proč věříme víc jednomu módnímu výstřelku než celé taneční scéně.
Ujasněme si něco hned na začátku,
ať v tom pak nemáme zmatek. Ano, electroclash je skutečně módní výstřelek, po kterém za pár let neštěkne ani ten nejhysteričtější pudlík. Ale stále je to styl, který je pro vývoj taneční scény daleko důležitější, nebo chcete-li signifikantnější, než všechny ty „dej-tam-slovo-progressive-a-house-a-ještě-něco-stejně-každý-pozná-houby“ styly, které dnes v podstatě na taneční scéně nepojmenovávají vůbec nic. Pokud se vám zdá, že jsou předchozí tvrzení tak trochu v rozporu, možná máte pravdu. A právě proto je momentálně electroclash jeden z nejoblíbenějších tanečních stylů v redakci časopisu Živel.
Elecroclash a taneční scéna
Na počátku taneční hudby, tak jak jsme ji v devadesátých letech znali,
byl Manchester a extáze. Teď samozřejmě není řeč o nějakých hudebních kořenech, protože pro ty byste museli přes oceán do new yorských disko klubů a podobně. Ale tohle není jeden z těch článků, jaké si kladou za cíl dát všechno do totálních souvislostí, takže si vystačíme s tím Manchesterem. Tahle scéna, vzniklá na úplném konci osmdesátých let definovala v Evropě vše, co o taneční hudbě dnes víme - kluby, módu (poznámka pro mladší čtenáře - ne, řeč není o kožíškách kolem zápěstí, řeč je o tričkách se smajlíky a podobně) a samozřejmě hudbu i drogy. MDMA je droga, která všechno spouští, a tanečníci si druhý den vypráví, jak byla celá party na jednom rytmu, který měl v ideálním případě 125 Bpm, což je, jak dodávali newageoví vykladači nového stylu, rytmus tlukotu srdce plodu v břiše matky. Taneční hudba je revoluce se vším všudy a čekají se od ní tak trochu zázraky. Na MDMA se mají všichni rádi a svět parties se zdá ideálním místem k životu. Hudebně je to ještě lepší, tvorba se neobyčejně liberalizuje tím, jak technologie dávají tvůrcům na první pohled neomezenou svobodu. Každý zkouší, co by se dalo vymyslet a možností je zdánlivě nekonečné množství. Neuvěřitelným tempem vznikají nahrávací společnosti s úžasnými koncepty a DJem se může stát i vaše babička, pokud ji to baví. Lidé zkoušejí, kam až se dá hudebně dostat a Moby stanoví limit, když natočí Thousand, skladbu, která se dostane až na 1000 Bpm. Na téhle úrovni už je slyšet jen pískot, ale zní
to zatraceně revolučně.
O deset let později je tak trochu všechno jinak - distribuci MDMA kontroluje podsvětí a kvalita drog je snad nejhorší v historii. Extázi se co do spotřeby na taneční scéně začíná vyrovnávat kokain. Kdysi revoluční hudba se stala mainstreamem, a Mobyho skladby, které na vás útočí z televizních reklam rozhodně nemají 1000 bpm. Labelů je neuvěřitelné množství a hodně z nich nikdy nevydá jedinou zajímavou desku, protože jediné, o co jim v byznysu opravdu jde je vydat něco, co bude znít jako poslední letní hit z Ibizy, který na podzim vyšel v Británii na kompilaci Ministry of Sound a vede singlovou hitparádu, zatímco zmíněná kompilace je třetí nejlépe prodávané kompilované CD v síti hudebních velkoobchodů Virgin. Vaše babička se už nemůže stát DJem, protože je příliš stará na to, aby sehnala dobrou bookingovou agenturu, která jí zajistí hraní. Kdysi revoluční hudba přitahuje masy posluchačů a tanečníků (nutno říci, že stále mladších) a lidé, kteří se na taneční hudbě snaží vydělat jsou jim ochotni dát to, po čem touží. A protože to jsou velmi často lidé, kteří nechápou slovo marketing jako nadávku, ba naopak, nahradili si jím dříve tak často používané sousloví „kreativní vize“, taneční hudba je najednou byznys ze vším všudy. Jistě, stále je pár labelů, které si uchovaly kontinuitu, pár DJs, kteří hrají neuvěřitelné desky a nenechávají se fotit vykalení na terase některého baleárského klubu podobně vykalenou partou novinářů z Mixmagu. Jenže ti už dávno neudávají trendy.
V téhle chvíli se objevuje electroclash. Nikoli, aby taneční hudbu zachránil. Ale aby zvěstoval konec jedné fáze jejího vývoje. Důvod k tomuhle na první pohled radikálnímu tvrzení je jednoduchý a velmi pádný - electroclash je zcela nepochybně retro taneční hudby. A uznejte sami. Pokud se taneční hudba potřebuje inspirovat v minulosti, je asi všechno jiné, jen ne nějaká revoluční záležitost.
Yankees a deprese
Konečně bychom si tedy měli říct, co to vlastně electroclash je. A jako ani tentokrát od nás nečekejte žádnou definici. Zkuste si spíš představit, že posloucháte něco, o čem jste si jisti, že to bylo natočené letos, protože to tak stojí na bookletu příslušného CD, ale ve skutečnosti to zní jako z roku 1985, jen to je možná někdy trochu rychlejší. To je electroclash. Je to jako poslouchat první desku Depeche Mode, jen maličko zrychlenou - když máte štěstí. Což by asi nebylo nic tak unikátního, kdyby elektronické zvuky té doby nebyly celkem studené. Tohle už není hudba, na kterou jdete s přáteli na extázi, držíte se kolem ramen a máte dojem, že život je skvělý. Electroclash totiž není jen obyčejné retro taneční hudby. Je to pekelně depresivní retro. Zvukové eskapády new wave (pamatujete, to je takový ten styl, jak v něm neustále lidé zpívali o tom, že jsou melancholičtí (v lepším případě), či že mají deprese (ve většině případů) a k tomu nosili make-up?) se v electroclashi mísí s temnými studenými beaty. Tohle není svět pro lidi, kteří pojídají pilulky, které je nutí žvýkat, potit se trhat sebou do rytmu a mít dojem, že všechny barvy na světě jsou krásné. Tenhle taneční svět je obydlený lidmi, kteří se potácejí ve VIP zóně s pocitem, že nejmenší idiot v celém klubu je možná barman a to ještě není jisté, cukají sebou na hranici předávkování předraženým kokainem zcela mimo rytmus a mají dojem, že nejlepší barva na světě je černá. Pokud jsou v dobré náladě, pak možná černá se stříbrnými flitry. Ostatně, podívejte se na text, který tento článek uvádí. Tohle je všechno jiné, jen ne světoborný optimismus začátku devadesátých let, kdy The Shamen zpívali o tom, že můžou „move any mountain“. Nejlépe změnu, kterou přinesl electroclash do tanečních klubů popsal Neil Tennant z Pet Shop Boys v rozhovoru pro časopis Jockey Slut. „Přestal jsem chodit do klubů někdy začátkem devadesátých let, a díky electroclashi jsem znovu začal. Předtím pro mne bylo těžké se v klubech bavit, ale to se teď změnilo. Podle mne je electroclash první taneční hudba pro introverty, což mi vyhovuje.“
Ano, pokud něco electroclash není, pak to není hudba, která by vás nutila sundat si tričko a balit po klubu tanečnice na vaše vypracované tetování.
Podle všeho za to mohou Američané - ostatně jako za všechno. V době, kdy DJ Hell v Mnichově teprve popisoval několikátou stránku formátu A4 ve svém bloku možnými názvy svého nového labelu, kdy Westbam stále ještě myslel, že nejlepší styl je techno, a Britové se právě začínali vyrovnávat s tím, že francouzi začali dělat lepší house, se ve Francii dali dohromady jistá Miss Kitten, původně Švýcarka, dívka, která milovala osmdesátá léta především pro jejich „chic“, a DJ Hacker, původem z Lyonu. který miloval osmdesátá léta především pro jejich zvuk. Dvojice si padla do oka, už proto, že oba neměli zázemí v klubové, ale v industriální scéně. Hacker rozhodně nehodlal dělat konzumní house a Miss rozhodně neměla v úmyslu být sexy hláskem, na který tančí Italové na plážích. Jejich EP The Champagne podle toho vypadalo. Byl to absolutní úlet. Absurdní, nesmyslné, mimo jakékoli trendy. Dvojice obešla pár vydavatelů ve Francii. Ti se smáli. Pak se vydali do Anglie a tam se smáli ještě víc. Pak to, konkrétně se psal rok 1998, zkusili v Americe. A povedlo se. Zabrala především skladba Frank Sinatra. Studená, temná, depresivní a vulgární (motherfuckers are so nice/suck my dick/lick my ass, zpívá se tam mimo jiné) ale komická především tím, že Frank Sinatra byl v době, kdy EP vyšlo ještě naživu.
Každý rozumný taneční producent vám řekne, že prorazit na americké klubové taneční scéně má pro vaši kariéru v Evropě asi stejný význam, jako když sníte zmrzlinu. Ale tohle byla prostě nějaká výjimka, která potvrzovala pravidlo, nebo co. Skladbu zařadil na svůj díl tehdy respektované kompilace Global Underground Danny Tenaglia a skladba se stala hitem i v amerických gay klubech. Tamní osazenstvo, daleko dekadentnější a zároveň vnímavější k trendům než jejich kolegové v Anglii, prostě pochopilo retro temnotu a vzalo ji okamžitě za svou coby nový módní trend. Bylo tam vše, co scéna potřebovala - dekadence, a zároveň nedostižný glam, který osmdesátá léta ztělesňovala. Když se Hackera ptali, jak se mu povedlo znít zároveň retro a zároveň revolučně a úplně nově, tvářil se, že o ničem neví: „Nevím a myslím, že i kdybych to věděl, nedokážu to vysvětlit. Možná prostě lidi nudí poslouchat house a techno, které znějí pořád stejně. Možná prostě po dlouhé době potřebovali slyšet něco, co má nějaký názor.“ Svatá pravda.
Pak už to šlo tak nějak samo. Oba podepsali smlouvu s Gigolo Records, ze kterých mezitím DJ Hell postavil chrám nového stylu, z něhož vyjížděl kázat celému Německu i Evropě. Miss Kitten hostovala na desce Felixe Da Housecata Kittenz and Glitz, desce roku 2001 podle časopisu Muzik a asi první electroclashové desce, která bodovala v širší distribuci. Miss Kitten vydala s Hackerem The First Album a společně s producentem jménem Golden Boy pronikla do MTV ze skladbou Rippin Kitten, v jejímž textu se dcera ptá svého tatínka, zda může jít ven a někoho zabít. Prostě deprese osmdesátých let je zpět ve velkém stylu.
Jenže je tu ještě jeden důvod, proč je electroclash úplně jiný než vše, co jsme v taneční hudbě až doposud znali - vtip je v tom, že dnes prakticky každý chápe tenhle styl jako módní vlnu. A má pravdu. Electroclash je totiž móda se vším všudy. Právě v době, kdy se začal prosazovat hudebně, totiž došlo k zajímavému úkazu - do podobné retro nálady se dostal i svět módy. Abychom si rozuměli, móda se s retro náladami potýká… eh… co si všichni pamatujeme, ale bylo zajímavé, jak rychle jeden svět zareagoval na druhý. Jeden známý v Paříži mi s vážnou tváří tvrdil, že za to mohou poslední dobou stále populárnější francouzské kompilace jako Hotel Costes, Colette a podobně. Právě tyhle náladové a konceptuální kompilace, sestavované většinou z neznámých umělců a producentů a prodávané nejprve pouze ve Francii, především po designérských obchodech, a za nějaký rok nebo dva už i ve zbytku Evropy a v normální síti obchodů, totiž reagovaly na nový styl nejpohotověji. A protože tyhle kompilace jsou většinou tam, kde jsou lidé od módy, bylo postaráno o další retro vlnu na molech. Můžete si, stejně jako já, mrmlat něco o tom, že to zní jako pěkná pitomost, ale faktem je, že osmdesátá léta už nějaký rok nebo dva dominují jak streetové módě, tak kolekcím známých značek. Ale ať je to náhodný souběh nebo skutečné ovlivnění z jedné či druhé strany, faktem je, že taneční hudba, od acidových začátků několikrát již zmíněné Haciendy, nepronikla nikdy do módy tak silně, jako se to povedlo electroclashi.
Takže děti, tohle je konec snu o „one nation under one groove“, konec velké společné jízdy na extázi. Tenhle styl zní, jako když se v klubu chystají rozsvítit a za rohem číhá svítání a hodně ošklivý dojezd. Popravdě řečeno, chválabohu, že je konec. Už to začínalo být trochu stereotypní...
Tak vy chcete fakta?
My nejsme jen tak obyčejný časopis, abychom vám psali tupé biografie umělců. Ty si přečtěte jinde. Ale trochu se stydíme, že jsme v článku nezmínili některá jména, která byste si měli poslechnout. Miss Kitten a The Hacker nejsou samozřejmě jedinými electroclashisty. Hvězd tohoto stylu je dnes celkem dost a vedle toho, že většinou vydávají u Gigolo Records, mají společné ještě to, že každý chápe tenhle styl úplně jinak. Jsou tu studení a depresivní Ladytron, kteří jako by se snažili tanečno ze svých skladeb zcela eliminovat a jdou vyloženě po náladě osmdesátých let (včetně názvů skladeb jako CSKA Sofia a podobně) a taneční jsou asi jako Aphex Twin. Je tady newyorský fashion show designers projekt Fischerspooner (složenina jmen Warren Fischer a Casey Spooner), který už je tanečnější, a jejich Emerge je dokonce svým způsobem dokonalý klubový hit, i když část jeho alba Best Album Ever zní spíše jako minimalistické techno. Jsou tu Tok Tok, kteří posunuli taneční náladu osmdesátých let ještě dál a svůj největší hit Days of Mine (Ludicrious Idiots) posunuli až na hranici parodie. Je tu Kanaďan Tiga, vlastnící vydavatelství Turbo Records, jehož hity Man Hrdina (neptejte se mne, co to má znamenat) a především Sunglasses at Night (ten ve spolupráci se Zyntheriusem aka Juri Hulkonnen), ale i jeho díl kompilace DJ Kicks patří k tomu nejlepšímu, co v electroclashi vzniklo. Jsou zde Dopplereffekt z Detroitu, které DJ Hell vyhrabal pro Evropu ve sterilním kraftwerkovském debutu Gesamtkunstwerk (1999!). Poslední deska z letošního dubna Linear Accelerator na labelu International DeeJay Gigolo je už na cestě k těžkostravitelnému minimalistickému úletu, který ale jen potvrzuje, že electroclash nemusí nutně nosit osmdesátkové mrkváče a fialové nápotníčky.