mluvíš, ale neotvíráš pusu

Rozhovor s Krištofem Kinterou, člověkem, a umělcem rozhodně lepším než Phillips.

Krištof Kintera vyrobil Plumbaře - fiktivní postavu schovávající se před okolním světem ve svém olověném úkrytu, Spotřebiče - bílé zboží bez účelu, ale s ladným „futuristickým“ designem, Mluviče - voprsklé robopostavičky s dotěrnými dotazy, To - podivnost na kolečkách, která existuje někde mezi soukromím a uměním. Krištof je zakládajícím členem Jednotky, s níž rodil universální prostor NoD.

Kamaráde, jádro Jednotky! Chachacha! To se nikdy nikdo nedozví, neboť: Jednotka (dříve Skrytá Tvůrčí Jednotka K#d) je označení pro větší než malou buňku existující v těle společnosti. Tento organismus je otevřený systém se svojí strukturou. Jednotka má své vlastní jádro, které přizývá konkrétní jedince ke spolupráci na událostech. Ti se pak stávají dočasnými legitimními členy Jednotky po dobu konání události nebo déle. Nikdo není členem Jednotky nedobrovolně. Nikdo není členem Jednotky, aniž by o tom nevěděl. Jádro je ústřední orgán Jednotky. V krizové situaci má rozhodnutí jádra neodvolatelnou platnost. Členové Jednotky se individuálně i hromadně snaží o maximální možnou percepci reality a následnou permutaci ve výpověď. Hromadnou veřejnou vypovědí členů Jednotky bývá nejčastěji divadelní představení. Jednotka existuje pod nejrůznějšími označeními od roku 1992. Chápeš: odhalit Jádro Jednotky? Víš, co by to znamenalo? Kdepak, to fakt nejde. Na to nemáte. Na to v podstatě nikdo nemá. Dyť se na ně podívej. Poznáváš snad někoho? Jediný, co můžu říct je, že jsou z pražskýho alternativního rybníčku.
Jednotka se krom „klasičtějších“ divadelních představení (Pasažér, Život Fanty Zije, Divnosti) tak ňák stará, aby ses (na ulici) nenudil. Nemyslel jenom na to, kolik koupit nítěnek pro tetry, aby jich bylo dost, ale zase aby se nezkazily. Asi jako street art, akorát se hejbe. Ten btw předznamenala v roce 1994 Vycházkou: namísto hlav kukly s velkými zvětšovacími skly. Tři se procházejí po městě. Do čeho narazí, to popíšou. Papírky nechávají na místech. Ráno město oblepeno. Cos mohl vidět: Mluviči (2002, na tramvajové zastávce jsou tři lidé, kterým jsou slyšet myšlenky). Ikebana (2000, v centru města stojí 6 živých květů - maníci v oblecích, s nohama zahrabanýma v květináči). Art Dealer (1998, na místě obvyklém k distribuci drog - pervitin, heroin - dealovali vystříhané reprodukce z uměleckých časopisů, v typických plastikových obalech...). Mr. TV (1998, postava v obleku, se zapnutým tv přijímačem místo hlavy, se prochází centrem města a přepíná kanály). Přímý přenos (1998, nepřetržitý bezdrátový přenos situace ze soukromého bytu do monitoru umístěného na ulici, doba trvání: 1 měsíc). Roztržka (1997, po těle, schované pod oděvem, jsou umístěny snímače zvuku - piezokrystaly. Muž a žena se dotýkají. Každý dotek vytváří velmi silný zvuk. Jemné dotyky končí fyzickou roztržkou. Zvuk zasmyčkován zůstává v místnosti). Z křoví (1996, televizní přijímač umístěný na chodníku vysílá v přímém přenosu události z křoví hned vedle). Písmo (1994,
74 mužů v oblecích vešlo v poledne poslední den velikonoc
do Právnické fakulty. Bible rozdělená na 74 částí. Každý ve svém výklenku auly čte svoji část. Bible za 15 minut... Akce nebyla předem ohlášena). Exploze (1994, u stolu sedí dvě postavy. Každá po svém čeká. Uprostřed stolu je umístěn balíček. K balíčku vede 20m dlouhá zápalná šňůra. Po chvíli jedna z postav šňůru zapálí. Trvá přibližně
5 minut než balíček velmi silně exploduje). Věci (1993, každý přinesl věci, co pokládal za důležité. Věci umístěny do pytle nad hlavy. Před lidmi pytel proříznut. Věci padají. Každý si vybírá nové věci a s nimi odchází. Některé věci zůstávají). Piknik (1993, do půl těla zakopáni, honosný piknik na Střeleckém ostrově. Šampaňské, TV... Na jezu další hraje za stolem šachy. Číšník, co obsluhoval piknikující, jezdí na loďce za šachistou táhnut.)
Krištof je echt hravý, a tvrdí, že ho hry moc nebaví. Při společenských trpí.
Taky má supr méno.
Nenechte se zmást, Kaďák rozmlouval s KK v Amstru, nanoru v Dahabu v Praze. nanoru to pak ve svém domácím studiu smíchal.

Jéžiš, tady je něco hezkýho.
Krištofe, co ty a hry?
Na ty hry asi nejsem moc dobrej. Karetní - končím u prší, v počítačový éře Commodorů a Sinclairů proběhla fáze jednoduchejch stříleček. Tenkrát jezdili na pouť cigáni a v jedný z maringotek měli naskládaný automaty
na dvoukoruny s obrazovkama a na nich pochodovaly rozpixelovaný potvůrky. Pak vůbec nic. Sport, to se nepočítá, tam bych ale byl svýho času hodně silnej. Tam fotbal do těch šestnácti znamenal světonázor.
To mě ani nic jinýho nezajímalo. A pak běhání, byl jsem pátý. z Československa na 1500 m, v dorostu samozřejmě. To není hra, to je masochismus, od tý doby mi to zůstalo, protože si v tom najdeš zalíbení, jak tě to dusí.
Pak popadneš druhej dech…
No přesně, a dotáhneš to tam… Fotbal je vlastně humáč, protože se fauluje, musíš čekat až ti někdo přihraje.
Tak individuální, nebo kolektivní hry?
Egoisti nepřihrávaj, tak to pak skončilo u těch individuálních.
Seš víc egoista, nebo masochista?
Jsem takovej egoistickej masochista, nechávám se ničit kolektivem. Třeba v Jednotce.
Co pro tebe Jednotka znamená?
Spontánní skupenství individualit, který jsou nakonec schopný se domluvit a křepčit na něčem, co je pak spojuje. Dá se to samozřejmě rozvádět, ale hlavní je, že to nefunguje jako direktivní diktatura. Některý skupiny takhle fungujou. V takový skupině je autorita, která to striktně řídí, vymezuje pravidla hry a lidi se přizpůsoběj, nebo ne. U nás to funguje spíš jako anarcho-demokratickej chaos, kterej se nakonec uřídí sám, což se
mi líbí víc.
Je Jednotka o hře?
Určitě, celá kultura je o hře. Když někdo maluje, chce si hrát, když někdo hraje na nástroj, chce si hrát. Vždycky tam musí bejt hravost.
Čím se Jednotka zabývá?
Dělá „události“ různýho typu.
Událost jako nové jméno pro performance?
Mně se to slovo líbí víc. Každej termín trochu smrdí, proto říkám událost, ještě tolik nesmrdí. Událost je hezký český slovo, něco se „uděje“... Hrozně zajímavý bylo, když jsme Jednotku prezentovali v Dortmundu na festivalu, bylo tam hodně rigorózních divadelníků, který to dělaj v „black boxu“, se světlama a vší parádou. Když jsme na ně vytáhli Mluviče, hrozně je to polekalo a pobouřilo, začali o tom tvrdit, že je to pouhá provokace. Museli jsme proti tomu vystoupit, protože to jako provokaci nechápeme. Kdybysme chtěli provokovat, dalo by se to udělat důkladnějc a o dost líp.
V čem spočívá princip Mluvičů?
Mluviči jsou takový obživlý loutky, nejdřív jsem udělal mluvící objekty, který pak obživly do tohodle. Stali jsme se Mluviči. Stejně všichni řikaj,
že vypadám jak Mluvič.
A jmenujou se stejně?
S těma názvama mám vždycky problémy. Máš věc a ta má název. Existuje silná vazba mezi věcí a jejím jménem, ty tím vytyčíš, jak se na ni maj lidi dívat. Pojmenuješ ji, což není vždycky ku prospěchu věci, někdy je hezký nechat to otevřený. Nechat dokončení na divákovi. Nezabodneš kolík toho názvu a divák má možnost si kolík zabodnout sám. Mám představu, co si z toho mají odnést, ale nemůžu jim vytyčovat způsob, jak to nahlížet. Jde o otevřenost. To, že si to každej čte skrze sebe, je na tom hrozně hezký. Uvedu nonsens, kterej se ale stává: předvedeš protirasistickou věc a ten primárně rasistickej divák si to vyloží jako potvrzení svýho rasismu. Protože diskurz tak operuje, jako magnet si otáčí a přizpůsobuje i nejnemožnější věci tak, aby vyhovovaly tomu jeho dominantnímu pohledu. Kdyby tomu bylo, jak v tom příkladu, bude tam nějaká chyba.
To je zrovna tragickej příklad a nechtěl bych, aby se mi to někdy stalo. Otázka je, jestli je to chyba autora, nebo diváka.
Ty Mluviči.
U Mluvičů máš možnost prožít si iluzi, že slyšíš myšlenky druhýho člověka. Sonda do mozků lidí venku kolem tebe, kdyby bylo možný slyšet, co si myslej. Samozřejmě je to iluze, myšlení není jen o jazyce a je to nahraný. Dobře schovanej sound systém v kostýmech, třeba ve vycpaným břiše. Lidi na první pohled nepoznaj, odkud ten zvuk jde, ale po chvíli jim dojde, že vychází z dotyčnejch charakterů, a to dohromady vytvoří na ulici zajímavý prostředí, událost. Proč se to lidem v Dortmundu asi nelíbilo, je, že si to nedokázali zaškatulkovat, proč se to děje, kde je nějakej začátek a konec, o čem to má bejt. Potřebovali vodítka. Mám pocit, že to není potřeba. Na pouličních představeních je nejhezčí, že nikdy nevíš, jak dopadnou, v tom je ulice úžasná. Mluviči nejsou k tomu, aby bavili, k tomu máme jiný představení, třeba Fantu, ten je vyloženě udělanej k pobavení. Mluviči maj otestovat modus situace toho místa, jestli lidi budou schopný naslouchat, jestli se budou smát, protože tam jsou i vtipný momenty, ale jsou tam i momenty, kdy musej přemejšlet. Klidně můžou odejít, protože jinak by to byla nějaká forma násilí. Nechceš poslouchat a irituje tě to - můžeš stát stranou a nemusíš se tím nechat zneklidňovat. Velmi zajímavý je, že to testuje i společenskou svobodu. Už několikrát to bud’ vyprovokovalo nějakýho frustrovanýho jedince a napadnul nás, nebo během 5 minut přijede policie a začne to rovnat. Paradox je, že nemá co rovnat. Nedochází k žádný intervenci nebo kolizi, ty akorát mluvíš, ale neotvíráš u toho pusu. Takhle málo stačí, aby to společnost hned začala redukovat a dávat do pořádku. A ty seš najednou postavenej do role nějakýho viru, anomála. Akce nebejvaj předem domluvený, policie o tom neví, není to organizovaný, a tím je to ryzí. Když to domluvíš, už to je na papíře a systém to má pod kontrolou. Jakmile to uděláš navostro, podstupuješ riziko, že se může stát cokoli, a to je moc hezký. Nechci provokovat, stačí mi, že můžu někoho zaujmout, oslovit. Člověk jde z práce, na ulici to 10 minut poslouchá a může to v něm zanechat nějaký pocit. Samozřejmě záleží na jeho nastavení, na jeho vyladění a otevřenosti.
Představení Život Fanty Zije je charakterizováno jako nonverbální představení pro náhodné kolemjdoucí. (V letech 1999-2000 s ním Jednotka odehrála asi 40 představení v Čechách, na Ukrajině, v Litvě, ve Slovinsku a v Itálii. Téma: Kde začíná svět fantazie a kde svět reality? Je možné žít pouze ve světě fantazie?)
To bylo na Fantovi nejhezčí. Když ho třeba ukazuju některejm lidem z výtvarný party, zjišťuju, že maj vrozenou averzi vůči teatrálnosti, kterou chápu, protože ji mám v podstatě taky. Přijde jim to moc jako pohádka. U někoho hranice teatrálnosti začíná strašně brzo, pro jinýho zase dál.
Ale abys mohl udělat na ulici něco, co zaujme škálu od dítěte až po to starý dítě, musíš bejt poněkud banální. S vědomím toho byl Fanta udělanej, nastavenej tak, aby to co nejširší škála lidí pochopila, vzala a byla schopná to 3/4 hodiny sledovat a bavit se.
Banální ve smyslu jasné příběhové linky?
Ve smyslu srozumitelnosti. Používáme tu teatrálnost, musíš přehrávat, hrát expresivně - prostě pouliční divadlo. Pokud se chceš pohybovat v týhle rovině, musíš bejt nápadnej a banální, abys lidi pobavil. Když jdou kolem Fanty lidi, řeknou si: „Ježiš, tady je něco hezkýho, pojd’ se na to podívat, co se tam děje!“
Co další představení - Pasažér? (Pohybový projekt o pasažérovi, který možná z nudy, možná z osamění svého bytu vyráží do ciziny hledat pobavení. Je však jen průměrným bílým Evropanem, a tak míra intenzity událostí, které ho potkávají, se brzy naplní. Na konci světa nalezne jen starý známý stánek s párky U Džona Debila. Představení klade důraz na zpracování detailů každodenní mimiky nás - pasažérů. Jednotka se zabývala studiem pohybu čekajících na letišti a rozvinula gesto všedního detailu do nepředvídatelné pointy. Situace jakoby hyperrealistické tak náhle nabývají nečekaných tanečních rozměrů. Začínáme však jen u mrknutí oka - co to čte ten chlápek, co vedle mě sedí? Scénografie zapojuje diváka přímo do děje, proto si, prosím, vezměte na představení pas. Odlítáte spolu s Pasažérem. )
Představení do „black boxu“. Nejseš rušenej autama, nepřijedou policajti, taky si asi nikdo nedovolí vlízt na jeviště a vyfackovat tě za to, co tam v tu chvíli vyvádíš. To by musel bejt fakt hodně velkej borec. Může to sice udělat potom, co dohraješ, ale to se taky nestává. Můžeš pracovat s tichem, se světlem, můžeš volit jinej jazyk, bejt úspornější, vytvořit napětí nebo sdělení, aniž bys musel bejt moc teatrální. Aspoň doufám.
Jak se stalo, že ty jako sólovej hráč jsi vylez z ateliéru a začal jsi míchat divadlo do svý výtvarný činnosti?
No… já jsem měl holku od divadla. Ale mě to vždycky k tomu táhlo, bejt s těma lidma, je to daleko zajímavější. Dělat si věci sám je pro mě hrozně důležitý pořád, nikdo ti do toho nekecá… Hraješ si na privátním pískovišti a schováváš se za ty věci. Je to paráda, baví mě to, ale s lidma máš daleko větší uspokojení ze společný věci a taky divadlo ti dává ihned přímou fyzickou vazbu. Seš v tom, okamžitě cejtíš, jestli je to dobrý, nebo špatný, seš toho součástí. Když děláš art, musel bys bejt tím svým artem, abys cejtil ten feedback. Jenže to není možný. I když sem viděl, jak lidi kupodivu reagujou i na neživý Mluviče. Poslechli si tu otázku a začali mu odpovídat. Udělalo mi to strašnou radost.
Jak se lišilo přijetí Mluvičů v galerii a na ulici?
Dostalo se to k jinýmu publiku. Kdybychom postavili neživýho Mluviče na ulici, za 20 minut ho někdo rozbije nebo ukradne.
To by bylo ale super! Tady bych šel na zastávku do Dlouhý a tam by najednou stál malej Mluvič, kroutil by se a povídal.
Bylo. Moc bych chtěl vyrobit takovýho, co by sám chodil. Sám by trefil domu… Ale to je oříšek. Tak na 10 let.
Máme tupýho robopsa Aiba, proč by nemoh bejt Mluvič.
Možný to je. My jsme tu fázi přeskočili a rovnou udělali Mluviče ze sebe.
Co je pro tebe na divadle tolik přitažlivý?
Přímá, bezprostřední vazba na lidi kolem. Na diváky, ale i na ty lidi s kterejma to děláš. Hra s jasnejma pravidlama, který ale nejsou dopředu direktivně daný, ale tvořej se průběžně.

Ďábelská posilovna
S Jednotkou jste v roce 99 začali NoD, experimentální prostor nad klubem Roxy. Řekni to jako čistej řez.
To bylo super. Sociální plastika, to je „beyusovskej“ termín, já jsem toho dědu-šamana měl moc rád, i když to byl magor. Tenhle termín říká: umění je pro všechny a všichni to můžou vytvářet. NoD byl pro mě formou sociální plastiky, což zní jako trochu vědeckej termín, ale ve skutečnosti je to jednoduchý, máš radost, že se tam odehrává něco, co „vazbí“, co lidi přitahuje, a ty to pro ně pochystáváš. Samozřejmě to byla ďábelská posilovna.
Ale spoustu lidí NoD odpuzoval, skoro až provokoval...
To rozhodně neměla bejt provokace! Vždycky máš nějakou vizi nebo sen. Kontrarealita. Tyhle koeficienty maj rozdílný hodnoty. Realita to vždycky stěží dohání a realita v NoD byla neúprosná. V tom snu měl ten prostor bejt o moc dál, měly se vozit věci zvenku, technicky to vybavit, mělo vzniknout knihkupectví a čítárna s kvalitním výběrem věcí, který jsou u nás stále nedostupný, nebo neznámý. Dát tomu velkorysou škálu po všech stránkách, ale taky úroveň. Udělat to čistý. To je samozřejmě utopie, na to nemáš, hned. Mám radost, že to běží dál, že se to pro město stalo stálicí, že o tom lidi vědí, že s tím můžou počítat. NoD a Roxy přežili, narozdíl od jinejch projektů. A to je velká věc. Politikům a různejm pohlavárům se Roxy nikdy nepodaří sestřelit, o to se už pokoušeli mockrát, už jsou moc daleko. V tom je Roxy jedinečný - že přežilo. Díky tomu, že to tam šlo „step by step“, nebálo se restrikcí a taky tím prošla spousta lidí, který se tam doslova nechali. Často to ignorovalo nařízení společnosti, protože ta tě nenechá udělat věci levně a spontánně. NoD se na tom vezl a je nutný říct, že bez Roxy a Linhartovy nadace by nikdy nevzniknul. Taky by bylo naivní si myslet, že je to celý z tohoto společenskýho systému vymaněný. I tací jsou mezi námi. Roxy a NoD taky dostává granty a může mít dredy dlouhý, jak chce. Paradoxně to stát nebo město podporuje a zároveň se to snaží zlikvidovat. Naprostá schizofrenie. V Holandsku mnohem dřív pochopili, že kulturu je třeba podporovat, a to i tu alternativní, protože i z toho zkurvenýho ekonomickýho pohledu na věc se jim to potom vrací. Na první pohled se to zdá nepochopitelný, ale to město pak začíná bejt zajímavý a z toho pak prameněj různý formy zisku. Všechny zajímavý věci vycházej z garáže, mainstream si je potom přivlastní. Je ale taky mylný si myslet, že v Holandsku ti všechno padne rovnou do pusy. Ale NoD bude časem lepší a lepší, to nejhorší má za sebou. Porodní bolesti jsme si zrovna dali my. Cejtím to jako obrovskou úlevu. V jednu chvíli se fakt musíš rozhodnout, jestli tě víc zajímá tohle nebo tamto. Když seš v NoDu, musíš jet NoD.
Pro co ses teda rozhodnul?
Mě baví si hrát. V NoD jsme si taky hráli, ale víc jsme sloužili tomu místu, což je perfektní školení. Pak ale zjistíš, že si mnohem radši hraješ sám. Nebo s Jednotkou.
Nepřipadá ti, že jak to všechno zkrachovalo, všechny báječný věci, který tady byly začátkem devadesátejch,
že je to taky tím, že lidi už jsou přesycený, že by potřebovali pokoj, a ne se nechat provokovat nějakejma debílkama s reprákem v břiše?
Hlavně je nenechat voddechnout! Moc toho nezůstalo. Trošku tu chyběj nezávislý centra. Klubová scéna je na tom v Praze eště asi docela dobře. Ale ta mě nezajímá. Co se týče galerií - žalostný. MXM zrušený, o Behémotu skoro nikdo neví, Display - to je skvělý a Jelení. Zasloužilo by si to pestřejší scénu. Teď vzniká Home Bromový s Drahotovou. Snad to vydrží. Rudolfinum je tu od toho, aby nám přivezlo soubornou výstavu čínskýho umění, to je v pořádku. Rudolfinum to dělá dobře a i ve Veletržáku se daj vidět věci. Velký galerie ale nepodporujou čerstvý, neověřený věci a lokální scénu. Praha má nějakou kapacitu, kdybys v tu postavil 10 nezávislejch center, nebudou tam mít co dávat. Měly by se vozit věci zvenku. Praha potřebuje srovnání, my se všichni až moc známe v tom pražským řitníčku. Možná je to lepší, než nějaká dépa v New Yorku, kde je těžký se začlenit, je jich tam strašně moc a nakonec je to akorát velká deziluze a ztráta identity a sounáležitosti.
Chodíš do galerií?
Skoro vůbec. To je strašný, asi bych se měl stydět. Vidíš, já na to nadávám… Já sem ten Čech - s tou ironií, s tím pivem, co furt na něco nadává… chacha.
Divadlo existuje teď a tady, s minimální trvanlivostí. Zajímá tě, jestli umění přetrvá?
Ne. O nějaký věci sem přišel, poničily se, ukradli je. Skrze to jsem zjistil, že na tom nejsem až tak závislej. Ve finále je ti to jedno. De o kouzlo tý chvíle, o radost z toho, jak to děláš. Nemůžeš bejt po deseti letech pořád fixovanej na tu věc. To by bylo hloupý. Stejně to tady jednou všechno skončí. To je potřeba si uvědomit. Dělat sochu z bronzu, protože dýl vydrží, je směšný. Věci jsou dočasný. Někdo je ukradne nebo zničí. Plumbař se přesunul z domu U Kamenného zvonu do skladu Behémotu.
Je tam jako zboží. Ta věc momentálně není, je zabalená…ani snad není zabalená, je naházená. Já ho mám v sobě, to je víc. Ale samozřejmě mi dělá radost, když to viděj lidi. V tom máš pravdu, čím dýl to vydrží, tím víc lidí to uvidí. Ale nemůžeš na tom viset.
To je o tý nesmrtelnosti…
Mám jen nějaký rozmlžený měřítka. Pro mě je to s uměním furt trochu deziluze. Umění je pořád příliš okrajová záležitost, až podezřele elitní - kdo se o to zajímá, kdo to dělá. Není tu vypěstovanej druh citlivosti. Lidi se o umění nezajímaj. Je to trošku smutný. Jediný, co zbejvá, je, že tomu věříš a že tě to baví. Je to tvůj druh vyjadřování a trochu úchylka. Někdo
si lepí modýlky letadýlek…
To je i tim názvoslovím. Slovo „umění“ prostě bude už vždy rezervováno pro něco zkostnatělého, nepochopitelného, odtažitého a pro úzký okruh vyšších vrstev. Učí se to tak na školách. A na druhou stranu myslím, že se tam uzavírá samo, tím, že málo „umělců“
by šlo do billboardů a takovejch „nízkejch“ věcí…
To by ses divil. Řada z nich se toho vůbec nebojí. Martin Dostál dělal projekt s billboardy podél dálnice, tam se účastnilo asi 20 umělců. Naše trička dělalo asi 30 umělců. Ale samozřejmě, že to slovo silně smrdí.
Ok, to je už nová generace. Ty jsi ale zrovna z těch, kterejm se daří umění dostat k lidem, ať používáním právě těch současných materiálů, nebo už jenom pochodem ven z galerie. Třeba Spotřebičema.
O to mi šlo. Proč to dělat jenom v galerii, když lidi, ke kterejm chci mluvit, tam nepřijdou? Spotřebiče byly jeden pokus, jak věci šikovně, diverzně podstrčit do reality. Do výkladní skříně, mezi proud trhu a nakupování. Podařilo se mi to propašovat do asi pěti obchodů -
Fakt si to někdo koupil?
Poslouchej… Koupil. Chodil jsem po Praze s narvanejma igelitkama a přemlouval prodavače, aby si to dali za výlohu. Nic příjemnýho. Většinou, že tam není šéf a tak… Přitom já jim nabízel, že budou mít 30 % z prodeje. Nakonec asi pět prodejen to vzalo, ty lidi z toho měli srandu jako já, to bylo krásný. To jsem považoval za nejdůležitější na celý tý epopeji, aby to nekoupil někdo z uměleckýho světa. Spousta těch lidí by zištně využila příležitosti, protože to stálo stejně jako žehlička. Jen tak pro zábavu jsem si spočítal, kolik by to stálo, kdybych si platil jako mizernej dělník, tenkrát 35 až 40 na hodinu. Tak by ten jeden spotřebič stál přibližně 15-20 tisíc jen za práci. Takže to mělo hodně rovin - kolik jsi schopnej docílit svou rukodělností, kolik na tom strávíš času, jak to vypadá vůči tomu, co dokáže vyrobit továrna, jestli se to dá srovnávat cenově i vizuálně a nakonec ta použitelnost. Protože ta věc je naprosto k ničemu, ale tváří se jako supermoderní futuristickej design. Lepší než Phillips. Koupil to Vítek Havránek, mladej kunsthistorik, což mě těší, ale strašně mě zklamalo, že to právě nebyl někdo vobyčejnskej, kdo by si to koupil, protože jde kolem a líbí se mu to.
To by bylo dokonalý. Přesný. Krásně to vypadá a je to k ničemu.
No dyť jo. Já na to přišel přesně tak. Viděl jsem v nějakejch katalozích věci, o kterejch jsem fakt netušil, k čemu můžou bejt. Řek sem si: Tak já udělám další. Úplně jednoduchý. Ale není to jediná možnost. Nemusíš zrovna dávat umění lidem pod nohy. Galerie má pořád smysl jako laboratorní prostředí, bílá kostka, kde je ticho, kde můžou fungovat jemný věci. Znova si toho vážím. Nějaká jemná věc, který jsou tolik potřeba, jinde nepřežije. Na hrách umění se mi líbí, že všecko je možný. Někdo může jít do extrémů jako Schwarzkogler, rakouskej blázen, kterej prohlásil za umělecký dílo vlastní sebevraždu, a někdo udělá jenom tečku na papíře. To je krásný, že je to úplně, ale úplně otevřená hra. Nemá žádný pravidla, ale svoje vnitřní zákonitosti. My jsme teďka hráli pingpong. Můj poznatek z pingpongu je, že jakmile ho začneš počítat, přestane to bejt zábava, každej chytne stres z bodování. Ale jakmile kolem stolu jenom blbneš, je to zábava a děláš neskutečný kousky, hraješ jako Hrachová.
To by mě zajímalo, co teďka dělá, možná umění… Je to moc i na diváka. Jestliže je tu tečku na papíře nebo toho Schwarzkoglera připravenej přijmout, proběhne ta výměna, ten pingpong, ale když není a třeba tu tečku si odbyde tím, že „to umím taky“, a nechápe to dobrodružství bílýho papíru nebo ticha, když máš do ticha něco zazpívat... Ty, co jsou s tím takhle rychle hotový, by bylo nejlepší postavit před tu bílou plochu, aby něco udělali nebo zazpívali, aby zjistili, že k tomu všemu vede nějaká cesta, že člověk, co udělal tu tečku, k tomu měl nějakej důvod.
Jakej máš vztah k těm popkulturním materiálům, igelitkám, billboardům, spotřebičům etc., který používáš a komentuješ?
Vím, že jsem toho součástí, a přijde mi vždycky naivní, když má někdo pocit, že stojí mimo, že s tím nemá nic společnýho. Od okamžiku, co si koupíš rohlík, jsi zataženej do týhle sítě. Mě baví to používat, komentovat to a spíš stát na nějaký platformě ironie. Humor dává sílu. Lepší než bejt z toho v depresi.

Někde musí bejt konec
Jaký byly tvoje začátky, zárodky?
Jako kluk jsem dost fotil, pak mi to nestačilo, asi jsem potřeboval vytvářet něco svýho, tak jsem začal malovat, to taky nestačilo, zjistil sem, že mě nejvíc baví, když jsou věci hmatatelný, mají svou zjevnou existenci.
No vidíš, třeba těma zárodkama jsem se kdysi intuitivně zabejval, hlavně v kresbách. Já to měl dřív hodně intuitivní. Fascinuje mě bezpohlavnost. Zárodek je právě něco takovýho čistýho. Jak je z toho potom holka nebo kluk, to už funguje v těchhle předznamenanejch pohlavních vazbách. Něco, co není v zajetí jednotlivýho pohlaví. To nikdo z nás není. Je to nemožný, protože bys popřel všechny principy přírody. Všechno funguje na nějakým plus a mínus. Teď jsme se vrátili s Mluvičema z Kanady, kde bylo divadlo pro homosexuální a lesbickou komunitu. Viděl sem tam několik lidí, o kterých jsem za celou tu dobu nedokázal říct, jestli to je chlap, nebo holka. Za barem byla bytost… Ten prvotní kontakt je úžasnej, vůbec nevíš, co si máš myslet. To je tajemný, vzrušující, zajímavý. Byl jsem z toho úplně hotovej. Navíc to tam měli krásně přehozený - technici byly lesby, maj to vokoukaný, takže ještě víc než chlapi maj ty naše gesta a držení těla. A v kanclu to samý, ale tam zas seděli takový buzničky.
Když ses jich zeptal, jestli je tam 120, nebo 220V, řekli, že se musejí zeptat techniků. A ty lesby řekly: „Ty vole, tady je 120. Co blbneš.“
Jaks to vrazil do tvorby?
Třeba To je bezpohlavností hodně ovlivněný. Máš doma prostě ideálního kámoše na provázku. Na Toovi mě taky baví, že ho nikdy nedám ani neprodám, že se vymaňuje z tohohle řetězce. Dřív byl dominantní potravinovej řetězec, ted’ je dominantní peněžní řetězec.
Do peněžního řetězce seš taky namočenej.
Umění a peníze, to pro mě byl na začátku velkej problém, teď už jsem se s tím docela srovnal. Má to nějakou hodnotu, a když si to někdo chce pořídit, pořídí si to. Samozřejmě by bylo hezký, kdyby umění nemělo s penězma co dělat, ale to fakt byla moje naivní, dětinská představa. Třeba z triček Univerzálové nemá nikdo ani korunu. Obecně jde o to,
jestli jsi si schopnej po existenci v komerčních soukolích udržet svobodu. A jestli neděláš pro společnosti, který jsou vyloženě zapředený do nějakejch podivností.
Ale nebereš to tak, že tím nátiskem na trička a rozmnožením to ztrácí hodnotu jedinečnosti?
Beru. Ale tady jde o komunikaci. Zajímá mě komunikační hodnota a tričko je skvělá věc - o tvý identitě a permanentní komunikaci. Je hezký, že jsi pak nosič nějaký informace.
Tvojí informace.
No, v tomhle případě.
To bys měl mít na sobě svoje.
To nemusím. Moc je nenosím.
Neměl bys je dělat takový, jaký bys sám chtěl nosit?
Představ si to, jako by ses v pokoji obklopovala pořád svejma obrazama. To je nemocný. Mám potíže svý věci znova vidět. Jenom vám dát fotky
na cédéčko… Mám už toho tolik v sobě, že si radši vemu triko od někoho jinýho. S trikama to zrovna moc neřeším, vemu si, který tam zrovna je...
Co ty a technologie?
Mně nechala počítač na stole naše americká kamarádka a já měl na výběr, jestli ho prodám, nebo se s tím naučím dělat. Tak se mi začlenil do života. Mám odstup, víc mě bavěj věci v realitě, když na ně můžeš šahat. Rozhodně nejsem zhypnotizovanej počítačovej freak. Myslím, že je to celý s tím virtuálem trochu přeceněný. Je teda úžasný, že nějakej řízenej tok elektronů uchovává informace a celá ta věc se sítí a ty vzletný cyber vize, ale stejně nakonec ta realita je pro člověka to, o co tady jde. Jsem zastánce spíš homo-domo a zbožňuju různý spontánní analogový bastly. Když si lidi dělaj věci na koleně daleko od profesionality, ale z radosti nad tou věcí. To má šmrnc a je to taky technologie. Tak vznikaj skvosty. Stejně se nakonec musíš od počítače zvednout a jít na záchod. Stejně ho nakonec vytáhneš z elektriky a je šlus. To je asi důležitý vědět. Ale nevím, jak dlouho to vydržíme. S energií. Tím se zabejvám léta a nepřišel jsem na to. My tu planetu strašně vysáváme. Pro mě je nepochopitelný, když vidím, jak to město svítí a auta jezděj a všichni se tváříme jakože nic. Nikdy jsem nedokázal pochopit, kde se ta energie bere. Všechno to furt jede, servery běžej, a když to kolabuje, jsme z toho nervózní. Někde musí snad bejt konec!
Brzo?
Asi to ještě chvíli potrvá, ale relativně brzo určitě nějaká krize bude. Slunce je ale silný záložní zdroj, ovšem…
Ale jsi technik? Dneska umělce nevidíš jako řemeslníka.
Je spíš manažer, žejo… Ne, sem takovej „bastlíř“. Co jsem potřeboval, jsem se naučil. Fakt mi vadí, když si to lidi neudělaj sami. Já bych nemoh mít jenom nápad a někomu ho zadat. Když si tu věc sám uděláš, máš k ní vztah, jinak ji cejtíš, víš o ní úplně všechno. Kámoši mi samozřejmě pomáhali a taky nemůžeš bejt odborník na všechno. Taková renesanční osobnost dneska… to by musel bejt fakt borec. Leonardo…
Jak vnímáš válečné hry?
Strašná dépa. Ale když mi bylo sedmnáct, byl asi sem citlivější. Měl jsem z toho těžký stavy, jak to s tím světem je. Ted’ to tak vstřebávám, vím to a hrozně mě to sere. Ta bezmoc, že s tím nic neuděláš, ale nejen ty, ale i miliony lidí, kterejm taky válka přijde nesmyslná a nic s tím nehne. Spíš
se děsím toho, že mě to v těch sedmnácti děsilo víc. Bush je píča.
Válka je taky dost velká provokace.
Přesně. Pro mě je provokace, když vidím v novinách fotku americkýho kluka, jak stojí nad hrobem svýho táty. Samozřejmě je to strašný, ale přece nemůžou lidi takhle dojít jenom z jedný strany. Amerika pro nás byla vzor nějaký utopický demokracie a za pár let zjistíš, že to je totalitní stát, kterej si dělá, co chce, jenom proto, že má kapitál. Ale to každej ví. Jak může jít George Bush klidně spát? Jak ten chlap může jít spát? Patetickej skřet.

Perverzní zoologická
Co děláš v Holandsku?
Dostal jsem tam permanentku do zoologický pro umělce. Fakt to tam tak vypadá. Bejvalý kasárna, 50 lidí tam má svůj ateliér, jsou tam dílny… Stipendijní program na dva roky. Perverzní zoologická a já si to fakt užívám.
Konkrétně?
Vyrábím Bramboráka, kterej vytahuje energii z brambor. Poháněj displej a nějaký budíky ukazujou, kolik maj. Nemaj na to, aby se moh hejbat. Možná bude poslouchat walkman, nebo poženou rádio. Zatím je to model tak ve věku desetiletýho kluka, ale funguje, tak bude živák. Takovej českej, dobrejch 100 kilo. Pokus probíhá od února, teď je květen, furt se nekazí, furt je v tom energie. Navíc jak bude hnít, energie bude přibývat. Brambory jsou pořád dost levnej materiál, v Holandsku seženeš stejně levný, 6 Kč/kg. Dokonce bych řek, geneticky upravenější… Ale to bych moh - já zatím měřil jen ty holandský - porovnat, která má víc voltů. Právě dneska jsem si koupil voltmetr. Krásnej. Asi ho dám místo srdce, bude ukazovat, kolik to má energie. Brambory budou nalakovaný, takže takovej cyber vzhled, lak je metalickej, ale brambora tím prorůstá.
Robůtek začíná žít.
Pamatuju si to z šestý třídy, dáš tam zinek a měď a mezi elektrodama probíhá proces… Když to propojíš, můžeš nahonit docela dost voltů. Samozřejmě bych mu moh dát do břicha baterku, ale to by nebylo ono. A ještě prozradím Orgii spotřebičů, pravejch. Kulma bude píchat s žehličkou a odšťavňovačem a tak… Chci je všechny zapojit do zásuvek, kabely, kobereček, a všechno bude navzájem kopulovat. Jsem ve fázi vybírání designů. A sou vy-ni-ka-jí-cí. Jak se ty spotřebiče jmenujou! Cassiopea, Sandra, takový erotický názvy. Hardcore porno. Phillips, Thomson, AEG, Braun, Tesla, Bosch… všechno dohromady. Předtím jsem spotřebiče dělal já, teď chci použít ty, který si kupujem, a trošku je zprznit. Taky dělám Zhrzelou igelitku. Protože mám pocit, že tašky sou na tom blbě.

Ne ne, zrovna se chystám psát, jak sou na tom tašky ve „vyspělém světě“ skvěle. Taková igelitka s logem je nejdůležitější odznak tvé identity. Tou se řadíš do patřičné skupiny. Taška je strašně důležitá.
Ale ty si koupíš něco novýho, ona se tváří hrozně hezky, ale pak skončí plná odpadků. Furt potřebuješ nový a nový. Takže ona nadává na svět, pokecává o tom, jak je to všechno hrozný. Možná ji nakonec ani nenechám mluvit, jsem spokojenej s tím, že je to pohozená taška a tak si jako šustí, nadýmá se, zmenšuje a zvětšuje. Teď pracuju s tím, že na potisku bude taková ta vitrína, žejo, pěkná ženská, jak to bejvá. Ale jak se ta igelitka mění, smršťuje, bude se z ní stávat taková potvora. Chimérická odporná medúza. Je v ní elektromotor s kotoučem a táhlama. Zpřevodovaně se to pomalu točí, takže ona tak jako dejchá. Ikona naprostá.