Moebius

Pojem evropský comics v sobě nese něco malinko hanlivého. Jako byste chtěli naznačit, že autor na rozdíl od Američanů nemá ještě tak zcela zvládnutou techniku a tam, kde má být akce, jsou intelektuální úvahy o ničem. Když ale zaměníme slovo evropský za francouzský (už jste někdy slyšeli o německém nebo dánském comicsu?), pejorativní nádech okamžitě mizí. Většina lidí si sice vybaví jen Asterixe, někteří ještě možná Hergého Tintina či Thorgala z dílny Rosiňského a Van Hamma. Mladší generace, sled

Nemůžeme se vlastně ani příliš podivovat nad tím, že francouzský comics byl vždycky trochu zvláštní. Divný. Vždyť Francouzi přece jedí žáby! A víte, co se říká o žabích kůžích a halucinogenech. Ostatně i Terry Pratchett se ve svém cyklu o Zeměploše zmiňuje o nervózních čarodějích, kteří se lehce předávkují pilulkami ze sušených žab. Tyto osoby se pak pohybují současně v několika příbězích a jen v krátkých okamžicích se dokážou zaostřit a prolnout do skutečnosti. A právě takový pocit prostorové a časové nezaostřenosti získáme nad dílem Moebiovým. Autor, který umí spojit svou lehkou a jemnou kresbou do funkčního celku sentiment a erotiku, morální apel i násilí a perverzi, je dnes žijící legendou. A na začátku toho všeho byly comicsy!
Jako každý správný comicsový kreslíř žil Jean Giraud už od útlého dětství v zajetí obrazů, spával na comicsech a čmáral vlastní díla asi už v době, kdy ještě poposedával na nočníku. Ostatně co jiného se v té době dalo ve Francii dělat. Narozen roku 1938 v Nogent-sur-Marne u Paříže, vyrůstal ve válečných a poválečných letech. A v takových dobách jsou matky raději, když sedíte doma a kreslíte, než když se touláte po nebezpečných ulicích s pochybnými kamarády. Svůj první publikovaný strip z Divokého západu Frank & Jeremie vytvořil v roce 1954, což nenápadně spustilo jeho kariéru prominentního westernového kreslíře. O několik let později začal spolupracovat s Belgičanem Josephem Gillianem na westernové sérii Jerry Springs. V té době také začal používat pseudonym Moebius, pod nímž přispíval černohumornými stripy do satirického magazínu Hara Kiri. V roce 1963 se na území westernu osamostatnil a spolu se scénáristou Jean-Michelem Charlierem vytvořil pro týdeník Pilote postavu cynického antihrdiny, poručíka Blueberryho. Mike Blueberry se stal jednou z nejslavnějších westernových comicsových postav a comics samotný předčil většinu toho, co o Divokém západu vytvořili sami Američané. Postava procházela vnitřním i vnějším vývojem. Inspirací byl autorovi nejprve Jean-Paul Belmondo, s přitvrzujícími příběhy zdrsněla i tvář, stále více podobná Clintu Eastwoodovi a ještě později ošlehanému Charlesi Bronsonovi. I kdyby už Moebius nevytvořil nic jiného, zapsal se nesmazatelně do historie nejen westernového comicsu. Vytvořil si charakteristickou čistou pevnou linku a začal se pouštět do zobrazování obrovských prostor, do hloubky obrazu, což později přivedl k dokonalosti. Jeho umělecký vývoj se ale nezastavil. Po neshodách s týdeníkem Pilote spoluzakládá v roce 1975 časopis vlastní Metal Hurlant a o dva roky později jeho americkou mutaci magazín Heavy Metal, který jako první v USA přetiskoval a překládal jeho práce. Reprintům evropských comicsů se magazín ostatně věnuje dodnes.
Metal Hurlant se stal stylotvorným časopisem pro celou jednu generaci comicsových kreslířů. (Zde se sluší jmenovat také Káju Saudka, který od Moebia v jedné své éře přebral způsob šrafování, pojetí oblečení, strojů ap. a dodnes ho uznává za velikána comicsového žánru spolu s Frankem Frazettou). Pro první čísla časopisu vytvořil Moebius příběhy na pomezí sci-fi a fantasy. Patří mezi ně i Le Garage Hermétique a Arzach, ztělesnění vrcholu Moebiových tvůrčích sil v sedmdesátých letech. O Arzachovi se mluví jako o kvintesenci hrdiny každé ságy, každé epické konfrontace a každé hrdinské písně všech bardů. Arzach je bojovník ostře řezaných rysů, který létá na opeřeném pterodaktylovi a řeší problémy v zemi na úsvitu časů. Oživlá krajina příběhů se podobá bláznivě barevné noční můře, plné podivných věcí a tvarů, které by mohly být téměř čímkoliv, ale rozhodně byste si nepřáli, aby byly tím, čemu se nejvíce podobají. Nedá se mluvit o charakteru této postavy (kromě Arzachovy permanentní nasranosti), protože on je velmi zjednodušeně archetypem z našeho kolektivního nevědomí. Moebiovými vlastními slovy jde o postavu paranarativní, vymyká se běžnému popisu. Lim Tcheng Tju na serveru http://happening.com.sg o něm tvrdí, že se rozhodně nedá charakterizovat jen jako týpek, který se těší na další dobrodružství, k němuž ho nesou křídla jeho pterodaktyla.
Četba tohoto comicsu přivodí velmi zvláštní zážitky (že by zase ty ropuchy?). Žádné pop-kulturní legrácky a citace. Není to comics plný detailních záběrů brutálního násilí a hektolitrů stříkající krve. Arzach není americký superkiller Lobo. Arzach nezničil celou svou rodnou planetu, aby o sobě mohl tvrdit, že je opravdu Poslední Czarnian. Neputuje světem jen proto, aby získal peníze, pivo a holky (přesně v tomhle pořadí). Není horizontálně předimenzován v partiích hrudníku jako Lara Croft, představitelka současného comicsového mainstreamu z dílny nakladatelství TOP COW. Nepronáší také třeskutě vtipné či ultrasuché hlášky jako Darkness (redispero Gartha Ennise), Hellboy (totéž v ruce Mika Mignoly) anebo Wolverine (tentokrát pipeta Chrise Claremonta). Nepronáší totiž vůbec žádné hlášky, vlastně neříká vůbec nic. Tento nádherně ilustrovaný comics byl totiž původně beze slov, což v té době působilo jako zjevení nejen na Francouze. Uvyklí na užvaněné Galy, Tintina či popisného Blueberryho, najednou museli číst jen z gest a vcítit se do nálady obrazů.
Dalším comicsem bez bublin bylo Rock City, titulní povídka kolekce HPs Rock City. Původně vyšla ve speciálním rocknrollovém čísle časopisu Metal Hurlant. Z výtvarného hlediska máme před sebou dokonalý, charakteristický Moebiův styl. Jemná, zdánlivě křehká obrysová linka ve skutečnosti ostře vykresluje jednotlivé postavy i prostor. Dokonalosti dosahuje zejména v kompozici figur: Jako by dokázal z mnoha možností zobrazení konkrétního pohybu vybrat jakousi ideální variantu, kompozici vzhledem k danému pohybu maximálně příznačnou a zároveň uvolněnou. Výsledkem je dojem téhož základního klidu postavy, téhož respektu ke gravitaci, s nímž se ovšem v expresivně rozvinuté formě setkáváme u Mignoly a Kirbyho. V předmluvě k Rock City Moebius tvrdí, že příběhy beze slov v sobě obsahují zvláštní druh magie, který se snaží ve svých čtenářích oživit. Podobně jako v cizojazyčných comicsech nerozumíme řeči postav a jediným klíčem k pochopení je nechat se ovlivnit poetikou obrazů a vyprávění. V těchto příbězích se stáváme diváky televize s dokonalým obrazem, ale nefunkčním zvukem. Moebius píše, že nezbytnost čtenáře vytvořit si vlastní dialogy vyhovující poetice má na něj silnější vliv než jakýkoli psaný scénář. Inspirací k tomuto comicsu byl autorovi fenomén rockové hudby. Rock je jako určitý druh mikrosociety s vlastním jazykem, módou, pravidly atd. Je roztroušena po celé zemi, ale nevyčleňuje se geograficky, nýbrž sociologicky. Do zbytku světa se tato místní kultura šíří skrze média. A tuto analogii Moebius přenesl do literárního kontextu, v prostoru a čase. Hrdinou je postava, která je vězněm své země, své společnosti, své kultury. Jako krysa v bludišti se stále znovu pokouší uniknout, ale vždy je chycena a vhozena zpět do bludiště.
Moebius uvádí, že jde o zjednodušenou paralelu, která nám umožňuje jasněji vidět, co se stalo s naší společností, a že pokus o útěk za použití násilí je nesmyslný, jen zatlačí člověka zpět do systému. Skutečný útěk je možný jen skrze vnitřní a duchovní rozměr. Moebius se zde blíží existenciální filosofii v podání svého krajana Jean-Paula Sartra. Zejména scéna, kdy hrdina odzbrojí jednoho ze všudypřítomných strážců, zastřelí ho a poté se pustí do střelby do lidí, jakoby přímo vypadla ze Sartrovy povídky Hérostratés. V touze uniknout ze společnosti, která pro něj nemá žádné pochopení, se chce zapsat do dějin jako masový vrah. Na rozdíl od Sartrova příběhu se Moebiův hrdina v závěru povídky odhodlá k sebevraždě. Ani tento poslední akt svobodné vůle mu ale není umožněn. Všemocní ONI rozhodují i o tom, kdo smí umřít. Smrt je zbytečná, stačí jedince znovu nadávkovat patřičným preparátem a je znovu poslušným členem stáda. ONI jsou dalším zajímavým rysem tohoto comicsu. Ve sci-fi románech se o nich mluví, fungují jako skrytá hrozba, tady ale mají konkrétní tvář, která není nijak děsivá. Orwellovský Velký bratr je tak ještě hrozivější, může jím totiž být kdokoliv, třeba i ten legrační dědek ze sousedství.
A ještě jeden aspekt je třeba zmínit. Na první pohled Rock City působí trochu jako levicová propaganda, obžaloba konzumní společnosti, která otupuje smysly a city jedince. Dobře to ilustruje scéna, kdy hrdina přepíná televizní kanály a u detailního záběru orálního sexu jen nevzrušeně a bez zájmu přihlíží a usrkává horkou ranní kávu. Ovšem už naznačená souvislost s Orwellem napovídá, že jde o kritiku jakéhokoliv totalitního systému. K velké skupině umělců, kteří svými díly varují před nebezpečím totalitarismu, se Moebius později znovu připojuje i svou trilogií Hvězdný poutník z roku 1990. Podobně jako další knihy i tahle má otevřený konec a příběh pokračuje dál.

V souvislosti s morálním imperativem příběhu je namístě zmínit jiný francouzský comics, Šinkl a jeho velká síla (Le Grand Pouvoir de Chinkel). Jeho autory jsou scénárista Jean van Hamme a kreslíř Grzegorz Rosi?ski, mimo jiné tvůrci u nás docela známého Thorgala. Jeden z otrockého národa Šinklů byl vybrán, aby zachránil svět. Zjevil se mu jeho Bůh, který ho vyvolil a obdařil Velkou silou. Bohužel mu však neřekl, v čem tato síla spočívá a jak ji používat. A tak se Šinkl vydává na cestu, aniž ví kam, splnit úkol, jehož zadání nezná. Černobílá kresba podtrhuje atmosféru beznaděje celého jeho počínání, krátké světlé okamžiky štěstí střídají velké černé plochy deprese a beznaděje. Comics je vlastně jakýmsi univerzálním příběhem náboženství, příběhem proroků a víry, cesty ke spasení a konci. V tomto případě pochmurnému, neboť v závěru comicsu se po totální apokalypse najednou překvapivě ocitáme na počátku evoluce lidstva, evoluce o to smutnější, protože: tento svět nemá budoucnost. Najdeme zde jasné odkazy na posvátné náboženské knihy, velmi zřetelné jsou paralely s biblí, s novozákonním příběhem o utrpení a vykoupení, které se zde ale nekoná. Přes výrazné mravní poselství a notnou dávku patosu příběh působí naprosto přirozeně. Neznámo proč, Francouzi dokážou s city, se sentimentem a s morálkou pracovat bez falše; čtenář jim věří všechno, trápí se, teskní a miluje spolu s jejich hrdiny. Americký comics takový není. I on má sice své silné příběhy, antihrdiny a sentimentalitu, ale pro našince je přece jen blíž do země galského kohouta než k odloučeným zaoceánským bratřím.
A ještě jeden příběh beze slov stojí za to zmínit. Pochází rovněž ze sbírky HPs Rock City. Moebius si položil jednoduchou otázku: Is Man Good? Tentokrát nehledejte žádnou filosofii, otázka je doslovná. Sledujeme útěk vesmírného Ramba muže ve skafandru před podivnými organickými bytostmi, které se ho pokoušejí pohltit a zkonzumovat. V závěrečné scéně ho vyvrhují ven ze svých útrob: Rambo nevítězí díky své síle, technologii či inteligenci, ale prostě proto, že není dobrý nechutná jim. Symbolickou ochutnávku představuje mužovo ucho Moebiem interpretované jako fetiš, všeobecně známý symbol muže. Podle čínské akupunktury obsahuje ucho všechny orgány těla. Odtud tedy plyne také obecné povědomí o uchu jako velmi erotogenní zóně. Ale to sem nepatří. Silnou inspiraci vizualitou této historky můžeme rozeznat v příběhu Likvidátoři času D. R. a Quinch si užívají na zemi! (česky v Crew 6/1997). Kreslíř Alan Davis se zde zřetelně inspiroval jednou z kreatur ztvárněných Moebiem.
Historkou poněkud nestandardní noirovou detektivkou podle klasiků americké drsné školy Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta je The Long Tomorrow. Moebius zde přepracoval předlohu svého přítele Dana OBannona, známého jinak spíše filmovým fanouškům. Zápletka je prostá: Soukromý detektiv (klidně by to mohl být třeba Phill Marlowe) je ze zaprášené kanceláře povolán ke krásné, bohaté klientce, aby pro ni vykonal drobnou službičku a vyzvedl jeden balíček. Jenže věci ani lidé samozřejmě nejsou ve skutečnosti tím, čím se zdají být. Drsný detektiv nakonec všechno vyřeší a odhalí zradu. To vše se ale neodehrává někde na zapadlém americkém Středozápadě ve dvacátých letech, nýbrž daleko v budoucnosti v obrovské megalopoli. Neúplatného a nezničitelného Soudce Dredda zde nepotkáte (i když policejní složky se mu nemálo podobají), přesto v comicsu narazíte na důvěrně známá místa. Ano, je to prostředí, v němž se odehrává Blade Runner, a jednou z vedlejších ulic možná právě teď projíždí taxikář Bruce Willis z Bessonova filmu Pátý element. Moebius se podílel na vizuální stránce těchto filmů, a jak vidno, nebylo to prostředí pro něj neznámé. Moderní budovy s několika stovkami podlaží, roboti, poletující automobily a bizarní účesy zúčastněných, to vše najdeme už v této svěží detektivce z poloviny sedmdesátých let. Zde také autor přivedl na hranici dokonalosti svou schopnost zpracovat prostorovou dimenzi obrazů. K vymodelování trojrozměrného světa mu stačí několik čistých linií nepotřebuje téměř vůbec ani světlo, ani stín. Jen několik čar, a z hloubky prostoru, který se před čtenářem najednou otevře, se může i zatočit hlava.
Moebius zde také znovu prokazuje svou přesvědčivost při práci s lidskou figurou. Když krásná klientka přijde do detektivova bytu (opět jasná souvislost s pojetím bydlení v Pátém elementu!), kreslíř předvádí dvě skutečná nahá lidská těla při souloži. Znovu jen několik stylově čistých linií. A když se potom kráska začne měnit v odporného mutanta, proměna působí naprosto přirozeně. A není to příjemný pohled.
O deset let později přišel s podobným námětem vztahů mezi člověkem a mutantem Paolo Serpieri. Jeho hrdinka lepých tvarů Druuna je považována za nejkrásnější ženu comicsu a při jejích proporcích se není příliš čemu divit. I poprsí Lary Croft vypadá ve srovnání s jejím jako pingpongové míčky vedle medicinbalů. Druuna žije na vesmírné lodi v šíleném světě budoucnosti, kdy zbytek lidstva sužuje hrozná morová nákaza. Stačí nepatrný dotyk a člověk se začne měnit v odporné monstrum s neukojitelným sexuálním apetitem. Jedinou hodnotou, a to značně pomíjivou, je vlastní tělo. Druuně se záhadným způsobem nákaza vyhýbá, i když je poměrně často v dost intimním kontaktu se svým bývalým milencem Schastarem, který se morem nakazil při svých výzkumných výpravách. Některé scény z Druunina dobrodružného života přitom jako kdyby přímo vypadly z Moebiova příběhu The Long Tomorrow, jen role mutanta a člověka se prohodily. I zde tedy našel Moebius pokračovatele načrtnutého směru sci-fi erotických comicsů. Ale erotika je s dílem Jeana Girauda spjata více, než se na první pohled zdá. Jako tvůrce se totiž vymyká jednoduchému zaškatulkování. Na jedné straně vytváří poklidná díla plná vnitřní vyrovnanosti, hned poté ale zpracuje příběh plný vyzývavého sexu a násilí. Zvláště některé jeho práce z poslední doby jsou explicitně erotické, například Angel Claw.
Mluvíme-li o lehce perverzních francouzských comicsech, neměli bychom ovšem zapomenout na dílo z největších, které stvořil rovněž francouzský kreslíř a scénárista Gotlieb. Ten je autorem postavy, o níž vypovídá už její jméno Pervers PépŹre. Nomen omen. Krátký příběh Vytřelec: Zděšení (česky vyšlo v magazínu Crew č. 7/1998) je do krajnosti dovedenou představou antropomorfních jeskyní a krajin, které známe z comicsů Saudkových (Arnal a dračí zub, Modrá rokle) či Moebiových. I zde si autor vystačí s obrysovou linkou a šrafováním, aby stvořil trojrozměrný svět. V kresbách ostatních autorů vypadají stěny a předměty velmi organicky, ve Vytřelci ale skutečně organické jsou. Možná by bylo lépe říct, že jsou orgánické v této jeskyni nerostou stalagmity. ale penisy a nerozevírají se obyčejné pukliny Přesto celek nepůsobí nijak vulgárně, ale neskutečně zábavně. A to, co dokáže PépŹre s kapičkou u nosu, by vyžadovalo samostatnou studii.
Moebiovy práce z posledního desetiletí bohužel hodnotit nemohu, a tak mi nezbývá než věřit specializovanému comicsovému serveru, který hodnotí vizuální stránku jeho trilogie Hvězdný poutník z přelomu osmdesátých a devadesátých let: nikterak neopouští akcent kladený na linii a jen výjimečně využívá možnost modelovat prostor iluzivním způsobem, například světlem. Evokuje-li Moebius prostor, je spíše architektem důsledně těží jednak z perspektivy, jednak z dynamiky kontrastních měřítek bezprostředně následujících obrazů. Všechny tyto příznačné aspekty Moebiovy práce váže v jediný celek již zmíněná čistá linie. Autor sice artikuluje plochu, chce-li naznačit strukturu, materiál nebo fyzikální skupenství, tento náznak je však natolik subtilní, že dojem nerušených barevných ploch formovaných delikátní, avšak zároveň naprosto přesnou obrysovou linkou je v podstatě dominantní. Nejen tento základní formulační princip Moebiova jazyka, ale i neustálé vyvažování poměru mezi mírou realismu a idealizace, mnohdy i konkrétní element ikonografie především krajina, rostlinné motivy, pohyb vody a konečně právě i již zmíněný vjem vizuální harmonie, kterou Hvězdný poutník poklidně vyzařuje, to vše silně odkazuje k vrcholným japonským dřevořezům (např. Hokusai, pozn. red.) tento vliv je ostatně patrný i u Hergého Tintina. Jako by Moebius uvedl do pohybu čas, který na těchto starých obrazech stojí, a rozvinul příběh, jenž jsme skrze jeho fragmenty mohli vždy jen tušit.
I když téměř žádný americký autor nedosahuje Moebiových kvalit, jedno je třeba jim přiznat umějí špičkového umělce výborně prodat. V roce 1990 bylo poblíž San Francisca otevřeno centrum Metreon jakýsi Moebioland. Architektura městského zábavního centra je podřízena vizualitě Moebiových prací, autor ji navrhoval na základě svých postav, interiérů a exteriérů z klasických comicsů (např. Le Garage Hermétique). Centrum je komplexem kinosálů, restaurací, zábavních podniků a samozřejmě obchodů, kde si může návštěvník zakoupit téměř vše od svého oblíbeného tvůrce. Pro doplnění Moebius se také podílel na vzhledu Eurodisneylandu.
Ani ve svých čtyřiašedesáti Moebius ale nepřešlapuje na místě. Jeho kresba už sice žádné zásadní inovace nevykazuje, naučil se však vyjadřovat své výtvarné fantazie skrze počítač a tímto způsobem teď zpracovává svůj první film.
S animacemi má zkušenosti už od sedmdesátých let, spolu s chilským surrealistou a comicsovým scenáristou Alexandrem Jodorowskim tehdy připravoval zfilmování románu Franka Herberta Duna. Z natáčení sice nakonec sešlo pro nedostatek financí, díky svému věhlasu autora sci-fi comicsů se ale k filmům nakonec dostal (a s Jodorowskim alespoň vytvořil úspěšnou šestidílnou sérii Incal). S nabídkou spolupráce na uniformách a skafandrech ve snímku Vetřelec ho oslovil Ridley Scott, pracoval s Lucasem, s Cameronem na filmu Propast a s již zmíněným Lucem Bessonem na Pátém elementu. Už od práce na designu disneyovky Tron ale snil o filmu vlastním. K jeho realizaci se dostává až nyní.
Příběh filmu Thru The Moebius Strip je založen na pohádce Jack a fazole, kteroužto spojitost sám autor vysvětluje takto: V pohádce se chlapec dostane do mraků a přinese zpátky poklad své matce. V mém filmu udělá přesně totéž, ale pokladem, se kterým se vrací, je jeho otec (La Life, 20. září 2000). Fyzik dr. Simon Weir při pokusech s přemisťovacím portálem zmizí a ocitne se ve starověké mimozemské civilizaci. Jeho rodina se v podivuhodném plavidle vydává na cestu vesmírem, aby otce zachránili z místa vzdáleného světelné roky od domova. Moebiova vášeň pro prostorovou hloubku zde dojde bohatého naplnění. Znáte něco hlubšího než vesmír? Sunday Times o filmu vloni napsaly: Není to jen vizuální styl je to vize! Je těžké soudit, zda se Moebiovi podaří posunout žánr animovaného filmu tak, jak se mu to již několikrát povedlo s comicsem, ale snad ano. Film by měl mít premiéru v Paříži počátkem příštího roku a kromě francouzské a anglické jazykové verze bude také v čínštině. Celá jeho realizace probíhá totiž se studiích Sony v Singapuru.
Zatím poslední realizovanou prací jsou internetové stránky, vzniklé hlavně pro potřeby propagace filmu. Přesto jde o svéráznou flashovou aplikaci, s níž se Moebius zapojil do soutěže o nejlepší typografii webu za rok 2001. Jestli bude tedy chystaný film také tak podivný, se silnou atmosférou a nápady, jaké mají stránky www.moebius-strip.com, bude to dobrý film.
Na případné filmové úspěchy si Moebius bude muset ještě počkat, jeho ilustrátorská práce mu ale vynesla už mnoho prestižních světových ocenění. Je všeobecně uznáván jako jedna z hlavních postav moderního vizuálního umění, tvoří obaly knih a hudebních alb. Francouzský ministr kultury Jack Lang mu udělil titul Nejlepší umělec v oblasti grafiky, od prezidenta Franćoise Mitteranda obdržel v roce 1985 řád Rytíř umění a literatury, který je nejvyšším francouzským ocenění za kulturní a umělecké úspěchy. V roce 1988 vydala Francie známku s jeho grafikou. Při jedné z posledních ceremonií World Fantasy Award byl jmenován Nejlepším umělcem, což je událost, jež se běžně nespojuje s comicsem. Moebius tedy překračuje hranice obvykle vymezené pro comics. Jeho věhlas ale bohužel končí na březích Atlantského oceánu, Amerika ho zatím spíše ignoruje, o naší zemi ani nemluvě. Třeba právě připravovaný film to změní.
A co vlastně znamená jeho pseudonym? Moebiův proužek je zajímavý fyzikální jev. Představte si proužek papíru, jehož dva konce přiložíte k sobě, předtím ale jeden z nich přetočte o 180°. Útvar, který byste teď drželi v rukou, má jen jednu stranu. Realita nahlížená z různých perspektiv, možná trochu deformovaná, ale pořád stejná. A jediná. A takový je i Moebius.