Dekadence je slast

Povídání s Willem Gregorym, nerdem, který byl u toho, když si Alison Goldfrapp vybírala ty pruhovaný kalhotky

Zatímco Ladytron a Fischerspooner neměli větší dopad mimo izolované jednotky Morten a studenti módy, Goldfrapp se debutem uvedli tak mazaně (upragded Portishead-style), že jim na háček vysoce oktanové elaborace a ironické arty hry, servírované rychlostí, skočí každý mainstream milující chudinka… eh… skočí každý. Alison může na pódiu dojit krávu a jódlovat, jelikož ve skutečnosti dojí nás a my ji milujeme. „Felt Mountain jsme nahrávali v bungalovu uprostřed ničeho. Nahánělo to husí kůži, noc plná skučení píchajících jezevců,“ rozšiřuje Alison svůj surrealistický bestiář. Tentokrát: „Nejblíž, co jsme se dostali k přírodě, byl kalendář na zdi. A ve sklepě krysa a zatejkalo střechou. Kreslila jsem si po stěnách, byla to moje nástěnka nálad. Taky jsem se to tam snažila prosvětlit.“ Něco takovýho o kryse kdysi vyprávěla Roisin z Moloko. Neni to jediná spojka.
Od akademického malířství, multimediálních instalací na škole, squatů a krádeží aut k Orbital a Trickymu, Howiemu B, Tori Amos, Bryanu Ferrymu, Peteru Gabrielovi, DJingu. Hlas a technika, za které by Zaňáková dala prezidenta.
Čichání lepidla je asi dobrý na hlasivky. „Futuristická Siréna, smyslná a nedostupná zároveň“, „modrá Diva Pátého elementu.“

Z Enfieldu v Middlesexu (V roce 2000 nominace na Mercury Music Prize s Turin Brakes, ať je kolečko tohodle čísla dokonáno) do strip baru. Esi ovšem v Alenčině říši nějakej byl. V Londýně jsou; taky tam Goldfrapp hrávaj. Felt Mountain, to kryonizované embryo, odtažité ve své chladné abstraktní dokonalosti! Vzletné a filozofické! Sukces ho roztál, teď zlobí, tlačí se ti nebezpečně blízko
do proxemické zóny. Debut byl pevně svázaný (frap), „Zlatá zmrzka“ (frapp, frappé), teď je to ale teprve frapantní, striking. Aerobikovou hymnu Olivie Newton John U. K. Girls (Physical) procedila vokální gymnastikou úplně v jiný cvičení. Let‘s get physical. „Zakořeněné ve fantazii adolescentní snobské holky o útěku s kolotočářem s rukama od nafty, sex jako cukrová vata a hukot generátoru, celý zabalený v divokém výkřiku rozechvění popu.“ Pop nebejvá vyloženě sexy.
Napětí ze zranitelnosti děvčátka z hor s obrovskýma modrýma očima. Vyrůstala mezi Carminou Buranou a TOTP a teď se vplížila do kostymérny Barrandova nebo Comédie Francaise. Z baroka do Máchovy cesty skrz Alpy po tančírny 40. let a disko, glitter a hedonismus Studia 54 a osmdesátky… Hračky a temně veselý divadýlko. Eskapismus, kýč, commedia dell' arte. Opíjí tě bohémským absintem a sladkými nesmysly ti oslintá zornici. Občas to dává smysl až dost. Here we come/driving down/deep and wide/settle down on the beach… wet and warm Crystalline Green your wild lies always start with wide, white lines Deep Honey touch my garden/rain clouds, mountains… ride my pony/ride him slowly Hairy Trees put your dirty angel face/between my legs/and knicker lace/fight me, try me.. twist it round again and again… swarfega fingers, i want u there Twist i get high on a buzz/then a rush when i‘m plugged in u/i connect/when i flush/u get love when told what to do… i‘m in love with a strict machine/when u send me a pulse… u know just what i want/so please Strict Machine. Holčička. Hraje si s náma. Míhá se mezi spodními proudy a drze explicitní, překvapivou otevřeností. Jako by vám nějaká ukázala kundičku v Pařížský. Jenom záblesk. Zaskočí
to a fascinuje.
Hadýrky, „šarlatové vojeď-mě boty“, elektronická verze dámského glam rozkrocku. Jsem obscénní a mohl bych pokračovat. Někdo to už řekl. Než mě obviníte z jakýkoli míry šovinismu, cítím, že bych se měl bránit. Jsem, koneckonců, jen mužská varianta lidského druhu. A jaký příčetný, sexuálně funkční chlap by odolal ženě, která šeptá hrdelním hlasem No time to fuck/but you like the rush? Já ne! A co víc, je Angličanka! Angličanka z Anglie! A paří s Orbital! C‘mon now! Ale většinou píšou ženy z Guardianu a nejsou na tom o moc líp.
Prej nemá ráda novináře a mlátí fotografy. Slováci si stěžovali, že dávala rozhovor ve vaně a odpovídala jednoslovně. Ty vole! To se v Čechách jmenuje sex po telefonu! Jo, tak klid, tak já a Will Gregory. Napsal bych, že dělal úplně se všema snad kromě Tears For Fears. Ale je to nonsens. TfF dělal taky. Moc hezké a veselé povídání. Vypadalo to, že dokonce poslouchá,
co řikám. Hodně jsme se bavili. Angláni maj totiž speciální smysl pro různý podivný teorie. A že to musí bejt vždycky o 007 nebo o Star Wars je předsudek. Sou i výjimky.

Felt Mountain bylo o dětství na venkově a Black Cherry pak logicky o sexuálním dospívání ve velkoměstě. Souhlas?
Je to tak. Na Felt Mountain toho bylo hodně z našeho dětství, taky hudebního. Ale živě prezentovat dítě, někoho zmraženého a statického, není lehký. Natož když to musíte opakovat. Oba, a zvlášť Alison, jsme se začali nudit. ‚Áá, už toho mám dost! Chci se trochu bavit, ztropit trochu povyk, bejt nestoudná, rychlejší, vřelejší a žhavější.‘ Persona, kterou nabízela Felt Mountain, je poněkud úzká.
Je nutný se nejdřív vyrovnat se svým dětstvím, natočit první album o vyrůstání, než se můžeš pořádně posunout k něčemu jinýmu?
Obecně ne. Ale bylo to nezbytný pro nás, protože to představovalo všechnu tu hudbu, kterou jsme do tý doby dělat nemohli. Jelikož jsme se podíleli na jinejch projektech a ty si často vynucovaly kompromis. Tady žádný kompromisy nepřipadaly v úvahu. Prostě jsme si natočili všechny ty krásný zvuky, co jsme postrádali. Cynicky bych mohl říct, že jsme si mysleli, že tu je mezera v hudebním světě, kterou můžeme zaplnit. Ale řekl bych, že jsme ji chtěli zaplnit, protože chyběla nám samotným. Částečně z nostalgie. Nevím, jestli to platí pro někoho jiného.
Black Cherry je báječný soundtrack k Markýzi de Sade a k pornu. (jeho divoký a veselý smích) Klip k Train! Mysleli jste na něco takovýho?
Ano, ne tak detailně, co se týče de Sadea, ale určitě jsme chtěli být rozjetější, to na prvním místě. Na Felt Mountain jsou části, které to předznamenávají.
Do you recognize the smell/is that how you tell us apart? Lovely Head I‘m inside your mouth/baboons and birds sucking the sun Paper Bag. Black Cherry je explicitnější.
Mnohem. Je tam taková svéhlavost - dělat kravál, být jaksi základní a občas potrhle debilní. Možná více teenage.
Kde se ta dekadence bere? Zajímá vás rokoko, šantán?
Dekadence je vždycky zajímavá. Má to silný účinek - ty poslední dny impéria…
Žijem něco takovýho? Kocovina fin de siécle?
Vždycky tu bude někdo s cedulí: Konec je blízko. Každá generace to cítí. To je součástí té přitažlivosti, každá generace se cítí být speciální - Upadáme v chaos… Chachacha. To je slastný pocit. Dekadence je slastná - Žijme okamžikem! Tak mě napadá, že proto asi lidi kouří. Kouří, i když vědí, že je to zabije.
A ty?
Ne… Teda jo, někdy. Proto to lidi dělaj, můžou se tak spojit s vlastní smrtí, což je velmi přitažlivá situace. Možná to přehánim.
Ne. Takovej existencialismus tabákovýho průmyslu.
Právě. Jenom tak můžeš žít život plně. To máš jako se sportem. Nebo se smrtí a sexem - malá smrt, že jo… Tam ta naše dekadence zapadá.
Co ty šrámy na lýtku? Myslíš, že sex a agresivita jsou neoddělitelný?
To nebude pravda. To to bereš zas moc daleko. Je rozdíl, když pózuješ s ostnatým obojkem na krku a když někoho praštíš.
Tys taky dělal soundtrack pro film o hooligans ID. Co tě na tom zajímalo?
To byl asi spíš akademickej zájem, cvičení. Muzika, kterou ID ode mne vyžadovalo, byla pro mě dost cizí - hudba, kterou by poslouchali mladý fotbalový fans. Nejsem mladej ani football fan.
Naštěstí.
Naštěstí. Nebo…? Každopádně to byla výzva. Taky poutavý příběh, i jako scénář jsem to nemoh odložit. A jelikož ten film byl taky takovej - myslím, že je o něco složitější film natočit než si přečíst scénář - bylo to cvičení v dramatičnosti. Goldfrapp jsou taky hodně o dramatičnosti.
Vypadá to, že máte nějaký speciální vztah k deutschsprachige lände, zvlášť Alpám. Výmarský kabaret…
To je ta pohádková nota, která vychází z bratří Grimmů. Taky z toho podivuhodnýho českýho seriálu pro děti - Tingling Tree.
Co? (Dnes máme podezření, že šlo o rámcovou kompozici pásma pohádek Strom plný pohádek, vskutku české provenience.)
Možná byl maďarskej, ale myslím, že českej. Pamatuješ, teda znáš ho? Je to o kouzelným stromu v lese, kterej se leskne a cinká a zvoní. Všechno naživo! Ale mělo to takovej animovanej styl, protože kulisy byly umělý. Nic naturalistickýho. Sledoval jsem to, když jsem byl malej.
Vaše hudba není moc britská, jaký vztah máte k britské kultuře obecně?
Část britské kultury je dost odtažitá, lebedící si v izolaci. To nemám rád, vyzdvihování ostrovní mentality. Ale pak je tu ten druhej kus - ‚Budem si dělat, co chcem!‘ V excentrickém, nonkonformním smyslu. Mám na Británii rád schopnost si říct: ‚Budu si dělat, co budu chtít, a ať si každej myslí, co chce.‘
Cítíte se spřízněný s něčím, co se děje v Británii?
Zajímavá otázka…
E-clash?
Asi jsem z těch excentriků, kterejm je putna, co dělaj ostatní. Snažím se nebýt spojen s ničím.
To mě asi činí součástí nějakýho hnutí samo o sobě, co? Je to celkem jasný, nikdo a specielně já ti neřekne, že je součástí ňákýho trendu, kterej vytvořil někdo jinej. Snažím se vždycky jet v protisměru. Ale je mi jasný, že kdybych se rozhlédnul, našel bych spoustu lidí, který dělaj přesně to samý.
Co se ti teda teď líbí?
Ezoterická taneční scéna. Líbí se mi představa, že lidi šíleně trsaj na čím dál výstřednější úlety z celých dějin hudby. Skvělý. Taky se mi líbí hraní dvou tracků přes sebe k vytvoření nového.
Bootleging. Zkusils to?
Ne, není to úplně moje přirozenost. My ani nemáme rádi samplování nahrávek. Ale je to sranda a neuctivá, protože spousta nahrávek má ten ikonickej status a mně se líbí, že to rozmázneš o něco úplně opačnýho. Je to zdravý. Kdyby to lidi dělali víc, bylo by to super.
Nemyslíš, že pro projekt jako Goldfrapp (nebo třeba Marilyn Manson) s přirozenými výboji do divadla, vizualizace s použitím všemožných médií, je kolonka ‚hudebníci‘, nebo ‚kapela‘ omezená?
V případě Alison určitě. V mým už tolik ne. Ona vede tu vizuální stylizaci. Hned od počátku měla spoustu obrázků, které jsme si ve studiu prohlíželi. Což pomáhalo. Vždycky jsme mluvili o muzice jako o obrazech. Ona je ten motor, ona je umělec, já jsem hudebník. Ale to už dělali třeba Residents a v podstatě celá klipová kultura.
Jenže u běžnejch klipů, pódiový show nebo bookletů si to muzikanti nedělaj sami. Můžou konkrétní obrázky inspirovat konkrétní hudbu?
Rozhodně. Když máš mluvit o hudbě, je většinou jednodušší mluvit skoro o čemkoli jiným. Rozebírání obrázků tě dostane do adekvátní nálady rychlejc než rokování o trojitě sníženém B moll akordu. To tě zrovna nenakopne. Jsme pro každou špatnost. Alison vždycky při skládání rozšmikává časáky a dělá koláže.
Jaký?
Velmi rané verze obalu Black Cherry. Psí hlavy na diskotanečnicích. Všechno možný, měli jsme celý stěny polepený divnejma obrázkama a textama. Zvířátka, jeleni…
Po vší tý dekadenci, nádheře, lesku, umělosti, slávě a zdobnosti přichází vždycky něco autentičtějšího, po glam rocku punk, po osmdesátkách grunge, street style a heroin chic. Jak to bude vypadat tentokrát?
Technologie otevřely zvuk coby součást hudby natolik - hudba už je skoro jen o designování zvuku - že tradičnější nástroje jako kytary, bubny a klávesy se možná vytratí docela. Už budeš manipulovat zvukem jako takovým, a ne kytarovým akordem. Možná něco půjde ještě pár let zároveň s tím, leč není cesty zpět. To bude revoluce. Co se týče rytmu, v komerční hudbě už revoluce proběhla během posledních patnácti let. Porovnej si Public Enemy a Aphexe Twina se Siouxie and the Banshees. Ta změna je v rytmu, konec rokenrolovýmu tudu dyš tu tudu dyš. Teď je (allegro) tštštštštšchdcbcjirtf… to je mnohem sofistikovanější. Vzalo si to ze všech jinejch kultur, latina, Afriky… Díky tomuhle přísunu můžeš udělat hudbu z úplně jakýhokoli zvuku! Ale hlas, ten tam bude pořád, ten představuje naši lidskost.
Používáte staré mašinky, nebo to jedete
hi-tech?
Starý syntezátory fungujou skvěle právě s hi-tech. Staříci jsou nepředvídatelný, proto se s nima v sedmdesátkách tak obtížně pracovalo. Teď, když máš místo multitracku harddisk, stává se ta nepředvídatelnost ohromnou předností. Můžeš hrát hodinu a pak se prostě podívat, co se to tam dělo, vybrat jen ty pidimomenty, který přesně splňujou tvůj záměr, a pospojovat je. Tak pracujem my. Dělej si to na pásku a chci tě vidět. No fakt. Leda bys byl vopravdu pohodlnej a kašlal na to.
Radio 2 po 9/11 stáhlo váš singl Pilots. Nasmáli jste se?
No víííš co... Po 9/11 se dělo takovejch mimo věcí… z nichž jednou teda byla invaze do Afghánistánu. Stažení Pilots byla jen malinká - a nevhodná - reakce. Moc bych se toho nebál. Je trochu k naštvání, když někdo rozhoduje za tebe, přisuzuje ti, jak budeš - jako divák/posluchač - reagovat.
Přiřkli té písni nový a jediný význam.
Jo. A to žádnej neměla. Mohlo se to jmenovat Air Hostesses. Nebo Aviation Fuel. Nebo cokoli. A všechny ty různé významy oni scvrkli do jednoho. Hloupá redukce.
Žijete tu vaši pesónu, nebo je to práce, kterou si navlíkáte od devíti do pěti?
Na dekadenci je důležité, že je to částečně fantazie. Na celé hudbě je důležité, že je převážně fantazií. Ve studiu vstupuješ do svého světa fantazie. Můžeš stvořit všechno, co se
ve skutečnosti nemůže stát. Můžeš se procházet po nejšílenějších, nejobskurnějších cestičkách a uskutečnit je. V základě máme krabici s horou divokejch kostýmů a zrcadlo a všechny si je zkoušíme. A pak si najednou uvědomíš, že to může každej slyšet! Nejsme puristi, užíváme si, nevadí nám kovbojskej klobouk nebo šaty nebo zlatý vyšívání nebo disko modýlky nebo obleky. V tom je ten duch. Zasmát se.