Snuff movies

Zobrazení násilné smrti ve filmu není ničím novým, alespoň ne od dob Feuilladova Fantomase (Fantomas, 19131914), kdy mistr zločinu zmizel vždy ve vypjatém okamžiku vraždy. Zdá se, že žádné jiné umění ji nedokáže tak efektně využít k podpoření zápletky. Jedině pro film znamená každá úhledná mrtvola lukrativní zisk. Perfektně mrtvé tělo vytváří ideální profit, smrt je podmínkou byznysu a jedině film díky ní dokáže vytvořit tak vzkvétající obchod.
Ovšem film je něco umělého, vymyšleného pro pobavení diváka, který touží být neustále něčím překvapován. Není to snadné, protože zobrazení smrti je jen určitou konvencí a nakonec se (při sebevíce věrohodném ztvárnění), po ukončení záběru, každá mrtvola s úlevou zvedne. Míra věrohodnosti, to se na filmu cení nejvíce, spolu se sílou imaginace a někdy i určité dávky sugesce a hypnózy lze dosáhnout maximálního ohromení a kýženého zisku.
Vše závisí na souhře pravidel, aby divák byl přesvědčen o autenticitě zážitku, tedy na vědomí, jak dalece se podaří diváka na okamžik oklamat. Zdaleka ne vždy to vychází, a filmaři si najímají čím dál více specializovanější tvůrce, kteří jim zaručí tu nejlepší věrohodnost záběrů. Perfektně mrtvá těla jsou ovšem stejnou vzácností jako Felliniho klauni. Proč tedy nepoužít mrtvolu skutečnou? Nebo snad ještě lépe, proč nezabít přímo při natáčení?

Zakázané ovoce?
Autentická vražda ve filmu, tomuto eticky nepřijatelnému jevu se říká snuff. Na začátku devadesátých let se o něm hojně psalo i v našich médiích. Ze snuffu se pomalu stala legenda, o které sice všichni vědí, ale nikdo pořádně neví, jak to vypadá. Stejná legenda, která se o něm utvořila v západním světě již koncem sedmdesátých let. Tehdy a vlastně i dnes lze snuff považovat za extrémní jev, který patří mezi nejbizarnější výstřelky společenské diskuze, přináší totiž maximální vzrušení. Pro někoho možná stejně nepochopitelné jako obliba psího masa na asijském jídelníčku.
Vědomí, že ještě něco zůstalo zakázáno, něco, co je i nadále společenským tabu, spolehlivě láká jako kterékoli jiné zakázané ovoce. Obvykle se uvádí, že přes všemožný humbuk nakonec existence žádného snuffu nebyla prokázána. Totožné tvrzení jako většina laciných novinových článků nabízí i zajímavá esej Scota Aarona Stinea The Snuff Film/The Making of an Urban Legend, zabývající se podhoubím této populární fámy. Že by ovšem byla jeho existence jen změtí dohadů a fikcí? Sledování snuffu již samo o sobě znamená překročení zákona. Není to třeba jen alibi? Vraždění lidí pro film netoleruje totiž žádný vyspělý režim a mnohdy tvrdě stíhá jeho sebemenší náznak.

Snuff?
1) Fenomén snuffu bývá často zmiňován v souvislosti s trashovým snímkem The Slaughter, jehož alternativním a populárnějším názvem je právě Snuff. Laciný příběh natočený několika různorodými režiséry vznikl v roce 1972 v Argentině. Uveřejněn byl ale až po čtyři roky trvajících dohadech a úpravách. Snímek ovlivněný fenoménem násilných tlup ą la rodina Charlese Mansona, pašováním drog a zneužíváním nadržených puberťaček byl upraven do výmluvné podoby filmu o filmu. Nechvalně proslulá silná káva sekvence brutálně vykucháné oběti při natáčení porna tvoří až jeho samotný závěr. Snuff přirozeně přinesl již díky tahanicím o výsledný sestřih zvědavé publikum a nakonec vydělal, v poměru k takřka nulovým nákladům, docela slušný balík.

2) Termín snuff, ačkoli byl vždy spojován s autentickou smrtí, chápe současná generace českých internetových freaků jako: Termín pro filmy, ve kterých je vidět mučení, znásilňování a podobné nepříjemné věci, přičemž nejde o herecké výkony, ale o záznam skutečného mučení... Tedy poměřně široký záběr, do kterého spadá většina z bizarní pornografie německo-japonské provenience, dokumentární záběry z druhé světové války až po videozáznamy poprav teroristů a akční komedie s Jackiem Chanem, který podrobuje bolestivým mukám sebe i své kaskadéry.

3) Evidentně přesnější a smysluplnější definici snuffu nabízí Ed Sanders, autor slavné knihy o Charlesi Mansonovi: Specific genre of filmaking where the actors are supposedly killed for the benefit of the viewer. Právě nezbytný požadavek divácké publicity je podmínkou pro skutečnou kategorii snuff. Nezákonné zobrazování vraždy ovšem vylučuje širší uplatnění tohoto úzkoprofilového druhu filmů, protože divák se automaticky stává spolupachatelem natočeného zločinu.
Snuff je tak výsadou úzce vymezeného okruhu se specifickými zájmy, může jím být například skupinka pedofilů, satanistů a jiných podobně specializovaných komunit atd., popřípadě klub velmi majetných dekadentů, kteří si nelegální film mohou dovolit financovat. Tuto spekulaci ještě zastiňuje tvrzení, že většina snuff filmů se údajně vyrábí v zemích třetího světa, kde je lidské tělo tak laciným materiálem, že na snuffu nelze prodělat. Nezřídka se také stává, že obět je dobrovolná, honorář za účinkování si herec vyzvedne dopředu. Alespoň na chvíli tak může zapomenout na životní mizerii.
Jak ale objektivně zhodnotit, zda se jedná o skutečnou vraždu, nebo jen o její zdařilou napodobeninu? Většina lidí se smrtí nemá tolik zkušeností a málokdo například viděl na vlastní oči někomu podřezávat hrdlo nebo popravu zastřelením. Dějiny kinematografie povětšinou ukázaly, že snímky na indexu zakázaných filmů pro příliš věrohodné ztvárnění násilí a mnohdy za snuff úspěšně vydávané, jsou jen velmi obratným uměním, jak fikci co nejvíce přiblížit věrohodné realitě. Mezi vraždou jako uměním a autentickým zabitím pro divákovo vzrušení existuje tenká hranice.

Real snuff tedy snuff na druhou?
Většinou snuff není tím, čím se zdá být.
Vražda a poprava Dimitrije Gasanova, šestačtyřicetiletého ruského vojáka v Čečensku, umístěná na internetové adrese www.stileproject.com. byla pro jistotu nazvána nikoliv již jen snuff, ale Real Snuff. Samotný snímek, dokumentující zaučení mladého teroristy, který oběti prořízne krk a další usekne hlavu, nelze považovat za snuff pro smysl jeho určení. Není totiž natočen jako extrémní návnada pro zadostiučinění divákovi, ale splňuje varovný, výhružný a zastrašující akt. Je v podstatě dokumentem, který vznikl pro zaznamenání dané situace, ale nikoliv pro její komerční využití či jinou podobnou publicitu (což o sobě asi těžko může říci tvůrce internetové adresy, na které byl snímek po určitou dobu veřejně přístupný).
Od doby šikovného producentského triku s filmem The Slaughter se ukazuje, že snuff nemá nic společného se záznamy vraždících teroristů, ukázkami veřejných poprav, které podporují některé totalitní režimy atd. Mnohem blíže má k vynálezu západní civilizace, protože jeho efekt je vypočítán pro komerční zisk alespoň tak to vidí autor Making of the Urban Legend.
Koncem sedmdesátých let se na světovém trhu objevily desítky tzv. shokumentů, kompilací dokumentárních záberů nehod, pitev, vražd v přímém přenosu, lékařských záběrů, policejních natáčení, rituálních poprav, vivisekcí zvířat atd. Dokonce u nás v síti videopůjčoven zahnízdila laciná americká kompilace Tváře smrti, Tresty smrti či trojdílná série německo-japonské produkce Šokující Asie. Tato situace a neustálý hlad po nejbizarnějších dokumentech ukazuje, že forma snuff nemusí být natáčená přímo na zakázku, ale šikovným producentům stačí rozprostřít sítě po všemožných archivech státní správy a zpravodajství.
Ovšem i tady se nabízí nejednoznačné řešení, nakolik je tento sortiment určen pro divákovu rozkoš, či jen jako odstrašující varování. Inu, každý ať si to probere sám. (Každopádně o chorobné potřebě diváka přihlížet detailním záběrům vražd již pojednává fenomenální snímek Peeping Tom Michaela Powella, natočený v roce 1959.)

Vražda! To potřebuje reklamu!
Snuff ve svém klasickém sandersovském pojetí je vlastně grandiozní marketingový trik. Kdo by si totiž nepřál divákovi sdělit, že právě jeho film obsahuje tu nejopravdovější realitu, realitu, za kterou se v americkém byznysu tvrdě platí. Dokladem mohou být další celovečerní snímky podpořené samotným Hollywoodem, jako byl například 8MM nebo ještě předtím působivější Hardcore s George C. Scottem, který pátrá po své zmizelé dceři a její smrt vidí v laciném shotu v pokoutním pornokině. Ale asi nejlepší variací na obchod se zakázanými emocemi nabídla výtečná a znepokojivá futuristická sci-fi Strange Days od Kathryn Bigelow. Důkazem, že podobné téma není cizí ani evropskému mainstreamu, může být nafouklý debut Thesis Španěla Alejandra Amenábara o studentce, která zjistí, že její profesor tajně natáčí snuff.
Poněkud znepokojivý fakt přináší skutečnost, že v sedmdesátých letech nesmírně barvitém a různorodém prostředí, došlo v kinematografii k uvolnění cenzury a čile se rozvinul videotrh. Diváci tak měli možnost shlédnout různé pololegální edice kultovních kinohitů, jako byl například Texaský masakr motorovou pilou, Poslední svět kanibalů, Krvavá švadrona mrtvých nebo Emanuella v Americe. Filmy, které vznikly mimo oficiální proud a přitom nabídly autentičtější zážitek než hollywoodské hity. Krátký rozkvět záhy zatrhla cenzurní hysterie a mnoho dodnes šokujících filmů se ocitlo na indexu (zvláště v Anglii nebo ve Spojených státech či v Německu). Zkrátka tomu bohatšímu bylo vždycky nepříjemné zjištění, jak se těm chudým tak daří. S kongeniální razancí a demytizací tento problém zkoumá Cronenbergův Videodrome, jeden z nejlepších filmů na téma vymývání mozků. Hlavního hrdinu, programového ředitele soukromé kabelové televize Civic TV, fascinuje možnost komerčního využití programu založeného pouze na násilném mučení. Odhalí tak společnost, která se specializuje na produkci skládající se pouze z autentického mučení.
Není bez zajímavosti, že Cronenberga k natočení Videodromu inspiroval jeden z nejkontroverznějších filmů par excellance Emanuelle in America. Italský film určený na export obsahuje několik minut materiálu, který byl dlouhou dobu považován za ukázkový snuff. (Cronenberg jej parafrázuje především ve scéně s odhalením nelegálního signálu z Malajsie.) Tvůrce Emanuelly, génius a kontroverzní experimentátor Joe DAmato, do filmu začlenil například těžce stravitelnou scénu s odřezáváním prsů a škvařením autogenem.
Kulturní šok z nechutných scén byl ideální reklamou zaručující finanční úspěch. Nebýt toho, jak posléze vyšlo najevo, že tyto ultrarealistické záběry byly údajně inscenovány, mohl tento experiment zůstat pomyslnou hranicí, kam až lze ve filmovém průmyslu zajít. Stejně jako tehdy ani dnes si doposud nikdo nedovolil do celovečerního hraného filmu pozvat herce jen pro jednu životní roli. Ostatně, kdo by se otevřeně přihlásil k tomu, že v jeho filmech byl někdo záměrně zabit? Ale jako reklama to nezní špatně...

Některé z nejslavnějších filmů obsahující údajně snuff:
Faces of Dead šestidílná apoteóza dokumentárních záběrů nejhrubšího zrna, která si i u nás vydobyla nehynoucí věhlas (není totožná s Tvářemi smrti, které vyšly u nás na videu). Záměrem tvůrců bylo proniknout na specializovaný japonský trh. Nakonec se ale provalilo, že ne všechny záběry jsou autentické, nicméně na jejich nechutnosti to nijak neubírá. Zklamaní Japonci ovšem odpověděli po svém čtyřdílnými sériemi Death Files a Death Press, které tvoří 100% autentické záběry. Na evropském trhu má v současnosti vážného konkurenta v sérii Faces of Gore.

Last House on the Dead End Street jeden z nejklaustrofobičtějších hororů se značně amorálním podtextem. Parta kamarádů si pozve do opuštěného domu nic netušící oběti, se kterými hodlá natočit ten nejdrsnější snuff. Film byl ve své době tak odvážný, že se tvůrci skryli po exotickými pseudonymy. Dnes jsou z nich kultovní postavy undergroundu, a zatímco poskytují spontánní rozhovory, pražská videopůjčovna Virus doposud eviduje režiséra filmu Vilgota Janose jako nikdy neidentifikovaného fantoma kinematografie.

Emanuelle in America legendární pecka z tvůrčí dílny krále italského nízkorozpočtového filmu a průkopníka pornografie i hororu, která je doposud oficiálně nedostupná na domácích nosičích. Její nejdelší verze obsahující nechutné snuff scény vyšla na videu akorát ve Venezuele. Černá Emanuela (Laura Genser) na své eroticko-reportážní misi pronikne do sídla zhýralého magnáta, který ji chce přivést k orgasmu osmimilimetrovým snímkem těch nejnepředstavitelnějších obludností. Mistr svého oboru maskér Gianetto de Rossi nejprve s DAmatem natočili scény na šestnáctimilimetrový formát a pro zvýšení autenticity je překopírovali na méně kvalitní amatérský rozměr.

Cannibal Holocaust jeden z nejproslulejších a nejkontroverznějších filmů zakázaných v mnoha zemích světa. Geniální a odvážná obžaloba senzacechtivých médií pod neúprosnou taktovkou režiséra Ruggera Deodata a fascinující forma filmu ve filmu natáčená v autentickém prostředí jihoamerické džungle. Skupina reportérů vyjíždí do Amazonie, aby natočila skandální pecku o kanibalech. Když je nenajdou, vyprovokují domorodce ke krvavé pomstě a v zájmu filmu jsou nakonec snědeni. To ovšem zjistí až druhá výprava, která na rituálním totemu nalezne pouze kamery s nevyvolaným záznamem. Neméně kuriózně působila sugestivní reklama, kterou spolkly mnohé světové magazíny. Dokonce u nás na začátku osmdesátých let jistý Plešinger v časopise 100 + 1 se zaujetím píše o šokujícím snědení reportérů. Jako autentický důkazní materiál mu slouží jen (nevědomě) fotografie z Deodatova majstrštyku. Předtím podobnou fámu vyvolal například Orson Welles svou rozhlasovou hrou Válka světů. Československá federativní republika byla přitom jednou z mála zemí, kde tento film vyšel v nevystříhané formě na videu.

Za Ginipiggu v současné době nejkultovnější a nejbrutálnější série snímků z Japonska překvapující svým autentickým vzhledem. Díl nazvaný Flower of Flash and Blood o pomalu umučené a rozřezané dívce údajně nedopatřením shlédl na jedné divoké party známý herec Charlie Sheen. Otřesen a přesvědčen o naprosté realitě masakru zalarmoval lascivní FBI. Ta přeci jen rozhýbala pátrání, bohužel jejím jediným zjištěním bylo, že snímek je napodobeninou skutečné vraždy, ovšem velmi zdařilou.

Mučírna I + II snuff po česku produkovaný Pereversem, svého času nejtvrdší pornografický časopis u nás. První díl obsahuje standardní sadomasochistické mučení dle německých vzorů, zvláště polévání pohlavních orgánů roztaveným voskem a bolestivé propichování prsou injekčními jehlami. Druhý díl se výmluvně jmenuje Zašívání pochvy. Režisér, který nestojí o publicitu, zdůrazňuje, že půvabná aktérka všechny perverzity vykonala zcela dobrovolně. Bohužel se nepodařilo zjistit, do jaké míry utrpělo její tělo.