Sadomasochismus je věda

Když jsme vybrali do tohoto čísla materiál o sadomasochismu z amerického zdroje, rozhodli jsme se konfrontovat text se zkušenostmi nejznámější české sadomasochistky, doktorky psychologie Lenky Blažejové.

Když jsme vybrali do tohoto čísla materiál o sadomasochismu z amerického zdroje, rozhodli jsme se konfrontovat text se zkušenostmi nejznámější české sadomasochistky, doktorky psychologie Lenky Blažejové. Nejznámější proto, že již dvakrát veřejně vystoupila v televizním pořadu Tabu. Ráda o sobě a svých sklonech mluví. Na rozdíl od obvyklé image dominy z S/M filmů, představované většinou vrásčitou, ošklivou maminou, je doktorka Blažejová příjemná jedenatřicetiletá žena, která tak jako málokdo dokázala spojit příjemné s užitečným. Otevřela si na Žižkově vlastní salón, kde poskytuje S/M služby v cenových relacích od 1500 do 3000 korun, případně i bizarr sex s příplatkem 1000 korun. Během našeho hodinového rozhovoru zazvonil alespoň třikrát telefon s novým zájemcem o její služby. Těsně přede mnou odmítli klienta, který se sháněl po otrokyni, již by mohl mučit do krve. Někteří mají prostě o S/M salónech trochu pomýlenou představu, a tak osvětová práce paní doktorky nikdy nekončí.

Živel: V rozhovoru se mluví o fetišistech nacistických uniforem. Měla jste mezi svými klienty někoho takového?

Orientaci na uniformy mají často vojáci nebo policisté. Chtějí třeba, abych si oblékla jejich uniformu, půjčí mi svoji pistoli a chtějí, abych je přepadla. Jeden voják chtěl zažít pocit, že je v zajateckém táboře. Musela jsem se obléct do kůže, vtrhnout na něj, svázat ho, chtěl, abych ho tvrdě kopala třeba i do přirození, a měla jsem po něm chtít nějaké tajné strategické plány... Jindy jsem v koženém kabátu představovala gestapačku. Já tomu říkám pseudoerotické divadlo. Navodíte určitou situaci, která je pro dotyčného tak stimulující, že způsobí spontánní orgasmus. Někdy na něj nemusíte ani sáhnout.

Živel: Co byste chtěla k předchozímu materiálu dodat?

Neposkytuje úplnou představu o sadomasochismu. Nezmiňuje se vůbec o některých druzích sadomasochistů, jako jsou třeba retifisté, čichači bot. Také zcela opomíjí důležitost verbální komunikace mezi dominou a jejím klientem.
Dále bych chtěla upozornit na jedno z možných nebezpečí, se kterým se lidé masochistické orientace mohou setkat. Ve světě, ale v poslední době bohužel i u nás, existují tajné sekty, které si z této orientace udělaly velice výnosný byznys. Burzy, kde se vydražují otroci, kteří se pak stávají majetkem svých pánů/paní, jsou realitou. Proto pozor na podepisování jakýchkoliv otrockých smluv, které z právního hlediska mohou být neplatné, ale pro masochistu představují doživotní závazek.

Živel: Může si ve vašem salónu přijít na své i sadista?

Samozřejmě. Stálé zákazníky přijímám já sama, od těch vím, co mohu očekávat. Na ostatní mám své otrokyně a já kontroluji, aby nedošlo k újmě na zdraví. Krátce po našem otevření jsem přijala velice mírného člověka, od kterého jsem nečekala nic hrozného. Netušila jsem, že si v tašce s sebou přinesl nože, a když došlo na věc a já byla přivázaná, chtěl mě pořezat. Od té doby se víc bojím a dávám si pozor. Ostatně, vedle v krámu je vždy prodavač, který funguje i jako moje osobní ochrana.

Živel: V rozhovoru Lady P poukazuje na to, že ve všech organizacích založených na principu řízení a ovládání, ať už jde o politiku nebo o o policii, je vždy přítomen skrytý prvek erotiky. Máte podobný pocit?

Dříve jsem si myslela, že lidé z vedoucích funkcí vždy chtějí velet a řídit. Když ale přijdou do mého studia, jsou to právě oni, kdo chtějí být chvilku tím buzerovaným, tím ponižovaným. Je to ale relativní. Je také řada masochistů, kteří jsou tak neprůbojní, že do tohoto salónu nikdy nepřijdou.

Živel: Vzrušuje vás, když někoho trápíte?

Vzrušuje mě, když cítím jeho pocity. Je tady důležitá komunikace. On musí mít pocit ponižování. Někdy třeba dělám sexuální výslech a ptám se na věci, za které se lidi stydí, například kdy to naposledy dělal, jaký měl při tom pocit. On mi to nechce říct, ale musí. Nebo mu řeknu, aby se třeba postavil před zrcadlo, stoupl si na jednu nohu, strčil si prst do zadku a díval se na sebe. Pak se ho ptám: -Jak vypadáš? -Blbě. -A proč to děláš? -Protože jste mi to poručila. A tak se bavíme pořád dokola. Nejdřív ho k něčemu donutím a pak se mu vysměju, že to udělal. Hraju si s ním. Líbí se mi, když mám člověka ve své moci a on udělá cokoliv, třeba olizuje podlahu, po které chodím. Možná to na člověka zapůsobí víc, než kdyby přišel, dostal na zadek a šel.

Živel: Je to tedy víc psychologická záležitost, než by si lidé mohli myslet.

Stoprocentně. Často se jako s/m popisuje bičování, jízdy dominy na hřbetě otroka, ale to není to nejpodstatnější. Důležitá je ta vynucená oddanost.

Živel: Chtějí klienti většinou skutečnou nebo náznakovou bolest?

Většinou jen tu náznakovou. Ale i kdyby k nám přišel někdo, že chce zmlátit do krve, odmítli bychom ho. Někdy jdou lidé od nás s jelity na zadku, když si to přejí, ale dbáme na to, aby ke krvavým zraněním nedocházelo. I ze zdravotních důvodů. Několik zákazníků nás dokonce požádalo, abychom je jako vrchol rozkoše doopravdy vykastrovali. Svým způsobem je s/m nejbezpečnějším sexem, protože s dominou nikdy ke styku nedochází. Přesto proti nám vyvinul NEI-Report kampaň, v níž tvrdili, jak jsou naše salóny nebezpečné, protože při bičování může docházet k přenosu viru HIV. To ale byla spíš kampaň proti mně samotné. Psali, aby si na mě dali lidé pozor, protože nejrizikovější skupina jsou údajně sadisté kolem Blažejové. Tak jsem tehdy poslala panu Černému dopis, kde jsem napsala, že jestli jednou poteče v tomhle studiu krev, tak jedině ta jeho.

Živel: Jsou u nás nějaké kožené bary?

Chtěli jsme zorganizovat pravidelné setkání sadomasochistů, kam by chodili ve svých oblecích. Mohlo by se to jmenovat erotéka, byly by tam dominy, drezůry, specializovaný obchod. Ale zatím z toho sešlo. Cílem těch setkání by bylo, aby lidé viděli, že se svou úchylkou nejsou sami, a také aby mohli snáze získat partnera. Máme tady ale jednoho zákazníka, který uvažuje o zřízení restaurace pro sadomasochisty v Praze. Nakonec by šlo i o propagaci. To je důvod, proč jsem šla podruhé do Tabu. Aby si lidé nemysleli, že člověk této orientace přepadá lidi někde v parku. Pudoví sadisti, kteří tohle dělají, nemají žádnou fantazii, skočí na oběť, znásilní, zavraždí a dost. Naopak k nám chodí lidé, kteří si chtějí něco prožít, kteří chtějí svou fantazii realizovat. Tady se hraje divadlo. Co scéna, to jiný scénář. Zábavné je, když přijde nějaký padesátiletý pán a chce předtavovat nějakého malého Petříčka, zatímco já mám hrát jeho o čtyřicet let starší tetičku. Legrace je také s fetišisty gumy. Chodí k nám jeden zákazník, kterému říkáme Pláštěnka. Ten se vždy celý navleče do gumové pláštěnky, já musím také a pak se pereme v té gumě. Jeho to nesmírně vzrušuje, mě do jisté míry taky, ale ke konci se člověk doslova koupe ve vlastním potu.

Živel: Existují různé kategorie bolesti?

Samozřejmě. Je to dáno pomůckami. Není bolest jako bolest. Jinak bolí, když někoho plácnete rukou, jinak to bolí důtkami, máme tu také speciální rákosku z kovu omotaného bužírkou, ta bolí ze všeho nejvíc. Něco štípe, něco se zase projevuje jinak. Stane se, že mi přijde dopis, ve kterém mi pisatel na osmi stranách popisuje, jak by měly vypadat důtky, aby ho správně bolely. Že třeba musejí být půl metru dlouhé, dvě hodiny namočené ve vodě, smotané z osmi pramenů, že chce výprask na levou půlku a tak dál, do všechz podrobností. U nových zákazníků začínám u nejslabší bolesti a stupňuju ji. Dokud ho to vzrušuje, je to dobré. Přestanu teprve tehdy, když vidím, že už ho to opravdu bolí. Sadomasochismus, to není jen tak, to je věda.

Živel: Snažíte se ke klientům hned ode dveří chovat autoritativně?

Vůbec ne. Nejdřív začínám asi dvacetiminutovým pohovorem, během kterého se snažím navodit přátelskou atmosféru a bavím se s nimi úplně normálně, asi jako teď s vámi. Většina zákazníků se zpočátku velmi stydí a já jim obvykle řeknu, že jsem psycholožka a že mi mohou říct úplně všechno. Říkám jim: Berte to tak, jako když jdete k lékaři. Domluvíme se na scénáři, pak je pošlu osprchovat, pustím hudbu, třeba hudbu z filmu Omen, a od té chvíle mě teprve musejí poslouchat. Když skončíme, ještě si na chvíli sedneme a úplně normálně to probereme, jestli to splnilo jejich očekávání, případně co by se mělo do budoucna zlapšit... prostě - vyvodíme závěry.

Živel: Vzrušuje vás už samotný pocit kožených šatů, které máte na sobě?

Mně se to líbí spíš jako móda. Dřív jsem v tom chodila i v soukromí, ale od té doby, co jsem si pořídila salón, se snažím práci a soukromí rozlišovat a brát kůži jen jako pracovní oděv. Doma chodím třeba v kraječkách a takových věcech. Naštěstí můj partner není fetišista kůže. Jsem rozvedená a můj současný partner je podobného založení jako já. Mám ráda experimentování a když někdy vyprávím svým kolegům, co spolu děláme, můžou se potrhat smíchy.

Živel: Viděla jste Polanského Hořký měsíc? Tam dva lidé tak dlouho experimentovali s tím, co je vzrušuje, až vyzkoušeli všechno a ztratili k sobě lásku i úctu. Nebojíte se, že se vám může stát něco podobného?

Řeknu vám, co se mi jednou stalo. Seznámila jsem se s jedním člověkem, který věděl, že mě vzrušují ostré předměty. On byl sadista. Něco jsme popili, pak do mě napíchal nože, pořezal mě, zbil mě, teprve když odešel, zjistila jsem, že jsem celá od krve, ale oběma se nám to moc líbilo. Druhý den mi donesl kytku a ještě několikrát jsme se viděli, ale už to nikdy nebylo ono. My jsme totiž začali tam, kde jsme měli skončit. Už jsme neměli kam dál jít. Psal mi krásné dopisy, mohl to být podobný vztah jako v Příběhu O. Znáte tu knihu? Je nádherná. Příběh O a film Devět a půl týdne, to jsou sadomasochistické bible. Hořký měsíc se mi moc líbil, ale ve skutečném životě to většinou tak není.

Živel: Berete svou práci i jako formu psychoterapie?

Já vždy tvrdím, že teprve tady v salónu uplatním svou profesi psychologa. Už za mnou posílají své pacienty i psycholožky z ordinací s tím, že ony mohou pacienta jen vyslechnout, zatímco já to s ním mohu i prožít. Jednou za mnou třeba přivedli rodiče svého syna, který se začal oblékat do dámských šatů, abych zjistila, jestli je to jen póza vůči rodičům, nebo jeho skutečná orientace. Já jsem přišla na to, že má ve skutečnosti strach, že je impotentní. Rodiče by si s ním nikdy neporadili. Mám dobrý pocit, že lidem mohu pomoci, že jsem tady víc platná než někde v pedagogicko-psychologické poradně. Sadomasochisté se spíše svěří někomu, kdo s nimi něco zažije, než doktorovi, který se na ně dívá jako na devianta.