Současný český comics

Comics v České republice pořád trochu připomíná cizokrajnou rostlinu, kterou přesadili do jiného klimatického pásma. Kořeny už se, doufejme, pevně uchytila v zemi, ale její vrchní část reaguje mimořádně citlivě na vnější podmínky, každou společenskou i ekonomickou změnu, takže již několikrát téměř úplně uschnula. Navíc ji v naší kotlině okolní pěstitelé zahrnují podobně nejistými, podezíravými a někdy vysloveně zlobnými pohledy jako vysoké štíhlé byliny s vějíři charakteristicky zoubkovaných lis

OBDOBÍ BOOMU
Druhá půle sedmdesátých let ani léta osmdesátá comicsu právě nepřála. Na samém konci osmé dekády však už visely změny ve vzduchu a comics patřil mezi jeden z mnoha signálů oznamujících, že se něco děje. Proto není nijak překvapivé, že první KOMETA zazářila jako kdysi dávno její kolegyně, aby s předstihem několika měsíců oznámila příchod nového věku. Pravda, na její hlavu se snesla vlna kritiky a s odstupem je zřejmé, že vesměs oprávněně přesto představovala po dlouhé době první pořádný comicsový časopis zaměřený na domácí tvorbu a několik let byla mohutně vydávána a náruživě čtena. Z temného jeskynního podzemí vynesla na světlo světa Saudkovy speleocomicsy a vedle mnoha slabých výtvorů otiskla i řadu seriálů, které stojí za přečtení dodnes. Jen s malým odstupem se vynořilo několik dalších podobně profilovaných časopisů; nejdůstojnějšího konkurenta měla KOMETA v časopise ARÉNA, jejíž titulní příběh se pokusil navázat na úspěch Pecharova a Pištěkova klasického seriálu Pavouk Nephila. Ostatní magazíny žily příliš krátce na to, aby po sobě zanechaly výraznější STOPU (zřejmě neobjevily ten správný GRIF, a tak zahynuly jako ROBINSON na ostrově plném lidožravých Pátků).
Na stejné vlně opětovně nabyté volnosti a procitnuvšího comicsového nadšení se svezla rovněž řada alb nakladatelé o překot vydávali jak příběhy, které vinou socialistického režimu musely ležet dlouhá léta v šuplíku (určitě musím připomenout alespoň Saudkův a Macourkův geniální opus Muriel a andělé), tak seriály vonící novotou.
Boom odstartovaný rokem 1989 také zákonitě vynesl do popředí řadu doposud neznámých jmen na scénu se opožděně dostala generace kreslířů, kteří se narodili v padesátých a šedesátých letech. Tito tvůrci stihli během dětství a dospívání zažít krátké období relativní comicsové svobody na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, a tak byli zasaženi znovu vydanými Rychlými šípy i pancéřovou pěstí jménem Kája Saudek. Mezi všemi talenty generace 89 výrazně vyčnívá Miroslav Schönberg, jediný výtvarník, jenž dokázal inteligentním a důstojným způsobem navázat právě na styl nekorunovaného krále českého comicsu. Schönbergova tvorba navíc představuje názorný příklad toho, jak velký vliv měla na tyto kreslíře francouzská škola magazín PIF, jenž vydávalo nakladatelství francouzské komunistické strany, a jež byl dlouhá léta jediným západním comicsovým časopisem, který byl u nás pravidelně k mání. Třebaže se Miroslav Schönberg původně chtěl stát realistickým ilustrátorem, z jeho kresby dýchá typicky comicsová dynamika a smysl pro nadsázku. Pár tahy dokáže mistrně vystihnout emoce svých hrdinů a díky své vášni pro koně zvládl jejich anatomii způsobem, který zahanbí leckterého západního westernového kreslíře. To, že o něm navzdory jeho kvalitám není dnes v podstatě vůbec slyšet, způsobila mimo jiné i jeho rázovitá a naprosto neambiciózní povaha. Asi jen on sám ví, proč má v šuplíku téměř hotový, skvěle nakreslený comics Pan Tau, který mu mohl na počátku devadesátých let udělat jméno i za hranicemi naší republiky.
Miroslav Schönberg ale samozřejmě není jediným kreslířem, který by v generaci 89 stál za pozornost. Vladimír Hanuš nabídl výsostně akční styl, Bohumil Fencl chytře stylizovanou humornou kresbu, Vladimír Tučapský vtáhl do comicsu koláže a další výtvarné experimenty, Libor Balák se pokusil navázat na burianovskou tradici, Jana Komárková položila důraz na atmosféru a vytříbené grafické cítění a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Avšak žádný z těchto výtvarníků se především vinou vnějších okolností na výsluní dlouhodobě neudržel a většina z nich se už comicsu nevěnuje.
Bohužel se totiž záhy ukázalo, že comicsový trh v novém ekonomickém prostředí nefunguje, a začal nezadržitelný úpadek. Nejprve vycouvali ti, kteří doufali, že na kreslených příbězích rychle zbohatnou, zanedlouho se však museli vzdát i ti, co to s comicsem mysleli skutečně vážně. Tak se paradoxně stalo, že v polovině devadesátých let vypadala situace téměř stejně beznadějně jako v dobách nejhlubšího totalitního temna.

STARÉ JISTOTY V NOVÝCH ČASECH
Nejodolnější šlahoun českého comicsu vždy představovaly seriály v dětských a mládežnických časopisech. Ty na konci osmdesátých a na samém počátku devadesátých let přestaly vyhrazovat místo pouze svým zavedeným, letitým tvůrcům a krátce nabídly šanci i nastupujícím kreslířům ve STEZCE vycházel Schönbergův Pirátův odkaz, v ABC Hlavsův Kapitán Karibského moře, v OHNÍČKU Hanušovy Cesty bafometa. Poté však neviditelná ruka trhu chytila pod krkem i dětské časopisy. Fotografie růžolících pionýrů byly nahrazeny fotografiemi růžolících zpěváků a herců a české seriály musely uvolnit místo cizím STEZKU ovládl Predátor, ABC Vetřelci a Dětství Indiana Jonese, OHNÍČEK Ghost Busters a Police Academy. Comicsy zahraniční provenience totiž přišly na méně peněz a navíc redaktoři věřili v jejich větší komerční přitažlivost. Leč většině dětských časopisů ani tyto manévry nepomohly, a magazíny záhy v nových nekompromisních podmínkách zkrachovaly. Mezi přeživšími se očividně nejlépe daří ÁBÍČKU, dost možná právě proto, že se nejméně pokoušelo podobat BRAVU. Po řadě váhavých pokusů se zdálo, že se k domácímu comicsu definitivně vrátí v roce 2001 dokonce vyhlásilo pro české tvůrce konkurs na seriál do nového ročníku. O to víc zamrzí, že se v úvodním čísle z roku 2002 nakonec objevil francouzský příběh Colby zasahuje. OHNÍČEK se dožil nového tisíciletí jen proto, aby zkolaboval v jeho prvním roce, takže se zmíním ještě alespoň o SKAUTU-JUNÁKU, který pravidelně vstává z popela s vytrvalostí hodnou zasloužilého fénixe. Tento časopis poskytl azyl Miroslavu Schönbergovi, nicméně nudné a didaktické scénáře, jež redakce excelentnímu kreslíři v poslední době dodává, leží hluboko pod úrovní jeho možností a schopností.
Samostatnou kapitolu tvoří nezničitelný ČTYŘLÍSTEK. Zdá se až neuvěřitelné, jak bez viditelného zaváhání proplouvá nástrahami kapitalistického Sargasového moře a vzdoruje Kačeru Donaldovi, Tomovi & Jerrymu či třeba Digimonům. Podíváme-li se však do jeho obsahu, pochopíme, že si i vypasený Bobík musel řádně utáhnout příslovečný opasek. ČTYŘLÍSTEK krátce poskytl prostor comicsům generace 89 (Fenclův Binky), leč i na něj záhy začaly doléhat vlivy, které způsobily pád KOMETY & spol. Redaktoři magazínu nesáhli po zahraničních příspěvcích, a tak museli projevit šetrnost jinde. Těžko porovnávat kvalitu současných scénářů s těmi dávnějšími
(na to už bohužel nemám vhodný věk), Němečkova dnešní kresba je ale na první pohled méně propracovaná, než bývala kdysi, a počítačové kolorování i fontem vysázené písmo v bublinách navozuje pocit chvatu. Navíc Jaroslav Němeček tvoří pro ČTYŘLÍSTEK i úplně totožně vyhlížející seriál Rexík a zbytek časopisu je zaplněn poněkud rozpačitými výtvory.
A abych tuhle část ukončil v patřičně pesimistickém duchu, připomenu ještě pokus MLADÉHO SVĚTA navázat na své někdejší comicsové tradice. V roce 1994 požádala redakce Káju Saudka a Jaroslava Weigela, aby se vrátili k hrdinnému loupežníkovi Lipsi Tullianovi, s nímž časopis sklízel na počátku sedmdesátých let mimořádné úspěchy. Ukázalo se však, že už se příliš změnila doba a čtenáři si žádají jiné hrdiny a jiné příběhy. Navíc se bohužel v plné nahotě projevilo i to, že je Kája Saudek dávno za svým zenitem a jeho současná kresba za tou ze sedmdesátých let notně pokulhává.

POLITICKÁ A SPOLEČENSKÁ SATIRA
Přesto existuje nově rašící comicsová ratolest, které se i po opadnutí polistopadové euforie výborně daří. S trochou nadsázky lze dokonce říct, že se jí daří právě proto. V roce 1995 začal v týdeníku REFLEX vycházet seriál Zelený Raoul a světe div se vychází dodnes. Pro jeho scénáře, jež má na svědomí trojhlavá bytost Hruteba, je charakteristický černý a často obhroublý humor pokud ale člověk přistoupí na pravidla hry, může se docela dobře bavit na účet politiků i dalších známých osobností. Poněkud horší je to s kresbou styl Štěpána Mareše je sterilní, místy hodně toporný a je zarážející, jak málo jsou některé postavy podobné svým předlohám. Buď jak buď Zelený Raoul je pravidelně reprintován v samostatných sešitech a postupem času se kolem něj vytvořila nemalá skupina zarytých příznivců i odpůrců. Navíc tento comics inspiroval celou vlnu napodobitelů. Časopis spy nabídl výrazně pokleslejší strip nazvaný Nespy a čti, který se strefoval do každé povědomější tváře z televizní obrazovky. Seriál v průběhu let vystřídal několik názvů, jeho kreslíř Ivan Kubát i zjevná slaboduchost však všechny proměny ustáli. Magazín MF Dnes přispěchal s comicsem Populár, který nepříjemně zaváněl komunální satirou a velmi záhy skončil. Pro moravskou přílohu téhož listu kreslí Robert Vajrab humorné pásky Homo Moravicus, které ověřeným způsobem konfrontují naši realitu s huňatými pračlověky. Štěpán Mareš začal v roce 1999 pracovat i pro LIDOVÉ NOVINY, kde jsou kreslené glosy pojmenovány Dlouhý nos. A zatím poslední příspěvek z tohoto soudku se jmenuje Zrcadlo a vychází opět v MF DNES; kresbu má na starosti Filip Škoda, který už v tomto subžánru také není žádným nováčkem (nedávno vyšlo album Celebrity na Klepu, které shrnuje jeho obdobně laděné stripy z webu).
Satirické seriály se zkrátka mají k světu a dění v naší společnosti bude zajisté přinášet bezpočet příhodných námětů i v budoucnu. Pouze je škoda, že si široká veřejnost do šuplíku s popiskou comics k Supermanovi, Rychlým šípům a Kájovi Saudkovi přihodila i Zeleného Raoula, aniž by to jakkoli pomohlo k rozšíření povědomí o skutečných možnostech a kvalitách žánru.

VĚČNÉ NÁVRATY
Konec devadesátých a začátek nultých let se v českém popu nese ve znamení návratu letitých hvězd. Podobný trend zasáhl i český comics na jeho obranu však budiž řečeno, že znovu vydané seriály na rozdíl od popu většinou nespadají do kategorie ryzího socialistického kýče.
Snaha vydávat starší domácí comicsy byla patrná dokonce už před Listopadem ABC SPECIÁL začal vycházet v roce 1985. Zásadní průlom ovšem nastal až v roce 1998, kdy nakladatelství Mladá fronta přišlo na trh s vázaným souborným vydáním Foglarových Rychlých šípů. Ačkoli šlo o značně drahou publikaci, na pultech se po ní jen zaprášilo a odstartovala lavinu dalších comicsových reedic. Samotná Olympia vydala druhý svazek Foglarových seriálů pod názvem Svorní gambusíni, Amulet se vytasil s námětově blízkou Modrou pětku a pevný hřbet byl dopřán i známým dětským comicsům jako Malý Vinnetou, Kocour Vavřinec a jeho přátelé či Barbánek. Hned dvěma nakladatelstvím současně se podařilo vypustit do světa Saudkova reinkarnovaného Majora Zemana (což je o to paradoxnější a smutnější, když si uvědomíme, že stárnoucí legenda českého comicsu stále marně čeká na pořádnou monografii, která by mohla nabídnout počiny neskonale lepší a to po stránce výtvarné i scénáristické).
Ani jednomu ze zmiňovaných seriálů se ale nepodařilo navázat na třeštivý úspěch Rychlých šípů tedy až do podzimu loňského roku, kdy ve vydavatelství BB Art vyšla Velká kniha comicsů I, úvodní část sebraných seriálů z ABC. Většina z nich už vychází potřetí a uplynulé roky na nich zanechaly nejeden šrám, přesto prodejnost antologie trhá rekordy. Otázkou je, zda budou stejně úspěšné i další připravované díly, leč tak jako tak je neobyčejně povzbudivé, že zde stále existuje hlad po českých comicsech.

NOVÉ MAGAZÍNY
To, že český comics ještě zdaleka bídně nezhynul, je ovšem patrné i jinde. Jeden ze zásadních oživovacích impulsů (kdyby to bylo rostlinám co platné, nebál bych se použít slovo elektrošok) představoval časopis CREW, který světu poprvé hodil rukavici v roce 1997 a přes různé peripetie vychází dodnes. Mezi jeho otce, zakladatele patří Vladimír Veverka, jenž se už dříve pokoušel rozjet podobný projekt nazvaný COMICS ARÉNA, a spolu s ním neúnavné trio comicsových propagátorů Petr Litoš, Jiří Pavlovský a Štěpán Kopřiva. CREW se českým comicsům vždy věnovala pouze sporadicky a v době své největší slávy byla orientována výhradně na anglo-americkou a náležitě krvavou produkci, což mu především starší ctitelé žánru hlasitě vyčítali. Na druhou stranu přitáhla ke comicsu mnoho nových čtenářů, soutěží pro domácí kreslíře pomohla objevit několik velice zajímavých jmen.
Na kritiku příliš jednostranné orientace magazínu odpovídá Štěpán Kopřiva s lehkým úsměvem: Já si naopak myslím, že právě tohle vyhecovalo spoustu lidí, aby začali vydávat něco jiného. A do značné míry má pravdu.
Jako jakási předehra nastartovaného procesu se objevil ostravský magazín ORIGAMI, svou formou i obsahem však spíše připomínal poslední úlomek z chvostu provázejícího KOMETU. Z jeho splývajícího obsahu vybočoval pouze příběh Déjá vu, zato ale velmi výrazně. O to se postaral kreslíř Jozef Gertli-Danglár, největší hvězda současného slovenského comicsu.
A potom už přišla vlna comicsových zinů, jež většinou vydávají mladí zapálení tvůrci jednoduše proto, aby měli kde publikovat. Nejstarší z těchto časopisů je brněnský AARGH, který byl inspirován především polskou a slovinskou fanzinovou scénou. Vedle toho, že nabízí prostor českým (a také slovenským, polským a ukrajinským) tvůrcům, se AARGH soustavně věnuje comicsové publicistice a snaží se mapovat méně známá témata. Jen o několik měsíců později se na scéně objevil pražský fanzin POT, který se sice dlouhým textům záměrně vyhýbá, na rozdíl od svého souputníka se však úspěšně snaží o pravidelnou čtvrtletní periodicitu a jako otevřená comicsová dílna dává šanci všem scénáristům a kreslířům, kteří propadli kouzlu obrázkových příběhů. Z několika dalších, méně ambiciózních zinů pak musím zmínit alespoň ústecký sORREL, který nejlépe ze všech odráží staré dobré punkerské heslo do it yourself a přitom nabízí až překvapivě kvalitní kousky.
Zásluhy srovnatelné s papírovými fanziny jednoznačně mají i comicsové
e-ziny dostupné na síti. Služebně starší WWW.COMX.CZ i jeho dravý konkurent WWW.COMICS.CZ přinášejí s neúnavnou pravidelností novinky z comicsové světa. Kromě toho svými recenzemi pokrývají celou comicsovou produkci v Česku, a ačkoli výtvory v e-zinových galeriích většinou zaostávají za těmi z papírových magazínů, čas od času se i zde najde nadmíru zajímavá práce.

FANZINOVÁ GENERACE
Kreslíři, kteří promlouvají prostřednictvím zinů, mají podobně jako jejich předchůdci řadu společných rysů. Narodili se v sedmdesátých letech a první polovině let osmdesátých a většinu z nich odkojily seriály z ABC, KOMETA a samozřejmě opět Kája Saudek. Stejně jako na generaci 89 měl i na fanzinovou generaci český klasik zásadní vliv, a skoro každý z nejmladších tvůrců najde na samém dně svého šuplíku pár starých kreseb, které nesou nezaměnitelné saudkovské rysy. Nové kreslířské pokolení má však tu neskonalou výhodu, že díky pádu železné opony a také díky internetu může bez velkých překážek vstřebávat vlivy ze zahraničí. A protože dnešnímu světu vládne angličtina, je jeho tvorba nesrovnatelně více ovlivněna anglo-americkou produkcí. A ještě jeden zásadní posun tady existuje zatímco generaci 89 tvořili především samouci a kompletního výtvarného vzdělání se dostalo toliko nemnohým (vlastně jen Janu Patrikovi Krásnému a Bohumilu Fenclovi), v případě fanzinové generace je toto vzdělání spíše pravidlem (Jiří Grus a Karel Jerie studují na AVU, Tomáš Kučerovský dokončil architekturu, Matěj Němeček navštěvuje scénografii na DAMU atd.). Existují sice škarohlídové, jako třeba Ondřej Neff, kteří tvrdí, že absolventi vysokých uměleckých škol se během svých studií pouze naučí bejt geniální, skutečnost je ovšem zcela jiná. Vedle performerů a konceptuálních tvůrců vychovávají tyto instituce i klasické malíře, kreslíře a grafiky, kteří musí dokonale zvládat svoje řemeslo. A pokud se někteří z nich pustí do comicsu, je to na jejich dílech sakramentsky znát.
Jako ideální příklad může posloužit právě zmiňovaný Jiří Grus, který zvládá lidskou anatomii způsobem, nad nímž se tají dech. Ani to by nemuselo stačit, existuje řada mimořádných kreslířů, jejichž stylu chybí narativní rozměr to však není Grusův případ. Proto je docela přirozené, že suverénně zvítězil v soutěži pořádané CREW. Poté prošel AARGHEM i POTEM, aby se nakonec do CREW triumfálně vrátil pro 20. číslo namaloval obálku a podle scénáře Štěpána Kopřivy pro ně nakreslil i barevný příběh Byl jsem to já. Vedle toho byl dvakrát oceněn na Mezinárodním comicsovém festivalu v Lodži a řada lidí mu předpovídá zářnou budoucnost.
Další česká vycházející hvězda se jmenuje Vladimír Brož alias Wladimir518. Debutoval v zinu TERORIST, který vydává graffiti scéna, a poté se prosadil v německém časopise LO DOWN s comicsem My Victory Is Your Salvation (najdete ho i na jiném místě tohoto čísla ŽIVLU). Následně byl Wladimir518 vybrán do antologie východoevropského comicsu STRIPBUREK a jeho zatím poslední comicsový výtvor putoval do AARGHU. Wladimir518 je viditelně fascinován tvorbou Američana Billa Sienkiewicze a následnou neoexpresionistickou vlnou, zvláště jeho kolážové comicsy už ale evidentně nabírají vlastní, originální směr.
Tomáš Kučerovský, spoluzakladatel a kreslící šéfredaktor AARGHU, je oproti předchozím dvěma mnohem subtilnější kreslíř, jeho comicsy se většinou obejdou beze slov a spíše než přímočará akce ho zajímá experimentování s možnostmi žánru. Vedle domovského časopisu otiskl Kučerovského práce i POT, polský magazín AQQ a kulturní revue TAMTO, kde se objevil jeho lyrický příběh Pohádka.
A konečně Karel Jerie představuje kmenového tvůrce POTU a ze všech výše uvedených vrstevníků nejvíc inklinuje ke klasicky (nikoli však nudně) pojatému comicsu. Má ovšem trochu smůlu, že svou nejsilnější zbraň totiž bravurní zapojení barvy v černobílých fanzinech nemůže uplatnit. Alespoň v náznaku si o ní mohli udělat představu čtenáři týdeníku NOVÝ PROSTOR, kde byl na pokračování publikován Jerieho raný barevný comics Červená Karkulka.
Jména všech zajímavých mladých autorů by vydala na dlouhý seznam,
namátkou zmíním ještě alespoň Pavla Čecha, Tomáše Jirků, Miloše Mazala, Matěje Němečka, Jiřího Zimčíka, Petra Včelku a Dana Černého je dosti pravděpodobné, že o těchto autorech v budoucnu ještě uslyšíme.

KRÁLOVSTVÍ ZA SCÉNÁRISTU
V celém předchozím textu padlo jen několik zmínek o scénáristech. Nikoli náhodou. Na internetových auditoriích se často vedou vášnivé debaty o tom, proč ve fanzinové generaci nejsou žádní kvalitní libretisté a kdy se asi objeví. Celý problém je ovšem poněkud složitější. Především je potřeba připomenout, že kvalitních scénáristů u nás byl nedostatek vždycky. V generaci 89 byli v zásadě jen dva hyperproduktivní Jiří Hrdlička, v jehož díle se vedle slabších kousků najdou i zdařilé, a Vladimír Kubic, který do své předčasné smrti stihl napsat libret jen pár, zato však vynikajících. A podíváme-li se hlouběji do historie českého comicsu, budou nám na spočítání talentovaných scénáristů stačit prsty na rukou. Ostatně tento problém neřešíme jen my (polská comicsová scéna je na tom podobně) a netýká se jen comicsu (v literatuře i ve filmu se už roky hovoří o postmoderní krizi příběhů). Další otázkou je, co od takového scénáristy vlastně očekáváme řada kritiků ohrnuje nos nad vším, co nekopíruje vzorce známé z komerční produkce. Na druhou stranu je ovšem pravda, že comics nemůže stát pouze na alternativních výtvorech a experimentech. A je také zřejmě pravda, že talentovaní scénáristé, kteří budou schopni psát nové a nové napínavé příběhy se stejným hrdinou, se v hojném počtu vynoří teprve tehdy, až jim za jejich nesnadnou práci někdo přiměřeně zaplatí. Zdá se být velmi nepravděpodobné, že by do českého comicsu zničehonic začaly pršet mnohamilionové státní granty tak jako do většiny ostatních oblastí kultury. Uzavřený kruh, který je tvořen předpojatostí a nezájmem veřejnosti, a z toho plynoucí skutečnosti, že se žádný tvůrce nemůže z finančních důvodů věnovat svému oblíbenému žánru poctivě a naplno, proto budou muset zlomit sami comicsoví autoři, zapálení vydavatelé a ostatní spřízněné duše. Snad se jim to v dohledné době podaří.