Smrt je tabu (Naděžda Kubíčková)

rozhovor s PhDr. Naďou Kubíčkovou Ph.D. o truchlení, emocích, pohřbech a vyrovnávání se smrtí

Naďa Kubíčková se dlouhodobě teoreticky i prakticky věnuje pomoci pozůstalým. Kromě svých školních prací na toto téma napsala i knihu Zármutek a pomoc pozůstalým (ISV, Praha 2001) V ní se zabývá fenoménem truchlení, jeho symptomy a také pomocí a poradenstvím pro pozůstalé. V současné době pracuje jako odborná asistentka katedry sociální práce Zdravotně sociální fakulty Ostravské univerzity (sociální psychologie, psychosociální výcvik, psychosociální péče o geriatrické a dlouhodobě nemocné pacienty, krizová intervence), ředitelka Univerzity třetího věku při UP Olomouc a odborná asistentka katedry sociologie a andragogiky Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (psychosociální výcvik, sociologie výchovy, gerontologie, krizová intervence).

Co vás vedlo k tomu, že jste tu knihu napsala?
Důvodů bylo několik, ale asi to byl přirozený vývoj. Napřed jsem psala práce, které jsou věnovány dlouhodobě nemocným, pak jednu další, která se věnuje umírajícím, a pak už byl jenom krůček k pozůstalým. V poslední době se vyrojilo hodně publikací, které jsou věnovány umírajícím, ale práce, které by se zabývaly pozůstalými, chyběly. V knihách věnovaným péči o umírající byla možná někde nějaká kapitola o tom, že pozůstalí nějací jsou a možná, že i něco potřebují, ale když se podíváte do knih určených pro lékaře, tak se dozvíte, že „lékaři mají spoléhat na to, že si nakonec pozůstalí poradí sami nebo s pomocí rodiny“ - to píše třeba Vymětal ve své Lékařské psychologii. V učebnicích určených pro zdravotní sestry se dozvíte, že oproti podpisu jim „mají vydat“ věci zemřelého a tím to končí. A tak jsem se o to začala zajímat a myslím si, že odůvodnění, že to byl dobrý směr, bylo, když jsem se uprostřed psaní své práce sama stala pozůstalou a mohla na tyto věci nahlédnout i z druhé stránky. Byl to pro mne hodně hluboký zážitek a korelát toho, co jsem teoreticky nastudovala a slyšela od všech ostatních.
Kdo vám umřel?
Maminka. Její onemocnění bylo onkologické, umírání bylo dlouhé a těžké, takže se zúročily všechny mé teoretické i praktické zkušenosti, které jsem doposud získala.

Zaznamenala jste na svoji knihu nějaké ohlasy?
Několik. První: že už ve svém mladém věku jsem strašně morbidní, pak byly ohlasy, že je to ohromně užitečné, že se konečně něco objevilo, a pak byly ohlasy pozůstalých, kteří knihu četli, našli se v příbězích a dostali odpověď na mnohé své otázky. Jejich pozitivní zpětné vazby pro mne byly nejdůležitější. Jinak svého času to byla nejprodávanější kniha akademického knihkupectví v Olomouci, byť ji nakladatel moc nepropaguje. Problém bude i mezi knihkupci, protože nechtějí mít takovou knihu na svém pultě. Což je podle mne důkaz stálé tabuizace smrti.

Jak se tato tabuizace odráží v chování vůči pozůstalým?
To je velký problém, protože jde o záležitost celé naší společnosti.
To chování je takové, že se truchlícím radši vyhneme, nemluvíme s nimi a už vůbec ne o zemřelém, nějaké projevy účasti, kondolence - v žádném případě. V podstatě nerespektujeme jejich roli pozůstalého, tím je devalvujeme a zraňujeme. Jde tu o strašlivou osamělost. Oni nejenom, že jsou opuštěni člověkem, který zemřel, oni jsou opuštěni i lidmi, kteří jsou kolem nich, jsou naživu a měli by jim být oporou - vlastní rodina, přátelé. Ale oni o tom nechtějí mluvit, neumějí, nemohou - i to je důkaz té tabuizace.

Můžete něco doporučit?
Rozhodně před pozůstalým ani před tématem neutíkat. Lidi se bojí, že se pozůstalý rozbrečí, že nezvládnou jeho reakci, že ho nedokážou utěšit. To nevadí. Klidně ať pláče, pokud nebudou vědět, co říci v dané situaci, tak ať autenticky řeknou: „Já nevím, co ti mám na to říci.“ A nechají prostor pozůstalému, aby neměl pocit, že od něho utíkají, jako by byl prašivý, protože být truchlící - být třeba vdovec nebo vdova - to je strašné stigma a ti lidé to opravdu takto popisují.

To se ale týká jenom našeho prostředí?
Samozřejmě jinde je situace hodně jiná. Většina pracovníků, kteří se věnují umírajícím, např. v hospicích, vychází z anglosaských modelů a poznatků. Já si ale myslím, že pro naše prostředí jsou mnohem lepší německy mluvící země, protože jsme s nimi měli po dlouhou dobu společnou historii, sousedíme spolu a v mnohém nám jejich mentalita přijde blízká. Oni mají také velmi dobře propracovanou metodiku péče o pozůstalé.

Řadu jejich institucí, ať formálních nebo neformálních, ale nemáme?
Trochu jsme v tomto ohledu zaspali, protože stále spoléháme výlučně na přirozené zdroje pomoci - rodinu, příbuzné, ale ti jsou také zasaženi ztrátou a truchlením a sami potřebují pomoc, také např. tradiční komunity zpravidla již nefungují a občanská společnost také ne. Neformální instituce tedy nejsou pro pozůstalé dostatečným zdrojem pomoci, specializované formalizované instituce zaměřené na pomoc pozůstalým v naší republice neexistují a stávající formalizované instituce na ni nejsou dostatečně připraveny. Když přijde pozůstalý k psychologovi, odborník mu řekne, že je to složitá situace a že se s tím musí nějakým způsobem časem vyrovnat. Když přijde k psychiatrovi, dostane prášky na depresi nebo proti úzkosti, a když přijde k obvodnímu lékaři, kam truchlící samozřejmě chodí, protože pociťují bolesti na úrovni těla, - i když ta bolest je zpravidla primárně psychická a pouze somatizuje, dostane léky na bolest, a tím to končí.

A situace jinde?
Jedna moje studentka píše diplomovou práci věnovanou pracovníkům v pomocných profesích v paliativní péči a srovnávala publikace věnované zdravotním sestrám v Americe a publikace věnované sestrám u nás. Byla překvapena velkými podrobnostmi v amerických učebnicích, které dávají konkrétní návod, co říci, jak to říci, v jakém okamžiku co říkat, co udělat, co neudělat - opravdu velmi podrobný a precizní návod, ale myslím si, že to vyznívá až neautenticky, strojově.

Ve Spojených státech jsou podpůrné skupiny skoro na všechno, zaznamenala jste nějaké i v této oblasti, a pokud ano, jak vypadaly?
To je můj velký sen, vytvořit podpůrnou skupinu pro pozůstalé, protože v Americe fungují skupiny nejenom tak, že se fyzicky scházejí, ale také na internetu (http://www.seattlewidowed.com, http://fortnetorg/WidowNet-FAQ.html a http://griefnet.org) a něco podobného u nás vůbec neexistuje. To je velká škoda, protože třeba americké programy, jako např. Vdova vdově, fungovaly perfektně. Tento program je založen na tom, že vdova, která prošla svým truchlením a identifikovala se s rolí vdovy, zvládla svůj smutek, může být nejlepší oporou pro jinou vdovu, která čerstvě přišla o manžela. Nejsou to profesionálky, ani nemají žádné speciální vzdělání, pouze vstupní školení. Mým snem je vytvořit internetovou podpůrnou skupinu, která by fungovala jako informační stránky, kde by se pozůstalí mohli dozvědět základní informace o procesu truchlení, ale také něco o konkrétní pomoci, třeba sociálních dávkách. Mohla by tam fungovat i skupina, dále internetové poradenství,
třeba - ale nikoliv nutně - za účasti nějakých profesionálů.

Profesionály myslíte nutně školené terapeuty?
Já bych v této souvislosti velmi rehabilitovala například pracovníky pohřební služby, myslím si, že dělají dobrou práci, protože oni jako jediní komunikují bez problémů s pozůstalými - jsou na to zvyklí. Vědí, jak s nimi mají mluvit, jak je mají utěšit, mluví o zemřelém, co měl rád, co mu slušelo, co si rád oblékal, protože potřebují sestavit pohřební řeč, tak se ptají na jeho koníčky, co dělal, jakou měl rád hudbu apod. To všechno je velmi důležité, a my na to zapomínáme.

Ve vaší knize je výrazně potlačen náboženský motiv. Je tam pouze malý segment věnovaný křesťanství.
Zmínila jsem se o křesťanství, protože je to sociokulturní kontext, který odpovídá našim podmínkám a také proto, že jsem strávila nějakou dobu v církevní arcibiskupské poradně a také v protestantské církevní škole, takže mohu srovnávat. Domnívala jsem se, že věřící lidé mají otázku umírání a smrti vyřešenou a že mají vyřešenou i otázku umírání svých blízkých. Koneckonců jejich verbalizace - když půjdete na církevní pohřeb, uslyšíte, jak farář říká: „Radujte se, váš blízký stanul tváří v tvář svému Bohu.“ - vypadají velmi hezky, ale když jsem se ocitla na druhé straně, dostávaly mne do agrese.

Proč?
Je to obrovské popření toho, co pozůstalí prožívají. Jak se mají radovat, když jsou tak strašně zarmouceni, zahlceni žalem a zlobí se na Boha - to je obrovská krize víry, která tam probíhá. Jsou lidé - nebudu říkat věřící, každý o sobě řekne, že je nějakým způsobem věřící -, kteří jsou „z víry žijící“. A i z těchto „z víry žijících“ jen málokteří mají tuhle otázku vyřešenou. Spíš jsem se setkávala s negativními ohlasy, kdy pozůstalí cítili nelibost, odvraceli se od křesťanství a najednou nenacházeli oporu ani mezi svými blízkými. Odvrátili se od té komunity, protože přece Bůh nemůže být dobrý, Bůh nemůže být, když dopustí takové zvěrstvo - a takové věty jsou pro ně přece nepřípustné. Takže se dostávají do konfliktu sami se sebou a se svým okolím.

A vaše osobní zkušenost?
Velmi dobře si vzpomínám na pohřeb své matky, který byl také církevní, protože moje matka byla věřící katolička. A farář, který pohřeb vedl, prožil krátce předtím smrt svého otce a při větách, jež říkal běžně na pohřbech jako fráze, se mu najednou zlomil hlas a bylo vidět, že to říká jinak, že to má prožité. Tyto verbalizace mohou fungovat snad později, až se truchlící vyrovnají se zármutkem, ale v akutní fázi žalu u nich vzbuzují velmi negativní emoce. Takovéhle pocity se prostě vyskytují, a že jsou přirozené, potvrzuje např. C. S. Lewis v jedné ze svých knih, kde dokazuje, že on jako hluboce věřící člověk prožíval totéž.

Ve své knize se velmi málo věnujete pohřbům…
Je určená pracovníkům v pomocných profesích, takže hlavní důraz je kladen na poradenství. Je tam také zmíněna terapie, ale jen malinko, protože si myslím, že patří do rukou skutečných profesionálů - psychoterapeutů. I proto je tam pohřební rituál zmíněn málo, ale o to intenzivněji se mu věnuji nyní, protože si myslím, že v rámci svépomoci, kdy jako pozůstalý sám sobě pomáhám, má pohřební rituál největší význam a je v současné době velmi opomíjený. Když si vezmeme dříve běžné fráze: pohřeb jako poslední dar zemřelému, doprovázení na poslední cestě, povinnost pozůstalých vůči zemřelému apod., tak zdůrazňují hlavně tu nutnost a pozůstalí v současné době říkají: je to hrozně nákladné, to si odpustíme.

Jaké má takové „odpuštění“ následky?
Moje zkušenost je taková, že když si ho odpustí, ztrácejí mnohem víc než těch šest sedm tisíc za pohřeb, protože trpí velmi nepříjemnými pocity, že něco zanedbali, dokonce se mohou objevit fenomény, kdy je jejich zemřelí straší, a to i tak intenzivně, že nemohou spát, mají poruchy spánku, může docházet k velkým ztrátám energie apod. Velmi složitě se to potom řeší v poradenském kontextu a stejně se musí
vymyslet nějaký rituál. Pohřební rituál je rituál odlučovací a zároveň rituál přechodu. Původně byl určen k tomu, aby převáděl zemřelého z říše živých do říše mrtvých. V naší společnosti je to především rituál přechodu pro pozůstalé.

Můžete to přiblížit na příkladu?
Když si vezmu za manžela pana Nováka, budu paní Nováková a budu konstruovat svůj sociální status ve vztahu ke svému manželovi. Když mi ale umře, budu ještě paní Nováková, manželka pana Nováka? Ne, budu sice Nováková, ale vdova po panu Novákovi, a musím si vybudovat novou sociální identitu, nezávislou na zemřelém. Je to jiný svět, jiný život. A musí tam být nějaký přechod, stejně jako když se dva lidé berou, tak sňatek je přechodový rituál do jejich společného života. A pohřeb partnera je vlastně odlučovací rituál do života jednoho, osamělého, singla.

Takže co doporučujete?
Ceny pohřbu nejsou tak vysoké, jak se může zdát. Ty nejlevnější se pohybují kolem šesti a půl tisíce se vším všudy. Na to je v současné době dávka pohřebného pět tisíc, pokud je problém hmotné nouze v rodině, dá se to vyřešit fakultativními sociálními dávkami, ale ta investice za to stojí. Většina starších lidí má také našetřeno na pohřeb, a to poměrně dostatečnou částku. A navíc - nejenom samotný akt pohřbu, ale i ten akt sociální opory kolem je důležitý. To, že přijdou blízcí lidé a sejdou se. Dokonce i ta hostina má velký význam. Když se podíváte do různých tradic, do sociální a kulturní antropologie, tak zjistíte, že v některých kulturách se dokonce jedlo tělo zemřelého, symbolicky tak zemřelý přecházel do pozůstalých.

A další, nerituální, funkce pohřbu?
Velmi důležité jsou i věci kolem jeho přípravy, protože to je přesná autoterapie pro pozůstalé. Oni musejí být aktivní a to, že musejí, protože chtějí mít pohřeb připravený, vlastně zabraňuje tomu, aby se zhroutili, ponořili do svého zármutku, nefungovali. Už jenom když přijdou do pohřební služby a hlásí na parte takové to: umřela naše maminka, babička, teta, sestra, tak si uvědomují, koho vlastně ztratili, o koho vůbec přišli, protože ten člověk vykonával během svého života spoustu rolí. Když píšou obálky a rozesílají parte, tak si uvědomují, jak široká je jejich podpůrná sociální síť, kolika lidem jejich zemřelý schází. Když přijdou lidé na pohřeb, tak je vidět spousta lidí, kteří měli zemřelého rádi. A poslechněte si, co říkají senioři, když odcházejí z pohřbu svého blízkého: „Ten měl ale krásný pohřeb a kolik lidí přišlo! Měli jsme ho rádi.“ To je výraz toho: „Ano, chci mít taky takový krásný pohřeb, taky chci, aby přišlo tolik lidí.“

Má pohřební rituál ještě nějaké další funkce?
Obrací pozornost sociálního okolí na pozůstalého a připoutává lidi, aby mu pomohli. A také ritualizuje ventilaci emocí. V naší společnosti neventilujeme emoce, protože jsme tak vychováváni - zejména jde o některé gender aspekty jako: muži přece nepláčou. A pohřeb je situace, kde mohou legitimně plakat, aniž by si oni špatně připadali a aniž by to přišlo divné všem ostatním. U církevních pohřbů je tam přítomna i naděje na spojení rodiny v dalším životě, což je také důležité, prvek naděje, který může být velmi útěšný. Prostě, pohřeb - velmi užitečná a smysluplná věc.

A co fenomén „chození na hrob“, jak se na něj díváte v kontextu pomoci pozůstalým?
Je velmi důležité mít nějaké místo, kam se mohou pozůstalí vracet, kam mohou chodit ve výročí pohřbu, narození, o Vánocích, dušičkách. Lidé, kteří toto místo nemají, protože jejich blízký např. odpočívá v zahraničí, nebo se jeho tělo nikdy nenašlo, mají často pocit, že nemají kam se vrátit, nemají hrob, kde by si mohli poplakat, a to obrazně i reálně.

Může mít chození na hrob i nějaké negativní aspekty?
Znám takové příběhy a jeden mám i ve vlastní rodině, ale je otázka, co si pod tím chozením na hrob představíme. Protože je hodně důležité mít kam přijít právě v období výročí, kdy se znovu vracejí všechny negativní pocity a musejí být nějakým způsobem ventilovány. Nemyslím, že je bezpodmínečně nutné, chodit zrovna na hrob. Spoustě lidí to není příjemné, vyvolává to v nich negativní pocity, představte si rozptylovou loučku. Můžu citovat jednu klientku, která říkala: „Co tam budu dělat, matka tam stejně není, tak co.“ Možná že místo chození na hrob si můžou vymyslet svůj vlastní rituál. Může to být třeba rituál jedné klientky, která nechodí na hrob, ale chodí v určitou dobu do určité restaurace, kam spolu s matkou chodily a dávaly si tam palačinky. Takže na výročí smrti nechodí na hrob, ale do restaurace, kde si dá palačinky, a protože ví, že matka seděla naproti, tak má pocit, jakoby si matka jenom odskočila a vrátí se. Takže i to může být účel toho rituálu.
Ale hrob je důležitý, protože mít doma urnu na lednici je výrazem toho, že zármutek nechce být překonán, že si držíme toho zemřelého nejenom symbolicky. Ta emocionální investice, která byla dána do vztahu, musí být zaměřena jiným směrem. Vidím to na svém otci, který se ráno podívá z okna a řekne: „Dneska je moc hezky, měl bych zajít na hrob,“ nebo se podívá a zjistí: „Dneska hodně pršelo, ten náhrobek bude zacákaný, musím ho jít umýt.“ V podstatě všechno, co udělá, co řekne, vztahuje k fiktivní supervizi mé matky, protože celý svůj život vztahoval k ní a najednou přenesl její existenci na hrob. A výraz jednoho klienta: „Půjdu za maminkou,“ a myslel tím na hrob, je výrazem toho, že emocionální investice nebyla stažena a že truchlení nebylo ukončeno.

Jak se přístup k pohřbům liší generačně?
Starší generace jednak lpí na rituálech a jednak je tam přítomno to skryté přání: „Až umřu, taky bych to takhle chtěl mít.“ Může to být i nevědomé, ale většinou jde o vědomé přání. Mladší generaci přijdou rituály zbytečné, prázdné, a teprve až dostárnou, zjišťují, že jim něco chybí, že ten rituál, řád, ceremonie, má nějaký efekt. Možná do toho dospějí, možná si vytvoří něco jiného, jiný rituál.

Ještě jsme se nedotkli nošení smutku...
To je také velmi důležité. Dříve bylo přesně dáno - Guth-Jarkovský to perfektně popisuje -, kdy a jak černá, kdy ji pozůstalí mohou odložit a vzít si tmavě šedou apod. Šlo o označení pozůstalého, svým zevnějškem a oděvem dával najevo: „Pozor, jsem pozůstalý, chovejte se ke mně takto, potřebuji podporu, nebudu se účastnit některých aktivit, a nedivte se, když se budu chovat jinak. Mám na to právo, protože jsem pozůstalý.“ Dnes nejsou pozůstalí nijak označeni, nikdo to o nich neví, a pak se diví, že reagují neadekvátně.

Zmínila jste se o tom, že zemřelý může strašit. Existuje i pozitivní varianta tohoto jevu?
Naprostá většina pozůstalých se mi zmiňovala, že měli pocit přítomnosti svého zemřelého a báli se o tom mluvit, protože měli pocit, že je to cosi patologického, že snad blázní, mají halucinace, že se ze zármutku úplně pomátli na rozumu. Přemýšlela jsem o tom v různých fázích svého příklonu k esoterismu a odklonu od esoterismu a zaujímala různá stanoviska.

A vaše současné?
Myslím, že je to výraz touhy být pořád s ním - touha, hledání a volání, to jsou součásti procesu truchlení a mohou se projevovat různým způsobem. Od toho, že máme o zemřelém sny, a je zajímavé, že ty sny trvají přibližně do čtyřicátého dne po smrti a mají zpravidla pozitivní obsah, kdy zemřelý říká, že se mu daří dobře a je spokojený, loučí se s nimi. Nebo když zemře, tak mají krátce po smrti pocit, že se přišel rozloučit, že stojí mezi dveřmi, ťuká na okno. Tento pocit je opravdu zajímavý a ukazuje na psychickou vyladěnost a propojenost těchto lidí - interpretace mohou být různé podle toho, jaký směr a teorii zaujímáme. Ale ty pocity přítomnosti zesnulého pokračují i dál, pozůstalý může mít pocit, že ho vidí v tramvaji, na ulici, že přišel domů, přece teď klaply dveře, teď odložil aktovku tak, jak to dělal, jak to že tam není?! Nebo to může být pocit, že v noci spí vedle na posteli tak jako dřív, že slyší jeho dech. To jsou velmi intenzivní a zároveň znepokojivé pocity.

A vysloveně negativní zkušenosti?
Když jsme hovořili o těch pozůstalých, kteří nerealizovali pohřeb, tak ti mají velmi intenzivní pocit přítomnosti zemřelého, jejich pocity ale rozhodně nejsou pozitivní. Zemřelý jim spílá, nadává jim, jedna klientka měla krásný výraz: „Babka mi vyhrožuje čaganem,“ takže jim opravdu ta přítomnost připomíná, že něco není v pořádku. Možná že to není nic jiného než výplod jejich nevědomí - psychika dělá divy -, nevím, jestli je to opravdu duch, nebo jenom jejich představa, ale pro ně je to reálná zkušenost.

Jak se při truchlení lidé liší od zvířat?
Myslím, že neliší, protože třeba Konrad Lorenz předkládá celou řadu důkazů, že zvířata vykazují obdobné chování jako lidé. Například popisuje příběh husy (husy žijí ve stabilním páru), která po smrti housera pobíhá po území, které spolu osídlovali, hledá ho a volá. Stejně tak se chovají pozůstalí, pobíhají např. po bytě, jejich chování je nekoordinované, chodí z pokoje do pokoje, obcházejí místa, kde spolu byli, hledají zemřelého, volají - a nenalézají. To volání může být verbalizované, nahlas - „Mařenko, cos mi to udělala?!“ -, anebo může být tiché jako: „Mami, mami…“

Setkala jste se s reakcí zvířat na smrt člověka?
Hodně jsem zaregistrovala příběhy se psy, a to dokonce i takové, kdy pozůstalí tvrdili, že jim pes ohlásil, že se něco stalo - začal se chovat divně, vyl, běžel pro ně. Těžko říct, jestli to tak bylo. nebo to tak chtěli vidět, případně si chování psa potom zpětně reinterpretovali. Ale já bych tomu věřila, protože psi jsou velmi vnímaví, dokážou pochopit, jak se cítíme, dokážou spoustu věcí, o kterých nemáme ani potuchy.

A reakce místa, prostředí, věcí apod.?
Jistě, úplně typický jev, který se traduje v oblasti, ze které pocházím, je zastavení hodin v okamžiku, kdy někdo zemře. Jsou domácnosti, které dodnes mají ty hodiny tak, jak se zastavily, a ukazují je - „Tyto hodiny se zastavily, když zemřel“. Je to možné. Nebo to může být padání obrazů, to jsou takové typické jevy a já je svým klientům samozřejmě věřím.

Dalo by se truchlení označit jako příprava na vlastní smrt?
Truchlit znamená být konfrontován se smrtí a svojí vlastní smrtelností, protože ve smrti kohokoliv jiného si velmi rychle uvědomíme smrt vlastní. A tady je někde odpověď na to, proč se někteří profesionálové - například lékaři - tak bojí smrti a vyhýbají se jí. Nemají to zpracované, dotýká se to jejich témat, a proto od toho chtějí pryč a utíkají k tomu, co znají - do medicíny, zachraňování, léků - přicházejí s medicinalizací a medikalizací truchlení, což ovšem není optimální, ty emoce se nedají utišit, musejí proběhnout. Truchlení každopádně otevírá téma smrti a vlastní smrtelnosti. A i průběh procesu truchlení může přivádět lidi k různým tématům a úvahám. V první fázi se otevírá téma: „Chci také zemřít!“ a je za tím: „Chci být dál se svým blízkým, který zemřel a opustil mne.“ Tady se velmi často u pozůstalých objevují jako běžná součást symptomatologie truchlení sebevražedné úvahy. „Bylo by lepší, kdybych umřel, mohl bych být s ním.“ Poslechněte si, co říkají staré vdovy o dušičkách hrobům, ve kterých leží jejich manželé - „Už bych chtěla být s tebou.“ Postupně se ale jejich vztah ke smrti zpracovává, integruje se do jejich osobnosti a na konci procesu truchlení mohou dospět k reálnému pohledu na smrt. Že je přirozenou součástí života a že i jejich život skončí smrtí. †