Comics ve filmu

Položme si otázku, která trápí lidstvo už staletí - proč je tak těžké natočit comicsový film? Vždyť z žánrů má comics k filmům nejblíž - staví na obrazech, používá střihy a záběrové úhly. Tak jak je možné, že skoro z každého comicsového filmu vypadne patvar, který - abych citoval P. G. Wodehouse - vypadá jako něco, co kočka právě přinesla ze smetiště, pozorně se na to podívala a pak od toho s odporem odešla?

PROČ TO NEJDE?
Náhrobní kámen filmařských snah nese jméno Postava. Kostýmovaný superhrdina, který na vás v comicsu působí impozantně, vypadá ve studené realitě filmového plátna spíš jako baleťák z Národního divadla, který si o přestávce odskočil zkontrolovat věrnost svého partnera. Zasazena do normálního světa vypadá postava v punčocháčích přinejlepším komicky. Navíc jsou comicsoví hrdinové povětšinou bytosti ryze ikonické a větší než život a je téměř nemožné najít herce, který by dokázal důstojně vyplnit jejich superhrdinské botasky. A ani zjednodušení a přizpůsobení filmovým normám tomu příliš nepomáhá z Tank Girl se díky tomu stává bojovnice za svobodu, Soudce Dredd pochybuje o zákonu, a aby byl souboj Batmana s Jokerem dostatečně osobní, musí mít Joker vinu na smrti Batmanových rodičů.
Řešení, jak tyhle problémy odstranit, jsou čtyři:
1) Nenatáčet comicsové filmy. Vřele doporučuji.
2) Upravit celý svět tak, aby se v něm postava ztratila. Tohle docela funguje. Vzpomeňme barvotiskový svět Dicka Tracyho nebo kýčovitě neonovou záplavu posledních Batmanů.
3) Vybrat si postavu, která nenosí trikot se spoďárama navrch (při vší úctě k Supermanovi takhle se mezi nejlépe oblékané superhrdiny nedostane). Ideální jsou tvrďáci v černém ta nikdy nevyjde z módy. Takový Blade třeba. Co ten má za kostým? Černé brýle, dlouhý plášť a meč. A funguje to. Nebo Vrána. Trochu bílých šminek na obličej, několik černých čar a máme hrdinu hned tří filmů a televizního seriálu. I tvůrci X-Menů si z toho vzali příklad a veselé žlutomodré kostýmy nahradili matrixovsky černými plášti.
4) Udělat ten film animovaný. No vážně, podívejte se na Batmana, jak mu animovaná série sedla. Jeho brada má tu správnou hranatost, jeho úšklebky tu správnou ironičnost, jeho plášť pořádně vlaje prostě konečně vypadá jako postrach zločinců, a ne jako úchyl, který obtěžuje děti na pískovišti.
Bohužel většina tvůrců na tohle všechno kašle. Vezmou postavu a naostřenou lžící z ní vydlabou všechno, co jí dávalo osobnost, nechají jen jméno a kostým. Pak zprimitivní příběhy a všechno zařadí do bezzubého středního střevního proudu rodinných filmů. Důležité je, že stejně jako u Grishamových, Clancyho či Kingových bestsellerů už sám titul zaručuje zvýšenou diváckou návštěvnost. Natočíte film podle Loba a máte zaručeno, že minimálně třicet tisíc Lobových fanoušků přijde na premiéru sice jenom proto, aby se rozčílili nad ubohostí přepisu, ale přijdou. Ale není třeba propadat panice. I přesto všechno to občas vyjde.

KLASIKA aneb Celuloidoví supermani
Některé postavy na filmaře působí stejně jako šlehačkový dort na pacienty kliniky pro odtučňovací léčbu. Nedokážou odolat. Položíte před ně třeba Supermana a řeknete: Nech to na pokoji, pak si na minutu odskočíte, a když se vrátíte, už tam leží čtyři natočené díly a tvůrci se tváří jakoby nic. Ale musí se nechat, že zrovna v případě Supermana to vyšlo.
Richard Donner předvedl skok svého života od Satana k Supermanovi. Právě dotočil Přichází Satan (což byl mimochodem jeho první film, předtím dělal jenom pro televizi) a hned dostal zakázku na Muže z oceli. Všechno mu hrálo do ruky scénáře se ujal expert na mafii Mario Puzo, zasloužilý kmotr Marlon Brando byl angažován na vykopnutí malého Kal-Ela z rodného Kryptonu a Gene Hackman si zapadoušil jako Lex Luthor. Jedinou neznámou byl Christopher Reeve, začínající herec, který si měl obléct proslulý červenomodrý trikot. Ale i v tomhle stálo štěstí tvůrcům přímo za zády a lovilo jim peněženku ze zadní kapsy kalhot. Reeve dal Supermanovi tvář, dal mu humor i naivitu a co víc, dokázal neuvěřitelné: zvěrohodnit proměnu Supermana v kriploidního Clarka Kenta pomocí brýlí a patky. Následoval ještě druhý, téměř stejně dobrý díl a pak silně klesající trojka a čtyřka. Se supermanskou sérií se nemohl srovnávat ani Flash Gordon.
Roku 1982 přišel Wes Craven, aby dokázal, že comicsový film nemusí být jen o mužích s bicepsy, o kterých si Arnold Schwarzenegger nechává v noci zdát. Jako zkušený hororář sáhl do temnějších titulů vydavatelství DC a vyseparoval z nich Aleca Hollanda, vědce, který se po své smrti stal monstrózním Mužem z bažin (čili Swamp Thing). Bohužel Wes Craven se mimo svou krvavou manéž cítí dost nejistě (popravdě řečeno, někdy se tak cítí i uvnitř), a tak se celý film rozbahnil do močálu nudy. O dost lepší byl pozdější Návrat muže z bažin, který známý drekař Jim Wynorski vyšperkoval svým příjemně infantilním humorem když už tam nemohl nacpat modelky ve spodním prádle.
Roku 1989 narukoval konečně Batman. Nikdo netuší, co to koho popadlo, proč dostal režii na starost zrovna Tim Burton, ale stalo se, a nebyla to zase tak špatná volba. Ačkoliv při soubojích mají hrdinové pohyby postaviček ze South Parku a Keaton vypadá spíš jako Batmanovo Mini-Me než jako sám Temný rytíř, přinesl Burton jeden poměrně velký klad. Burton se nesnažil zapojit Batmana do reality, naopak uzpůsobil realitu hrdinovi. Burtonův temný Gotham připomíná spíš noční můru než skutečné město, styl povýšil nad příběh, což mu vydrželo skoro dva díly, než byl odejit a Joel Schumacher změnil celý Gotham v diskotéku U Modré ústřice.

Téhož roku, co svedl Batman zápas s Jokerem ve zvonici, nabil své samopaly i marvelovský Punisher (u nás Mstitel). Tvář mu propůjčil Dolph Lundgren a Punisher na tom musel být hodně špatně, že ji přijal. V podstatě jediné, co Punisher přinesl, byl důkaz, že film podle comicsu může být opravdu hodně velká hovadina. Tenhle názor měl v divácích ještě utvrdit následník Eda Wooda Albert Pyun, člověk známý tím, že mu k natočení sci-fi filmu stačí jedna sklepní místnost a tři herci, eventuálně jeden bratislavský dvorek a Christopher Lambert. Roku 1990 natočil Captain America a jeho kmenový herec Scott Paulin (Zákeřnost) tam řádil jako Red Skull. Oba tyhle filmy měly ještě něco společného použité postavy pocházely z nakladatelství Marvel. To nebyl pro jednu ze dvou největších comicsových firem zrovna šťastný začátek.
Ale nejenom marvelovské a dcčkovské postavy mají právo na ekranizaci. Krátce poté, co Batman přeladil vesmír do temně gotické podoby, ho Dick Tracy zase rozzářil do miliónu odstínů žluté. Všechno v tomhle filmu je barevné a stylizované a všechno je stejně rozvláčné a nudné. A pokud vám přijde žlutá jako fádní barva, můžete si spravit oči pohledem na kungfující zelenou. Želví nindžové vylezli z kanálu undergroundového comicsu, aby se přes televizní seriál a tři filmy vlísali do přízně dětských diváků a snědli co největší množství pizzy. Cowabunga? Ví někdo, co to znamená? (PS: Pár let poté, co dozněla želví mánie, se čtyři krunýřovci vrátili do comicsu ve své původní, tvrdší podobě především v masakrálním Bodycountu Simona Bisleyho.)
Roku 1994 začal comics opět přitvrzovat a přišel s prvním skutečně mrtvým hrdinou. Eric Drawen vstal z hrobu a jako Vrána se pustil do krvavé vendetty. Vrána je patrně první comicsový film, který nestaví na klasické akci, ale místo ní nabízí mile depresivní atmosféru. Hlavně díky ní a režii Alexe Proyase (Smrtihlav) se Vrána stala jedním z hodně úspěšných comicsových filmů. Téhož roku oprášili hrdinu jménem Stín (Shadow), který podobně jako Batman staví na bizarním retru. Ovšem i přes účast rockyhorrorpictureshowovského Tima Curryho, který zde překonal veškeré hranice slizkosti, je jedinou zásluhou tohohle snímku, že vám nezvedne žluč. Navíc je Stín (stejně jako Dick Tracy) hrdinou čistě nostalgickým lidé, kteří Stína nejdřív poslouchali jako rozhlasový seriál a potom ho četli jako comics, se teď už místo návštěv kin přetahují s ošetřovatelkou o bažanta, eventuálně si právě prohlížejí kremační pec zevnitř. Fantom, známý též pod aliasem Duch, který kráčí, taky patří k totálním comicsovým veteránům. Jeho dobrodružství nezachránil ani Billy Zane v hlavní roli (kdo by taky uvěřil, že je to klaďák), ani scenář Jeffrey Boama (Indiana Jones a Poslední křížová výprava, Mrtvá zóna).
Já jsem zákon. Roku 1995 poprvé ve filmu zazněla trademarková věta Soudce Dredda. Pronesla ji tvrďácky semknutá ústa Sylvestera Stallonea a to bylo tak všechno, co se dá o filmu říct dobrého. Nad vším ostatním dostávali comicsoví fanoušci záchvat a nebyl to záchvat dobré nálady. Zaprvé: Dredd si sundal přilbu a ukázal svůj obličej, což za celou dobu comicsu nikdy neudělal (tvůrci filmu logicky tvrdili, že nikdo nepůjde na Stallonea, když z něj bude vidět jen brada). Zadruhé: Dredd pochyboval o zákonu. To už je úplný nesmysl, Dredd je přece od narození noční můrou všech levicových intelektuálů brutální policejní síla, která má místo mozku trestní zákoník. A zatřetí: Z filmu zmizel pro comics typický černý humor a jízlivě cynický pohled na svět a nahradila to šedá klasika, kterou tvůrci scénáře navíc vylepšili profláklou postavou komického parťáka. Tím filmu zasadili poslední smrtící úder na ohryzek a Dredd skapal.
Rok 1997 byl velmi plodný. Nevím, jak dopadli zemědělci s vojtěškou, ale co se týče comicsového filmu, byla sklizeň docela solidní. Že většina toho přišla na svět ve stavu shnilém, to už je věc jiná. Muži v černém, bojovníci proti šmejdům z vesmíru, se stali jedním z těch vzácných případů, kdy film dopadl lépe než původní comics. Předlohou pro Muže v černém nebyla žádná superpecka, ale krátkodechá a už nějaký čas mrtvá série. Jenže zkušený digger dokáže najít dobrý nápad i v plesnivějící mršině a pak ho s profesionalitou doktora Sovy vyoperovat a instalovat do filmu ze kterého se pak při troše štěstí stane hit roku. Tenhle titul nedokázal Mužům v černém sebrat ani ohnilý Spawn a už vůbec ne odpadek ze supermanské série jménem Steel.
Nepovedlo se to ani Bladeovi, ale to už bylo docela těsně. Film o lovci upírů, který má sám v sobě pořádnou dávku vampýrských genů, nevsadil na úžasnou výpravu a bizarní kostýmy vsadil na cool styl a zběsilou akci. Snímek, který byl natočen celkem levně, skončil jako jasný blockbuster a okamžitě se začalo pracovat na druhém dílu. Místo akčního Stephena Norringtona dostane šanci objev nezávislého hororu Guillermo del Toro, který zaujal neoupírským Cronosem a svou pověst potvrdil i na větším projetku hmyzím Mimicu. Blade je významý ještě jednou věcí. Je to první úspěšný film podle comicsu z nakladatelství Marvel. Zatímco DC sbíralo tuzéry za Batmana a Supermana, Marvel seděl tiše v koutě a kreslil si televizní série a maximálně propůjčil své postavy béčkovým řezníkům. Ale Bladem se to jakoby všechno naráz změnilo, a Marvel se začal hrabat na nohy a chystal se pomstít za celá ta léta útisku. Úder dopadl v podobě X-Men. Snímek, který podle všeho, co předcházelo, neměl vůbec právo na život a měl být utracen hned na začátku titulků. Snímek, který se stal jedním z nejúspěšnějších a nejinteligentnějších comicsových filmů.
X-Meni nastolili nový styl civilní comics. Bez patetických prohlášení, bez barevných kostýmů, bez černobílých postav. Rád bych si myslel, že je to zásluha Stana Leeho, který spolu s Avi Aradem nad marvelovskou filmovou sekcí dohlíží, ale v podstatě je to jedno. Ať za to může, kdo chce, jeho snaha experimentovat a reformovat žánr je obdivuhodná.
A pak nastoupil Spider-Man a potvrdil vítězství Marvelu na filmovém kolbišti. I když se režisér Sam Raimi krotí, triky na vás halekají: Hele, my sme počítačový! a film se rozpadá do dvou polovin přese všechno je to pecka, která vám dokáže vyrazit dech. Spider-Manovy průlety městem mají v sobě tu správnou porci vychutnávání si svobody a letu, akční scény jsou bombastické a obsazení dokonalé. Toby Maguire je dokonalý tak jako Peter Parker, tak jako Spider-Man. Je přesně tím, čím má být klukem, který se teprve zabydluje v superhrdinské kůži, trochu si to užívá a trochu z toho má vítr. A pokud se o některých filmech říká, že otvírají dvířka pro další díl, tak Spider-Man otvírá přímo pětiproudou dálnici v prvním díle jsou rozdány karty a druhý díl s nimi, doufám, pořádně zamíchá. Jen doufám, že tam bude mít větší prostor J. Jonah Jameson.

TVRDÉ ŽENY aneb Jedna v tanku a klokan
V comicsu zavládla mezipohlavní rovnoprávnost dávno předtím, než začaly první feministky pořádat podprsenkové táboráky. Nebylo to samozřejmě vyvoláno nějakou zvýšenou úctou comicsových tvůrců k ženskému pokolení pravda je ta, že chlapy vždycky přitahovaly silné a nebezpečné ženy, zvlášť když na sobě měly přiléhavé trikoty. Marvel měl Marvel Girl a Invisible Woman, v DC řádila kupříkladu Wonder Woman a Batgirl. Rychle se zrodil fenomén Bad Girls čili dívek, před kterými vás maminka varovala, dívek, u kterých nevíte, jestli vám dřív zlomí srdce nebo ruce a nohy. Je známo, že mrchy jsou sexy a comics toho dokázal pořádně využít.
Ženy měly v comicsu vždycky své místo jisté a nedá se říct, že by si v současnosti plánovaly vybrat mateřskou dovolenou. Naopak. Těmi, kdo vyklízejí pole, jsou muži. Nové comicsové řady se stávají majetkem superschopných a velmi střídmě oblečených hrdinek, ať už se jmenují Fathom, Lara Croft, Witchblade, Lady Death nebo Aria.
Jenže film není comics. Na akční film s ženou v hlavní roli se vám diváci nepohrnou (což může potvrdit třeba Renny Harlin se svým Dlouhým polibkem na dobrou noc), a tak i v adaptacích comicsu moc příslušnic něžného pohlaví nevykutáte.

Jedna z průkopnic žánru je tajná agentka Modesty Blaise. Hraje ji italská herečka Monica Vittiová a jak píše Marek Dobeš: ...zapomíná, že comicsový film není postneorealismus ą la Michelangelo Antonioni a působí asi tak přesvědčivě, jako kdyby se Arnold Schwarzenegger pokoušel nahradit Maxe von Sydowa v Bergmanových Lesních jahodách a ten na oplátku vzal jeho Matrixe v Komandu. Tedy nic moc. Ba ne, kecám. Arnold by ty Jahody určitě zvládnul líp. Věřte mu. O dva roky později vzlétla do vesmíru Barbarella v podání Jane Fondové, aby si to v lehce sexy sci-fi a cíleně naivním příběhu rozdala s padouchem jménem Duran Duran a předvedla striptýz ve stavu beztíže. Snaha by byla, ale na post kultu jí to nestačilo.
Zázrak se nestal ani v případě Pancéřové holky. Originální undergroundový comics o dívce, která miluje tank jménem Kant a souloží s klokany, se pod dotykem Rachel Talalayové změnil v milionkrát provařené story O Záchraně Světa Před Psychopatickým Malcolmem McDowellem. Ani Brenda Starr a Barb Wire příliš nezabodovaly a to si ta druhá vypomáhala silikonovými náložemi Pamely Anderson-Leeové. Jí neříkejte Babe, jejímu filmu Blockbuster. Když jsme u těch playboyáckých zajíčků, tak Tanya Roberts si zahrála prsatou verzi Tarzana Sheenu, královnu džungle. Na sexuální hrátky s gorilami se ale není třeba příliš těšit, stejně tak jako by bylo bláhové těšit se na Supergirl. A to nejhorší nakonec král trashového ringu a filmový kanibal Jim Wynorski si vylovil z comicsového akvária postavu upírky se jménem přiléhavým jako její trikot Vampirella.
Jak to vypadá, tak i když si drsné ženy našly místo v armádě, kosmonautice a v striptýzových barech, ve filmu se jim zatím uvíznout nepodařilo.

SRANDIČKY, SRANDIČKY aneb Legrace jako na hřbitově
Těmi to vlastně všechno začalo. Právě humoristické stripy jako první zaklepaly u dveří filmových studií. Už v roce 1918 začal Bud Fisher převádět do podoby němých grotesek dobrodružství Mutta a Jeffa (u nás vycházelo jako Kočičárny Kida a Pida) a pak chrlil jeden film za druhým celých pět let. Trvalo pěknou dobu, než se někomu podařilo jeho úspěch zopakovat. Tentokrát to ale nebyli malí haranti, ale naivkovská sexbomba jménem Blondie.
Není úplně fér vytahovat Pepka námořníka. Svou špenátovou kariéru přece začal jako hrdina kreslených grotesek. Jenže v roce 1980, kdy podle něj Robert Altman natočil svůj film, měl už dávno kufry se špenátem přestěhované na comicsové území. Kvůli tomu si můžeme připsat další neúspěch úžasně nelegrační film, kde Altmanovu těžkopádnou režii nezachránil ani Robin Williams s nafukovacími bicepsy. Pepek námořník byl tak hrozný, že ho od té doby překonal snad jen Zidiho Asterix a Obelix.
Addamsova rodina také nemá zrovna nejčistší rodokmen. Stejně jako u Dennise postrachu okolí byly na začátku jedno-až dvoupolíčkové novinové vtipy. Ale byly kreslené, takže si oba filmy přiviňme na chlupatá prsa ostatně nic jiného nám nezbývá, pokud chceme tuhle rubriku vůbec něčím naplnit. V podstatě první komediální film podle comicsu přišel až v roce 1994 a jmenoval se Maska. Trikaři z ILM se spojili s gumoksichtým Jimem Carreym a vznikla ďábelsky rozhýbaná komedie. Samozřejmě, ani ona se nedržela comicsové předlohy nijak pevně. V originálním příběhu není Stanley Ipkiss žádný dobrák v podobě Masky zabijí každého, kdo mu v životě ublížil (byť velmi legračně), dokud ho jeho vlastní dívka neodpráskne zezadu. Maska měla docela zajímavý osud. Podle comicsu nakladatelství Dark Horse se natočil film. Podle filmu vznikl animovaný seriál. A podle animovaného seriálu začala vycházet druhá comicsová řada. (Něco podobného se stalo i u Batmana, kde ovšem animovaná verze příběhů temného rytíře nejen vyvolala vznik nové série Batman Adventures, ale dokonce jedna z postav vymyšlených pro animovaný seriál byla kooptována do základního batmanovského univerza psychiatrička Harley Quinnová, kterou natolik okouzlil Jokerův psychopatický šarm, že se rozhodla stát jeho družkou ve zločinu. Ano, Joker z toho nemá moc velkou radost a čas od času se ji pokouší neúspěšně zabít.)
A pak je tu ještě Sám doma a bohatý (Richie Rich) s Maculayem Culkinem v hlavní roli, což mluví samo za sebe. A Asterix a Obelix příjemný jako odpolední kastrace.

ANIMÁČE aneb Asterix a Heavy Metal
V podstatě se dělí na dvě neslučitelné skupiny. Pro děti a pro neděti. Pokud jste dítě či mírně dospívající nebo prostě jen máte smysl pro humor, je pro vaše oči určen Asterix a jeho dobrodružství (Asterix z Gálie, Asterix a Cleopatra, Asterix v Británii, Asterix a překvapení pro Césara, Dvanáct úkolů pro Asterixe, Asterix dobývá Ameriku, Asterix a velký boj). Netřeba formovat obličejové svalstvo do

grimasy nesouhlasu, animovaní Asterixové jsou na rozdíl od toho hraného opravdu legrační tedy až na Asterixe dobývajícího Ameriku, tam už se vliv německé koprodukce podepsal natolik, že humor ztěžknul jako Tyrolák po Octoberfestu.
Ani další slavní hrdinové, Clever a Smart, nezůstali pozadu a vyrukovali hned s několika filmy. Pokud si nechcete kazit vzpomínky na Ibaňezův comics, tak se kazetám s jejich příběhy vyhněte. Podle animace vypadají, jako by se jejich vznik datoval někam před podepsání americké ústavy.
To slavný nezletilý novinář Tintin měl se svými záhadnými dobrodružstvími trochu víc štěstí. Možná proto, že pro Francouze je Hergého comics stejná legenda jako Asterix (možná i větší), a netroufli by si ho nijak odfláknout. Stejně tak si vypiplali souboje Luckyho Luka s bratry Daltonovými. Ostatně Asterixe i nejrychlejšího pistolníka Západu Luckyho Luka stvořil jeden a ten samý člověk René Mikulášovy patálie Goscinni.
Když se řekne animovaný film pro dospělé, napadnou člověka dvě slova. Heavy Metal. Pak ho napadne to už je ale let, a možná taky kdy už konečně bude to slibované pokračování? Je to tak, pokud chcete vidět něco kresleného, co není plné roztomilých zviřátek s velkýma očima, musíte se vrátit do let sedmdesátých. To animovanému filmu kraloval Ralph Bakshi (Lord of the Rings, Fire and Ice) a troufl si natočit film i podle comicsů undergroundového boha a krále úchyláků Roberta Crumba Fritz the Cat. Jeho další comicsová adaptace se jmenovala Wizards a byla podstatně normálnější (to znamená žádný sex s vránami, žádné večírky s Hitlerem) pokud můžete nazvat normálním film, kde v závěru dobrácký kouzelník zákeřně rozstřílí černého mága mauserem.

VOLNÁ DISCIPLíNA aneb Superhrdinové na plátně zrození
Proč platit drahé peníze za práva na comicsovou postavu, když si ji můžete sami vymyslet? Příkladem budiž Darkman ačkoliv si ji vymyslel bývalý člen Navy Seal Chuck Pfarrer je od pravého superhrdiny k nerozeznání. Taky není divu,

Pfarrer kromě psaní filmových scénářů napsal i comics Virus (taky později
zfilmovaný) a režie Sama Raimiho comicsovou poetiku jenom podtrhuje.
Firma Troma, tvrdící o sobě hrdě, že natáčí ty nejhorší filmy na světě, má superhdiny hned dva prvním je Sergant Kabukiman, druhým Toxic Avenger (přezdívaný přátelsky Toxík), rozteklý mutant, který pobíhá v růžové baletní sukénce a zabijí padouchy mopem. Do podobné, byť lehce sofistikovanější skupiny patří snímek Mystery Men, což je něco mezi X-Meny a Do naha. Bohužel, film o tom, že i superhrdinové mají svou dělnickou třídu, nedopadl zrovna nejlíp a tvrdě propadl. Stejně tak skončili menšinoví superborci Meteor Man a Blankman.

HORROR aneb S cenzurou na věčné časy
Než se stačil horor v comicsu pořádně rozjet, už mu šlápli na krk. Ligy rozhořčených matek a bigotních babiček se sjednotily pod taktovku doktora Werthama, autora obviňující knihy Seduction of Innocent (Svádění nevinných), a zaútočily na comics. Při událostech, připomínajících nějaký díl South Parku, si vybojovali právo říkat comicsu, co smí a nesmí, a zničili nejslavnější hororové nakladatelství E. C. Comics (je pravda, že se trochu odchýlilo od smyslu původního názvu Education Comics čili Výchovné comicsy) a jejich série Tales from the Crypt, The Haunt of Fear či The Vault of Horror. Dr. Wertham se ovšem neomezil jenom na E. C. Comics obvinili Batmana z propagace homosexuality a Bugse Bunnyho z rasismu. Zrovna řádil mccarthysmus, a tak se to vzalo při jednom a vznikl Comics Code Authority čili potvrzení cenzorů, že v comicsu se neobjevuje žádná nahota ani latentní sex, useknuté kusy těla, pro jistotu radši ani mrtvoly a vražedné zbraně co kdyby to náhodou děti chtěly napodobit? Vypadá to komicky, ale když si člověk uvědomí, že se nedávno rozhodlo, že na filmovém plakátě smí být vidět maximálně jedna zbraň a víc ne a ve filmovém traileru se nesmí střílet, a když si všimneme hysterického tažení Mgr. Králové proti South Parku, je najednou jasné, že padesátá léta pořád ještě neskončila.
Ačkoliv byly Tales from the Crypt zastaveny, rozhodně nezmizely lidem z paměti. Jejich černohumornými příběhy se inspiroval nejdřív stejnojmenný celovečerní film, pak televizní seriál Příběhy ze záhrobí. Fenoménem Tales from the Crypt byl ovlivněn i Kingův Creepshow a Tales from the Darkside.
Poměrně přesný přepis comicsu je horor Virus s Jamie Lee Curtisovou v hlavní roli. A to, co fungovalo v comicsu, se na plátně mění jenom v děsuprostou nudu.

A CO NAOPAK? aneb Z plátna na papír
Zatímco comics ve filmu většinou rychle hyne, film v comicsu bují, roste a sílí. Zvláště díky nakladatelství Dark Horse, které se s razancí Mii Farrowové ujímá všech osiřelých filmových postav. Mají všechno, na co si vzpomenete, od Terminátora přes Hvězdnou pěchotu až po Xenu a Buffy, zabíječku upírů. Ovšem ne každému filmovému titulu se věnují stejně jedničkou nakladatelství Dark Horse jsou zcela jasně Hvězdné války. Neopírají se jen o přepisy filmů, zaplňují Lucasem načatý vesmír novými a novými příběhy, které ovšem pevně zapadají do starwarsovského univerza. Stejně tak je to s Vetřelci a Predátorem nejpopulárnějšími hrdiny nakladatelství Dark Horse. Pokud byste si chtěli nějaký comics pořídit, vřele doporučuji Arcudiho Aliens: Stronghold, kde vystupuje mluvící vetřelec jménem Jerry (je to android, abyste se neděsili), nebo Predator: Race War, který předvede, že ani vězení neudělá z predátora valdickou mámu.
Práva na filmové postavy umožňují Dark Horse jednu věc kombinovat je. Už vyšlo pár comicsových knih popisujích rvačky predátorů s vetřelci (predátoři si vetřelce pěstují jejich zabíjením se trénují v boji). Dokonce vyšel crossover Aliens vs. Predator vs. Terminator. S predátorem zkřížil obušek i Soudce Dredd, Batman si to s ním rozdal dokonce třikrát a jednou s vetřelci, stejně tak jako Superman který se zase utkal s terminátorem. Zatím si ještě v Dark Horse netroufli poštvat na vetřelcovskou hordu Luka Skywalkera, ale je to jen otázkou času, kdy se jim podaří nahlodat obrannou hráz LucasArtu a vydyndat na nich svolení. A pokud si myslíte, že tohle už by bylo trochu moc, tak si pořiďte comics o konfliktu Supermana s Bugsem Bunnym. Pak pochopíte, že v comicsu je možné opravdu všechno.