Moje Kalifornie

Cestovní deníček z výletu do psychedelické Kalifornie.

Příjezd

Vystupuji z letiště do horkého dne plného slunce, které bodá do očí. U východu mě zastavuje asi padesátiletá žena s dlouhými vlasy a oslovuje mne jménem. Je to Maya, můj první americký kontakt, výtvarnice, hipísačka, známá mých známých, žena, která cítí takovou rezonanci a lásku k Praze, že založila tzv. Prague Project, s jehož pomocí se skupina českých umělců dostala v létě 93 do San Francisca. Vítej v Kalifornii, usmívá se. Letadlo unikalo před nocí 22 hodin. Ocitl jsem se v zastaveném čase, ve věčném dni. Nejsem ospalý, rozhlížím se kolem a říkám si: Povedlo se. První týden mám strávit na konferenci science fiction a pak jsem si vyhradil celý měsíc na brouzdání po městě. První den bys měl zažít něco speciálního, vezmu tě na Height Street, říká Maya.

Only Height, Height is real

Ach, Height Street. Klíčová ulice alternativní Kalifornie. Centrum hippies od 60. let. Nejpestřejší směsice lidí. Podivné obchůdky, punkeři, žebráci, duch revoltujících 60. let se vznáší nad vodami, napůl zkomerčnělý, avšak stále živý. Koutkem oka jsem zahlédl kostel s nápisem Církev Ježíše Krista - vědce. Ptám se Mayi, jestli jsem se nepřehlédl. Na Height Street je možné všechno, říká se svým tichým úsměvem, který ji nikdy neopouští, který je její ochranou před světem. Height jsem prošel v následujícím měsíci ještě mnohokrát. Je tu pořád co objevovat. Třeba kuriózní Red Victorian Hotel - hippie budova natřená na červeno, uvnitř labyrint chodbiček a malých pokojíků, každý zařízený v jiném stylu - hippie pokoj, lesní pokoj, pokoj s mědvědy, koupelna Nekonečno, obložená zrcadly, v nichž se můžete donekonečna ztrácet a zmenšovat, záchod s průhledným rezervoárem na vodu k splachování, ve vodě plavou barevné rybičky, v koutě chodby sedí nafukovací panna, jestlipak je také k pronajmutí.
V přízemí hotelu je kavárna, kde se příležitostně konají různé mítinky. Maya mne vzala na jedno mírové shromáždění, které se tu konalo. Sešlo se tu asi dvanáct lidí a proslovy se většinou týkaly ekologie. Jedna nezdravě hubená žena hovořila o zdravé výživě, jiný řečník propagoval nutnost bioregionálního rozdělování světa: pro přírodu nejsou důležité lidmi vytvořené hranice, ale hranice vytvořené přírodou, měli bychom si více uvědomovat potřeby a zvláštnosti jednotlivých biologických regionů. Maya mi předala mikrofon a vybídla účastníky k dotazům. Účastníky zajímalo, zda se v Čechách (anglicky Bohemia) žije opravdu bohémským životem.

Kongres

Nebudu se rozepisovat o programu kongresu SF, na to je místo ve specializovaných časopisech. Byl jsem ubytován v luxusním pětihvězdičkovém hotelu Nikko - jedna noc tu musela stát jistě hodně přes sto dolarů, ale přesto se za snídani muselo platit zvlášť, pokojová lednička hbitě odpočítávala z účtu cokoliv z ní bylo vyjmuto, dokonce i za telefony uvnitř hotelu se platilo. Pod nastrojeným úsměvem zaměstnanců v recepci zela prázdnota. Když jsem se vracel po večerech z kongresového centra do hotelu, lepili se na mne homelessáci-bezdomovci a žebrali o drobné. Nechtěl jsem jim dát nic, nevšímal jsem si jich. Černoška s dítětem mne pronásledovala a volala, že potřebuje peníze pro dítě... jen co jsem ji setřásl, na dalším rohu jiný černoch, velice vytrvalý, šel mi v patách a drmolil něco, čemu jsem ani trochu nerozuměl, nakonec z něj vypadlo: padesát centů. Zavrtěl jsem hlavou. Tak dvacet pět, jenom pětadvacet centů, nenechal se odbýt. Vrtěl jsem hlavou. Proč? zeptal se mě prostě. Proč mi nic nechcete dát? Dal jsem mu pětadvacet centů a s pocitem zahanbení jsem odcházel. Dobrá otázka. Proč jsem mu nechtěl nic dát? A proč jsem dal jemu a té ženě ne? Pak mne výtah vynesl do mého dvacátého patra, vstoupil jsem do sterilně čistého pokoje (všechny moje věci opět pečlivě urovnány uklízečkou, toaletní papír i šampón doplněn, nová sada šesti ručníků) a cítil jsem se divně. Nelíbil se mi ten špinavý svět žebráků tam dole, nelíbil se mi ani ten čistý, neosobní svět tady nahoře, nad střechami města.

Můj nový přítel

Snad jen o jedné věci se z celé konference zmíním. Program měl mnoho položek, ale i při tom množství obsahoval překvapivě mnoho přednášek a besed na homosexuální témata. Na jedné party později v noci se se mnou dal do řeči mladý, sympatický scifista, s nímž jsem se už několikrát potkal předtím během dne. Během konverzace se mě najednou zeptal, jestli může přespat do zítřka v mém pokoji. Samozřejmě, začal jsem mít tušení, ale pro jistotu jsem se zeptal, jestli nemá kde spát. Odpověděl, že má samozřejmě svůj vlastní pokoj, ale přesto by radši přespal v mém pokoji. Jsi gay? ptám se a on přisvědčí. Vysvětlil jsem mu, že s ním nechci strávit noc, ale rád bych si s ním o některých věcech popovídal, protože připravuji takový alternativní časopis, kde bychom se mohli zabývat i tímhle tématem, takže...

Sedli jsme si na schody a povídali jsme si do čtyř do rána. On mi popisoval, co by se mnou dělal, kdych se rozmyslel ohledně této noci, a jak by se mi to líbilo, já jsem mu kladl řadu triviálních otázek, jako kolik už měl milenců, jaké roli dává přednost a proč se mu tak líbí šaty z černé kůže. Líčil mi, jak se na mne pečlivě připravoval a jak při předchozí letmé konverzaci házel udičku (anglicky se říká házet harpunu) nenápadnými narážkami v rozhovoru, aby zjistil, zda nejsem stejné orientace jako on. Vzpomněl jsem si, že jsme opravdu mluvili o tom, jak současná móda upířích filmů a knih souvisí s AIDS a homosexuálním hnutím. Pak mne doprovodil do hotelu a byl stále zamlklejší. Políbil mne na rozloučenou a zmizel ve tmě. Jeho smůla byla v tom, že jsme se oba narodili ve společnosti, která dělá ostrou dělící čáru mezi homo- a heterosexualitou. V antice takové dělení neexistovalo a téměř také neexistovali lidé zaměření výhradně heterosexuálně. Sexuální orientace je zřejmě vrozená, ale nechuť experimentovat v jistých oblastech bude patrně součástí estetické výchovy moderní doby.

Češi ve Friscu

Už v letadle jsem se setkal s Jozefem, který má v San Franciscu suterénní pivnici, žije tu už deset let a pokouší se podnikat. San Francisco? usmíval se. Tam budeš ztracenej jako kapka v moři! Ani na chvíli jsem takový pocit neměl; zřejmě na rozdíl od Jozefa. Navštívil jsem ho v jeho podniku, který zrovna procházel malou rekonstrukcí. České motivy a nápisy na zdech byly nahrazovány růžovou barvou s fosforeskujícími hvězdami, osvětlovanými stropním reflektorem. Jozef se tvářil melancholicky, byl unavený a bylo to na něm vidět. Rozzářil se vždy jen na několik okamžiků když po schodech dolů do téměř prázdné místnosti sestoupil nějaký nový host. V tu chvíli byl u něj a prohodil několik přátelských vět v ne zrovna nejlepší angličtině. Dalším Čechem, kterého jsme tu poznal, byla Lenka, Mayina příležitostná učitelka češtiny, žijící v USA od 80. let. Žije sama s malým synem v dost skromných podmínkách a musí dost tvrdě pracovat, aby vyšla s penězi. Vypadá, že je v Americe šťastná, je ráda, že utekla od komunistů. Její kamarádka o ní tvrdí, že Lenka je američtější než některé Američanky. Lenka hovoří anglicky i se mnou, nechce se vracet k češtině, která jí připomíná minulost, je teď přece Američankou. Nejspokojenějším Čechem v San Franciscu je ale Jim Čert, legendární postava českého undergroundu, který se tu usadil někdy v roce 1992, žije v jednom z nejhorších a nejnebezpečnějších míst ve městě a živí se z peněz, které mu lidé dají za jeho hraní. Každý pátek večer ho můžete slyšet v baru s libozvučným jménem Bar-Baar. Je to malá místnost plná českých návštěvníků a jejich přátel, kde si každý vynahrazuje, že v Kalifornii je normální nekouřit. Cigaretový dým by se dal krájet, cinkají sklenice piva a Čert hučí, řve a burácí, že člověk je dutina, koš plnej hniloby. A jako džbery s vodou při požáru, podávají si hosté sklenice piva z ruky do ruky v živém řetězu, který končí u vyprahlého hrdla Čertova. Ptám se ho, čím se tu zabývá. Hraním, odpovídá, a pokračuju ve studiu hermetickejch nauk. Člověče, tady se dají sehnat věci... Než jsem začal chodit do téhle hospody, žádní Češi sem nepřišli. Teď je tu každej pátek narváno a majitel je spokojenej, jak se to tu točí. Jdeme do zadní místnosti, kde se kouří kvalitnější, ručně balený tabák. Tady potkávám Lenčinu přítelkyni Victorii. Dáváme se do řeči. Victorie je Američanka a zabývá se energií. Nejdřív o tom nechce mluvit, protože si myslí, že se jí vysměju. Jsem ale zvědavý, a tak se dozvím, že je něco jako léčitelka, dovede v lidech vycítit proudění jejich energie a při určité koncentraci dovede nahlížet i do jejich minulých životů a sledovat, jaké události z minulých životů ovlivňují život současný. Pochopitelně mne zajímá můj minulý život. Victorie se soustředí, nahmatává před sebou cosi ve vzduchu, jakoby se prsty dotýkala neviditelných nitek osudu, a sděluje mi, že jsem byl delfínem. Harpunovaným delfínem. Věřím jí.

Hlavní program

Za hlavní program jsem si určil shánění materiálů pro Živel. Nikde v Americe není větší kumulace zajímavých časopisů, jako zde. Navštívil jsem Mondo 2000, Wired, Boing Boing, Whole Earth Review, Re/Search a Future Sex, plus řadu různých spisovatelů, jako např. kyberpunkera Johna Shirleyho. O časopisech bych rád napsal samostatný článek, takže je teď nechávám stranou. Mrzí mne, že jsem několik věcí nestihl. Nepronikl jsem skrz telefonní záznamníky slavného destrukčního performera Marka Paulina, majitele studia Survival Research Laboratories, míjel jsem se s neméně slavnou lesbickou publicistkou Susie Bright a bohužel teprve ke konci pobytu mě napadlo navštívit Antona La Veye, zakladatele satanské církve a autora Satanské bible. Věděl jsem, že s ním byl rozhovor v jednom Re/Searchi, ale když jsem se ptal jeho redaktora Valea na La Veyovu adresu, odmítl mi ji dát s tím, po osobním setkání dospěl Vale k názoru, že La Vey je prase, které si nezaslouží žádnou publicistu.
Ivane, kdybys tu zůstal ještě déle, asi bys špatně skončil, říkali mi moji domácí (pár mladých skeptických lékařů původem z Chicaga), když jsem jim líčil své výpravy.

Televize

Ve volných chvílích koukám na televizi. Měl jsem přístup jen k neplaceným, veřejným kanálům a musím říct, že česká televize, při všem výhradám proti ní, je o několik úrovní inteligentnější a pestřejší. Jediné, co mne zaujalo, byly šou spočívající v tom, že organizátoři vyhlásí zajímavé téma týkající se vztahů mezi lidmi, pak vyberou z přihlášených dobrovolníků ty nejzajímavější, posadí je před malé publikum a šikovného moderátora, který z nich vypáčí i to, co by sami nikdy na veřejnosti neřekli. Všichni lidé jsou voyéři, co se týče lidských osudů, a tady se lidské osudy rozebíraly až na samou dřeň. Nezřídka docházelo k hádkám i k pláči. Může se to zdát drsné, ale na druhé straně - kdy má člověk možnost nahlédnout tak hluboko do cizího soukromí a poučit se z něj? A tak jsem viděl třináctiletou dceru, nenávidící třiadvacetiletého milence její pětatřicetileté matky. Milenec přišel na představení v nacistické uniformě a když viděl, že s ním publikum nesympatizuje (Otázky typu: Byli vaši rodiče také takové rasistické svině jako vy?), pokoušel se svůj oblek oddůvodnit tak, že jde o zvláštní druh sběratelství. Viděl jsem rozhovor s ženami, které se domnívají, že jsou tak krásné, že se jich muži bojí (žádná z nich nebyla vyloženě krásná), viděl jsem skinheada, který zabíjel černochy, a když byl svými kamarády pro neposlušnost ukřižován, byl to černoch, kdo mu zachránil život, viděl jsem ženy, které vzrušuje láska k mužům zavřeným ve vězení. Druhým silným zážitkem byl seriál Twin Peaks, který jsem celý shlédl na videu. Nevýslovná kombinace děsu a humoru, ukazující, že kdekoliv se začneme dívat ve společnosti příliš hluboko, najdeme víc, než bychom si přáli. Seriál, na který je možné získat opravdový návyk. Když jsem se pak vrátil do Prahy, Twin Peaks právě začínal běžet i u nás.

Faustin a Zvuková fotosyntéza

Jeden z nejkrásnějších zážitků - vznášení se v izolačním tanku. Britský sci-fi spisovatel Ian Watson mi dal na návštěvě Prahy kontakt na ženu jménem Faustin Bray. Faustin se zabývá výzkumy s tzv. izolačním tankem, což je uzavřená nádrž asi 2x1,5x1,5 metrů. Je naplněná speciálním roztokem, ve kterém se člověk nemůže úplně potopit a slouží k izolaci všech smyslů od okolního světa. Hodiny jsem se vznášel nahý v absolutní tmě a prožíval jsem pocity plodu v lůně matky. Kromě toho se Faustin zabývá shromažďováním nahrávek pozoruhodných osobností dnešní doby. Společnost Zvuková fotosyntéza, kterou vytvořila, vlastní nyní již 600 význačných osobností (pochopitelně, spíše excentrických vědců a psychedelických pionýrů než politiků nebo byznysmenů) na 2000 video a audiokazetách. Faustin se také angažuje v jednom z mála soukromých rozhlasových vysílání, kvůli čemuž má neuvěřitelné potíže s úřady a ví od svých přátel, že její telefon je odposloucháván. Faustin žije se svými přáteli v kouzelném dřevěném domku na zalesněném svahu Mill Valley, který jeden z návštěvníků trefně nazval hobbitím příbytkem. Indiánsky vyhlížející Faustin, neustále se pohupující v rytmu, slyšitelném pouze pro ni, Faustína pokoušející Neznámo beze strachu, že si pro ni přijde ďábel. Jeden víkend jsme si udělali výlet na Big Sur, což je krásný kus země jižně od San Francisca, kde Faustinin partner vlastní kus země. Tábořili jsme v lese, seděli kolem ohně a nedělali jsme nic. Vládla nádherná pohodová atmosféra. I když každý z těchto lidí věděl svoje o hlubinách lidského vědomí, spirituálních i psychedelických zážitcích, nikdo necítil potřebu hladit druhé po zádech se strnulým úsměvem na tváři, jak můžeme být svědky v mnoha podobných komunitách u nás. Nebylo proč. Zrovna ten kus lesa, ve kterém jsme tábořili, byl svým způsobem památný - právě v těchto místech se totiž skrýval masový vrah Charles Manson před policií. To místo mělo své charisma. Daleko od jakékoliv cesty, přímo uprostřed lesů, jsme tu našli zrezavělý automobil prostřílený deítkami kulek. Byl Mansonův? Jaká strašná tajemství ukrývají temně hučící koruny rudokorých sekvojí?

Jiný výlet

Předchozí víkend jsme s Mayou podnikli výpravu tentokrát na sever od města, do hlubin sekvojové rezervace, kam se v 60. a 70. let odstěhovaly stovky hippies, nespokojených s vývojem sociální a politické situace. Jedním z nich byl i Phil, Mayin přítel z Height Street. Phil je geniální technik a designér, který si od malička četl v technických magazínech, zatímco jeho vrstevníci hltali kovbojky. V 60. letech vydělal jmění na vlastnoruční konstrukci a výrobě marihuanové dýmky nazvané ProtoPipe. Před několika lety musel slibně se rozvíjející manufakturu prodat, neboť vyšel zákon zakazující prodej předmětů určených k požívání marihuany. Proto se Phil vrhl na realizaci svého odvěkého snu - propagaci alternativních zdrojů energie, zejména sluneční. Postavil a zase rozebral čtrnáct různých elektromobilů. Zorganizoval tři národní expozice elektromobilů. Vybudoval dům poháněný výhradně sluneční energií. Vytořil univerzální stavebnici, z níž je možné postavit vše od nábytku až po elektrický traktor způsobilý k orání pole. Vypadá spokojeně, ale uštvaně. Patří mezi ten typ lidí, kteří se nikdy nezastaví a zemřou na infarkt nad pracovním ponkem. Svůj největší sen má teprve před sebou. Člověk, žijící jako poustevník v nejskromnějších poměrech, koupil za půl miliónu dolarů několik hektarů pusté země, na níž hodlá vybudovat soběstačnou solární vesnici. Phil nežije tak úplně v tomto okamžiku. Přes modravý oblak nerozlučné marihuany hledí stále do budoucnosti a mrazivý dech únavy a stáří mu dýchá na lopatky.

Organický trh

Organic - magické slovo. Co je organic, to je dobré. Celý svět musí být organický. V Golden Gate Parku jsem narazil nečekaně na travnaté prostranství, na němž se konal organický trh. Byla to výstava, částečně prodejní, všech možných způsobů jak zdravě jíst a žít. Stánek se sojovými klíčky. Bar, kde čepují zelenou šťávu, vylisovanou z obilných výhonků. Je to dobrý, říkám se staženou pusou a jdu dál, za rachotu nějaké kapely, burácející na pódiu. Nápisy: Varujte se předmětů na jedno použití. Tibetský mudrc s holí kráčející mezi účastníky. Knihy o józe a správné výživě. Vonné tyčinky. Batikovaná trička. Svíčky z přírodního vosku. Desetiminutová odborná masáž zad za osm dolarů. Stolky s podpisovými listinami k různým protestním akcím, například STOP FDA. FDA je zdravotnická organizace, která pevnou rukou kontroluje, jaké léky a vitamíny mohou být prodávány na trhu. Podle některých je ta ruka až moc pevná.

Útržky

Zatímco u nás končí každý rozhovor u sexu, v San Franciscu u drog. Jaká je u vás politika vůči drogám? ptá se mne každý, s kým mluvím.
*
San Francisco je město, kde jako nikde jinde cítíte neuvěřitelný klokot kreativity. Je mnohem méně rezervované, než jiná americká města. Prý je to proto, že při osidlování Ameriky, které začalo z opačného pobřeží a propracovávalo se vnitrozemím, se až do San Francisca dostali jen dobrodruzi a blázni. Pak už to městu zůstalo.
*
Nejběžnějším levným jídlem je mexické. Hned první den jsem byl pohoštěn typickým sanfranciským hippie-jídlem: kukuřičnými lupínky, na které si člověk nabírá salsu - pálivou červenou omáčku z rajčat, paprik a feferonů. Když přijdete do mexické restaurace, dají vám lupínky a salsu automaticky jako předkrm.
*
Nikde jsem neviděl tolik otylých lidí jako tady. Obezita je jeden z nejvážnějších zdravotních problémů dnešní Ameriky. A to jedí tak zdravě.
*
Tetování - posedlost doby. Tetování všude. Barevné tetování. Časopisy věnované tetování. Obrazové publikace s reprodukcemi tetovaných obrazů. Tetování jako soukromá mobilní galerie a jako odpověď světu.
*
Viktoriánská móda - další málo pochopitelná věc. Kaliforňané mají zvláštní citový vztah k viktoriánské době, ani ne tak k její úzkoprsé morálce, jako k její estetice. Viktoriánské oblečení a architektura letí. Při některých svátcích v některých městech se lidé v celém městě vystrojí do viktoriánských kostýmů.
*
Lidé sice vcelku věří Clintonovi, ale jinak je pro ně politika špinavá hra, před níž je třeba mít se na pozoru. Američané jsou posedlí paranoiou a konspiračními teoriemi. Řada lidí, s nimiž jsem se setkal, se bojí, co o nich všechno ví ten velký počítač někde nahoře a jak to může leckdo zneužít. Ti bázlivější se už bojí cokoliv si objednávat poštou, protože to jde všechno přes počítač a čím méně toho o ní velký počítač nahoře ví, tím lépe. Pokud má někdo představu o zemi velké svobody a neomezených možností, delší pobyt zde mu ji dokáže přinejmenším zpochybnit.
*
Bezdomovcům nastávají v San Franciscu těžké časy. I když netropí žádné kriminální přestupky, nejsou estetičtí, a tak se je rozhodl starosta města vypudit. Starostovi říkají prase, je to prý bývalý policajt. Starosta se rozhodl zkonfiskovat bezdomovcům jejich vozíčky, na kterých si vozí po městě všechen svůj majetek a bez nichž by se prakticky neobešli. Byla založena politicko-sociální organizace Food Not Bombs, která rozdává bezdomovcům zdarma jídlo a občas i politické příručky. Představitelé Food Not Bombs jsou pravidelně zavíráni do vězení.
*
Polonazí svalnatí černoši na sebe pokřikují na ulicích a vystavují s rozkoší svá dokonalá těla na odiv rozbředlým bělochům. Jsou hluční, lehce provokují a jsou šťastní, že se konečně mohou projevit nahlas.
*
Nová móda - ozdobné rámy okolo monitoru k počítači.
*
V muzeu Akademie věd mají speciální výklad o zemětřeseních. Během výkladu stojíte na desce, která se chvěje intenzitou odpovídající zemětřesení, které postihlo město před pár lety. Když se dá deska do pohybu, děvčata piští a každému přeběhne po zádech mráz.
*
Příklad uvědomění lidí v Kalifornii: na Height byl otevřen jeden velký a luxusní obchod s oděvy firmy GAP. Lidé ho však v ulici nechtěli, protože rušil její atmosféru. Proto se rozhodli obchod ignorovat. Teď jsou v tomto obchodu oděvy s velkou slevou, protože tam opravdu nikdo nechodí.
*
Martha, Mayina přítelkyně, zvítězila ve svém dlouholetém úsilí získat peníze na stavbu domu pro uměleckou komunitu. Dům bude mít tvar toroidu, neboť tento tvar podle nových vědeckých výzkumů odpovídá základnímu tvaru fyzikálního světa a také principu výměny energie mezi vesmíry. Byl jsem při tom, když buldozer vyryl první brázdu na místě budoucí stavby. Parčík, kde bude objekt umístěn, a kde se začaly prohánět buldozery, opouštěl ve spěchu nešťastný bezdomovec, který tu již několik dní tábořil. Když se dozvěděl účel stavby, likvidaci svého místečka všem odpustil a vydal se dál svou cestou. Že tu budou umělci? Sochy? Tak to beru. Před několika dny ho pustili z vězení.
*
Viděl jsem pořad o matematice chaosu, kde jeden vědec názorně demonstroval, že když provedete řez toroidem, vznikne útvar, jehož různé polohy vytvoří všechna písmena abecedy.
V obchodech se prodává pohled, na němž jsou všechna písmena abecedy nalezena a vyfotografována na křídlech různých motýlů.
Svět je tak tajemný...
*
Věřím, že víc lidí v San Franciscu kouří marihuanu než cigarety. Kouří se všude a pořád. Když se chcete pohybovat v méně formální společnosti, budete se cítit divně, kdybyste nekouřili trávu. Ale pokud lidé kolem vás budou uvědomělí, nikdy se neobjeví s cigaretou před dětmi.
*
Město mlhy není Londýn, ale San Francisco. Mlha se pravidelně valí od oceánu, bílá hradba tiše jako duch klouzající ulicemi. A pohled na Golden Gate Bridge nořící se z bílých par... Kdybych na něm páchal sebevražedný skok, plachtil bych rozhodně do mlhy.
*
Je to divné, ale proč pro prožití tohoto města člověka tak často napadá (naprosto bez ironie) slovo uvědomělý?