Mroži vypadají jako tulení upíři

rozhovor se členy řádu Regula Pragensis

Jakožto sběratel podivných časopisů jsem si nemohl nevšimnout občasníku zvaného tajnosnubně Lázeňský host. Nejčastěji ho nacházím v časopiseckém koutku knihkupectví Academia. Vlastně to je asi jediné místo, kde ho dnes můžete koupit. Vychází v číslovaném nákladu 300 výtisků zhruba dvakrát do roka. Je plný podivných deníkových zápisů podivných lidí, kteří jsou sdruženi do podivného řádu Regula Pragensis. Po prolistování několika čísel je zřejmé, že pánové jsou milovníci humoru, skrytí intelektuálové a nadmíru hraví lidé. Vytvořili řád, který je (snad) parodií na mnišské řády a tajné lóže, a mottem, ba povinností jejich života je hravost. Za kým jiným se tedy vypravit pro rozhovor do hravého čísla?

Regula sídlí na Hládkově, což je kousek od Břevnova, k Pražskému hradu je to coby kamenem dohodil. V úctyhodně zásobené knihovně se mě ujímají tři členové řádu. Ptám se jich na jména, ale ošívají se a představují se řádovými přezdívkami. Tedy:
Mladší kocour - nejmladší z těch tří. Mluví nejméně, ale nabízí mi dobrý doutník. Při focení si na obličej nasazuje papírovou masku.
Tapír - muž středních let, který zvedá telefon, když do Regule voláte. Oceňuji jeho snahu, aby rozhovor neujížděl do čiré recese, odpovídá nejvěcněji a k tématu.
Nejstarší kocour - sporé zarostlé chlapisko, místy hovorný, místy s přibývajícími sklenkami vína upadá do tichého soustředění prokládaného chrčivým oddechováním. Chvílemi mám pocit,
že se mnou hraje řečovou hru zvanou „Anebo naopak“.
Ještě s námi sedí jeden pán, většinou mlčí, až ke konci se přidává. Jeho přezdívku se nedozvím.
Nemá smysl v rozhovoru rozlišovat, kdo přesně co řekl. Přehazují
si věty a nápady jako sehraní volejbalisté.
Po chvíli sestupujeme do úchvatné kotelny-klubovny pod knihovnou. Na stěnách obrazy, tygří kůže, pod stropem houpačka, dále klavír, kasička pro příspěvky na blbost, nejrůznější harampádí.
Zatímco fotografka Ester fotí a lituje, že se nemůže zdržet s těmi hravými pány déle, s chutí se zapojuji do hry s parními lodičkami.
Na stole je z okapových žlabů sestavena okrouhlá vodní dráha.
Na ní jsou umístěny dvě plechové lodičky, do jejichž dutého dna
je třeba předem vpravit trochu vody. Na dno loďky se pak postaví svíčka, která začne dno zahřívat. Jakmile je poměr vody a tepla správný, loďka se v hlasitým prděním dává do pohybu. Zajímalo
by mě, jestli by to fungovalo i ve velikosti uzpůsobené člověku.

Četba Lázeňského hosta představuje nevšední zážitek. Zejména řeholní deníky, v nichž jsou členové povinováni popisovat, co se jim který den stalo a jak hravě si počínali, jsou malými literárními klenoty. Řeholníci se dopracovali k obdivuhodně pročištěné formě. Výsledný dojem - podobný filmům Karla Vachka, zaostření na všednost způsobuje, že se každodennost vyboulí jako pod lupou a skýtá naprosto překvapivý pohled, plný paradoxů a humoru.
Kdybych neměl co na práci, asi bych zatoužil stát se také jedním z Regulátorů.

Jak Regula Pragensis vznikla?
Vznikla z lidí, kteří vyhledávali samotu, za minulého režimu pracovali na odloučených pracovištích, pobývali v maringotkách a v panenské přírodě. Natáhli se sem lidé, kteří nechtěli moc pracovat a raději pěstovali své záliby. Samozřejmě byli zde i tací, kterým tehdy nic jiného nezbývalo, kamarádi vyhození z Historického ústavu a podobně.

Jak to jde dohromady - spolková činnost a vyhledávání samoty?
Člověk odjel na deset dní do přírody pracovat a pak měl čtrnáct dní volno. Ty mohl trávit ve městě, odpočatý a připravený se setkávat s přáteli. Taková komunikace bezvadně fungovala. Byl jste očištěný krajinou, zajímavý, nabitý zkušenostmi. To střídání přírody a města bylo klíčové. Scházeli jsme se po hospodách nebo v různých sklepích, kde jsme si vařili japonské čaje. Od roku 1977 nás spojoval časopis Lázeňský host, na němž se podílelo asi 25 lidí. Duší časopisu byl kamarád, komtur řádu, který tu dnes není. V polovině 80. let se objevila myšlenka řádu. Poprvé ji možná vyslovil Jirka Schellinger, jestli se nepletu. On tehdy asi nejvíc tlačil na pilu, on tu potřebu řádu pociťoval možná nejvíc, i když sám členem nikdy nebyl. Už to nestihl.

Jak vlastně umřel? Ví se, že skokem z bratislavského mostu,
ale neznáte nějaké skryté podrobnosti?
O tom by vám nejvíc řekl jeho brácha, my se můžeme jen tak dohadovat. On má pocit, že mu někdo pomohl.

Nešlo náhodou o přijímací zkoušku do řádu?
Ne ne, lidičky, já jsem nevinnej!

Jádrem časopisu jsou řeholní deníky...
Řeholní deníky vznikly, abychom byli ve spojení. Psali jsme si, posílali si dopisy a pak jsme to použili v časopisu. Zavázali jsme se určitou klauzurou pozornosti. Pozornost musí být sdělitelná, tudíž ji musím být schopen zapsat.

Co to je ve vašem pojetí pozornost?
To je jednoduchý: být teď a tady.

To zní trochu jako Carlos Castaneda.
Podle mě to je záležitost každého řádu. Být teď a tady. V přítomnosti. Jinak člověk nedokáže číst z otevřené knihy života. To si určitě můžu ubalit cigáro, když jsi to tak hezky řekl.

Když se řekne řád, řehole, působí to omezujícím dojmem. Pro vás
to znamená omezení, nebo svobodu?
Každé vědomé omezení přináší svobodu, samozřejmě. Jak jinak. Zvlášť když se člověk omezuje tím, že si bude vést pozorně, hravě a nezištně.
Hra je pak absurdní askezí, do které se nutíme.

Jak souvisí hra s askezí?
Askeze je oproštění od jiného člověka, že děláš něco jinak.
Askeze může být v tom, že všechno děláš jako pořádný člověk. V dnešní době obzvlášť.
Být normálním člověkem, to je největší askeze.

Chcete směřovat k normálnosti?
Dá se to chápat i mnohem lapidárněji. Když se zavážu ke hře Podivuhodný mandarín, že budu mít každý den k jídlu pouze něco, co jsem ještě nikdy nejedl, po několika dnech zjistím, že to je namáhavý, horší než být o vodě a chlebu.

Pořád nechápu, v jakém smyslu znamená omezení větší svobodu?
Pokud se rozhodnu v něčem se omezit, musím být pozornej. Musím nasměrovat vědomí určitým směrem. Těch způsobů jsou tisíce, nevím, jestli hravý způsob pozornosti je nejlepší, ale má řadu kladů. Je například nejmíň agresivní. Člověk taky touží po tom, být veselý, to je asi nějaký instinkt, který nás ke hře vede. Když jsme se donutili a zahráli jsme si něco opravdu slabomyslného, člověk se pobavil sám sebou, a to je fantastické. Hráli jsme si třeba na samomluvce. Člověk beztrestně říká spoustu věcí v duchu. Když to jednou, dvakrát, stokrát zaznamenáte, co vám proběhne myslí, už si nikdy neřeknete nic samovolně jako samomluvec, už jste k sobě mnohem pozornější.

Ester dofotila a odchází. Nejstarší kocour se k ní natahuje s kasičkou: „Nepřispějete nám na blbost? Aspoň drobný příspěveček?“

Mnohokrát se stane, že člověk zaznamená nějakou vlastní blbost. Je to zvláštní pocit, když mu ta blbost proběhne hlavou a vyrazí mu mozek z pantů. Je to takové zatmění mysli, ale když si to uvědomíte, je to hrozně osvobozující. To je ostatně známé ze Švejka, že se člověk nejlíp pobaví svou vlastní blbostí.

Mluvíte o pozornosti k přítomnému okamžiku, ale ty deníky jsou minulost, píšou o minulých okamžicích. Je to tedy pro vás zajímavé číst si je?
My to zas tak moc nečteme. Je to součást uchovávání naší kolektivní paměti. Člověk by se taky měl v tom deníku předvést, že naplňuje řeholi a že si hraje. Že udělal nějakou pořádnou kravinu a pak se s ní pochlubí kamarádům. Jde o to, zachytit to nejpodstatnější. Jsou to naléhavá sdělení. Z redakčního hlediska by tam měly být jen záznamy o tom, jak
si kdo vedl hravě, pozorně a jak sám sebe pobavil vlastní blbostí. To je ovšem laťka příliš vysoká. K tomu se pouze blížíme. Žádnou věc, kterou děláme, není třeba brát příliš vážně. Jednou je to tak a jindy jinak.
Ale vždycky to nějak je. Neměly by tam být banality.

Mně ale připadá, že v těch denících je spousta banalit, ale tak krásně poeticky popsaných... Tím, že se člověk na banality zaměří, vyvstane jejich krása.
Když se banalita pojímá pozorně, přestává být banalitou.

V jednom deníku jsem si přečetl říkanku: „Co je v tobě, na to si hraješ. Na co si hraješ, tím se jednou staneš.“ Znamená to, že když
si hrajete na slepou bábu, stanete se slepou bábou?
Nebyl by to špatný konec. Na chvíli možná.
Tento výrok vznikl, když jsme byli za nepsaní deníkových záznamů odvedeni katem na Petřín a tam jsme museli hodinu sedět na stromě se zavázanýma očima. Při tom se podával denaturovaný líh, abychom důsledně očistili duši, a celou tu dobu nám kat spílal zpod stromu. V takové chvíli člověku proběhne ledacos hlavou. Tohle je záznam, co proběhlo hlavou mně. Ten trest mi pomohl najít světlo pozornosti. Bílé světlo nicoty! Člověk se občas vidí při hře v zrcadle, vidí tam někoho jiného. O tom je ten výrok.

Nebo vidí spíš sám sebe? Je hra oloupáním civilizačních slupek a obnažením něčeho základnějšího v nás?
Já bych řekl spíš naopak. Protože hra je záležitost povrchní. Pohrávat si s věcma ano, ale chraň Bůh brát to vážně, to je cesta do pekel.
Hra, to je stylizace, povrchnost, hledat v tom víc je nesmysl. I povrchnosti mají ovšem svůj rytmus a zákonitosti.
Podle mě všechno, co se dělá obřadně, nese v sobě určitou hlubší zkušenost. Najednou člověk zjistí, že celý život hraje nějakou hru. I touto cestou může dojít ke zjištění, co je podstatné a co ne.

Když si člověk začne hrát, může se oprostit od her, které mu vnucuje okolí.
Zase: anebo naopak. Protože řada her vycházela ze zkušeností, které někdo někde odpozoroval. Člověk si totiž rád hraje na to, co mu okolí vnucuje. Nás třeba jeden čas zajímaly konverzační stereotypy, které běžně používáme a prožíváme. Ideální je si na ně zahrát. Když si na to začnete hrát, něco se o tom dozvíte.
Znáte to sám, když začne v nějaké společnosti váznout hovor, vyrukuje se s nějakým stereotypem: prachy, ženský, chlast, auťáky... funguje to bezvadně. Je to ovšem hra spočívající v tom, že se bavíte hlavně vy sám. Vypustíte stereotyp a pak se bavíte, jak se k němu ostatní připojují jako včely sedající na med.
Je to zase o přítomnosti. Když si hraju, vím, co se děje. Když si nehraju, můžu být unášen do neznáma. Můžu si třeba hrát na svého nadřízeného a zkoušet na něm to, co on zkouší na mně.

Jak se to hraje?
Dobrý je o den později nosit stejnou kravatu, co měl šéf.
My jsme si z konverzačních stereotypů udělali karetní hru. U stolu se dá téma, tahaj se karty a z nich musíte složit nějakou sestavu. Já měl šéfa, legendární postavu u Vodních zdrojů, který uměl s lidma dobře manipulovat. Na konverzační úrovni dokázal každýho hrozně sejmout.
Tak jsem proti němu použil stereotyp Velké Kartágo. Často se stalo, že šéf přijel a zjistil nějakou nepřístojnost na pracovišti, že třeba ten jeho podřízenej teprve vstává z postele, je ožralej a práce žádná. Ten šéf člověka deptal dlouhými proslovy typu: „Tak já ti něco řeknu. Já jsem ráno vstával v šest třicet, pak jsem si udělal kafe, pak jsem si zapálil cigáro,
šel jsem dolů, nasedl do auta, jel jsem na ten jih přes Tábor a Budějovice a teď sem přijedu a zjistím, že ty tady ležíš v pelechu a nic nemáš v pořádku. Jak mi to chceš vysvětlit?“ Člověk se celej zmatenej snaží o nějaký vysvětlení, načež šéf začne znova: „Tak si představ, že já jsem vstával v šest třicet, pak jsem si udělal kafe, zapálil jsem si cigáro...“ a opakuje to pořád dokola, dokud se ten jeho podřízenej nezhroutí. Šlo
to ale udělat obráceně. Když šéf přijede, podřízený nasadí jeho taktiku: „Mně se tady udělalo nevolno, šel jsem do hospody, bolely mě zuby, dal jsem si dva frťánky, pak jsem si tady lehnul a teď tady spím.“ Šéf řekne: „Ale jak je to možný, že tady není vyplněné hlášení, je tu nablito...“ A vy na to zase: „Mně se udělalo nevolno, šel jsem do hospody, bolely mě zuby, dal jsem si dva frťánky a teď tady spím a vy mně tady budíte...“
Šéf samozřejmě poznal, že to na něj hrajeme, ale nevěděl, jak na to má reagovat. Takže to skončilo jako debata dvou blbců o naprosté hovadině.

Známý teoretik her Johan Huizinga tvrdí, že svět je chaos a ve hře se cítíme dobře, protože jsme najednou uvnitř zcela průhledných a jasných pravidel. Vnímáte to tak?
To je o něčem jiným.
Já myslím, že není.
Rozhodně ta původní motivace není o tom, nějak si pomoct, právě naopak, uškodit si.
A tím si právě pomoct.
Leda tak.

Huizinga také píše, že hra je vystoupení z každodennosti. Když se ale člověk snaží hrát hry pořád, není pro něj každodenností právě ta hra?
Nelze to brát doslova. Někdy se hrát hru daří, jindy ne. Všechny slušný věci mají tu vlastnost, že někdy jsou a jindy nejsou.
My máme zvláštní techniku práce, kterou už dlouho rozvíjíme: něco unedělat. Když někdo něco unedělá, udělá to jen napůl, něco udělá,
ale nikdy to není hotové.

Například?
Tady bratr unedělal obřad na téma krůty. Už to pár let visí ve vzduchu a může se stát, že se to jednou i udělá. Ale může to trvat ještě pár dalších let. V podstatě to je scénář divadelní hry...
... o příchodu krůt do Evropy. Jeden jezuita tam hraje otce krůt. On je adoptoval v Jižní Americe, kde krůty běžně žijí. Je to příběh o tom, že ten jezuita přiváží krůty do Evropy a s ním přichází blbost. A ještě brambory.

Blbost berete jako hodnotu?
Jednoznačně!
I když ono je těžké říct, co to ta naše blbost je, ono je to dost duhový.
Máme na mysli lidi, kteří jsou svobodně nepochopitelní, kteří jsou hrozní i zábavní. Nikdy si neprospějí, ale zase si nikdy neuškodí příliš. Celý život jsou blbí, ale neskončí v blázinci.
Jak tě tak poslouchám, řekl bych, že blbost nelze rozeznat od moudrosti.
To není nic novýho. Chvála bláznovství.

Jak se díváte na postavu Švejka? Hrál si na blbýho, nebo jím byl?
Švejk měl nezanedbatelnou výhodu, že se tak choval bezděky. A to není řehole. Nicméně je to figura, ke které je možné se obracet.

Slyšel jsem názor, že Švejk byl osvícený člověk, který našel životní lehkost...
On ji nenašel, ona na něj přišla.
Možná patřil Švejk k sektě hesychastů, o níž se zmiňoval kuchař Jurajda. To byla taková sekta mnichů, kteří se celý den dívali na svůj pupek a čekali, kdy se kolem něj objeví svatozář. Byla to skutečná heretická křesťanská sekta. Žili snad někde v Bulharsku. (Pozn. I. A.: Podle Encyklopedie Švejka v Řecku v 16. stol.)

Máte hry roztříděné do nějakých kategorií?
Je jich spousta. My hrajeme obřady, slavnosti, sněmy, poustevny, zvláštní čajové školy, deníky, stereotypy, figury, finty a finesy, hříčky a hrátky...

Jak se liší hříčka od hrátky?
Hříčka je spíš slovní, zatímco při hrátce se něco předvádí. Třeba mňoukání, které soustavně vyluzuje tady spolubratr Kočka. Často mňouká.
(Kočka mezitím listuje v poznámkách a cituje Rogera Cailloise) Klasické dělení her je do čtyř skupin: náhoda, napodobitelství, závrať a soutěž. V podstatě se zabýváme vším.

Hrajete i hry soutěživé? Nějak mi to k vám nesedí.
Spíš jde o splnění určitého zadání. Hráli jsme třeba hru Prachy. Člen Regule dostal tisícovku a měl za úkol ji za týden nějakým skutečně hravým způsobem utratit. Nesměl z toho mít žádný užitek. Řada lidí si s tím neporadila. Myslím, že jeden náš člen za ty peníze nakoupil hrací karty a vyrazil s nimi na podzim do Stromovky, když padalo listí. Tam ty karty
za tisíc korun, a že jich tehdy bylo hodně, rozhazoval. Myslím, že básník Wernisch si s tím poradil tak, že si vzpomněl, že před lety dělal v jednom muzeu hlídače, ale ve skutečnosti tam moc nehlídal. Tak jim těch 1000 korun poslal složenkou, jako že jim vrací plat.
Mezi nejoblíbenější hry těch z nás, kteří jsme jezdili v maringotkách, patřilo civění. Není nic lepšího než se hodiny koukat z okna maringotky na nějaký kout přírody, až se tam člověk nějakým způsobem promítne.
Já jsem třeba viděl okýnkem od maringotky u lesa čerta. Bylo to proto,
že jsem si v Třeboni na trhu koupil marcipánového čerta. Pak jsem ho tím okýnkem doopravdy uviděl.
My máme i řeholního kohouta, který s námi zažil ledacos. Například jako jediný kohout na světě letěl z Petřínské rozhledny. A my jsme jako dávní auguři věštili z jeho letu...
... no chtěli jsme vědět, jestli to s náma dobře dopadne, nebo jestli bude nějakej průser.
Dopadlo to dobře. Kohout po vyhození okamžitě zmizel a z toho jsem usoudil, že budoucnost je nejasná. A to je pozitivní zpráva.

Co se s tím kohoutem stalo?
Když kohout sletí z Petřínské rozhledny, stane se orlem. Narostl mu hřebínek. Pak ovšem začal napadat své hostitele, takže jsme s ním museli udělat soud. Dostal přiděleného obhájce ex offo, který mu ale škodil a svědčil v jeho neprospěch. Nakonec rozhodla věta, že „kohout plaší smrt“ a kohout soud vyhrál. Dostal za odměnu hejno slepic a větší dvorek. Od Regule také dostává pravidelný důchod.
Proč nejsou ve vašich kruzích ženy? Je to proto, že si myslíte, že ženy nemají smysl pro hru?
Viděl jste někdy řeholní řád, kde by byly ženský a chlapi pohromadě?
Je něco takového možné?
Jen ve dvou řádech jsou ženy - v lámaismu a pozdním křesťanství, ostatní řády jsou mužské. Ale vždycky to bylo oddělené.
My se ženám nevyhýbáme, ale v tomto prostoru si uchováváme čtvrtky, kdy ženy vědí, že sem nemají chodit. Ženy jsou nadbytečný element.

Připomíná mi to i jiné skupiny, třeba Divadlo Járy Cimrmana.
To by také asi s ženami nešlo...
Je pravda, že před ženami se propadnete do předvádění a ztratíte hravost.
S ženskýma to prostě nejde. To je empirie. Nejde to. Když sem přijdu a jsou tu tři čtyři ženský, tak jdu pryč, protože vím, že parta bude úplně jinak slabomyslná, než jak se mi to líbí.
Mám snad číst řeholní deník nějakým ženským? To je jako jít ke zpovědi v přítomnosti ženské. To je jako jít ke zpovědi mamince Pepíčka Zímů!

Postrádají snad ženy smysl pro zástupnost, jsou moc přivázané k materiálnímu světu?
Ženy mají své hry, ale založené na jiném principu.
Já naopak myslím, že nejsou přivázané, ale že jsou odvázané.
Některé věci berou strašně vážně a z nich je třeba dělat si legraci.
Ženský jsou lepší herci než muži, samozřejmě. Ty si nacvičují každý pohyb, každý úsměv, polohu každého hlasu. Ale dělají to účelově. Není to hra pro hru, ale hra pro něco. Kdybych si uměl hrát jako ženská, byl by ze mně mesiáš. Ale ony tam mají tu motivaci. A ta motivace je strašně nevzhledná.

Co vám dává to, že něco napodobujete?
Nejjednodušší hra je napodobitelská. Tak funguje divadlo. Opakujete nějaký řád, který vám už někdo předtím předehrál. Jsou to nějaké siločáry, do nichž vstupujete a necháváte se jimi formovat.
Vodíš sám sebe na nitkách a něco se o tom můžeš dozvědět. Musíš k tomu být ale pozornej.

Není napodobování reakcí na frustraci, že jsme normálně omezeni jen jednou identitou?
My chceme být barevní jako paví pera.
Když se člověk naleje do nějaké formy a pak se vrátí zpět, zůstává to v něm. Zmnožuje se. Já to vidím, jako kdyby člověk přibrušoval další hrany v nějakém hranolu, který má v sobě, vytváří další plochy. A na ty dopadá světlo nicoty.
My jsme se mechanismus hraní pokoušeli nějak popsat, označit věci pravými jmény. Zkoušeli jsme to s hudební terminologií, ale nešlo to. Transponace, determinace... nešlo to.
Nakonec jsme zjistili, že to můžeme popsat analogií k buddhistickým principům. Zatímco oni mají koncentraci, meditaci a osvícení, my máme pozornost, civění a jako nejvyšší stupeň bílé světlo nicoty.
Nechceme to nikam dotáhnout. Máme nějaký rytmus povinností, který dodržujeme a někdy nedodržujeme a všechno ostatní za nás udělají ostatní. Třeba jsme se rozhodli, že si založíme klášter, tak jsme si koupili takovou chaloupku, pak nás napadlo, že tam musí být klášterní zahrada, tak jsme si koupili pozemek, pak jsme řekli, že tam musí být věž, a hned se někdo nabídl, že ji postaví... zkrátka hodně věcí udělají naši přátelé za nás, stačí se udržovat v horizontu té blbosti, která nic nepotřebuje...
Necháváme se unášet proudem, ale na správné vlně.
Chvíli se nic neděje a pak třeba přijde povodeň.
Tato hra je ovšem velice nebezpečná. Když vy jste ten Živel... my máme s vodním živlem dobré zkušenosti, snad proto, že Regula vychází primárně z našich čerpařských období. Už dvakrát se nám stalo, že když jsme vypravili řeholní pouť zaměřenou na vodu, dopadlo to živelně. První pouť vedla od moře k moři, z Polska do Itálie, a druhá k pramenům. Poprvé následovaly ohromné povodně v Polsku a loni po druhé pouti přišly záplavy v Čechách. Teď už nás lidi prosí, abychom dalších poutí k vodě nechali.
Jeden známý mi řekl, že nejkrásnější okamžik jeho života byl, když mu začaly padat dobré karty. Jako by mu svět najednou posílal štěstí. Tohle zná asi každý gambler. Míváte podobné stavy?
Stačí být na správném místě ve správný moment...
Kde a kdy to je? Já tam chci!
Zkoumáním profánního světa kolem se jednou člověk může dotknout něčeho transcendentního. Nakonec to máme i v symbolu, prorážení kruhu někam ven, šipka pozornosti.
Ono je to velké úsilí vést si soustavně jako naprostej idiot. To je tak strašná řehole, to si nikdo neumí představit.

Usilujete o zostřené vnímání, pozornost... co z toho tedy máte?
Právě že nic! Ani ň!
Existuje zenbuddhistické přísloví: „Když o něco budeš usilovat, tak toho nedosáhneš. Když o něco nebudeš usilovat, tak toho taky nedosáhneš.“

Který vy jste z těch dvou případů?
Nevíme. My uznáváme zákon vědomé chyby, což je prakticky totéž.
Člověk o to nesmí usilovat, aby toho nedosáhl.

Co říkáte na hry na hrdiny, kostky, sáhodlouhá pravidla, Dračí doupě...
Především je to byznys. Pokud jsou lidé opravdu hraví, nepotřebují si nic kupovat a vymyslí si hry vlastní. Vadila by mi v tom ta unifikovanost.

Jaké hry z těch, co jste hráli, máte nejraději? Kde jste cítili ten dotek nicoty?
Dlouho byla naším spojencem hra V pravé poledne. Byla to hra, k níž se člověk mohl obrátit kdykoli, když zjistil, že je pravé poledne. Pak záleželo jen na jeho schopnostech zachytit ten okamžik a položit si pět dotazů:
Co dělá? Jaký je jeho animální stav? Co zrovna říká? Na co myslí? V jakém je prostředí? Je obecně známá věc, že v poledne se zastaví čas. Hlavně v létě. Vzduch se tetelí a něco se může stát, na něco se může přijít. Anebo ne. Možná by se dalo v poledne i čarovat, ale to my... nějak... neumíme.
Nebo hra na kotrmelce. Udělat si kotrmelec, když mám potřebu. Třeba když se něco stane a já nevidím řešení. Tak udělám kotrmelec na tramvajové refýži nebo na úřadě. Když nevím, co říct, udělám kotrmelec a není třeba to už nějak komentovat. Všichni už vědí, s kým mají tu čest, všechno je v naprostém pořádku. Jednoho našeho kamaráda vyhodili od odborných elektrikářských zkoušek, když jim tam udělal kotrmelec.

Hrajete hry, nebo hry na hry?
Tak i tak. Dokonalá hra je nerozeznatelná od života. Život je taky velká hra, akorát jí jsou všichni tak pohlceni, že ji berou smrtelně vážně. Když pak člověk z toho kolotoče vystoupí, vidí, jaká je to obrovská psina, čím se lidi zabývají, proč to dělají a proč se u toho tak tváří.