Adolescentní úzkosti se vyplácejí

Kurtova komedie

Pokud si to sama nepokazí, čeká Frances Bean Cobain slušná životní úroveň a důstojné stáří. Otevírají se jí vyhlídky na vlastnická práva, která by jí umožnila spravovat hudbu Nirvany coby rodinný odkaz. A zatímco se matinka po soudech handrkuje o pořádné peníze, tvář jejího otce si na triku teenagera pořád strká hlaveň do pusy. Dnes už jde o generaci, která si nepamatuje. Šla zrovna ze zápisu do první třídy, když byl vmžiku vyprodán a pak zrušen pražský koncert Nirvany. Ale stále je přitahována fotkou Kurta se vztyčeným ukazováčkem, Kurtem, co kompletně rozmlátí pódiovku, Kurtem - zlodějem na hřbitovech a sběratelem dětských panenek, Kurtem fascinovaným vytrvalostí funkcí tělesných orgánů a majitelem endoskopu, náladovým Kurtem, polykačem ritalinu proti hyperaktivtě, Kurtem, co křičí: „Here we are now entertain us“ a vzápětí „a denial“.

Jako jiní, co předčasným odchodem zpětně vrazili punc významnosti svému dílu, i Cobain přetrvává v podobě ikonky všem známého obličeje, o kterém je málokdo schopen říci více než, že to holt měl v životě těžký. Narostlý kult zmohutněl do samovysvětlujících se proporcí - jako Kafkova Praha a Mozartovy koule, jako zestárlý hippík s tričkem Jima Morrisona. Dnešní důvod, proč je Cobain slavný, je, protože je slavný. Hlubších důvodů v praxi netřeba, což nepřímo dokazuje succes reprintu deníků, jenž se stal nedostižnou jedničkou předvánočního knižního trhu 2002 v USA. Přitom nejde ani o deníky v pravém slova smyslu - a už vůbec ne o literaturu. No a co když nám zacyklené samovysvětlení nepostačuje a zkusíme za ním hledat obecné teze, které mohou být předpokladem magnetizujícího účinku pro nepamětníky?

Kurt Cobain: Journals jsou sešity naplněné sáhodlouhými samomluvami, monology, které si jeden omílá, aby uvěřil ve vlastní patřičné sebepotvrzení. Přehlídka věcí, na kterých stojí jedno Já - jeden z důvodů, proč se od nich Kurt při četných stěhováních neodloučil. Slogany, teze a výčty věci, které „mám rád/nemám rád“, opakováním dospívají do stavu samozřejmosti, jsou pomocníčky k udržení identity. Deníky představují pouhé symptomy událostí.Výraznější intimity a upřímné introspekce zabírají sotva osminu plochy knižního vydání. Těžko odhadnout portrét jaké osoby by vznikl zveřejněním všech 800 stran sešitů. Těžko poznat jakými omezeními a požadavky na finální vyznění byl ohraničen výběr - například vztahu s Courtney se týká jediný zápis.
Deníky nejsou dokumentem etapy, nereflektují, a proto ani neodpovídají na naši počátečním otázku. Jsou kusem jedné doby vytažené z ní samé. Jako takové by měly být čteny - v návaznosti na dobové dění. Byl to Michael Jackson, koho Nevermind 24. září 1991 vykoplo z prvního místa Billboard Top 200, čímž by se devadesátá léta dala považovat za zahájená. Byly to koženokalhotovité stadiónové bandy s trvalou a melírem jako Poison, Skid Row, Mötley Crüe a proč je nezmínit i Guns ’n’ Roses, které přišly o publikum a získaly si zapomnění. Do mainstreamu se po éře spektáklu vrátily spolky s postojem, na nějž navazoval mimohudební aktivismus. Nemluvě o další neoddiskutovatelné prkotině - Nirvana a kapely, které ji následovaly, změnily celý styl oblékání. Vandrácká couture, mastné vlasy a kozí bradky.
Avšak bez ohledu na dodatečné chabé vybavování si a ilustrování kontextu - člověk leccos nepostřehl, leccos zapomněl a leccos si idealizuje - nejdůvěryhodnějšími zdroji pro hledání nástrojů, jimiž by se dala naše fiktivní figura popsat, jsou alba Nirvany, neboť výhradně na nich může být Cobain považován za plnohodnotného a v mnoha aspektech nedostižného autora v nejvýsostnějším smyslu slova.

Kruh třetí - nenažranci

Vrátí se jak oheň, aby sežehla všechny lháře a pokryla zem popelem
(Frances Farmer Will Have Her Revenge on Seattle)

Činy, které někteří životopisci Nirvany a ostatních seattleských kapel na počátku devadesátých let považují za politický aktivismus, pramení - více než ze zájmu o věci veřejné a uceleného programu - z prohlášení „mám rád svobodu“, které navazuje na punkové ideály. Benefice pro organizace řešící potírání znásilňování, benefice za právo na potrat (!), rozsáhlý rozhovor pro nejčtenější americký magazín pro gaye The Advocate - vše vychází z Kurtovy vize rozvržení společnosti. Jeho absolutní a totální podpoře se těšila homosexualita, užívání drog, vzpírání se nejrůznějším formám útisku (náboženství, rasismu, sexismu, censury a patriotismu), kreativita a především myšlenka na násilnou, organizovanou, teroristicky zapálenou revoluci. Revoluce, na jejímž konci si přál spatřit nenažrance buď podřízené opačné straně, nebo podělaný strachy natolik, že se neodváží opustit své domovy.

Obžerství a chamtivost spolu s buranstvím, machistickým sexismem, homofobií a středoškolskými traumaty představují nenáviděné položky táhnoucí se v minimálních obměnách Cobainovým životem podobně jako myšlenka na rozvrácení „systému“ zevnitř. Což bylo do jisté míry i alibi, kterým Kurt hájil upsání se David Geffen Company.
Řád společnosti a její změny jsou v Cobainově myšlení nahlíženy pouze skrze ideály (nikoli ideologii), vybudované na jakýchsi morálně humanistických základech. Používal je spíše impulzivně k eliminaci nevhodných fanoušku, než k promyšlenému ofenzivnímu boji. Co by se mohlo jevit střetem opoziční ideologie se „systémem“, je jen nekoherentní soubor reflexů, tancem pavouka pobíhajícího podle vibrací pavučiny.

V dopise Tobi Vailové (bubenici Bikini Kill) krátce po dokončení Nevermind Kurt popisuje chvástavou vizi: Korporace konečně poskytují podvratným, alternativně smýšlejícím kapelám peníze, aby se mohly vydat na svou křížovou výpravu. Samozřejmě, že nerozhazují peníze z těchto důvodů,
ale spíš proto, že se to zdá být výdělečnou komoditou. Ale my je můžeme použít! Infiltrujeme systém a začneme jeho skon zevnitř. Zničíme impérium, budeme předstírat, že hrajeme jejich hru. Budeme dělat kompromisy jen potud, aby nám na to skočily. A ty chlupatý, upocený, machistický, sexistický čuráci budou brzo svržený do kaluže žiletek a semene pramenícího ze vzpoury jejich dětí. Ozbrojená deprogramující křížová výprava, zanechávající na chodnících Wall Street trosky revoluce.

Z čisté, dojemné naivity, která vidí „systém“ jako něco zkostnatělého,
co jde rozbít, se Cobain zakrátko - i když ne úplně - probírá. Zjišťuje, že vše skončilo předstíráním „jejich“ hry, místo aby kapela uzavřená ve svém malém světě prostě využila velké distribuční sítě. Z klipu Smells Like Teen Spirit se stala pětiminutová reklama na generaci X odvrácenou od spotřeby, ale jinak bezradnou. Původní Kurtův „antikonzumní“ scénář obsahující pasáže, v nichž kapela měla procházet supermarketem, rozhazovat tisícovky dolarů, po nichž by se nakupující vrhali jako supi, načež by následovala scéna, v níž dojde k rozmlácení klenotnictví, ostrouhal režisér a milovník Guns ’n’ Roses Samuel Bayer do playbackové veselice. Nevermind se prodalo desetkrát víc, než se všem členům Nirvany dohromady snilo - pak vysvětlujte kámošům, že jste pořád punk.

Kdo koho nahlodal? Pro ujasnění - neodvíjí se tu příběh o neposkvrněném nic netušícím klukovi z venkova, který si vyráchal držku v bahně velkoměsta. To je jen zdání. Kdyby to s těmi punkovými ideály bylo opravdu tak horký, Nirvana beze všeho mohla zůstat upsána Sub Popu, kde měla status nijak výjimečného uskupení. Do zvukové produkce Nevermind, kterou Kurt zaskočen množstvím prodaných kopií shledával příliš podbízivou, kapelu nikdo nenutil. Klip Smells Like Teen Spirit nemusel bezpodmínečně dopadnout tak, jak dopadl. Koláž zadní strany obalu In Utero a název skladby Rape Me se obchodnímu řetězci Wal-Mart zdála příliš pobuřující, proto album stáhl ze svých poboček. Tváří v tvář klesajícím prodejům Kurt souhlasil se změnou. Aby bylo jasno, Kurt chtěl být hvězdou se vším všudy už odmalička - jenže o něco menší.

Pokud hudba, která má v pozadí lehce podvratný - byť ne vždy dodržovaný - program vůči systému, masově uspěje, je to celkem ťafka.
Co má autor dělat, když se z malé myšlenky stane mezinárodní komodita a z upřímné zpovědi středostavovská zábava? Logicky se vtírá otázka - jak moc se změní dav na stadionu, když na pódiu vyměníme Guns’ n’ Roses za Nirvanu? Ne zcela uspokojivá odpověď vede k chuti vybrat si publikum k prohlášení typu: „Pokud někdo z vás nějakým způsobem nenávidí homosexuály, lidi různých barev pleti nebo ženy, prosím, buďte tak hodní a nezajímejte se kurva o nás! Nechoďte na naše koncerty a nekupujte si naše desky.“ Cobain si nikdy nepřipustil (nebo nepochopil), že hudební průmysl (obecně nejkoncentrovanější - 5 firem ovládá přes 85 % trhu) dokáže, aniž by okem mrknul, jakékoli idealizované choutky na převrat zředit do příjemné módní vlny. Konstatováno bez plus či minus - takové je pravidlo, jiný produkt mašinerie vyplivnout neumí. Showbiz má na omak poddajnou plyšovou konzistenci, než aby se na její zničení daly užít standardní revoluční zbraně.

Nastal čas, aby se všichni ti „šťastlivci“, roztleskávačky a fotbalisti svlíkli do naha před celým školním shromážděním a prosili každou uncí své duše o smilování a odpuštění, aby připustili, že se mýlí. Reprezentují obžerství a sobecké hodnoty, říct, že se omlouvají, na odpuštění nestačí. Musejí to tak myslet, hlavně musejí mířit na jejich lebky, musejí zkamenět, jestli kdy pomyslí na to, stát se domýšlivými, vinu šířícími, čisťounce bílými Republikány pravého křídla budoucnosti.
Journals

Podobnými provoláními spravedlivého hněvu bez soucitu Kurt trestá chamtivost, hrabivost a sobectví ve stejném duchu, jakým se s nimi vypořádává jeho oblíbená moralistní četba - stěžejní část Dantovy Božské komedie - Peklo. (Mapa soustředných kruhů pekelných taktéž posloužila
coby námět jednoho z originálních triček Nirvany.) V třetím kruhu pekelném ti, co zhřešili obžerstvím, úpí pod přívaly špinavého lijáku. Stejným nemilosrdným způsobem, pokrýt popelem lhářů zem, se i Frances Farmer měla pomstít Seattlu. Pomineme-li vynikající satiričnost popisovaných vizí, určitý tragikomický efekt jim dodává, že jsou důsledkem výhradně morálního rozhořčení, které stojí na zvnitřněných punkových ideálech. Rozhořčení - opakované příliš často, než aby se dalo brát jako čirý výsměch - přichází dlouhá léta poté, co byly poslední nástroje na udržování morálních hodnot vyřazeny z provozu.
Srandovní zbytky morálky bez efektu dobré jen k tomu, aby si čtenář novin na únosnou chvilku sebeočistně hnul žlučí a nazítří do svého listu opět zainvestoval. Jo, jo, může nám to klidně být líto, ale špatňáky už peklo nestraší. Uvalená utrpení vyznívají roztomile, a i když podbarvují Kurtův portrét odstíny čirých úmyslů polepšit svět, těžiště významu jeho osoby je třeba hledat jinde. Počátek devadesátých let s Kurtem Cobainem na špici nehlásá: „No future for you!“
Druhé okruží sedmého kruhu - sebevrazi

Hoď mi svou pupeční šňůru, abych mohl vyšplhat zpět
Heart-Shaped Box

Když vše už bylo řečeno a uděláno, jak to, že nic nebylo vyřešeno a vysvětleno? Ptám se tě. Sarkasticky s úsměvem po způsobu devadesátých let.
Journals

Přečkali jsme odchod těch, co tvrdili, že vše už bylo řečeno, a nic moc to s námi neudělalo. Kurtem opovrhovaný Rolling Stone, ačkoli si pečlivě vystřihoval vše, co o něm napsal, loni vyhlásil devadesátá léta dekádou Nirvany. Módní kolekce podzim/zima 2002 od Marca Jacobse nám chtěla namluvit, že grunge se vrací. Pramrdi šmrdlající bezpečnou hudbu ražení Nickelback prodali 7 milionů desek a pasovali se za dědice Seattlu, přitom jediná styčná plocha je okopírovaný zvuk hudebních nástrojů.
Přes to všechno Nevermind stále patří mezi CD, které si dospívající patnáctiletí hromadně vypalují, jméno Soundgarden nebo Alice In Chains nejspíš nezaregistrovali, zmiňovat Screaming Trees nestojí za pokus.
Proč vlastně? Může za to ideální marketingová konstelace rozervance s ustřelenou hlavou? Správně. Opovržlivě drzý postoj vůči autoritám? Budiž - v omezené míře. Hezké písničky? La-la-la? Dobře taky - možná především a vše, co zde bylo předvedeno, je zbytečné. Skutečnosti, postoje a jevy, které Nirvana přesně artikulovala a zastupovala, po vystřídání generace
či módní vlny zmizely ze současného hudebního spektra. Úzkosti už neovládají hitparády, ale v žité realitě jsou neustále přítomné, proto není divu, že postrádáme jejich pojmenování.
Když se někdo na počátku devadesátých let vydrápal na pódium s kytarou kolem krku a vykřičel se do mikrofonu, měl kromě jiného dvě jistoty - zaprvé, že nebude nijak revolučně originální co do hudebního výrazu, zadruhé, že jeho produkce, ať se bude snažit jakkoli, těžko někoho podráždí nebo vyprovokuje. S tvorbou Nirvany a kapel, které ji následovaly, přichází autistický sebezpytný vztek, který je záměrně otočen, útočí proti svému nositeli. Pochopily, že jedna kapela svět nejenže nezboří, ale ani nevychýlí. Vše bylo uděláno a řečeno. Už pořádně není vidět nikdo, komu byste mohli ukázat vztyčený prostředník. Rvačky s frustracemi se zrcadlí v hlase, všechny nabroušené ostny se obracejí dovnitř. No future for me!
V jakkoli rozředěném, setrvačností běžícím kultu, který staví na Cobainově osudu, vždy zůstane obsažena civilizační metafora spratka, kterýmu nic není dost dobrý. Metafora odpovídající západní životní zkušenosti na sklonku tisíciletí. Metafora byť v míře obecného rozšíření spjatá s klimatem doby svého vzniku, přesto jdoucí přes časová omezení, tudíž je snadné se s ní identifikovat. Manželka, dítě, úspěch a saturované konto představují položky, které nestojí za to, aby si jich jeden vážil. Avšak je to stále nespokojenost s okolím. Hlubší rovinu vnitřku reprezentuje vztah k sobě, ke své opodstatněnosti, stav přesvědčení, kdy nelze na nikoho nic svést, protože za všechno si jedinec může sám. Nepřítel dávno nečíhá venku. I ten neodbytný pocit permanentní nedostatečnosti přichází vlastním zaviněním. Dobová iluze, že člověk se musí jedincem teprve stát, je nedokonavý proces bez konečné, v němž každý zúčastněný logicky selhává - je nejhorší v tom, co dělá nejlépe, protože vždy to jde udělat lépe. Každá dosažená meta je dílčí, z povahy procesu nestačí, brzy omrzí a začne nudit.
Proces postrádá cíl, hrozí bezvýchodností. Když si ji novorozenec plavající za jednodolarovkou příliš pustí k tělu, zbývají mu pouze dvě možnosti, jak dojít klidu: buď po pupeční šňůře vyšplhá zpátky do dělohy, nebo se na ní oběsí. Sebedestrukce je posledním, na pohled fascinujícím, druhem revolty, která mu zbyla. Jako oheň stravující sám sebe, ačkoli není vysloveně atraktivní, nelze od ní odtrhnout zrak. Lepší je vyhořet než vyvanout. Přestože duše sebevrahů podle Danta končí v bolesti navždy zakleté do větví schnoucích dubů, jejichž listy požírají Harpyje.