Saigon

„Na válku není nikdo připravenej. Válka je absolutní peklo, ztělesnění zla, maximální průser všeho lidstva. Jakmile je člověk hozenej do sračkový situace a má kolem sebe partu lidí, tak se všichni snaží stmelit a tu sračkovou situaci přežít. Navzájem si pomáhat. Když si někdo zlomí nohu nebo prostě nemůže, tak mu ten batoh vezmu. Pomůžu mu, ošetřím ho. Válka nás inspiruje spíš sílou kamarádství. Když vidíš různý válečný filmy, jako Černý jestřáb sestřelen nebo Bratrstvo neohrožených. Jde p

Kontext:
Lt. Vít „Witus“ Pospíchal, 25th Inf. Div. Tropic Lightning Club: „V osmašedesátym roce došlo k tomu, že se před novým rokem do jižního Vietnamu infiltrovala spousta severovietnamců. Lidi si říkali,
že jsou svátky Tet, a válčit se nebude. Jenže oni rozpoutali velkou ofenzivu. Nevyšlo jim to, Američani je převálcovali svou materiální převahou. Ovšem na válku to mělo vliv, a to především na politické mínění. Vietnamcům se totiž na několik hodin podařilo obsadit americkou ambasádu.“

Akce:
Witus: Snažíme se o realismus. Máme helmy, plný střepinový vesty. Každej na sobě nese dvacet třicet kilo.
Jirsa: Když vyjedeme, tak cejtím, že do tý akce fakt jdu. Připadám si, jak někde v Namu. Musím splnit misi. Ale nikdy to nesmí bejt na úkor lidí. Protože nejdřív jsou životy mejch vojáků a pak teprv cíl mise.
My neděláme profesionální armádu, ale kluky, který byly do války nahnaný. Víme, že jednotlivec nepřežije - jenom perfektně sehraná skupina. Přijde nováček a musíš ho učit, protože chceš, aby přežil. Občas to vážně funguje jako ve filmu. Jednou byl Witus sám na průzkumný akci v lese. Nevím, jestli si z nás dělal srandu, ale volal,
že se bojí. My byli asi dvacet kilometrů jinde. Sedli jsme do aut a jeli se podívat, jestli je všechno v pořádku. Představa, že můj dobrej kamarád, možná nejlepší, můj nevlastní bratr, je tam sám a něco se může dít - prostě jsem musel ověřit, jestli je všechno v pořádku.
To mušketýrský: Jeden za všechny a všichni za jednoho u nás funguje. Když byl jeden člen Witusovy jednotky vyplavenej, udělali jsme mezi klukama sbírku a přispěli mu patnácti tisíci.
Svobodník Jaroslav „Arnošt“ Soukup zvaný Táta: Je v tom adrenalín. Když víš, že jsi v akci a někdo na tebe někde číhá, nebo když naopak ty po někom jdeš… Je spousta kluků, který to berou na střílení. Jsou akční- dobejvaj baráky, dělaj speciální policejní jednotky. My třeba jdem a za celý odpoledne si nevystřelíme. Naposled jsme byli někde v zimě a celej areál jsme obešli po hřebenech, obešli jsme i nepřítele a dosáhli jsme cíle bez výstřelu. Když někde jdu, tak budím pozornost. Pak stojím připravenej za stromem a připadám si, jak v Četě. Když vidím podobnej film, říkam si: ty vole, takhle já chodím taky! To zahřeje. Ale zas tak hrozně bych to nežral. Kapitán mi pořád nadává, že zesměšňuju jeho rozkazy.

Začátky:
Jirsa: Lidi jezdili na vandry, začali se oblíkat po vojenskym, protože to bylo pohodlný. Největší boom byl, když tu šla na konci osmdesátejch let poprvý Četa. Spousta kluků, co do tý doby jezdila na vandry a měla nějaký polovojenský oblečení, byla najednou vykulená z toho, že když jsou ty hadry kompletní, tak to vypadá pěkně. Začlo se to dělit na amíky, teda ty, co dělali Vietnam, a trampy. Party amíků se domlouvaly: My budeme dělat pětadvacátou pěší Vietnam, zelený barety a tak. Byly to spíš bojový hry - hledali jsme vlajku, tábor těch druhejch s úkolem sežrat jim tam konzervy a tak. Těsně před revolucí se tady objevily první natahovací kvéry, sem tam pár elektrik, těsně po ní už první regulérní bouchačky. Lidi si řekli: do pytle, když už si hrajem na vojáky, tak vezmem brejle, kvéry a budem spolu bojovat. Do tý doby jsem měl dřevěnou M16. Mám kamaráda truhláře a ten ji udělal.
Witus: Prostě. Koupíš si kalhoty, koupíš si k nim blůzu a řekneš si: vypadá to dobře. A tak začneš shánět další věci a najednou zjistíš, že si voják bez kvéru. Tak co s tím? Koupíš si kvér. Realističnost nás baví. Jde o to, abysme vypadali stejně.
Jirsa: Kapitán jsem, protože už jezdím hrozně dlouho. Za komunistů nás chytlo vébé a měl jsem trojku z chování. Hodnosti se dávají podle zásluh - třeba Táta je s náma jenom rok, ale vzhledem k tomu, že jezdí pravidelně a dělá spoustu věcí pro jednotku - když třeba potřebujem něco našít, tak šije perfektně - dostal vojína první třídy. Jsme prostě kamarádi, co maj společnýho koníčka. Bere se to jenom na autority, jakože já a Witus akci šéfujem. Ale nějaký ano, pane a ne, pane - na to nehrajem. Nemagoříme. Už jenom kvůli tomu, že kdyby mi tu někde salutovali a byl tu schovanej sniper, tak zastřelí toho, komu salutujou. I v tom Namu nebo za druhý světový války sice hodnosti byly, ale prakticky šlo spíš o zkušenosti.

Strategie:
Jirsa: Můj budoucí švagr dělá historickej šerm. Má různý brnění a tak okolo. Sice v tom nějaký umění je - snažej se krejt, mají různý postoje s mečem a štítem. Jenže když s ním mluvím, tak mi připadá, že to je ve stylu: vyřítíme se na ně a budeme se všichni mlátit hlava nehlava. Nás baví taktika. Umět se pohybovat v lese, koukat, kudy máme jít, kam má člověk šlápnout, na koho střílet, na koho ne. Není to hloupý - vy půjdete napravo, my nalevo. To je paintball - střílečka. My děláme scénáře, dobový příběhy, a plníme je. Taktika je důležitá. Zrovna jsme šli a dostali se do boku skupině pěti lidí. Nešlo o to, že jsme je zastřelili, ale že jsme se dostali až k nim, aniž by nás slyšeli. Pohybovali jsme se potichu, využívali terénnní nerovnosti - les, přírodu - k tomu, abychom se dostali co nejblíž. Úplně mi to připomnělo nějaký starý indiánky. No zkus se k někomu v lese dostat na deset metrů. Z toho jsem měl radost. Samotný zastřelení bylo spíš už samozřejmý. Skupina pěti lidí byla jako jeden muž, všichni chodili stejně, nikdo nezazmatkoval, nikdo si nás nevšimnul.
Witus: Poznáš schovanýho člověka, protože se blbě hejbne nebo nad ním letí pták a prudce zahne doprava. Říkáš si sakra, tam někdo je!

Chlapáci
Jirsa: Setkal jsem se s pár lidma, kterejm jeblo, ale ty prostě jezděj na jiný akce. Je to jako s fotbalem. Ten má taky rádo obrovský množství fanoušků, ale každej fandí něčemu jinýmu. Jeden Spartě, jeden Slávii, jinej Bohemce. My nejsme hooligans. Možná tak výstrojí - tu máme stoprocentní, od originálních bot po rukavice. Ale že bychom si všichni mysleli, že jsme vážně americký vojáci, tak to ani náhodou. Jde o to, aby se sešla skvělá parta skvělejch lidí a strávila spolu super neděli.
Witus: Na začátku máš pušku a říkáš si: já jsem pánem světa! Pak když máš něco za sebou, dospěješ k názoru, že je to špatný, že je to obráceně. Přestože zbraň máš a můžeš zabíjet lidi, tak to dělat nechceš. Taky si uvědomíš, že stejnej pocit a možnosti maj ty lidi
na druhý straně.
Jirsa: Agresivitu si vybíjíš jinak. Buď jseš kretén a někde někoho mlátíš, něco vykrádáš, nebo to ventiluješ jinak. Třeba si hraješ na vojáky jako my. Pak nemáš tendenci shromažďovat agresivitu ve svým soukromym životě. Svoje chlapáctví si odbojuju v sobotu a v neděli. Nesu na sobě třicet kilo a tahám to od pátku do pondělí. Vím,
že v tomhletom chlap jsem. Nepotřebuju si honit ego tím, že budu někde posilovat a pak někoho mlátit. Ani náhodou, to jsou jenom takový berličky.
Táta: Musíš bejt hravej. Když se ptaly dcerky ve škole, co dělaj rodiče, řekla, že tatínek běhá po lese a zabíjí lidi.
Witus: Chlap je přirozenej bojovník. A to, že jsme v nějakym posranym jednadvacátym století, na tom nic nezmění. Je to zakódovaný a vždycky to tak bude.
Jirsa: U mě v jednotce sice nějaký holky byly a jsou, ale jak jsem zjistil, jsou to buď napůl mužatky, nebo je to pro ně spíš taková seznamka. Přijedou na akci a tam je třicet kluků a všichni se k nim chovaj slušně. Nechceš tohleto, nechceš tamhleto. Holky spíš ne. Myslím, že to je genetický. Kluci si hrajou na vojáčky a řidiče aut, zatímco holky si hrajou s kočárkama a na to, že vařej (ehm… pozn. campo).

Good boys:
Jirsa: Ježděním na manévry si uvědomíš, že jsi v podstatě pacifista. Když jdeš na akci, tak brzo zjistíš, že stačí dva tři zásahy a půlka čety je vystřílená. V tu chvíli si uvědomíš, že tu jseš s kamarádama, který znáš pět, osm, deset let, a že všichni by mohli bejt během jedný chviličky mrtví. Najednou vystřízlivíš a uvědomíš si, že válka není to pravý ořechový. Čím víc jezdíš na akce, tvoříš s klukama partu - setkáváš se s nima i v civilu a podobně - tím víc se z tebe stává pacifista. Představa, že Witus nebo Táta někde zařve a já bych měl jet domů a říkat: Paní Pospíchalová, Vítek byl skvělej, ale někdo ho zabil… Z toho je mi na blití. Čím víc se přiblížíme válce, tím víc si uvědomujeme, že válka je na hovno.
Záznam z akce: 18. 5. 2003, Brdy.

Airsoft: report kapitánů
Airsoft vznikl v osmdesátých letech v Japonsku jako odpověď na paintball. Paintball to je maso, jde o to si zastřílet. V airsoftu jsou reálný zbraně (respektive jejich přesný makety) a pořádná výstroj. Důraz se klade na strategii. Airsoftový kvéry se u nás prodávají od osmnácti let. Jsou to zbraně kategorie D, takže nepodléhají registraci. Vlastně to jsou méně výkonný vzduchovky. Ovšem třeba v Německu zakázaný.
Jedna přijde tak na patnáct tisíc korun.
Airsoft, to jsou zbraně. Zbraně z devadesáti devíti procent patřej k armádě. Armáda má ústrojový standard, určitou uniformitu. Když už máš kvér a věci okolo, mělo by to být, jako ve skutečnosti. Nám se to tak líbí. Jsou lidi, který to neřešej. Je jim jedno, jakou zbraň si k jakýmu oblečení vezmou. Ale to je pak jako když je rytířská bitva simulující třináctý století a najednou je tam někdo z desátýho. Nemá plátovou výzbroj, ale kroužkovou, kožený suknice a kulatej štít. Zbraně a uniformy prostě musej odpovídat době.
Evropská bašta airsoftu je v Itálii. Jenže problém s Italama je, že jsou spíš manekýni. Navlečou si na sebe jenom to, co jim sluší, co se jim líbí. Osmdesát procent si vezme maskáče spíš kvůli maskování, ale ne kvůli tomu, že patřej k armádě. Nejsou tak ortodoxní jako my v Čechách. Ale i tak je to hlavně odreagování. Celej tejden makáš v práci, o víkendu se sebereš, vyjedeš s klukama do lesa a pořádně si zastřílíš. Někdo chodí do klubů…
Místa vybíráme tak, aby o tom věděl městský úřad, policie a majitel pozemku. Problémy nebejvaj. Když jde někdo na houby a potká dvacetičlenou skupinu se zbraněma, tak sice občas zavolá policii, ale policajti přijedou, zasmějou se a všechno je óká. Jediný vážný problémy jsou s rádoby myslivcema. S pravejma hajnejma ne, ty třeba v zimě před vánocema chválej, že jim hlídáme stromky. Ovšem když narazíš na nějakýho přivožralýho myslivce, kterej si jde picnout zajíce, tak je to průšvih. Jsou hodně sprostý, nadávaj, ale nakonec je ubijeme tím, že o tom ví policie i městský úřad. My se snažíme být za každou cenu slušný.
Problémy jsou s Vietnamci, který prodávaj levný kopie na trzích. Lidi, co si to u nich kupují navíc často ani nepoužívají ochranný brýle, což je naprostá podmínka, protože zrak nenahradíš. Já sám spoluvlastním obchod a můžu říct, že bych nejradši tak třiceti procentům lidí, kterejm je přes osmnáct a nakupujou, neprodal. I když byznys je byznys. Cítím, že mají airsoft jako berličku svýho mindráku. Pak se na výjezdu hádaj, jestli je někdo trefil nebo netrefil. Jeden pošahanec to chtěl na akci řešit kudlama, ale takovýhle lidi nemaj na airsoftu co dělat. Neuvědomujou si, že je to hra - sice vážně míněná - ale pořád hra. Nejradši bych jim řekl rovnou nashle. Pak si na nás lidi ukazujou a říkaj: „To jsou ty kuličkovky! To jsou ti, co vystřelujou našim dětem oči!“