. Bylo shnilé po těch pěti minutách. Když jsem hrál Frankensteina (Andy Warhol’s Frankenstein), který operuje ženské monstrum, přinesli mi skutečná játra a tak. Zvířecí, jistě. Měl jsem to tahat ven a předstírat, že mám víceméně orgasmus a bylo tam strašný horko a všechno to úděsně páchlo… hrozný. Ale to nebyla moje akce, to byla akce přírody. Syrová játra přirozeně okamžitě hnijí. Ale to je součást té zábavy.

Eh…
Vám nepřijde zábavné hrát orgasmus z rozkládajícího se masa? Musíte být hodně zvrhlý, abyste to mohl dělat. Paul Morissey po mě chtěl abych vyzvracel 10 litrů krve. Zároveň mi zakázal jíst, takže Dracula jezdí na vozíčku, protože jsem byl tak slabý, že jsem se neudržel na nohou. Dracula byl zábavný. A také velmi poetický, to je ta strana filmového zla. Ubohý upír se nechá napálit, jede do Itálie, protože uvěřil, že jsou tam lidé pobožní. Jenže jsou to všechno děvky! Za žádnou cenu nemůže najít pannu a je mu víc a víc špatně. Vždycky ho někdo předběhne.

Údržbář-marxista ho předběhne! Je to úžasné. Máte nějaké limity? Někde jste zmínil, že se bojíte hadů.
Jasně že se bojím hadů!! Ale natočil jsem filmy, kde jsem měl velké hady kolem krku. V End Of Days se mě ptali jestli se bojím hadů a samozřejmě, každý herec, kterého se zeptáte řekne: Ne! Umíte jezdit na koni? Ano! Skočíte? Ano! Umíte řídit helikoptéru? Táta byl pilot. Každý herec může cokoli, na začátku. Takže se ptali mého manažera jestli mám nějaké alergie, jestli se bojím hadů a manažer samozřejmě ví, že ne-ná-vi-dím hady, ale řekl jim, že hady zbožňuju. Takže jsem šel první den do studia a tam byla ambulance, ptám se: Proč je tu ambulance? A oni: Nó, víš…jenom kdyby. Ten had…když tě kousne… Sešili mu tlamu a myslim, že mu dali trochu Valia, to jsem se ho i dotknul. Ale pak mě podvedli. Když jsem natáčel tu scénu, musel jsem se soustředit na jazyk, musel jsem mluvit latinsky a to není moje mateřština. A oni tam dali normálního chřestýše, divokého a v tý scéně jde dítě do šuplíku, tam je had, já ho chňapnu… Když jsem ho otevřel, jen ten chřestýší zvuk! Čapnul jsem ho za krk a ten had dělal všechno možný, aby mě kousnul. Všichni tleskali, jak jsem statečnej a já: Nenene, vy jste zlí. Nejsem statečnej a kdyby mě ten had kousnul, jsem na místě mrtvej. Dali jste mi mnohem divočejšího hada než toho co jsem viděl předtím. Měl zašitou hubu, ale co kdyby stehy povolily a kousnul mě velmi dramaticky. Arnold taky jak to bylo statečný a já mu řikám: Jo, to by bylo největší promo na světě, co? „Německý herec uštknut hadem na place Arnolda Schwarzeneggera“! No, to je jedno, je to jen film.

Přicházíte často s vlastními nápady?
Tak trochu. Nikdy bych nemohl dělat jen co je ve scénáři, to by byla nuda, musím přinést něco svého, v rámci příběhu přirozeně. Dát tam něco vzrušujícího, něco z podvědomí.

Třeba v My Own Private Idaho, ten tanec s lampou byl váš nápad? Tu píseň jste napsal?
Ano, ale ne pro film. Jsou tam dvě moje písně. Měl jsem chvíli, kdy jsem byl unavený hraním a viděl jsem se spíš jako performer. Jel jsem do Moskvy na olympijský stadion, stál jsem tam a předváděl nějaké své písně. S největším strojem na vítr a mezinárodními novinami z celého světa — Gorbačovovi se to nelíbilo, vylézal jsem z baloňáku a dával si na hlavu špinavý odpadkový koš z ulice v mém rodném Kolíně. Strkal jsem si hlavu do toho bordelu a zpíval. Řekl jsem o tom Gus Van Santovi, on si vyžádal tu hudbu, jel domů a druhý den přišel: Proč bys tam nezazpíval? A já: Néé. A on: Jasně, vem si tu lampu. Řikám: Ta lampa je moc velká, nesmysl. On: Nemůžeme použít malou, vypadalo by to jako Freddie v Modrým sametu. Nepřicházím na plac: Hej, mám nápad, chci udělat tohle! Pomalu se tam vloudím a pak se to stane kreací toho režiséra…a mě. Chci být součástí tvoření.

Ta scéna je jedna z nejoblíbenějších v My Own Privat Idaho.
Mnoho lidí to říká. Je to velmi těžké, když točíte Armageddon. Ale i tam si mě Michael Bay — natočil jsem s ním předtím několik reklam zavolal: Podívej, lidi od castingu si nemyslí, že bys moh hrát jednoho z těch doktorů. A já: Ó jak dramatické! Někdo omdlel, někdo zemřel, ohh, nebesa spaste jeho duši… Řekl: Mám pro tebe dárek. Dám ti všechny své herce na hodinu — znervózni je. Improvizuj. Jsi ten psychiatr, než jdou na ten šutr, můžeš si s nimi popovídat. Takže jsem tam měl Steva Buscemiho, Bruce Willise, Bena Afflecka, Michaela Duncana, všechny. A bylo úžasné sledovat jak umí improvizovat. Kamera byla za mnou, takže to bylo na nich. Michael chtěl jednoduše nějaké jejich reakce. Prostě — až přijde den, kdy si nebudu užívat co dělám, přestanu s tím.

Takže jste využil nějaké zkušenosti z toho když jste v Německu vyučoval?
Jenom jsem je potřeboval znervóznit! Mnoho amerických herců se děsí improvizace. Musí se držet svých lajn, protože si je našprtali… V Americe vybírají typy. V Evropě najmou dobré herce a ti tu postavu utvoří. V Evropě ji může hrát kdokoli, tvoří ji svým haním. A já tam byl, abych je vyved z rovnováhy, aby se přestali ovládat. Třeba jeden chlápek přišel a smet všechno ze stolu. A já řikám: To sebereš. On: Ne. Já: Tak nikam nejdeš. To uklidíš, teď hned.

A zvednul?
Zvednul, samozřejmě. Byl to Steve Buscemi. Jeden z nejlepších na improvizaci, skvělý herec. To je nádherné vidět. Na mé profesi je také krásné objíždět svět a setkávat se se skvělými lidmi. Na každém filmu je možná jeden nebo dva z herců, kteří se mi zalíbí. Všude samá domýšlivost a snaha za každou cenu přežít v tom byznysu, ale toho si nevšímám, je mi jedno co lidi dělaj. Ale vždycky…většinou jsou to ti tiší, ti dobří, ti co dělají svou práci a ne ti co se promenují a vyhlašují No když já jsem dělal s Ingmarem Bergmanem…! Já dělal tohle…! Já a já a já a já… Jak nudné!

To se vám bude líbit tahle otázka. Můžete mi říct něco o vašem vztahu s Fassbinderem předtím než jste spolu začali natáčet?
Začalo to v Kolíně, což je v Německu, jak víte. Já dostával dva dolary kapesného týdně a on také měl dva dolary kapesného týdně. Potkali jsme se v takovém dělnickém baru — opravdu jsme se později měli stát hrdiny dělnické třídy — jemu bylo 15, mě 16, povídali jsem si. Samozřejmě ne o filmu, vůbec ne. O víkendu jsme se dobře bavili. A já pak jel v 19ti do Londýna naučit se anglicky a jednou jsem viděl v novinách dvojstranu s jeho obličejem kde stálo Alkoholik a genius. Tou dobou jsem dostal první filmovou roli v Anglii, nevěděl jsem, že existuje zoom a oni dali kameru daleko, abych nebyl nervózní, tak jsem ji pořád hledal. Kritici pak psali jak intenzivní jsem měl projev, ale já jen hledal tu kameru. Nikdy jsem se herectví neučil, i když mi pak dali profesůru, nikdy.

Fassbinder…
Říkám si, vida Rainer je režisér! Potkal jsem se s ním v Mnichově, nebylo to moc dobré, protože měl kolem sebe samý známosti a všude svoje otroky a do toho já nezapadal, protože jsem ho znal z jiných dob a kdyby na mě něco takového začal zkoušet řek bych mu: Hej hej hej hej, zpomal. Pak mi nabídl první film, Fox and His Friends, a já odmítl. Což mi nikdy neodpustil, ale mě se nelíbil ten příběh. Teď toho samozřejmě lituju. Ale tenktrát to bylo dobře, protože pak mi nabídl Stationmaster’s Wife, kde hraju heterosexuála, který nakonec dostane tu ženu. Kdežto v tom prvním filmu bych se dostal do klišé a teď bych pořád hrál takové role. Pak jsme spolupracovali, sblížili jsme se… (to není významná trojtečka, to je pauza) Někdy jsem dělal asistenta režie, pro Lolu jsem dokonce dělal architekta, což už nechci nikdy dělat, tolik práce, tóólik práce pro nic. Makáš na tolika věcech, který kamera nikdy nezabere. Tak kurva, proč si nenatočil tu scenérii?! No, ale koho to zajímá. Takže v době Lili Marleen jsme spolu žili, ale já se pak odstěhoval, protože jsem cítil, že směřuje k sebezničení. A já s ním, s ním bylo všechno neustále na hraně. A na tom jsem se nechtěl podílet. Samozřejmě, že mi ty sbalené kufry vyhodil z okna, protože chtěl aby se v dějepise psalo, že to on mě vyhodil. Ale to nebyla pravda, já odešel. Samozřejmě jsem odešel velmi rychle, protože ty kufry byly na ulici rychleji než já. Za dva měsíce zemřel. (přichází Ruth, která se ve Varech o Uda stará) Neřikej mi, že jsme skončili. Nejsme v Americe. Máme čas.
Co jste dělal v patnácti v Kolíně?
Učil jsem se. Narodil jsem se na konci války za naprosto neuvěřitelných okolností.

Narodil jste se 14. 10. 1944. Před vaší těhotnou matkou se propadl most k porodnici, použila tedy jiný. Večer po porodu sbíraly sestřičky miminka, vaše matka ale požádala aby si vás mohla ještě chvíli ponechat. V ten moment bomba zasáhla budovu a zeď spadla na místnost, kde byly děti na noc. Vaše matka ještě viděla jak sestřička skáče na děti, aby je chránila tělem. Všichni zemřeli, jen vaše matka vyhrabala v sutinách díru, kterou prostrčila ruku a máváním přivolala záchranu.
Vy tu historku znáte? Pak ji nebudu povídat. Bylo to velmi dramatické. Možná proto jsem hercem. Matka samozřejmě chtěla abych dělal někde v kanclu. Otec už byl ženatý s třemi dětmi, což matka nevěděla. S ním se nedalo počítat. Neměli jsme ani teplou vodu. Tři roky jsem se učil a byly to těžké časy. To bylo jediné období života, kdy jsem dělal něco, co jsem opravdu nechtěl. Tou dobou jsem potkal Fassbindera. Pracoval jsem jako účetní tři roky, nevydělal si ani floka, nějakých padesát dolarů měsíčně, nesmyslný, když si na to teď vzpomenu. Pak jsem šel do automobilky Ford, abych si vydělal, matka z toho měla srdeční záchvat. Lidi ve Fordu řikali: Proč nechceš papírování, můžeš dělat v kanceláři. A já: Ne ne, už ne. Chci si vydělat. Protože jediný způsob jak si vydělat bylo dělat s Turky a Řeky tu otročinu. Byl jsem tři měsíce otrokem, našetřil si peníze a jel do Anglie. Jsem rád, že jsem dokázal odjet, bydlet v Paříži, Římě, Londýně, a nezůstal v té svázané depresi. Neztvrdnul v kanclu a v manželství. A teď jsem v Americe. Tam mě to vždycky táhlo, dávali mi americkou čokoládu a americký sunar!

Vraťme se k té profesůře.
Nechtěl jsem to dělat, chtěl jsem jen dát přijímací proslov. Všichni profesoři se vždycky přijdou podívat, tak na deset minut. Na mé přednášce ale vydrželi celou dobu! A to jsem tři hodiny mluvil o loupání brambor! Jak můžete analyzovat člověka s pomocí nože a brambory. Divočáci z brambory udělaj kostičku, citliví a povrchní mají jen tenkou slupku. Nebo jsou lakomci! Kupodivu jsem tu práci dostal. Co jsem měl dělat, začal jsem tím, že jsem koupil víno a vzal studenty do lesa. Vůbec nevěděli co je čeká. Řikám: Vyhrabejte hlínu a přivoňte k ní. Pro ně to byla úplná novinka. A na závěr se jich ptám: Viděli jste to ptačí hnízdo? To hnízdo bylo poničené. Neviděli. Jak pak můžou točit filmy? Pak jsem s nimi pracoval na malých příbězích. V jednom jsem měl květinářství, tak jsem si říkal Florian Gray. Stál jsem před třídou v černém županu za sedm marek, v džínách a důstojnických botách, na hlavě stejně levnou paruku. A perly. Klopýtal jsem po koupelně, odhaloval se, rozmazával si rtěnku po tvářích a zpíval… Jedině tak jsem jim mohl sdělit podstatu této profese.

Nějakou dobu jste také strávil s Martinem Landauem v Praze.
Ano. Praha se mi líbila. Mám rád města jako Praha nebo Budapešť. Budapešť byla prvním socialistickým městem, se kterým jsem byl konfrontován, v roce 1979 nebo 80. Pracoval jsem se skvělým maďarským režisérem Gáborem Bódym, naneštěstí spáchal sebevraždu. Mám rád tu mentalitu. Přál bych si, aby ti lidé měli víc peněz, ale oni jsou velmi silní. Když je něco zakázané, lidé jsou kreativnější. Úžasné. (šeptá) Když máte něco zakázáno a vy potřebujete, v klubu, tajně, máte nápady, viděl jsi ty noviny, co tam psali, a všichni šeptají… To je mnohem zajímavější. Před několika lety jsem jel do Budapešti převzít cenu s Tony Curtisem a všemi těmi Maďary — jsem jediný Němec, který tu cenu dostal, za to co vykonal pro jejich zemi. Ale navštívil jsem tam přátele, a oni šeptají pořád! Proč pořád šeptáte?!
Zajímá to vaše sousedy?! Jste svobodní! Tak mluvte! Já vim, že si musej zvyknout. No, mám rád tu dobu, politicky samozřejmě ne, ale lidé (přehrává tajemno) byli v klubech mladých herců, ve sklepích a byli tvořiví měli nápady, dělali fotky, které byly underground, měl jsem bílý obličej a rudé rty jako upír a každý den, se všemi těmi dělníky v budapešťském metru, udělali jsme z těch fotografií výstavu. Navštívil jsem tam kliniku, kde jsou šílenci, naučil jsem se tam hrozně moc a udělal tam mimochodem malý film, zakázaný, něco jsem pil a měl nůž… Skvělé časy.

I mnoho západních filmů, na kterých jste se podílel bylo cenzurováno, zakázáno, měly problémy s distribucí.
To je ale skvělé, protože zakázané věci lidé chtějí! Třeba jsem udělal film Story Of O, nejerotičtější film všech dob, mě přijde velmi nudný, ale kdybyste slyšeli ty lidi, v Paříži ho hráli rok a lidi z celého světa přijížděli se na něj podívat. Vždycky vás zajímá ovoce, které je krásné a zakázané a na které nemůžete dosáhnout, spíš než jabko, které můžete koupit všude. A u spousty filmů, jako u jednoho z mých prvních, Mark of the Devil, je to jen chytrý marketing. Dát tam zvracení. Měl jsem si jich pár koupit, protože teď stojej na internetu spoustu peněz. Kdybych chtěl, moh bych na internetu vydělat tolik peněz, nemusel už bych nikdy hrát. Stačí zajít na Ebay. Jako včera, když jsem diskutoval s fanoušky, řikám jim: Povězte mi své jméno, protože já už nic nepodepisuju jen svým jménem. Jak se jmenuješ, Stanek, Janek, řekni jméno. Protože oni pak vezmou fotku, vystřihnou můj podpis, nalepěj to na ni a prodávaj to na netu. A to je úžasný co na Ebay prodávaj. Udělám trička s mýma hláškama: I need the blood of the virgin! A zvracejícího Drákulu… (nasazuje erototeleshopping) Můžu udělat speciální edici, box s podepsanými obrázky a tričkem a pak limitovanou edici sto kusů…

Jo, třeba dávat do krabice shnilý játra; pro všechno se najde zákazník.
Jo, můžete prodávat krabici od 60mm filmu, koupit je nebo si je nechat vyrobit. Můžete prodávat malý stříbrný česneky na ochranu proti upírům… Cokoli!

Sbíráte moderní umění. Jaké máte oblíbené kousky?
Mám rád krásu. Když jsem byl mladý, neměl jsem peníze, nemohl jsem si dovolit Picassa. Tou dobou v Paříži, věřte nebo ne, jste mohli koupit Picassa za 500 dolarů. Tak jsem koupil Giacomettiho, Man Raye, Magritta, Tápiese… všechny je pořád mám. A během let se stal fanouškem Sigmara Polkeho a Gerharda Richtera, kteří jsou teď celosvětově známí. Dcera Larse von Triera, až se stane ženou, bude mít skvělou sbírku.

Věnujete jí to?
A co myslíte? Já nemám rodinu, mám to snad dát městu? Udělat muzeum?! Muzeum Udo Kiera? Ne, to je nuda. Vždyť je to moje kmotřenka. Nemám v LA moc přátel. Jenom psy. Sám chodím do supermarketu a sám do čistírny, sám piju ráno kafe.
Předpokládám, že máte také nějaké Warholy?
Přirozeně! I spoustu věcí, které mi podepsal. V časopise Interview o mě Polanski řekl něco moc hezkého, tak jsem šel za Andym, byl tou dobou v Paříži, a požádal ho, aby mi to podepsal. On se ptá kde. A já řikám: Každou stránku. Takže mám časopis Interview kde na obálce stojí To Udo with Love Andy Warhol a pak podepsanou každou stránku. 25 nebo 30 nebo 50 podpisů v jednom časopise. Mám portrét Man Raye podepsaný To Udo With Love…

Nakolik se Andy opravdu podílel na Frankensteinovi a Draculovi?
Nijak. Jenom si nechal udělat glamour fotky pro Vogue. Stojíme vedle Andyho a tváříme se glamourově. Bledý, bledý upír! Vždycky se mnou chtěl pracovat. Jednou mě pozval na kafe k němu do kanceláře, tak tam du, a všimnu si, že nahrává kazeťák, ale schovaný. Andy řiká: Chci s tebou udělat další film, chtěl bys? A já: Určitě, to je jasný. A řikám: Andy, já vim, že ten kazeťák běží. Tak proč? Proč to musíš nahrávat? Nemůžeš mi prostě dát smlouvu a podepsat ji? Andy byl zajímavý protože byl z pop artu — ať to byl Rauschenberg nebo Jaspers Johns — on v tom byl nejvíc ponořen. Nejvíc tvořivý. Chození na elegantní vernisáže v modrejch džínách a saku… On představil džíny, Coca-Colu a Brillo uměleckému světu. Lidem se to nelíbilo, on přinesl reklamu z ulice do galerie. Beuys v Německu byl jiný, smíchal máslo a med a bylo to krásné umění! Beuys řekl: Všechno je umění! Což je pravda, co vypadá dobře, ve správném kontextu. Ano. Když budete mít prázdný prostor v galerii a někdo se tam do rohu vysere, stane se to hovno uměním. Protože hovno někoho důležitého je umělečtější než nějakého dělníka z ulice, protože ten nemá jméno.

Záleží kam to hovno posadíte.
Ano. Do rohu galerie.

Hrál jste v klipu Korn -
A to se mi líbilo! Líbí se mi ta hudba a mám rád režiséra. Je to Němec, Martin Weiss. Měl jsem hrát vědce. Právě jsem dotočil s tou Brigitte Nielsen a řikám: Proč si neodbarvit vlasy na blond a vzít Brigitte jako mou asistentku? A taky že jo. Ale s klipy jsem začal s Madonnou, Deeper&Deeper, Erotica. Pak Korn, Supertramp s Annou Nicole Smith — další blondýna! Měl jsem jí šahat na kozy — jak úžasné! O! Co by za to kdo dal, hm. Pak jsem dělal Eve s — další blond! — Gwen Stefani: tancuju, jsem sjetej tancem, v kvádru, přeháním... Dělám klipy podle toho, kdo to točí a co chce. Ale také to musí být hudba, která se mi líbí, i když dostanu zaplaceno, nedám své jméno čemukoli. Herci jsou všichni prostituti, ale záleží pro co. Všichni jsme masochisti a prostituti.

Masochisti?
Děláme co nám jiní řeknou. Řeknou jděte odtud tam a my jdeme. Protože máme smlouvu. (přichází Ruth) Kdo tam čeká? Hodně lidí?
Ruth: Celostátní deník a televize. Tak ať ukážou nějakej respekt. Dovedou si představit, kdybych byl Nicole Kidman, jak dlouho by čekali? Myslel jsem, že tohle je svobodná země, proč tolik otázek? (přehrává rutinní odpovědi v rychlé kadenci) Jak to, že jste ještě naživu po 150ti filmech? É, jsem pořád naživu, protože mě to baví. Které ze svých filmů máte nejradši? Ani si je všechny nepamatuju, internet o mě ví víc než já. Království? Moje nejtěžší role, protože jsem hrál dítě a ďábla. To je sen každého herce. Herci jsou jako děti, chtějí si hrát.
S kým chcete točit? Lynch, Cronenberg, Soderbergh. Máte rád peníze? Ano. Vadí vám sláva? Ne, mám rád když mě lidi poznávají, znamená to, že chodí na mé filmy. Jsem rád středem pozornosti. Stal jsem se hercem, protože jsem byl strašně přitažlivý a maminka na mě byla pyšná, měla kabelku plnou novinových výstřižků. Proč hrajete upíry? Narodil jsem se upírem, všichni to jsou moji přátelé. Pravidelně se setkáváme ve středu v osm na nádraží v LA, ale je to tajné… Koho to zajímá?

Ok, poslední otázka.
Kdo tu rozhoduje, která otázka bude poslední?! Až se budu nudit, poznáte to tak, že se zvednu a odejdu.

Dnes přijede Gus Van Sant -
Řikaj to. Skvělé! Mám radost, protože on mě objevil Americe. Byl jsem v Berlíně, on tam předváděl svůj debut Mala Noche, který udělal za 20 tisíc dolarů a na mě udělal velký dojem, ty černobílé záběry ulic… jak realistická verze Jamese Deana kráčejícího po 42. ulici. Setkali jsme se a on: Líbí se mi jak hrajete a teď připravuju film se dvěma teen idoly — Řikám: S kym? Keanu Reeves a River Phoenix. Já: O těch jsem neslyšel. V Německu tou dobou, jak bych mohl znát Rivera Phoenixe. Myslel jsem si svoje, protože lidi na festivalech jsou akorát osamělí. Velmi osamělí. Ne na festivalu jako je tenhle, ale v Cannes nebo Berlíně, to je tak velké tržiště, a zvlášť pokud máte mozek, v určitém momentě dostanete pěknou frustraci. Každopádně jsem mu dal adresu a on mi napsal dopis, že mám hrát Hanse. Což je v Americe vždycky vtipné, když jste Němec, jmenujete se Hans. V Japonsku se jmenujete Hans-san. Nazi, und verry strronk akkcent. Našel jsem si malý kufřík, napsal mu dopis — tou dobou nebyl
e-mail, což si myslím, je stejně mnohem poetičtější — píšu: Hans — takhle herci mluví o postavě — Hans by měl mít kufr. Do něj se kamera nikdy nepodívá. Dal jsem do kufříku kazetu s hudbou, portrét své matky — měla pak větší detail než já — a píšeme si, Hans by měl nosit rolák… Gusovi jsem velmi vděčný, protože díky němu mám teď své číslo na sociálce v Americe. A to bylo opravdu těžké, on za mě velmi bojoval, skrze právníky, abych mohl v tom filmu být. Od té doby už bylo všechno jednodušší, byl jsem v odborech atd. A dneska se na jeho film, Elephant, přirozeně jdu podívat.

Viděl jsem ho včera.
Je dobrý?

Ano, je -
Silný?

Hodně, je to masakr.
Víte, Lars má své způsoby, chce být upřímný, akorát ta herecká jména se zvětšují, Catherine Deneuve, ale ne že by je chtěl, to oni chtějí jeho. Catherine mu napsala dopis! Všichni ti herci pracovali na Dogville zadarmo. Hvězdy jako kompars. A je úžasné jak daleko lidé dokážou zajít, když hrají zadarmo. Každý herec samozřejmě chce, abych ho dostal k Larsovi a já řeknu ne, protože nechci nést tu odpovědnost. Máme spolu smlouvu na třicet let, na časosběrný film Dimension, který bude mít premiéru v roce 2024, bude mi 80. Každé Vánoce natáčíme den, jsou z toho tři minuty. A pak během hodiny zestárnu o 30 let, zmenším se, přijdu o vlasy. Natočí i můj pohřeb… Doufám, že se toho dožiju… A Gus, když uspěl a pracoval se spoustou hvězd, včetně Seana Conneryho, se pak ale vrátil k tomu, co dělal v My Own Private Idaho a dostal za to Zlatou palmu v Cannes. Z toho mám radost.

Já taky, z Good Will Hunting a Finding Forrester jsem byl velmi zklamán.
Ano, toho se právě zbavil! U silného příběhu je totiž pro diváky mnohem jednodušší identifikovat se s neznámými lidmi. A dopadne to jako s Emily Watson a Oscary. Nikdo před Prolomit vlny žádnou Emily Watson neviděl. To samé Björk. Obdivuji režiséry s takovým talentem a Gus má talent obrovský. Co je film? Režisér má vizi a překládá tu vizi do filmu skrze lidi. Když máte vizi s neznámými lidmi a vezmete neznámé lidi, je to skvělé. Vynikne příběh. A ne: Podívejme se jak to zahraje Al Pacino…

Ok.
Co já teď budu řikat v tom dalším interview? Budu říkat to samé, nebo něco jiného? É, mám velmi rád pivo a jsem velmi rozzloben, že Budweiser ukradl Budvaru značku. Mám to rád studené.
(Adam: Kdybyste ještě mohl vypadat unaveně…)
Cože? To jsem eště neslyšel. Já unaveně vypadám. Myslím, že ty jizvy budou stačit.
(Adam: Pěkný pozadí -)
Koho zajímá pozadí? A stejně ho můžete digitálně vyměnit. Á, já vim co udělám. Bramborovej lupínek. Jak americké!
(Adam: Mohl byste… něco obscénního.)
Ale už. Jenom to vyfoť! Obscénního! Můj obličej je obscénní. …narodil jsem se upírem, uvidíme se v pekle… Přijď na tiskovku, bude to legrace. Zaručuju.