Rozhovor s Ollym Knightsem z Turin Brakes, kapely v nejzajímavějším stádiu
Vyhraněnost je nuda. Předem znáte formičku a není o čem. Zajímá mě kompromis. Střetávání. Vyjednávání. Jak. Nakolik. Příjemná naivita a snaha o udržení sebe sama, která ale bere na vědomí realitu. Která s byznysem počítá jako se samozřejmostí, jíž je třeba se postavit a jednat s ní. Nezajímají mě alternativci, co se tváří, že byznys neexistuje, ani japíci, co zapálení nikdy nepoznali. Odmítnutí, klapky na oči, hlava proti zdi, krok stranou, to vše je moc simplistické a zbabělé. Balanc, to je, o co tu jde, přece. Byznys je třeba přijmout a dostat z něj co možná nejvíc pro sebe. Komerce je sexy (Živel 14, s. 34) a ideály máme. Neberte průmysl jako něco cizího, co přišlo zvenku, kdežto my jsme v diskurzu umění a čistých idejí. Zbavte se toho, že je to implantát čistého zla. Nenene, hošánkové. Byznys není GI Joe. Komerční aspekt je součást, o jejíž existenci se nediskutuje. Vyjednává se o míře. Jeho popření je krátkozraká pštrosovitost, koleda o skládku zahořklých ztroskotanců drmolících new age-porta-kotlík-León Bloy-sv. František. Jde o individuality v prostředí, které je dané.
První singl Turin Brakes po the LP Optimist, nominovaném na Mercury Music Prize 2001, grandiózní Long Distance, se dostal někam do dvacítky. Klip odvodili z lajny Now there‘s a river. Natáčeli v Praze. Máte? No čégro bígo, během povodní. Náhodou. To bylo sakra surreálný. Podle scénáře jsme se totiž snažili natočit záplavu v domě. Takže to vy jste zařídili povodně! To dík. Já nesměl 3 neděle domů. No… Je nám to opravdu líto. Omlouváme se. Nemysleli jsme, že to bude tak velký. Chtěli jsme jen 1 dům, a byla z toho celá zem. Vlastně celá Evropa. Ne, byla to fakt zvláštní náhoda. Úch, bylo teda divný sledovat české crew, které dělalo skvěle svoji práci, ale v momentě jak vyhlásili přestávku všichni utíkali k monitorům s živým zpravodajstvím sledovat čí dům zrovna padá. Oni nám polejvali nohy, aby udělali krásnej klip, a zatím jim dějiny národa odtejkaly do Německa! Proč jste teda netočili opravdové záplavy? Na tom se dá ukázat ,jak absurdní natáčení klipu je. Já chtěl, ale oni si nemohli dovolit, oni si nemohli dovolit vzít tu kameru z toho baráku a postavit ji u cesty, aby natočili, co se venku dělo! Pojištění by bylo moc drahý. Kdybych to byl jen já, vzal bych kameru na záda a natočil skutečnost. Byl by to mnohem lepší klip. Ale já to nešéfoval.
Byla sobota 22. 2., druhý LP pokus Ether Song měl vyjít 3. března a čekalo se, jak vysoko vyleze radio-friendly Pain Killer. Rozvezen v pondělí a zítra BBC Radio 1 vyhlásí, kde se song nasazený do jejich B playlistu zarazil. Ještě ten večer mohl medvídek Olly předběžně vyhlásit třesoucímu se publiku v Cardiff University Student Union Hall, že trik známý od Doves - limitovaná verze singlu za pouhých 99p k dostání jen týden - zabral a Pain Killer je na čtyřce. V neděli byl, už ofiko, pátý. Udělal Hu! na Kelly Rowland a Jay-Z a první Tatu a zmizel. Turin Brakes byli tam, kde jsme je chtěli mít. Na slibném začátku. Tam, kde je třeba se připravovat na velkou slávu. Na vstup mezi Radiohead, Travis, Coldplay. Byli tam, kde se po úspěšném debutu vyjednává s mainstreamem. Tam, kde se o věcech mluví. Už máte o čem a ještě nejste zglajchšaltovaní natolik, abyste už mluvili jen o něčem a nějak. První místo albové chart je teprv asi měsíc před váma. Eště nevíte, jak si naběhnete, když o byznysu nebudete mluvit obezřetně. Typy jako Coldplay o podmínkách u firmy nemluví, aby se neukázali jako ovládaní. Zkuste někomu říct, že kapela kladňáka Chrise Martina je sestavená na klíč, zkonstruovaná podle průzkumu trhu. Když něco takového profláknete, nic se nezmění, jen se na vás sesypou novináři a udělají z vás děvku a loutku v rukou zlé firmy. Imič umělce je v čoudu. Autenticita je posvátná. A ti, co podepsali ještě před rokem 96, kdy firmám došlo, že výrazně levnější, než kapely hledat bude je vyrábět, jsou za ta léta tak uvyklí, že to berou jako přirozenou součást procesu. Když jste přemýšleli o vydání první desky, byla smlouva s nahrávací společností vaší jedinou možností?
Vydali bychom si to sami, kdyby nám anglická pobočka francouzských Source nenabídla smlouvu.
Na vašich stránkách si stěžujete, že album bylo hotové už v létě, ale firma ho odmítla vydat, protože se jí nehodilo do schématu dřív než v březnu; že teď musíte na turné, přestože byste radši už nahrávali novou desku;
a že jste museli dát na cédo Clear Blue Air proti vlastní vůli. Stojí to za výhody, které smlouva přináší?
Možná, ještě nevím, ještě jsem se nerozhodnul. Je to možný. Krásně jsme si popovídali s AR, měli skvělý plán. Řekli nám, že po nás nebudou chtít žádné změny, že jejich džob je přinutit mainstream, aby nás vzal na vědomí, ne naopak. To nás k nim přitáhlo. S debutem to tak bylo. Vůbec se do nás nemotali. S druhým je to složitější, je mi stejně blízké jako to první, je moje, ale cítili jsme větší tlak. Vyrovnávali jsme se s tím způsobem, který nám přišel správný. Přistoupili jsme na nějaké kompromisy, ale stále velmi silně rozhodujeme sami o sobě. Konec konců ty kompromisy byly naše volba, mohli jsme říct: si trhněte, a nemuseli to dělat. Pořád se učíme. Jak přežít v tomhle prostředí. Není to lehký. Kompromis je toho součástí. Nemáme zaseknutej punkrockovej no-fuckin’-way postoj. Chápeme, že čas od času vede kompromis k dobrým věcem.
Není ale fakt blbý, že kvůli firemním strategiím a byrokracii jsme neustále o rok pozadu za tím, co se nahrává?
To nás frustruje ze všeho nejvíc. Když jsme nahrávali doma, mohli jsme pracovat, kdy jsme chtěli, a natočit tři alba ročně. Levou zadní. Museli jsme zpomalit, abychom se přizpůsobili režimu nahrávacího průmyslu. Deska - dlouhé turné - deska - ještě delší turné… Živě hraju rád, ale turné jsou strašně ničivá. Strašně. Málem nás to zabilo už s LP The Optimist. A jsem si jistý, že se octnem blízko
i tentokrát.
Nutí vás někdo?
Ne, tady nás nikdo k ničemu nenutí. Můžeme odmítnout. Ale kdybych býval šel domů, jednak bych tu teď s tebou neseděl a jednak bychom nejeli na turné a zasáhli asi 1/2 lidí. Je to cena, kterou platíme. Pořád mnohem lepší než spousta věcí, který bych mohl dělat, ale nedělám. Jsem spokojenej, jen turné jsou těžká a trvají dlouho. Po chvilce je to dost nebezpečný - staneš se strojem. Začneš svoje songy hrát moc dobře. Tak dobře, že je přestaneš cítit a budeš jen hrát. Neustále se snažíme měnit playlisty, přidávat nové věci, jammovat každou noc… Chcem zůstat naživu. Když hrajem živě, chceme, aby to bylo živé. Ne strojové.
Už jste do automatismu někdy zabředli, nebo jste to viděli u Travis, Doves, Davida Graye nebo třeba Stereophonics, kterým jste předskakovali?
Ne, ne, my ne! Jsem rád, že to můžu říct, nikdy. Doufám, že se to nikdy nestane, fakt si dáváme majzla. Ale rozhodně, když jsme byli na turné s Travis, bylo vidět, že už toho objeli tolik a udělali tolik proma, že už fungovali jak mašina. Pamatuju si, jak sledovali naše zvukovky a nevěřili. Pořád improvizujeme, zkoušíme si, ještě pořád nás to baví a zajímá. Chci věřit, že jsme je trochu ovlivnili, že jsme jim to připomněli, to, čím byli možná jen pár let předtím.
Travis jsou mladá kapela, co potom takoví Rolling Stones…
No, to nemůžeš vědět, jak to dělaj Rolling Stones. Ty už jsou nejspíš stejně mrtví a hrajou to jejich dvojníci. A dvojníci možná jammujou, co my víme… Ale Travis asi udělali jeden krok příliš daleko ve vstřícnosti k té hře nahrávacího průmyslu a tomu, co po nich chtěli. Nebo možná jsou už jen moc omletý.
Je nezvyklé o tom takhle mluvit, deklarovaně komerční performeři
o tom nehovoří vůbec a nikdo se je na to neptá, protože je to přirozené. Nikoho nezajímá, kolik sebe dal do své desky Tom Jones. Umělci, kteří chtějí zasáhnout alternativní publikum, zas velmi dobře vědí, že takový únik by jim neprošel. Všichni pak mají tendenci vnímat nahrávací společnosti jako tyrana orientovaného na profit, jako toho jediného zlého a „upřímného umělce, kterému jde jen o sebevyjádření bez ohledu na komerční hlediska“, jako beránka v jeho krvavých rukou. Tenhle stereotyp samozřejmě vyhovuje prodejům nejvíc, protože dělá z interpretů rebely a romantické Don Quijoty. Když pak někdo prohlásí, že si byl vědom komerčního potenciálu vlastní písničky, jako jste to udělali vy (Pain Killer není tak cool, ale má schopnost otevřít některé dveře, které pro nás zůstávaly zavřené. Vzrušující.), je to překvapivé. Kolik strategie zapojujete do procesu vy sami? Nejste přece slepí a víte, co se kolem vás děje. Kolika marketingu jste si vědomi při vzniku desky?
Když píšeme písničky, nejsme si vědomi absolutně ničeho. Jen silné písničky. Pak ale… U debutu jsme ani nevěděli, co singl je. Neměli jsme šajna. Singly musela nějak - složitě - vynajít firma. Tentokrát jsme věděli zcela přesně, co budou singly. Věděli jsme, že máme perfektní song pro rádio - Pain Killer, že přesně tohle od nás rádio chce. Nepsali jsme ho pro rádio. To až potom nám přišlo skvělé, že tak pasuje. V podstatě jsme si ulevili, že tahle část práce je za náma, aniž bychom museli nějak kalkulovat. Byl to super pocit, měli jsme radost, že funguje a že pro nás udělal tolik prospěšnýho. Jsme na něj stejně hrdí a jsme mu stejně blízko jako těm nejnekomerčnějším, co jsme napsali. Je to naše hudba úplně stejně.
Bavíte se o takových věcech?
Docela jo. Chci říct, předtím než jsme se do toho kolotoče dostali, neuvědomovali jsme si, do jaké míry je hudební byznys opravdu byznys. Problém je v tom, že pokud ho ignoruješ a máš ten mě-se-to-netýká postoj, může tě to poškodit mnohem víc, protože nevíš, co se děje. Tvoje nahrávka je zboží, ať se ti to líbí, nebo ne. Je. Pokud to přijmeš, můžeš se snažit z toho vytřískat co nejvíc pro svůj záměr. Pokud ne, někdo to udělá za tebe. My se snažíme do byznysu víc proniknout, a tím zvýšit pravděpodobnost, že bude pracovat pro nás.
A pro lidi, kteří chtějí poslouchat naši hudbu.
Měli jste hrát na koncertě na oslavu návratu Rainbow Warrior, lodi Greenpeace, do britských vod. Jste jinak politicky angažovaní?
Ani ne.
Byli jste na demonstraci 15. 2.?
Ne, bohužel jsme se zasekli v Edinburghu na koncertě.
Jo, to je ten utajený koncert pro 300 fanoušků od Jacka Danielse: „Intimní performance dají fans možnost setkat se s kapelou po vystoupení, a dokonce je vyzvat v kulečníku nebo fotbálku.“ Hehe. Cvičený vopičky.
Jo, přesně ten. Tam taky vstupuješ na pole kompromisů. Ale není to nic špatnýho, nebyly v tom žádný zlý důvody. Jen jsme kvůli Jackovi D prošvihli protiválečný demo, to může bejt bráno jako zlo. Tak mě suďte. Ale mrzelo mě, že jsme to prošvihli, protože většina mých kamarádů tam byla a já bych normálně určo šel. Ale k Greenpeace - nechceme být politická kapela, ale jsou některá témata, která nás jako lidi přirozeně zajímají a týkají se nás. Podle mě mají otázky, kterými se zabývá Greenpeace, s budoucností lidstva víc společného, než cokoli jiného, víc než válka v Iráku. Přestože ji rozhodně nepodceňuji. Nemyslím, že by naše hudba něco moc změnila, ale co víc, než že pár našich fans klikne na web Greenpeace, si můžete přát. A bohužel se to nestalo, protože koncert měl probíhat na Rainbow Warrior, a ten musel do Španělska kvůli havárii tankeru Prestige. Nakonec jsem rád, že to zrušili, protože RW místo planýho šaškování dělal svou práci.
Takoví Blur mixovali Think Tank v Maroku. Nemyslíte, že většina britských kapel se ale zbytečně omezuje na domovinu a US?
Britové objíždějí Evropu silně, víc než Ameriku. Západní. My třeba nikdy nebyli v Rusku, přestože náš bubeník, který bubnuje s Add N To (X), tam s nimi byl. Ale jakmile jednou zapadneš do kolejí, je strašně těžké přeprogramovat lidi, kteří jsou zvyklí dělat turné nějakým zaběhnutým způsobem, aby to změnili a jeli jinam. Pro nás by to bylo velmi zajímavé, ale nejsme v pozici, kde bychom si to mohli dovolit.
Nemyslím ani tak, co se týče turné, to je věc trhu - nepojedete někam, kde nic neprodáte. Zajímají mě spíš hudební vlivy nebo zkušenosti obecně.
Do toho bysme šli. Jsme duo, takže můžem leccos. Gale jezdí docela hodně s bráchou do Afriky hrát na bubny. Je to tam, jen jsme to zatím nevnesli do hudby.
Kytarista a zpěvák Olly Knights (malej a oplácanej, žádnej chudáček) a multiinštrumentalista Gale Paridjanian (jsem zblízka neviděl, ale vypadá jak z Groove Army) spolu jednají o duálních harmoniích od základky v Balhamu v jižním Londýně. Nechali se pohltit katedrálním sborem, aby mohli vystupovat před Alžbětou. Což se stalo 1989 na memu za nějakou říční tragédii. Jo, tak nějak nejsou veselí, no. Někdo tomu říkal new acoustic movement. Jako dyby. Folk meets pop s trochu nebezpečným obrysem. Kontemplace, obyčejnost, nostalgie po pískovištích v létě, rutina, melancholie. Panic at the quiet times. Diskrepance idealistického mládí, které už ale ví dost hnusného o světě - aniž by to ovšem zažilo - aby bylo dost obnošené a skeptické. Něco jako že menstruace přichází už v deseti, ale obráceně. Je těžký něco dokázat v ranku normálnosti - hudebními prostředky, lookem… Ale tohle právě jo, TB můžem. Postclub chillout se rozhodně mění z bublifuků Cafe del Maryša, Compostu a 1000 identických výlisků chill kompilací na space indie folky Floyd. A pro většinu z nás, co už toho trdlování v klubech, kde se všichni třesou strachy, jestli se jim někde netřese špek nebo jestli je vidět ten sval, jehož název si našli v stručném průvodci po anatomii z Muscle and Fitness, máme léta dost, samozřejmě i preclub a hlavně club. A Ollyho hlas je strašně živě nahranej. Jako by seděl vedle vás v hospě a zpíval.
Ether Song není ani moc akustická, zachycená začátkem 2002 v The Sound Factory, West Hollywood. A v LA svítí sluníčko a maj tam bazény, ne, takže aj míň klaustrofobní. S producentem Tonym Hofferem (Beck, Air, Supergrass). Stavili se i Beckův a Ladytronovic basák Justin Meldal-Johnsen a bubeník Air, Brian Reitzel. Je to slyšet.
Byli jste fanoušky Air předtím, než jste začali pracovat s Brianem a Tonym?
Původně ani ne. Přišli mi jako takový moc lajtky. Pak ale vytáhli 10 000 Hz Legend. Připomínalo mi to Pink Floyd, a proto se mi to líbilo. Najednou jsem je pochopil, slyšel je jinak, porozuměl těm vlivům a zbláznil jsem se do nich. A to, že jsem se dostal do týhle desky, znamenalo klíč ke spolupráci s Tonym a Brianem
a zároveň ke směru naší vlastní desky. Nikdy by se mi o něčem takovým nesnilo.
Pain Killer má otevřeně sexuální text - you need something better than bacon and eggs… my love, givin‘ me head… summer rain, dripping down your face again, Emergency 72 - toť neberte-se-do-72-hodin-po-extázi, Self Help se vysmívá Dale Carnegiemu, Full Of Stars o umírání - „V roce 2001 nám umřela spousta lidí. Divnej rok.“ Little Brother o výčitkách pozůstalých po sebevrahovi - tak trochu The Virgin Siucides… Jsme nějak zvyklí vídat v folk-rock-bůhvíco úplně jiné, stereotypnější obrazy.
Vždycky poznám, když někdo popisuje naše album a neslyšel ho. To je vždycky: Vyklidněné, akustické, quiet is the new loud, quietcore… Samej folk, The Kings Of Convenience, sjetý Simon a Garfunkel… To ne. Vůbec to není vyklidněný. Poselství našich písní jsou docela turbulentní, emocionálně agresivní. To neznamená, že musejí být zahrané agresivně. To mě baví a podle mě nejlíp napsaný jsou, když trochu šokujou. Jsou ti předkládány jako něco krásného, co očekáváš, že bude jednosměrný. Ale ve skutečnosti tam vždycky je něco temnýho. Možná ne přímo temnýho, ale řekněme pravdivýho. Ne jen líbivá poezie. Kdybychom napsali něco pouze nadýchaného a hezoučkého, asi bychom to moc nehráli, nebavilo by nás to. Krásný je, když napíšeš něco, co vypadá půvabně, ale má to v sobě něco jako kapku jedu. A ta tě činí závislou, ta tě k tomu songu vždycky přivede zpátky.
Často jste popisováni jako androgynní, zženštilí. Částečně je to pro ten vysoký hlas, ale je to zvláštní stylizace, nebo spíš můžeme předpokládat, že to je projev vývoje citlivého muže v posledních dekádách?
To, čemu oni říkají zženštilý, je ve většině případů jen citlivý. A společnost akorát není zvyklá asociovat si citlivost s mužem. Není to feminní ani zbla. Myslím, že jsme velmi maskulinní. Vyjadřuje to mnoho o tom, jaké to je být mladým mužem. A je jen smutné, že takový výsledek je vzácnější, než by měl být.
Na vašem webu říkáte, že Stone Thrown je klasika o ztracené lásce. Řeknete mi , jaký význam má (zas a znovu) točit klasiky.
Eh…
A navíc se nemůžu zbavit dojmu, že to zní zkurveně jak nějaký Knocking on Heaven‘s Door.
Jo, to říkaj. A maj pravdu, asi to tak zní. Ale s tím my nemáme vůbec žádnej problém. Tam to podle mě neklopýtá. Rozhodně jsme se nesnažili vykrást Boba Dylana. Vždycky to bude znít jako něco. Postmoderna? Nic novýho už nikdo nevymyslí. Některý zněj víc jako něco, některý míň, tohle zrovna víc. A co, mě to teda netankuje. A co jsi myslel tím: jakej význam má nahrávání klasiky? Zaprvé - to bylo hloupý slovo, to je pravda. Slovo, který jsem se naučili od lidí z byznysu. Slovo klasika připojují lidé k věcem, aby jim dali nějak úchvatný význam. Jak můžeš napsat klasiku? Klasiku dělá čas.
Jo, ale můžeš použít věci, které zaručeně zabírají ve většině klasik, které už znáš. Pak klasika znamená klišé.
Jo, to asi lidi opravdu myslej, když říkaj klasika: stereotyp. Zase - Stone Thrown je sice někde v teritoriu písničkářské tradice, kam občas zabrousíme, ale pořád je to náš song, z naší perspektivy. Mně to nepřipomíná nic. Je to jen náš song. Velmi osobní.
Jo, i kdyby to byl cover, pořád je to vaše jedinečná verze, já se nehádám. Myslíte, že současný návrat popularity kytarovek/rocku může být částečně reakcí bílé střední třídy na rostoucí trh s černou hudbou? (Dle rozdělení Simona Fritha In Negus, K (1996) Popular Music in Theory, Cambridge: Polity Press. Aniž bych byl esencialistou.)
Nemyslím si, že děláme hudbu pro bílé. Nevědomky? Byla by to zkurvená píčovina, kdybychom přitáhli nějakýho rappera, aby nám do naší hudby něco nasmažil, abychom oslovili černý. To by nebyl už jen byznys, to by byl zkurvenej rasismus! To by bylo idiotský! Kompletně předstíraný a absurdní. Pokud by to nebylo nějaký splynutí duší, organické hudební souznění, nemá to cenu. Ale děje se to pořád. Pitomá Jennifer Lopez si pozve zkurvenýho Ja Rule, aby jí rapoval do toho jejího a legitimizoval to… To je bolestivý. No, to jsem začal říkat něco jinýho. Každopádně: ne. Neděláme bílou hudbu pro bílý. Jasně, jsme bílý kluci a jsme střední třída. Ale pro nás to je soul music, je z našich duší. Není šitá na míru nikomu.