Veliké Chachachá! (František Skála)

O Gappě, ďábelských doktorech, knírcích, molitanu, hřbitovech a hřbitůvcích, nostalgii, Ikarii XB 1, stupě, Třetím rokoku, přírodopise, lesní turistice, životu spolků, smrti, snu a pornu.

František Skála je šoumen. Těžko najít na světě člověka
s tak vyhraněným naturelem, tak fiktivní image, tak ulítlým
humorem. Jeho humor je pečlivě vycizelovaný systém
útočící na bránice zvyku, nudu konformity. Bez milosti
chachachá! Vypadá jak frajírek s úzkostlivě pěstovanou image podivína přelomu 19. století, kdy všechno ještě
fungovalo a přesto: jeho umění je zosobněním pozitivní
čistoty s nebývalou láskou k přírodě a životu. Infikujte se!

Zabýváš se ve svém umění jakoby béčkovou estetikou. Oslovily tě třeba nějaký B-movies? Třeba Gappa, ta tady v 70. letech běžela v kinech...
Tak to mě teda vůbec neoslovilo. To je spíš teďka takovej kult adorovat tuhle stupu. Co si teď vzpomínám, tak jsem tehdy Gappu viděl, ale už tehdy mně to přišlo naprosto strašný. Viděl jsem, jak jsou ty příšery loutkový, letadýlka na silonech a tak. Naprostá hlína. A ještě k tomu Japonci... Je pravda, že mě ale v dětství oslovil jinej film. Jmenovalo se to Království křivých zrcadel a byl to ruskej film. Pohádkový sci-fi, s příšerama, chodbama úplně mě to dostalo. Bojoval tam nějakej rytíř s obrovským pavoukem. To mi bylo tak deset. Takovej podivnej ruskej surrealismus jakoby sejmutej Pán prstenů, ale viděnej skrze ruskou poetiku. Fakt dobrý.

Co pro tebe normalizace znamenala? Zformovala nějakým způsobem tvůj způsob perverzního nazírání? Normalizační pokojíčky, panelákovej vikslajvant, humor atd...
To je těžký takhle říct. Všechno je dělaný tak nějak na půlku. Já jsem se nikdy ničemu nevysmíval v jedný rovině. Nebylo to myšlený ani nijak přímo kriticky, že bych říkal: tohle je hnusný. Spíš to bylo hledání nějakých bizarních hodnot. Šlo o takový masochistický okouzlení, ale to koneckonců patří k mladšímu věku. To, že adoruješ nějakou naprostou stupu a úplně se v tom čvachtáš a opájíš se tím. Třeba to, jak se vy furt opájíte různejma
sci-fi příšerama (chacha) a ufounama. Taky je to taková úchylka, ve který jedeš, ale pak... je to určitej druh humoru, kterej k tomu prostě patří. Je fakt, že jsou různý americký comicsy, který ve svým specifickým humoru zas těží z americký stupy. Např. my jsme tady zbožňovali Franka Zappu, protože on z tý americký stupy taky cucal, naplnil z ní svoji hudbu, texty. Proto tady našel větší ohlas než doma. Když sem pak v 90. letech přijel, tak byl nadšenej, kolik tady má fanoušků. My jsme mu skrze naši vlastní zkušenost s normalizací velmi dobře rozuměli.

Oslovujou tě současný animovaný filmy a seriály? Southpark nebo Beavis a Butthead?
To vůbec nevím. To jsem nikdy neviděl. Pro mě pořád zůstává vrcholem animovanýho filmu Juri Norstein. Mně je jasný, že se to nějak posunuje ještě víc k tomu, udělat nějakou naprostou nehoráznost, něco strašnýho. Viděl jsem pár dílů Simpsonů a ty jsou dobrý. Nevím, jestli ta propagace násilí jde jen skrze ty animovaný filmy. Větší škodu působí televize a její sledování vůbec.

Není to tím, že vyspělé demokracie si tou medializací násilí vytvářejí něco, co jim chybí?
Když si vytváříš obraz světa skrze média, tak ho máš přirozeně zkreslenej a strašnej. Na druhou stranu, protože jsem ze svého života zcela vyloučil TV, nedotýká se mě to. Ale tím pádem mám přirozeně taky zcela posunutý vnímání světa. Mám třeba diskuze se svým otcem, kterej celej život TV neměl a teď na starý kolena ji má, a je úplně znechucenej. A já mu říkám: To máš z toho, že na to furt čumíš a máš svět podle toho, co vidíš v tý TV.

Co třeba tvý děti? Jak jsi je uchránil před vlivem TV?
Na to se všichni ptaj: jak to můžou vydržet a jestli nejsou mimo a tak. Měli s tím třeba problém na základní škole, kde dlouho nemohli najít kamarády, co by byli normální. Většina dětí byla tou TV naprosto vygumovaná. Na střední pak našli nějaký lidi, kteří už byli normální. Každopádně to bylo v jejich prospěch. Ne, že bych jim to zakazoval. Dneska už to jsou dospělí lidi. Náš Franta to řeší teď tak, že jede k babičce, kde si tu TV šlehne...

Tak přece jenom...
No, ale to já taky... Jsem třeba někde v cizině v hotelu a tam si dám takovou dávku, že tam jen ležím s ovladačem a jedu ty programy až do úplnýho vysílení. Musím přece občas zkontrolovat, jestli se to vysílání nezlepšilo... Pamatuju, že jsem si naivně myslel, že po revoluci bude TV plnit kulturně osvětovou úlohu. To jsem ale ještě nevěděl nic o Americe.

V osmdesátých letech jsi studoval na pražské VŠUP animovaný film. Co způsobilo, žes v animovaným filmu nezůstal a dal se na volný umění?
Nechtěl jsem dělat týmovou práci. Animovaný film to vyžaduje, ale já si vše chtěl dělat sám. Jsem perfekcionalista, a tudíž mě ničí manažerská činnost, všechno to zařizování kolem... Takže jsem od toho záměrně ustoupil, protože jsem měl pocit, že to nejde dělat zároveň s něčím jiným. Animovaný film je takový trošku uzavřený svět. Začal jsem se živit ilustracemi a odreagovával se něčím pro okamžitou radost.

Pamatuju si tvoji plastiku v roce 1988 na Salonu na pražském Výstavišti.
Jo, to byla plastika Starýho kuřáka sestavená z rozpadlý pohovky a na ní ležel historickej manekýn v životní velikosti.

Já mám pocit, že tam byly nějaký choroše...
To sis asi neprohlíd. Byl tam člověk a ten byl přikrytej těma chorošema. To celý bylo zasypaný jehličím. A to jehličí bylo celý pomalovaný, aby se to tak nějak sjednotilo. Haha. Ten Salon, to byla taková polosvazová akce, kde komouši v rámci probíhající perestrojky chtěli ukázat, jak jsou liberální, jak se dokážou uvolnit. Tudíž tam mohl vystavovat prakticky každej. Jenže když jsem tam dal toho kuřáka, tak to způsobilo velikej rozruch. Pobouřilo to nějaký svazový funkcionáře, kteří tam prováděli Jakeše, a ten se z toho mohl posrat. Dobový kritici jako Kováč z Rudýho práva to strašlivě napadli v tisku a řekli, že dobrý, ale takhle to současný umění, pane Skála, nemá vypadat... Ke všemu to stálo 60 tisíc,- Kč (měl jsem tam cenovku, haha), tak to je popudilo ještě víc. Byla to vlastně taková ikona zániku.

Pak jsi to ale stejně prodal, ne? Po revoluci...
Vůbec ne. Nakonec se Kuřák ztratil někde v Americe. Dostalo se to na nějakou akci takovýho podvodníka s uměním, kterej těsně před revolucí uspořádal jakože aukci, odvezl to a zmizel. Ale furt se tady vyskytuje, furt tady pracuje. Je to takovej gangster. Jmenuje se Arnulf Simon... Stačili to ještě na poslední chvíli vyvést šikovně přes Art centrum.

Jako čtenář normalizačního pionýrského časopisu Ohníček jsem si nemohl nevšimnout, že jsi ve své knize Putování Brady a Vlase citoval postavu Doktora QQ! Jak to bylo?
Já jsem teda Ohníčky moc nesledoval ani nehltal. Říkám tomu prototyp Ďábelskýho doktora, a nevznikl jen z doktora QQ, ale také z Nepraktova typu upírů (Jak vyhynuli upíři na Rusi). Tenhle typ Ďábelskýho doktora u mě vykrystalizoval někdy v období střední školy, kdy vznikla taková stupidní silueta toho doktora v cylindru, s dlouhým nosem, jak stojí někde na útesu. Na střední škole jsme dokonce natáčeli amatérskej film na osmičku. To už jsme dělali v rámci BKS. Dělali jsme tam tyhle ďábelský doktory a jejich posluhovače. Měl jsem umělej nos, cylindr a tak. Ten film jsme nikdy nenatočili, vznikl jen scénář. Měl to být přírodovědeckej dokument o Ďábelských doktorech. Vycházelo to ze školních přírodovědných promítání, třeba Lišejník, průkopník života na skále, kterej jsme viděli asi stokrát. Nebo o nějakých svištích a lánech obilí, které se vlnily ve větru. A k tomu hudba. Tys to asi nikdy nezažil. To jsme měli jednu starou přírodopisářku a ta se vždycky v hodině zeptala: Děti, už jste viděli Lišejník, průkopník života na skále? A my: Ne, ne!! A ona nám to promítala až do zblbnutí.

Možná tě tím lišejníkem nějak infikovala...
Bylo to nádherný. Ta hudba a k tomu takovej ten naučnej hlas (imituje naivně budovatelskýho hlasatele): Již z jara vycházejí malí tarbíci na skály... Takže jsme měli scénář na ten film, kde vystupovali ti doktoři, uváděli jsme, čím se živí a tak. Normálně jako by to byla vědeckopopulární relace. Udělali jsme jen takový krátký zkoušky. Ten doktor tam vylézá z nějaký nory a přepadne nějakou matku s dítětem a tak. Boty špičatý, nos, no, klasickej Nosferatu... Je to typ, kterej je věčnej. Taky jsem to tak psal do scénáře Brady: klasickej padouch, kterej škodí, a ten musí vypadat právě takhle. Nemůže být jinej. Je to normální prototyp.

Co říkáš na současný retro socialistickejch comicsů?
Já to moc neprožívám. Asi je to generační věc, to se dotýká třeba vás... Mě například velmi bral Kája Saudek. Když jsem v roce 68 viděl jeho výstavu v Mladý frontě, kde měl Muriel a Andělé, tak to byla síla, která mě vlastně strašně zasáhla... Teď mi dochází, že jsem jím byl ovlivněnej. Že mám i některý kresby, který jsem od něj převzal, a nakonec i v tom Bradovi je to vidět. Takový ty jeho postupy s fázováním scén, honičky v auťácích, samopaly a ratatata, jak to pražej, typ písma. To bylo mistrovský. Mně učarovaly ty citoslovce. Když auto jede do zatáčky, je tam oblak dýmu a to písmo dělá zatáčku. Se ségrou jsme dělali otcovi dárek k Vánocům (jedinej). Takovej časopis. Ten se jmenoval Tatínkův vánočník. Vyráběli jsme mu takový výtvarný stránky a myslím, že to pro něj byl největší dárek. Od 5. třídy tam začaly být comicsy. Ze začátku byly strašně ubohý, dětský,
ale pak se stále zlepšovaly, a pak už tam byly taky gangsterky, kde hlavním hrdinou byl otec s nějakým svým kámošem (v roli gangsterů) a někdo po nich šel...

Co science fiction?
Já to vůbec neměl rád. To mě dodneška nijak nebere. Jedině tak z hlediska její stupidity, nějak načerpat ten brak, ale jinak nic.

Ty radši teda klasický upíry?
No jasně. Nosferatu, starej Dracula. To je přece klasika. Mně to přijde samozřejmě vždycky srandovní, ale sci-fi mně přijde ještě srandovnější. Počkej ale... Za jednu z nejlepších forem sci-fi považuji jednu rozhlasovou hru... snad Astro... Astronauti. Martin Polák to měl na desce. To byla stupa! To jsme poslouchali a řičeli u toho smíchy! Dělal tam hudbu Zdeněk Liška. Je to úplně dokonalá forma a ještě k tomu v tý socialistický éře. Soltyk Osvatič, Čandrasekar, prostě mezinárodní posádka. Paprskomety a kovoví broučci...

A viděls někdy Ikarii XB-1? To je soda...
Ne, to ne. Neviděl.

To snad nemyslíš vážně? To je přece důležitej a slavnej film! Tam je přece ta slavná diskotéka v kosmický lodi, jak tam šňupou přes takový nasávače drogy...
Ne, (hahaha) neviděl...

Možná je to tím, že ses k tomu dostal v mezičase, kdy tě to zákonitě nemohlo zajímat.
Přesně. Já jsem se dostal mezi. A v momentě, když jsem začal dělat volnou tvorbu, tak jsem se uchýlil ke svým prenatálním dětskejm vzpomínkám, který sahaly úplně až k těm dětským lesním hrám. Z toho právě vychází Vlas a Brada. Ty ostatní věci mě pak do toho tak porůznu prosakujou.

To znamená, že když v tom není sláma a jehličí, tak to není ono?
No, to zas moc zjednodušuješ. Lidi mě pořád spojují s nějakýma kořínkama a mechem, a to mě už docela sere. Mám i jiný polohy. Umělý hmoty. Mně se to tak střídá nějak podvědomě. Je mi třeba líto, když se někdo odnaučí psát. Mám rád, když mi někdo napíše dopis rukou. A mám pocit, že to lidé pomalu zapomínají. Je mi líto mizejícího světa. Svět ale mizí už odnepaměti. A vždycky nastupuje něco novýho. Jsem vyznavačem pravýho světa a vlastně nesnáším svět umělej. A mám pocit, že to vše je dnes příprava na umělej svět. Že je to pomalej přechod. Samozřejmě nejsem takovej pesimista, protože si říkám, že si příroda proti tý umělosti pomůže velmi snadno. Tyhle věci s počítačema jsou jen epizoda... Až lidi začnou blbnout, tak je příroda odbourá...

Co železnice a letadla? Těma přece taky lítáš, tomu se nevyhneš.
Železnice? To je přece jedna z nejčistších konzervovaných forem starýho světa... Aspoň u nás. To spíš auta, ne? Až to přeroste do okamžiku, kdy by to mělo přírodu zahubit... Je to přechod, příprava pro lidi, aby mohli žít někde jinde. Až se jim to začne líbit. Mladší generaci už příroda nic neříká. Líbí se jim virtuální skutečnost nebo podzemní interiéry. Radši zalezou do podzemí, tam něco užívají a dívají se do vlastních vnitřních světů a tu přírodu pak vlastně ani nepotřebují. To jsem zásadně proti. Ať si tam zalezou, ale ať se odstřelí někam do prdele a jsou někde na Marsu. Proč ne. Kdo chce sedět pod stromem, tak si tam bude sedět a ostatní se můžou krmit elektronkama.

Není to trošku naopak? Že si ty vymýšlíš umělej, nostalgickej svět?
To ne. Vůbec. Naopak. Já jenom užívám a vstřebávám.

Jak to? Vždyť jsem u tebe v ateliéru viděl ty bizarní helmy z těch mořskejch ostrorepů. Byli vytrženi z oceánu a ty jsi jim přisoudil umělou formu.
To nejsou žádný helmy, to je právě vono, že v tom vidíš tvarosloví z komiksů. Ale to je přírodní design. Snažím se upozorňovat na věci, který se mně zdají důležitý.

Nemáš pocit, že se tzv. galerijní umění stalo sterilní elitní kulturou, uzavřenou pro zbytek světa? Jak to řešíš?
To ti povím. Ustát ten uměleckej provoz je dneska těžký, protože základem je víra v to, co vytváříš. Pak tě vůbec nemusí zajímat, jestli jsi slavnej nebo co. Ale zároveň je to taky otázkou zpětný vazby. Když není nikdo, kdo ti řekne, že se mu strašně líbí, co děláš, tak ten smysl ztrácíš, protože umělec potřebuje povzbuzení jako virtuosův smyčec kalafunu, jak říká Kuzma Prutkov. Někam zalézt na Šumavu, žít v lesích a myslet si, že tě někdo objeví, je druhá věc. Já to furt vyvažuju. Nevytvářím si žádnej umělej svět. Naopak, žiju skutečným životem, kterej je pro mě naprosto intenzivní. Umění je pouze pomůckou k takovýmu způsobu žití. Je to jeden z nejkrásnějších způsobů, jak život strávit. To je obrovský dobrodružství. Mám rád pestrost života, nejširší škálu všech možnejch zážitků. Když budeš prodávat zeleninu, tak tě to tak strašně nemůže bavit.

Proč to tak je, že někdo prodává zeleninu a někdo dělá krásný filmy?
No a někdo třeba dělá strašný filmy, měl by se na to vysrat a jít prodávat zeleninu. Takový lidi znám. Furt se snažej, a hovno.

Třeba Filip Renč...
No třeba, nebo Vorel (chacha). Všichni vědí, že je to strašný... i mu to říkají, a furt jede dál... Dost často si říkám, že bych chtěl bejt zahradníkem, prodávat kytky. Jsem permanentně zasaženej krásou přírody. Nemůže mě to nikdy znudit. Já nejsem proti technice. Mám rád vnitřnosti počítačů, spoje a takový ty bizarní technologický zákoutí. Strašně zřídka vidím něco, co je dobře udělaný. Nejsem produktem společnosti. Beru jen ty největší špičky, co mě dokážou zaujmout. Furt rozeznávám rozdíly mezi umělým a skutečným. Měl jsem třeba jednou strašně zajímavej sen. Dostal jsem se do nějakýho kostela, kde místo oltáře byl prodejní pult a za ním prodavačka, co prodávala nějaký knihy. Vedl mě tam jeden kamarád, že mně ukáže dvě knížky. Paní, co ty knihy prodávala, je měla za velkou vzácnost, nechtěla je vůbec ukázat. Nejdřív ukázala jenom jednu. Byly to úžasný knížky, jaký jsem nikdy předtím neviděl... Byly tam nějaký reprodukce, nějaký kresby a tak. Vypadaly jako nějaký iluminace nebo něco, co ta paní vytvářela celej svůj život. Miluju ty intuitivní věci různejch naivistů nebo ty nervní kresby spiritistický, art brut. Vypadalo to jako dílo, který někdo dělalal celej život. A přitom bylo neobyčejně současný. Ta grafická úprava... Ale hrozně příjemný. Ne jako Živel. Pro mě je vrchol knihy gotická iluminace.

Toho dnes už nemůžeš dosáhnout. Iluminace vznikaly ve ztuhlým čase. Dnes jsi součástí kulturního zrychlení.
Zrychlení určitě, ale ne kulturního. To je právě ten problém. To je, jako když si někdo myslí, že žít naplno je jezdit jako fretka. Jenže k tomu snu: když jsem tu knihu držel pak posvátně v ruce jako vrchol gotické iluminace, tak oni mně pak řekli, že je to udělaný na počítači (chachachá). Byly tam věci týkající se struktury materiálu, kvality barvy, zlata, rukodělností. Když vidíš tu gotickou iluminaci, tak je tam charakteristická kvalita barvy... Když vidíš tu šeď, která je utřená z nějakých popelů je to šedá, která je jiná než šedá. Já tomu v tom snu nedokázal uvěřit. Přišlo mi to absurdní, a proto stále čekám, jestli mě někdo takhle oklame.

O tom mluvil Nicolas Negroponte (spoluzakladatel MIT v Cambridge, průkopník výzkumů v oblasti digitálního videa a multimédií), že simulace umělého dojde až k simulaci absolutní materiálů, barev atd. Nebudeš muset k výrobě novin likvidovat lesy...
Já myslím, že to vůbec není o těch lesech. Na novinách mám rád, že si z nich mohu vystřihnout obrázek a nalepit. Že to má patinu toho nekvalitního novinovýho tisku. To mě na tom zajímá. To, co popisuješ, nemusí nikdo vyvíjet, to rovnou můžou lidem nastřelit do ucha nějakej čip. Ať to mají v hlavě. Tak to ale dopadne. Ale ať si tam ten čip klidně naoperujou. Jen bych nerad, aby ho někdo nutil mně.
Ale ty to překrucuješ a děláš ze mě vola. Mluvils o simulaci, a já jen
citoval Negroponta v tom, že naše civilizace je přímo fascinována zvládnutím šalby smyslových vjemů. Budoucnost bude o permanentní simulaci všeho.
Ale já jsem říkal, že mám rád skutečný svět. Nezajímá mě virtuální sex atd... Ale zase se tolik nebojím. Byla tu spousta utopickejch vizí, který říkaly, jak to bude vypadat, a samozřejmě, že to vůbec tak nedopadlo. Dávám přednost úplně jednoduchým věcem, který pracují s technikou, ale jednoduchým způsobem.

Třeba moštovač a vyrábění moštu?
Ale to ne. Třeba nějaká projekce, ale ten projektror by byl obrovskej. Mám rád věci, který nepotřebujou, aby k nim vedly nějaký dráty. Obrazně řečeno. Protože když je to na čemkoli závislý, tak to zkolabuje a je po srandě. Nic se neděje.

Možná ten tvůj pocit je taky danej tím, žes tak poslouchal toho Zappu. Myslím tu až panickou nedůvěru v technologie a adoraci nostalgie. Možná jsi měl přesedlat na DEVO?
Ale ne... Miluju věci, který naprosto profesionální formou podávají nějaký naprostý hovadiny. Ale totální. Když do služeb nějaký kraviny vsaděj veškerou profesionalitu.

Například sonda na Mars Mars Odyssey? To je přece tak dokonalej perfekcionalizmus a přitom pro spoustu lidí naprostá kravina.
Ale oni to neberou jako kravinu. Když se do nějaký takový věci dávají takový strašný peníze, tak asi vědí, proč to dělají. Všechno má nějaký využití v tom boji o rychlost, o prvenství. Tam nikdy nemůže prosáknout, že je to hovadina. Já spíš měl na mysli realizace, který jsou naprosto absurdní.

Třeba?
Teď mě nic nenapadá.

Třeba místo těch prachů za tu sondu realizovat nějaký ujetý konceptuální království? Omezený území s 10 tisíci lidmi, který tam za ty prachy můžou vegetovat po tři generace v reáliích jako za Marie Terezie...
No, to by nemuselo být vůbec špatný... (chacháá)

Z čeho vyplynula posedlost BKS ke kabátům, k výletům a vůbec
k takovýmu divnýmu spolkovýmu životu?
Asi proto, že si myslíme, že je to dobře. Mám hluboký vztah ke spolkovýmu životu. Dívám se s nostalgií na dobu, kdy se ještě lidi uměli bavit. Proto to staromilství. Když jedeš po vesnici dneska v sedm večer, tak je tam mrtvo jak v hrobě a lidi čumí do beden. Přikláním se k tomu, aby v každý vesnici byla hospoda, dělala se tam muzika, hrálo divadlo a lidi se bavili navzájem mezi sebou. Tomu říkám spolkovej život. Mám rád lidi, který jsou kreativní a tvůrčí. I když třeba prodávají zeleninu. Lidi, co jsou živý. Nesnáším mrtvoly, nudný, nezábavný lidi. A mám pocit, že těch živejch lidí je dnes strašně málo. A k tomu každej očekává, že ho někdo bude bavit. Dostávají tu prefabrikovanou zábavu, a jejich děti pak bohužel hledají zábavu v drogách a různejch podpůrnejch pomůckách. Teďka se mě ptal jeden student, jaký že mám zkušenosti s houbama. Že má pocit, že moje práce je těma mochomůrkama prosáklá, a já řekl, že žádný. Jen je mám rád. A úplně jsem fascinovanej v bdělým stavu, když je vidím. Je to tak magický, že ke mě promlouvají. Pozor! Já nezatracuju užívání přírodních drog! Je to třeba pro někoho skvělý, ale je to tragédie některých mladých lidí, kteří do toho vlítnou, aniž by byli vůbec zralí. Jsou to děti a berou to jako nějakou umělou zábavu. Mně stačí jen dívat se na strom...

Pokud vím, comics Vlas a Brada se měl natáčet jako animovanej film?
To je jeden z mých nešťastných projektů, který začínají tím, že je nechci dělat, pak se nechám přemluvit, pustím se do toho a pak to dopadne tak, jak jsem na začátku očekával. Byla to otázka české neprofesionality. Je to ale dvousečný. Spoustu věcí tady po revoluci vznikalo z neprofesionality. Plácali se v tom a někam to třeba i došlo což je případ Akropolole. Na druhou stranu ale přijeli lidi z venku a řekli, že by to u nich takhle vůbec nešlo. Tam jsou lidi profíci a umějí si spočítat prachy a dělá se to takhle a takhle. A já bych řekl, tak to já dělat nebudu, na to se prostě vyseru, nebo bych to prostě dělal. Ten projekt ale vznikal z takovýho amatérskýho nadšenectví a nikdo nevěděl, jestli na to peníze jsou, nebo ne.

To je divný, žes do toho vůbec šel. Vždyť jsi hned z kraje řekl, že animovanej film nemáš rád, kvůli tý týmový práci.
No vždyť jo. Oni mě rok přemlouvali. Já to dělat vůbec nechtěl. Ale protože Martin Otevřel si vymyslel, že to chce dělat ve Zlíně, tak jsem jim povolil, ať si udělají tříminutovej pilot. Tak to udělali úplně beze mě, převzali si to z toho seriálu (tvrdili, že si to z toho vezmou a rozhejbou). Měli tam šikovný kreslíře a animátory. Pak mi to promítli a já viděl, že se to docela hezky hejbe, že to najednou žije. A na to mě prostě ukecali. Řekl jsem, že do toho jdu, bude to pěkný. Jenže celej začátek byl špatnej, protože nebyly peníze.

Copak je neměli?
No, poslouchej... Byl tam Igor Ševčík, kterej byl ředitelem. To je velkej tlučhuba. Měl snahu to udělat a tvrdil, že peníze mají. Podepsali se mnou smlouvu a pak se po třech měsících zjistilo, že na to žádný peníze nemají. Pak se zhroutil Zlín, polovina autorskejch práv přešla na Barrandov, pak se zas pro změnu zhroutil Barrandov a dál. Furt se jednalo a nic. A to není moje práce shánět peníze. Napsali jsme scénář, měl jsem dělat výtvarníka a režii s Martinem. Vyšlo nám, že musíš dělat tři záběry denně, a vyšlo by to na devět let. Jen když spočítáš ta okýnka...

Nepomýšleli jste na počítačovou animaci?
No to si dneska každej myslí, že to všechno za tebe udělá počítač. Ale to je omyl, ten za tebe neudělá nic. Do počítače to napřed někdo musí nacpat. A já jsem nechtěl žádný renderovaný obrázky. Počítač je výbornej pro některý věci, ale vždycky to musí mít odpovídající formu. Je to čistý, funguje tam práce se světlem... ale je vidět, že je to počítač. My chtěli do toho počítače nacpat tu chvějivost ruční práce, to, aby to bylo srdcem, ne formou. Udělali jsme tříminutovou zkoušku velmi komplikovanýho záběru, abychom si ten počítač vyzkoušeli. Makali jsme na prostorovým multiplánu. Vzal jsem kresbu lesa a rozkreslil ji asi na dvaceti čtvrtkách, kdy na každý byl jeden plán lesa. V popředí balvany, kapradiny, pak strom atd. No, a když jsem to pak donesl do studia, tak řekli: No jo, ale my jsme nikdy tak jemnej obrázek neviděli. Tvrdili, že to umějí a přitom to neuměli. Museli by se to nejdřív naučit. Měsíc jsem s nima seděl, čučeli jsme na obrazovku, jak natahujou ty gumičky (jak jsem furt říkal) a ty věci, co se zdály být nejjednodušší, se ukázaly být ty nejsložitější. Když uděláš kresbu, která je měkce rozplizlá a jsou to nějaký mechy, tak se prozrazuje, že je to umělý. Museli to složitě retušovat. Výsledek byl prostě studenej.

Kde máš knírka, seš nějakej zarostlej?
Zapouštím vous. To je Blumfeldův projekt (autor knihy Polykači ohně a Peepshow pozn. red). V rámci výstavy Divočina (která byla v létě na Klenový) obeslal vystavující podle Gauguinova hesla Já jsem divoch, aby se v průběhu výstavy vůbec neholili a ženy aby se nevyholovaly. Mně to nedělá problém, ale zatím jsem nikoho, kdo by mě následoval, neviděl. Asi se na to vysrali.

To je zvláštní. My zas máme pro Blumfelda projekt, aby změnil zcela svoji identitu. Aby se oholil, ostříhal, obarvil na blond a udělal patku...
Húhuhú (ďábelský chechot). Tak to by nebylo špatný... Ty vole, počkej, tak to já musím do něj zašít. Protože já jsem pro každou takovouhle věc. Jakákoli taková změna, to mě blaží. To já bych ho možná vyhecoval. Že je měkkej, že je sračka...

To nemáš šanci... BKS svou formou trošku připomíná takovou bizarní nostalgickou utopii.
BKS je hlavně zosobněním hesla der Kamaradschoft ist gut. Je to institucionalizovaný kamarádství. Víš, co je zajímavý? Že všechno vzniká jaksi samovolně. Nikdy jsme tím nechtěli vzbuzovat žádný umělecký ambice. Čistě to tak vyplynulo. Bez čehokoli. Pak se to dostalo do určitýho záběru venkovního světa, ale na to my z hlediska mediality máme omezený kvóty útlumu publicity. Když jsme loni měli sjezd BKS v Londýně, tak to byl vrchol, kterej se už těžko podaří překonat.

Jak třeba řešíte nábor nových členů?
Tak to je hodně dobře ošetřený. To je tak dobře administrativně ošetřený, že bys nechápal.

Rakousko-uherská byrokracie?
Hahaha. V BKS má každej určitý nezastupitelný místo. Prostě se to tam všechno peče uvnitř. Já si trošku přitáhnu ten mikrofon, ať se trošku poleká: Hůhůhů... Jsme strašně opatrný na publicitu. Když někdo projeví zájem o naši aktivitu, tak nejprv pečlivě zvažujeme a prověřujeme všechny okolnosti. Nejsme ti umělci, který jsou závislí na nějaký propagaci, protože nám jde naopak o utajení. Abych ale popsal záběr BKS. Naše poloha je hodně citově zabarvená, ať už se máchá ve sračkách nebo šlape do scén, který jsou úplně mimo. Cizí člověk si říká: To jsou nějaký naprostý magoři, ale sranda to bejt nemůže, protože tomu věnují tak strašně moc práce. Je to pravý. Když jsme měli výstavu v Londýně, tak jsme to pojali jako 3. sjezd BKS. Týden se připravovala výzdoba sjezdovejch sálů... K samotnýmu sjezdu pak vyšla celá série utajených známek BKS.

Zabýval ses někdy pornografií?
Sexualita je velmi zajímavá záležitost. Samozřejmě bych porno nikdy nenatáčel, protože to je šílený, ale jako fenomén mě to zajímá a v rámci jedný výstavy Tvrdohlavých jsem se toho dotknul a rozhodl se udělat takový koláže...

Kupoval sis kvůli tomu České ložnice?
Nekupoval. Někde jsem to získal. Položil jsem se do problému a zkoušel zjišťovat, jestli z toho lze vysublimovat čistou krásu. A jsem přesvědčen, že jsem to dokázal. Zacházel jsem s tím jako s čistou přírodou. Vystřihoval jsem si z těch porňáků záběry, jako bych si vystřihoval záběry ze zahradnických katalogů, a s tím jsem pak zacházel jako se stavebním materiálem. Šlo jen o estetiku. Bohužel když se na to někdo teďka podívá, tak si řekne: Ty vole, to je piča, čurák, horor a tím to končí a nevidí tam tu krásu, kterou jsem tam viděl já. Záleží na tom, jak se člověk dokáže nad téma povznést a jak se na to vůbec dívá. A měl jsem pak konflikty se svojí ženou, která prostě nemohla vydejchat, že se tím vůbec zabývám. Já se jí vůbec nedivím. Když se tím hrabeš, tak je to humus. Vždycky jsem si říkal, kdybych to chtěl dělat, tak bych to dělal úplně jinak.

Ale některý fotky BKS jsou hodně na hraně divnýho porna...
(Chachachá.) Máš na mysli náš proslulej eroseriál z 89. Vixlajvant. Ten spíš čerpá z těch upocenejch přefocovanejch příběhů ze sedmdesátek. V tom je velikej rozdíl. V současném pornu jsou ty pozice tak nesmyslný, aby bylo všechno dobře vidět, že se z toho stávají jakoby sexuální ikony dneška. Ale erotika se z toho úplně vytratila. To, co je na sexu a milování krásný, tak to tam vůbec není. Jen odlidštěná vypreparovaná věc, která je v důsledku úplně stupidní. A když pak začneš zkoumat to řemeslo a jdeš do detailů, tak se začneš automaticky zajímat o to, jaký například použili prostředí, a to je neuvěřitelný: ty dekorace, vázičky, látky, hovadiny, batoh v rohu místnosti a tak... Někdo ho tam musel naaranžovat, představíš si fotografa, jak říká: Ten baťoh trochu doprava, tak... Ty lidi jsou úplně vyholený, vyčištěný, bez beďarů, impregnovaný. To je kult porna! Spousta lidí tím žije. Je to jejich jediná náplň života. Mají doma speciálně vyzdobený místnosti...

Co pro tebe znamená rokoko?
Tak to mě zajímá hodně. Ty nevíš, že já jsem zakladatel třetího rokoka? Třetí rokoko byl fenomén, který jsme v letech 1983 a 1984 vytvořili s Pavlem Prášilem. Začlenili jsme do toho určitý druh projevů, který jsou zjemněle zdobný, ornamentální a je v nich obsažena ta stupa. Definovat třetí rokoko je ale strašně těžký. Je to určitá vyjemnělost. Mám rád lehce úpadkový styly. Manýrismus mě vždycky zajímal, je to záležitost koncový éry, kdy se vše rozmělňuje do nějakých nových hodnot. A ty jsou zvláštní. Patří k tomu různý projevy jako třeba zahradní architektura, Watteau a tak. Musím říct, že mě v počátku hodně ovlivnil Šalamoun. Konkrétně Sebrané spisy Kuzmy Prutkova, což je kultovní knížka BKS, kde je základní filozofie ryzího výčpěvu. Existují základní tituly BKS, který občas zveřejňujeme v rámci BKS. Jean Paul (Doktor Škrtikočka) a Kuzma Prutkov jsou základní bible. Je to trošku jako BKS. Fenomén Kuzmy Prutkova byl vytvořen někdy v minulém století někde v Rusku skupinou avantgardních literátů, lehce zpátečnických, kteří si vytvořili fiktivní osobu takovýho úředníka, šosáka snobskýho, kterej ved moudrý kecy. Vyšla v 80. letech. Dělal k tomu kresby Šalamoun a myslím, že to byla jedna z nejlepších knih, kterou kdy udělal. S velikou péčí k ruským reáliím z toho vycucal úplnej skvost. To bylo jako BKS před sto lety. Šalamoun vycházel z různých rokokových forem, který čerpaj z estetickýho přepisu přírody mušle atd. A já se v tý době začal zajímat o groteskní baroko, kde vibrují úplně nový formy, úžasně inspirující. Měl jsem katalog groteskního baroka, byly v něm malby z kláštera Stift Altenburg, kam jsme se stavili s BKS cestou do Benátek. Jsou to fantastický malby. Mušle, parohy, korály a lebky.

Nemáš pocit, že celej život je čekání na popravu?
Tenhle pocit jsem nikdy neměl. Spíš mám pocit, že celej život piluješ způsob vlastní smrti. Beru to tak, že na začátku dostaneš nějakou tyčku vzácnýho kovu, kterou piluješ do filigránu, který můžeš nakonec nazvat smrtí.

Ty si myslíš, že po smrti to nějak vypadá? Že to nějak pokračuje?
To ti řeknu přesně. Nedávno jsem si to psal do deníku v souvislosti se smrtí Karla Nepraše. Vždycky když někdo známej zemře, člověk na něj najednou hodně myslí. Říkal jsem si, tak vykládej, Karle, jak to tam kurva je. On je ve stavu, že na tebe totálně sere, že ho to tady vůbec nezajímá. Představuju si to tak... Trošku jsem to zažil, když jsem se vrátil z tý čtyřměsíční stáže z Ameriky, kdy jsem byl v takovým podivným kokonu a vůbec neměl chuť se s někým bavit. Byl jsem v takovým jako zakonzervovaným stavu, který ve zmenšený míře mívám, když jsem čtrnáct dní na venkově a přijedu do Prahy. Jedu pak metrem a mám takovou krustu přes obličej a jen se tak pobaveně dívám zevnitř na ty lidi, na ty nečitelný typy, co tam přede mnou defilujou. Ale abychom se dostali k tomu, jak to vypadá po smrti. Prostě je to něco, jako když jedu v tom metru, akorát několikanásobně silnější. Vznáším se nad těma přeživšíma lidma jako v kokonu, kde jsem jako v bavlnce, jako dušička v peří a je mi hodně dobře. Je to syntéza všech dobrejch pocitů, který jsem měl v tomhle životě. O tom jsem přesvědčen. Ve stavu tohohle vědomí štěstí tam čekáš jako v nějaký čekárně. Zkrátka věřím na tyhle buddhistický vrstvy. No... ale zas tak jistej si tím nejsem... Taky to může bejt úplně jinak.

To z ní jako mix Raymonda Moodyho a Beetlejuice. Ty nevěříš v Ježíše?
No, počkej... To teda nevěřím.

A ve Třetí rokoko?
Hahaha. Tak to veřím. Všechny ty církve slouží jen k tomu, aby různým skupinám zpřístupnili něco, co je zhruba stejný. Slouží k tomu, aby se lidi alespoň trochu snažili chovat se k sobě slušně, aby nevymlátili jeden druhýho. To ale vůbec neznamená, že kdo se hlásí k nějaký církvi, je lepší než ten, kterej se obrací přímo k Bohu a nemá ho přesně definovanýho. Nakonec jsi v té poslední hodině úplně sám. Pak dostaneš tu šanci, otevřou se ti dvířka do arény. Vletíš tam a v tu ránu už nemůžeš mluvit. To mně připadá výborný. Je to jako s miminama. Miminka by nám to ráda řekla, ale prostě neuměj mluvit. A v momentě, kdy se učí mluvit, tak to v tu ránu zapomínají. S každým slovem, co ti říkají, zapomínají to, co by ti mohla sdělit. Je to něco podobnýho, jako když jsem si jako malej sliboval, že až jednou budu velkej, budu úplně stejnej jako dítě. Budu se snažit, abych dětem rozuměl, byl stejnej. Vůbec mě nenapadlo, že na tu původní úroveň se už nikdy nevrátíš. Takže takhle se to i po smrti krystalizuje furt dál a dál.