Líbí se nám všechno

Ten typ lidí, jejichž existenci jenom tušíte. Jenom čekáte, až se vám to v hlavě spojí, až to pojmenujete, uvidíte v souvislostech. Tři umělci, kteří vzešli z graffiti. Sedí kolem stolu, prohlížejí si fotografie a vyprávějí historky - jako když trávíte čas u babičky nad albem. Jenomže tady se hodnotí něco jiného. Jde o čisté umění od čistých lidí, kteří místo self-promotion řeší kvalitu mezní umělecké výpovědi. „Úplně nejvíc je vystavit svůj vnitřní život,” říká Wladimir. Napoj

Od graffiti

Skončili jste s graffiti a rozhodli se posunout někam dál. Co byl ten motiv? Cítili jste se vyčerpaní?
S: Mám pocit, že nikdo z nás neskončil. Přišlo to prostě nějak časem. Já jsem si uvědomil, že pokud se to má dělat pořádně, tak to znamená velké množství času. V tom okamžiku mě přestalo zajímat to, co na graffiti jede nejvíc. Že je to způsob používání všech možných městských struktur. Chodit na vlaky a užívat si nebezpečí, které je s tím spojené, mě prostě nebaví. I když se mi ten princip líbí.
Předtím tě to bavilo?
S: V době, kdy my jsme začínali, ano. Ale to bylo vlastně úplně směšné nebezpečí, protože jsme dělali na místech, která v té době nikdo nehlídal. Nikoho by nenapadlo, že tady bude vznikat graffiti. Dělali jsme absolutně svobodně, a jakmile se trošku přitvrdilo, tak jsme z toho vypadli.

Takže ty jsi skončil proto, že to bylo moc složitý a nebezpečný?
S: Ne, já jsem cítil, že je to omezená forma. Najednou jsem si uvědomil, že jakkoli budu pracovat s písmem, tak to zůstane uvnitř komunity. Přemýšlel jsem, jestli se posunout opravdu radikálně a vymyslet symboliku, která by sdělovala a byla srozumitelná ne podbízivá, ale veřejně srozumitelná. To by znamenalo třeba konceptuálně chodit a každý týden pravidelně likvidovat nově vylepený billboard. Dát mu nějaký jednoduchý příběh. Když jsem se tím začal trošku zabývat, zjistil jsem, že podobný věci dělal Harring. Ale ten to nikdy nebral jako estetizující formu, pro něj to byl jasný sociální protest. Na to nejsem dostatečně rychlej a nemám odvahu. Doteď mám pocit, že bych si hrozně přál, aby někdo s graffiti pracoval tímto způsobem. Kromě Honzy Kalába nikdo nebyl.

V čem byl důležitý?
S: Začal víc počítat s tím, v jakém prostředí dělá. Usazuje do něj věci, které prostředí na jeho hranici znásilňujou, ale zároveň jsou s ním v harmonii. On tu formu svým způsobem posunul. Jenže pořád zůstává u písma. Podle mě je písmo z tvůrčího hlediska uzavřený koncept. Což neznamená, že Kalábovy věci nemám rád. Graffiti beru jako jev, který kdyby nebyl, tak je to opravdu hrozně v hajzlu, protože i když se tím trošku smazává hranice mezi dobrým a špatným graffiti já už oceňuji vhledem k tomu, co se ve městě děje, i úplně špatný nápis na dobrém místě. Prostě mám pocit, že je tím město aspoň organický. I když to autor jako protest nemyslí, tak už jeho způsob projevu, jakým použije nějaké místo, je protest. Je to sociální jev.
W: Já to vidím zase trochu jinak asi protože jsem začal v jiný době až v 94. Takže jsem měl jiný vzory. Honza Zajíček, Elvis a takový lidi. V tý době už jsme to všichni vnímali tak, že graffiti je předně písmo. Jak se lidi trochu vyvíjeli, začali se koukat víc ven. A tam jela přesně ta vzrušující komunikace na základě tvarování písma, kterou jsme tak zoufale fetovali. Vidím to tak celou dobu, až dodneška, a pořád mě to baví, ale je to pro mne už strašně známej prostor, kdykoli do něj vstupuju. Neserfuju v něm na nebezpečný vlně nejistoty, poznávání, prvních vydřenejch satisfakcí, když můžeš jít konečně trochu v klidu spát. Zároveň cítím, že vývoj se nijak nezastavil. Jsme napojený na lidi z Berlína, který jdou neustále dál. Třeba se zavřou v továrně do místnosti bez oken a malujou ve tmě feeling tvary mašiny

L: Bez oken? Oni to čuchaj? To musej být trochu vyjetý, ne?
W: Je pravda, že pořád vysíláš signály jenom k lidem, kteří je jsou schopni rozkódovat. Těžko říct, jestli to je dobře, nebo špatně. Ale spíš mi připadá, že se v tom odráží dnešní styl, lidi zavřený v krabičkách vlastních specializací. Ve chvíli, kdy chceš začít komunikovat s širším polem lidí, tak konkrétně u toho graffiti není možný zůstat u klasický formy. Graffiti dělali, dělaj a budou dělat vždy minimálně z 90 % mladý lidi v pubertě. Vyvíjí se to pomalu, protože všichni brzy odcházejí a věc zůstává v rukou tady těch lidí. Ti, co zůstanou, jsou právě většinou strůjci všech inovací. Je to skvělý v tom, že jako mladej floutek musíš zkonfrontovat svůj vnitřní svět s tím okolo. A to naprosto nezávisle, svobodně, nikdo ti nic neříká. Jenom sleduješ hodiny, dny, roky na ulici. Ale přitom nejsi pasivní, vysíláš svý šílený kódy, bez kterých bys nemohl dýchat. Ale společnost je nechce. Tahle mohutná interakce mě naučila hrozně moc. O sobě i o vás. Bylo by dobrý v tom pokračovat. Určitě bych našel sám pro sebe cesty dál a byl bych s tím spokojenej. Ale to ostatní, co vidíš kolem sebe, je natolik lákavý, že to není možné nezkusit. Vlastně chci mlsat i jiný věci. Proč si užívat jenom graffiti, když je toho kolem tolik? Ani nemám pocit, že bych přestal, ale k tomu, jak jsem si graffiti představoval, jsem řekl svý. Chci zkoušet zase jiný věci.

Takže se chcete dostat k většímu publiku?
W: Já jo, je to tím. Ale nejde mi o pop. Nedělám kariéru, prožívám život. Jde o interakci a k té je nejlepší co nejvíc názorů a pohledů, jsme jeden tým, jedno obrovské Já, které se neustále skrz jednotlivé osobnosti rozvíjí a doplňuje. Komunikace je základ, musíme se navzájem ovlivňovat.
S: Asi jo. V určitém momentu jsem si uvědomil, že nedostávám žádný myšlenkový feedback. S Lelou, Wladimírem a Honzou Zajíčkem jsme pořád jako z jednoho vejce, rosteme spolu. V podstatě jsme si ani nevšimli, že už graffiti neděláme. Prostě přirozená transformace někam jinam. Graffiti je forma arogantního buddhismu.
L: Tak teď budeš muset dát půlhodinový vysvětlení
S: Graffiti funguje tak, že ho děláš s vědomím, že za týden ho může někdo jiný přejet. A stejně investuješ barvy, čas a energii. A pak všechno zmizí. Navíc riskuješ, že tě seberou nebo zavřou. Graffiti je zrcadlo pomíjivosti. Kdyby se kdokoli skrz graffiti dokázal podívat ještě za to a víc do historie, tak by najednou objevil kořeny problémů daleko většího množství věcí. Graffiti je jako systém městský mandaly.
W: Jako osvícení.
S: Nevím, jestli dostaneš osvícení. Ti lidi, co graffiti dělají, osvícení nedostanou. Ale samotná struktura nevědomky osvícená je. Nevím, jak to přesně vysvětlit, ale když nad tím budeš přemýšlet, k něčemu tě to přivede proč je graffiti takový a takový? Proč si na něm společnost vylejvá svoje komplexy? Vidíte tady se takhle ničí město a my tady budeme trestat. Spokojený divák, co čte sračky nebo se na ně dívá, řekne: Super jsou viditelný postihy, společnost a vláda se hejbe správným směrem. Dá se na tom vyložit systém, na jehož principu tady funguje společnost.
W: Že něco děláš, aniž bys cokoliv očekával, mi přijde skoro to nejdůležitější, co si chci z graffiti uchovat, co mi nejvíc dalo. Ta naprostná nezištnost. Ani neočekáváš, že to dílo bude někde přežívat, že se za něj bude platit nebo cokoli. Do graffiti jdeš s tím, že ho uděláš a to je všechno. To je důležité poselství mýho života. Po náročným transportu jedný mojí větší věci na výstavu do Německa se mi přestala líbit, tak jsem ji prostě rozmlátil
S: To je nejlepší.
W: Uvědomil jsem si, že nemá smysl na ničem ulpívat, že je dobrý věci zahazovat a jít dál. Jakmile začneš stavět na tom, co jsi udělal, a začneš se tím opájet, tak je to cesta do prdele.

Ale ty věci si fotíte, ne?
W: To ano.

Tak tím zůstávají
W: Ale to je jen taková památka. Není to úplně ono. Jako bys namaloval obraz, možná si ho vyfotil a pak ho vyhodil z okna.

Měli by takhle postupovat i ostatní umělci?
W: Nemyslím si, že je to nutný. Určitě je ale dobrý o týhle možnosti vědět.
S: Je to samozřejmě otázka etiky, ale zajímavý je, že když uděláš špatnou věc, tak ji někdo za čtyři dny přejede. Bez nějakých diskuzí. A ty si uvědomíš, že nejsi vůbec nic, že musíš zase začít znovu. Princip toho fyzického risku, že se někam prostřiháš a prolezeš, uděláš vlak, ten se pro nás nejspíš transformoval jinam. Neriskujeme nikde kriminál, ale neseme si určité vnitřní napětí. Už navěky víme, že pokud něco má mít smysl, tak musíme zariskovat. A to i myšlenkově tím, že pustíš ven myšlenku, s níž se nikdo jen tak neztotožní. Musíš o ní být vnitřně přesvědčený. Princip risku a totální nezištnosti z toho jakoby vyplývá dál.
L: Hele, já to mám jinak. Mě třeba vůbec nikdy nebavilo riskovat.
W: To je jak u koho.
L: Mě bavilo bejt venku.
W: No jasně.
L: U vody, když svítí sluníčko. Mít na to celej den a malovat si.
Jaké je vlastně postavení ženy na výrazně mužské scéně nabité adrenalinem?
L: Oni tě berou, za to, že děláš to samý, že jsi dobrá, když to děláš taky. Já nevím, byly jsme jenom já a Danda. Teprve teď se objevily nějaký mladý holky. V jednom rozhovoru se ptali, jestli tady graffiti dělají nějaké holky. A Kaláb tvrdil, že ne.
W: Jo, to bylo tenkrát v televizi
L: Rozumíš, Kaláb, kterej mě prosil, ať ho doprovodím k metru. Lelo, pomoz mi, já mám hroznej strach.
S: Já jsem si myslel, že jste byly jako princezny, který si spíš všichni hýčkají
L: Možná jo, tenkrát

V hip hopu je to stejný?
L: No, tam se dá zpívat, takže holky mají najednou trochu lehčí cestu. Je to úplně jinak než v graffiti. Ta cesta je kratší.

Lelo, ty už jsi s graffiti úplně sekla?
L: No, tak já teďko kojím Nikdy jsem nechtěla s graffiti skončit, jenom když si představím, že bych zaparkovala kočárek, položila tašky s nákupem a začala malovat teď dělám plakáty pro Wakatu. A taky pěstuju děti, aby byly slušné, šikovné.
W: Budou ještě další, ne? Richard (partner Lely, pozn. red.) říkal, že chceš
L: No, já chci mít velkou partičku. A pořád chci udělat comics. Vždycky, když něco prožívám, kreslím podle toho. Z toho vyplývá, že jediná hrdinka, co mě teď zrovna napadá, je hrozná, tlustá mamizna.

Vnímáš výrobu dětí jako umění?
W: Já bych to bral!
L: Výroba je v pohodě, pěstování je umění. Ale já vlastně nevím, co to je umění.

No, to pěstování! Vlastně uděláš bonsaj, děti jsou takový bonsaje
L: Oni jsou totiž hrozný, jako houby. Ríša (syn) ulítává na víkách od kanálů a má to různě rozdělený úplně nejvíc je kanál zanesenej vodou, pak zanesenej listím, jehličím, zasypanej. Má to kategorizovaný a strašně prožívá, když jdeme kolem a on se nemůže podívat, který z nich to je. Když pršelo, říkal: Mamííí, do všech kanálů poteče voda! Všecky budou vyčištěný!
W: To je zajímavý, že si všimne zrovna tohohle.
L: V zoologický jsme byli a on tam počítal víka od kanálů. Tam byly plameňáci a on čistil kanály.

Fixace na skleničku

Co street-art, samolepky a podobně?
L: Samolepky se taky počítají?

No jasně, všechno se počítá.
W: Tím můžeš skvěle mluvit. Je to jednodušší a bezpečnější. Uděláš si to doma a pak to jenom někde umístíš.
S: Naflákáš jich prostě tolik, že už to nikdo nestrhne. Plakáty taky super. Nezavřou tě.
W: Myslím, že to je cesta. Lidi, kteří si zvykli komunikovat skrz ulici, by v tom klidně mohli pokračovat. Je to o komunikaci že někdo něco vychytá a ty to prostě uchopíš, zkusíš k tomu něco přidat. Týmová práce. To mě dostalo. Určitě bych to rád zkusil třeba lepit velký comicsy po ulici nebo tak. Nemá smysl se cpát do galerií, vnímat je jako jedinou cestu.

Je v nich mrtvo? Všechno je na ulici?
W: To bych neřekl, ale asi to fakt není jediná ideální cesta. Určitě někdo může krásně promluvit skrz galerii. Ale je blbý, že tam jde jenom určitá skupina lidí. I když na ulici je taky jenom určitá skupina lidí otevřená tomu zastavit se a začít něco přijímat. Všichni někam jdou, přijímaíj na povel, od osmi v divadle, nebo musejí vejít do toho jasně vymezenýho prostoru galerie. Přitom to nikdy nezačíná ani nekončí.

To ale záleží, co tam je, ne?
W: Jasně, o tom jsou galerie hodně, že když vezmeš skleničku a prostě ji tam vystavíš, tak jako hmmmm. V současný době přesně o tomhle přemýšlím. Jak to, že to takhle funguje? A jak najít cestu? Přijde mi, že vlastní umění je to, jak žiješ ve vlastní hlavě. V tvým zorným úhlu může být setkání se skleničkou klidně zásadní. Kdybys měl šanci vystavit svůj vnitřní život, tak by to bylo nejvíc. Každej další den je jenom další krásnej nekonečnej film, nejpravdivější obraz, nejemotivnější instalace.
S: Ulice mi přijde mnohem upřímnější než galerie. Některý objekty, co jsou v galeriích, mě vůbec nepřitahují. Ale byl jsem tři měsíce v Amsterdamu a tam okolo squattů všude stály podobné objekty. Najednou mě to bavilo, protože z toho bylo cítit člověka
W: Možná ti to je jenom blíž. Abych se přiznal, jsem docela napojenej i na ty dobrý věci v galeriích. Zasáhly mě taky hrozně silně. Kolikrát jsou mnohem dál, protože je tvoří vyzrálí lidé, kteří se tomu věnují třeba čtyřicet let. U nich je pak otázka, zda nevyčpěli, jestli mají co říct. Ale myslím, že ulice je naprosto rovnoprávná možnost ke galerii. A samozřejmě to není cesta jediná. Když umělci vystaví tu skleničku, ukazují, že jsou schopni ji vnímat hrozně silně. Upozorní tě na ni. Mám pocit, že celej tenhle prodej reality nás nutí k naprosto zostřenýmu pohledu na náš všední den.

A co když ten člověk prostě jen vzal skleničku a dal ji do galerie? A teď je tam za průhledným zrcadlem a hrozně se ti směje, jak tam stojíš nad jeho skleničkou a říkáš si, jak je v ní ten život zobrazenej
W: Ale chápeš, to záleží na tobě. Nedávno jsem narazil na samolepku z Německa. Bylo to pro mě fakt totálně osudový setkání. Šli jsme s kamarádem po ulici a viděl na koši nalepenou německou větu: Líbí se nám všechno. Utkvělo mi to v paměti, uvědomil jsem si, že se můžeš dívat na všechno, že jakýkoliv záběr tvého života je vlastně totální maximum. Děkuju za každej den, je to tu obrovskej zážitek.
S: Tu sklenici tam nemůže dát kdokoliv. Intuitivně poznáš, kdo tam tu sklenici dal s tím, že chce zprostředkovat nějaké sdělení

Kdybych byl graffiťák, chápal bych jako umělecký akt i to, že nějaký panelák necháš prázdný. Dá se to tak brát?
W: Jasně, určitě!
S: Ale to je, řekl bych, dost daleká myšlenka pro ty, co to dělají.
W: Myslím, že estetika doby, která je pryč, snad ještě dojde zadostiučinění. Řekl bych, že tady vznikaly i dobrý, svobodný věci. V těch stavbách je zapsaný velký vzrušení. Doba měla své specifikum. Řekl bych, že ještě přijde doba, kdy to budou normální kulturní památky. Třeba ty rekonstrukce paneláků je totální zrcadlo toho, co se tady děje. Prostě se na to udělají barevný pruhy, že se tím všechno zlepší. Ve skutečnosti to jde jenom ještě víc do prdele. Myšlenka, která v tom zbyla, přestože byla stokrát znásilněna lidi už to prostě sekali jako roboti se tímhle jenom dorazí. Tím, že na paneláky uděláš barevný pruhy, se nic nevyřeší. To je blbost. Není možný se tomu jenom bránit, lepší je citlivě se otevřít.
Comics

Když jste dělali graffiti, ovlivnil vás nějak comics?
S: No, já do toho vlít po hlavě.
W: No určitě já na comicsu začínal. Už jako dítě jsem na něm ulítával.

Český, nebo zahraniční?
W: Jenom Saudek, protože to bylo za komančů. Z venku jsem znal jenom klasiky typu Spider--Mana, Hulka a takový blbosti, co jsem někde viděl. Nebo blbosti, já to mám nějakým zvláštním způsobem vlastně rád dodneška Pak jsem se na to ale vykašlal a začal dělal graffiti. Po čase jsem se ale do toho přirozeně vrátil.

Ondřeji, tebe comics neovlivňoval, když jsi začal dělat animované filmy?
S: Hodně, ale já jsem vždycky hledal comicsy jinýho typu. Když jsem začal dělat animované filmy, byl jsem fixlej na secesi. Takže jsem hledal něco lehce podobného této formě a přemýšlel, jak by vypadalo, kdyby Egon Schiele ve své době nakreslil comics. Prostě kdyby v době expresionismu, postsecesním, vznikaly comicsy.

Dělal jsi někdy vlastní?
S: Právě nedávno jsem Wladimirovi ukazoval comicsy, které jsme s kámošem kreslili asi ve dvanácti letech na základce. Zjistil jsem, že jsme z toho totálně vzešli. Kamarád psal a vybarvoval, já kreslil. Vymysleli jsme si deset superchlápků a každý z nich měl nějakou superfunkci.
W: Je to hrozně promáklý. Uplně mě to zabilo.
S: Jeden má prostě vystřelovací pěsti a vždycky mu naroste nová a tak. Zpětně mi došlo, že to byla forma protestu proti systému na základní škole. S tím kámošem jsme byli oba vychováváni v docela těžce protikomunistické atmosféře. Když se nám dostaly do rukou comicsy jako Spider-Man, bylo to pro nás automaticky něco tabuizovaného, takže jsme se rozhodli, že musíme vytvořit něco podobného. Taky když nám potom ty comicsy našli, těžce je zabavovali. Pro učitele na základce to bylo jako propaganda.
Takže žádný ábíčko, prostě SpiderMan, Hulk atd?
L: U nás si tu zapomněl nějakej kluk z Portugalska knížku, takovej comics, nějaký
sci-fi to bylo. To jsem si pořád prohlížela. A taky jsem neměla ábíčko, to jsem vůbec nečetla.
W: To je pro kluky.
S: Viděli jste Včelku Máju ten původní
comics?

Ne.
S: Kamarád někde sehnal původní Včelku Máju jako comics. Bylo to neuvěřitelně militantní dílo, kde se mezi sebou naprosto krutě vraždili mravenci. V seriálu je to pak všechno učesaný. V comicsu to jede v nejdrsnější formě obrazu lidský společnosti.
L: Moje babička prožívá stejně i ten seriál. Říká: Já se na to nemůžu dívat, to je tak krutý. Mája padá do potoka a babička už přepíná na druhej program.
S: A to není tak ostrej. V televizi nebyly citace únosu Černohorek.

Cože?
S: Byly tam takový náznaky. Jakože mravenci unesou samičky jiným mravencům a potom je budou šukat někde v těch mraveništích. Ale to už se nedořeklo. Prostě tam mravenci jdou na mravenčí ženy a na stéblech trávy je tahají do svých děr.

Kam směřujemE

Teď máte internet, nová média, úplně jiné možnosti. Není už graffiti i ruční kreslení comicsů jenom takové retro?
W: Hm, možná trochu jo. Třeba Flash. Chci to zkusit, všichni to chceme zkusit, určitě. Ale zatím jsem zaseklej na věcech, který mám rozjetý, takže to jde pomalu. Počítač je super, je to nástroj dnešní doby, totéž jako papír a tužka.

Co internet?
S: Multimédia, počítače v tomhle odvětví se tvrdí, že problém je komunikace, že se nekomunikuje. Ale ono se ve skutečnosti komunikuje hrozně moc, všemi možnými rozvinutými formami. Problém je, že si přitom lidi vnitřně nerozumí. Viděl jsem to teď na bienále Zvon, ty věci byly tak do sebe zahleděný, že se na mě prostě nenapojovaly, nebyly reflexí ničeho ze mě. Teď se vrátím ke graffiti to byla opravdu komunita, která rezonuje na jedné vlně a vnitřně si rozumí. Měli jsme velký zájem o příběhy toho druhého. To znamená soucítění a sdělování si svých vlastních příběhů z toho jsme potom šli někam malovat. Bylo v tom obrovský porozumění. To mi přijde nejpodstatnější. Že teď neexistuje větší množství lidí, kteří by mohli vytvořit nějakou uměleckou vlnu. Ne z hlediska formy, ale z hlediska toho, že si budou vnitřně rozumět, a tím se budou vzájemně rozvíjet, až opravdu vytvoří nějakou sílu, která má co sdělit. Uvědomuji si, že od té doby, co jsem odešel z graffiti a všichni se začali tak trošku diferencovat a různě se hledat, tak mi to všechno hrozně chybí.

To je asi zvykem
S: No ne, ono je to zvykem, ale zároveň se uzavíráš. Potom se může hrozně lehce stát, že jak žiješ, říkáš si, že je všechno v pořádku, soustředíš se na sebe, žiješ si nějakým životem, ale když ho nesrovnáváš s někým jiným, tak to může všechno být jenom tvoje iluze. Kdežto když ho s někým spojíš, tak má ta iluze alespoň nějaký feedback a stane se reálnější. Když jsme my dělali graffiti, tak to bylo hrozně reálný, byly v tom fakt velký ideály i i v tom, jak jsme se hrozně snažili nechat na pokoji památky. Teď mám dojem, jakoby všechno, co lítá ve vzduchu, bylo hrozně egoistický.
W: Ono je to taky daný dobou. Dneska už je tolik partiček a tolik zúženejch, specializovanejch pohledů je těžký, aby se lidi soustředili na jednu věc, aby se shodli v tolika věcech.
S: Nejvíc jsem otrávený z koncertů nebo i z výstavy nebo divadla. Když se podívám na to, jak vypadá český publikum Vždycky přijde a spustí: Tak co nám předvedete? A pak tam stojí se založenýma rukama, každý přesvědčený sám o sobě. Nedivím se, že je potom velká nechuť něco dělat, že se lidi uzavírají do svých světů, které jsou nehmatatelné, protože jsou to ideály, co nejsou nikam dál napojeny. My jsme měli fakt otevřený hlavy, v tom spojení to bylo hrozně silný. Lidi, který až tak malovat neuměli, fungovali na jiným principu.
W: Já to hodně cítím i v umění. Třeba na klausurách UMPRUM jsem měl pocit, že nejvyšší level je pro ty studenty formálně zvládnutá věc. Úplný maximum je, když je to glosa s dobrou formou. Nikdo není schopen promluvit vážně, všechno je prostoupený takovou divnou ironií. Přijde mi to trochu jako schovávačka. Chápu to, ale zároveň si myslím, že to je jenom jedna z možnejch cest, a právě ty ostatní pohledy mi tam chyběly.
S: Schovávačka to je.
W: Schováš se za to, že si děláš jenom srandu, že ty jsi ten ironický chlápek, kterej je nad věcí.
Nanoru: To jsem já.
W: Je to hrozně těžký promluvit vážně mě taky bolej nějaký texty, co jsem napsal. Najednou mi přijdou přiblblý, ale byl to prostě můj maximální pokus říct všechno na rovinu. Je to spíš strach postavit se sám za sebe.

Chápete umění jako něco, co posouvá dál? Dá se teď přijít s něčím novým?
W: Myslím, že to vždy tak bude, že to nemůže skončit. Vždycky nastoupí noví lidé, kteří jsou fakt okouzleni tím, co se kolem nich děje. Umění vnímám jako připojení na další lidi. Kdekoliv na světě, prostě se připojíš. Přesně si pamatuji období, kdy jsem byl sám se svým bráchou a deseti kámošema. Nic jsme nedělali, jen tak se flákali to byla doba, kdy jsem byl svým způsobem odpojenej. Jenom jsem přijímal, nic nevysílal. Pak jsem se rozhodl, že O.K., že do něčeho nastoupím. Napojíš se, začneš komunikovat a začneš poznávat ten systém, mašinu. V noci, když stojíš na kopci za městem, tak jasně slyšíš, jak skřípá do tmy. Napojuješ se dál a dál na víc a víc lidí a dostáváš další a další informace. Internet je princip, který tu frčí vlastně od nepaměti. V umění i v jakékoliv jiné kreativní činnosti. Jakákoli tvorba je fakt jen vychytaný způsob komunikace, hrozná studnice informací. Co vás drží v tom, abyste tu dělali nějaký rozhovory, psali časák? Jste připojení na svět svým způsobem.

Připadá vám internet víc jako prostředí ulice, nebo galerie?
S: Internet mám zatím fixovaný jenom jako informační ulici, na níž jsem nikdy nenašel nic, co by kromě té fráze Komunikujeme mělo nějakou náplň. Je otázka, proč se člověk vůbec na něco dívá, proč něco cítí, proč se chce dívat. Je internet vůbec dobrá forma, jak ty věci předávat? Čistě jako médium? Nedovedu si sám sebe představit, jak jdu do internetové galerie a opravdu se na monitoru soustředím na to, co se mi tam někdo snaží předložit. Monitor nezprostředkovává kontakt jako když se zhasne v kině nebo stojíš u živého objektu. Zatím jsem viděl jenom slepé pokusy, které maximálně něco malinko naznačily. Spíš byly hrozně fascinovaný médiem samotným, takže to byl zase kruh
W: No, nevím, pořád je to na začátku.
S: To je fakt. V interaktivitě vidím hroznou možnost napojení diváka. Teď jde o to, zda tam má fungovat tvůrce, který dá interaktivní kompozici do internetu, a divák se pak napojuje na jeho ego. Jestli náhodou interaktivita nespočívá v tom, že virtuální prostor má propojovat lidi, kteří by spolu jinak komunikovat nemohli, ale přesto si mohou na určité úrovni porozumět. Interaktivní kompozice je jen takový katalyzátor a transformátor shromáždí lidi a ti se vůči sobě začnou projevovat, jak by jinak nemohli. V tom bych viděl cestu, ale nikde jsem to neviděl. Když jsem šel do interaktivní věci, vždycky jsem v ní spatřoval stopy jednoho člověka. To médium není tak dokonalé, aby fungovalo adekvátně vůči jiným formám.