Mrtví (povídka)

Michael Swanwick je sice autorem několika románů, ale proslavil se především svými krátkými sci-fi povídkami plnými bizarních nápadů a excelentního stylu. V posledních třech letech vždy získal cenu Hugo za nejlepší povídku roku (poslední z nich, Haf haf, řekl pes, vychází v únorovém čísle časopisu Ikarie). Za román Stations of the Tide byl odměněn cenou Nebula, vysoce je ceněn jeho hard-fantasy román The Iron Dragon’s Daughter, jenž je podle kritiky významným příspěvkem moderní fantasy. Je

Kolem našeho stolu se činili tři nemrtví hošíci v červených stejnokrojích, nosili vodu, zapalovali svíčky, mezi chody zametali drobky z ubrusu. Měli tmavé oči, pozorné, mrtvé, ruce a tváře tak bílé, až v intimním pološeru světélkovaly. Přišlo mi to nevkusné, ale Courtney řekla: „Jsme na Manhattanu. Trocha vytříbené odpornosti je tu v módě.“
Blonďáček donesl jídelní lístky a počkal na objednávku.
Oba jsme si poručili bažanta. „Skvělá volba,“ pravil chlapec jasným hlasem bez výrazu. Odešel a za minutu se vrátil s čerstvě zardoušenými ptáky, zda nám vyhovují. Když umřel, nemohlo mu být víc než jedenáct, a pleť měl jako mléčné sklo, hladkou, bez poskvrnky, téměř průsvitnou. Musel stát celé jmění.
Když se otáčel k odchodu, z náhlého popudu jsem ho chytil za rameno. Obrátil se. „Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptal jsem se ho.
„Timothy,“ řekl stejným tónem, jako by recitoval speciality mistra kuchyně. Chviličku počkal, jestli po něm nebudu ještě něco chtít, a pak odešel.
Courtney z něj nespouštěla oči. „Jak krásně by vypadal,“ zasnila se, „úplně nahý. Při měsíčku na hraně útesu. Rozhodně na útesu. Třeba právě na tom, kde ho našla smrt.“
„Kdyby spadl ze skály, nevypadal by tak krásně.“
„Nekaž mi radost.“
Sklepník přinesl objednanou láhev. „Chateau Latour ’17.“ Povytáhl jsem obočí. Sklepník měl starou a složitou tvář, jaké rád maloval Rembrandt. Nalil nám dokonale pevnou bezkrevnou rukou a pak zmizel v šeru. „Proboha, Courtney, sbalila jsi mě na lacinější víno.“
Zčervenala, zastyděla se. Courtney se v práci dařilo lépe než mně. Měla větší moc. Oba jsme věděli, kdo z nás je chytřejší, kdo má lepší styky a kdo s větší pravděpodobností skončí v rohové kanceláři se starožitným psacím stolem. Po chlapech ale byla poptávka a to mi stačilo.
„Tohle je pracovní večeře, Donalde,“ připomněla mi. „Nic víc.“
Obdařil jsem ji zdvořile nevěřícným pohledem, který ji vždycky rozlítil. A přes horkého bažanta jsem zabručel: „Samozřejmě.“ Až do dezertu jsme toho mnoho nenamluvili, ale pak jsem se konečně zeptal: „Tak co chystají Loeb
& Soffnerová?“
„Připravujeme rozšíření jedné společnosti. Jim se stará o finanční stránku operace, já o personální. Jdeme po tobě, Donalde.“ Divoce na mě blýskla zuby jako pokaždé, když uviděla něco, co chtěla. Courtney nebyla krásná, to ani zdaleka, ale měla v sobě oheň, ta odvěká divoká síla mě přitahovala víc než cokoli. „Jsi nadaný, máš lokty a v současném zaměstnání nesedíš moc pevně. Právě takové lidi hledáme.“
Položila si na stůl kabelku a vytáhla z ní jediný složený papír. „Tohle ti nabízím.“ Strčila mi soupis pod nos a pustila se do dortu.
Rozložil jsem papír. „To je volný úvazek.“
„Neomezené možnosti postupu,“ řekla s plnou pusou, „pokud na to máš.“
„Hmm.“ Srovnal jsem nabídku položku po položce s tím, co jsem měl teď. Plat se shodoval na dolar přesně - slečna Soffnerová se vytahovala. A navíc opce na firemní akcie. „To nemůže být pravda. Ne na volný úvazek.“
Zase vycenila zuby jako žralok v temných vodách. „Věděla jsem, že se ti to bude líbit. Nabídka je taková, protože potřebujeme tvoji odpověď co nejrychleji, pokud možno ještě dnes. Nejpozději zítra. A nesmlouvej. Musíme to dát dohromady hodně rychle. Až se to provalí, budou expanze plné noviny. Do té doby musí být všechno zajištěné, naservírujeme sentimentálním slečinkám hotovou věc.“
„Proboha Courtney, pro jakou příšeru pracuješ?“
„Pro největší na světě. Větší než Apple. Větší než Home Virtual. Větší než HIVakcin IV,“ pochlubila se. „Slyšel něco o Koestler Biological?“
Položil jsem vidličku.
„Koestler? Ty prodáváš mrtvoly?“
„Prosím tě, postantropické biologické zdroje.“ Řekla to zlehka, jen se stopou ironie. Přesto jsem měl dojem, že s produktem svého klienta není úplně smířená.
„V tom nejsou žádné peníze.“ Mávl jsem směrem k snaživým číšníkům. „Tihle hoši představují tak dvě procenta ročního obratu. Zombies jsou luxusní zboží: sluhové, uklízeči v reaktorech, filmoví kaskadéři na jedno použití, exotické služby,“ oba jsme věděli, co to znamená, „nejvýš pár set prodaných ročně. Neexistuje poptávka. Odpor hraje příliš velkou roli.“
„Došlo k technologickému průlomu,“ naklonila se ke mně Courtney. „Už dovedou instalovat infrasystém a ovladače tak lacino, že výsledný produkt nepřesáhne výrobní cenu nového auta nižší třídy. To je hodně pod prahem nákladů na dělnické místo.
Podívej se na to očima majitele výrobního závodu. Už vyhodil všechny dělníky, bez kterých se neobejde, ale stejně ho mzdové náklady ždímou až na kost. Jak může konkurovat na slábnoucím spotřebitelském trhu? Řekněme, že se zúčastní našeho programu.“ Vytáhla pero Mont Blanc a začala na ubrus psát čísla. „Žádné prémie. Žádná zodpovědnost za pracovní úrazy. Žádná nemocenská. Žádné rozkrádání. Mluvíme tu o snížení nákladů na pracovní sílu přinejmenším o dvě třetiny. A to minimálně! Tomu nikdo neodolá, ať má sebevětší odpor. Počítáme, že v prvním roce dodáme do výroby pět set tisíc jednotek.“
„Pět set tisíc,“ opakoval jsem. „To je šílenství. Kde seženete tolik surovin?“
„V Africe.“
„Proboha, Courtney.“ Cynismus, s nímž chtěli subsaharskou tragedii změnit v zisk kapesních Hitlerů ve sběrných táborech, mi vzal dech. Courtney se jen usmála a cukla hlavou, což znamenalo, že se dívá na hodinky v optickém čipu.
„Myslím, že jsi připravený promluvit si s Koestlerem.“
Nemrtví hoši kolem nás na její pokyn rozestavěli promítačky, seřídili je a spustili. Interferenční vzory se zkřížily, srazily a slily. Stůl obstoupila tma. Courtney vytáhla plochý počítač a otevřela ho na stole. Třikrát ťukla dlouhými prsty a na displeji se objevila kulatá bezvousá tvář Marvina Koestlera. „Ach Courtney!“ zvolal radostně. „Jste v New Yorku, že ano? U Sv. Mořice. S Donaldem.“ Před každou informací udělal kratičkou pauzu. „Dali jste si antilopí medailonky?“ Když jsme zakroutili hlavou, políbil si špičky prstů. „Úchvatné! Jsou maličko podušené a pak zalité buvolí mozzarellou. Nikdo je neumí lépe. Včera jsem si je dal ve Florencii, ale to vůbec nejde srovnat.“
Odkašlal jsem si. „Vy jste v Itálii?“
„To nechme stranou.“ Mávl rukou, jako by to nebylo důležité. Ale Courtney se zamračila. Vzhledem k tomu, jak přibývá únosů průmyslníků, jsem udělal ostudnou botu. „Otázkou je, co říkáte na moji nabídku?“
„Je zajímavá. Při volném úvazku.“
„Jde o počáteční náklady. Už tak jsme moc provázaní. V dlouhodobé perspektivě na tom budete lépe.“ Najednou se usmál, v koutcích měl ale zlé vrásky. Bukanýr finančního světa. Pak se naklonil, snížil hlas, podíval se mi přímo do očí. Klasické personalistické techniky. „Ještě vás nemáme. Víte, že Courtney zkontrolovala naše finance. Přesto si myslíte: tohle nemůže fungovat. Pracovat s naším produktem musí být nesnesitelné, ale přece není. To nejde.“
„Ano, pane,“ přitakal jsem. „Krátce řečeno.“
Kývl na Courtney. „Tak mi ho prodejte.“ A na mě: „Dole mám odvoz.“
Zmizel.

Koestler na nás čekal v limuzině, růžový průsvitný duch. Byl to samozřejmě hologram, sice zrnitá, ale přesná kopie. Mávl nehmotnou rukou po interiéru a řekl: „Udělejte si pohodlí.“
Šofér měl vojenské fotonásobiče. Vypadal spíš jako hmyz než člověk. Nevěděl jsem, jestli je mrtvý, nebo živý. „Vemte nás do Nebe,“ poručil Koestler.
Vrátný vyšel na ulici, rozhlédl se na obě strany a kývl řidiči. Při chůzi nás sledovaly robotické kulomety.
„Courtney se zmínila, že suroviny získáváte v Africe.“
„Je to nechutné, ale nezbytné. Napřed musíme prodat nápad a nemá cenu si to ztěžovat. Nevidím však důvod, proč bychom časem neměli využívat domácí zdroje. Bylo by to něco jako hypotéka naruby, životní pojištění, které se splácí, dokud jste naživu. Chudí se nám konečně přestanou věšet na záda. Nasrat na ně. Sakra dlouho se vezli zadarmo, teď aspoň můžou umřít a dát nám pracovní sílu.“
Byl jsem si skoro jistý, že Koestler žertuje, ale raději jsem se usmál a hned sklonil hlavu, abych byl jištěný v obou případech. „Co je Nebe?“ zeptal jsem se, abych konverzaci postrčil na bezpečnější území.
„Testovací polygon budoucnosti,“ odvětil spokojeně Koestler. „Viděl jste někdy boxerský zápas bez rukavic?“
„Ne.“
„Pravý sport pro gentlemany! Nejsladší věda. Nejsou kola, pravidla ani zákazy. Chlap se opravdu projeví, ne jeho síla, ale povaha. Vidíte, jak se ovládá, jak snáší tlak, jak překonává bolest. Ochranka mě nepustí do klubů osobně, ale zařídil jsem se jinak.“

Nebe bylo bývalé kino v horší části Queensu. Šofér vystoupil, zmizel za autem a objevil se se dvěma nemrtvými bouchači. Vypadalo to jako iluzionistický trik. „Vy jste je měl v kufru?!“ zeptal jsem se nevěřícně, když nám otvíral dvířka.
„Začíná nový svět,“ pravila Courtney. „Zvykej si.“
V Nebi bylo narváno. Kolem dvou tří stovek sedadel, a zbývalo jen pár míst k stání. Dav tvořili hlavně černoši, Irové a Korejci, ale i pár zákazníků z lepších vrstev. I bohatý člověk občas potřebuje okusit v zastoupení brutální moc. Nikdo si nás nevšímal. Vstoupili jsme zrovna při představování zápasníků.
„Dvě stě padesát liber živé váhy v černých trenýrkách s červeným pruhem,“ volal rozhodčí, „gangster, ranař, bijec, vyderač, tvrdý rváč, muž s...“
Vydali jsme se nahoru úzkým schodištěm mezi dvěma strážci jako nějaká četa v džungli ve dvacátém století. Dveře lóže nám odemkl vyzáblý stařík s převislým břichem a zvlhlým doutníkem v koutku. Lepkavá podlaha, nepohodlné židle, dobrý výhled do ringu. Šedivé umělohmotné obložení, oblaka kouře.
Koestler tu seděl ve zbrusu nové holografické kleci. Připomněl mi sádrovou madonu v pomalované vaně, jaké si katolíci stavějí na zahrádky. „Vaše najatá lóže?“ zeptal jsem se.
„Tohle všechno se děje kvůli vám, Donalde, a pár dalším lidem. Stavíme náš produkt proti někomu z místních. Dohoda s vedením klubu. Až uvidíte zápas, zapomenete na pochybnosti.“
„Bude se ti to líbit,“ prohlásila Courtney. „Jsem tu už pátý večer. Včetně dneška.“ Zazvonilo se a zápas začal. Nahnula se přes zábradlí a podložila si bradu rukou.
Zombie měla šedou kůži a na boxera dost tenké svaly. Rukama i nohama ale pracovala přesně, v klidných očích vědoucí pohled.
Její protivník byl skutečný valchař, mohutný černoch s africkými rysy, jen ústa se mu na jedné straně nepřirozeně táhla kus za koutek. Hruď mu zdobily rituální jizvy gangu, hlubší šrámy na zádech si zřejmě vysloužil v pouličním boji. V očích mu plálo odhodlání na hranici šílenství.
Postupoval opatrně, ale beze strachu, otestoval protivníka několika rychlými výpady. Zombie všechny odrazila.
Kroužili kolem sebe, hledali možnost k útoku.
Asi minutu se nic moc nedělo. Pak gangster zkusil blafák na hlavu a následovala ostrá rána pod pás. Bolestí jsem sebou škubl.
Zombie nereagovala.
Mrtvý boxer odpověděl snůškou ran a podařilo se mu lehce zasáhnout černochův obličej. Odstoupili a začali zase kroužit.
Pak vazoun přišel s kombinací tak ostrých ran, že musel nemrtvému zpřerážet všechna žebra v těle. Dav povstal, všichni živého povzbuzovali.
Zombie se ani nezapotácela.
Gangsterovi se do očí vloudil nevěřícný pohled. Zombie útočila a cpala ho do provazů. Dokážu si jen představit, jaké je pro člověka, který od narození žil ze své síly a schopnosti snášet bolest, stanout proti nepříteli, pro něhož bolest neznamená vůbec nic. O zápasech rozhodují okamžiky váhání. Vyhrává ten chladnokrevnější. A prohrává ten, kdo se bojí.
Přes drtivé údery zůstávala zombie metodická, vyrovnaná, klidná, nelítostná. Jak jinak.
Musela to být hrůza.
Zápas pokračoval. Byl to pro mě zvláštní zážitek, nedokázal jsem se soustředit. Myšlenky mi stále utíkaly dál do noci, oči jsem nedokázal odtrhnout od linie Cortneyiny čelisti. Sex měla ráda trochu úchylný. V posteli jsem z ní měl pokaždé dojem, že by chtěla zkusit něco opravdu odporného, ale nemá odvahu o to požádat.
Takže jsem se ji vždycky snažil přinutit k něčemu, co se jí nelíbilo. Odolávala, a tak jsem každou noc zkoušel jen jednu novou věc. K jedné se ukecat nechala. Ale jakmile se vzrušila, už byla poddajná. Mohl jsem po ní chtít cokoli. Dokázala o to sama prosit.
Courtney by asi překvapilo, že nejsem hrdý na to, co s ní dělám, ba naopak. Ale byl jsem jí posedlý stejně jako ona tou tajemnou úchylárnou.
Courtney byla najednou na nohou a ječela. Holografický Koestler také stál. Veliký černoch visel v provazech, mrtvý ho zpracovával metodickými údery. Z tváře mu stříkaly sliny a krev. Pak se sesul na parkety, od začátku neměl šanci. Musel vědět, že nemá naději, že nemůže vyhrát, ale odmítl se vzdát předem. Zombie ho musela zmlátit do bezvládnosti. Sesul se hrdě, vzteklý a bojovný. Musel jsem ho obdivovat.
Ale stejně prohrál.
Uvědomil jsem si, že právě tohle poučení jsem si tu měl vzít. Nejenže je náš produkt silný a trvanlivý. Jde o to, že zvítězí jen ten, kdo se za něj postaví. Pochopil jsem, narozdíl od publika, žetady končí jedna éra. Lidské tělo už nemá žádnou hodnotu. Nedokáže nic, co by technika nezvládla lépe. Počet zbytečných a poražených na celém světě se právě zdvojnásobil, ztrojnásobil, dosáhl horní meze. Ti hlupáci dole v hledišti právě oslavují konec své budoucnosti.
Vstal jsem a jásal s nimi.

V limuzině Koestler řekl: „Uviděl jste světlo. Teď jste věřící.“
„Ještě jsem se nemusel rozhodnout.“
„Nekecejte,“ opáčil Koestler. „Připravil jsem se, pane Nicholsi. V zaměstnání teď nemáte příliš jistou pozici. Morton-Western jde do hajzlu. Přiznejte si, že starý hospodářský řád už neexistuje. Samozřejmě moji nabídku přijmete. Nemáte jinou možnost.“
Z faxu vylezlo několik smluv. Každou chvíli se v nich opakovala fráze „Dotyčný produkt“. O mrtvolách se nemluvilo.
Když jsem ale rozepnul sako a sáhl po tužce, Koestler mě zarazil. „Počkejte. Řekněme, že mám fabriku. Pod sebou tři tisíce lidí. Všichni mají motivaci. Pro práci u mne by prošli ohněm. Nulové rozkrádání. Prakticky neexistuje pracovní neschopnost. Uveďte jedinou výhodu, kterou má váš produkt oproti mým zaměstnancům. Prodejte mi ho. Dám vám třicet vteřin.“
Nikdy jsem nepracoval v prodeji a Koestler mi to místo navíc už slíbil. Ale tím, že jsem sáhl po tužce, jsem přiznal, že o ně stojím. A všichni víme, kdo má v ruce bič.
„Můžete jim dát cévku,“ navrhl jsem. „Nebudou chodit na záchod.“
Koestler na mě dlouho jen tupě civěl. Pak vybuchl smíchy. „Proboha, to je originální! Máte před sebou velkou budoucnost, Donalde. Vítejte na palubě.“
Zmizel.
Chvíli jsme jeli mlčky, bez cíle a beze směru. Nakonec se Courtney nahnula a poklepala řidiči na rameno.
„Hoďte mě domů,“ požádala.

Cestou přes Manhattan mě trápila halucinační představa, že jedeme městem mrtvol. Šedé tváře, netečné pohyby. Ve světle reflektorů a sodíkových výbojek vypadali všichni mrtví. U Dětského muzea jsem přes prosklenné dveře uviděl matku se sportovním kočárkem a dvěma malými dětmi. Nehýbali se a zírali přímo před sebe. Jeli jsme kolem večerky, kde zombies popíjely vodku z lahví v papírových pytlících. V patře nad obchodem jsem viděl zasmušilé duhové stíny virtuálů, puštěných pro prázdné oči. Zombies v parku kouřily nedopalky, řídily taxíky, seděly na obrubnících a opíraly se na nárožích, všechny čekaly, až přejde dost let a jim z kostí opadá maso.
Připadal jsem si jako poslední živý na světě.

Courtney byla ze zápasu ještě zpocená a nabuzená. Feromony z ní cestou po chodbě k bytu táhly v mohutných vlnách. Čpěla chtíčem. Vzpomněl jsem si, jaká je těsně před orgasmem, zoufalá, žádoucí. Když se udělala, byla jiná, chladná a sebejistá jako v práci, v průběhu aktu hledala sebevědomý klid.
A se zoufalstvím jsem ji opouštěl i já. I já si uvědomoval, že mě k ní poutá zoufalství, že jen proto dělám věci, které po mně chce. Za všechna léta naší známosti jsme spolu jedinkrát nesnídali.
Rád bych přišel na způsob, jak ji vykrátit z rovnice. Rád bych, kdyby se její zoufalost proměnila v nápoj a já ho vypil do dna. Rád bych ji strčil do vinařského lisu a vymačkal dosucha.
Courtney odemkla dveře a vklouzla do svého bytu. „Byl to docela úspěšný večer,“ řekla. „Dobrou noc, Donalde.“
„Dobrou noc? Ty mě nepozveš dál?“
„Ne.“
„Jak to myslíš, ne?“ Začínala mě štvát. I slepec v domě přes ulici by poznal, že je rozpálená doběla. I šimpanz by se jí klidně podíval pod kalhotky. „Co to je za kravinu?“
„Víš, co znamená odmítnutí, Donalde. Nejsi hloupý.“
„Ne, to nejsme ani jeden. Oba víme, o co jde. Tak už mě pusť dál, hergot.“
„Užij si dáreček,“ řekla a zavřela mi před nosem.

Dáreček jsem našel doma v bytě. Pořád ještě naštvaný jsem vpadl do pokoje a zabouchl dveře, takže jsem se ocitl prakticky potmě. Jediné světlo sem prosakovalo zataženými okny naproti. Zrovna jsem se natahoval po vypínači, když jsem zahlédl pohyb.
Vyděrači! prolétlo mi hlavou. Vrhl jsem se k vypínači, bůhvíčeho jsem chtěl dosáhnout. Kreditní vyděrači pracují vždycky ve třech, jeden z vás mučením dostane hesla, druhý telefonem převádí peníze do finanční černé díry a třetí drží hlídku. Myslel jsem si snad, že když rozsvítím, zalezou do stínu jako švábi? Přesto jsem v rychlosti málem zakopl a upadl. Samozřejmě jsem ale neuviděl žádné vyděrače.
Byla to žena.
Stála u okna v bílých hedvábných šatech, jež nedokázaly ani zakrýt její éterickou krásu, porcelánovou pleť, ani jí konkurovat. Když jsem rozsvítil, otočila se na mě, oči dokořán, rty lehce rozevřené. Když mi podala bílou lilii, prsa se jí maličko zhoupla. „Dobrý večer, Donalde,“ pronesla zastřeným hlasem. „Pro tuto noc jsem tvoje.“ Byla naprosto dokonale nádherná.
A samozřejmě mrtvá.

Ani ne o dvacet minut později jsem mlátil u Courtney do dveří. Přišla mi otevřít v župánku od Pierra Cardina a podle toho, jak ještě vázala pásek a upravovala si vlasy bylo vidět, že mě nečekala.
„Nejsem sama,“ prohlásila.
„Nepřišel jsem kvůli pochybným darům tvého krásného bílého těla.“ Protlačil jsem se do pokoje. (Tu krásu těla jsem myslel vážně, i když nebyla dokonalá jako mrtvá děvka, a myšlenky se mi neúprosně spojily: smrt a Courtney, sex a mrtvoly, gordický uzel, jaký stěží rozmotám.)
„Nelíbilo se ti moje překvapení?“ Už se nepokrytě posmívala.
„Ne, to se mi kurva nelíbilo.“
Popošel jsem o krok blíž. Třásl jsem se. Nedokázal jsem přestat zatínat pěsti.
Ustoupila. Dál se ale tvářila sebevědomě, trochu zvídavě. „Bruno,“ řekla tiše. „Mohl bys sem přijít?“
Pohyb na okraji zorného pole. Ze stínu ložnice vyšel Bruno. Byl velký a svalnatý, napumpovaný, nabušený a stejně černý jako gangster večer v ringu. Postavil se za Courtney, úplně nahý, měl úzké boky, široká ramena a nejlepší pleť, jakou jsem kdy viděl.
Samozřejmě byl mrtvý.
Všechno se mi spojilo.
„Proboha, Courtney!“ ulevil jsem si. „Tomu nemůžu uvěřit. Že jsi opravdu... Ta věc je jen poslušné tělo. Nemá nic - vášeň, spojení - je to jenom... tělesno.“
Courtney za úsměvem převalila jazyk v ústech a vážila dopad následujících slov. Sprosťáctví zvítězilo:
„Tak jsme si kvit.“
Ztratil jsem nervy. Udělal jsem krok, zvedl ruku, při bohu všemohoucím jsem jí chtěl omlátit hlavu o zeď. Ale neuhnula ani neměla strach. Pouze ukročila a řekla: „Jen do těla, Bruno. Musí vypadat dobře v obleku.“
Mrtvá pěst mi vrazila do žeber s takovou silou, až jsem si myslel, že se mi zastavilo srdce. Pak mi dal Bruno jednu do žaludku. Zlomil jsem se v pase, dech vyražený. Dvě, tři, čtyři rány. Už jsem ležel na zemi, omlácený, bezmocný, ubrečený vzteky.
„To stačí, miláčku. Teď to vyhoď.“
Bruno mě složil na chodbě.
Přes slzy jsem hleděl na Courtney. Už nebyla vůbec krásná. Ani maličko. Stárneš, chtěl jsem jí říct. Ale místo toho můj hlas, vzteklý a nevěřícný, vykoktal: „Ty zkurvená nekrofilko!“
„Jen se uč,“ odvětila Courtney. Spokojeně předla. Pochybuji, že bude mít někdy v životě ještě takovou radost.
„Na trh přijde půl milionu Brunů. Za chvíli budeš mít potíže sbalit živou ženskou.“

Mrtvou děvku jsem poslal pryč. Pak jsem se dlouho sprchoval, ale nijak se mi neulevilo. Nahý jsem vešel do bytu a roztáhl závěsy. Dlouho jsem hleděl na tmu a slávu Manhattanu.
Měl jsem strach, největší strach v životě.
Slumy se pode mnou táhly donekonečna. Tvořily obrovskou nekropoli, nekončící město mrtvých. Myslel jsem na miliony lidí, kteří už nikdy nedostanou práci. Přemýšlel jsem, jak mě budou nenávidět - a mně podobné - a jak jsou proti nám bezmocní. Ale přece. Jich je tolik a nás tak málo. Kdyby měli všichni najednou povstat, budou jako tsunami, nic se jim nepostaví. A pokud v nich zbývá jen jiskřička života, povstanou.
To je jedna možnost. Druhá možnost je, že se nic nestane. Vůbec nic.
Bůh mi pomáhej, ale sám nevím, která mě děsí víc.

přeložil Robert Tschorn