Skin

Delikátní agrese

Fleshwounds sou na výjimky nuda, leč Skin je Skin je osobnost a Hlas. Z nasrané černé lesby, která si dovolila přímost v názvu písně Yes, It‘s Fucking Political!, plešaté zpěvačky osobité kapely, k holčičce-písničkářce v teplákové bundičce. Nečekaně miloučká, komunikativní, usměvavá, takové děťátko. Droboučké zviřátko za obrovskými rty. Vstřícná a evidentně dlouhodobě odpočatá, s chutí do kolotoče. Nemá cenu spekulovat nad tím, jaká by sólovka byla, kdyby se nově vyrovnaná Londýňanka rozhodla sledovat radši Carmen Queasy, jednu z nejokouzlujícnějších skladeb posledních 15ti let. Skin chce být popová hvězda. To se stává i v lepších rodinách, viď Tricky? All the pretty things are going to hell. Kdo chce kam, pomožme mu tam. Síťka místo topu se nepočítá, tak můžu říct, že jsem viděl Skin v podprsence. Aspoň tak.

Skunk Anansie, kde jsi dřív zpívala, velmi silně definovala zuřivost, přímá agresivita. Kde to je? Dá se to odložit?
Řeknu ti kde to je. Když budeš poslouchat SA, poselství, které ze mě
vyčteš bude Fuck you! Tebe a tvou matku a tvou tetu. Poslechni si Trashed z Flashwounds: I‘m like a soldier with no cause to fight/ shagging bar boys to test you just right/ I watch your features, I check for a sign/ of some kind of failure, then I‘d feel sublime. (V kontextu desky SA by to znělo OK. Měli jsme Hedonism, měli jsme i Twisted /Everyday Hurts/. Trashed ale zní jak Alanis Morisette a kontext říká jen, že Skin mi citovla „shagging“, kdežto
na desce je z nějakého roztomilého důvodu „playing with“ - snad, že Trashed je jasný singl a dramaturgové popových médií neradi děsí své
cílovky takovými nekřesťanskými slovy.) Když jsem psala tohle, byla jsem absolutně zběsilá. Nechtěla jsem, aby to bylo trapný: Ée, fuck you, nuda. Chtěla jsem textem vyjádřit, jak tě vyfakuju. Ten text říká: Zničim tě,
způsobím ti bolest, budu nadřazená a to mi udělá dobře. Je to vespod, jako v Burnt Like You, to jsou hodně zlý slova. Chtěla jsem být mnohem
výmluvnější, popisovat. Vědomě jsem nechtěla nadávat, někdy je to moc jednoduchý. Někdy chceš být detailnější, vypsat přesně jak rozzlobený jsi. Myslím, že jsem v některých písních ze sebe neudělala zrovna milou osobu.

Delikátnější agrese…hmm…
Je to jako dát někomu botu za krk. Zezadu. Zákeřně. Nebo do něj bodnout jed a čekat, až padne na zem. Místo abys je střelil doprostřed čela, můžeš jim vbodnout jed a sledovat, jak umírají. To je mnohem horší. Plíživější. Těmahle písněma jsem chtěla lidi víc trápit. Definovat jak se cítím. A to bylo: Fuck em all!

Stylu Skunk Anansie jsi říkala clit-rock. Flashwounds je clit-pop? Clit-folk?
Nic takovýho. Možná clit-tastic. Ne, to byla reakce na britpop. Když jsme se objevili, britpop byl na vrcholu a my do něj evidentně nezapadali, nebyli jsme vyhublí bílý kluci. Byli jsme mnohem tvrdší. Trošku jsme si z toho utahovali a trochu to bylo Fuck you! Když nám nechcete dát rotace na MTV a prostor v tisku, jen proto, že nejsme v tom cool gangu.

Nakonec to byla pro vás výhoda. Proto jsi změnila styl?
Nechtěla jsem být sólo Skunk Anansie. Úžasnejch 8 let, úžasná kapela, jedna z nelepších živých kapel na planetě. Mám jen dobré vzpomínky a nechci je špinit; špinit kluky, a to, co jsem tam dokázala, tím, že bych se snažila dělat nějaký sólo revival SA. Nechtěla jsem znít jako kapela. Potkala jsem Chrise Cornella ze Soundgarden, když mu vyšla sólovka. Znělo to jako kapela, ale byl to jen on. To nefungovalo. Nechci se opakovat. Nechci, aby
fanoušci SA něco takového chtěli. Když jsem písničky psala, byla jsem v takové náladě - intimní, zlomené, osobní, citové.

Je to teda obnažení Skin?
Ne, jen nová verze. Nečekala jsem, že se kapela rozpadne. Musela jsem se na něco upnout, nemohla jsem jen tak sedět a cejtit se strašně. Musela jsem na tom najít něco pozitivního. A tím byla svoboda. Mohla jsem si vybrat, co jsem chtěla - spolupracovníky (Mixoval kolaborant Coldplay Ken Nelson, s Lost pomáhal komplic Robbieho Williamse Guy Chambers, basoval bývalý spoluhráč Cass a dvojnice Skin, Gail Ann Dorsey z kapely Davida Bowieho). Styl. Jen jsem ho musela znovu vytvořit. Image a všechno. Nebylo to lehký se najít, trvalo mi rok dát to dohromady, nechat si narůst vlasy… Rok 2001 byl těžkej, nevim jak pro tebe, ale pro mě byl strašnej, totál. Rozpad kapely, rozpad vztahů a v podstatě rozpad mě samotné. Vezla sem se do pekla. Lidi umírali na rakovinu… Když jsem pak sjela písničky, které jsem tou dobou napsala, byly hodně osobní. Pořád píšu
politické, i rockové, pořád tam sou… Ale chtěla jsem být zas chvíli trochu potichu. Soustředit se na hlas, melodii a zachycení pocitu.

Proto jsou podklady tak upozaděné, nudné a nezajímavé?
Aby vyniknul hlas?
To je divný, hodně lidem přijdou dost výrazné a experimentální. Proto je dobrý dělat rozhovory, protože ten minulej (A teď ho prásknu: Radoslav Ondřejíček) řikal, že to je fakt experimentální! You‘ve Made Your Bed jsou jen 3 zvuky a trubka režiséra Mikea Figgise. Chtěla jsem to velmi jednoduché, jen nezbytné minimum, podřízené hlasu a textům.

Tvůj vývoj kopíruje Lauryn Hill. Na Unplugged taky skončila u osekané osobní výpovědi a vlastního doprovodu 3 akordů na španělku. Nebo Lindu Perry. Z bab bez kapely jsou vždycky písničkářky, ať byly předtím cokoli.
Lauryn je podle mě fenomenální. Potřebujem víc takových Lauryn a víc Missy Elliott. Takových, které mají pod kontrolou svou hudbu, své emoce a své peníze. Je to jejich hudba. Chtěla jsem, aby moje album nemohlo být podezříváno z neupřímnosti, vykalkulovanosti, aby bylo čistě moje.

Nemyslíš, že pro černou Britku hodně znamenal úspěch Ms.Dynamite?
Ms.Dynamite je produkt Londýna. Tam takové věci jsou. Mladá černoška,

která má co říct, je zajímavá, skutečná. Je geniální, že někdo takový dostal prostor v médiích. Reprezentuje hodně holek, stejně jako kluků.

Nemáš pocit, že černé Británii jinak chybějí silné jednotící osobnosti? A ženám zvlášť.
Určitě. Ale jak mají vyrůst, když idoly jsou postavičky z reality shows.
Lidi evidentně bez osobnosti, protože jediné kritérium je exhibicionismus a touha po slávě. Kdyby si sedli a naučili se hrát na zkurvenou kytaru,
na zkurvený piáno, psát zkurvený písničky a bejt něco! Když se pak objeví někdo jako Ms.Dynamite, každý musí děkovat bohu.

Jak se změnila role ženy v hudebním průmyslu od doby, cos do něj vstoupila?
Horší se to. Jsou víc vidět, ať sólově, nebo v čele kapel. Ale upřímně, kdyby nebyly krásné a sexy, nikdo by je nepodepsal. Kdyby tu byla ženská verze Badly Drawn Boye, stejně dobrá jako on, nikdy by nedostala smlouvu. Ženy jsou stále prodávány na základě sexuální přitažlivosti. Jsou tu i jiné, jako já, PJ Harvey, Beth Orton… Ale ty jsou z jiné doby. Nevim, jestli bych teď dostala smlouvu. Na druhou stranu, myslím, že záplava nablblých blonďatých holčiček ovládajících trh budí určitou reakci. Nutí to lidi hledat pečlivěji, co chtějí. Protože to v žebříčku nemusí být. Lidi jako já nebo ty,
si řeknou, Ok, líbí se mi tenhle cool underground typ, o kterým nikdo nikdy neslyšel. Neuslyším ho v rádiu, budu muset na jeho koncert. Bude tam sto lidí, ale bude to úžasný. Nebo mě to nasere a založím si kapelu sám. Fantastický kapely se vynoří odnikud. Protože musely pracovat mnohem tvrdějc, aby něčeho dosáhly. Stimuluje to underground a v nějaký moment to musí prasknout a jako vždycky jednou za čas, underground vybuchne a přeleje se na chvíli do mainstreamu.