Revolucionář Manu Chao

Manu Chao: „Ptáš se mne, příteli, jak změnit planetu? Vážně nevím. Snad by se měl každý snažit změnit sám sebe a své okolí. Pokud taková změna proběhne na mnoha místech najednou, změníme celý svět. To je můj sen. Tisíce malých revolucí v našem sousedství. Naučit se žít pospolu.“

Vaše hudba je specifický mix…
… ano! Všechno se musí smíchat. Nemůžu ani oddělit soukromý život od hudby, kterou dělám pořád. Sampl může být kdekoliv. V Polsku se mě ptali: Zpíváš francouzsky, zpíváš španělsky, zpíváš portugalsky, zpíváš anglicky, tak proč nezazpíváš i polsky? Víte, já nechci zpívat polsky, já tam nikdy nežil! Než napíšete skladbu v nějakém jazyce, musíte znát jeho kulturu. Na druhou stranu jsem vyrostl ve Francii a chodil jsem tam i do školy. Takže když jsem začínal s muzikou, měl jsem logicky zpívat francouzsky, jenže francouzštiny jsem se bál, neměli jsem ji rád, tak jsem radši zpíval anglicky, i když jsem často ani nevěděl co.

Nepřipadalo vám to trochu hloupé?
Každý umělec se musí především cítit naprosto svobodně, protože kreativita nemůže existovat bez svobody. Když chce někdo zpívat v jazyce, jemuž nerozumí, dobře pro něj! Těžko mu říkat, zda je to hloupé, nebo chytré. Ať si každý umělec dělá, co chce. Můžete ho za to kritizovat, ale v momentu tvorby musí být volný. Nikdo mu nesmí říkat: dělej tohle a támhleto. Ne! Artist free!

V čem konkrétně tkví vaše současná umělecká svoboda?
Každý má svůj směr a já zvolil cestu jednoduchosti. S Mano Negra jsme byli hudebně poměrně složití, spousta změn a přechodů. Po čase cestování po Jižní Americe a Africe, po hodinách strávených s hudbou Boba Marleyho, jsem si uvědomil sílu jednoduchosti. Marley v tom byl mistr. Náladu můžete přenést velmi snadno - stačí pracovat s kauzalitou a jednoduchostí. Nechci nic komplikovat, je to ztráta času. Absolutně netuším, jaké bude mé další studiové album. Nejsem ani schopen říct, kdy ho udělám. Nevládnu tomu skutečným šéfem musí být kauzalita. Učím se s ní pracovat. Jejím jediným problémem je, že nikdy nevíte, na čem jste. Nahrávám vždy jen moment inspirace.

Co když jste zrovna na turné?
Vždycky s sebou vozím studio. Normálně v báglu. Natáčím v něm nové věci a klipy, taky všechny koncerty, které odehrajeme. Jen díky mobilnímu studiu lze doopravdy pracovat s kauzalitou. Přijde inspirace - natáčíte a nezajímá vás, jestli je to dobré, nebo špatné. To prozření přijde až druhý den ráno. Když se probudíte a pořád vám to přijde dobré, tak to dobré je. Dřív jsme si vše museli uchovávat v paměti, dokud jsme se nedostali do studia. A to bylo dost obtížné - zmražená hudba.

Co všechno je pro vás podnětem k tvorbě?
Cokoliv kdekoliv. Někdo vám něco řekne, uslyšíte zvuk nebo vtip. Jste s přáteli v baru, jste šťastný, připitý a inspirace je tady. Pokouříte jointa a je to. Když jsem ve studiu, je mým hlavním asistentem marihuana. Dala mi tolik… Při nahrávání čadím poměrně hodně, ale před koncertem si dám mnohem radši trochu alkoholu. Záleží na náladě…

Prý jste měl i ostré koncerty s kolumbijskými guerillami v zádech…
Guerilly? To nebyl problém! Spíš polovojenské jednotky… Bylo to v roce devadesát tři - celou Kolumbii jsme projeli vlakem. Chtěli jsme tak podpořit tenhle způsob dopravy - v celé Jižní Americe se snaží vyřadit železnice, protože chtějí prodávat motory a velké káry. Pod hlavičkou General Motors v tom jede celá mafie. Myslím, že železnice jsou z hlediska ekologie i peněz pro budoucnost výhodnější než auta. Doprava vlakem byla pro lidi z vesnic levnější. Proto jsme si i my vybrali tenhle způsob dopravy.

Jste hodně politická osobnost - jaké jsou hlavní problémy světa, na něž chcete svou hudbou poukázat?
Svět má tolik problémů, a já nemám dost prstů!

Vážně, proti čemu bojujete úplně nejvíc?
Nejvíc asi bojuji sám se sebou. Abych ráno vstal, vyšel do ulic, večer se zas vrátil do postele a sám si řekl: Dnes jsem nikomu neublížil, nikoho jsem neomezil. Pak je tu základní boj poté, co procestujete celý svět a vidíte spoustu zla. Říkáte si, že to není normální. Jsou dvě řešení. Buďto lidem pomůžete bojovat, nebo se na to podíváte z jiné stránky a řeknete si: Tohle není můj problém. V každé chvíli vašeho života vstupujete do sociálních situací. Buď zavřete oči, nebo se pokusíte něco udělat.

Co si myslíte o politických systémech alternativních k těm současným?
Každý pokus přemýšlet alternativním způsobem je dobrý a nezáleží přitom, jestli se vám to líbí, nebo ne. Je to druh debaty, který potřebujeme. Důležité je, že existuje hnutí - nemám rád slovo antiglobalizační, protože bylo zneužito tiskem - ale antiglobalizační hnutí lidí, kteří jsou si vědomi, že nastal čas říct ne světu, jenž nám importovali. Setkáváme se s nimi všude, kam přijedeme. Možná nesníme o stejném světě, možná jsme různí. O tom, jaké uspořádání by se nám líbilo, můžeme debatovat později, ale říct NE budoucnosti, již nám naplánovali, musíme už teď. Protože všichni dobře víme, že tahle budoucnost je kolektivní sebevražda. Nevěřím vládám nikde na světě, protože prostě nevládnou. To je velká nemoc demokracie.

Uznáváte vůbec demokracii?
V mnoha zemích říkají, jak je nádherné ji mít, Bush tvrdí, že všechno ostatní je nesmysl. Realita je ale taková, že lidé sice politiky svobodně volí, ale politici nemají fakticky žádnou moc! Ve skutečnosti nám vládnou ekonomické molochy a my nemáme vůbec žádnou možnost si vybírat. Kdybychom měli demokracii, nevolili bychom zástupce do parlamentu, ale šéfa Sony nebo General Motors. To jsou ti, kdo doopravdy vládnou. Demokracie je především ideální systém pro mafii.

Dá se to změnit?
Musíme hledat řešení. Podívejte se na Ameriku. Buď jste s námi, nebo proti nám - to řekl Bush. Každá země s takovým prezidentem by měla hledat alternativní cesty, protože jestli bude tohle tvrdit dlouho, za chvíli má proti sobě celý svět. Příkladem je Venezuela. Hugo Cháres to zkoušel dlouho, ale nakonec se rozhodl se Spojenými Státy nespolupracovat, hledat vlastní cestu. Zabijou ho kvůli tomu, zabijou. Mít cokoliv proti Státům je v téhle době nebezpečné.

Vaše matka je z Baskicka - jak se díváte na tamější separatismus?
Hodně jsme o tom doma mluvili. Matka se narodila v Bilbau a utekla za občanské války. Problém Basků je, že jejich kultura byla po léta drcena. Během španělské diktatury ani nesměli mluvit vlastním jazykem! Teď je to sice jinak, ale ten pocit ohromného tlaku politiky Madridu trvá. Není jednoduché vyrůstat v Baskicku. Zabíjení lidí kvůli tvoření hranic, není podle mě řešením. Ale kdybych se usadil v Bilbau a založil si tam rodinu, nebyl bych moc spokojený, že se můj syn na škole nebude učit v baskičtině, v jazyku své země. V tomhle případě bych byl schopen jít do hor a bránit se. Je to kulturní problém! Vzít zbraň a bojovat za vznik nové hranice není nic pro mě. Vážně nemám rád celníky. Jenže obrana kultury je něco úplně jiného a tlak Madridu je v tomhle směru pořád zničující. Separatismus není řešení, spíš utopie.

Takže jste proti jakýmkoli hranicím?
Hranice jsou ve skutečnosti jenom výplodem ekonomiky a politiky, nebere se ohled na kulturu. Stejně založení lidé jsou nepochopitelně odseknuti čárou. Tohle je velký problém Afriky, Latinské Ameriky a spousty dalších zemí. Hranice jsou totálně stupidní - jenom kvůli penězům a byznysu! Má matka je z Baskicka a otec z Galície, což je další část té země, které říkají Španělsko. Dostanete se přes řeku a jste v Portugalsku. A lidé z Portugalska jsou nám mnohem podobnější než ti z Madridu. Jsme stejná kultura a přitom je mezi námi hranice…

Ale v Evropě je tendence hranice rušit…
Ano, rušíme hranice uvnitř za cenu silného posilování hranic vnějších! Všichni byli tak šťastní, když padla berlínská zeď - jenže teď stojí mnohem silnější zeď o pár kilometrů dál, a vůbec nikdo o ní nemluví. Kolik lidí kvůli ní dennodenně umírá v moři? Řekl bych, že víc, než když stála ta zeď v Berlíně. Lidi v Africe umírají, zatímco se je Evropa snaží hermeticky odříznout. Stejně je to mezi Mexikem a USA. Lidi umírají. Spousta lidí. Chtějí utíkat přes poušť, jenže tam taky umřou. No není to absolutně zrůdné, že lidé musejí umírat kvůli čáře na mapě?

A přitom pořád posilují národnostní tendence, třeba Le Pen ve Francii…
Podobné xenofobní a rasistické myšlenky existují všude ve světě. Proč? Hlavní problém je, že stále víc lidí - podobně jako já - nevěří na politiky, neuznává je. Běžte na vesnici, promluvte s rybáři, ptejte se na univerzitě nebo v továrně. Kdekoli pustíte telku a kdykoli se v ní objeví nějaký politik, vždycky se dočkáte stejné reakce: Je to idiot. Cítíme se ztraceni, netušíme, co nás čeká do budoucna. V tom tkví nebezpečí. Vytváří se atmosféra, v níž fungují populistické myšlenky. Každá země má svého Le Pena, určitě ho najdete i u vás. Teze, že až vyženeme cizince, budeme mít všichni práci, je samozřejmě nesmysl, ale lidi v nouzi jí snadno uvěří. Celé je to nesmyslná lež. Když vezmeme v potaz Západ - Evropa je velmi stará. Vitální země potřebuje mládí a toho už se Evropě nedostává, je ve třetím světě. Aby se kontinent omladil, musí přicházet mládí zvenčí. Proto se musíme mísit.

Místo toho se mluví o ilegální imigraci…
Ano, to říká Evropská unie - prý bojuje proti ilegální imigraci. To je ale strašně pokrytecké, protože oni takřka nepřipouští imigraci legální! Vyhovuje jim nelegální pracovní síla - ta nevytváří odbory, nemůže se bránit, může se jí vyplácet míň. Z toho profituje byznys i vláda. Pokaždé když nějaký politik prohlásí, že chce bojovat proti ilegálním imigrantům, tak lže. Ekonomika tyhle lidi potřebuje. Otroky. Zbavte se přistěhovalců v Kalifornii a můžete zapomenout na čerstvé grepy.

Pak ještě můžeme mluvit o ekonomice…
Ano, vůbec největší hranice, kterou znám, jsou peníze. Když máte hlad a stojíte bez peněz před sámoškou, je to hranice přímo strašná. Když jedeme turné, je náš cíl dostat se na nulu. To znamená, že zaplatíme muzikanty tak, aby si nemuseli hledat jinou práci. Nehromadíme zbytečně majetek, nepotřebujeme profit. Když jedou velké kapely na turné, tak netrvá měsíc, ale rok, protože měsíc je moc krátká doba na to vydělat peníze. My jedeme na měsíc klidně. Vždy a všude bojujeme o co nejnižší ceny vstupenek. I když v Jižní Americe stojí lístek dva dolary, stejně si ho sedmdesát procent populace nemůže dovolit. My s tím vědomím musíme hrát. Proto když máme na turné day off, pořádáme koncerty zadarmo. Jenže to nejde masivně a vždycky. Na to musíte mít sponzory. Samozřejmě nechceme peníze ztrácet, stačí, když jsou všichni zaplaceni. Peníze vydělám na deskách, ne na hraní.

Kolik?
Prodal jsem spoustu desek, takže hodně. Ke štěstí už víc nepotřebuji. Mám dost - nežiju nijak draze. Nejvíc mě stojí letenky. Je mi skvěle, už nemusím vydělávat! Ale je právě tohle štěstí? Štěstí - to je přeci jiný příběh… Třeba po barech hrajem’ za pivko, když dojde pivko, nehrajem’.