informační válka ve věku nebezpečných substancí

Píšu knihu o drogách. Je to složité a velmi kontroverzní téma. Zásluhou takzvané války proti drogám se stal z užívání těchto látek jeden z nejožehavějších společenských problémů, k němuž se navíc váže obzvlášť mnoho nezodpovězených otázek. Já se například o drogách pokouším psát už několik let, a pořád si nejsem jistá ani tím, jak je vlastně definovat. Proto bych chtěla nastínit několik nových pohledů na tyto substance, z nichž nejdůležitější mi připadá možnost pojímat je jako technologie - ze všeho nejspíš pak jako komunikační technologie.
Začnu tím, jak drogy vymezuje americký Úřad pro potraviny a léčiva (FDA, Food and Drug Administration). Podle něj jsou to všechny látky - legální i ilegální - které „ovlivňují struktury a funkce lidského organismu“. Tato definice mi připadá celkem jednoznačná a nikde jsem zatím lepší nenašla. Podíváme-li se blíž na ilegální drogy (a o těch tu především bude řeč), zjistíme, že ovlivňují myšlení a vnímání, a to zásahy do chemie mozku. Pokud sami sebe pokládáme mimojiné za stroje na zpracování informací, tyto látky zjevně mění způsob, jak s informacemi zacházíme, jak si je vybavujeme a ukládáme.
Současná globální protidrogová legislativa má původ v dobách opiových válek na konci 19. století, kdy se Britové snažili násilím přesvědčit Číňany, že užívání opia je pro jejich kulturu to pravé. Snahy kontrolovat obchod s opiem nakonec vedly k jeho postavení mimo zákon, ale tím to neskončilo. Další zákony postupně uvrhly do ilegality všechny opiáty, kokain, amfetaminy a celé široké spektrum halucinogenů. Všichni asi vědí, že zvlášť pilní jsou při tom Američané, kteří na seznam ilegálních substancí neustále přidávají nejen nové látky, ale i chemikálie, které jsou potřeba k jejich výrobě. Legislativa dnes proto zakazuje velké množství nejrůznějších substancí a naskýtá se celkem přirozená otázka, co mají vlastně společného. Proč jsme je vlastně oddělili od milionů ostatních látek na této planetě a věnujeme jim tak mimořádnou pozornost? Proč je tak démonizujeme? V této souvislosti se často zapomíná, že se proti těmto látkám už dávno nebrojí jen na linii práva přinejmenším od roku 1981, kdy se do toho pustil prezident Reagan, se z represe vyvinula regulérní válka, které už padlo za oběť mnoho tisíc civilistů i členů ozbrojených složek. Jsme tedy ve válečném stavu.
Situaci ještě víc komplikuje skutečnost,
že válka proti drogám nejen ovlivnila jejich distribuci a užívání, ale velice ztížila i jejich výzkum; jen nesnadno se proto shánějí věrohodné informace. V akademických kruzích je přitom jakákoliv seriózní debata prakticky nemožná - většina vědců se o těchto substancích bojí mluvit, aby si nezadali. Zároveň se celá věc dotýká mnoha vědeckých oborů a pro hlubší pochopení je třeba aspoň trochu se orientovat v chemii, v botanice a v medicíně, ale také v ekonomii, v právu nebo v umění. V jistém smyslu je ostatně problematika drog mimořádně široká i z hlediska měřítek: zahrnuje totiž nejen jejich biochemické působení na molekulární úrovni, ale také například i jejich vliv na světovou ekonomiku.
Drogy jsou zkrátka obtížné a kontroverzní téma pro vědecký výzkum i veřejnou diskuzi, což vede k četným nedorozuměním a k nepochopení, jak nás na různých úrovních ovlivňují. Celá problematika je proto stále zahalena rouškou tajemství.
nejstarší technologie?
Jak už jsem naznačila v úvodu, navrhuji, abychom o těchto látkách uvažovali jako o jistých technologiích, přesněji řečeno, o biotechnologiích. Od věci ale není ani uvedené srovnání s komunikačními technologiemi. Náš vnitřní komunikační systém používá k předávání informací přenašeče nervového signálu (neurotransmitery) a hormony. Jejich funkci mohou takzvané drogy buď zlepšit, zablokovat, nebo imitovat - a to je také princip jejich účinku. Tyto látky jsou sice tělu dodávány zvenčí, ale přirozeným poslům informací mezi buňkami se velmi podobají, a tak je organismus přijímá za své. Nikotin z tabáku se například určitému neurotransmiteru podobá natolik, že je mozek od sebe nedokáže rozeznat a nechá se zmást. Podobně se morfin váže na takzvané opiátové receptory, které jsou určeny pro endorfiny - přirozené látky tlumící bolest.
Drogy jsou tedy látky, které dokážou oklamat chemické filtry v mozku a vetřít se do organismu v přestrojení za nějakou přirozenou substanci. Mění naše vnitřní komunikační kanály, a tím přímo ovlivňují i vnímání a myšlení - a to nejen na individuální úrovni, ale také na úrovni celých kultur a společenství.
Ačkoli jsou substance ovlivňující psychiku jedním z častých témat kyberkultury - a kyberpunkové science-fiction zvlášť - kupodivu se o nich v těchto kruzích jen zřídka diskutuje právě v kontextu informačních nebo kybernetických technologií. Pokud je ale opravdu lze za technologie považovat, dostává trochu jiný význam i represe jejich užívání. Komunikační technika totiž obecně jisté regulaci podléhá a drogy můžeme brát jako komunikační prostředky, které jsou předmětem zvlášť přísných omezení - navíc patrně jediných, které jsou uplatňovány globálně
na základě mezinárodního práva.
Tím ale podobnost nekončí. Strach z drog má například jisté společné prvky s technofobií, kterou vyvolává technický pokrok. Jeho odpůrci své tělo rádi udržují v jakési autentické, přírodní čistotě, která se neslučuje s používáním jakýchkoli umělých náhražek či pomůcek - a zakázané substance takovou pomůcku, „berličku“ či „vnitřní protézu“ zjevně představují.
Je třeba dodat, že v případě drog jde o mimořádně vyspělé technologie. V poslední době sledujeme v oblasti informatiky nejen přesun zájmu od hardwaru k softwaru, ale stále víc také k takzvanému wetwaru, tedy k technologiím na biologickém základě. Právě drogy přitom můžeme vidět jako typické wetwarové technologie, které na molekulární úrovni ovládají funkce našeho mozku. Používáme je navíc už tisíce let, a dá se tedy říct, že jsme v této oblasti předběhli technický vývoj o celá staletí.
Ovlivňováním mozkové činnosti drogy zároveň vyvolávají účinky, které jako by nás technickému pokroku přizpůsobovaly. Tyto látky jsou například schopny zpomalit nebo zrychlit naše vnímání a také měnit pohled, kterým svět pozorujeme - předměty se díky tomu zdají menší nebo větší než ve skutečnosti. Technické úspěchy přitom vždy úzce závisely na vývoji zařízení, pomocí nichž se daly pozorovat zvlášť malé a velmi velké objekty - tedy mikroskopů a dalekohledů. V jistém smyslu drogy představují biologickou obdobu těchto přístrojů.
Jen stručně se zmíním i o tom, že užívání jednotlivých drog souvisí s civilizačním a kulturním vývojem i v jiných souvislostech. Během 19. století bylo například v oblibě opium - látka, která v éře industrializace představovala nejen lék proti bolesti, ale i uklidňující prostředek, díky němuž se dalo zapomenout na každodenní starosti. Kokain naopak přišel do módy až s nástupem elektřiny a telefonu na konci století a jako by svými účinky kopíroval překotné tempo doby.
Ke konci 20. století pak nastoupila extáze (MDMA) právě v době, kdy se začala rozvíjet moderní taneční scéna. I v tom lze zřejmě vidět projev jakési symbiózy mezi užíváním drog a civilizačním pokrokem.
Není bez zajímavosti se zmínit o tom, jak drogy v širším pojetí souvisejí s pojmem kyborg. Tento termín poprvé použili biologové Clynes a Kline v roce 1960 ve známé stati Drugs, Space, and Cybernetics. Neprobírali přitom ani tak možnosti vylepšovat lidské tělo protézami či umělými náhradami orgánů, ale zajímali se především o biochemickou stránku věci. Jejich kyborg, inspirovaný potřebami kosmického programu, byl vybaven osmotickým čerpadlem, které do těla plynule dávkovalo potřebné látky a léky, a usnadňovalo tak pobyt v kosmickém prostoru. Oblíbený pojem kyborg tedy nevznikl v rámci informatiky nebo kybernetiky, jak se často myslí, ale spíš v rámci vývoje farmacie.

drogy jako zbraně
Od kosmického programu je jen krůček k potřebám armády. Drogy samozřejmě nemohly uniknout pozornosti vojenských kruhů. Všeobecně je známo, že američtí piloti dostávali za druhé světové války před bojovými akcemi povzbuzující injekce amfetaminu a před přistáním naopak užívali uklidňující barbituráty. Vzlétali a přistávali tedy v úzké součinnosti s tím, jak drogy právě vybuzovaly nebo tlumily činnost jejich mozku. Tyto substance ale užívala i druhá válčící strana; Hitler si prý osmkrát denně aplikoval injekce methamfetaminu a během výslechů experimentálně zkoušel i meskalin. Neméně známé jsou události z 50. a 60. let, kdy CIA zkoumala halucinogeny jako potenciální zbraně, a také to, že při zátěžových testech používala bavorská armáda kokain.
Drogy se ale ve vojenství využívaly už tisíce let předtím. Během dobývání Jižní a Střední Ameriky například Španělé považovali halucinogenní kaktus peyotl za jakousi psychickou zbraň, díky níž se domorodci mohou na dálku dorozumívat. Ze strany španělských kolonizátorů to byl nejspíš jen projev paranoii, ale i tak peyotl svou roli v těchto válkách sehrál.
V souvislosti s vojenským využitím je třeba připomenout, že i v lidském těle se drogy chovají jako zbraně, a to zbraně obranného charakteru. Legální drogy přece užíváme proto, abychom se ubránili proti chorobám, infekci, případně zvítězili v boji proti bolestem. Ilegální drogy zase mohou naši obranyschopnost zlepšit tím, že zostřují vnímání a zvyšují tělesnou výdrž.
Historie drog coby obranných prostředků přitom začala už velmi dávno, před mnoha miliony let. Jako chemické zbraně se totiž mnohé z nich objevily na scéně během dlouhé války o přežití mezi rostlinami a jejich přirozenými nepřáteli. Rostliny nemají mnoho možností jak se bránit, a zejména nemohou nikam utéct. Některé z nich se proto ozbrojily trny nebo ostny, jiné zvolily taktiku kamufláže (mimikry) a další šly cestou vývoje chemických zbraní.
Poslední zmíněná strategie byla podle všeho obzvlášť účinná a mezi chemické zbraně dnešních rostlin patří široké spektrum látek - například taniny, flavonoidy, terpenoidy, saponiny nebo alkaloidy. To všechno jsou přitom substance, které mají v rostlinném organismu jen zřídka nějakou další funkci a slouží jen k obraně.
Defenzivní taktika rostlin je někdy až překvapivě rafinovaná. Některé z nich například obsahují fotosenzibilizátory, látky zvyšující citlivost na světlo. Hmyz, který si na takové rostlině pochutná, dělá chybu - jakmile tělo vystaví přímému slunci, doslova shoří zaživa. Jiné rostlinné látky zase dokážou v organismu útočníka vyvolat smrtelné chromozomální změny.
Hmyzí nepřátelé se naopak snažili chemickou obranu rostlin nějak obelstít. Zástupci jistého hmyzího druhu například milují rajčata, ale jejich listy jsou pro ně jedovaté. Nejprve proto v listu vykoušou díru, která jeho část oddělí od zdroje výživy i toxinu, a po nějaké době ji mohou bez obav sníst.
Některé rostlinné chemické zbraně účinkují jen proti vybraným útočníkům, jiné proti všem a další mají různé účinky pro různé živočišné druhy. Mnohdy je to jen otázka dávky - cokoliv v příliš velkém množství škodí, ale v malém neublíží. Jistí predátoři díky tomu dokážou toxické alkaloidy z rostlin využít ke své vlastní obraně. Mezi takové predátory ostatně patříme také: morfin, který je součástí defenzivní strategie máku, používáme k obraně proti bolestem.
Dobrým příkladem selektivního účinku rostlinných chemických zbraní jsou terpenoidy obsažené v šantě kočičí. Tyto látky odpuzují hmyz, ale zároveň neodolatelně přitahují kočky, protože jsou chemicky totožné s feromony, které vylučují mrouskající kocouři. Šantu přitom milují kočičí samice i samci - obě pohlaví po ní doslova šílí. Bizarní shodou okolností se tedy tato rostlina naučila vyrábět substance, které na jistý živočišný druh velmi silně působí - stejně jako jiné látky (drogy) čirou náhodou silně působí na nás.
Šanta obsahuje substance, které jako by byly stvořeny přímo pro kočičí potěchu - proto se jí také někdy říká kočičí kokain. Na člověka a další savce má přitom tato rostlina jen minimální účinky. Jiné rostlinné drogy však zdaleka tak selektivní nejsou. Pravý kokain například stimuluje nejen druh homo sapiens, ale také třeba lamy, které kokové keře s oblibou okusují. Ze stejného důvodů si kozy rády dopřávají kávové boby, obsahující povzbuzující kofein.
Všeobecně se předpokládá, že právě od zvířat jsme se drogy naučili užívat i my. Naši předkové si patrně všimli, že se zvířata po konzumaci určitých rostlin chovají divně, a chtěli věci přijít na kloub. Jejich pokusy pochopitelně nedopadly vždycky dobře a mnoho experimentátorů v rámci poznání rostlinných tajemství zemřelo. S rostoucím počtem pokusů ale rostly i zkušenosti a člověk se s chemickými zbraněmi rostlin postupně naučil zacházet. Dobře to ilustruje příklad muchomůrky červené, která je sice jedovatá, ale v přiměřených dávkách nebo po určité úpravě se dá užívat jako halucinogen.
Lze tedy shrnout, že náš požitek z šálku kávy nebo že žvýkání listí koky je vlastně náhodným důsledkem odvěké války mezi rostlinami a jejich nepřáteli.
z přírody do laboratoře
Po stovkách milionů let, kdy byla výroba drog výhradní záležitostí rostlin, se vše přesunulo
do chemických laboratoří. V roce 1804 byl z opia izolován morfin, později kodein a izolace dalších látek z různých rostlin následovaly. Koncem 19. století už chemici dovedli mnohé z těchto substancí připravit čistě synteticky, tedy bez použití rostlinné suroviny.
Dalším krokem byly pokusy měnit chemickou strukturu těchto látek tak, aby se jejich léčivé účinky posílily a nežádoucí efekty naopak potlačily. Z morfinu izolovaného z opia tak byl například na konci 19. století připraven heroin, který měl být méně návykový. Není snad ani třeba dodávat, že se tento předpoklad nepotvrdil.
Izolace drog z rostlinného materiálu i jejich další zpracování v té době měly k eleganci daleko - zacházelo se s velkými objemy surovin, procedury byly časově náročné a málo propracované. Dnes, o sto let později, umějí chemici vycházet z malých množství látek a práci mají daleko snazší především díky moderním analytickým metodám. Někdy v polovině 90. let se navíc začaly i v syntetické chemii uplatňovat počítače, které jsou schopny rychle počítat molekulární struktury s potenciálně zajímavými vlastnostmi. Díky tomu dnes skutečně můžeme mluvit o designer drugs, tedy o drogách (nebo lécích) šitých na míru. Na monitoru počítače lze nové molekuly nejen atom po atomu sestavit, ale také ve virtuální realitě otestovat některé jejich vlastnosti. Teprve ty nejslibnější z nich potom chemici připraví v laboratoři a zkoušejí se
na zvířatech, případně pak i na lidech.
Zároveň s komputerizací chemie začaly počítače hrát významnou roli ještě v jednom vědeckém oboru, který s drogami úzce souvisí, a to ve výzkumu mozku. Když člověk vedle sebe vidí dva počítačové monitory - jeden s modelem nějaké molekuly a druhý s podrobnou mapou mozku - bezděky ho napadne: nedalo by se v budoucnu přímo
na počítači testovat, jaké budou účinky určité látky na mozek? Zároveň se ale vnucuje i představa, že jednou vlastně nebudou vůbec žádné drogy potřeba.
Do mozku se zkrátka zavede konektor a žádoucí změny se budou dosahovat elektronickou stimulací v rámci jakéhosi pokročilého typu biofeedbacku. Opět je
to téma, které se často objevuje v kyberpunkové science fiction, ale jen málokdy se o něm diskutuje v odborných kruzích, ačkoli mají podobné techniky v poslední době čím dál reálnější obrysy.
V každém případě se zdá, že vývoj informačních technologií dohání daleko starší technologie drogové a dochází k jakési konvergenci softwaru a wetwaru. Podle kyberpunkových vizí bude jednou možné navštěvovat kyberprostor (nebo chcete-li matrix) nejen pomocí drog, ale také prostřednictvím elektronického připojení; individuum se pak stane přímou součástí globální sítě a jedním z mnoha uzlů složitého systému chemických a informačních toků.
Příznačné je, že se vědecký zájem o drogy začal rozvíjet ve stejné době jako výpočetní technika a informatika, tedy zhruba před padesáti lety. Švýcarský chemik Albert Hofmann sice objevil účinky LSD už v roce 1943, ale ve větším se experimenty s touto látkou rozběhly až v 50. letech. Ve stejné době byly objeveny i první neurotransmitery. Jako většina drog, i LSD se jednomu z neurotransmiterů chemicky podobá, a zdá se zřejmé, že v mozku obsazuje stejné receptory; právě na tom je založen jeho účinek.
Mozek sám je ale pro nás stále jedno velké tajemství - a to přesto, že Spojené národy vyhlásily poslední desetiletí 20. století za Dekádu mozku. Zatímco všichni snad aspoň tušíme, jak s informacemi zachází počítač, odkud je bere a kam je ukládá, svůj biologický procesor na zpracování informací nechápeme skoro vůbec. Musíme se vlastně spokojit jen s tím, že obdivujeme jeho neuvěřitelnou složitost, kterou neustále potvrzují i nové vědecké poznatky.
Jistý pokrok v pochopení mozku přináší v poslední době právě výpočetní technika. S rozvojem výzkumu neuronových sítí a paralelního, distributivního zpracování dat se zdá čím dál pravděpodobnější, že na principu nějakých distributivních, hiearchických sítí pracuje i náš wetwarový procesor. „Mozek je populace“, říká známý citát Deleuzeho a Guattariho. Stále víc si to myslí i neurologové, kteří vidí mozek jako populace ohromného množství molekulárních elementů.
válka proti drogám?
Pokud nám drogy poskytují informace o tom, jak uvnitř fungujeme, není válka proti těmto substancím v jistém smyslu pokus o omezování výzkumu našeho mozku? Je přece možné, jak mnozí tvrdí, že právě užívání dnes zakázaných psychoaktivních látek vedlo kdysi dávno ke vzniku lidské inteligence. Zní to třeba divně,
ale intuice napovídá, že na tom může být něco pravdy. Neznamená tedy ve světle takových hypotéz válka proti drogám dokonce snahu o kontrolu rozumu, pokus zasahovat do toho, co děláme se svým mozkem, jak si ho konfigurujeme, jak s ním myslíme a jak vnímáme svět?
Jestliže se na drogy díváme jako na určité technologie pro vnitřní použití, můžeme především konstatovat, že vlastně nikdy nešlo o válku proti drogám, ale o to, aby se (stejně jako jiné technologie) dostaly pod kontrolu. Propaganda sice mluví o boji proti drogám,
ale stačí si vzpomenout, jak dychtivě zavádějí nové drogy (léky) farmaceutické společnosti. Nevadí zkrátka drogy jako takové, ale jen některé z nich, určené pro jisté účely. Z tohoto pohledu jde spíš o kontrolu než o prohibici.
Zdá se mi, že analýza represe drog není zajímavá jen pro tuto problematiku samotnou, ale obecně pro pochopení, jaké základní mechanismy neustále bující kontrolní aparát využívá. V této souvislosti mi připadá, že drogový svět tvoří jakýsi mikrokosmos uvnitř globálního kapitalismu. William Burroughs v Nahém obědě napsal: „Drogy jsou dokonalé zboží. Je to jediné zboží, které nepotřebuje žádnou reklamu.“ Měl pravdu, protože válka proti drogám podobnou reklamu znemožňuje, a zakázané substance se přesto prodávají dobře. Jak Burroughs rovněž podotkl, jde o zboží, které člověk nemusí nikomu nabízet. Lidé přicházejí sami a žadoní, aby si ho mohli koupit.
Drogy jsou komoditou, která se prodává
na tom nejsvobodnějším, totiž černém trhu, a zároveň jsou předmětem té nejpřísnější kontroly. Konkurovat jim v tom mohou jenom zbraně. Jak už jsem ale upozornila, drogy jsou svého druhu také zbraně, takže jde o podobný problém. Tyto substance jsou přitom jedinými látkami, které podléhají striktním zákazům v každém stadiu výrobního řetězce - v případě kokainu například od sklizně koky až po prodej psaníčka konečnému zákazníkovi - a to všude na světě.
Mimochodem, drogy jsou nejen předmětem mezinárodního práva, ale dokonce tvoří v určitém ohledu jádro této legislativy. Když se ve 20. letech zakládala Společnost národů (pozdější Spojené národy), problém drog se uváděl jako jeden z argumentů, proč je taková organizace potřeba. Zakázané substance tedy vlastně vznik mezinárodního práva umožnily a dodnes slouží jako důvod, proč ho dál rozvíjet.
Ukázalo se ale, že šíření drog lze kontrolovat stejně špatně jako šíření informací. Jsou internacionální a nerespektují žádné hranice; bariéry mezi státy přitom překračují stejným způsobem, jakým překračují fyziologické bariéry v mozku - totiž v přestrojení za jiné věci. Zároveň mohou mít na mozek stejně rozvratné účinky jako na celé národy a kultury. Nabízí se nám tedy jakýsi téměř fraktálový obrázek: účinek drog v molekulárním a v mikroskopickém měřítku má analogie v měřítcích větších, na různých stupních jejich distribuce. I celosvětovou ekonomiku ovlivňují tyto látky podobně jako náš mozek. Za příklad může sloužit právě válka proti drogám, která požaduje striktní mezinárodní kontrolu těchto látek, ale tím jen podporuje černý trh.
Národní státy, vojenské a farmaceutické korporace se snaží nad výrobou, distribucí i užíváním těchto látek udržet monopol podobně, jako tytéž státy nebo mediální korporace monopolizují trh v jiných oblastech. V případě zakázaných substancí jde jen o extrémnější polohu téže věci. Žádná z těchto stran se přitom nechce ve skutečnosti drog zbavit, chce je jen kontrolovat. Jako jeden z příkladů může sloužit psychiatrie, která si udržuje monopol při předepisování většiny psychofarmak. Má tedy kontrolu nad jistými informacemi a technologiemi. Ilegální drogový trh se naopak snaží své technologie osvobodit stejně, jako se to děje v oblasti informací. Existují tedy chemičtí hackeři, kteří svým dílem podkopávají legální ekonomiku, a samozřejmě také uživatelé, kteří pomocí těchto zakázaných látek efektivně zkoumají svůj mozek a nikoho se neptají na oficiální svolení. To vše má podle mě dalekosáhlé důsledky.
Západ v čele se Spojenými státy a anglicky mluvícími zeměmi válku proti drogám vždycky vehementně propagoval. Historie ale jasně říká, že právě Spojené státy a Velká Británie v minulosti z obchodu s drogami významně profitovaly. Americká válka za nezávislost byla z velké části financována z prodeje tabáku a konopí, industrializace ve Velké Británii zase z prodeje opia. V 19. století bylo dokonce období, kdy z obchodu s opiem pocházela víc než polovina britských státních příjmů. S jistým cynismem lze tedy konstatovat, že jakmile západní státy na drogách dostatečně zbohatly, rozhodly se, že jiné země nemají nárok z tak výnosného zboží těžit. Drogy se dnes produkují zejména v těch nejzaostalejších oblastech a státech. Kdyby se legalizovaly, právě tyto chudé země by byly ekonomicky daleko úspěšnější. Válka proti drogám má tedy nejspíš hodně co do činění s protekcionismem, který chrání bohaté západní země před zbytkem světa.
Pokud je to tak, znamená to, že současné snahy o legalizaci zakázaných substancí jsou stejně naivní jako snahy jejich legalizaci zcela znemožnit. Je tu sice příklad Holandska, které do jisté míry dekriminalizovalo užívání konopí, ale důslednější legalizace by byla daleko složitější. Především by se musela odehrát v globálním měřítku. Drogy jsou předmětem kontroly na mezinárodní úrovni a jen na této úrovni může být tato kontrola zase zrušena. Není to prostě proces, který by se mohl odehrát postupně v různých zemích, a nutno dodat, že by to z celosvětového hlediska nebylo ani příliš schůdné, ani příliš žádoucí. Pokud někdy ke globální legalizaci drog dojde, bude to mít nejen významné kulturní důsledky, ale také to patrně ovlivní celkovou geopolitickou rovnováhu. Zakázané substance jsou totiž svého druhu důležité technologie a zbraně mezinárodního významu - a tak bychom o nich taky měli uvažovat.

přeložil jan kamínek