Go

Rozhovor s Isao Yukisadou na MFF Karlovy Vary 2002

nanoru má rád Japonce. Japonci nemají rádi Korejce. nanoru jsou Korejci ukradení, ale nepřijde mu hezké, že se Japonci chovají k mnohohlavé korejské menšině v zemi východu slunce jako Češi k cikánům. V tom se shodl s Yukisadou, „jedním z nejtalentovanějších tvůrců mladé generace japonských režisérů“, který o tom natočil biják. Patřičně japonsky akční a surový, barevný a pestrý, a hlavně klipově krásný, evropsky zamilovaný a vztahově komplikovaný. Ostatně japonské filmy Filament (to nejlepší loni kol Thermalu, posmutnělé kouzlo o nudě pouličního násilníka, jeho slabošském transvestitním otci a náměsíčné sestře, rozvedené s členem Yakuzy), civilně komické, avšak stále japonsky vyšinuté Chicken Heart (dlouholetého spolupracovníka Takeshi Kitana, Hiroshi Shimizu), a nakonec úchvatná multimediálně aktualizovaná báseň o šikaně a mediálním vlivu fiktivní popstar, All About Lily Chou-Chou, režiséra Shunjiho Iwaie (viz níže), ty ve varském sporu o Kurily budily touhu stát se dobrovolníky pro kamikadze. Konkurovat mohli snad jen Latinoameričané.

Isao Yukisada (*1968) Asistent režie u filmů Love Letter a Swallowtail Butterfly (r. Shunji Iwai). Debutoval Open House, pokračoval Sunflower (Cena mezinárodních filmových kritiků na 5. MFF v Pusanu). 2001 Go (Cena FIPRESCI na MFF v Palm Springs 2001). Nechce mluvit anglicky, proto nám z japonštiny překládala Erika Krouská (Kanayama). Díky.
Go si představuju jako vánoční romantickou pohádku pro 21. století. Dá se to tak brát? Ten film řeší vztah Japonců a Korejců v Japonsku. Korejci Vánoce vůbec neslaví. Vánoce ve filmu fungují jako protiklad, protože Japonci Vánoce slaví a mají je velmi rádi. I když ne v náboženském smyslu. Hlavně mladí Japonci si o Vánocích užívají, pořádají večírky a kupují si sladkosti. Já ovšem Vánoce nemám rád. Neslavím je. Je možné brát násilí v Go jako nositele krásy? Nešlo o to předvést krásu bojového umění, ale znázornit realitu, vztahy mezi lidmi. Ideologie tatínka, který tu vyučuje box, učí syna řešit vztahy násilím.
Jaké jsou v Japonsku hranice pro zobrazování násilí, sexu a podobně? Volnější než v Evropě? Ano, v poslední době je běžné zcela otevřeně ukazovat podřezávání krků, uřezávání rukou… V sexuálních scénách je znásilnění na denním pořádku. V kategorii 18+ hranice neexistují. A mně už to přijde trochu moc. Ve Filamentu je pro teens násilí jediným důkazem reality, potvrzením si, že ještě žijí, podobně jako v Klubu rváčů návratem k skutečnému zážitku. Je to pro japonskou mládež běžné? Virtuální zážitky ji nudí? Ke konci 20. století bylo natočeno v Japonsku hodně filmů, kde bylo jen násilí. Takeshi Kitano, Kijoshi Kurosawa… Po takové masáži není divu, že je mládí otupělé, necitlivé a potřebuje čím dál silnější zážitky, také to ukazuje násilí jako nejsnadnější cestu. Já chtěl násilí překročit. Zakomponováním motivu lásky jsem se chtěl posunout dál. To souvisí s propojením lovestory, a dokonce humoru s otázkou rasismu. To není běžné, většina angažovaných filmů je dost vážně mravokárná a milostné příběhy zas prázdné, vytržené ze života. Byl to záměr? Ano. Jsou poměry na severokorejských školách v Japonsku tak kruté - surové mlácení učiteli, ne trest, ale nekontrolované impulzivní útoky, třeba s židlí v ruce - nebo je to metafora? Ty scény byly realitou ještě asi před deseti lety. Opravdu to tak fungovalo. Teď už to není tak přísné. Ale scéna, kdy se Sugihara vrátí domů, otec se ho zeptá, kdo ho zmlátil, on odpoví, že učitel, otec uklidněn: ‚Tak to je v pořádku'. To se opravdu děje. Z čeho nenávist mezi Japonci a Korejci pramení? Před druhou světovou válkou byli Korejci do Japonska přivlečeni. Nedá se říci, že by to byli otroci, ale vykonávali jen určité práce. Zabydleli se tam, ale pořád měli statut Korejců a korejskou národnost. Jelikož tam
už ale žili, Japonci jim chtěli dát japonskou národnost. Proto když přišla druhá světová, i japonští Korejci šli bojovat za Japonsko. Když kapitulovalo, už nebyli vítaní a Japonci se je snažili vypudit zpátky do Koreje. To zas nechtěli Korejci. Proto říká Sugihara, že japonští Korejci nemají svou vlast. Japonci jim neustále dávají najevo, že jsou méněcenní, pohrdají jimi. A Korejci se cítí ublížení a za to Japonce nenávidí. Jak z hlediska tohoto národnostního kontextu vidíte dobrovolnou japonskou amerikanizaci? Amerikanizace samozřejmě stále probíhá. To je složité, nelze jednoznačně říci, jaké problémy to vyvolává. Mladý Korejec Sugihara tvrdí své japonské dívce, že poslouchá rap, ale ve skutečnosti má
ve walkmanu tradiční japonskou komedii. Ano, nosí se vše americké, a to rap splňuje. V Japonsku je být či nebýt cool pro mladé zásadní životní otázkou. Zajímat se o tradice, cokoli zavánějícího staromódností, je pro mladé strašně uncool.