Neúnavná nekrofilka

Rozhovor s Karen Greenleeovou

Karen Greenleeová je nekrofilka. Před lety vzbudila pozornost novinářů a veřejnosti, když ujela s kradeným pohřebním vozem a nikdo o ní dva dny neslyšel. Místo aby odvezla mrtvolu ve voze na hřbitov, rozhodla se s ní strávit „hezké chvíle“. Nakonec ji policie našla v sousedním státě, omámenou kodeinem. Byla obviněna z nezákonného řízení auta a z bránění pohřební ceremonii (v Kalifornii neexistuje zákon zakazující nekrofilii). V rakvi u mrtvoly nechala v té době 23letá Karen dopis, ve kterém se vyznala z amorálních činů, jež prováděla s mrtvými muži, jejichž počet odhaduje na dvacet až čtyřicet. Dopis je plný zoufalství nad její sexuální orientací: „Proč jsem to jen udělala? Strach z lásky, z opravdového vztahu. Žádná milostná romance nebolela tak jako tahle… To je dno. Jsem krysa z pitevny. Tohle je moje krysí díra, možná můj hrob.“
Za krádež těla a pohřebního vozu byla odsouzena k jedenácti dnům vězení, pokutě 225 dolarů a na dva roky jí byl doporučen psychiatrický dohled. Matka mrtvého muže na ni však podala žalobu za zneuctění mrtvoly a žádala milion dolarů odškodného. Soud nakonec rozhodl o odškodném 117 000 dolarů. Následující rozhovor byl pořízen o osm let později v Karenině příbytku, malé místnosti plné knih, nekrofilních obrázků a satanistických rekvizit. Vyšel ve sborníku Apocalypse Culture (Feral House 1990).

† Zdálo se mi, že se vás během procesu nikdo nezastal.
† Ne, nikdo. Jeden z mých bratrů se ke mně přestal znát, druhý bratr mě neopustil, ale stejně se zeptal: „Jak jsi to jen mohla udělat?“ Před tím procesem jsem měla kluka, který se o mé orientaci dozvěděl. Rozzuřil se a nafackoval mi. Řekl mi, že nejsem vůbec ženská a abych si šla dál souložit s mrtvolami. Kluci si o mně často mysleli, že to dělám s mrtvolami, protože jsem nadržená, a že teprve oni mě změní, protože budou první, kdo mě uspokojí tak, že už nebudu mrtvoly potřebovat. Takových jsem měla hodně. Někteří se mnou šli jen z toho důvodu.

† Otázka, která napadne každého - jak to vlastně děláte?
† Ano, toť otázka, jak říká klasik. Řada lidí se mě na to ptala, a když jsem jim to pověděla, řekli: „To je zajímavé,“ a už se mnou nechtěli mít nic společného. Nevadí mi, když lidem vyprávím, jak to dělám. Lidé jsou v zajetí pověry, že musí dojít ke styku, aby se žena sexuálně uspokojila. To je blbost. Nejcitlivější partie na ženském pohlaví je hned zkraje vepředu a tu je třeba dráždit. Mrtvola si jen tak bezvládně leží, ale má všechno, co potřebuju. Ten chlad, vůně smrti, aura smrti, hřbitovní prostředí, to všechno hraje roli.

† Vůně smrti?
† Ano, odér mrtvol na mě působí neuvěřitelně eroticky. Jsou samozřejmě odéry a „odéry“. Nepřitahuje mě tělo, které leželo dva týdny ve vodě, nebo ohořelá mrtvola. Ale čerstvě nabalzamované tělo, to je něco jiného. Také mě přitahuje krev, která někdy z mrtvoly vytéká, když jsem na ní a vášnivě se milujeme… no, musel byste u toho být.

† A co dnes, když všude straší AIDS?
† To je jeden z důvodů, proč jsem v poslední době nic nepodnikla. Jsem si jistá, že i dnes bych bez problémů pronikla do márnic, ale okruh těl, která mě přitahují - muži kolem dvacítky - to jsou ti, kteří často umírají na AIDS.

† Navštěvovala jste pohřby mužů, kteří se pak stali vašimi milenci?
† Jasně. Jezdila jsem na pohřby a hned vedle rodiny zemřelého jsem vzdychala nad ztrátou milované osoby. Jen jsem vzdychala trochu jinak než ostatní. Je těžké poznat, jestli člověk vzdychá ze smutku, nebo z rozkoše. Někteří členové rodin mě objímali a říkali: „Jsme rádi, že jsi přišla!“ V takové chvíli jsem vždy začala se stejnou historkou: „Víte, chodili jsme spolu do školy…“ Často si o mně mysleli, že jsem byla jeho tajná milenka.

† Kdy jste poprvé zjistila, že jste nekrofilka?
† Přitahovalo mě to celý život. Když jsem byla malá a umřelo mi nějaké zvířátko, vystrojila jsem mu vždy pohřeb. Měla jsem takový hřbitov zvířátek. Jsem z malého města a tam jsme měli jednu restauraci, která měla společné toalety s pohřebním ústavem. Využívala jsem každé příležitosti k tomu, abych mohla jít na záchod, a pak jsem se potulovala kolem márnic.

† Nebála jste se?
† Ne, líbilo se mi to! Byla jsem zvědavá. Chodila jsem těmi dlouhými chodbami…

† Později jste v márnicích pracovala. Stýská se vám po práci?
† Moc! I kdybych nebyla nekrofilní, stejně by se mně ta práce líbila. Ráda balzamuji. Jen nemám ráda obézní těla, hlavně ta po pitvě. Brrr.

† Měla jste v práci nějaké zajímavé případy?
† Hmmm… Měli jsme v márnici dítě, které se udusilo po vdechnutí cigaretového papírku. Jeden chlapík se rozhodl zastřelit se vzduchovkou. Musel se střelit několikrát a pak dlouho umíral, ale podařilo se mu to. Jednou jsem připravovala k pohřbu transvestitu, který se uškrtil vlastními nylonovými punčochami. Nemyslím, že se chtěl zabít, nejspíš si chtěl přiškrcením zesílit orgazmus, ale přehnal to. Nebyl by první, kdo tuhle chybu udělal.

† Váš nejneobvyklejší pohřeb?
† Jednou jsme museli vystrojit pohřeb pro člena nějaké fanatické náboženské sekty. Nechtěli tělo nechat nabalzamovat, mělo jen být oblečené a ležet v otevřené rakvi. Oni pak k rakvi přišli, plácali do těla, modlili se a volali: „Ve jménu Krista, vstaň!“ To bylo pěkně divné!

† Vypadá to, že mezi pracovníky pohřebních ústavů panují pevná pouta přátelství, skoro jako v nějaké tajné sektě.
† Je tomu tak. Pohřebáci spolu drží, protože málokdo se s nimi přátelí. Kdykoli jsem šla na večírek, představovali mě: „Tohle je Karen, pracuje jako pohřebák.“ Ale nikdy by neřekli: „Tohle je Karen, pracuje jako sekretářka.“ Spousta lidí se mylně domnívá, že pohřebáci jsou vždy vážní. Takoví lidé by si jednou měli jít poslechnout všechny ty vtípky, které si vyměňujeme nad mrtvolami.
† Svědčil některý z vašich kolegů při soudu pro vás nebo proti vám?
† Předvolali si jednoho ředitele pohřebního ústavu a zeptali se ho, jak častým jevem nekrofilie je. Řekl: „V naší profesi jsem o něčem takovém téměř neslyšel.“

† To je lež!
† Ano, to rozhodně. Nekrofilie je častější jev, než si lidé myslejí. Pohřební ústavy se s tím samozřejmě nechlubí. Někteří z mých kolegů rozhodně měli nekrofilní tendence, někteří byli hrozně rozladění, když dlouho neměli na stole žádné ženské tělo.

† Stalo se vám, že vás někdo chytil při činu?
† Jednou jsem se chtěla zabít a bydlela jsem pár bloků od pohřebního ústavu. Myslela jsem, že se zabiju v mauzoleu. Mauzoleum přímo sousedilo s márnicí, a jak jsem tam seděla v depresích, napadlo mě, že zkusím přejet kartou s řidičským průkazem podél dveří. Zkusila jsem to a cvak! - dveře do márnice se otevřely. Vešla jsem do místnosti k přípravě zemřelých na pohřeb a našla jsem tam jedno tělo. Tak jsem si s ním trochu pohrála a úplně jsem zapomněla, že jsem se vlastně chtěla zabít.
Začala jsem na to místo chodit pravidelně a jednou mě tam načapal pár lidí - muž a žena. Pokusila jsem se schovat v prázdné rakvi, jenže si mě všimli. Šli pro policii, ale já jsem jim proklouzla a utekla jsem. Bylo to o chlup.

† Musí to být frustrující, když lidé v nápravných zařízeních říkají „my vás vyléčíme“ nebo „budete stejná jako ostatní“.
† To jo. Nějakou dobu jsem se trápila a vyčítala jsem si, proč nejsem jako jiní lidé. Prošla jsem si svým peklem a pak jsem akceptovala sebe samu takovou, jaká jsem. Uvědomila jsem si, že to je moje přirozenost a že tomu nesmím utíkat. Cítím se hrozně, když se snažím být něčím, čím nejsem. Pořád jsem se snažila žít podle standardu druhých. Nakonec jsem přijala fakt, že jsem nekrofilní, s úlevou. Všichni ti lidé, kteří se mě pokoušeli změnit, jenom způsobili, že jsem plně přijala své vlastní pocity. Od psychologů jsem chodila rovnou do márnice. Vůbec to na mě nezabíralo!