uniknout masu

rozhovor s „kyberfeministkou“ Sadie Plant

Když se řekne kyberfeminismus, mnozí si za rovnítko dají jméno Sadie Plant. Tato Angličanka, která navštívila před necelými dvěma lety Prahu na pozvání festivalu Datatransfer, se v širokých kyber-kruzích proslavila svou knihou Zeroes and Ones (Nuly a jedničky, 1997), v níž se soustředila na zkoumání role žen ve spojitosti s moderními technologiemi. Ačkoliv ona sama se za feministku nepovažuje a oblast kyber během posledních let téměř opustila, znamenala její kniha výrazný přínos k našemu chápání historie techniky. Plant ukázala, že ženy a technologie nejsou dva odlišné světy, že spolu naopak mají často víc společného než muži a technologie. Ženy však byly z historie vědy a techniky během staletí automaticky vytěsňovány.
Její další kniha Writing on Drugs (Texty o drogách, 1999) se věnuje vnímání drog v současné společnosti. Jelikož k oběma zmíněným tématům má náš časopis blízko, požádali jsme Sadie o rozhovor. První dvě otázky položila Denisa Kera a vyšly v rozhovoru otištěném v časopisu Blok. Sadie Plant nás však nejvíce zaujala svým vyprávěním o cestách po Africe, kde se zabývala využíváním mobilních telefonů. Popisovala, jak v některých afrických zemích slouží mobily jako základní dorozumívací prostředek mezi jednotlivými vesnicemi. Zajímavě líčila i překvapivé výhody plynoucí z nošení předepsaného muslimského oděvu pro ženy, kdy jsou z osoby pod oděvem vidět sotva oči. Pohyb v takové burce prý přináší nečekanou úlevu z anonymity, asi něco jako pohyb na internetových diskusních serverech.

Byla jste jedna v prvních, kdo slovo kyberfeminismus použil.
Jak k tomu vůbec došlo? Jaký je rozdíl mezi tradičním feminismem a kyberfeminismem?
Já to slovo vlastně vůbec nemám ráda. Dostala jsem se k němu přes uměleckou skupinu VNS matrix. Je to australská skupina umělkyň. Když jsem poprvé viděla jejich dílo, zdálo se mi velice blízké tomu, co dělám a o čem píšu, takže jsme se spojily a ten pojem kyberfemenismus se nějak kolem nás vytvořil... Vždycky jsem odmítala jakékoli -ismy. Je to skutečná potupa, že se moje dílo zredukovalo na kyberfeminismus, i když za to mohou hlavně média. Lidi vždy hledají jasné a jednoduché slovo, jak něco popsat, a slovo kyberfeminismus se k tomu zrovna hodilo.
Co se týče mého chápání feminismu, tak jsem se hlavně snažila upozornit na to, že dřívější teorie feminismu, ať už to byl socialistický feminismus nebo radikálnější formy feminismu, vždy chápaly technologie jako něco negativního až nepřátelského vůči ženám. Ženy byly, podle nich, vždy oběťmi technologických změn. Navíc je silná tendence ztotožňovat ženu s přírodou a muže s technologiemi. Právě na tento problém jsme se společně s VNS matrix snažily reagovat a změnit toto automatické chápání technologií jako ryze mužské záležitosti.

Velmi mě zaujaly některé souvislosti mezi ženami a stroji,
které uvádíte, jako je příklad první programátorky Ady Lovelace
z 19. století nebo epizoda Alana Turinga, který byl nucen kvůli svojí homosexualitě brát ženský hormon estrogen. Nejsem si úplně jistá, zda jsou to jenom zajímavé analogie, které oživují styl psaní, nebo tomu naprosto věříte, že je zde úzký vztah mezi ženstvím a technologií?
Znám celou řadu podobně zajímavých historek. Psát o podobné problematice je často metaforické a hodně operuje s analogiemi, ale já jsem se vždy snažila, aby to bylo jasné a přesné. Skutečně si ovšem myslím, že počítač jako stroj je zajímavý právě tím, jak simuluje práci jiných strojů. Je to naprosto jiný typ technologie, než byly dřívější stroje. Právě tento fakt - že nemá vlastní esenci, ale všechno u něj spočívá v procesech a aktivitách, a že ho můžete definovat jedině tím, co momentálně dělá, spíš než tím, co je sám o sobě - se mi zdál ústřední. Tento nedostatek identity a esence je přece tak blízký tomu, jak jsou ženy popisovýny patriarchálním řádem. Vždy se o nich tvrdilo, že jim chybí duše nebo jiná centralizovaná organizace. Tato zdánlivě chybějící ženská identita byla také velkým problémem pro feminismus - jak nabýt ženskou identitu, aniž byste se musela stát mužem?
Já si myslím, že právě nástup počítačové technologie nabízí řešení této otázky a nový pohled na celou problematiku. Nastupuje totiž systém, který pracuje bez jakékoli centralizované a pevné struktury, a tím sugeruje možnost, že věci fungují úspěšně i bez centralizované organizace. Otevírá se nám tím nový způsob, jak přemýšlet o identitě. Nikdy jsem se ovšem nesnažila toto tvrzení převést na biologickou úroveň. Nemyslím si totiž,
že je to biologicky určeno, že ženy myslejí podobným způsobem. Spíše se kloním k tomu, že byly nuceny k podobným modelům myšlení a jednání,
aby přežily. Celé je to součást příběhu, jak se nové možnosti otevírají ženám a k jak radikálním kulturním a civilizačním změnám díky tomu dochází.

Ve svých posledních dvou knihách jste poukázala na podobnosti mezi softwarem a drogami a mezi ženami a softwarem. Znamená
to tedy, že existují i nějaké silné vazby mezi ženami a drogami?
Ne, ale je to dobrá otázka. Mnozí spisovatelé 19. století brali drogy, především opium, včetně mnohých žen. Tyto drogy asociují jakýsi nekontrolovatelný prvek přicházející do lidské mysli. Mezi mužskými uživateli drog a těmito v jistém smyslu femininními nebezpečnými substancemi byl tedy nacházen jakýsi sexuální podtext. A je tu případy Ady Lovelace, která měla návyk na opiu. Bylo jí předepsáno sice jako lék, ale také jí otevíralo mysl, lépe se jí řešily matematické problémy.

Proč myslíte, že vláda tolik touží po tom kontrolovat látky, které ovládají vědomí?
Člověk přitom jakoby ztrácí svou osobnost. Ale myslím, že to byly spíše ekonomické důvody. Uvědomte si, že ilegální obchody s drogami tvoří asi 10 % světové ekonomiky. A ty nejchudší země jako Afghánistán by mohly z legálního obchodu s drogami velmi dobře profitovat. Takže kdyby se legalizovalo na globální úrovni, mohli bychom být svědky velmi dramatických změn.

Jaké máte názory na legalizaci drog?
Když se lidé snažili kontrolovat užívání kokainu a opia, vedlo to k nárůstu popularity jiných, horších drog, například heroinu. Takže ke kontrole drog
je třeba přistupovat velmi opatrně. Když se to provede s rozmyslem, mohli bychom získat pozitivní výsledky. Heroin se například stal v liberálním Holandsku velmi nepopulární drogou. V Evropě tento přístup nastupuje.
Často se hovoří o úzkém vztahu mezi drogovou kulturou a kyberkulturou. Jak to vidíte vy?
Někdy mám pocit, že lidé si vždy našli něco, co by jim pomohlo vyladit jejich vnímání při příchodu nových technologií. Podívejte se, jak souzní éra extáze s rozvojem techna a internetu. Ta droga byla volně k mání po dlouhou dobu, ale nikdo se o ni nezajímal až do doby, než byla vyvinuta technologie na produkci taneční hudby. Opium zase souviselo v 19. století s industrializací měst. Lidé ho užívali, aby se vyrovnali s těmi dramatickými změnami kolem, a to jak intelektuálové, tak dělníci. Koncem 19. století byl naopak populární kokain, a to souviselo s rozvojem elektřiny, telefonie a drátováním světa. Všechny reklamy na koku se v té době nesly v duchu: nalaďte se na nový, rychlejší svět. Jako byste potřebovali nějakou extra stimulaci, abyste mohli stíhat.

Jaké části kyberkultury jsou typicky mužské?
Možná ta chuť uniknout „masu“, opustit své tělo, stát se duchem v kyberprostoru... připomíná mi to cosi patriarchálního, že tělo je něco špatného a duše je to pravé. Je to samozřejmě velmi naivní představa. Nemám v lásce to genderové dělení na muže a ženy, ale historicky se už stalo, že jsme rozděleni na dvě pohlaví a je také fakt, že v lidské komunikaci obecně dominují mužská pojetí světa. Ženy si často musely nacházet vlastní cesty, jak to obejít, viz například spojování žen s pomluvami a fámami, neformálním klábosením.... to je velmi podobné současným internetovým klábosením, chatům. Ženy jsou navyklejší na decentralizované informační sítě. V tom smyslu existuje jisté sociální spojení mezi ženami a internetem.

Myslíte, že moderní technologie vedou ke stírání rozdílů mezi muži a ženami?
Všechno je teď takové pružnější. Před deseti lety jste byl buď muž, nebo žena, buď gay, nebo hetero. Teď už takové jednoduché vidění mizí. Lidé
si uvědomují, že svět není tak černobílý.