Dr. Who

letos slavíme 40 let vyvrženého Pána času

Existují jisté kouty ve vesmíru, které zrodily ty vůbec nejstrašnější věci. Bytosti, které chtějí zničit vše nejcennější, v co věříme. Musíme jim proto čelit.
Druhý Doktor
(The Moonbase - Měsíční základna, 1967)

Poprvé jsem slyšel o sci-fi seriálu Doctor Who koncem osmdesátých let od kamaráda, který viděl náhodně pár dílů na rakouské televizi a který to popisoval jako švandu s robotky „na kolečkách“. Jenže…
Podle mnoha názorů a anket je Doctor Who vůbec nejlepším nebo nejslavnějším TV sci-fi seriálem všech dob, zastiňujícím i americký Star Trek. Určitě tomu tak bude alespoň v Británii, která ho zrodila a jejímž se stal stejně klasickým kulturním (a kultovním) produktem jako Sherlock Holmes, díla Williama Shakespeara, Agathy Christie nebo Beatles. Je poněkud pro náš národ dehonestující,
že tento pozoruhodný seriál, běžící poprvé na BBC v letech 1963 - 1989, tedy celých 26 let, je u nás dodnes dokonale neznámý. Právě skončil když spadla železná opona, a v postmoderní záplavě
90. let, tvořené hlavně novými a efektními, převážně hollywoodskými nablýskaninami se u nás nejenže neprosadil, ale pro jistotu vůbec ani neobjevil. Není to jediný případ, kdy zajímavé a ve světě slavná dílo, má tu jedinou smůlu, že vzniklo před rokem 1989 a k nám už nedorazilo. Nicméně přesto se k informacím o něm lze dostat. O jeho kvalitách hovoří nejlépe to, že i když skončil (jakožto nejdéle produkovaný sci-fi TV seriál na světě vůbec) skoro před 13 lety, povědomí o něm udržuje mj. i velmi silná a celosvětová nekomerční fanouškovská komunita, zejména na Internetu. Doctor Who je také důkazem, že i civilně natočená, neefektní, syrová a chytrá zábava má (měla) naději na komerčně-masový úspěch. Otázkou ovšem je, zda to něco řekne dnešní popcornové generaci, zvyklé jednostranně na počítačové triky, hektolitry kečupu a mraky usekaných hlav, snášejících se na ně z obrazovky. Uvidíme.
formát seriálu doctor who
Předně je třeba říct, že Doctor Who je nezakrytá pohádka kosmického věku o boji Dobra se Zlem a přeci jen masový TV seriál, což samo o sobě jeho podobu a polohu dost striktně vymezuje (seriál musí mít určitá pravidla, např. zachování hlavních postav, cliffhangery, variace na předešlá témata apod.). Ale v zásadě není asi o nic víc pohádkovější, než jsou ostatní současné sci-fi seriály. Ani se moc (možná na rozdíl od takového Star Treku nebo Babylonu 5) jinak než pohádka netváří. Sám Doktor je mimozemšťan se dvěma srdci, vypadající jako člověk, příslušník vyspělé rasy Pánů času (Timelords), která dokonale zvládá prakticky jakékoli přesuny po vesmíru, jak v prostoru, tak i v čase. Využívá k tomu zařízení zvané TARDIS (Time And Relative Dimensions In Space), které je uvnitř daleko větší než navenek a které má v Doktorově případu porouchaný venkovní maskovací obvod (chameleon circuit) i řadu dalších věcí, takže se téměř pokaždé „zmaterializuje“ na nějakém místě časoprostoru, na Zemi i na Marsu, ve formě modré anglické policejní telefonní budky ze začátku 60. let. Na svých cestách Doktor uskutečňuje různá poslání a úkoly, bojuje proti agresivním mimozemšťanům, katastrofám a příšerám. Často před nimi chrání i Zemi a spolu s ním cestuje v TARDIS po vesmíru i řada jeho lidských přátel.
Přitom je ovšem svojí vlastní rasou po velkou část svého života exkomunikován, protože svými intervencemi do chodu vesmíru a osudů jiných jednotlivců, civilizací a ras porušuje hlavní směrnici Pánů času - nepoužívat své technologické převahy a možnosti cestování v čase ke změnám osudu a historie vesmíru (nepoznáváme v tomto prvek Star Treku z 90. let - nezasahovat?). Pak je ovšem omilostněn, protože několikrát zachrání i samotnou civilizaci Pánů času.
Jak už jsem napsal, příběhy jsou natočeny velmi civilním způsobem, bez samoúčelných efektů, takže má i běžný člověk celkem oprávněný dojem,
že by podobné zvláštní věci a příběhy mohl prožívat i on sám, nikoli pouze nějaký uměle vyhoněný a dokonale obdařený a vybavený superhrdina. V tom také tkví podstata ve skutečnosti velmi magické atmosféry seriálu, kterou nelze nahradit sebedokonalejšími triky. Příběhy jsou přes zřejmou pohádkovost a mytičnost dost syrové, jde v nich často o krk a ne každá z postav všechno přežije. To platí i o samotném Doktorovi, který několikrát zemře, nicméně díky regenerační schopnosti všech Pánů času (mají třináct životů) se vždy znovuzrodí, možná restauruje z jakési „časoprostorové zálohy“, a to vždy do nové podoby dospělého jedince (což je dobré pro tvůrce seriálu, kteří tak mohou podle potřeby střídat herce).

homeless & dandy
Oficiální a hlavní linie Doktora Who (existuje ještě obrovská řada méně oficiálních děl, zcela neoficiálních fanouškovských videí a dalších televizních, rozhlasových a knižních derivátů, kde vystupuje Doktor či řada jeho společníků) obsahuje 159 televizních příběhů a jeden celovečerní film v koprodukci BBC a amerického Foxe (1996 - Doctor Who - The Movie, jiný název: The Enemy Within). Tyto příběhy se dále dělí na nepravidelný počet epizod (zpravidla 1 - 6 a v délce cca 25 minut - celkem přes 600 epizod). V seriálu a zmíněném filmu se celkem vystřídalo osm postav Doktorů a jejich hereckých představitelů (+ připočtěme paralelní dva filmy s Peterem Cushingem jako Dr. Who v 60. letech). První díl (Nepozemské dítě) byl odvysílán den po atentátu na prezidenta USA Kennedyho (23. 11. 1963), předcházel tedy o několik let vzniku Star Treku a svého vrcholu dosáhl seriál Dr. Who během druhé poloviny 70. let, tj. během dlouhé pauzy v produkci Star Treku, kdy ho sledovalo jen v Británii i přes 14 milionů diváků. Mezi Dr. Who a četnými americkými sci-fi seriály však existuje značný rozdíl. Dr. Who jakožto britské, tj. evropské dílo nebuduje na jednoduchém základu síly použitých zvláštních efektů, síly a dokonalosti hlavních hrdinů, tezovitosti zápletky a ilustrativnosti prostředků, nýbrž na expresivitě detailů, atmosféře, starých tradicích herectví, skrytých možnostech příběhu apod. Hlavní hrdina není prvoplánovým a dokonalým idolem davů, ale spíše nenápadným nebo naopak bohémským excentrikem, který problémy neřeší silou, ale důvtipem, kombinací a vyjednáváním (leckdy sice s omyly a neúspěšně, většinou však humánně). Podle okolností a hereckých představitelů tak vidíme Doktora někdy jako tuláka s ošuntělou „elegancí“ nebo pro změnu jako dandyho, třeba v kriketovém oblečku. Takže pokud první Doktor vystupuje jakožto v podstatě dobrácký, i když často nabručený a roztržitý starý profesor, druhý je rtuťovitým, poněkud bezdomoveckým, ale hbitým klaunem (je opravdu exkomunikován z rodné planety Pánů času - Gallifrey čili bez domova), třetí je ledově chladným kombinátorem a konstruktérem technických pomůcek a pastí - jakýmsi
sci-fi Jamesem Bondem, včetně obměňujícího se ženského doprovodu. Čtvrtý, asi nejzajímavější, zahraný Tomem Bakerem, je mnohoznačnou nonkonformní existenciální postavou s prvky jak duševního aristokratismu a dandismu, tak dětské nevinnosti, neomylné racionality i poťouchlosti žertéře. Vystupuje zásadně neozbrojen, pokud za zbraň nepovažujeme jeho neodlučnou, ultradlouhou a pestrou šálu, která mu sice většinou překáží, ale jíž dokázal zlikvidovat nejednoho alienoformního hnusáka. Pátý je jakoby typickým členem anglického kriketového klubu s prvky privátní mystiky
až psychosomatické lability, šestý je nevypočitatelným bláznivým géniem a sedmý je dle pohledu zvláštní postavičkou ve stylu pana Tau (s deštníkem), ale s povahou analytika, skeptika a úlisného bombového atentátníka (pomněme, že jde vždy o převtělení jedné a téže osoby!). Osmý, z amerického filmu z roku 1996, už vlastní individuality moc nepobral, je spíš jen dědicem prvků předchozích typů a hlavně mladým Adonisem pro dámy. Doctor Who byl na začátku zamýšlen jakožto silně vzdělávací (!) seriál pro děti, proto „modrá telefonní budka“ ze začátku cestovala v časoprostoru hlavně za účelem poznání fyziky, přírody, vesmíru a historie (Marco Polo, Aztékové), nicméně už v druhém příběhu z prosince 1963, který znamenal zásadní obrat a zisk na popularitě seriálu (Dalekové), do hry prostřednictvím netradičních zabijáckých kyborgizovaných monster - Daleků vstupuje klasická akční sci-fi a ještě později, v 70. letech, kdy už seriál místo dětí sleduje hlavně mládež a dospělí, musí seriál čelit silným obviněním z násilných a brutálně hororových prvků.

mimozemšťané a příšery, dalekové
Klíčovou a archetypální součástí seriálu jsou tedy i různé vesmírné příšery, kreatury a hnusní nebo démoničtí mimozemšťané. Na první pohled sice někdy poněkud infantilní, s jednoznačným designem, nicméně je to kupodivu v celkovém kontextu jen pouhé zdání. Na rozdíl od dosti konvenčně „mimozemské“, ale v podstatě dost antropomorfní stafáže (kosmeticky působících všelijak deformovaných hlav) ze Star Treku působí příšery a „alieni“ z Doctora Who velmi výtvarně invenčně, rozmanitě, metafyzicky a často vypadají, jako kdyby utekli z obrazů Hieronyma Bosche. Už zde byla zmínka o Dalecích. Dalekové (Daleks) jsou technologicko-vývojovým produktem snahy o přežití za každou cenu a vznikli původně z čistě biologického druhu. Na fiktivní planetě Skaro zuřila mnohasetletá válka mezi dvěma rasami humanoidů vedoucí dlouhodobým použitím zbraní k jejich zhoubný mutacím. Nakonec šílený, ale geniální konstruktér jedné z ras mutace uměle urychlil a vytvořil symbiotického úspěšného zabijáka - hnusný zelený mozek s chapadly, uzavřený v pohyblivé obrněné plechovce ve tvaru pračky s designem z 50. let, opatřené otočným periskopem, kanonem a dezintegrátorem. Tyto již od pohledu milé plechovky o výšce člověka se projevovaly při útoku hlavně kouzelně monotematickým skandováním pokřiku: „Exterminate! Exterminate!“ nebo „Seek, locate and destroy!“ (Vyhladit! Vyhladit! Najít, zaměřit a zničit! Velmi zajímavý je např. příběh Genesis of the Daleks, natočený v propracovaném orwellovském duchu.) a pro děti 60. let prý byli svým významem doslova jakýmisi současnými Pokémony. Dodnes existují po celém světě fankluby, které stavějí jejich modely, které svoji funkčností odpovídají i modelům, používaným při filmování Doctora Who. Počet různých druhů mimozemšťanů a příšer jde však v seriálu do desítek a některé se průběžně střetávaly skoro se všemi Doktory. Dalším zajímavým typem jsou The Cybermen (Kyberlidi, nechci říct doslova Kybermani, i když…), což je plně kybernetizovaná rasa, která tak dlouho nahrazovala své organické části strojovými, až z nich nakonec byly stroje stoprocentní. Že jde vlastně o raný předobraz Borgů (Star Trek), snad není třeba dodávat. Doktor, Páni času a Pozemšťané se ale setkávají s mnoha dalšími hrozbami a nepřáteli, namátkou se Silurians - Siluřany, předchozími dávnými vládci Země, Ledovými válečníky, renegátskými a zápornými Pány času (Černý strážce času, Omega - megalomanský, i když důležitý konstruktér světů a energetik sluncí, Master-Mistr a zlá Rani - vesměs zločinci; imochodem, víme už, že i Doktor je svého druhu renegát a vyvrženec, po jistou dobu mající přikázán nucený pobyt na Zemi) či prostě zběsilými či nesvéprávnými vynálezci nebo diktátory (např. příběh The Robot).
V řadě případů jde o zničení celých civilizací a světů, včetně Země. Vesmírné Zlo je v seriálu často svým vzhledem a skutky bizarní, komické a teatrální. To ovšem neznamená, že není působivé, že je neškodné či slabé, ba právě naopak, zdá se, že zde fungují prastaré principy pimprlového divadla či divadla masek. V 60. a 70. létech ještě nebyly zvláštní efekty ve sci-fi (a v TV seriálech zvlášť) na té úrovni, na jakou jsme zvyklí dnes. Kupodivu to však vzniku a rozvíjení sci-fi legend tohoto typu vůbec nebránilo, ba právě naopak. „Nedostatek fotografického realismu, nedokonalost efektů“ či nízký rozpočet byly zdařile nahrazovány (musely být) hereckým nasazením, expresivitou, atmosférou, výtvarným řešením nebo sílou koncepce.

sherlock holmes raketového věku
Seriál Doctor Who zachycuje události v dějinách Země a fantazijního vesmíru v časovém rozpětí mnoha desítek tisíc let. Někdy jde přímo o alternativní časové linie, takže např. ohledně historie Daleků existují nejméně dvě různé verze, které obě platí. Jsou také podnikány výpravy
do minulosti s účelem změnit události následující. Z literárního hlediska jde v podstatě o tzv. pikareskní román, kdy hlavní postavy postupně procházejí rozmanitými zeměmi a příhodami (např. v minulosti jsou takovým příkladem Gulliverovy cesty od Swifta nebo Candide od Voltaira). Cestování v čase se zde odehrává libovolně dopředu i dozadu (tedy bez ohledu na fyzikální možnost, jak ji zná současná kvantově-relativistická teorie, ale o to v pohádkách samozřejmě nejde). Hlavně čtvrtý Doktor navštěvuje občas svoji rodnou planetu - Gallifrey, a zde nacházíme hodně bizarní strukturu společnosti Pánů času, která vypadá dost feudálně a teokraticky přes jejich ovládání vyspělé technologie. Během svého exilu na Zemi Doktor spolupracuje s britskou součástí speciální organizace Spojených národů UNIT (United Nations Intelligence Taskforce), která byla založena za účelem potírání agresivních mimozemských nájezdníků (sice trochu námět pro takové Muže v černém (MIB), ale zde se má Doktor k UNIT spíše jako Sherlock Holmes ke sklerotickému Scotland Yardu. Doktor má kolem sebe postupně desítky společníků - doktorů Watsonů, jak lidí, tak i jiných humanoidů, kteří s ním cestují v TARDIS nebo obecně plní různá poslání. Jádro fantastiky Doctora Who tkví pevně v klasické tvrdě technologické
sci-fi. Přestože od 80. let pronikaly do seriálu některé prvky fantasy nebo i paranormálna, je nutno říci, že na rozdíl od trapně tajemných ufologicko-duchařských seriálů 90. let (Akta-X, Faktor PSI) odváděly kladné postavy včetně Doktora vždy poctivou materiální práci, spojenou s „odklízením“ vražedných a slizovitých mimozemských hnusáků. Tedy žádné „I want to believe“ snivého a iracionálního agenta Muldera, ale spíš „vyhodit do vzduchu ty hnusné slizké bastardy, co mi lezou po desítkách až do bytu, takže o jejich existenci skutečně nemohu pochybovat“.

vlivy, zdroje a souvislosti
Samozřejmě že atmosféra jednotlivých sekvencí seriálu byla vždy do jisté míry (možná trochu poplatným) produktem a také zajímavým estetickým dokumentem své doby a přizpůsobovala se jí. Nicméně na druhé straně v něm můžeme vysledovat řadu nesmírně originálních prvků, které o hodně předběhly svou dobu.
Mnohé motivy ze seriálu Doctor Who byly později použity (či vykradeny) jinde. Poté co jsem zhlédl např. díl The Deadly Assassin (Nebezpečný vrah - 1976) se čtvrtým Doktorem, už si nemohu myslet, že Matrix byl „vynalezen“ spisovatelem Williamem Gibsonem či jinými kyberpunkery. Matrix ve formě psycho- či neuroelektronické síťové formy virtuální reality, na kterou se lze přímo připojit svým mozkem, je poprvé použit právě zde, a dokonce se i přímo jmenuje Matrix (druhý název zní Amplified Panatropic Computations Network a toto zařízení Pánů času shromažďuje všechny jejich poznatky, zážitky a vlastnosti. Po jejich smrti jsou obsahy jejich mozků kompletně přenášeny skenem právě do Matrixu). Doktor v Matrixu bojuje na život a na smrt s úhlavním nepřítelem (živá loutka, manipulovaná Masterem), podobně jako o 23 let později Neo. Matrix vystupuje i v řadě dalších dílů Doctora Who. Další díl - Archa v kosmu (1975) - obsahuje zajímavé sekvence, kdy členy kosmické orbitální základny požírá a ohrožuje inteligentní vosí parazit, a nelze se ubránit dojmu, že vidíme analogie scén z prvního dílu Vetřelce. Scénáře k seriálu psalo hodně autorů, nejznámější je asi Douglas Adams (díly The Pirate Planet, City of Death) , jinak autor slavné knižní série Stopařův průvodce po Galaxii.
Speciální lahůdkou je hudební složka seriálu. Díly mají individualizovanou a netradiční scénickou hudbu, nejzajímavější je ale asi elektronicky pojatá titulní skladba Doctora Who od Rona Grainera, v roce 1963 natočená původně v podání The BBC Radiophonic Workshop. Je to zřejmě nejproslulejší filmová a televizní titulní skladba všech dob a možná ji někde slyšel a podvědomě si ji zapamatoval i ten, kdo seriál Dr. Who v životě neviděl. Je zajímavé, že tuto skladbu nedávno do svého repertoáru bez problémů zařadili i průkopníci taneční hudby 90. let, Orbital, a že není vůbec znát, že je to věc již 40 let stará. V 50. a 60. letech byla elektronická hudba výlučnou doménou experimentálních hudebníků - jak z prostředí vážné hudby, tak i ze studií televize či rozhlasu. Ve studiích sice ještě nemohly být syntezátory, ale byly zde k dispozici různě propojené elektrické obvody a oscilátory. To byl i případ „radiofonické dílny“ BBC. Kromě Orbitalu se
na Doctoru Who „přiživila“ mj. ještě taneční (disko) kapela KLF, původně zvaná též Timelords, a to skladbou Doctorin’ the Tardis.

erotika v dr. who
Erotika je v seriálu obsažena jen implicitně - sice prostřednictvím mnoha desítek Doktorových společnic, ale žádná erotická aktivita se v něm viditelně neprovozuje (snad kromě polibku osmého Doktora v celovečerním filmu s pozemskou lékařkou, což je ale všeobecně považováno za prohřešek proti duchu Dr. Who, Doktor je přece mimozemšťan, a tudíž tímto způsobem s ženou poněkud „nekompatibilní“). I obecně se považuje klasická sci-fi s otevřenou erotikou za žánrově neslučitelnou, neboť erotika spíše odvádí pozornost od podstaty sci-fi příběhů. Jinak se ale mají věci ve specializované fanouškovské komunitě, kde je společnicím Dr. Who a jejich erotice věnována stejná, ne-li větší pozornost jako mimozemským příšerám. Existují řady www stránek, kde se rozebírají podrobně vlastnosti a přednosti jednotlivých společnic, dokonce stránky s katalogy detailních záběrů na jednotlivé části jejich těla, rozebírané po jednotlivých epizodách, sbírky erotických fotografií jednotlivých hereček, a dokonce kolekce fanouškovské literární erotické fikce a smontovaných erotických „fejků“ s řadou hereček. Nechybí ovšem také různé bizarní gay interpretace některých scén. Korunu tomu ovšem nasadila herečka Katy Manning, představitelka Jo Grant, společnice třetího Doktora, která se sama iniciativně nechala vyfotit nahá, jak se milostně lísá k vražedné plechovce - Dalekovi. Tyto fotky vyšly v roce 1971 v australském časopise Girl Illustrated a ve štábu, který točil Doktora Who, prý tehdy vyvolaly značné zděšení…

podivný americký filmový doktor
Jak už bylo řečeno, seriál Doctor Who je výrazem, odrazem či spolutvůrcem estetiky, filmového, literárního, výtvarného či hudebního designu 60. - 80. let a jako takový prodělával složitý a paralelní vývoj. Na konci 80. let se však dostal v BBC do finanční pasti - jeho sledovanost klesala a náklady
na výrobu speciálních efektů a rostoucí výpravu v duchu doby naopak stoupaly. Na konci roku 1989 byl proto vedením BBC zastaven a ve své TV podobě nebyl doposud obnoven. Nutno říci, že BBC se k seriálu zachovala macešsky už na začátku 70. let, kdy úmyslně zničila cca 100 epizod s prvním a druhým Doktorem, tedy asi šestinu materiálu. Některé jsou ztraceny nenávratně, jiné se podařilo najít jinde ve světě či částečně zrekonstruovat. BBC ovšem v současné době na seriálu i jeho legendě tvrdě „rýžuje“, prodává ve velkém videokazety, DVD, knižní/románové podoby klasických příhod a audioseance a comicsy nových příhod Doctora Who. Kromě vzpomínkových benefic byla natočena ještě jedna krátká parodie s Rowanem Atkinsonem = Mr. Beanem (+ Jonathanem Prycem, Hughem Grantem atd. - 1999). Nicméně BBC si netroufla v regulérním seriálu či filmech pokračovat - s jedinou výjimkou. V roce 1996 byla natočena filmová adaptace s osmým Doktorem pod názvem The Enemy Within nebo Doctor Who - The Movie. Na koprodukci se s BBC majoritně podílela i americká společnost Fox a na celkové podobě se to podepsalo velmi negativně. Především, hollywoodský styl a americké šablony s britským vzorem dohromady nejdou. Například komornímu a úspornému duchu díla odporuje už úvodní sekvence „bujaré“ přestřelky dvou teenagerských asijských gangů v San Franciscu. Doktorův protivník - Mistr (Master) - a boj s ním jsou zde zpracovány v duchu nafouknutých fantasy-mysticko-satanistických klišé. Klasický Who nic takového nepotřeboval. Scénická hudba je prvoplánově ilustrativní, prohlubuje přehnaně i triviálně srozumitelné momenty. Interiéry (např. Tardis) jsou zbytečně dekorativní a neopodstatněně bohaté, nemá to zde žádný smysl, žádnou funkci. Doktorka Hollowayová, jeho hlavní společnice v tomto „sequelu“ se do Doktora zamiluje (ten kupodivu řekne, že je poloviční člověk, ale to v rámci Doktora Who nijak nefunguje, důležitost Doktora není dána tím, že by musel být člověkem), ale pak ho na konci filmu klidně nechá odletět v TARDIS samotného - v seriálu ho však společníci doprovázeli (do dalších dílů). Přestože má film i řadu dobrých momentů a motivů, výsledek je zřetelně chabý. Výsledný dojem je spíše dán jen pasivním odleskem a použitím prvků z minulých sérií a nic opravdu originálního a zároveň organického se zde neobjevuje. Komerčně-postmoderní a bohatě výpravný design 90. let tedy Doctoru Who vůbec nesedí a dá se říci, že ho i zabíjí. Postmoderní apologeti a filosofové sice říkají, že jejich posláním a filosofií je vyprávět velké množství rozmanitých příběhů, avšak příběh Doctora Who je zřejmě postmoderně neuchopitelný (a často můžeme zjistit, že místo příběhů nám postmoderní 90. léta často předkládají spíše pouhé halucinace, ne opravdové příběhy).
Doctor Who teď přežívá a trvá jakožto silný kolektivní mem na webu (čili v jakémsi Matrixu), na počítačích a videozáznamech, v comicsech, knihách, rozhlasových seancích atd. Jestli se někdy znovuzrodí do své dřívější slávy, je otázka.

seznam představitelů doktora:
1. Doktor - hrál William Hartnell (1963 - 1966)
2. Doktor - hrál Patrick Troughton (1966 - 1969)
3. Doktor - hrál Jon Pertwee (1971 - 1974)
4. Doktor - hrál Tom Baker (1975 - 1982)
5. Doktor - hrál Peter Davison (1982 - 1984)
6. Doktor - hrál Colin Baker (1984 - 1986)
7. Doktor - hrál Sylvester McCoy (1 987 - 1989)
8. Doktor - hrál Paul McGann (1996)