Mars direct

Robert Zubrin a jeho organizace Mars Society vyzývají k osídlení Marsu - dnes se zdají být hlasem volajícím na poušti nezájmu o technologickou expanzi lidstva, s odstupem času se však může ukázat, že byli dobrými proroky. Že totiž nikoliv oni předběhli dobu, ale že doba naopak zaostala za nimi.

Zvolili jsme si, že přistaneme na Měsíci. Dali jsme si za úkol učinit tak už v této dekádě a udělat ještě jiné věci, ne protože jsou lehké, ale protože jsou nesnadné. Protože tento cíl nám poslouží
k organizaci a prověření toho nejlepšího z našich sil a dovedností, protože tuto výzvu jsme ochotni
přijmout, nejsme ochotni ji dále odkládat a také jsme odhodláni v ní uspět. Lze si to vykládat i jako akt víry či vizionářství, protože nevíme, jaká
odměna nás tam čeká Ale Vesmír je před námi a my se tam vyšplháme.
John F. Kennedy, 1962

Dnes nám Hollywood v průměru téměř každý rok servíruje nějakou cestu lidí na Mars bohužel jen ve virtuální formě filmového zpracování (za ty peníze by se tam už možná dalo doletět i fyzicky). Avšak byly doby, kdy lidé sledovali REÁLNÉ cesty lidí na Měsíc, obecně (řečeno s kapitánem Kirkem) tam, kam se žádný člověk předtím nevydal. Z tohoto hlediska je naše současná doba poněkud chudá až ubohá, neboť nemá své idealistické kolumby a opravdové vzrušení při poznávání kosmu nahrazuje poněkud béčkovou virtuální onanií, kde místo vědců a kosmonautů-profíků létají na Mars trestanci a ranaři (Ghosts of Mars, režie John Carpenter) nebo lehce nesvéprávná individua pod heslem Kdyby nikdo nic nezvoral, o čem jiném by pak ten film byl, že?! (Red Planet, Mission to Mars). Samozřejmě, můžeme se přít o to, jestli byly hlavní motivy těchto objevitelských cest idealistické (určitě nebyly, byl to vedlejší produkt vyhrocené konkurence během studené války) nebo jestli je technologická expanze nějakým skutečným řešením vnitřních lidských problémů, jak je dnes módní říkat v jistých kruzích (a proč by jedno mělo vylučovat druhé?). Ovšem se stejnou logikou se můžeme přít o to, jestli bylo moudré nebo zda něco vyřešilo, když Kolumbus doplul k ostrovům Ameriky, jestli by náhodou nebylo lepší nevytvářet města a dál klacíkem na venkově obdělávat/obrývat zemi, zůstat jako opi na stromech nebo rovnou jako ryby v moři apod.
Nuže, obraťme se teď přímo k Zubrinově knize The Case for Mars, která je manifestem všech marsofilů.

Na Mars už v tomto desetiletí
Má-li člověk nějakou přesnou a argumenty podpořenou vizi, je to vždy ku prospěchu věci, i když názory na její reálnost se mohou lišit. Robert Zubrin má jako bývalý raketový inženýr u firmy Martin Marietta Astronautics profesionální zkušenost s různými variantami projektů a plánů na další pronikání lidí do kosmu. Jeho osobní vizí je hlavně pilotovaný let na Mars co nejdříve (do deseti let) a pozdější plné osvojení a zabydlení tohoto nového světa lidmi.
Jeho způsobem či receptem, jak toho v dnešní, extrémně spořivé době dosáhnout, je tzv. Mars Direct. Mars Direct je, v kostce řečeno, minimální varianta pilotovaného letu na Mars, používající jen těch nejnutnějších prostředků, což by podle Zubrina stálo celkem asi jen 30 miliard dolarů. Analogické projekty NASA většinou počítaly s velmi robustním pojetím i zabezpečením takového letu, tzn. s využitím orbitálního přístavu či doku na zemské orbitě, montáže velké lodi z menších částí v něm a podobného menšího opěrného bodu u Marsu a byly by mnohem (cca desetkrát) dražší. Pokud jde o raketové palivo, tvořící dnes většinu hmotnosti kosmických lodí, všechno mělo být připraveno a být k dispozici předem, ze zdrojů ze Země, a dopraveno od Země k Marsu.
Zubrin je ale v tomto ohledu velmi radikální. Navrhuje palivo pro veškerou zpáteční cestu vyrobit až po přistání na Marsu (!) z místních zdrojů, tj. z atmosféry Marsu.
Ze Země by bylo dopraveno jen jisté množství kapalného vodíku (5 %celkové hmotnosti paliva) a po dobře známé chemické výrobě z místního oxidu uhličitého
by bylo možno získat pohonnou směs metan/kyslík pro celou zpáteční cestu.
Také během cesty se podle něj nebude nutno spojovat s různými orbitálními konfiguracemi, ale bude možno letět z planety na planetu PŘÍMO (odtud název Mars Direct) jako v případě sondy Mars Pathfinder v roce 1997 (nutno ovšem říci, že ta byla bez posádky, tvrdý dopad byl brzděn nafouknutými airbagy a neobsahovala návratový modul).
Zubrin v knize podrobně rozebírá jednotlivé aspekty letu na Mars politický (zde je obzvláště jízlivý a strefnuje se do řady prezidentů USA po velkém J. F. Kennedym, např. George Bush v knize vypadá jako hotový mamlas věnující se místo důležitým věcem na svém sídle jachtingu), technický a motivační. Diskutuje o našich dosavadních poznatcích o Marsu a jeho dalším možném bezpilotním a robotickém průzkumu, rozebírá problémy a rizika spojená s cca 2x zvýšenou radiací (než působí na kosmonauty na oběžné dráze Země) během letu lidí k Marsu. Nejekonomičtějším způsobem dopravy mezi planetami se současnými (chemickými) raketovými motory je samozřejmě přelet po tzv. Hohmannově elipse (elipsa, dotýkající se tečně obou planetárních drah), s minimální spotřebou paliva, ale tento způsob také trvá nejdéle celková doba cesty na Mars a zpět, včetně pobytu na Marsu, by byla 2 až 2,5 roku. Luxusnější by ovšem bylo použít výkonnějších jaderných motorů, což by umožnilo velmi rychlou cestu na Mars v podstatě po hyperbole. Plán Mars Direct počítá se dvěma starty podpůrných raket předtím, než vzlétnou lidé rozhodující komplex pro výrobu paliva na zpáteční cestu společně s návratovou raketou (ERV Earth Return Vehicle) musí být na Marsu mnohem dříve, než vedle něj s obytným modulem tzv. habitatem přistanou čtyři lidé, a začít okamžitě vyrábět pohonnou směs (záložní raketa ERV Earth Return Vehicle 2 má přiletět až vzápětí po přistání lidí, letí totiž po pomalejší dráze).
Tento bod, výroba paliva na Marsu, je pro splnění mise kritický, takže se technikům z NASA příliš nezdál, a proto navrhli tzv. semi-direct přístup. Ten spočívá v tom, že by na orbitě kolem Marsu čekala návratová raketa už předem zcela naplněná palivem pro zpáteční cestu Mars Země. Pak by stačilo na Marsu vyrobit výrazně menší množství paliva pouze pro start z Marsu a spojení s orbitálním návratovým stupněm. NASA ovšem měla ještě jinou variantu člověk by v ní vůbec nepřistál, ale z oběžné dráhy Marsu by řídil průzkum, vedený roboty. Tím by odpadlo průměrně cca 20minutové zpoždění signálů při oboustranné komunikaci Země Mars.
Co budou Zubrinovi první průzkumníci na povrchu Marsu dělat? Samozřejmě budou ověřovat základní činnosti, které jsou nutné pro tamní přežití tj. vybudují malou elektrárnu, menší skleník s rostlinami, prozkoumají dostupnost místních zdrojů surovin a vody a zkusí základní chemické výrobní postupy. Přitom samozřejmě budou detailně vědecky zkoumat v planetárním vozítku široké okolí a rozmisťovat výzkumné roboty a přístroje. Budou na to mít 500 dní, čímž se tato cesta stává tak trochu robinzonádou, při níž budou kosmonauti odkázáni jen sami na sebe. Jejich habitat přitom bude muset vystačit s málem a recyklovat vše, co se dá, kyslík, vodu, atp. Všichni budou na povrchu Marsu, nikdo nebude kroužit kolem planety na orbitě. Zubrinova organizace Mars Society však nezůstává jen u slov a knih a momentálně provozuje jeden habitat v poušti v Utahu (Mars Desert Research Station) a připravuje tři další jak pro pozemské pouště, tak pro arktické pustiny (např. Island, Kanada). Podle Zubrina bude možné vypouštět každé dva až tři roky jednu expedici, tj. dvě rakety ARES, odvozené ze stupňů Saturnu V a systému Space Shuttle, vynesou pokaždé na Mars jeden habitat s lidmi a jeden návratový komplex ERV s výrobnou paliva. Zubrin s oblibou říká, že téměř stejný hardware, tj. technologii a komponenty bude možno použít i k cestám lidí na Měsíc, čímž by se vynaložené prostředky lépe využily.
Po popisu prvních průkopnických cest Zubrin rýsuje vizi budování stálých základen na Marsu, kolonizaci většího měřítka, včetně ekonomických hledisek, a terraformingu zpozemšťování Marsu, tj. úpravy atmosféry a povrchu k obrazu Země. Přitom zdůrazňuje, že Mars má na rozdíl od jiných těles sluneční soustavy vhodné chemické složení k nasazení semena života, s množstvím probiogenních komponent.

Jaký má let vlastně smysl?
Jaké mohou být racionální důvody pro expanzi do kosmu? Je jich hned několik: Vesmírná obranná a monitorovací infrastruktura kolem Země může sloužit jako ochrana před zhoubnými vlivy z kosmu, např. náhodná hrozba asteroidů, hlad po energii a surovinách, neomezená plocha pro průmysl neznečišťující životní prostředí Země, zisk nové země pro přelidněné lidstvo
Upřímně řečeno, realita je k našim meziplanetárním cestám tvrdá žijeme v tzv. gravitační studni Země, což nám sice zaručuje hustou, pro život nutnou, atmosféru, ale na druhou stranu klade vysokou laťku při cestách do kosmu. Zatím jsme sice trochu zabydleli nízkou oběžnou dráhu kolem Země (několik stovek km), ale např. poslat něco na geostacionární dráhu ve výšce 36 000 km je už o mnoho dražší. V tomto smyslu by byla dnešní cesta lidí na Mars trošku nelogická (i když by byla možná), jaksi mimo pořadí, jakýsi jednorázový skok tam a zpět, pokud by nevedla k rychlému vzniku soběstačného města větší osady na Marsu. Přitom dlouhé trvání výprav by kladlo extrémní nároky na kosmonauty a na spolehlivost techniky. Je však pravdou, že by toto soustředěné úsilí mělo nebývale kladný vliv na úroveň naší technologické civilizace, stejně jako lety Apollo v 60. letech. Přirozené by však bylo nejdříve využívat bližší okolí Země pro budování kosmických elektráren, továren, monitorovacích stanic a dolů. To by bylo jistě racionálnější, ale lidstvo se obecně nějak moc racionálně doposud nechová, spíše se umí nadchnout pro jednorázové kampaňovité projekty plné patosu. Přitom vybudování soběstačné vnější kolonie, třeba orbitální (outer colonies, jak to známe terminologicky třeba z filmu Blade Runner), by mělo klíčový význam vytvořila by se kladná zpětná vazba pro další kosmickou expanzi kamkoliv třeba i na Mars. Jakmile už jednou budeme zabydleni třeba v libračních bodech soustavy Země Měsíc nebo Země Slunce, s trochou nadsázky lze říct, že cesta kamkoliv (v rámci okolních planet) je nám otevřena.
Zubrinův romantický přístup a i jeho poněkud jednostranná orientace na Mars má tedy nakonec příchuť pragmatismu ví, že na racionální argumenty je možná příliš brzy, a proto trochu ovívá své čtenáře i transcendentním kolumbovským duchem cesty do neznáma a tajemným příslibem Nového světa. To ale informativní hodnotu jeho knihy v ničem nesnižuje jakožto technik přesně ví, co je a co není možné.
Ovšem, zavedení technologie jaderných raketových motorů by nám snížilo gravitační laťku cest k planetám a změnilo radikálně celou perspektivu kosmických výbojů. Samozřejmě směrem k lepšímu pro nás a speciálně i pro cestu na Mars. Potom by se možná (dnes) Zubrinův excentrický manuál změnil v povinnou školní četbu. V době, kdy píšu tento článek, člen Kongresu demokrat Nick Lampson, navrhuje ke schválení listinu The Space Exploration Act of 2002, ve které se požaduje, aby měla NASA před sebou dlouhodobý pevný plán dalšího pronikání do kosmu, včetně raket, vhodných pro cestu na Mars (cca kolem r. 2020). Také předseda kongresového podvýboru pro vesmír, senátor Ron Wyden, žádá, aby si NASA kladla úkoly tímto směrem a aby na to dostala patřičné peníze.
Zubrin dělá užitečnou práci udržuje vědomí toho, na co lidstvo má. Občas sice situaci trochu přikrášlí, ale ne zase příliš. Snaží se vyburcovat Američany z dnešní přízemní letargie, a to jejich vlastním národním duchem, když už to nedokáže ta mnohými oslavovaná, prý univerzálně platná, tržní ekonomika. A to je dobře. I já doufám, že se jednou cesty lidí na Mars dožiju

Zubrinova kniha je jednou z těch, která by měla být u nás co nejdříve přeložena.

Mars Declaration

Zakládající prohlášení Mars Society

Přišel čas, aby se lidstvo vydalo na Mars.
Jsme připraveni. Ačkoliv je Mars daleko, jsme na tom dnes s přípravami na vyslání lidí na Mars mnohem lépe, než tomu bylo v případě letu na Měsíc na počátku kosmické éry. Pokud se k tomu odhodláme, můžeme mít první týmy výzkumníků na Marsu během deseti let.
Důvody, proč letět na Mars, jsou významné. Jedním z nich je poznání Marsu. Naše robotické sondy zjistily, že Mars byl kdysi planetou dostatečně zahřátou a s dostatkem vody čili vhodnou pro rozvoj života. Ale jak to bylo doopravdy? Odpověď nám může dát hledání fosilií na povrchu Marsu nebo mikroorganismů v podzemních vodách. Pokud je tam najdeme, ukáže se, že zdroj života není omezen pouze na Zemi, a tedy že Vesmír je životem prostoupen také možná, že je v něm rozšířena inteligence. Z hlediska poznání našeho skutečného postavení v kosmu by to byl nejdůležitější vědecký impuls od dob Koperníkových.
Dalším důvodem je poznání Země. Na počátku 21. století máme jisté údaje o tom, že člověk znatelně mění atmosféru Země a své životní prostředí. Je pro nás tedy rozhodující, abychom lépe rozuměli všem aspektům prostředí, ve kterém žijeme. Pro tento účel je srovnávací planetologie nástrojem značné síly, což se ukázalo již během (a v rámci) studia atmosféry planety Venuše. Výsledkem byl objev potenciální hrozby, kterou může být globální oteplováníkvůli nadměrné koncentraci skleníkových plynů. Mars je z planet naší Sluneční soustavy Zemi nejvíce podobný, a proto nás může o našem domově naučit ještě mnohé. A takto získané poznatky se mohou snadno stát klíčem k našemu přežití.
Tuto výzvu musíme přijmout. Civilizace, jako je i naše lidská, jednoznačně přetrvávají a rozvíjejí se jen tehdy, když podobně nelehké úkoly berou za své. Bez uskutečňování tohoto přístupu se rozpadají a hynou. Doba, kdy lidské komunity mohly používat válku jako určující prostředek či zdroj technologického pokroku, je nenávratně pryč. Protože svět směřuje ke společné jednotě a provázanosti, musíme se spojit, nikoliv ve vzájemné pasivitě, ale ve společné činorodosti. Musíme své úsilí obrátit navenek a střetnout se s daleko většími a ušlechtilejšími výzvami, než bylo vzájemné soupeření. Průnik na Mars je takovouto výzvou. Navíc společný mezinárodní výzkum Marsu by nám posloužil jako příklad, jak lze podobnou spolupráci uskutečnit i zde na Zemi v rámci jiných úkolů.
Musíme tam jít kvůli zachování naší mladosti. Duch mládí vyžaduje dobrodružství. Program lidmi pilotovaných výprav na Mars by stimuloval mladé lidi na celém světě, aby ze sebe vydali to nejlepší při prvním dobývání nového světa. Kdyby marsovský program inspiroval pouze jedno jediné procento mladých lidí k vědeckému vzdělání, celkový výsledek by znamenal desítky milionů vědců, inženýrů, vynálezců, lékařských výzkumníků a lékařů. Tito lidé by přinesli inovace, které by vytvořily nová odvětví průmyslu, byly by objeveny nové způsoby léčby chorob. Zvedly by se příjmy lidí a celý svět by z toho profitoval nesčetnými způsoby. Návratnost marsovského programu by učinila zcela zanedbatelnými výdaje na jeho uskutečnění.
Musíme tuto příležitost využít. Osídlení Nového světa Marsu je šancí pro uskutečnění výsostného experimentu, ve kterém lidstvo dostane novou šanci zbavit se staré přítěže a začít svoji existenci znova; ponechat si všechno nejlepší z našeho dědictví, co jen lze, a nechat to nejhorší za sebou. Takové příležitosti se neobjevují často, a neměli bychom je tedy promarnit.
Dalším důvodem je naše lidství. Lidská stvoření jsou něčím víc než jen pouze dalším živočišným druhem jsme posly života. Jako jediní tvorové na Zemi máme schopnost pokračovat v tvůrčí práci evoluce přenesením života na Mars a přivést Mars k životu. Jedině tímto závažným způsobem potvrdíme vzácnou hodnotu lidské rasy a každého jejího člena.
Mysleme také na svoji budoucnost. Mars není pouze nějakou vědeckou libůstkou; je to svět s plochou o rozloze rovné kvantitativně ploše všech kontinentů Země dohromady a obsahuje všechny prvky nutné nejen pro podporu života, ale i technické civilizace. Je to Nový svět, obtěžkaný historií, která se má teprve zrodit s pomocí nové, mladé a vitální větve lidské civilizace,jíž je třeba uvolnit místo. Na Mars musíme kvůli tomu, aby se tento potenciál stal skutečností. Ne kvůli sobě, ale kvůli budoucím lidem. Musíme to udělat kvůli Marťanům.
Proto při víře, že výzkum a osídlení Marsu jsou jedním z nejdůležitějších lidských úsilí naší doby, jsme se sešli k založení organizace Mars Society. Přitom chápeme, že žádné lidské jednání, ani to s nejlepšími ideovými pohnutkami, se neuskutečňuje automaticky, ale musí být naplánováno, obhájeno a vydobyto tvrdou prací. Proto apelujeme na všechny podobně smýšlející jednotlivce a organizace, aby se k nám připojili v podpoře této velké iniciativy. Žádná lidská záležitost ještě nebyla tak úctyhodná. Nesmíme polevit, dokud se nám to nepodaří.
Toto prohlášení výše bylo stvrzeno a podepsáno sedmi sty účastníky na Zakládající konvenci Mars Society, která proběhla 13. až 16. srpna 1998 na Coloradské univerzitě v Boulderu. Pokud chcete připojit své jméno k seznamu podpisů, můžete tak učinit elektronicky pomocí formuláře na webové adrese: www.marssociety.org.