The Orb

Dr. Alex Paterson je hvězda, která stojí za legendárním projektem The Orb už něco přes deset let. Následující rozhovor vznikl loni těsně před vystoupením The Orb na festivalu Open Air Field. Seděli jsme v kongresovém sále pankráckého hotelu Barcelo a po několika panácích, které do sebe mistr lil jako Rus vodku jsme se nestačili divit. Nakonec už byl Alex rudý jako rak a s lišáckým úsměvem počínal vyplňovat svoji tezi z počátku 90. let: Beyond the Ultraworld.

Vaše poslední album má název Cydonia, což je oblast na Marsu. Odkdy se zajímáte o Mars?
Minulý týden jsem Mars viděl. Byl velmi jasný na jižní obloze, v Zambii. Myslel jsem, že to je Venuše, ale byl to Mars. Víte, moc se na jižní obloze nevyznám, když tam jsou hvězdy vzhůru nohama. Můj zájem začal někdy před deseti lety, když jsem se díval na záznamy o lunární misi. V mládí jsem hodně času strávil zíráním na noční oblohu.

Máte doma teleskop?
Ne, ale mám pár přátel, kteří mají teleskop. Jedna moje přítelkyně v Berlíně má skvělý teleskop, Jimmy Cauty z KLF má skvělý teleskop a autor přebalu našeho CD má také skvělý teleskop. Líbí se mi dívat se na hvězdy, jak vás úplně obklopí. A pak třeba zjistíte, že se nedíváte na hvězdy, ale na galaxii. Třeba na galaxii v Andromedě.

Vaše hudba byla vždycky hodně kosmická...
Ano, možná to nějak souvisí s mými cestami mimo Zemi. První album je hodně nezemský, vzdálený téhle planetě, jak jen to šlo. Chtěli jsme někam uniknout. Proto Beyond the Ultraworld. Ne na jiný svět, ale ještě dál, za něj.

Myslíte být duchem mimo?
Jasně, to je přece jediný způsob, jak se tam dostat, ne?

Jako být zhulený, jak říkáte: spaced-out?
Jako kouřením trávy? Jo...

Ultraworld... co to znamená?
Je to jiný svět.

A vy se chcete dostat ještě za něj.
Jistě. Je to jiná dimenze. Možná potřebujeme nějaký druh osvícení, abychom se tam dostali. Něco jako dělají jogíni. Jde o to soustředit se na svý přání. Já jsem se nikdy tak soustředit nedokázal. Nemám na to buňky.

Četl jste v mládí science fiction?
Jasně. Kdo ji nečetl?

Znáte Stanislawa Lema?
Kohože?

Polský spisovatel a filosof. Podle jeho románu natočili Solaris.
Jo, Solaris je super film. Má úžasnou atmosféru.

Ovlivnila vás četba science fiction?
Mě ovlivnilo, že jsem byl v mládí zavřený na škole, odkud jste nemohli odejít domů. Zavřený s dvěma sty jiných kluků. Takže co nám zbývalo? Začali jsme dělat muziku. Jeden z těch spolužáků skončil v kapele Pink Floyd. Jiný se stal hudebním producentem. Měli jsme svý sny. O tom to všechno je. Nejde o něco fyzickýho, je to záležitost duše, jak dokážete promítat svý sny navenek. Pak můžete lidi zvát do svýho snu a vytvářet takový věci jako hudební album. Musíte se ale snažit. Jakmile chcete být dobrý spisovatel science fiction, dobrý astronom nebo astrolog, musí ve vás být ten vnitřní přetlak a musíte mít sebejistotu. I kdyby to nevyšlo alespoň jste se pokusili. Věřte, že ve stejnou chvíli jako vy myslí na totéž řada dalších lidí. Některý myšlenky jsou kolektivní, ale vy musíte udělat tu věc jako první. Když jsme natočili na singl skladbu Loving You, ve stejnou chvíli nahrála kapela jménem Masivo skoro stejnou skladbu (chvíli si pobrukuje melodii). Jejich skladba se ocitla v žebříčku na 18. místě, naše se nedostala ani mezi první dvoustovku. Je to jen o tom, kdo s čím přijde dřív.
Jako Daft Punk...
Daft Punk je Daft Punk.

Líbí se vám?
Ne že by se mi nelíbili, ale všechno jsem to slyšel už tolikrát. Sere mě francouzská scéna. Sere mě, že přijdou a tváří se, jako kdyby takovou muziku dělali odjakživa, přitom oni naši hudbu nesnášeli, nesnášeli celou naši kulturu. Přišli a dělali ksichty: jé, potištěný trička, buééééé! Džíny, buééééé! Jak můžete takhle oblečený vůbec vyjít na ulici, éééé!

Co Garry Numan?
Miluju ho. Bože, on je prostě skvělej.

Tehdy proběhla Anglií vlna futuristického rocku...
Jistě. V tý době se hodně mých známých točilo kolem punku. Punk byl o kytaře, base, bicích a zpěvákovi. Žádný klávesy. Já se tehdy divil, jak můžou hrát bez kláves. Říkám jim: klávesy jsou budoucnost, jednou je bude mít každý. A deset let předtím to bylo stejný. Můj kámoš David Vorhaus tehdy v roce 1967 natočil album White Noise, jedno z nejlepších alb té doby, každý ho chtěl poslouchat. Ale taky nešel s dobou, a tak to nejlepší, čím se dnes může pochlubit, je jeden pornofilm, který natočil.

Jak vidíte budoucnost popu za dvacet let?
Za dvacet let? Doufám, že moje dcera bude dělat kurevsky dobrou muziku a bude na prvním místě v hitparádách. Aby to zůstalo v rodině. Já mám totiž malou holčičku, víte? Sakra, kdo ví, co bude za dvacet let. Je to úmorný, existuje tolik různých udělátek a aparatur, ale muzika se tím ošidit nedá.
Osmdesátá léta byla optimistická. Jak se změní nálada hudby v budoucnu?
Musí se změnit, protože teď je pěkně depresivní. Teď víc záleží na tom, jak umíte tancovat a jestli dobře vypadáte, než jaký jste muzikant. Doufám, že tahle éra je už u konce a hudební firmy si uvědomí, že potřebují opravdové kapely, aby přežily.

Co si myslíte o virtuálních hvězdách?
To je super nápad. Každý se může stát hvězdou, můžete být ohyzdný, ale lidi vaši virtuální image budou zbožňovat! Osobně se nepovažuju za nějaký sexuální idol. Hlavní je, že dělám dobrou muziku a starám se o to, aby k ní byla i dobrá podívaná. Máme teď dvě obří promítací plátna, takže se lidé nedívají na nás a nezáleží na tom, jak samotní hudebníci vypadají. Jsem nadšený, že můžeme používat počítačovou grafiku, hologramy... Sním o tom, že někdy doplníme vizuální složku také složkou čichovou.

Prý jste kdysi požádal kritiky, aby vaše první album poslouchali ve floatačním tanku. Je to pravda?
Jo. Líbilo se jim to. V tý době ještě nikdo o floatačním tanku nevěděl. A já jim nabídl, že do něj můžou zadarmo vlézt. Nedělám si legraci, vážně se jim tam moc líbilo.

Vy sám posloucháte muziku ve floatačním tanku?
Ne. Vypadám snad na to (pekelný smích)?