Fashion Illustrated

Stejně jako musí mít stará hraběnka ručně vyráběné rukavičky, reprezentuje módní ilustrace touhu přežraného konce přelomu století po snobské exkluzivitě a vznešené fantazii. V zahlcenosti trendy, ideologiemi a vjemy, opičenými tisíci a tisíci publikací na webu i v tisku, je třeba se jasně vydělit. Na zeď kolem rezidence nasypat střepy z lahví od Henessy. Pokud nevidíte dost do budoucnosti, musíte si navlíknout gumový rukavice a sáhnout do minula hlouběji než vaši konkurenti. A po bolestivé skute

Past
Přestože opravdové rekviem módní ilustraci zahrála (do kroku na pracák) až padesátá léta, už koncem třetí dekády začali fotografové brát práci ilustrátorům obálek Vogue. Za 1. světové války nezařvalo sice tolik aristos, aby musela skončit haute couture, rotující válečná produkce ale udělala největší skok od vynálezu manufaktur a sériová výroba oblečení postavila naše babičky poprvé před problém dvojích stejných šatů na jednom čaji. Místo tradiční spolupráce umělců s designéry (např. Salvator Dalí a Elsa Schiaparelli, secese) se posouváme k pret-a` -porter. Masová výroba potřebuje masovou komunikaci a ta zase fotografii, mnohem současnější a záhy levnější než zastaralé, málo moderní kreslení. Realita střídá umění. Časopisecká ilustrace chcípá bolestivě, aby ji vzkřísil až fin de sie`cle.

Back to The Future
Devadesátá léta se zmítala mezi futuristickým minimalismem a eskapickým, neskutečným, dekadentním retrem, mezi odmítnutím generací X a eskalovaným snobismem malátnějící zlaté mládeže. Nikdo nevěděl, co chce (krom mortena, kterej vždycky chtěl na Mars) a jestli přežije rok 2000. Přestože už počátkem devadesátek vrátil ilustraci na okamžik slávu Jean-Phillipe Delhomme (Vanity,
La Mode en Peinture, Interview), frustrované dřevorubecké děti se hlásily o slovo a aspoň na čtvrthoďky ovládly módu Jeníčků a Mařenek secondhandy. Máloco bylo vtipnějšího než pozorovat, jak top návrháři napodobují Kurtův vytahaný svetr. Calvin Klein zareagoval cK, androgynní unisex siluetou, kterou na reklamách propagovali ‚skuteční‘ lidé. Koncem dekády ale už mají všichni ekologického aktivismu (a vůbec všeho) dost, Kate Moss střídají plné tvary Laetitie Casta, a chtějí se bavit. Nebo aspoň zdrhnout. Lidé už všechno ztratili a všechno už okusili - jediný způsob, jak zahnat nudu, je vrhnout se do náruče neřesti a snu. Raší dekadentní únavy i nostalgie - retro.
Časopis Face, Dazed‘n Confused, značka Sisley reprezentovaná sexuálním maniakem automatických fotoaparátů Terry Richardsonem a podobní novodobí ležérně dekadentní punks se dodnes vyžívají v „neskutečně-reálných“ fotografiích ve stylu Nan Goldin (hon po autenticitě, fenomén reality show, takové České ložnice ve fotografii) ještě s postavami zvanými heroin-chic. Zároveň ale generuje další směr, znuděný primitivností základní deskriptivní funkce fotografie. Lomografové, streetstyle grafici a podobná sebranka šifruje, vytváří záhady a ne tak jasně uchopitelné pocity. Pokud v Ray Gunu vidíte z interviewovaného pouze nohy nebo rozmazaný chlup jeho kartáčku na zuby, jde o podobný princip. Konkrétnost a popisnost ustupuje dojmu. Není třeba vidět, jakou přesně navrhl John Galliano (nebo Alexander McQueen) (nebo Jean-Paul Gaultier) (nebo kdo) kabelku, je třeba si ho spojit s určitým stylem a rozhodnout se, zda vám vyhovuje, nebo ne. Ztotožnit se, nebo ignorovat. Na nic jiného není čas. Velikost boty si můžete zkoušet až v obchodě.
Ilustrace prodlužuje trend nejasnosti v módní a vůbec časopisecké fotografii, dává prostor pro představivost a vlastní doplnění divákovi. Což samozřejmě vyhovuje reklamnímu účelu celé taškařice. Pokud si produkt sami domyslíte, asi by se vám mohl líbit, že? Rozdíl je asi stejně velký jako držet plavky v ruce (a znát svou postavu) a vidět je na dokonalé modelce. Hned je z toho pidihadříku úžasný kauf! Ale (nezlomyslnou) karikaturou ilustrace simultánně vyhovuje jasné orientaci, snadněji vytváří lehko srozumitelné, identifikovatelné a zařaditelné ikony. Něco jako kdybyste si s přáteli podle Hemingwayovy kry očíslovali své oblíbené vtipy. A pak se jenom podlomili smíchy, když váš kolega/kolegyně zahlásí: „… nebo, nebo - sedum!“ Samozřejmě že se módní ilustrace snaží být sexy, ale v dobách anatomického porna tu nejde zdaleka tolik o tělo jako dříve u pin-ups, ale mnohem spíš o iluzi stylu a způsobu života.
Back to The Future II
V ženských časopisech vzniká spousta prostoru pro ilustrační materiály a sedmnáctá fotka objímající se dvojice ve svetru Jackpot u článku Jak si ho udržet? ztrácí alespoň na tři čísla účinek. Přesto tu ilustrace stále zůstává spíše záležitostí stran s horoskopy. Nově vylézající tituly jako Nylon, Citizen K International či Vogue Nippon (japanimace má na to vše samozřejmě mocný vliv) už s ilustrací pracují zcela přirozeně.
S ilustracemi začínají nejen čistě módní magazíny, ale především nově pučící model titulu, vnímající módu jako pouhé pokračování designu a stylu. Tituly založené na životním stylu a (estetickém) názoru spíš než na pohlaví předpokládaných čtenářů - jako Wallpaper*. (U nás se o něco podobného snaží Blok, stratosferický Dolce Vita* s naším Radimem Peškem, v Reflexu dokonce vyšla příloha O Designu. Design začíná být zbožím - a proto zajímavým, i u nás. Že to trvalo.) Dokonce - kdyby někdo uměl formulovat jeho znaky - bychom tento styl mohli považovat za (eklektický) sloh, neb se s ním setkáme ve všech oborech, včetně reklamy, a díky (ehm...) globalizaci dokonce není ani roztříštěn na národní školy. A pojmenovat ho Wallpaper*, když Italové mohou secesi nazývat lo stile Liberty, podle módního a zoufale žádaného secesně tvarovaného zboží z britských obchodních domů Liberty, Němci Jugendstil dle mnichovského časopisu Jugend, v Británii The Studio Style podle plátku The Studio…
Přestože esteticky spíš straní japonskému minimalismu a funkcionalismu, připomíná tato sortička přelomu století secesi. A když budu hodně velkej kecka, můžu přirovnat současnou opozici mezi fotkou a ilustrací k zápasu impresionismus kontra symbolismus předcházejícímu art nouveau, jen místo společenského obratu od pragmatismu a pozitivismu k hloubkám psyché se teď od téhož obracíme k neškodné iluzi, od uměleckého tápání historismů 19. století k jednotnému stylu se od tápání roztříštěné postmoderny suneme… stále nevíme kam, snad k stejné plošnosti a linearitě ilustrace.
Za všudypřítomný secesní ornament považujme logotyp, místo „rukopisu duše“ znamení doby. To může a nemusí být vtip, pokud totiž secesi vyprázdníme, redukujeme na prázdnou manýru v její konečné fázi, pak i ideál dandyho, výlučného, umělého, esteticky zaměřeného, bohémského a vzdělaného modela - zbavený své temné stránky -, pasuje na dnešního bobošviháka. O snaze o synestézii není sporu, exkluzivitě a současně důrazu na řemeslo (výrobu - arts and crafts) i grafiku též ne, a idealizace byla oprášena, jen aktualizována trochou nadhledu. Ale to je spíš paralela stejně povrchní jako dekorace, o kterých píšu. Ale co je bez diskuze, vzývá interiér jako základ pro zdravý a kyprý růst těla i ducha.
Vyžívá se v neškodném a o to důkladněji vytěžovaném retru 30. až 70.let, druhak bauhausovsky vyznává design ve všech oborech žití. (Funkcionalismus tu ale není populární pro svou funkčnost, ale pouze pro svůj dojemný retro vzhled.) Wallpaper* vám navrhne vše do detailu podle současného diktátu, od ladící dovolené po hrnek na zubní protézu. Pokud nemáte štětku na nádobí Guzzini od Philipa Starcka, jste buď slepí, anebo vedete místní klub rváčů. Závislost na neustálé změně, tedy konzum, je třeba někde uspokojit. Západní svět se má opět příliš dobře a neví, co s tím. Pohlavní rozdíly jsou tu smazány v tom smyslu, že jako nepracující manželky továrníků z počátku století, obrážející dobročinné večírky a dotující současné (sériové) umělce, se teď můžeme cítit všichni. To, že je Blok snobským (nic proti) katalogem (krásných) židlí fy Vitra a zároveň tiskne levičácké výplody LP Fishe, je skutečně jen české specifikum. V Berlíně ještě narazíte na ulice plné designových obchodů, které jsou zároveň bazary opravdových úžasných kousků ze sedmdesátých let, které naši rodiče stádně vyměňují za čípárny z Hornbachu, ale jinak je toto spíš výsadou salonních bobos. Nebo jinak - nejde o to, jací lidé časopisy tvoří, ale o to, jak ho čtou zákazníci - to, co dnes nabízí všeliké magazíny, si může dovolit v nepříliš zahanbující kopii i váš domovník. Co na tom, že se s ohromným rachotem rozchlipuje trhlina mezi vaší cestou MHD do práce a tím, co vidíte (a chcete vidět) v médiích. Čím chudší, tím raději sledujete příběhy ze života smetánky. Snění je pak tak jednoduché. Po tlačenici mezi zpocenými sociály - pokud jste zjemnělá duše, pyšná na svůj vytříbený vkus - rádi spočinete na něžných, sladkých, pastelových a docela idylických naivních obrázcích (nebo adrenalinové střílečce nebo lajně koksu, podle nátury).
Užité umění je ve své zlaté fázi, z designérů jsou hvězdy, návrháři berou útokem muzea a vizuální kultura, návrat k obrázkovému písmu, se rochní ve své hegemonii. (Proto přidá Živel plakát, he he.) Většina hudby prezentované na hudebních kanálech by bez klipu ztratila 80 % váhy, časopisy se kupují kvůli lesklým vizuálům (pokud ne kvůli CD) a boty můžou návštěvy obdivovat v poličce. Vzhledem k jeho nynější hodnotě a zkratce k cílové skupině (99 % vychytávek pod kapotou by nám stejně nic neřekl.) proniká móda, měnící se rok co rok, i do dříve tak technické a dlouhodobé investice, jakou je vozidlo. Dekorace for president.
Módní ilustrace je toho princeznovskou disciplinou, držící malíček ostentativně, ale zároveň i trochu ironicky co nejdál od sklenky s martini. Je příznačné, že s nevinnou grácií něžně paroduje a zlehčuje, odvádí od trhačské dravosti vlastní hemisféry na ploše A a koneckonců roztomilé hloupoučkosti na ploše B. Je šlehačkou tohoto sladce snového světa, kde je vše stylové, nejlépe v podobě dekádového mixu, a kde forma ztepile vítězí nad obsahem, kde jakákoli mimorámcová idea je zbytečná, neb ideologií je design, styl. „Vše je nádherné, ale nic nefunguje,“ dí Palahniuk.

Bratři v G3
Ovšem, stejně jako ve fotografii, i módní ilustrace může být klasicky přesná nebo si volně prozpěvovat za hranicí abstrakce. Od čisté dojmologie, skrz karikující postavičky, po ostré uličníky, generované marketingovými odděleními, která jsou si velmi dobře vědoma linky graffiti-komix-urban wear. A přestože práce se štětcem a barvami, kvašem, tuší či tužkou není vůbec výjimkou, většina obrázků je samozřejmě upravována, nebo celkové vytvářena v G3. A doufám, že vás zaujme fakt, že svět ilustrace není sexistický ani xenofobní. Většina umělců nepochází, jak by se dalo čekat (mineme-li Francii, kde má ilustrace i móda extrémní tradici) z UK ani US, a skoro polovina jsou ženy.

Kdo je žhavý
(Zákazníky uvádím jen při nějaké výjimečnosti. Jinak se všichni motají u většiny mezinárodních titulů a haute couture návrhářů. Taky dostávají ceny.)

Kareem Iliya
*1967, Bejrút, Libanon. Vyrůstal v Texasu, žije v NY. Divoké a zářivé akvarely a tuše na papíře.

Hiroshi Tanabe
*1967, Kanagawa, Japonsko. Publikoval i v Rolling Stone a Wallpaperu*. Často srovnáván s klasickými japonskými dřevoryty, kterými se inspiroval např. i Toulouse-Lautrec. Kresby tuší často rozpohybovává mechanickým opakováním.

Kiraz
Narozen v Káhiře arménským rodičům. V Egyptě chodil do francouzské školy, a tři roky pracoval jako kreslíř. V roce 1946 se přestěhoval do Paříže. Tento samouk je asi ilustrátorem nejslavnějším. Jeho tenoučké kvašové postavičky symbolizují francouzské ilustrace a Francouzky vůbec („Hloupoučké, ale ne zvrhlé. Hodně nakupují a mění chlapy na potkání. Vždy spěchají a dělají malinké krůčky.“). Znáte ho samozřejmě i z klipů Dimitriho From Paris a vtipů v Playboyi.

Anja Kroencke
*1968, Vídeň. Od 1994 v NY. Mimo Wallpaper* taky Polygram nebo Mattel. Mixuje vše, z akrylových barev a kvaše až po koláže.

Jordi Labanda
*1968, Uruguay. Ve třech letech byl přestěhován do Barcelony. Některé jeho práce běhaly i v telce. Krom fotografického vidění mu nechybí vtip (a kvaš, jasně). Jeho práce jsou vlajkou stylu prezentovaného časopisem Wallpaper*. Objevují se na všemožných výrobcích od kancelářských potřeb Aghaty Ruiz De La Prada po pohledy, závěsy do koupelny a cokoli, co si objednáte u firmy Beau-monde-cards.com, patřící zmíněnému časopisu. Už i u nás je jeho (nebo jeho epionů) ilustrace využívána v reklamě na Metaxu nebo zářijovou party House Boat.

Liselotte Watkins
*1971, Švédsko. Po několika letech v NY je zas doma. MTV, Sony a Victoria‘s Secret jsou jedni z mnoha. Většinou koláže z kvašových vlastních kreseb.

Jason Brooks
*1969, Londýn. Brooksovy slečny z „nablýskaného paralelního vesmíru, kde jsou všichni krásní“ jsou silné a sebevědomé („nikoli pouhé holky v hadrech“). Často hledí přímo na vás. Jo, jsou zatraceně sexy.

Michael Economy
*1960, Virginia, USA. Od roku 1988 žije v Japonsku. Mezi zakázkami byli krom Elektry a MTV třeba i Deee-Lite. Inspiroval se pop-artem a japanimací a snad i Beach Boys. V roce 1996 plně vstoupil do počítače. Svou estetiku popisuje jako „big-eye wee-wee teenage sex party!“.

Yoko Ikeno
*1969, Kanagawa, Japonsko. Ilustrovat začala v Miláně, kde pracovala jako módní návrhářka. Žije v NY. Pracovala třeba pro MTV. Inspirována každodenním životem, touží „vyjadřovat křehké pocity a postoje s minimem čar a překvapivými barvami“. Kreslí tužkou a vodovkami a dodělává v Macu.

Graham Rounthwaite
Londýňan. Pracoval jako art director Trace Magazine, nyní designér ve Face-u. Nejzajímavější ilustrátor, orientovaný čistě na ulici. Krom slavné kampaně na Levi‘s silver tab se jeho práce objevily třeba i v Ray Gunu. Spolupracoval s labely Concrete, Creation, RCA, EMI a Virgin. Natáčí i klipy pro MTV nebo Partizan. Vše, co kdy chtěl, je, aby jeho kresby „znamenaly něco pro regulérní mladé lidi na ulici a odrážely jejich aspirace“. Samozřejmě Photoshop.

Kristian Russell
*Stockholm. Vyrůstal v Londýně. Vydal i 2 knihy o rave kultuře a navrhoval snowboardy pro TNT. Je art directorem Revolveru, stockholmské hudební agentury. Dělal pro Add (n) To X. „Secese potkává Hype Williamse a Aubrey Beardsley potkává Matrix.“ Illustrator je místo pro abstrakci, zvlášť pokud je inspirována především hudbou.

Ed. Tsuwaki
*1966, Hirošima. Než našel počítač a stal se profi ilustrátorem, navrhoval scény pro pódia a pořádal bodypaintingové happeningy spojené s hudbou. Jediný ilustrátor, který v počítači už od roku 1994 hledá mimozemšťany.