Věrozvěsti

Každá generace má nějaké formativní zážitky z dětství. Pro kluky z generace narozené na přelomu 60. a 70. let mezi ně docela určitě patřilo otevření čísla časopisu ABC, v němž vyšel první díl kresleného seriálu Vzpoura mozků. Celá ta generace teenagerů 70. a 80. let doslova umírala žízní po akční sci-fi.

Dala se sehnat poválečná vydání románů J. M. Trosky, existovalo několik dobrých povídek a pasáží z románů, hrstka sběratelů jako oko v hlavě opatrovala téměř nesrozumitelnou sci-fi Znamení psa od Jeana Hougrona, která nejvíce splňovala to, co jsme si představovali pod pojmem vesmírná opera. Prahli jsme po vesmírných honičkách a drtila nás tehdejší realistická, u bezpečných břehů blízké budoucnosti se držící fantastika. Toužili jsme po akčních comicsech, ale to nejakčnější, co bylo k dispozici, byly galsko-
-římské mlátičky v Asterixovi vycházejícím v Sedmičce pionýrů.
A do toho se objevil jako dar z nebes comics Vzpoura mozků. Scenárista Václav Šorel a výtvarník František Kobík byli našimi svatými, Cyrilem a Metodějem přinášejícími novou kulturu. Každý si pamatujeme ty první věty: Posádka hvězdoletu Prométheus se blíží k sluneční soustavě. Měřeno palubním časem trvala výprava do mraku Střelce téměř deset let. Na Zemi však zatím přešla staletí. Jaká bude rodná planeta, až přistanou?
Všichni jsme tušili, že když je otázka položena takto, někde se krčí průser. A skutečně, planeta je zahalena růžovým silovým polem a zbytky zdecimovaného lidstva bojují proti přesile robotů, kteří se vymkli kontrole. A pod tím ta kosmická loď! Ty radary! Ty aerodynamické tvary! Ty moduly! Ty zapuštěné průzory a solární kolektory! Dlouhou dobu pro nás Prométheus symbolizoval prototyp kosmického plavidla našich snů. Snadno jsme výtvarníkovi odpustili, že sluneční soustavu na obrazovkách lodi nakreslil i s čarami oběžných drah planet. Tomanův a Kobíkův cyklus seriálů Příchod bohů, který vycházel předtím, nás také fascinoval, ale teprve Vzpoura mozků byla čistokrevná sci-fi, po které jsme prahli. Už při pohledu na její logo, na ten vytřeštěný pohled kohosi, jehož mozek přechází z přírodních závitů v tištěný spoj. A potom ten počítačový font, který dnes vnímáme jako příjemné retro, ale tehdy v nás ty kyberneticky ztluštěné patky písmen evokovaly zítřky s předponou KYBER-.
Šorel a Kobík se setkali na půdě továrny Avia. Kobík zde v 70. letech pracoval v oddělení propagace, Šorel v letecké výrobě a později ve vývojovém oddělení automobilů. Po práci se scházeli a vymýšleli dobrodružné příběhy. Poté spolu i samostatně realizovali ještě několik seriálů do ABC, ale žádný už nevrátil vzrušení ze Vzpoury mozků.
Jak vlastně začala vaše spolupráce?
Šorel: Já byl nadšený letecký modelář a pro ABC jsem s Frantou připravoval vystřihovánky. On letadlo nakreslil, já to rozkreslil do tří pohledů, on to pak vybarvil a já si to slepoval a zjišťoval, kde jsem udělal chyby. Fanouš už dříve kreslil seriál Strážci, což byly takové komunistické Rychlé šípy, a těžce to nesl. Říkal mi: Já už toho mám dost, vždyť mě někdo za to zmlátí No a já jsem jednou v hospodě před redaktorem Pilným z ABC vyprávěl příběh Vzpoura mozků, který se mi rodil v hlavě. To bylo tak v roce 1972. Tehdy jsem vymýšlel příběhy hlavně ve vaně a na záchodě, protože to byla jediná místa, kde jsem měl absolutní soukromí. Pilný mi řekl: Tak to napiš. Tak jsem to zkusil, Franta to nakreslil a už to bylo.
Kobík: Vzpomínám si, že mi tehdy kamarádi výtvarníci vyčítali, že svou práci prodávám pod cenou, když jsem jim řekl, kolik mi časopis platí.

Měli jste nějaké problémy s cenzurou? Nevyčítali vám, že ten seriál je moc americký?
Šorel: Nikdy. S jedinou výjimkou. Když vyšlo několik dílů Vzpoury mozků, zavolal si mě jednou šéfredaktor Toman a řekl: Teď musíte udělat jedno nebo dvě pokračování ideologická, nebo to zastavujeme. Tak tam jsou násilně vložena dvě pokračování, kde si hrdinové vyprávějí, jak se to na té Zemi zmršilo a že až tam přijdou, tak nastolí řád svých předků. My jsme se samozřejmě bránili použít slovo komunistický.
Kobík: Já to chápu. Ono to tenkrát pro Tomana jako pro šéfredaktora mládežnického časopisu bylo docela složité.
Šorel: Toman byl sice komunista, ale já na něj nedám dopustit. Byl to také vlastenec a to, co jsme si mohli dovolit v ABC, si nemohl dovolit nikdo jiný. My jsme například jako první začali psát o našich pilotech, kteří sloužili v Anglii. Toman se uměl redaktorů zastat.

Sledujete současný comics?
Kobík: Já vůbec
Šorel: Já samozřejmě ano. To, co jsem viděl, ve mně v mnohých případech vyvolává i jistý odpor. Nejsem žádný puritán, mně se holky líbí, ale on je tam i vyloženě nechutný sex Jsem hluboce přesvědčen o tom, že kdybychom dnes přišli se Vzpourou mozků, tak neuspějeme. Mám pocit, že čím je to ošklivější kresba, tím je dnes umělečtější. Realistická kresba dnes sklízí jen opovržení od lidí, kteří se comicsu věnují.

Vy jste slovo comics dříve asi nepoužívali
Šorel: My jsme říkali obrazový seriál. A když comics, tak psáno česky komiks.

Nepřipadá vám, že český comics je oproti době, kdy vznikala Vzpoura mozků, v krizi?
Šorel: Já bych řekl, že český comics je v krizi z finančních důvodů, protože nakladatelům se nevyplatí vydávat původní český comics. Práva za zahraniční comicsy stojí zlomek ceny. I pro ABC bylo výhodnější koupit zahraniční comics než platit za tu jednu stranu výtvarníkovi 2000 korun a 600 scenáristovi.

Vaše vzory? Inspirovaly vás tehdy nějaké cizí comicsy?
Kobík: Já neměl k dispozici nic
Šorel: To vycházelo z nás. Já jsem třeba řekl: Fando, bude to velká kosmická loď a potřebuju, aby na jejím povrchu byly na rampě umístěny průzkumné moduly. A František to nakreslil a my jsme z toho pak udělali ještě vystřihovánku.

Co vás ovlivnilo při vymýšlení příběhu Vzpoury mozků?
Šorel: Mě hodně ovlivnil Čestmír Vejdělek, jeho román Návrat z ráje. Ten jsem četl snad desetkrát. Líbil se mi samozřejmě Lem, miluju Asimova, Clarka Ovlivnilo nás také to, že oba dva jsme létali, takže když jsem Františkovi řekl, že potřebuju pohled ze tří tisíc metrů, on to skutečně tak dokázal nakreslit. Z vlastní zkušenosti znal, jak vypadá let ve formaci, průlet mraky a tak

Na čem jste létali?
Kobík: Jsme plachtaři. Teď tomu říkají kluzáky. Začínalo se na Pionýru, pak Šohaj Z těch motorových to byla pětačtyřicítka Meta Sokol, Morava, staré Zlíny
Šorel (zasněně): Ta pětačtyřicítka byla nejkrásnější
Jak dlouho vám trvala jedna strana?
Kobík: Jak to šlo. Byl to čtrnáctideník, tak do těch čtrnácti dnů to muselo být. Mezitím jsem ovšem pracoval dělal jsem grafiku, plakáty
Šorel: František je skromný člověk, ale jeho dílo je obrovské. Hlavně v užité grafice.

Vizuální stránka Vzpoury mozků je na svou dobu velmi elegantní. Co vás esteticky ovlivnilo?
Šorel: Já vám to můžu říct Apollo 11.
Kobík (vzpomíná): Jo, to Apollo
Šorel: Američtí astronauti. My jsme tím žili. Vy jste byly ještě malé děti, ale my jsme seděli přes noc u televize a sledovali jsme to. Speciálně ty skafandry, to je Apollo. A alfou a omegou všeho bylo, že František byl pilot. Věděl, jak létá letadlo a proč tak létá. Proto ty aerodynamické tvary.

Jak jste přicházeli na způsob, jak nakládat s dynamikou kresleného seriálu, na techniku jeho tvorby?
Šorel: Museli jsme si ty zákonitosti nějak vytvořit. Aby třeba ta stránka nevypadala jednotvárně, říkali jsme si, kde bude celkový záběr, kde bude detail Chtěli jsme, aby stránka byla dynamická. A vždy to muselo končit napínavě, aby si čtenář koupil další číslo časopisu. A když už jsme to měli takto zaběhnuté, zjistili jsme, že jsme skutečně instinktivně šli v intencích teorie comicsu. Kdybychom to studovali, asi bychom to nedělali jinak. Bylo to všechno dáno výtvarným cítěním pana Kobíka, já do toho občas zasáhl. Někdy jsme se hádali

Kvůli čemu jste se hádali?
Šorel: Třeba kvůli ženským. Franta má rád ženské takových těch kypřejších tvarů. Když jsme dělali seriál Tvrz, nakreslil v 15. století sexbombu, že by ji museli upálit. Řekl jsem, že tohle nejde. Tak on pak nakreslil naopak úplnou chudinku. A potřetí udělal kompromis a bylo to dobré.