Nová média, staré obsahy

rozhovor se Seanem Cubittem

Sean Cubitt je profesorem mediálních studií na University of Waikato na Novém Zélandu. Je autorem pozoruhodných knih jako např. Digital Aesthetics (Digitální estetika, 1998) nebo Simulation and Social Theory (Simulace a sociální teorie, 2001), v nichž nabízí originální pohledy na rychle se měnící mediální krajinu moderních technologií. Některé jeho koncepce jsou skutečně překvapivé, například jeho volání po tom, abychom konečně začali uznávat autonomii strojů jako nové formy života koexistující s lidstvem.
Zajímavý názor má také na existenci projektu Echelon, který má monitorovat globální komunikaci občanů. Podle Cubitta se totiž strachu ze špehování ze strany mocenských struktur zbavíme tím, že uznáme koncept soukromí za zastaralý:
„Pojem soukromí je zejména ve 20. století vnímán jako opozice proti pojmu stát. V současné době jsme ale svědky postupného zanikání státu a spolu s ním bude zanikat také koncept soukromí. Již dnes jsme svědky masové otevřenosti prostřednictvím anonymity internetu. Lidské vztahy se globalizují, intimita se medializuje. Komu v dnešní době prospívá soukromí? Především prznitelům dětí a neplatičům daní. Většina z nás nemá ztrátou soukromí co ztratit. Soukromí je jen impulzivní hromadění soukromých dat a soukromých myšlenek. Jenže soukromá myšlenka je vám nanic stejně jako nepublikovaná báseň v šuplíku není užitečná básníkovi. Paradoxně bychom měli Echelonu jít vstříc až k jeho logickému konci. Soukromí je minulá fáze globalizačního procesu a my bychom dnes neměli zpomalovat, ale naopak urychlovat globalizaci dat. Již není cesty zpět. A lidé jsou také média. Měli bychom vyžadovat na světových organizacích, aby umožnily všem lidem svobodný pohyb po planetě. Možná pak nebude takový důvod k úzkostlivému hromadění těchto ,lidských dat’ v odlidštěných metropolích.“
Cubitt je intelektuál-anarchista s vizáží Clinta Eastwooda. Jak jsme měli možnost ověřit si během jeho pobytu v Česku (přijel do Brna na týdenní přednáškový cyklus), je to neuvěřitelně milý a tolerantní společník s doslova encyklopedickými vědomostmi, volně v hovoru přeskakující z filozofie na mediální studia a z nich na moderní technologie či na klasickou literaturu a historii. Jeho domovskou stránku s několika on-line články najdete na www.waikato.ac.nz/film/staffpages/sean/seanchome.html.

Ve své pražské přednášce jste se zmiňoval o Titanicu jako o příkladu moderního velkofilmu. Proč myslíte, že právě Titanic byl nejnavštěvovanějším filmem všech dob?
Vidím dva důvody. Zaprvé je tam ten silný motiv sebeobětování, když ten chlapec zemře, aby dívka mohla žít. Lidé v moderní době nemají příliš možností obětovat se pro někoho, takže to vyhledávají alespoň v příbězích. A zadruhé, Američné jsou fatalistický národ. A Titanic je velmi fatalistický film. Jelikož znáte historická fakta i rámcový příběh té přeživší pasažérky, přesně víte, jak ten film dopadne. A přesto máte potřebu si jej prožít, s vědomím osudu, který hrdiny čeká.

Možná proto jsou v Americe tak oblíbené filmové remaky. Většinou znáte původní film, takže také víte, jak ta nová verze dopadne…
To je dobrý postřeh. Nebude vám vadit, když vám ho ukradnu a někde použiji?

Poslužte si. Mnozí teoretici médií se zabývali hypertextem, ale nevzpomínám si, že by se někdo v té souvislosti zmínil o gameboocích, těch knížkách, kde si sám volíte pokračování příběhu. Není gamebook vlastně také takový hypertext?
Problém je v tom, že studium tisku se odehrává v hodinách literatury a rozlišuje jen tři druhy psaní - drama, poezii a prózu. Přehlížejí se přitom ostatní oblasti písemnictví. Přehlížejí oblast volného času, přehlížejí kancelářská média, jako je psaní na stroji nebo telefonování. Každý z nás zná alespoň jednu nebo dvě formy hypermédií, ale neříkáme jim tak, encyklopedii a slovník. Podíváte se na jedno místo, to vás odešle na jiné a tak dále. To je všem dobře známá a tradiční forma, a přitom kdybyste v takové formě napsali román, bude vypadat velmi avantgardně. Mrzí mne, že literárně vzdělaní teoretici se vůbec nezabývají dalšími tištěnými médii, nezabývají se třeba grafickou úpravou novin, která má také blízko k hypertextu. Všichni se zabývají studiem médií, jako je televize nebo divadlo, ale přehlížejí takové důležité médium, jako je mapa. Mapa je také hypertext. Spojuje symboly, grafiku, slova a tomu celému dává určitou prostorovou organizaci, v níž je uživatel navigátorem. V teorii médií, ale i v teorii reprezentací jsou tedy povážlivé mezery. Nezabýváme se mapami, nezabýváme se databázemi…

Jak si vysvětlujete, že tak málo spisovatelů používá hypertextovou formu v románu? Bojí se, že by to znamenalo smrt tradičního vyprávění?
Myslím, že většina romanopisců dobře ví, že jejich tradice je už dávno mrtvá. Zemřela někdy v roce 1922, kdy James Joyce vydal svého Odyssea, v jiných jazycích možná zemřela ještě dříve. V anglické próze zkrátka nebyl Odysseus nikdy překonán. Většina ostatních románů se uchyluje k zábavě. Detektivky jsou jen příběhy. Ale i většina takzvané vážné literatury dneška jsou „jen příběhy“. Myslím, že dnes je dnes je mnohem zajímavější comicsová kniha než nějaký román, který získá Nobelovu cenu. Většina realistických autorů předstírá, že vytvářejí velké umění, ale ve skutečnosti jsou na úrovni sci-fi nebo detektivky, píšou jen zábavné příběhy. Opravdu, mnohem zajímavější příběhy se rodí na poli comicsu jako třeba Watchmen, Black Orchid… Dokud tu bude publikum pro knihy, budou romány vznikat. A ty budou vznikat v knižní formě tak dlouho, dokud si nebudete moct vzít počítač do vany.

To bude jen otázka pár let, než vyrobí nějaké odolné čtečky elektronických textů.
Ano, jistě. Ale žádné nové médium nikdy nepotlačí ta předchozí. Fotografie nezahubila malířství, televize nezahubila film. Věci nemizí, jen prodělávají návraty. V polovině 19. století bych vám tvrdil, že malířství je mrtvé. A vidíte, ono se nějakým způsobem vrátilo zpátky. V 19. století byste si mysleli, že divadlo je navždy mrtvé...

Životnost malby je vidět například na některých filmových plakátech. Aby byl výjev dokonalý, musí ho někdo namalovat, fotka nestačí.
Filmový plakát musí dělat něco, co je velmi těžké, dát vám pocit z celého filmu v jednom obrazu. Musí také zachytit vaši pozornost, abyste na ten film šli. Musí to být obraz, který načne příběh tak, abyste si řekli: chtěl bych vědět, co se stane pak. Možná i to je důvod, proč je upoutávka na film jednou z velkých uměleckých forem 20. století. Je to něco dramaticky jiného, než je film. Je to nová forma.

Zaujalo mě, jak silné pouto je mezi comicsem jako formou a mezi triviálními žánry, jako je science fiction nebo horor či thriller. Proč myslíte, že je tomu tak?
Možná proto, že ve sci-fi je tak silná tradice ilustrací. Mně se zkrátka zdá velmi přirozené, aby kniha byla ilustrovaná. Bible, encykopedie jsou ilustrovány… jen některé formy knih jsou považovány za „čisté“ a vycházejí bez ilustrací. Dětské knihy si tuto tradici ilustrací u textu zachovaly, a možná proto se teď zdá, že každá ilustrovaná kniha je dětinská. Totéž platí pro časopisy. Lidé si myslí, že čím více obrázků, tím méně seriózní ten časopis je. Psané texty vtiskly současné společnosti pocit jakési apriorní vysoké hodnoty, takže to vypadá divně, kdyby kniha měla být ilustrovaná. Ale většina paperbacků má alespoň obrázek na obálce. Když na přelomu 70. a 80. let v Americe došlo k posunu některých comicsových příběhů ke starším věkovým skupinám, když vznikly „dospělejší“ comicsy s temnějšími příběhy, byly okamžitě úspěšné, jako například Millerův The Dark Knight Returns nebo Moorovi Watchmeni. Japonci neměli takový problém. U nich je tradice kreslených příběhů mnohem starší, byla to výrazná součást jejich kultury už v polovině 19. století. Když v 60. a 70. letech šla japonská ekonomika nahoru, vznikla potřeba příběhů, které by se skládaly z malých částí, které je možné přečíst za krátkou dobu, během dojíždění do práce. Tehdy se rozmohla obrovská móda mangy. V Japonsku nevznikla taková propast mezi psaným textem a obrazy.
Další významný faktor byl vznik francouzských comicsů jako nové formy avantgardnho umění v 70. letech, s příchodem časopisů jako Metal Hurlant. Byl spojen s příchodem velmi zkušených autorů comicsů, kteří vesměs
vyrostli na science fiction. Ta atmosféra pak velmi ovlivnila americká nakladatelství jako Epic nebo Dark Horse. To mělo velké důsledky. V počítačové kultuře, v digitálních médiích, mluvíme často o konvergenci, o propojování textu, obrazů, zvuku… většina našich médií však takové propojení nevykazuje. Buď se jednotlivé prvky popírají, nebo jeden jasně dominuje. Podívejte se na website CNN, to je hotová noční můra každého designéra, odporná změť, totéž BBC nebo Yahoo. Opravdu nechutný design, kde se obrazy a slova přetahují o vaši pozornost, bojují mezi sebou. Comics potřebujeme právě proto, že nám může ukázat, jak spolu mohou jednotlivá média koexistovat, jak může text být na stejné úrovni jako obrazy, jak může záležet i na použitých fontech.
Právě Bill Sienkiewicz nebo Frank Miller v Elektře ukázali, že lettering je integrální součástí grafického designu stránek. To zjištění, že záleží na fontech i na použitém inkoustu je něčím novým, protože literární kultura si takových věcí nikdy moc nevšímala. Když čtete Kafku, je to podle literárních vědců pořád Kafka, ať ho čtete v jakékoli podobě a vydání. Ať je to zelená vázaná kniha nebo červený paperback, fonty times roman nebo helvetica bold, je to stále týž autor. Jako by samotný text byl nějak neviditelný.
Problém literární kultury je, že to je dematerializovaná kultura. Říká se, že mechanická a digitální média jako film, TV jsou dematerializovaná, ale ve skutečnosti je to textové médium, které se vůbec nezajímá o fyzickou povahu knihy a představuje si jen abstraktní text. Lidé by se měli hluboce zajímat také o fyzickou kvalitu textu - o úpravu, použitý font, to všechno je stejně důležité, ne jen abstraktní příběh.

Jak ale máme takové věci při rozboru nějakého románu brát v potaz? Má literární kritik uvádět, v jakém vydání toho Kafku četl, když píše nadčasovou úvahu a ne aktuální recenzi?
Když jsem v 70. letech začal učit film, zajímali jsme se o myšlenky filmu, analyzovali jsme jeho ideologii, zkoumali jsme taková abstraktní filozofické témata, jako je subjektivita. Dnes já i mnozí jiní filmoví teoretici dbáme na to, aby naši studenti rozuměli například významu osvětlení. Protože když píšou o nějaké filmové scéně, musejí brát v potaz natáčecí scénu, musejí umět rozlišit třeba hlavní světlo od světel na pozadí a podobně. Vždyť film
je vlastně celý tvořen světlem. Jestli světlu neporozumíte, nemůžete smysluplně psát o filmu. Obdobně bych řekl, že u románu zkrátka záleží na tom, jakou verzi čtete v tom smyslu, že Shakespeare napsaný rukou na starém pergamenu je úplně jiný mediální zážitek než Shakespeare v levném paperbacku. Zajímá mě zážitek a zážitek je vždy medializován. Právě onen proces medializace je důležitý. Ale také to, kde jste knihu četli, za jakých okolností… většina z nás si dobře vzpomíná, na jakém místě jsme četli naši oblíbenou povídku nebo báseň. Ty vzpomínky jsou součástí celkového zážitku jako ta slavná Madeleine v Proustovi. Film je médium vytvářené pro naprosto přesně definované prostředí - kinosál. Proč tedy nepočítáme i s vlivem prostředí na vnímání knihy?

Stěžoval jste si, že počítačové technologie, které používáme, jsou příliš individualistické. Určené vždy jen pro jednoho uživatele. Co by je mělo nahradit? Nějaký centrální sdílený počítač?
Možností je mnoho, například počítač ovládaný hlasem, takže u něj nemusíte sedět a může na něj mluvit několik lidí najednou, nebo chytré místnosti, do nichž je zabudováno několik specializovaných počítačů, počítače reagující na pohyb a podobně. Klávesnice, které byste mohli ovládat nohama. Myslím, že tento nešťastný princip individuality se odrazil také v podobě našich internetových browserů. Je totiž velmi obtížné s někým na webu doopravdy spolupracovat, protože browsery vám umožňují jen číst, měnit layout a barvy, ale ne o moc víc. Jen některé experimentální browsery jako Maya vám umožní opravdu měnit stránku, kterou čtete, skutečně ji přepisovat. Protože jsme ale zvyklí na individuální použití počítače, nedovedeme si ani představit, jak hodně sociální mohou počítače být.
Když píšeme software, je to opět osobní software. Proto mě hodně zajímá hnutí peer-to-peer, kde lidé software sdílejí. Podívejte: já si třeba koupím software na editaci videa a stojí mě 1000 dolarů. Většinu doby ho přitom vůbec nepoužívám. Raději bych si tedy software jen pronajímal, ale nemůžu. Můžu ho jen koupit a vlastnit. Peer-to-peer to šikovně obchází. Bohužel producenti softwaru stále uvažují v kategoriích „jeden počítač - jeden uživatel - osobní verze software“. Není divu, že na webu vzniklo peer--to-peer hnutí a ten, kdo tratí, jsou softwarové firmy. Je to jejich chyba. Kdyby nám soft pronajímaly, bylo by to lepší. Nepotřebuju doma mít celou knihovnu instalačních CD. Výhodnější je model, který se používá při poslechu housu. Tam také jdete do klubu a zaplatíte si jen za tu jednu noc a stačí vám to. Teď už jsme v jiné kultuře, je rychlejší a producenti softwaru by se měli novým podmínkám přizpůsobit.

Horlivě také propagujete ideu, aby lidé vytvářeli nová média pro vlastní, nekomerční použití. Moderní technologicky založená média ale potřebují spoustu investic do vývoje. Jak to mohu mít v rukou obyčejní lidé vně velkých korporací?
Nejdražší je distribuce informací. K tomu potřebujete buď několik málo, ale extrémně drahých prostředků, jako jsou komunikační družice, což si samozřejmě jedinec nemůže dovolit. Nebo musíte mít mnohem levnější prostředky, ovšem ve velkém počtu. Tak lze využít třeba mobily k vytváření různých sociálních sítí. Uvedu vám jeden příklad takového parazitického způsobu komunity. V San Francisku hodně lidí pracuje s počítači. Mnozí z nich mají ISDN linky a počítače navzájem propojují infračervenými vlnami do lokálních sítí. Často dávají antény na okna, a tak kdokoli jde kolem, může jejich signál využít, úplně jako v mobilní síti. Takže si můžete otevřít notebook na ulici a používat zachycené místní sítě, přes které se dostanete do celého internetu. To je fantastický příklad spontánního vzniku alternativní sítě. Telekomunikační společnosti šílí vzteky, protože z toho nemají žádný profit. Můžete tak zadarmo přes internet telefonovat třeba na Nový Zéland. Telekomunikační společnosti přicházejí zkrátka, protože ony prostě s takovými způsoby využití nepočítají. V tom je naše síla. Když říkám „my“, myslím lidi, kteří nemyslejí jen na peníze, ale na nové možnosti společenského dialogu. Ať už to je umění nebo politika. Myslím ale, že nakonec to nebude ani jedno, ani druhé. Většina slov používaných v posledních 150 letech, jako společnost, kultura, politika, umění… všechna tato slova jsou už dnes zastaralá a já věřím, že najdeme způsoby, jak změnit jejich významy v nejbližších deseti letech, nebo že je prostě přestaneme používat.

To všechno zní hrozně optimisticky, ale když se podíváte na šťastné pasivní uživatele televizí, vaše úvahy o nových společenských digitálních komunitách znějí trošku utopicky.
Ano. Souhlasím s postojem italského revolučního filozofa Gramsciho „pesimizmus intelektu, optimizmus vůle“. Měli byste mít na vědomí, že věci jsou tak špatné, jak jen mohou být, ale povinnost intelektuála a zvlášť učitele, což je moje profese, je být optimistou. Nemusíte nutně věřit, že se všechno v dobré obrátí, ale nesmíte studentům umožnit propadat skepsi. Je to naše povinnost i proto, že dnes tak oblíbená postmoderní kritická teorie je tak hluboce pesimistická a nihilistická. Velká část současné kultury, především v rockové hudbě a ve filmu, je fatalistická a v depresi. Nic nemá smysl, no future… to je hodně nebezpečná filozofie. Máte ale pravdu, že nějaký hlásek ve mně se k tomu hlásí také, protože jakmile je vynalezena nějaká nová úžasná technologie, téměř okamžitě je použita k reprodukci stále stejných starých obsahů.

Souvisí tento nihilizmus s tím, že už máme za sebou rok 2000, který pro nás symbolizoval budoucnost?
Podle mě byl nejdůležitější rok 1968. Ty události v Praze a Paříži… chvíli to vypadalo, že je to možné - změnit svět. A i když byla všechna tato povstání potlačena, alespoň jsme měli pocit, že jsme se dostali opravdu blízko. A nové hudební žánry, nástup feminizmu a hnutí za práva gayů a antikoloniální hnutí, to všechno ukázalo nové možnosti. Mně bylo 21 let a žil jsem v Anglii, kde právě probíhalo povstání lidu proti policejní brutalitě. Doslova jsme zabrali ulice, v tu chvíli patřily nám, měli jsme úžasný pocit moci a síly. Myslím, že ’68 byl pro mnohé symbolický rok. Ten pocit, že nemusíme čekat na NĚ. To byl ten moment, kdy jste přestali říkat ONI a začali jste říkat MY. Ta doba je už dávno pryč, ale stále mám pocit, že je možné změnit svět, a i když ho nezměníte, tak i ten pokus za to stojí. Z dlouhodobého hlediska určitě. Beznaděj je jediný hřích, který nelze odpustit.
Když se na to podívám pohledem teorie médií, známe dnes alespoň dvě média, která umějí velmi silně komunikovat, aniž by byla nějak omezena jen na jednu kulturu: peníze a zbraně. Jenže tato média nám nemohou říct nic podnětného. Potřebujeme vytvořit podobně univerzální médium, které by bylo zvučné, sexy, bohaté, jemné, citlivé, inteligentní. Potřebujeme médium, v němž budeme moci sdílet proces tvorby s jinými kulturami.
To je velmi důležité. A nejen s jinými kulturami, ale i s jinými druhy života. Něco jako plot mezi dvěma farmáři, kteří si navzájem nerozumějí. Ale když se plot rozbije, společně ho opraví, protože oba vědí, že se to musí udělat. My potřebujeme nějaké takové médium, které by bylo prostředníkem - například mezi Afghánci a Australany. Když se lidé různých kultur budou podílet na společné práci, ubude vzájemných rozporů. Jazyk je bariéra. Spolupráce je most.

Nazávěr otázku z trochu jiného soudku. Jste nyní občan Nového Zélandu. O této zemi se teď nemluví skoro jinak než v souvislosti s natáčením filmu Pán prstenů. Máte pocit, že ten film byl důležitý pro národní identitu Novozélanďanů? Předtím byl přece Nový Zéland takřka zapomenutým koutem světa…
Ano, byl velmi důležitý. Ale z trochu jiného důvodu. Nový Zéland je malá země, má jen čtyři miliony obyvatel. Je velmi odloučen od okolního světa. A je to farmářská země, plná ovcí, dobytka a polí. Pro takovou malou zemi je životně důležité mít informační ekonomiku. Novému Zélandu se nabízí jedinečná šance přeskočit celé jedno civilizační období od zemědělství rovnou do informačního věku, aniž by musel budovat celou tu špinavou průmyslovou infrastrukturu továren.
Význam Pána prstenů není ani tak v jeho filmové hodnotě, i když ho máme všichni moc rádi a jsme na něj hrdi. Důležité je, že získal Oscara za speciální efekty. Ukázal, že i lidé ze zemědělského Nového Zélandu mohou vytvořit velice náročný technologický produkt, aniž by bylo třeba kvůli tomu odjíždět někam do technicky vyspělejších zemí. Každý den odesílali natočený materiál přes satelit do Los Angeles, aby to Warneři schválili. Bylo to vlastně jako točit film v Kalifornii, měli úplně stejný servis. Je úžasný pocit žít v tak panensky čisté krajině a zároveň moci být součástí celého toho mezinárodního informačního toku, bez něhož malá země nemá šanci přežít.
Ještě bych se vrátil k vaší otázce, ke slovům „národní“ a „identita“. Oba tyto pojmy musíte používat velmi, velmi opatrně. Nejsem si jist, že koncept národa přežije příliš dlouho. V mnoha ohledech se promění v podobnou relikvii, jakou je britská královna. Národ bude spíše symbolickou hodnotou. Většina vlád má za hlavní úkol zajistit, aby se do země dostalo co nejvíce globálního kapitálu, ale ve skutečnosti nemají příliš velkou schopnost změnit celkovou ekonomickou nebo politickou strukturu země, beztak podléhají mezinárodním, globálním standardům. A to je úděl vlád, ony mají velmi omezené možnosti. Národ je tedy politická entita. A ještě k té identitě. Nový Zéland je zemí dvou národností. Žijí na něm původní obyvatelé a novodobí osadníci. Je ale také plný přistěhovalců z pacifických ostrovů, z Asie a z celého světa. Tvoříme národ, jehož identitou není jediná kultura. Nejsme bílý kontinent, stejně jako jím není Evropská unie. Je to také kontinent Romů, Arabů, lidí z Karibiku, Afričanů. To způsobuje, že Evropa je mnohem dynamičtější. Ale nesmíme zapomínat, že tu opravdu nejde o jedinou identitu, ale o koexistenci mnoha různých identit. A kulturní identita není něco, na čem byste měli lpět. Je to něco, co byste se měli snažit měnit. Takže abych to uzavřel, Pán prstenů pomůže Novému Zélandu tím, že se naše kulturní identita promění v něco úplně jiného. Že Nový Zéland bude něčím jiným, než čím je dnes, a to je úžasné.
Mám velký respekt před původní novozélandskou, především maurskou kulturou. Ale ten respekt si u mě získala hlavně tím, že se nepřestala vyvíjet. Že neulpěli na minulosti. To ale není identita, protože pod tím slovem si představíte něco, co se nemění. Je to spíš neustálý proces. Víte, Nový Zéland je první velkou zemí, kde na zeměkouli vychází slunce. Žijeme tedy oproti Evropě dvanáct hodin v budoucnosti. A život dvanáct hodin v budoucnosti vám hodně změní náhled na život. Proces komunikace místní komunity a planetární komunity je daleko důležitější něž nějaká koncepce národa. A vy dobře víte, že pro ideu národa si toho už Evropa vytrpěla až dost. Měli bychom si už uvědomit, že ten koncept potřebuje změnu. Neříkám, že potřebuje nějaký cíl, jen potřebuje změnu. Protože bez změny zemře. A jestli zemře, vezme s sebou do hrobu hodně lidí.